CHODEC

Frodo, Pipin a Sam se vrátili do svého salónku. Bylo tam tma, Smíšek nikde a oheň málem vyhasl. Teprve když rozfoukali uhlíky, až vyšlehl plamen, a přihodili pár polínek, zjistili, že Chodec přišel s nimi. Klidně si seděl v křesle u dveří.

"Buďte zdráv!" řekl Pipin. "Kdo jste a co chcete?"

"Říkají mi Chodec," odpověděl, "a i když na to váš přítel možná zapomněl, slíbil, že si se mnou v klidu popovídá."

"Říkal jste, pokud vím, že možná uslyším něco, co mi bude k užitku," řekl Frodo. "Co mi chcete říct?"

"Několik věcí," odpověděl Chodec. "Ale samozřejmě mám svou cenu."

"Co tím myslíte?" zeptal se Frodo ostře.

"Nelekejte se! Myslím jen tohle: řeknu vám, co vím, a dám vám dobrou radu - ale budu chtít odměnu."

"A co to prosím bude?" řekl Frodo. Začínal mít podezření, že upadl do rukou darebáka, a s nepříjemným pocitem si uvědomil, jak málo má s sebou peněz. Taškáři by sotva stačily a on nemůže postrádat ani část.

"Tohle si můžete dovolit," řekl Chodec s pomalým úsměvem, jako by četl Frodovy myšlenky. "Chci jen jedno: musíte mě vzít s sebou, dokud sám nebudu mít chuť odejít."

"Ano?" řekl Frodo s překvapením, ale ne s úlevou. "I kdybych potřeboval dalšího společníka, nemohl bych s něčím takovým souhlasit, dokud nebudu vědět mnohem víc o vás a o tom, co děláte."

"Výborně!" zvolal Chodec, zkřížit nohy a pohodlně se uvelebil. "Zdá se, že zas přicházíte k rozumu, a to je dobře. Dosud jste byl příliš bezstarostný. Tak dobře. Povím vám, co vím, a odměnu nechám na vás. Možná že mi ji rád přiřknete, až mě vyslechnete."

"Tak mluvte!" řekl Frodo. "Co víte?"

"Příliš mnoho; příliš mnoho temných věcí," řekl Chodec chmurně. "Ale pokud jde o vaši záležitost -" vstal a šel ke dveřím, rychle je otevřel a vyhlédl. Pak je tiše zavřel a zase si sedl. "Mám dobré uši," pokračoval tišeji, "a ačkoli neumím zmizet, lovil jsem už všelijaké divoké a opatrné tvory a zpravidla se nedám vidět, když si to nepřeji. A tak jsem byl dnes večer za živým plotem u Cesty, kousek na západ od Hůrky, když z Vrchoviny přijeli čtyři hobiti. Nemusím opakovat všechno, co říkali starému Bombadilovi nebo jeden druhému, ale jedna věc mě zaujala. ‚Prosím vás, pamatujte si,' řekl jeden z nich, ‚že o jménu Pytlík nesmí padnout ani zmínka. Jsem pan Podhorský, kdybychom museli říkat jména.' To mě tak zaujalo, že jsem je sledoval až sem. Přelezl jsem bránu hned za nimi. Možná, že má pan Pytlík počestný důvod, proč odkládá své jméno; ale v tom případě bych radil jemu i jeho přátelům, aby byli opatrnější."

"Nechápu, koho v Hůrce může zajímat mé jméno," řekl Frodo rozhněvaně, "a ještě jsem se nedozvěděl, proč zajímá vás. Pan Chodec může mít počestný důvod pro špehování a slídění, ale jestli ho má, tak bych mu radil, aby mi jej vyložil."

"Dobrá odpověď!" zasmál se Chodec. "Ale vysvětlení je prosté: hledal jsem hobita jménem Frodo Pytlík. Potřeboval jsem ho rychle najít. Dozvěděl jsem se, že vynáší z Kraje - řekněme - tajemství, které se týká mne a mých přátel."

"Nechápejte mě přece špatně!" vykřikl, když Frodo vstal ze židle a Sam vyskočil a zamračil se. "Budu na to tajemství opatrnější než vy. A opatrnost je na místě!" Nahnul se kupředu a zadíval se na ně. "Dávejte si pozor na každý stín!" řekl tichým hlasem. "Hůrkou projeli černí muži na koních. V pondělí prý přijel jeden po Zelené cestě od severu; a další se objevil později a přijel stejnou cestou od jihu."

 

Zavládlo ticho. Nakonec promluvil Frodo k Pipinovi a Samovi. "Měl jsem to tušit podle způsobu, jak nás vrátný přivítal," řekl. "A hostinský zřejmě také něco slyšel. Proč nás nutil jít do společnosti? A proč jen jsme se chovali tak hloupě; měli jsme zůstat tady."

"Bývalo by to lepší," řekl Chodec. "Byl bych vás zadržel, kdybych mohl; ale hostinský mě k vám nepustil a vzkaz nechtěl donést."

"Myslíte, že -"

"Ne, nemyslím si o starém Máselníkovi nic špatného. Prostě nemá rád záhadné tuláky, jako jsem já." Frodo na něho zmateně pohlédl. "Vypadám přece jako darebák, ne?" řekl Chodec a zkřivil rty. Podivně mu zablesklo v oku. "Ale doufám, že se časem poznáme líp. Až na to dojde, doufám, že mi vysvětlíte, co se stalo na konci písničky. Protože ten kousek -"

"Byla to čirá náhoda!" přerušil ho Frodo.

"Kdoví," řekl Chodec. "Budiž, náhoda. Ta náhoda vás přivedla do nebezpečného postavení."

"Sotva víc, než už bylo," řekl Frodo. "Věděl jsem, že mě ti Jezdci pronásledují, ale teď se aspoň zdá, že mě minuli a odjeli pryč."

"S tím nepočítejte!" řekl Chodec ostře. "Vrátí se. A přijedou další. Je jich víc. Znám jejich počet. Znám ty Jezdce." Odmlčel se a oči měl chladné a tvrdé. "A v Hůrce jsou lidé, kterým není co věřit," pokračoval. "Například Vili Potměchuť. Má v Hůrecku špatné jméno a chodí k němu divní lidé. Určitě jste si všimli: takový snědý byl a pořád se ušklíbal. Držel se při jednom z těch cizinců z Jihu a vyklouzli hned po té vaší ‚náhodě'. Ne každý Jižan má dobré úmysly; a Potměchuť, ten by prodal cokoli komukoli: nebo bude dělat neplechu jen pro zábavu."

"Co bude Potměchuť prodával a co s tím má společného má nehoda?" řekl Frodo, stále rozhodnut nerozumět Chodcovým narážkám.

"Zprávu o vás, samozřejmě," odpověděl Chodec. "Líčení vašeho výstupu by jisté lidi velice zajímalo. Pak už nebudou potřeboval slyšet vaše pravé jméno. Připadá mi až příliš pravděpodobné, že se o tom doslechnou ještě dnes v noci. Stačí? S mou odměnou dělejte, jak myslíte: buď mě vezmete za průvodce, nebo ne. Ale řeknu vám ještě, že znám každý kout mezi Mlžnými horami a Krajem, protože tudy procházím už dlouhé roky. Jsem starší, než vypadám. Mohl bych vám být užitečný. Po dnešku nebudete moci jet dál po otevřené cestě; Jezdci ji budou střežit ve dne v noci. Z Hůrky možná uniknete a nechají vás putovat, dokud svítí slunce. Ale daleko nedojedete. Přijdou na vás v pustině, na nějakém temném místě, kde není pomoci. Chcete, aby vás našli? Jsou strašliví."

Hobiti na něho pohlédli s překvapením. Viděli, že se mu tvář stáhla jako bolestí a ruce sevřely opěradla křesla. V pokoji bylo velice ticho a světlo jako by zesláblo. Chvíli seděl s nevidoucíma očima, jako by kráčel dalekou vzpomínkou nebo naslouchal zvukům v jakési odlehlé Noci.

"Ne!" vykřikl za chviličku a přejel si rukou čelo. "Možná že vím o vašich pronásledovatelích víc než vy. Bojíte se jich, ale ještě se jich nebojíte dost. Zítra budete muset prchat, jak to půjde. Chodec vás může vést po stezkách, kterými chodí málokdo. Vezmete mě s sebou?"

Nastalo tíživé ticho. Frodo neodpovídal, v hlavě měl zmatek pochybností a obav. Sam se mračil a hleděl na svého pána; nakonec vyrazil:

"Jestli dovolíte, pane Frodo, já bych řekl NE! Tenhle Chodec nás varuje a říká, ať si dáme pozor; a na to říkám ANO, a začneme od něho. Pochází z Divočiny a já o tamějších lidech nikdy neslyšel nic dobrého. Něco ví, to je jasné, a víc, než se mi líbí; ale není důvodu, proč bychom ho měli nechat, aby nás zavedl na nějaké temné místo, kde není pomoci, jak sám říkal."

Pipin se vrtěl a tvářil se nejistě. Chodec Samovi neodpověděl, ale obrátil své pronikavé oči k Frodovi. Frodo jeho pohled zachytil a podíval se jinam. "Ne," řekl zvolna. "Nesouhlasím. Myslím, myslím - že nejste doopravdy takový, jak jste se rozhodl vypadat. Začal jste se mnou mluvit po hůrečku, ale váš hlas se změnil. Ale v jednom má Sam přece pravdu: nevím, proč nás varujete, abychom byli opatrní, a přitom chcete, abychom vám věřili. Proč to přestrojení? Kdo jste? Co ve skutečnosti víte o - o mé záležitosti; a jak to víte?"

"Dobře jste si vzal k srdci lekci o obezřetnosti," řekl Chodec s pochmurným úsměvem. "Obezřetnost je ale jedna věc a kolísavost druhá. Sami se teď do Roklinky jakživi nedostanete a uvěřit mi je vaše jediná naděje. Musíte se rozhodnout. Odpovím vám na některé vaše otázky, jestli vám to pomůže se rozhodnout. Ale proč byste měli věřit mému vyprávění, když mi nedůvěřujete už teď? Ale máte je mít -"

 

V tom okamžiku se ozvalo zaklepání. Pan Máselník dorazil se svíčkami a za ním Nob s konvemi horké vody. Chodec se stáhl do temného kouta.

"Přišel jsem vám popřát dobrou noc," řekl hostinský a stavěl svíčky na stůl. "Nobe! Odnes vodu do pokojů!" Vstoupil a zavřel za sebou dveře.

"Totiž," tvářil se nejistě a ustaraně. "Jestli jsem něco vyvedl, opravdu mě to mrzí. Ale pro jedno člověk zapomíná na druhé, to uznáte; a já mám pořád plno práce. Ale tohle a támhleto mi v týdnu popostrčilo paměť, jak se říká; doufám, že ne moc pozdě. Víte, měl jsem vyhlížet hobity z Kraje, a zvláště jednoho, který se jmenuje Pytlík."

"A co to má společného se mnou?" zeptal se Frodo.

"To sám víte nejlíp," řekl hostinský moudře. "Já vás neprozradím; ale bylo mi řečeno, že ten Pytlík přijede pod jménem Podhorský, a dostal jsem popis, který se na vás dost hodí, jestli dovolíte."

"Ano? Tak mi ho povězte!" přerušil ho nemoudře Frodo.

" ‚Statný červenolící chlapíček,' " pravil pan Máselník se vší vážností. Pipin se uchichtl, ale Sam se zatvářil pohoršeně. " ‚To vám moc nepomůže; to platí o většině hobitů, Ječmínku,' povídá mi," pokračoval Máselník a mrkl na Pipina. " ‚Ale tenhle je větší než leckterý a hezčí než většina a má na bradě důlek: takový drzounek s jasnýma očima.' Račte prominout, ale to říkal on, a ne já."

"On? Kdo on?" ptal se Frodo dychtivě.

"Přece Gandalf, jestli víte, koho myslím. Říkají, že je čaroděj, ale je to můj dobrý přítel, čaroděj nebo ne. Ale teď nevím, co mi řekne, až ho zase uvidím; nedivil bych se, kdyby mi nechal zkysnout všecko pivo nebo kdyby mě proměnil ve špalek dřeva. Je trochu ukvapený. Ale už se stalo."

"A co se stalo?" začínal být Frodo trochu netrpělivý z pomalého toku Máselníkových myšlenek.

"Co jsem to říkal?" zarazil se hostinský a luskal prsty. "A jo! Starý Gandalf. Před třemi měsíci mi bez zaklepání vrazí do pokoje. ‚Ječmínku,' povídá, ‚ráno jdu pryč. Uděláte pro mne něco?' ‚Stačí říct,' povídám já. ‚Mám naspěch,' povídá on, ‚a nemám čas, ale potřebuji poslat zprávu do Kraje. Máte někoho, koho byste mohl poslat a spolehnout se, že tam dojde?' ‚Někoho snad najdu,' povídám já, ‚zítra nebo pozítří.' ‚Radši zítra,' povídá on a pak mi dal dopis.

Adresu má jasnou," řekl pan Máselník, vytáhl z kapsy dopis a pomalu a hrdě přečetl adresu (cenil si svou pověst sečtělého muže):

 

Pan FRODO PYTLÍK, DNO PYTLE, HOBITÍN, KRAJ

 

"Dopis pro mě od Gandalfa!" vykřikl Frodo.

"Aha!" řekl pan Máselník. "Takže vaše pravé jméno je Pytlík?"

"Ano," řekl Frodo, "a radši mi ten dopis koukejte dát a vysvětlete mi, proč jste ho neodeslal. Právě to jste mi zřejmě přišel vyložit, i když vám hezky dlouho trvalo, než jste se k tomu dostal."

Chudák pan Máselník vypadal celý nesvůj. "Máte pravdu, pane," řekl, "a prosím vás za prominuti A mám smrtelnou hrůzu z toho, co řekne Gandalf, jestli to způsobilo nějakou škodu. Ale já ho nezadržel schválně. Dobře jsem ho schoval. Pak jsem nemohl najít nikoho, kdo by byl ochoten jít do Kraje ani zítra, ani pozítří a svoje lidi jsem taky nemohl postrádat; a pak mi to nějak vypadlo z hlavy. Mám spoustu práce. Udělám, co budu moct, abych všechno napravil, a jestli můžu nějak pomoci, stačí říct.

Nemluvě o dopise, stejně jsem to Gandalfovi slíbil. ‚Ječmínku,' povídá mi, ‚ten můj přítel možná tudy zanedlouho pojede ještě s jedním. Bude si říkat pan Podhorský. Pamatujte si to! Ale nemusíte se ho na nic vyptávat A jestli a ním nebudu já, bude možná v nouzi a bude potřebovat pomoc. Udělejte pro něho, co můžete, a já se vám odvděčím,' povídá. A tady vás mám a nouze zřejmě není daleko."

"Co tím chcete říct?" zeptal se Frodo.

"Ti černí," snížil hlas hostinský; "Hledají Pytlíka, a jestli to myslí dobře, tak jsem hobit. Bylo to v pondělí a všichni psi se rozkňučeli a husy rozkejhaly. To není samo sebou. říkám si. Nob přijde a povídá mi, že u dveří jsou dva černí mužští a ptají se na hobita jménem Pytlík. Úplně se mu zježily vlasy. Poslal jsem ty černé chlapy pryč a prásknul jsem jim dveřmi před nosem; ale oni kladli stejnou otázku celou cestu až do Podlesí, jak jsem slyšel. A ten Hraničář, Chodec, se taky vyptával. Chtěl se k vám dostat hned před večeří, představte si."

"To chtěl!" řekl najednou Chodec a vykročil do světla. "A bylo by to ušetřilo spoustu mrzutostí, kdybyste ho byl pustil, Ječmínku."

Hostinský nadskočil překvapením. "Vy!" zvolal. "Pořád odněkud vyskakujete. Co chcete teď?"

"Je tu s mým dovolením," řekl Frodo. "Přišel mi nabídnout pomoc."

"No dobře, vy možná víte svoje," řekl pan Máselnik a s podezřením hleděl na Chodce. "Ale kdybych byl ve vašem postavení, s Hraničářem bych se nespojil,"

"A s kým byste se spojil?" zeptal se Chodec. "S tlustým hostinským, který si pamatuje svoje vlastní jméno jen proto, že ho na něj lidi celý den volají? Nemohou zůstat u ‚Poníka' navždycky a nemohou jít domů. Mají před sebou dalekou cestu. Půjdete s nimi a budete odhánět ty černé?"

"Já? Odejít z Hůrky? Za žádnou cenu!" řekl pan Máselnik a vypadal opravdu vyděšené. "Ale proč tu pár dní pěkné tiše nezůstat, pane Podhorský? Co jsou to všechno za podivnosti? Po čem jdou ti černí a odkud přišli, to bych rád věděl?"

"Lituji‚ ale všechno vám vysvětlit nemohu," řekl Frodo. "Jsem unavený, mám velkou starost a je to dlouhé povídání. Ale jestli mi chcete pomáhat, měl bych vás varovat, že dokud budu ve vašem domě, budete v nebezpečí. Tihle černí jezdci: nejsem si jist, ale myslím, bojím se, že přišli z -"

"Přišli z Mordoru," řekl Chodec potichoučku. "Z Mordoru, Ječmínku, jestli vám to něco říká."

"Pomoc!" vykřikl pan Máselník a zbledl; bylo vidět, že to jméno zná. "To je nejhorší zpráva, jaká přišla do Hůrky za celý můj život."

"To ano," řekl Frodo. "Pořád mi ještě chcete pomáhat?"

"Chci!" řekl pan Máselnik. "Tím spíš. I když nevím, co může člověk jako já dokázat proti - proti -" hlas mu selhal.

"Proti Stínu na Východě," řekl Chodec pokojně, "moc ne, Ječmínku, ale každá troška je dobrá. Můžete tu nechat pana Podhorského přespat a zapomeňte jméno Pytlík, dokud nebude hodně daleko."

"To udělám," řekl Máselník. "Ale bojím se, že přijdou na to, že je tady, i bez mé pomoci. Škoda že na sebe dnes večer pan Pytlík upoutal pozornost, a škoda je slabé slovo. Vyprávění, jak pan Bilbo zmizel, jsme už v Hůrce slyšeli. I náš Nob už si v té své pomalé hlavě něco sumíruje; a v Hůrce jsou bystřejší než on."

"Pak můžeme jedině doufat, že se Jezdci honem nevrátí," řekl Frodo.

"To taky doufám," řekl Máselník. "Ale strašidla nestrašidla, k ‚Poníkovi' se jen tak nedostanou. Do rána si nedělejte starosti. Nob nic neřekne. Žádný černý chlap mi neprojde skrz dveře, dokud budu stát na nohou. Budu dneska se svými lidmi hlídat; ale vy byste se měl pokud možno prospat."

"Rozhodně nás musíte vzbudit hned za rozbřesku," řekl Frodo. "Musíme vyjet co nejčasněji. Prosím snídani na půl sedmou."

"Dobře! Zařídím to," řekl hostinský. "Dobrou noc, pane Pytlíku - vlastně Podhorský! Dobrou noc - no tohle! Kde máte pana Brandoráda?"

"Já nevím," řekl Frodo s náhlou úzkostí. Úplně na Smíška zapomněli a připozdívalo se. "Obávám se, že je venku. Říkal něco, že půjde na vzduch."

"Vy teda vážně potřebujete chůvu: jste jako na prázdninách!" řekl Máselník. "Musím jít honem zavřít dveře na závoru, ale zařídím, aby vašeho přítele pustili dovnitř, až přijde. Radši pošlu Noba, aby ho našel. Dobrou noc vespolek!" Konečně Máselník odešel, když vrhl ještě jeden pochybovačný pohled na Chodce a zavrtěl hlavou. Jeho kroky se vzdalovaly po chodbě.

 

"No tak," řekl Chodec, "kdy otevřete ten dopis?" Frodo si opatrně prohlédl pečeť, než ji rozlomil. Rozhodně vypadala jako Gandalfova. Uvnitř stála následující zpráva čarodějovým mocným, ale úhledným rukopisem:

 

U SKÁKÁVÉHO PONÍKA, HŮRKA. Letní slunovrat, rok 1418 krajového letopočtu

 

Milý Frodo,

dostihly mne špatné zprávy. Musím ihned odjet. Měl bys raději opustit Dno pytle co nejdřív a zmizet z Kraje nejpozději do konce července. Vrátím se, jak nejdřív budu moci: a půjdu za tebou, pokud zjistím, že už jsi pryč. Nech mi tu zprávu, jestli pojedeš přes Hůrku. Hostinskému můžeš věřit (Máselníkovi). Možná že cestou potkáš mého přítele: muže, hubeného, tmavovlasého, vysokého, někteří mu říkají Chodec. Zná naši záležitost a pomůže ti. Jdi do Roklinky. Doufám, že se tam zase sejdeme. Jestli nepřijdu, poradí ti Elrond.

 

Ve spěchu Tvůj

Gandalf 

 

P. S. NEPOUŽÍVEJ to už, za žádnou cenu! Necestuj v noci! 

P. P. S. Přesvědč se, že je to pravý Chodec. Na cestách potkáš všelijaké lidi Jeho pravé jméno je Aragon.

 

Ne každé zlato třpytívá se,

ne každý, kdo bloudí, je ztracený.

Stáří, když silné je, neohýbá se,

mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,

ze stínů světlo vzejde náhle;

až zkují ostří polámané,

nekorunovaný zase bude králem.

 

P. P. P. S. Doufám, že to Máselník pošle hned. Dobrý člověk, ale paměť má jako komoru s harampádím: to, co hledáš, je vždycky někde zahrabané. Jestli zapomene, usmažím ho.

Buď zdráv! 

Frodo si dopis přečetl sám a pak jej podal Pipinovi a Samovi "Máselník to opravdu zmotal!" řekl. "Zaslouží usmažit. Kdybych to byl dostal hned, mohli jsme už být v bezpečí v Roklince. Ale co se mohlo stát Gandalfovi? Píše, jako by se vydával do velkého nebezpečí."

"To dělá už mnoho let," řekl Chodec.

Frodo se otočil a zamyšlené se na něho zahleděl; uvažoval o Gandalfově druhém postskriptu. "Proč jste mi neřekl hned, že jste Gandalfův přítel?" zeptal se. "Bylo by to ušetřilo čas."

"Myslíte? Byl by mi předtím někdo věřil?" řekl Chodec. "O tomhle dopise jsem nevěděl. S tím, co jsem věděl, mi nezbývalo než vás přesvědčit, abyste mi věřili bez důkazů, když jsem vám chtěl pomoci. A každopádně jsem vám nehodlal vykládat o sobě rovnou všechno. Musel jsem poznat vás a nejdřív se přesvědčit o vás. Nepřítel už mi nastražil nejednu past. Jakmile jsem se přesvědčil, byl jsem ochoten říct vám všechno, nač byste se ptali. Ale musím přiznat," dodal se zvláštním zasmáním, "že jsem doufal, že si mě oblíbíte pro mne samého. Pronásledovaného občas mrzí nedůvěra a zatouží po přátelství. Ale v tom je mi myslím na překážku můj vzhled."

"To ano, aspoň na první pohled," zasmál se Pipin s náhlým ulehčením, když dočetl Gandalfův dopis. "Ale hezký je, kdo hezky jedná, říkáme u nás v Kraji, a počítám, že budeme všichni vypadat zrovna tak, až budeme nějaký čas spát v křoví nebo v příkopu."

"Trvalo by to trochu déle než pár dní nebo týdnů, nebo i let putování Divočinou, než byste vypadali jako Chodec," odpověděl. "Ale dřív byste zemřeli, nejste-li z houževnatějšího těsta, než vypadáte."

Pipin zkrotl, ale Sam se zastrašit nedal a pořád si Chodce měřil s nedůvěrou. "Jak máme vědět, že jste ten Chodec, o kterém mluví Gandalf?" dožadoval se. "Ani jste se o Gandalfovi nezmínil, dokud se neobjevil tenhle dopis. Co já vím, můžete být špehoun a hrát divadlo, abychom vás vzali s sebou. Mohl jste skutečného Chodce odpravit a vzít si jeho šaty. Co na to řeknete?"

"Že jsi statečný chlapík," odvětil Chodec, "ale obávám se, Same Křepelko, že ti mohu dát jen jednu odpověď. Jestli jsem zabil skutečného Chodce, mohu zabít i vás. A už bych vás byl zabil bez tolika řečí. Kdybych se hnal za Prstenem, mohl bych ho mít - HNED!"

Povstal a jako by náhle ještě vyrostl. V očích mu zasvitlo, pronikavě a velitelsky. Odhodil plášť a ruku položil na jílec meče, který dosud skrýval po boku. Neodvažovali se pohnout. Sam seděl s ústy dokořán a němě na něho zíral.

"Ale já naštěstí jsem skutečný Chodec," řekl, shlížeje k nim, a tvář mu náhle změkla úsměvem. "Jsem Aragorn, syn Arathornův; a pokud vás mohu ochránit životem nebo smrtí, udělám to."

 

Dlouho bylo ticho. Nakonec Frodo váhavě promluvil, "Uvěřil jsem, že jste přítel, ještě než přišel ten dopis," řekl, "nebo jsem si aspoň přál věřit. Dnes večer jste mě několikrát vyděsil, ale nikdy ne tím způsobem jako služebníci Nepřítele, aspoň jak si to představuji. Myslím, že špeh by - prostě na pohled by byl pěknější a na omak ošklivější, jestli mi rozumíte."

"Aha," zasmál se Chodec. "Já jsem na pohled ošklivý a na omak pěkný. Je to tak? Ne každé zlato třpytivá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený."

"Ty verše jsou tedy o vás?" zeptal se Frodo. "Nechápal jsem, k čemu se vztahují. Ale jak jste věděl, že stojí v Gandalfově dopise, když jste ho nikdy neviděl?"

"Nevěděl jsem to," odvětil. "Ale jsem Aragorn a ty verše patří k onomu jménu." Vytasil meč a hobiti spatřili, že ostří je skutečně zlomeno ani stopu pod jílcem. "Moc se s ním dělat nedá, viď, Same?" řekl Chodec. "Ale blíží se čas, kdy bude znovu zkut."

Sam neříkal nic.

"Tak tedy," řekl Chodec, "když Sam dovolí, prohlásím to za dohodnuté. Chodec vám bude dělat průvodce. Zítra nás čeká perná cesta. I kdyby se nám podařilo z Hůrky odejít bez potíží, nemáme velkou naději odejít nepozorovaně. Ale pokusím se zmizet co nejrychleji. Znám pár jiných úniků z Hůrky než po Cestě. Jakmile setřeseme pronásledovatele, zamíříme k Větrovu."

"K Větrovu?" zeptal se Sam. "Co to je?"

"Je to kopec, kousek na sever od Cesty, asi v půli cesty odtud do Roklinky. Je odtamtud široký rozhled a budeme tam mít příležitost porozhlédnout se. Gandalf tam bude mířit také, jestli půjde za námi. Za Větrovem se nám bude cestovat hůř a budeme muset volit mezi několika nebezpečími."

"Kdy jste naposled viděl Gandalfa?" ptal se Frodo. "Víte, kde je nebo co dělá?"

Chodec zvážněl. "Nevím," řekl. "Na jaře jsem přišel na Západ s ním. Často jsem v posledních letech střežíval hranice Kraje, když měl práci jinde. Zřídka je nechával bez dozoru. Naposled jsme se setkali prvního května: u Kamenného brodu na dolním toku Brandyvíny. Řekl mi, že jeho jednání s vámi dopadlo dobře a že vyrazíte k Roklince poslední týden v září. Protože jsem věděl, že bude s vámi, šel jsem na jednu vlastní výpravu. A to dopadlo špatně; očividně ho totiž dostihla nějaká zpráva a já nebyl po ruce, abych pomohl. Mám starost, poprvé, co ho znám. Měli jsme dostat zprávy, i kdyby nebyl mohl přijít sám. Když jsem se před mnoha dny vrátil, uslyšel jsem zlou novinu. Široko daleko se rozletěla zpráva, že Gandalf je nezvěstný a že se objevili Jezdci. To mi řekli Gildorovi elfi. A pak mi řekli, že jste odešel z domova; ale že byste opustil Rádovsko, o tom nebylo zpráv. Úzkostlivě jsem střežil Východní cestu."

"Myslíte, že s tím mají co dělat černí jezdci - myslím s Gandalfovou nepřítomností?" ptal se Frodo.

"Nevím o ničem jiném, co by se mu mohlo postavit do cesty, kromě Nepřítele samotného," řekl Chodec. "Nevzdávejte se ale naděje! Gandalf je větší, než si myslíte vy z Kraje - vy zpravidla vídáte jen jeho žerty a hříčky. Ale tahle věc bude jeho největším úkolem."

Pipin zívl. "Promiňte," řekl, "ale já jsem k smrti unavený. Přes všechno nebezpečí a starosti si musím jít lehnout, nebo usnu na místě. Kde je ten janek Smíšek? To by tak ještě scházelo, abychom ho teď museli jít potmě hledat."

 

V tom okamžiku slyšeli bouchnout dveře; pak se chodbou rozběhly kroky. Dovnitř vletěl Smíšek a za ním Nob. Spěšně zavřel dveře a opřel se o ně. Byl bez dechu. Chviličku na něho s úlekem zírali, než vyrazil: "Viděl jsem je, Frodo! Viděl jsem je! Černé jezdce!"

"Černé jezdce?" zvolal Frodo. "Kde?"

"Tady. Ve vsi. Hodinu jsem poseděl vevnitř. Pak, protože jste se nevraceli, jsem šel na procházku. Vrátil jsem se a stál jsem na místě, kam už nedopadalo světlo svítilen, a díval jsem se na hvězdičky. Najednou mě zamrazilo a ucítil jsem, že se ke mně plíží něco hrozného: na druhé straně ulice, těsně za hranicí světla, byl mezi stíny nějaký temnější stín. Hned nato bezhlučně zalezl do tmy. Koně neměl."

"Kam šel?" zeptal se Chodec nečekaně a ostře.

Smíšek sebou trhl, když si poprvé všiml neznámého. "Jen pokračuj!" řekl Frodo. "To je Gandalfův přítel. Pak ti to vysvětlím."

"Zdálo se, že jde po cestě k východu," pokračoval Smíšek. Snažil jsem se ho sledovat. Samozřejmě mi vzápětí zmizel; ale šel jsem za roh a pak k poslednímu domku u cesty."

Chodec se na Smíška zahleděl s podivem. "Máte odvahu," řekl; "ale byla to pošetilost."

"Já nevím," řekl Smíšek. "Ani statečnost, ani hloupost, řekl bych. Nějak jsem si nemohl pomoct. Jako když mě to táhne. Prostě jdu a najednou slyším u plotu hlasy. Jeden bručel, druhý šeptal nebo syčel. Neslyšel jsem ani slovo z celé rozmluvy. Nedoplížil jsem se až k nim, protože jsem se celý třásl. Pak se mě zmocnila hrůza a já se obrátil a zrovna jsem chtěl upalovat domů, když se za mnou něco vynořilo a já... já upadl."

"Našel jsem ho, pane," vmísil se do řeči Nob. "Pan Máselník mě poslal ven s lucernou. Šel jsem k Západní bráně a pak zpátky nahoru k Jižní bráně. Kousek od domu Viliho Potměchutě jsem měl dojem, že něco vidím na cestě. Přísahat bych na to nemohl, ale připadalo mi, jako když se dva lidé nad něčím sklánějí a zvedají to. Vykřikl jsem, ale když jsem tam doběhl, nebylo po nich ani stopy a jen pan Brandorád ležel u krajnice. Zdálo se, že spí. ‚Myslel jsem, že jsem spadl do hluboké vody.' povídá mi, když jsem s ním zatřepal. Byl celý divný, a sotva jsem ho vzbudil, vyskočil a upaloval zpátky sem jako zajíc."

"Asi to tak bude," řekl Smíšek. "I když si nevzpomínám, co jsem říkal. Měl jsem ošklivý sen, který se mi nevybavuje. Prostě jsem se sesypal. Nevím, co se to se mnou stalo."

"Já vím," řekl Chodec. "Černý dech. Jezdci určitě nechali koně venku a tajně prošli Jižní branou. Teď už budou vědět všechny novinky, když navštívili Viliho Potměchutě; a ten Jižan byl nejspíš také špeh. Něco se může stát ještě dnes v noci, než stačíme odjet z Hůrky."

"Co se stane?" řekl Smíšek. "Napadnou hostinec?"

"To myslím ne," řekl Chodec. "Ještě tu nejsou všichni. A v každém případě to není jejich způsob. Ve tmě a osamělosti jsou nejsilnější; na dům, kde se svítí a kde je spousta lidí, nezaútočí otevřeně - dokud si nezoufají a dokud před námi leží dlouhé míle Eriadoru. Jejich silou je ale zastrašování a v Hůrce už mají pár lidí v drápech. Budou ty bídné tvory nutit k něčemu zlému: Potměchutě, některé z cizinců a možná i vrátného. V pondělí si povídali s Jindrou u Západní brány. Pozoroval jsem je. Když odešli, byl bledý a celý se třásl."

"Zdá se, že jsme nepřáteli úplně obklíčeni," řekl Frodo. "Co budeme dělat?"

"Zůstaňte tady a nechoďte do svých pokojů! Určitě zjistili, které to jsou. Hobití pokoje mají okna na sever a nízko nad zemí. Všichni zůstaneme spolu a zapřeme tu dveře i okna. Ale nejdřív vám sem s Nobem přineseme zavazadla."

Zatímco byl Chodec pryč, vyložil Frodo Smíškovi, co se zběhlo od večeře. Smíšek ještě hloubal nad Gandalfovým dopisem, když se Chodec a Nob vrátili.

"Tak, pánové," řekl Nob, "pomačkal jsem ložní prádlo a do každé postele jsem strčil pod pokrývku tlustý podhlavník. A vaši hlavu jsem krásně napodobil hnědým vlněným koberečkem, pane Pyt-Podhorský," zašklebil se.

Pipin se rozesmál. "Jako živé!" řekl. "Ale co se stane, až to prokouknou?"

"Uvidíme," řekl Chodec. "Doufejme, že do rána pevnost uhájíme."

"Dobrou noc přeji," řekl Nob a šel se zapojit do hlídání dveří.

Batohy a ostatní věci naskládali na podlahu salónku. Ke dveřím přistavili nízké křeslo a zavřeli okno. Frodo se podíval ven a viděl, že noc je pořád jasná. Kosa (hobití název pro Velký vůz) se třpytila nad hřbetem Hůreckého kopce. Pak zavřel na závoru těžké vnitřní okenice a zatáhl závěsy. Chodec přiložil do krbu a sfoukl všechny svíčky.

Hobiti se uložili na své pokrývky nohama ke krbu; Chodec se však uvelebil v křesle u dveří. Chvíli si povídali, protože Smíšek měl ještě nějaké dotazy.

"Přeskočí Měsíc!" uchichtl se Smíšek, když se zavinoval do pokrývky. "To byl ale nápad, Frodo! Stejně mě mrzí, že jsem u toho nebyl. O tom si budou páni Hůrčané povídat ještě sto let."

"Doufejme," řekl Chodec. Pak ztichli a hobiti jeden po druhém usnuli.