MLHA PADÁ NA MOHYLOVÉ VRCHY

Té nocí neslyšeli žádné zvuky. Ale ve snu či v bdění, to nebyl schopen určil, táhl se Frodovi myslí sladký zpěv: píseň, jež přicházela jako svit za šedou clonou deště a sílila a obracela clonu v sklo a stříbro, až ji nakonec odhrnula a v rychlém rozbřesku se před ním otevřela širá zelená krajina.

Vidění vplynulo do bdění; a byl tu Tom a hvízdal si jako strom plničký ptactva; a slunce již vysílalo šikmé paprsky po svahu do otevřeného okna. Venku se všechno zelenalo a zlátlo.

Po snídani, kterou opět jedli sami, se chystali k loučení a srdce měli tak těžké, jak jen mohli mít za takového rána: chladného, jasného a čistého pod umytou bledě modrou podzimní oblohou. Ze severozápadu přicházel svěží vzduch. Jejich usedlí poníci byli téměř dovádiví, větřili a nedočkavě přešlapovali. Tom vyšel z domu, zamával kloboukem, zatančil na prahu a pobídl hobity, aby nasedli a rychle se vydali na cestu.

Vyjeli pěšinou, jež se vinula za domem a stoupala šikmo k severu, do vrchu, pod nímž dům nalezl ochranu. Právě sesedli, aby vyvedli poníky do posledního příkrého svahu, když se náhle Frodo zarazil.

"Zlatěnka!" zvolal. "Má krásná paní, celá v stříbrozelené! Vůbec jsme se s ní nerozloučili, ani jsme ji od večera neviděli!" Byl tak rozrušen, že se obrátil nazpátek; ale vtom se vzduchem zavlnilo jasné volání. Tam, na návrší, stála a kynula jim. Vlasy jí vlály, a jak chytaly sluníčko, svítily a třpytily se. Zpod nohou jí vyšlehlo světlo, podobné třpytu vody na orosené trávě, když se roztančila.

Vyběhli rychle do posledního svahu a udýchaně stanuli vedle ní. Poklonili se. Pokynem ruky jim však přikázala, aby se rozhlédli; a z vrcholku kopce spatřili jitřní kraj. Teď bylo právě tak jasno a daleko viděl, jako bylo zamženo, když stáli ve Hvozdu na pahorku, který teď viděli bledě zeleně vyčnívat z temných stromů na západě. V tom směru se země zvedala zalesněnými hřbety, ve slunci zelenými, žlutými a hnědočervenými, za nimiž se ukrývalo údolí Brandyvíny. Na jihu, za Opletnicí, se v dáli cosi lesklo jako bledé sklíčko: Brandyvína tam tvořila veliký oblouk v nížinách a tekla pryč, kde už to hobiti neznali. Na severu za menšícími se vrchy ubíhala země v rovinách a vlnách šedé a světle hlinité barvy, až se rozplynula v beztvaré stínové dálce. Na východě se do jitra zvedaly Mohylové vrchy hřeben za hřebenem a ztrácely se zraku v tušení; nebylo to víc než tušení modři a daleký bílý třpyt splývající s okrajem oblohy, ale promlouvaly k nim ze vzpomínek a starých báji o vysokých vzdálených horách.

Nabrali hluboký doušek vzduchu a cítili, že skok a pár pořádných kroků je zavedou, kam jen si budou přát. Připadalo jim slabošské plahočit se stranou přes pomačkané suknice Vrchů k Cestě, když by mohli skákat, bujaře jako Tom, po schodech kopců rovnou k Horám.

Zlatěnka je oslovila a přivedla zpět jejich oči i myšlenky. "Pospěšte si, milí hosté!" řekla. "A držte se svého cíle! Na sever, s větrem vlevo a s požehnáním na každém kroku! Pospěšte, dokud slunce svítí!" A Frodovi řekla: "Buď zdráv, Příteli elfů! Bylo to veselé setkání."

Frodo však nenalézal slova. Hluboce se poklonil, nasedl na poníka a s přáteli za sebou se pomalu drkotal po mírném svahu z kopce. Dům Toma Bombadila, údolí a Hvozd zmizely z dohledu. Vzduch se mezi zelenými stěnami svahů oteploval, a když se nadechli, cítili, jak k nim stoupá silná a sladká vůně drnu. Když dojeli na dno zelené prolákliny, obrátili se a spatřili proti obloze Zlatěnku, malou a útlou jako osluněná květina: stála, dívala se za nimi a ruce měla vztaženy k nim. Když se ohlédli, zavolala jasným hlasem, zdvihla ruku, obrátila se a zmizela za kopcem.

 

Jejích cesta se vinula po dně prolákliny a kolem zeleného úpatí strmého kopce do dalšího, hlubšího a širšího údolí, a pak přes další rameno kopců zase dolů z jejich dlouhých hřbetů a nahoru do jejich hladkých boků, na nové vršky a do nových dolin. Nikde strom ani voda: byla to zem trávy a nízkého pružného drnu, mlčenlivá kromě šepotu vánku na ostrých hřebenech a vysokých osamělých výkřiků neznámých ptáků. Jak putovali, slunce stoupalo a začínalo být horko. Pokaždé když zlezli nějaký hřeben, jako by se větřík zmírnil. Když zahlédli kraj na západě, zdálo se, že Hvozd dýmá, jako by se spadlý déšť vypařoval z listí, kořenů a prsti. Na obzoru ležel stín a temný opar, nad nímž se obloha podobala horké a těžké modré čepici.

Kolem poledne dojeli ke kopci, jehož vrcholek byl široký a plochý jako mělký talíř se zeleným vyčnívajícím okrajem. Uvnitř se nehnul ani dech a nebe jako by měli těsně nad hlavou. Projeli a podívali se k severu. Potěšilo je to, neboť viděli, že zřejmě dojeli dál, než čekali. Jistě, vzdálenosti teď už byly úplně mlhavé a klamné, ale nebylo pochyb, že jsou na konci Vrchů. Pod nimi se vinulo k severu dlouhé údolí až k průrvě mezi dvěma strmými rameny. Za nimi, zdálo se, už žádné kopce nejsou. Přímo na sever zahlédli dlouhou tmavou čáru. "To je řada stromů," řekl Smíšek, "ta musí značit Cestu. Mnoho mil na východ od Mostu kolem ní rostou stromy. Říká se, že tam byly zasazeny v dávných dobách."

"Výborně!" řekl Frodo. "Jestli pojedeme odpoledne stejně dobře jako dopoledne, budeme za Vrchy, než slunce zapadne, a najdeme si tábořiště." Sotva však domluvil, pohlédl k východu a viděl, že z té strany jsou kopce vyšší a shlížejí na ně; každý z nich byl korunován zeleným pahrbkem a na některých stály kameny, trčící vzhůru jako ostré zuby ze zelených dásní.

Byl to poněkud zneklidňující pohled; proto se od něho odvrátili a šli do prohloubeného kruhu. Uprostřed něho stál osamělý kámen, vysoko se tyčil pod sluncem v zenitu a nevrhal v tuto hodinu žádný stín. Byl neotesaný, a přece plný významu: jako milník nebo výstražný prst, nebo spíše jako varování. Byli už ale hladoví a slunce dosud stálo na bezstarostném poledni; a tak se zády opřeli o východní stranu kamene. Byla chladná, jako by slunce nemělo moc ji zahřát; v tu chvílí jim to však připadalo příjemné.

Tam pojedli a popili a naobědvali se pod širým nebem, co hrdlo ráčí; jídlo totiž pocházelo "zpod hory". Tom jim ho naložil pořádně. Poníci zbavení břemene se loudali trávou.

 

Jízda přes kopce, jídla do sytosti, teplé slunce a vůně drnu, trochu dlouhé povalování, natažené nohy a zírání do nebe nad hlavou: možná že tyhle věci stačí vysvětlit, co se stalo. Ale ať už to bylo jakkoli: naráz a nepříjemně procitli ze spánku, do něhož vůbec nehodlali upadnout. Stojící kámen byl studený a vrhal dlouhý bledý stín, který se přes ne kladl směrem k východu. Slunce, bledě a vodnatě žluté, prosvítalo mlžičkou těsně nad západní stěnou prolákliny, v níž leželi; na sever, na jih a na východ byla za stěnou hustá studená bílá mlha. Vzduch byl němý, těžký a studený. Poníci stáli, choulili se k sobě a věšeli hlavy.

Hobiti v úleku vyskočili a rozběhli se k západnímu okraji. Zjistili, že jsou na ostrově v mlze. A zatímco s úzkostí hleděli na zapadající slunce, kleslo jim před očima do bílého moře a vzadu na východě vyskočil studený šedý stín. Mlha se dovalila ke stěnám a zvedla se nad ně, a jak stoupala, zahýbala se jim nad hlavou, až z ní byla střecha: byli zavřeni v mlhové komnatě, jejímž středovým pilířem byl stojící kámen.

Cítili, jako když se kolem nich zavírá past; neztratili však úplně odvahu. Dosud si pamatovali nadějný výhled na Cestu před sebou a dosud věděli, kterým směrem leží. V každém případě se jim teď prohlubeň kolem kamene zprotivila tak, že je ani nenapadlo zůstat. Balili, jak rychle to zkřehlými prsty šlo.

Brzy vedli poníky husím pochodem přes okraj a po dlouhém severním úbočí dolů do mlžného moře. Cestou dolů byla mlha stále studenější a vlhčí a vlasy se jim mokře lepily na čelo. Když došli dolů, bylo tak zima, že se zastavili a vytáhli pláště a kapuce. Brzy byly orosené šedými kapkami. Pak nasedli na poníky a pomalu pokračovali, hledajíce si cestu podle stoupání a klesání půdy. Mířili, nakolik to byli schopni odhadnout, k otvoru připomínajícímu bránu na dalekém severním konci údolí, jež viděli před polednem. Jen co projedou průrvou, stačí jet přibližně přímo kupředu a nakonec musejí narazit na Cestu. Dál se jejich myšlenky neubíraly, snad až na slabou nadějí, že za Vrchy třeba není mlha.

 

Jeli velice pomalu. Aby se nerozdělili a nezabloudilí různými směry, postupovali v řadě s Frodem v čele, Sam za ním, po něm Pipin a pak Smíšek. Zdálo se, že údolí nemá konce. Najednou Frodo spatřil nadějné znamení. Po obou stranách vpředu začala v mlze vyvstávat temnota; a hádal, že se konečně blíží k průrvě mezi kopci, severní bráně Mohylových vrchů. Jestliže jí projedou, jsou volní.

"Honem za mnou!" zavolal přes rameno a pospíšil kupředu. Jeho naděje se však rychle změnila ve zmatek a obavu. Temné skvrny temněly, ale scvrkávaly se; a náhle před sebou spatřil hrozivé čnít dva obrovské stojící kameny, lehce nachýlené k sobě jako neúplný rám dveří. Nevzpomínal si, že by byl v údolí viděl něco takového, když se dopoledne díval z kopce. Projel mezi nimi, než si to stačil uvědomit: a vtom jako když kolem něho padne tma. Jeho poník se vzepjal a zafrkal a Frodo spadl. Když se ohlédl, viděl, že je sám. Ostatní ho nenásledovali.

"Same!" zvolal. "Pípine! Smíšku! Pojeďte! Proč se mě nedržíte?"

Žádná odpověď. Zmocnil se ho strach, a tak proběhl zpátky kolem kamenů a divoce křičel: "Same! Same! Smíšku! Pipine!" Poník skočil do mlhy a zmizel. Frodo měl dojem, že někde opodál slyší křik: "Hej, Frodo! Hej!" Bylo to dál na východ, vlevo od něho, když stál pod velikými kameny a napínal zrak do tmy. Vrhl se po směru výkřiku a zjistil, že stoupá do příkrého vrchu.

Drápal se nahoru a volal znovu, zběsileji a zběsileji; ale chvíli neslyšel žádnou odpověď. Potom jako by zazněla slabě, daleko vpředu a vysoko nad ním: "Frodo! Hej!" přicházely tenké hlásky z mlhy; a pak výkřik, který zněl jako opakované "Pomoc! Pomoc!", než skončil posledním "Pomoc!" jež se změnilo v náhle přeťaté zakvílení. Klopýtal za křikem, jak nejrychleji mohl; světlo však již zmizelo a kolem něho se zavřela přilnavá noc, takže si nemohl být jistý směrem. Zdálo se mu, že stále šplhá nahoru.

Jen změna úrovně půdy pod nohama mu napověděla, že je konečně na vrcholu hřebene či kopce. Byl unavený, zpocený, a přece zkřehlý. Byla úplná tma.

"Kde jste?" vykřikl ztrápeně.

Žádná odpověď. Stál a naslouchal. Náhle si uvědomil, že se silně ochlazuje a že tady nahoře začíná vát ledový vítr. Počasí se měnilo. Mlha teď kolem něho letěla v cárech a chuchvalcích. Od úst se mu kouřilo a tma byla méně blízká a hustá. Vzhlédl a s údivem zjistil, že se mezi pruhy chvátajících mraků a mlhy v nadhlavníku objevují mdlé hvězdy. Vítr začal svištět v trávě.

Náhle se mu zdálo, že slyší zdušený výkřik, a zamířil k němu; zatímco šel, mlha se svinula a rozhalila a ukázalo se hvězdné nebe. Rychlým pohledem zjistil, že stojí tváří k jihu na oblém vršku, na který musel vylézt od severu. Z východu vál lezavý vítr. Napravo, proti hvězdám na západě, se hrbil sytě černý obrys. Stála tam veliká mohyla.

"Kde jste?" vykřikl znovu, rozhněvaný a polekaný.

"Tady!" řekl hluboký studený hlas, který se zdál vycházet ze země. "Čekám na tebe!"

"Ne!" řekl Frodo, ale neutíkal. Kolena mu podklesla a padl na zem. Nedělo se nic a neozval se ani zvuk. Roztřeseně vzhlédl, právě včas, aby spatřil vysokou temnou postavu jako stín proti hvězdám. Skláněla se nad ním. Měl dojem očí, velice studených, ač prosvícených bledým světlem, jež jako by přicházelo z veliké dálky. Pak ho uchopila ruka silnější a studenější než železo. Ledový dotek mu zmrazil kosti a víc si nepamatoval.

 

Když zase přišel k sobě, chviličku si nevybavoval nic než pocit děsu. Pak náhle pochopil, že je uvězněn, beznadějně polapen; je v mohyle. Dostal ho Mohylový duch a zřejmě už je pod nějakým z jeho strašných kouzel, o nichž pohádky vyprávěly jen šeptem. Neodvažoval se pohnout, ale zůstal, jak byl položen: na zádech, na studeném kamení, s rukama na prsou.

Ačkoli byl jeho strach tak veliký, že se zdál být součástí temnoty, jež ho obklopovala, zjistil, že přemítá o Bilbovi Pytlíkovi a o tom, co mu vyprávěl, když se spolu toulali po stezičkách Kraje, a jak mluvili o cestách a o dobrodružství. I v srdcí toho nejtlustšího a nejbázlivějšího hobita se skrývá semínko odvahy (často, pravda, hluboko) a čeká na nějaké konečné a zoufalé nebezpečí, aby vzklíčilo. Frodo nebyl ani moc tlustý, ani moc bázlivý; ve skutečnosti, třebaže o tom nevěděl, ho Bilbo (a také Gandalf) pokládal za nejlepšího hobita v celém Kraji. Pomyslel si, že dospěl ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila. Cítil, jak se napíná, jako před posledním skokem; už si nepřipadal hadrový jako bezmocná kořist.

Zatímco ležel, přemýšlel a sbíral se, všiml si najednou, že tma zvolna ustupuje: kolem něho rostlo bledé, zelenkavé světlo. Nejdřív mu neodhalilo, na jakém místě se octl, protože se zdálo vycházet z něho samotného a z podlahy vedle něho a nedosáhlo ještě stropu ani stěn. Otočil se, a tam ve studeném svitu spatřil, že vedle něho leží Sam, Pipin a Smíšek. Leželi na zádech, tváře měli smrtelně bledé a byli oblečeni v bílém. Kolem nich ležely spousty drahocenností, možná zlatých, ačkoli v tom světle vypadaly studeně a nesličně. Na hlavách měli obroučky, kolem pasu zlaté řetězy a na prstech mnoho prstenů. Po boku jim ležely meče a u nohou štíty. Přes hrdla jim však ležel jeden dlouhý tasený meč.

 

Náhle počala píseň: studený šepot, jenž stoupal a klesal. Hlas se zdál daleký a nesmírně bezútěšný, chvílemi vysoký a tenký, chvílemi jako ston z hloubi země. Z beztvarého proudu smutných, leč strašlivých zvuků chvílemi vynikaly řady slov: ponurých, tvrdých, studených slov, bezcílných a ubohých. Noc haněla jitro, o něž byla připravena, a chlad proklínal teplo, po němž hladověl. Froda mrazilo až do morku kostí. Po chvíli začala být píseň zřetelnější; a s děsem v srdci si uvědomil, že se proměnila v zaklínání:

 

Chladni, ruko, srdce, kosti,

v chladném spánku do věčnosti,

na kamenném chladném loži,

dokud slunce nedohoří.

Černý vítr hvězdy svane,

na zlatě spát nepřestaneš,

až temný pán pokyne

a zem s mořem zahyne.

 

Za hlavou uslyšel skřípavý a škrábavý zvuk. Zvedl se na jednom lokti a v bledém svitu spatřil, že jsou v jakési chodbě, která za nimi zahýbá. Zpoza rohu tápala dlouhá ruka, kráčela po prstech k Samovi, který ležel nejblíž, a k jílci meče, jenž na něm spočíval.

Frodo měl nejprve pocit, že ho zaklínadlo opravdu proměnilo v kámen. Pak se ho zmocnila zběsilá myšlenka na útěk. Ptal se, zda by ho Mohylový duch napadl, kdyby si nasadil Prsten, a zda by našel cestu ven. Představil si, jak svobodně běží trávou, trápí se pro Smíška a Sama a Pipina, ale sám je volný a živý. Gandalf by uznal, že se nedalo dělat nic jiného.

Ale odvaha, která se v něm probudila, byla už silná: nemohl opustit přátele tak snadno. Zakolísal, zašátral v kapse a pak znovu bojoval sám se sebou; zatím ruka přilezla blíž. Náhle se v něm zrodilo pevné odhodlání; chytil krátký meč, který ležel vedle něho, a vkleče se naklonil nad těly svých druhů. Vší silou ťal po lezoucí ruce v zápěstí, a ruka upadla; v tom okamžiku se však meč rozštípl až k jílci. Ozval se výkřik a světlo zmizelo. Ve tmě cosi zlobně zavrčelo.

Frodo padl na Smíška a Smíškova tvář byla na dotek studená. Náhle se mu kdesi vzadu v mysli vynořila vzpomínka na dům pod horou a na Tomův zpěv, jež se s příchodem mlhy vytratila. Vzpomněl na rýmovačku, kterou je Tom učil. Zoufalým hláskem začal: "Hej, Tome Bombadile!" a s tím jménem jako by jeho hlas zesílil; zazněl plně a životně a temná komora se rozezněla ozvěnou jako při zvuku polnice a bubnu.

 

Hej, Tome Bombadile, Bombadile, hej hou!

Zaklínám tě vodou, lesem, rákosem i vrbou,

při ohni a při měsíci, slyš a dej se vidět!

Přijď, Tome Bombadile, protože jsme v bídě!

 

Rázem nastalo hluboké ticho, v němž Frodo slyšel údery vlastního srdce. Po dlouhém, pomalém mžiku zaslechl zřetelně, ale vzdáleně, jako by hlas přicházel skrze hlínu nebo tlustou zeď, odpovídající zpěv:

 

Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa,

kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota.

Toma nikdo nedostane, protože je pánem,

jeho krok je rychlejší, jeho píseň vládne!

 

Ozval se hlasitý hřmot, jako když se řítí a padají kameny, a náhle začalo dovnitř proudit světlo, skutečné světlo, jasné světlo dne. Na konci komory se Frodovi u nohou utvořil nízký otvor podobný dveřím; a v něm se objevila Tomova hlava (i s kloboukem a s pírkem), rudě orámovaná vycházejícím sluncem. Světlo dopadlo na podlahu a na tváře tří hobitů ležících po Frodově boku. Nehýbali se, ale neměli už chorobnou barvu. Vypadali teď, jako by jen hluboce spali.

Tom se shýbl, sundal klobouk a vstoupil do temné komory se zpěvem.

 

Táhni pryč, ty starý Duchu! Zmiz ve světle denním!

Svraskni jako chladná mlha, jako vítr zavyj,

táhni do neplodných zemí přes hory a doly!

Víckrát se sem nevracej. Mohylu nech prázdnou.

Ztracen buď a zapomenut, temnější než temno,

tam, kde brány zavřeny jsou do nápravy světa.

 

Při těchto slovech se ozval výkřik a vnitřní část komory se s rachotem zřítila. Pak bylo slyšet dlouhý, táhlý kvil vytrácející se do nepředstavitelné dálky; a potom ticho.

"Pojď, příteli Frodo!" řekl Tom. "Pojďme ven na čistou trávu. Musíš mi je pomoci vynést."

Spolu vynesli Smíška, Pipina i Sama. Když Frodo naposled opouštěl mohylu, zdálo se mu, že vidí uťatou ruku, jak se ještě kroutí jako raněný pavouk v hromádce spadané hlíny.

Tom odešel zase dovnitř a bylo slyšet veliké bouchání a dupot. Když se vynořil, měl plnou náruč pokladů: věci ze zlata, stříbra, mědi a bronzu, spoustu korálů a řetězů a ozdob s drahokamy. Vylezl na zelenou mohylu a všechny tam rozložil na slunci.

Stál, klobouk v ruce a vítr ve vlasech, a shlížel na tři hobity, kteří leželi na zádech v trávě na západ od pahrbku. Zvedl pravici a pravil jasným velitelským hlasem:

 

Vzbuďte se, mí zlatí kluci, vstávej každý, vstávej!

Ať zas proudí horká krev! Padl chladný kámen;

temné dveře dokořán, mrtvá ruka puká.

Noc za nocí odlétla, za branou jsou luka!

 

K Frodově veliké radosti se hobiti pohnuli, protáhli paže, protřeli si oči a rázem vyskočili. Hleděli v úžasu nejdřív na Froda a pak na Toma, který v celé velikosti stál na mohyle nad nimi; a pak na sebe v tenkých bílých hadřících, s korunami a pásy z bledého zlata a cinkajícími ozdobami.

"Co se to jen stalo?" začal Smíšek a hmatal po zlaté čelence, která mu spadla přes jedno oko. Pak zmlkl, tváří mu přeletěl stín, a zavřel oči. "Ovšem, už si vzpomínám," řekl. "V noci na nás přišli muži z Carn Dum a my byli poraženi. Ach! To kopí v mém srdci!" Chytil se za prsa. "Ne! Ne!" řekl a otevřel oči. "Co to říkám? Snil jsem. Kdes byl, Frodo?"

"Myslel jsem, že jsem ztracen," řekl Frodo, "ale nechci o tom mluvit. Mysleme na to, co máme dělat teď. Pojeďme dál!"

"Takhle vystrojení, pane?" řekl Sam. "Kde mám šaty?" Hodil čelenku, pás a prsteny do trávy a bezradně se rozhlížel, jako by čekal, že někde poblíž najde ležet svůj plášť, kabátec, kalhoty a jiné součásti hobitího oblečení.

"Svoje šaty už nenajdete," řekl Tom, seskočil z mohyly a se smíchem je ve sluneční záři obtančil. Zdálo by se, že se nic nebezpečného a hrozného nestalo; a vskutku, hrůza v srdcích jim bledla, když na něho hleděli a viděli veselé ohníčky v jeho očích.

"Co tím myslíte?" zeptal se Pipin a díval se na něho napůl zmateně, napůl pobaveně. "Proč ne?"

Tom však potřásl hlavou. "Našli jste sami sebe, vynořili jste se z hluboké vody. Nelitujte šatů, když jste ušli utonutí. Buďte rádi, mí veselí přátelé, a nechte sluníčko, ať vám rozehřeje srdce i údy! Shoďte ty staré hadry! Proběhněte se po trávě nazí a Tom půjde na lov!"

Skákal dolů z kopce, hvízdal a volal. Frodo se za ním podíval a viděl, že pádí na jih zelenou dolinou mezi kopci a pořád hvízdá a volá:

 

Holahou! Poběžte! Kam vás nohy nesou?

Horem, dolem, vlevo, vpravo, loukou nebo k lesu?

Ostré ouško, Bystrý nose, Oháňko a Grošku.

Punčoško, ty kluku malá, a můj Tlustý hošku!

 

Tak zpíval v rychlém běhu a přitom vyhazoval klobouk a zase jej chytal, až se jim schoval za pahorkem; jeho holahou však ještě chvíli přinášel vítr, který se stočil k jihu.

 

Vzduch se zase silně oteploval. Hobiti chvíli pobíhali v trávě, jak jim řekl. Pak se rozvalili na sluníčku s rozkoší těch, kdo byli náhle přeneseni z krutého mrazu do vlídného podnebí, nebo jako lidé, kteří po dlouhé těžké nemoci jednoho rána procitnou a zjistí, že je jím nečekaně dobře a že mají před sebou zase jednou slibný den.

Než se Tom vrátil, byli už při síle (a při chuti). Objevil se za kopečkem, nejdřív klobouk a za ním poslušná řádka šesti poníků: jejich vlastních pět a jeden navíc. Poslední byl očividně Tlustý hošek. Byl větší, silnější, tlustší (a starší) než jejích vlastní poníci. Smíšek, kterému patřili ostatní, jim ve skutečnosti žádná podobná jména nedával, ale poníci slyšeli na nová jména, která jim dal Tom, do konce života. Tom je volal jednoho po druhém a oni přelézali vršek a stavěli se do řady. Pak se Tom hobitům poklonil.

"Tak tady máte své poníky!" řekl. ".Mají svým způsobem víc rozumu než vy, toulaví hobiti - aspoň mají čich. Protože vycítí nebezpečí, do kterého vy rovnou vpochodujete, a když utíkají o život, utíkají správným směrem. Musíte jim všem odpustit; srdce mají věrné, ale na hrůzu Mohylových duchů nejsou stavění. Vidíte, vracejí se a nesou všechen náklad."

Smíšek, Sam a Pipin se teď oblékli do náhradních oděvů z vaků; brzy jim bylo vedro, protože museti navléknout silnější a teplejší šaty, které si vzali do nadcházející zimy.

"A odkud se vzal ten starší, ten Tlustý hošek?" ptal se Frodo.

"Ten je můj," řekl Tom. "Můj čtyřnohý přítel; jezdím na něm ovšem zřídka, a tak se často toulá daleko široko po kopcích. Když vaši poníci bydleli u mne, seznámili se s Hoškem a v noci ho ucítili a rozběhli se za ním. Myslel jsem, že se o ně postará a že jim moudrým slovem zažene strach. Ale teď, milý Hošku, starý Tom pojede. Hej! Pojede s vámi, jen aby vás dopravil na Cestu; a tak potřebuje poníka. Není totiž snadné povídat si s hobity, když se vezou a člověk kluše vedle nich po svých."

Hobiti byli nadšeni a mnohokrát Tomovi děkovali, ale ten se smál a říkal, že umějí tak dobře zabloudit, že nebude mil klid, dokud je neuvidí za hranicemi vlastní země. "Mám práci," řekl. "Tvořit a zpívat, povídat a chodit, dávat pozor na svou zemi. Tom nemůže být pořád po ruce, aby otvíral dveře a pukliny ve vrbě. Tom má na starosti dům a Zlatěnka čeká!"

 

Podle slunce bylo ještě dost časně, mezi devátou a desátou, a hobiti obrátili pozornost k jídlu. Poslední jídlo, které měli, byl včerejší oběd u stojícího kamene. Teď posnídali zbytek zásob od Toma, které měli původně na večeři, a doplnili je tím, co přinesl Tom s sebou. Nebyla to žádná hostina (na hobity a za daných okolností), ale hned jim bylo o moc líp. Zatímco jedli, šel si Tom k mohyle prohlédnout poklady. Většinu naskládal na hromádku, která se blyštěla a jiskřila v trávě. Nechal je tam ležet "volně pro každého nálezce, ptáka, zvíře, elfa, člověka a každého dobrého tvora", protože tak se rozptýlí kouzlo mohyly a žádný duch se do ní nevrátí. Sám si vybral z hromádky brož vykládanou modrými kameny mnoha odstínů: jako květy lnu nebo křídla modrásků. Dlouze na ni hleděl, jako by mu něco připomínala, potřásl hlavou a nakonec řekl:

"Tohle je pěkná tretka pro Toma a jeho paní! Ta, která ji nosívala na rameni, byla krásná. Teď ji bude nosit Zlatěnka a na tamtu nezapomeneme!"

Každému z hobitů vybral dlouhou dýku, ve tvaru listu, břitkou, podivuhodně vykládanou zlatými a rudými hady. Blyštěly se, když je vytáhl z černých pochev vyrobených ze zvláštního lehkého a pevného kovu a vykládaných spoustou ohnivých kamenů. Ať to způsobila nějaká dobrá vlastnost pochev nebo kouzlo, jemuž podléhala mohyla, čepele se zdály nedotčené časem, nezrezivěle, ostré a na slunci se třpytily.

"Staré nože jsou dost dlouhé na meče pro hobity," řekl. "Je dobře mít ostrou čepel, když se nárůdek z Kraje vydává na východ, na jih nebo daleko do tmy a nebezpečí." Potom jim vyprávěl, že ty čepele ukovali před dávnými časy Muži ze Západní říše: byli nepřáteli Temného pána, ale byli přemoženi zlým králem z Carn Dum v zemi Angmar.

"Dnes na ně vzpomene málokdo," zamumlal Tom, "a přece ještě jsou a chodí osaměle, synové zapomenutých králů, a ochraňují bezstarostné lidi před zlem."

Hobiti jeho slova nechápali, zatímco však mluvil, měli vidění jakési veliké rozlohy minulých let, podobné ohromné stínové pláni, přes kterou kráčely postavy mužů, vysokých a chmurných, s jasnými meči, a poslední přicházel kdosi s hvězdou na čele. Pak se vidění ztratilo a byli zpátky ve slunném světě. Bylo načase opět se vydat na cestu. Připravili se, sbalili zavazadla a naložili poníky. Nové zbraně si pověsili na kožené opasky pod kabátce. Připadali si s nimi nemotorní a napadlo je, zda jim vůbec k něčemu budou. Nikdy nepomysleli, že jedním z dobrodružství, do nichž by je mohl jejich útěk zavést, může být boj.

 

Konečně vyrazili. Z kopce poníky vedli, pak nasedli a rychlým klusem přejeli údolí. Ohlédli se a na kopci spatřili vršek staré mohyly; zlato na ní odráželo slunce jako žlutý plamen. Pak objeli rameno vrchů a pohled zmizel.

Ačkoli se Frodo rozhlížel všemi směry, nespatřil ani stopu po velkých kamenech stojících jako brána a zanedlouho byli u severní průrvy, rychle projeli a země před nimi začala klesat. Jelo se jim teď vesele; Tom Bombadil poklusával vedle nich nebo před nimi na svém Tlustém hoškovi, který se uměl pohybovat mnohem rychleji, než sliboval jeho objem. Tom si většinu času zpíval, písně však vesměs nedávaly smysl nebo snad byly v nějaké staré řeči, kterou hobiti neznali a jejíž slova vyjadřovala především radostný úžas.

Jeli vytrvale, ale brzy viděli, že Cesta je dál, než si představovali. I kdyby nebylo mlhy, polední spánek je zdržel tak, že by k ní nebyli mohli dojet dřív než včera v noci. Temná čára, kterou viděli, nebyla řada stromů, ale keře rostoucí na kraji hlubokého příkopu, který měl na protější straně strmou zeď. Tom vysvětlil, že to bývala hranice jednoho království, ale už hrozně dávno. Zdálo se, že na to má nějakou smutnou vzpomínku, a nechtěl o tom mluvit.

Spustili se do příkopu a zase vylezli průlomem ve zdi a pak Tom zamířil přímo na sever, protože předtím uhnuli poněkud k západu. Teď jeli otevřenou a vcelku rovnou krajinou, takže zrychlili krok; slunce se však již sklánělo, když konečně před sebou spatřili řadu vysokých stromů a poznali, že jsou po mnoha nečekaných dobrodružstvích u Cesty. Posledních pár honů projeli tryskem a zastavili pod dlouhými stíny stromů. Byli na vrcholu povlovného břehu a Cesta, v přibývajícím večeru nezřetelná, se vinula pod nimi. V tomto bodě mířila z jihozápadu na severovýchod a napravo od nich se rychle svažovala do široké kotliny. Byla rozježděná a nesla stopy nedávných dešťů. Stály na ní kaluže a výmoly byly plné vody.

Sjeli z břehu a rozhlédli se. Nebylo nic vidět. "Tak konečně jsme tady!" řekl Frodo. "Myslím, že jsme mou zkratkou přes Hvozd neztratili víc než dva dny. Ale třeba se nám to zdržení vyplatí. Možná že je svedlo z naší stopy."

Ostatní na něho pohlédli. Rázem na ně padl opět stín strachu z Černých jezdců. Od chvíle, kdy vstoupili do Hvozdu, mysleli hlavně na to, jak se dostanou zpátky na Cestu; teprve nyní, když jim ležela u nohou, si vzpomněli na nebezpečí, které je pronásledovalo a velmi pravděpodobně je na ní čekalo. S úzkostí se ohlédli k zapadajícímu slunci, ale Cesta byla hnědavá a pustá.

"Myslíte," zaváhal Pipin, "myslíte, že nás budou dnes v noci pronásledovat?"

"Ne, doufám, že dnes v noci ne," odpověděl Tom Bombadil; "možná ani zítra. Ale nespoléhejte na můj úsudek; nemohu říct nic jistého. Na východ mé poznáni nesahá. Tom není pánem Jezdců z Černé země daleko od jeho kraje."

A přece hobiti zatoužili, aby jel s nimi. Cítili, že jestli by si vůbec někdo věděl rady s Černými jezdci, byl by to on. Už brzy pojedou do úplně cizích zemí, za hranice nejmlhavějších a nejvzdálenějších pověstí Kraje, a v houstnoucím soumraku se jim zastesklo po domově. Cítili se osamělí a ztracení. Stáli mlčky a nebylo jim do loučení. Jen pomalu si uvědomili, Že Tom jim přeje šťastnou cestu a říká jim, ať se vzmuží a jedou pořád dál, bez zastávky až do tmy.

"Pro dnešek vám dá Tom dobrou radu (dál už s vámi musí jít a vést vás vaše vlastní štěstí): po čtyřech mílích narazíte u Cesty na vesnici Hůrku pod Hůreckým kopcem, jejíž dveře jsou obráceny k západu. Tam najdete starý hostinec ‚U skákavého poníka'. Hostinským je tam dobrý člověk, Ječmínek Máselník. Tam můžete zůstat přes noc, a pak ráno rychle na cestu. Buďte stateční, ale opatrní! Zachovejte si svá veselá srdce a jeďte svému štěstí vstříc!"

Prosili ho, aby s nimi jel aspoň k hostinci a ještě se s nimi napil, se smíchem však odmítl a řekl:

 

Tady končí Tomův kraj; hranice ho leká.

Tom má na starosti dům a Zlatěnka čeká!

 

Pak se obrátil, vyhodil do vzduchu svůj klobouk, skočil Hoškovi na hřbet, vyjel do vrchu a se zpěvem jím zmizel v šeru.

Hobiti vylezli nahoru a dívali se za ním, dokud se neztratil z očí.

"Nerad se loučím s panem Bombadilem," řekl Sam. "To je ale chlap! Počítám, že ujdeme pěkný kus, než potkáme lepšího nebo divnějšího. Ale nezapírám, že rád uvidím toho ‚Skákavého poníka', co o něm mluvil. Doufám, že bude jako ‚Zelený drak' u nás doma! Jací jsou v Hůrce lidi?"

"V Hůrce jsou hobiti," řekl Smíšek, "a taky Velcí lidi. Řekl bych, že tam bude skoro jako doma. ‚Poník' je podle všeho dobrá hospoda. Naši tam občas zajedou."

"Ať je sebelepší," řekl Frodo, "stejně to není Kraj. Nechovejte se příliš jako doma! Prosím vás, pamatujte si - všichni - že o jménu Pytlík nesmí padnout ani zmínka. Jsem pan Podhorský, kdybychom museli říkat jména."

Pak nasedli na poníky a mlčky jeli večerem. Rychle se snášela tma, zatímco se plahočili do kopce a z kopce, až konečně uviděli v dálce probleskovat světélka.

Před nimi vyvstal a cestu přehradil Hůrecký kopec, temná hmota proti zamženým hvězdám; pod jeho západním bokem se stulila velká ves. K ní se teď spěšně rozjeli a toužili jen po ohni a po dveřích, které by postavili mezi sebe a noc.