ZKRATKOU NA HOUBY

Ráno se Frodo probudil občerstvený. Ležel v besídce tvořené živým stromem s větvemi propletenými a splývajícími k zemi; lůžko měl z kapradí a trávy, hluboké, měkké a zvláštně voňavé. Slunce prosvěcovalo chvějivé listí, jež se dosud zelenalo na stromě. Vyskočil a šel ven.

Sam seděl v trávě na pokraji lesa. Pipin vestoje zkoumal nebe a počasí. Po elfech nebylo ani stopy.

"Nechali nám ovoce a pití a chleba," řekl Pipin. "Pojď se nasnídat. Chleba je skoro stejně dobrý jako včera večer. Nechtěl jsem ti nechat, ale Sam mě přinutil."

Frodo usedl vedle Sama a dal se do jídla. "Jaké máš plány pro dnešek?" zeptal se Pipin.

"Dojít do Rádohrab co nejrychleji," odpověděl Frodo a věnoval se jídlu.

"Myslíš, že zase uvidíme ty Jezdce?" zeptal se Pipin vesele. Za ranního slunce mu vyhlídka na celý oddíl Jezdců nepřipadala příliš znepokojivá.

"Ano, nejspíš," řekl Frodo a připomínka ho nepotěšila, "Doufám ale, že se dostaneme přes řeku tak, aby nás neviděli."

"Dozvěděl ses o nich něco od Gildora?"

"Moc ne, jen narážky a hádanky," řekl Frodo vyhýbavě.

"Ptal ses na to větření?"

"Nerozebírali jsme to," řekl Frodo s plnými ústy.

"To jste měli. Určitě je to důležité."

"V tom případě by mi to byl Gildor určitě odmítl vysvětlit," řekl Frodo ostře. "A teď mě nech chvíli na pokoji! Nemám chuť odpovídat na řetěz otázek, když jím. Chci přemýšlet."

"Nebesa!" řekl Pipin. "Při snídani?" Odešel ke kraji lučiny.

Frodovi jasné ráno - zrádně jasné, pomyslel si - nezaplašilo z mysli strach z pronásledování; a hloubal o Gildorových slovech. Dolehl k němu veselý Pipinův hlas. Pobíhal po trávě a zpíval si.

"Ne, to bych nemohl!" řekl si. "Jedna věc je vzít své mladé přátele a pochodovat pres Kraj, až vyhládneme a unavíme se a těšíme se na jídlo a do postele. Vzít je do vyhnanství, kde na hlad a únavu třeba není léku, je něco docela jiného - i kdyby měli chuť jít. To dědictví je jen moje. Myslím, že bych neměl brát ani Sama." Pohlédl na Sama Křepelku a zjistil, že ho pozoruje.

"Copak, Same?" řekl. "Odcházím z Kraje co nejdřív - vlastně jsem se rozhodl, že se ve Studánkách nezdržím ani den, pokud nebudu muset."

"Výborně, pane!"

"Ještě pořád máš v úmyslu jít se mnou?"

"Jistě."

"Bude to velmi nebezpečné, Same. Už teď je to nebezpečné. Nejspíš se žádný z nás nevrátí."

"Jestli se nevrátíte vy, pane, tak já taky ne, to je jasná věc," řekl Sam. " ‚Neopouštěj ho,' říkali mi. ‚Opustit ho?' povídám já. ‚Ani mě nenapadne. Půjdu s ním, kdyby lezl až na měsíc; a jestli se ho nějaký Černý jezdec pokusí zastavit, tak si to bude muset rozdat se Samem Křepelkou.' povídám. A oni se smáli."

"Jací oni a o čem to vlastně mluvíš?"

"Elfové, pane. Trochu jsme si včera večer povídali a zdálo se, že vědí, že odcházíte, tak nemělo cenu to zapírat. Elfové jsou báječný národ, pane! Báječný!"

"To jsou," řekl Frodo. "Ještě pořád se ti líbí, když jsi je teď viděl zblízka?"

"Zdá se mi, jako když jsou trochu nad tím, aby se mi líbili nebo ne," odpověděl Sam zvolna. "Nějak na tom nesejde, co si o nich myslím, jsou docela jíní, než jsem čekal - tak staří a tak mladí, a tak veselí a smutní, víte."

Frodo pohlédl na Sama trochu zaraženě, napůl očekávaje, že spatří nějakou vnější známku proměny, kterou zdá se prošel. Neznělo to jako hlas starého Sama Křepelky, o němž si myslel, že ho zná. Ale vypadalo to, jako když tu sedí starý Sam Křepelka, jenom tvář měl nezvykle zamyšlenou.

"Cítíš ještě potřebu odcházel z Kraje - teď když se ti splnilo přání vidět je?' zeptal se.

"Ano, pane. Nevím, jak to říct, ale po včerejší nocí se cítím jinak. Jako kdybych nějak viděl dopředu. Vím, že půjdeme hodně dlouhou cestou do tmy; ale vím, že se nemůžu obrátil zpátky. Už nechci vidět elfy nebo draky nebo hory; nevím vlastně, co chci; ale mám něco udělat, než přijde konec, a leží to vpředu, ne v Kraji. Musím to provést celé, pane, jestli mi rozumíte."

"Ne tak docela. Ale vidím, že mi Gandalf vybral dobrého společníka. Jsem spokojen. Půjdeme spolu."

Frodo dojedl snídani mlčky. Pak vstal, rozhlédl se po kraji před nimi a zavolal Pipina.

"Všechno připraveno na cestu?" řekl, když Pipin přiběhl. "Musíme hned vyrazit. Spali jsme příliš dlouho a máme před sebou mnoho mil."

"Ty jsi spal dlouho, chceš říct," řekl Pipin. "Já byl vzhůru dávno; a čekáme, jen co dojíš a dopřemýšlíš."

"Už jsem skončil s obojím. A teď zamíříme co nejrychleji k Rádohrabskému přívozu. Nebudu si zacházet a vracet se na cestu, kterou jsme včera opustili! Vezmu to tady rovnou přes pole."

"Tak to budeš muset letět," řekl Pipin. "V tomhle kraji se nikde nedá jít rovnou."

"Můžeme jít aspoň přímější cestou než po silnicí," odpověděl Frodo. "Přívoz je na východ od Lesan; ale silnice zatáčí doleva - vidíte tamtu zatáčku na sever. Obchází severní okraj Blat, aby se dostala na silnici od Mostu nad Pařezovem. Ale to je daleko stranou. Mohli bychom si ušetřit čtvrtinu vzdálenosti, kdybychom šit odsud rovnou k Přívozu."

"Chceš si cestu zkrátit, a jenom si zajdeš," přel se Pipin. Je tady divoký kraj a na blatech jsou mokřady a všelijaké překážky - já tady ten kraj znám. A jestli ti dělají starost Černí jezdci, nechápu, oč je horší potkat se s nimi na silnici než v lese nebo na louce."

"V lese a na louce se lidi hůř hledají," odpověděl Frodo. "A když očekávají, že půjdeš po silnici, je určitá naděje, že tě budou hledat tam, a ne jinde."

"Tak dobře!" řekl Pipin. "Půjdu za tebou mokřadem i strouhou. Ale je to tvrdé! Spoléhal jsem na to, že před západem slunce půjdeme kolem ‚Zlatého bidýlka' v Pařezově. Nejlepší pivo ve Východní čtvrtce - nebo aspoň bývalo; už jsem ho dlouho neochutnal."

"Pak je to jasné!" řekl Frodo. "Zkratkou si zajdeš, ale v hospodě se zasedíš. Musíme tě v každém případě držet od ,Zlatého bidýlka' stranou. Chceme být v Rádohrabech před setměním. Co říkáš, Same?"

"Půjdu s vámi, pane Frodo," řekl Sam (přestože v duchu měl své pochybnosti a hlubokou lítost, že neokusí nejlepší pivo ve Východní čtvrtce).

"Tak když máme jít trním a hložím, pojďme!" řekl Pipin.

 

Bylo již téměř stejně horko jako včera; ze západu však táhla mračna. Vypadalo to na déšť. Hobiti se seškrábali z příkrého zeleného vršku a zapadli do hustého stromoví dole. Jejich cesta nechávala Lesany po levé ruce a mířila šikmo přes lesíky, které porůstaly východní svah kopce, do roviny za kopcem. Pak mohou jít k Přívozu otevřenou krajinou přímo, až na pár příkopů a plotů. Frodo spočítal, že to mají přímou čarou asi osmnáct mil.

Brzy zjistil, že lesíky jsou hustší a propletenější, než si myslel. V podrostu nebyly žádné cestičky a moc rychle nepostupovali. Když se prodrali pod stráň, zjistili, že z kopců za nimi teče potok v hlubokém korytě se strmými kluzkými břehy, po nichž splývalo ostružiní. Velmi nevhod jím přetínal zvolený směr. Nemohli jej přeskočit, vlastně vůbec se přes něj nemohli dostat, aniž by se namočili, poškrábali a zablátili. Zastavili se a nevěděli, co dělat. "První překážka," usmál se Pipin ponuře.

Sam Křepelka se ohlédl. Mezerou mezi stromy zahlédl vršek stráňky, po níž slezli,

"Podívejte!" sevřel Frodovi paži. Všichni se ohlédli a na okraji svahu vysoko nad sebou spatřili proti obloze stojícího koně. Vedle něho se hrbila černá postava.

Ihned zapomněli na návrat. Frodo se první vrhl do hustého křoví u potoka. "Fuj!" řekl Pipinovi. "Měli jsme pravdu oba! Zkratka se nám už pokřivila, ale schovali jsme se právě včas. Ty máš dobré uši, Same: slyšíš za námi něco?"

Stáli tiše, téměř se zatajeným dechem, a naslouchali; nebylo však slyšet zvuky pronásledování. "Neřekl bych, že potáhne koně z téhle stráně," řekl Sam. "Ale počítám, že ví, kudy jsme sešli. Radši pospěšme."

Pospíšit si nebylo snadné. Měli batohy a keře a ostružiní je nechtěly pustit. Hřeben za nimi bránil přístupu větru a vzduch byl nehybný a dusný. Když se nakonec prodrali na otevřenější plochu, byli uhřátí, upachtění a velice podrápaní a už si ani nebyli jisti, kterým směrem jdou. Břehy potoka se snížily, když vplynul do rovin a rozlil se doširoka na cestě k Blatům k Řece.

"Ale to je přece Pařezovský potok!" řekl Pipin, "Jestli se máme doslat zpátky na svůj směr, musíme ho překročit a jít doprava."

Přebrodili potok a na druhé straně pospíšili přes široký otevřený prostor porostlý rákosím a beze stromů. Pak došli k dalšímu pásu stromů: vesměs to byly vysoké duby a sem tam jilm nebo jasan. Půda byla dost rovná a podrostu málo; stromy však rostly hustě, takže daleko nedohlédli. Listí se třepetalo v poryvech větru a ze zatažené oblohy stříkaly kapky deště. Pak vítr ustal a déšť začal lít proudem. Hrabali se, jak nejrychleji to šlo, přes ostrůvky trávy a hustými nánosy starého listí; déšť ťapal a tekl všude kolem nich. Nemluvili, jen se ohlíželi zpátky a do stran.

Po půlhodině řekl Pipin: "Doufám, že jsme neuhnuli moc na jih a nejdeme tím lesem na délku! Není to moc široký pruh - řekl bych, že nejvíc míli - a už bychom měli být venku."

"Nemá cenu chodit cik cak," řekl Frodo. "To nám nepomůže. Pojďme dál, kudy jdeme! Zatím se mi ještě moc nechce z toho lesa ven."

Ušli ještě pár mil. Slunce opět vysvitlo mezi potrhanými mraky a déšť se zmírnil. Bylo po poledni a všichni cítili, že je čas k obědu. Zastavili se pod jilmem; listí mu sice už žloutlo, ale dosud bylo husté a půda kolem byla poměrně suchá a chráněná. Když přišli na jídlo, zjistili, že elfové jim naplnili láhve čirým nápojem bledě zlaté barvy; voněl medem z mnoha květů a podivuhodně osvěžoval. Brzičko se smáli, luskali prsty na déšť a na Černé jezdce. Cítili, že těch posledních pár mil budou mít brzy za sebou.

Frodo se zády opřel o kmen stromu a zavřel oči. Sam a Pipin seděli opodál a začali si pobrukovat a pak zpívat:

 

Hou! Hou! Hou! Sem se skleničkou,

v soužení je vždycky útěchou.

Ať padá déšť a vítr fouká,

ať cesta přede mnou je dlouhá,

já si lehnu pod vrbou,

ať si mraky samy jdou.

 

Hou! Hou! Hou! začali znovu a hlasitěji. Náhle zmlkli. Frodo vyskočil. Větrem se nesl dlouhý táhlý kvil, který zněl jako výkřik nějakého zlého osamělého tvora. Stoupal a klesal a skončil vysokým pronikavým tónem. Ještě seděli a stáli jako zmrazení, když mu odpověděl jiný výkřik, slabší a vzdálenější, ale stejně mrazící do morku kostí. Pak bylo ticho rušeno jen větrem v korunách.

"A co myslíte, že bylo tohle?" zeptal se konečně Pipin. Snažil se mluvit lehce. ale trochu se mu třásl hlas. "Jestli to byl pták, tak jsem ho Ještě v Kraji neslyšel."

"To nebyl pták ani zvíře," řekl Frodo. "Bylo to volání nebo signál - v tom výkřiku byla slova, ačkoli jsem je nemohl rozpoznat. Ale žádný hobit nemá takový hlas."

Víc o tom nemluvili. Všichni myslili na Jezdce, ale žádný to nevyslovil. Nechtělo se jim ani jít, ani zůstat; ale dříve nebo později se musejí dostat přes otevřenou krajinu k Přívozu a lépe bude jít dřív a za světla. Za chviličku si hodili vaky na záda a šli.

 

Po chvilce les skončil. Před nimi se táhly travnaté pláně. Teď viděli, že opravdu zašli příliš daleko na jih. Za planinou zahlédli nízký rádohrabský kopec za Řekou, ale byl teď nalevo od nich. Opatrně se vyplížili ze stromů a vyrazili přes otevřený prostor co nejrychleji.

Zpočátku měli strach, když je nekryl les. Daleko za nimi čněla výšina, kde snídali. Frodo napůl očekával, že na hřebeni uvidí proti obloze dalekou postavičku na koni; nebylo však vidět nic. Slunce vyklouzlo z trhajících se mraků, když klesalo ke kopcům, od nichž přišli, a opět jasně zářilo. Strach je opustil, ačkoli se pořád cítili nesví. Krajina však byla stále krotší a upravenější. Brzy se octli v obdělaných polích a lukách; byly tu živé ploty, branky a odvodňovací strouhy. Všechno vypadalo tiše a mírumilovně, prostě obyčejný kout Kraje. Pookřívali každým krokem. Čára Řeky se blížila a Černí jezdci jim začali připadat jako přízraky z lesů, které nechali daleko za sebou.

Prošli kolem velikého tuřínového pole a octli se u důkladné brány. Za ní se ke vzdálenému chumáči stromů táhla vyježděná cesta mezi nízkými udržovanými živými ploty. Pipin se zarazil.

"To pole a tu bránu znám!" řekl. "To je půda sedláka Červíka. Tamhle mezi stromy má statek."

"Jedna smůla za druhou!" řekl Frodo a tvářil se skoro stejně polekaně, jako by Pipin prohlásil, že cesta vede do dračí sluje. Druzí na něho překvapeně pohlédli.

"Co je na starém Červíkovi špatného?" zeptal se Pipin. "Je to dobrý přítel všech Brandorádů. Jistě, když mu někdo chodí po pozemku, zuří a má zlé psy - ale vždyť lidi tady dole jsou u hranic a musejí být opatrní."

"Já vím," řekl Frodo. "Ale přece jen," dodal se stydlivým smíchem, "mám z něho a z jeho psů hrůzu. Léta jsem se tomuhle statku vyhýbal. Několikrát mě načapal na houbách, když jsem jako kluk bydlíval v Brandově. Naposled mě seřezal a pak mě šel ukázat svým psům. ‚Koukejte, kluci,' řekl, ‚až se tenhle prevít příště ukáže, můžete ho sežrat. A teď ho vyprovoďte!' Hnali mě až k Přívozu. Nikdy jsem se z té hrůzy nevzpamatoval. I když ty bestie asi vědí, co smějí, a nejspíš by se mě ani nedotkly."

Pipin se zasmál. "Však je na čase, abys to dal do pořádku. Zvlášť když se vracíš do Rádovska. Starý Červík je dobrý chlap - když mu necháš houby na pokoji. Půjdeme po cestě, a tak mu nebudeme šlapat po pozemku. Jestli ho potkáme, řeč povedu já. Je to Smíškův dobrý známý a dost jsem se sem s ním jeden čas nachodil."

 

Šli po cestě, až uviděli vykukovat mezi stromy doškové střechy rozlehlé usedlosti s hospodářskými budovami. Červíkovi, jako Tlapkovi z Pařezova a většina obyvatel Blat, bydleli v domech; Červíkův statek byl důkladně vybudován z cihel a obehnán vysokou zdí. Ve zdi se k cestě otvírala široká dřevěná vrata.

Když se přiblížili, propukl zuřivý štěkot a lání a bylo slyšet mocný hlas: "Chňape! Tesáku! Vlku! Do toho, kluci!"

Frodo a Sam strnuli, ale Pipin popošel několik kroků. Vrata se otevřela a tři velikánští psi se vyřítili na cestu a hnali se k pocestným se zuřivým štěkotem. Pipina si ani nevšimli; Sam se však tiskl ke zdi, zatímco ho dva psi připomínající vlky podezíravě očichávali a vrčeli, kdykoli se pohnul. Největší a nejdivočejší ze všech se postavil před Froda, ježil se a vrčet.

Ve vratech se teď objevil podsaditý hobit s kulatou červenou tváří. "Hola, hola! Copak jste zač a co byste chtěli?" ptal se.

"Dobré odpoledne, pane Červíku," řekl Pipin.

Sedlák si ho prohlédl důkladněji. "Ale to je přece mladý pan Pipin - totiž chci říct pan Peregrin Bral!" vykřikl a zamračení roztálo v úsměv. "Už jsem vás tu v kraji dlouho neviděl. Máte štěstí, že vás znám. Zrovna jsem se rozhodl poštvat psy na každého cizího člověka. Dneska se tu dějí nějaké divné věci. To víte, sem občas přijdou všelijaký lidi. Jsme moc blízko Řeky," potřásl hlavou. "Ale tak cizokrajnýho chlápka jsem ještě neviděl. Podruhé přes můj pozemek bez dovolení neprojde, pokud tomu budu moct zabránit."

"O kom to mluvíte?" zeptal se Pipin.

"Vy jste ho neviděli?" řekl sedlák. "Není to dlouho, co tudy projel směrem k silnici. Byl to divnej chlápek a dával divný otázky. Ale třeba zajdete dovnitř a tam si povíme, co je novýho, ve větším pohodlí. Mám naražené docela dobré pivo, kdybyste měl vy a vaši přátelé chuť, pane Brale."

Bylo zřejmé, že jim sedlák poví víc, když se mu podřídí, a tak všichni pozvání přijali. "A co psi?" zeptal se Frodo s obavou.

Sedlák se rozesmál. "Neublíží vám - dokud jim to nenařídím. Sem, Chňape! Tesáku, k noze!" křikl. "K noze, Vlku!" K Frodově a Samově ulehčení psi odešli a nechali je být.

Pipin představoval sedlákovi druhé dva. "Pan Frodo Pytlík," řekl. "Asi se na něho nepamatujete, ale bydlíval v Brandově." Při jménu Pytlík sebou sedlák trhl a ostře na Froda pohlédl. Frodo měl na okamžik dojem, že v něm procitla vzpomínka na houby a že ho dá vyhnat psy. Sedlák Červík ho však uchopil za paži.

"Tak tohle je nejdivnější ze všeho!" zvolal. "Pan Pytlík, říkáte? Pojďte dovnitř. Musíme si promluvit."

Vešli do sedlákovy kuchyně a usedli u širokého krbu. Paní Červíková přinesla pivo ve velikém džbánu a nalila do čtyř pořádných korbelů. Byla to dobrá várka a Pipin se cítil víc než odškodněn za to, že přišel o "Zlaté bidýlko". Sam usrkával pivo pochybovačně. Měl přirozenou nedůvěru k obyvatelům jiných částí Kraje a také neměl chuť se honem bratříčkovat s někým, kdo ztloukl jeho pána, i když hodně dávno.

Po několika poznámkách o počasí a o zemědělských vyhlídkách (jež nebyly horší než obvykle) postavil sedlák Červík korbel a podíval se na jednoho po druhém.

"A teď, pane Peregrine." řekl, "odkudpak a kampak? Šli jste mě navštívit? Jestli ano, tak jste prošli kolem mých vrat a já vás neviděl."

"To ani ne," odpověděl Pipin. "Abych pravdu řekl, když už jste to uhodl, přišli jsme cestou z druhé strany: přešli jsme vám přes pole. Ale bylo to čirou náhodou. Zabloudili jsme v lesích hned u Lesan, protože jsme se chtěli doslat k Přívozu zkratkou."

"Jestli jste spěchali, silnice by vám byla posloužila líp," řekl sedlák. "Ale to mi hlavu nedělá. Vy mi po pozemku chodit můžete, kdy vás napadne, pane Peregrine. A vy taky. pane Pytlíku - i když asi ještě pořád máte rád houby." Zasmál se. "Jistě, poznal jsem to jméno. Pamatuju časy, kdy mladý Frodo Pytlík byl jeden z nejhorších uličníků v celém Rádovsku. Ale nemyslel jsem na houby. Slyšel jsem jméno Pytlík zrovna předtím, než jste se objevili. Co myslíte, že se mě ptal ten divnej chlápek?"

Napjatě čekali, až bude pokračovat "Tak," vychutnával sedlák své sdělení, "přijel vám na černým koní do vrat, náhodou bylo otevřeno, a rovnou mně ke dveřím. Taky byl celej v černým a v plášti s kapuci, jako by se nechtěl dát poznat ‚Co jenom může chtít?' pomyslel jsem si. Nevídáme tady za hranicí moc Velkejch lidí; a nikdy jsem neslyšel o nikom podobným jako tenhle černej chlap.

‚Dobrý den přeju!' povídám a jdu k němu. ‚Tahle cesta nikam nevede, a ať jedete kam chcete, radši se rychle vraťte na silnici.' Nelíbil se mi; a když Chňap vyběh ven, čuchl si k němu a vykvikl, jako když ho píchne: stáhl ocas, zavyl a už byl pryč. Černej chlap se ani nehnul.

‚Přicházím odtamtud,' řekl pomalu a jako prkenně, a ukazoval zpátky na západ, přes moje pole, když dovolíte. ‚Viděl jste Pytlíka?' zeptal se divným hlasem a sklonil se nade mnou. Neviděl jsem žádnou tvář, protože mu kapuce padala hluboko; a jako když mi přeběhne mráz po zádech. Ale neměl mi tu drze jezdit přes pozemek.

‚Jděte pryč!' řekl jsem. ‚Tady nejsou žádní Pytlíkové. To jste ve špatné části Kraje. Radši se vraťte do Hobitína, ale tentokrát můžete jet po silnici.'

‚Pytlík je pryč,' odpověděl šeptem. ‚Přijde sem. Není daleko. Chci ho najít. Řeknete mi, až projde kolem? Vrátím se a přinesu zlato.'

‚To neuděláte,' povídám já. ‚Půjdete, odkud jste přišel, a hezky rychle. Dám vám minutu a pak zavolám psy.'

Jako zasyčel. Možná to byl smích, možná ne. Pak pohnal ostruhami koně rovnou na mě, takže jsem sotva uskočil. Zavolal jsem psy, ale on se obrátil a projel vraty a cestou k silnici jako blesk. Co si o tom myslíte?"

Frodo se chviličku díval do ohně, ale jeho jedinou myšlenkou bylo, jak jen se dostanou k Přívozu. "Nevím, co si mám o tom myslet," řekl nakonec.

"Tak vám povím já, co si o tom máte myslet," řekl Červík. "Neměl jste nikdy chodit do Hobitína, pane Frodo. Jsou tam divný lidi." Sam se zavrtěl na židli a loupl po sedláku nepřátelsky okem. Ale vy jste byl odjakživa zbrklej mládenec. Když jsem slyšel, že jste odešel od Brandorádů k starýmu panu Bilbovi, řekl jsem si, že si koledujete o nepříjemnosti. Dejte na moje slova: to všechno pochází z těch divnejch podniků pana Bilba. Říká se, že získal peníze divným způsobem a v cizině. Možná že někoho zajímá, co se stalo s tím zlatem a drahým kamením, který prý zakopal v hobitínským Kopci."

Frodo neříkal nic; sedlákovy bystré postřehy byly znepokojivé.

"Zkrátka, pane Frodo," pokračoval Červík, Jsem rád, že máte rozum a vracíte se do Rádovska. Radím vám: zůstaňte tam! A nezahrávejte si s cizinci. Najděte si přátele tady. A jestli za váma přijde zas nějakej černej chlap, já si s ním poradím. Řeknu, že jste umřel nebo odešel z Kraje nebo co budete chtít. A konečně to může být pravda, protože je docela dobře možné, že chtějí zprávy o panu Bilbovi."

"Možná máte pravdu," řekl Frodo, ale nepodíval se sedlákovi do očí a dál zíral do plamenů.

Červík se na něho zamyšlené zahleděl. "No, vidím, že si myslíte svoje," řekl. "Je jasné jako nos mezi očima, že jste sem vy a ten jezdec nedorazili jedno odpoledne náhodou, a třeba vám moje novinka moc nová nebyla. Nechci, abyste mi vykládal něco, co si chcete nechat pro sebe, ale vidím, že máte starost. Myslíte si možná, že nebude snadné dostal se k Přívozu a nedat se chytit."

"To jsem si myslel," řekl Frodo. "Ale zkusit to musíme; a sezení a přemýšlení to za nás neudělá. Takže se obávám, že musíme jít. Opravdu moc vám děkujeme za laskavost. Měl jsem z vás a z vašich psů hrůzu přes třicet let, sedláku Červíku, i když vám to asi bude k smíchu. Je to škoda; přicházel jsem o dobrého přítele. A teď mě mrzí, že musím tak brzy odejít Ale snad se někdy vrátím - budu-li moci."

"Budete vítán," řekl Červík. "Ale teď mám nápad. Pomalu zapadá slunce a budeme večeřet; chodíme totiž spát málem se sluncem. Kdybyste se vy a pan Peregrin a všichni zdrželi a najedli se s námi, byli bychom rádi!"

"My také!" řekl Frodo. "Ale obávám se, že musíme vyrazit hned. I tak už bude tma, než dojdeme k Přívozu."

"Ale počkejte moment! Chtěl jsem říct: po večeři vezmu vozík a zavezu vás k Přívozu. To vám ušetří kus cesty a možná jiných starostí."

Nyní přijal Frodo pozvání vděčně a Pipinovi i Samovi se ulevilo. Slunce už zapadlo za vršky na západě a světlo sláblo. Přišli dva Červíkovi synové a tři dcery a na velikém stole rozložili štědrou večeři. V kuchyni rozsvítili svíčky a přiložili do krbu. Paní Červíková jen kmitala ven a zase dovnitř. Přišli ještě dva další hobiti, kteří patřili k domácnosti. Ve chvilce sedělo u večeře čtrnáct lidí. Piva byla hojnost a k tomu veliká mísa hub se slaninou a spousta jiné poctivé venkovské stravy. Psi ulehli k ohni a hryzali slupky a překusovali kosti.

Když dojedli, sedlák a jeho dva synové šli ven s lucernou a přichystali vůz. Ve dvoře bylo tma, když hosté vyšli. Naházeli batohy dozadu a vylezli za nimi. Sedlák usedl na kozlík a šlehl bičem své dva statné poníky. Jeho žena stála ve světle otevřených dveří.

"Dej na sebe pozor, Červíku!" volala. "Nehádej se s žádnými cizinci a hned se vrať!"

"To víš," řekl a vyjel z vrat. Nehnul se ani větříček; noc byla klidná a tichá, ale ve vzduchu bylo cítit chlad. Jeli bez světel a nespěchali. Po nějaké míli cesta končila a přes příkop a krátký svah se napojovala na silnici s vysokými krajnicemi.

Červík seskočil a dobře se rozhlédl oběma směry, k severu i k jihu, ale ve tmě nebylo vůbec nic vidět a ve stojatém vzduchu se neozýval žádný zvuk. Nad příkopy visely cáry říční mlhy a plazily se přes pole.

"Bude hustá," řekl Červík. "Ale nerozsvítím lucerny, až na cestu domů. Dnes večer uslyšíme na silnici všechno dlouho předtím, než se s tím potkáme."

 

Od Červíkovy cesty k Přívozu to bylo přes pět mil. Hobiti se zabalili, ale uši natahovali po každém jiném zvuku kromě vrzání kol a pomalého klapání kopyt poníků. Frodovi připadalo, že se vůz vleče jako slimák. Pipinovi vedle něho padala hlava. Sam však zíral před sebe do stoupající mlhy.

Konečně byli u nájezdu na Přívoz. Označovaly jej dva vysoké bílé sloupy, jež jim najednou vyskočily po pravici. Sedlák Červík přitáhl opratě a vůz se skřípavě zastavil. Právě se drápali dolů, když zaslechli to, čeho se děsili: kopyta na silnici před sebou.

Zvuk se blížil. Červík seskočil, stál, držel poníkům hlavy a upíral zrak dopředu do soumraku. Klap-klap, klap-klap, blížil se jezdec. Zvuk kopyt se rozléhal ve stojatém, mlhavém vzduchu.

"Radši se schovejte, pane Frodo," řekl Sam úzkostně. "Zalezte do vozu a přikryjte se pokrývkami a my toho jezdce pošleme ke všem čertům!" Slezl a postavil se vedle sedláka. Černí jezdci by ho museli přejet, aby se dostali k vozu.

Klap-klap. klap-klap. Jezdec byl málem u nich.

"Holá!" vykřikl sedlák Červík. Blížící se kopyta se zarazila. Zdálo se, že nějaké dva metry před sebou v mlze rozeznávají temnou postavu v plášti.

"Tak!" řekl sedlák, hodil otěže Samovi a vykročil vpřed. "Ani o krok blíž! Co chcete a kam jedete?"

"Hledám Pytlíka. Viděl jste ho?" řekl zdušený hlas - ale byl to hlas Smíška Brandoráda. Vynořila se zacloněná lucerna a její světlo dopadlo na užaslý obličej sedláka.

"Pane Smíšku!" vykřikl.

"No jistě. Koho jste čekal?" řekl Smíšek a popojel kupředu. Když se vynořil z mlhy a jejich strach pominul, najednou jako by se zmenšil na obvyklou hobití velikost. Jel na poníku a kolem krku a přes bradu měl omotanou šálu na ochranu před mlhou.

Frodo seskočil z vozu a šel se s ním přivítat. "Tak tady jste konečně!" řekl Smíšek. "Už jsem pochyboval, že dneska vůbec dorazíte. Chtěl jsem se vrátit na večeři. Když padla mlha, převezl jsem se a jel jsem k Pařezovu, jestli jste náhodou nespadli do nějaké strouhy. Ale ať mě hrom, jestli vím, odkud jste přišlí. Kde jste je našel, pane Červíku? V kachním rybníčku?"

"Ne, chytil jsem je na svém pozemku a málem jsem na ně poštval psy," řekl sedlák. "Ale však oni vám to povědí. Teď, jestli prominete, pane Smíšku a pane Frodo a všichni, tak se radši vydám domů. Paní Červíková bude mít starost, když je taková mlha."

Vycouval s vozem na cestu a obrátil jej. "Tak dobrou noc vespolek," řekl. "Byl to ale prazvláštní den. Ale konec dobrý, všechno dobré; i když bych to radši neměl říkat, dokud všichni nebudeme doma. Nezapírám, že já tam budu rád." Rozsvítil lucerny a nasedl. Vtom zpod sedátka vytáhl veliký koš. "Málem bych zapomněl." řekl. "Paní Červíková to sem dala pro pana Pytlíka a dává pozdravovat." Podal jim ho a odjel, doprovázen sborovými díky a přáním dobré noci.

Dívali se za bledými kotouči světla okolo jeho luceren, až se rozplynuly v mlhavé noci. Najednou se Frodo zasmál: z přikrytého koše, který držel, zavoněly houby.