U SKÁKAVÉHO PONÍKA

Hůrka byla hlavní vesnici Hůrecka, malé obydlené oblasti podobné ostrůvku v okolní pustině. Kromě Hůrky tu byl na druhé straně kopce Špalíček, Jámy v hlubokém údolí trochu dál na východ a Podlesí na kraji Hustolesa. Okolo Hůreckého kopce a vesnic se táhla pouhých několik mil široká zemička skládající se z obdělávaných polí a obhospodařovaných lesů.

Lidé z Hůrky byli hnědovlasí, širokoplecí a pomenší, dobrodušní a nezávislí; patřili jen sami sobě.

S hobity, trpaslíky, elfy a ostatními obyvateli světa se však přátelili víc, než bylo (nebo je) obvyklé u Velkých lidí. Podle vlastních pověstí byli původními obyvateli a potomky prvních lidí, kteří kdy zabloudili na západ Středozemě. Málo jich přežilo bouřlivé Staré časy, když se však Králové vrátili přes Velké moře, našli Hůrecké pořád na místě, a ti tu byli pořád, i nyní, když vzpomínka na Krále už zarůstala trávou.

V oněch dobách neměli na západě žádní lidé trvalá sídliště blíže než tři sta mil od Kraje. V divokých zemích za Hůrkou však žili tajuplní poutníci. Hůrečtí jim říkali Hraničáři a o jejich původu nevěděli nic. Byli vyšší a vlasy měli tmavší než lidé z Hůrky a věřilo se, že mají zvláštní zrakové a sluchové schopnosti a že rozumějí řeči zvířat a ptáků. Toulali se svobodně na jih a na východ až po Mlžné hory, teď jích však bylo málo a zřídka se dali vidět. Když se objevili, přinášeli zprávy zdaleka a vyprávěli podivné zapomenulé příběhy, které každý rád poslouchal; Hůrečtí se však s nimi nepřátelili.

V Hůrečku byla i spousta hobitích rodin a ty se prohlašovaly za nejstarší hobití osídlení na světě, sídliště založené dávno před překročením Brandyvíny a kolonizací Kraje. Žili ponejvíc ve Špalíčku, ačkoli pár jich žilo i v samotné Hůrce, hlavně v kopci nad lidskými domy. Velký lid a Malý lid, jak si navzájem říkali, vycházely přátelsky, každý se staral o své a svým způsobem, ale oba se právem pokládaly za nezbytné součásti lidu Hůrecka. Nikde jinde na světě se nevyskytovalo toto zvláštní (ale výborné) uspořádání.

Hůrečtí, velcí i malí, příliš necestovali a zajímali se hlavně o záležitosti svých čtyř vesnic. Hobiti z Hůrky občas zajížděli do Rádovska nebo do Východní čtvrtky; ačkoli však jejich zemička neležela víc než den jízdy na východ od Brandyvínského mostu, hobiti z Kraje ji teď zřídka navštěvovali. Občas si nějaký Rádovan nebo dobrodružný Bral vyjeli na den na dva do hostince, ale i to už přestávalo být zvykem. Hobiti z Kraje mluvili o hobitech z Hůrky jako o Venkovských a pramálo se o ně zajímali. Považovali je za nudné a nevychované. Na západě bylo tou dobou roztroušeno asi mnohem víc Venkovských, než si lidé z Kraje představovali. Někteří byli bezpochyby obyčejní tuláci, kteří si vyhrabávali díry v kdejaké stráni a zůstávali v nich jen tak dlouho, dokud je to neomrzelo. V Hůrečku ale byli hobiti rozhodně spořádaní a zámožní; a o nic venkovštější než jejich příbuzní Doma. Ještě se nezapomnělo, že byly časy, kdy mezi Krajem a Hůrkou vládl čilý ruch. Brandorádi v sobě měli podle všech zpráv hůreckou krev.

 

Ve vsi Hůrce byla asi stovka kamenných domů Velkých lidí, ponejvíc nad silnicí, stulených pod kopcem a s okny na západ. Na té straně vybíhal od kopce půlkruhem hluboký příkop a zase se k němu vracel. Po vnitřní straně rostl hustý živý plot. Tudy vedla Cesta po můstku; v místě, kde procházela živým plotem, však byla přehrazena velikou branou. Na jižním konci, kde Cesta opouštěla vesnici, byla další brána. Na noc se brány zavíraly; hned za nimi však měli domky vrátní.

V místě, kde silnice zahýbala vpravo kolem úpatí kopce, byl veliký hostinec. Postavili ho v dávných časech, kdy býval provoz na cestách mnohem vetší. Hůrka totiž stála na prastaré křižovatce cest: těsně před příkopem se západně od vsi křižovala s Východní cestou jiná prastará cesta a dříve po ní cestovalo mnoho lidí i různých jiných národů. "Divné jako novina z Hůrky" bylo dosud příslovím ve Východní čtvrtce, a pocházelo to z dob, kdy se v hostinci vyprávěly noviny ze Severu, Jihu a Východu a kdy si je tam Krajané častěji chodívali poslechnout. Severní země však byly už dávno opuštěné a Severní cesta málo používaná; zarostla trávou a Hůrečtí jí říkali Zelená cesta.

Hůrecký hostinec stál ovšem pořád a hostinský byl důležitou osobou. V jeho domě se scházeli velcí i malí leniví, povídaví a zvídaví obyvatelé ze všech čtyř vesnic; byl také útočištěm Hraničárů a jiných poutníků a těch cestovatelů (většinou trpaslíků), kteří dosud putovali po Východní cestě z Hor a do Hor.

 

Bylo tma a bíle svítily hvězdy, když Frodo a jeho druhové konečně dorazili na křižovatku se Zelenou cestou a přiblížili se k vesnici. Dojeli k Západní bráně a našli ji zavřenou, ve dveřích domku za ní však seděl muž. Vyskočil, podal si lucernu a překvapeně se na ně přes bránu zadíval.

"Co chcete a odkud jedete?" zeptal se nabručeně.

"Máme namířeno do hostince," odpověděl Frodo. "Cestujeme na východ a dnes večer už dál nemůžeme."

"Hobiti! Čtyři hobiti! A k tomu z Kraje podle řeči," řekl vrátný tiše, jako pro sebe. Chvíli na ně temně zahlížel, pak pomalu otevřel bránu a nechal je projet.

"Nevídáme často Krajany v noci na cestách," pokračoval, když se na okamžik zastavili u jeho dveří. "Promiňte, ale rád bych věděl, jaká záležitost vás vede na východ od Hůrky. A jak se račte jmenovat?"

"Naše jména a naše záležitostí jsou naše věc a tady o nich nemám chuť vykládat," řekl Frodo, kterému se nelíbil ani muž, ani tón jeho hlasu.

Jsme hobiti z Rádovska a máme chuť cestovat a pobýt tady v hostinci," vložil se do toho Smíšek. "Já jsem pan Brandorád. Stačí vám to? Hůrečtí mluvívali s pocestnými slušně, jak jsem slýchal."

"Dobrá, dobrá," řekl muž. "Nechtěl jsem vás urazit. Ale uvidíte, že se vás bude možná vyptávat víc lidí než jen starý Jindra od brány. Obcházejí tu prapodivní lidi. Když půjdete k ‚Poníkovi', poznáte, že tu nejste jediní hosté."

Popřál jim dobrou noc a dál nemluvili; Frodo však ve světle lucerny viděl, že si je muž stále zvědavě prohlíží. Byl rád, když cestou uslyšel, jak za nimi zaklapla brána. Rád by věděl, proč je ten člověk tak podezřívavý a jestli se někdo nevyptával na společnost hobitů, že by Gandalf? Třeba přijel, zatímco se zdrželi v Hvozdě a na Vrších. Ale něco v pohledu a hlase vrátného jej znepokojilo.

Muž chviličku hleděl za hobity a pak zašel do domku. Sotva se obrátil zády, přes bránu rychle přelezla temná postava a rozplynula se ve stínech vesnické ulice.

 

Hobiti vyjeli do mírného svahu kolem několika osamělých domků a zastavili před hostincem. Domy jim připadaly veliké a cizí. Sam hleděl na hostinec s jeho dvěma poschodími a spoustou oken a poklesl na duchu. Představoval si kdysi, že někdy během výpravy potkají obry větší než strom a jiné, ještě strašnější tvory, ale prozatím mu docela stačil první pohled na lidí a jejich vysoké domy; vlastně toho na něj bylo na konci namáhavého dne a za tmy trochu příliš. Představil si, jak ve stínu hostinského dvora stojí osedlaní černí koně a z temných horních oken vyhlížejí Černí jezdci.

"Viďte že tu nezůstaneme na noc, pane?" zvolal. "Když jsou tu taky hobiti, proč bychom se nerozhlídli po někom, kdo by nás nechal přespat? Bylo by to víc jako doma."

"Co se ti na hostinci nelibí?" řekl Frodo. "Tom Bombadil ho doporučoval. Myslím, že uvnitř to bude docela jako doma."

I zvenčí působil hostinec příjemně na uvyklé oči. Čelem stál k Cestě a dozadu se táhla dvě křídla zčásti zapuštěná do svahu kopce, takže vzadu byla okna druhého poschodí ve výši terénu. Do nádvoří mezi oběma křídly vedl široký obloukový průchod a vlevo pod ním byly veliké dveře přístupné po několika širokých stupních. Dveře byly dokořán a lilo se z nich světlo. Nad průjezdem byla lampa a pod ní visel malovaný štít; tlustý bílý poník vzpínající se na zadních. Nade dveřmi stálo bílými písmeny: U SKÁKAVEHO PONÍKA. JEČMÍNEK MÁSELNÍK. Mnoha dolejšími okny za silnými záclonami prosvítalo světlo.

Zatímco váhali venku v příšeří, někdo uvnitř začal zpívat veselou písničku a mnoho rozjařených hlasů se přidalo hlučným sborem. Chviličku naslouchali povzbudivým zvukům a pak sestoupili z poníků. Píseň skončila a propukl potlesk a smích.

Zavedli poníky do průjezdu, nechali je stál ve dvoře a vystoupili po schodech. Frodo šel první a málem se srazil s tlustým holohlavým a červenolícím mužíkem. Měl bílou zástěru a běžel z jedněch dveří do druhých s podnosem plným korbílků.

"Mohli bychom -" začal Frodo.

"Momentíček, prosím!" zařval muž přes rameno a zmizel v lomozu hlasů a mraku kouře. V mžiku byl zpátky a utíral si ruce do zástěry.

"Dobrý večer, panáčku!" řekl a uklonil se. "Copak byste si přál?"

"Čtyři lůžka a stáj pro pět poníků, kdyby to šlo. Vy jste pan Máselník?"

"Přesně tak! Ječmínek mé jméno. Ječmínek Máselník k vašim službám! Vy jste z Kraje, viďte?" řekl a najednou si promnul čelo rukou, jako by si na něco vzpomínal. "Hobiti!" zvolal. "Co mi to jen připomíná? Mohl bych se vás zeptat na jména, pane?"

"Pan Bral a pan Brandorád," řekl Frodo, "a tohle je Sam Křepelka. Já se jmenuji Podhorský."

"No tak!" luskl prsty pan Máselník. "Zas mi to uteklo! Ale já si vzpomenu, až budu mít čas se zamyslet. Nevím, kde mi hlava stojí; ale uvidím, co se dá pro vás udělat. Poslední dobou nemíváme často společnost z Kraje a moc by mě mrzelo, kdybych vám nemohl vyhověl. Ale dnes mám v domě nabito, jak jsem dlouho neměl. Když prší, tak leje, říkáme my v Hůrce."

"Hej, Nobe!" křikl. "Kde jsi, ty chlupatonohej lenochode? Nobe!"

"Už jdu, pane, už jdu!" Ze dveří vyhopsl bodře vypadající hobit, a když viděl pocestné, zůstal stál a zahleděl se na ně s velkým zájmem.

"Kde je Bob?" ptal se hostinský. "Ty nevíš? Tak ho najdi! A zčerstva! Nemám šest nohou a šest očí taky ne! Řekni Bobovi, že má ustájit pět poníků. Ať najde místo, kde chce." Nob se zašklebil, zamrkal a odklusal.

"Copak jsem to měl na jazyku?" zaťukal si pan Máselník na čelo. "Pro jedno zapomínám na druhé, abych tak řekl. Mám dneska večer tolik práce, že mi jde hlava kolem. Včera večer přišla po Zelené cestě z Jihu jedna společnost - a už to samo bylo dost divné. Pak přišla dnes večer družina trpaslíků, která má namířeno na Západ. A teď vy. Kdybyste nebyli hobiti, sotva bych vás mohl ubytovat. Ale v severním křídle máme pár pokojů, které byly zvlášť zařízené pro hobity, když se to tu stavělo. V přízemí, jak to mají rádi; kulatá okna a všechno, jak se jím to líbí. Doufám, že tu budete mít pohodlí. Určitě budete chtít večeři. Co nejdřív. Prosím, pojďte tudy!"

Vedl je kousek chodbou a pak otevřel dveře. "Tady je pěkný salónek!" řekl. "Doufám, že vám bude vyhovovat. Teď mě omluvte, mám moc práce. Není čas na povídání. Musím klusat. Div si neuběhám nohy, a stejně nezhubnu. Určitě se tu stavím. Když budete něco potřebovat, zazvoňte, a přijde Nob. Když nepřijde, zvoňte a křičte!"

Konečně odešel a oni zůstali trochu bez dechu. Zdálo se, že dokáže mluvit donekonečna, ať má práce sebevíc. Zjistili, že se octli v malém a útulném pokojíku. V krbu hořel jasný ohníček a před ním stála nízká a pohodlná křesla. Byl tam kulatý stůl již prostřený bílým ubrusem a na něm velký ruční zvonek. Ale Nob, hobiti sluha, se přihrnul dávno předtím, než je napadlo zvonit. Přinesl svíčky a podnos plný talířů.

"Budete něco pít, pánové?" zeptal se. "A mám vám ukázat ložnice, než bude večeře hotova?"

Byli umytí a upili už půlku z pěkně hlubokých korbílků piva, když zase přišel pan Máselník s Nobem. V mžiku byl stůl prostřen. Horká polévka, studené maso, ostružinový koláč. Čerstvý chléb, kostky másla a půlka vyzrálého sýra: dobrá poctivá strava, nejlepší, jakou by mohli dostat v Kraji, natolik domácká, že rozptýlila poslední Samovy pochybnosti (už hodně oslabené výborným pivem).

Hostinský chvíli okouněl a pak řekl, že je opustí. "Nevím, jestli budete stát o společnost, až se navečeříte," řekl ve dveřích. "Třeba byste šli raději spát. Ale uvítali bychom vás rádi, kdybyste měli náladu. Venkovani - cestující z Kraje, chtěl jsem říct, promiňte - sem často nechodí; a rádi si poslechneme novinky nebo nějaké povídání nebo písničku, podle nálady. Ale jak budete mít chuť! Zazvoňte, když vám bude něco scházet!"

Po večeři (asi po třech čtvrtích hodiny soustředěné práce nepřerušované zbytečným povídáním) se cítili tak osvěžení a povzbuzení, že se Frodo, Pipin a Sam rozhodli jít do společnosti. Smíšek prohlásil, že je tam příliš dusno. "Posedím si tu chvilku v klidu u ohně a potom se možná půjdu nadýchat čerstvého vzduchu. Dávejte si pozor na jazyk a nezapomínejte, že chcete utíkat tajně a že jste pořád na Cestě a teprve kousek od Kraje!"

"No dobře," řekl Pipin. "Dej si pozor na sebe! Neztrať se a nezapomínej, že vevnitř je to bezpečnější!"

 

Společnost seděla ve velkém sále hostince. Byli tam nejrůznější lidé, jak zjistil Frodo, když se rozkoukal ve světle. To pocházelo především z planoucích polen v krbu, protože tři lampy visící z trámů byly mdlé a zpola zahalené kouřem. U ohně stál Ječmínek Máselník a povídal si s několika trpaslíky a s nějakými cizokrajně vypadajícími lidmi. Na lavicích seděly různé osoby: hůrečtí lidé, sbírka místních hobitů (švitořících mezi sebou), ještě pár trpaslíků a další neurčité postavy, stěží rozeznatelné ve stínech v koutech. Sotva vešli Krajané, Hůrečtí je sborem vítali. Cizinci, zejména ti, kteří přišli po Zelené cestě, na ně zvědavě hleděli. Hostinský příchozím představil Hůrecké tak rychle, že sice zachytili spoustu jmen, ale málokdy si byli jisti, ke komu patří. Lidé z Hůrky měli vesměs rostlinná (a pro Krajana nezvyklá) jména jako Rákosník, Kozílist, Vřesík, Jabloňka, Chmýrek a Potměchuť (o Ječmínkovi nemluvě). Někteří z hobitů se jmenovali podobně. Černobejlů například bylo zřejmě povíc. Většina však měla přirozená jména jako Stránský, Doupal, Ponořil, Pískohrab a Tunelík, z nichž mnohá byla v Kraji běžná. Bylo tu několik Podhorských ze Špalíčku, a protože si neuměli představit, že by měli společné jméno a nebyli příbuzní, přijali Froda jako dávno ztraceného bratránka.

Hůrečtí hobiti se ukázali jako družní a zvídaví a Frodo brzy zjistil, že bude muset nějak vysvětlit, co podniká. Prohlásil, že se zajímá o dějepis a zeměpis (nad čímž se velice vrtělo hlavou, ačkoli slova se v hůreckém nářečí běžně nepoužívala), že má v úmyslu napsat knihu (následoval němý úžas) a že hodlá s přáteli sbírat poznatky o hobitech žijících mimo Kraj, zejména ve východních zemích.

Na to se ozval celý sbor hlasů. Kdyby byl chtěl Frodo opravdu psát knihu a měl stovku uší, za pár minut by věděl dost na několik kapitol. A kdyby to nestačilo, dali mu celý seznam jmen začínající "tuhle starým Ječmínkem", za nimiž by mohl jit pro další informace. Ale po chvíli, když Frodo nevypadal, že začne knihu okamžitě psát, vrátili se hobiti k otázkám o tom, co se děje v Kraji. Frodo neprojevil velkou sdílnost, a tak se za chvilku ocitl sám v koutě, naslouchal a rozhlížel se.

Lidé a trpaslíci vesměs rozprávěli o událostech zdaleka a sdělovali si novinky, jaké začínaly být tou dobou až příliš běžné. Na Jihu byly nepokoje; lidé, kteří přišli po Zelené cestě, se zřejmě stěhovali a hledali zemi, kde by našli klid. Hůrečtí měli pochopení, ale dávali jasně najevo, že nehodlají do své malé zemičky přijmout vetší počet cizinců. Jeden z cestujících, ošklivý šilhoun, předpovídal, že na sever brzy potáhne mnohem víc lidí. "Když se pro ně nenajde místo, najdou si je sami. Mají stejné právo na život jako každý jiný," řekl hlasitě. Místní obyvatelé nevypadalí potěšeni tou vyhlídkou.

Hobiti tomu všemu nevěnovali velkou pozornost. V tu chvíli se zdálo, že se jich to ani příliš netýká. Velcí lidé se těžko mohli nastěhovat do hobitích nor. Víc se zajímali o Sama a Pipina, kteří se už cítili jako doma a vesele vykládali o událostech v Kraji. Pipin vyvolal smích líčením, jak spadla střecha Radní nory ve Velké Kopanině. Vilda Bělonožka, starosta a nejtlustší hobit v Západní čtvrtce, byl pohřben v křídě a vylezl jako zamoučený knedlík. Některé otázky však Froda poněkud znepokojily. Jeden Hůrčan, který byl zřejmé několikrát v Kraji, chtěl vědět, kde bydlí Podhorští a s kým jsou spříznění.

Najednou si Frodo všiml, že hobiti rozhovor napjatě poslouchá také ošlehaný, cizokrajně vypadající muž, který seděl ve stínu u zdi. Před sebou měl vysokou holbu a kouřil dlouhou, pozoruhodně vyřezávanou dýmku. Nohy měl natažené a bylo vidět vysoké boty z jemné kůže, které mu dobře padly, ale měly za sebou už dlouhé putování a byly právě obalené blátem. Kolem těla měl těsně ovinut těžký temné zelený plášť, který také nesl stopy cest, a přes horko panující v sále měl přehozenou kápi, jež mu stínila tvář; bylo však vidět, jak se mu lesknou oči, když pozoroval hobity.

"Kdo je to?" zeptal se Frodo, když měl příležitost pošeptat to panu Máselníkovi. "Myslím, že jste ho nepředstavoval?"

"Ten?" odpověděl hostinský Septem a loupl po něm okem. "Ani pořádně nevím. Je z potulného lidu - Hraničáři jim říkáme. Mluví málokdy; ale ne že by neuměl vypravovat, když dostane náladu. Zmizí na měsíc na rok a pak se zase vynoří. Loni zjara tu byl každou chvíli, ale poslední dobou jsem ho neviděl. Jak se jmenuje doopravdy, to jsem nikdy neslyšel, ale říká se mu tady Chodec. Chodí na těch svých dlouhých nohou pěkně zčerstva; ale kam má tak naspěch, neřekne nikomu. Ale ve Východě a v Západě se jeden nevyzná, říkáme my v Hůrce, a myslíme tím Hraničáře a Krajany, jestli prominete. To je zvláštní, že se na něho ptáte." Ale v tom okamžiku pana Máselníka odvolali pro další pivo a poznámka zůstala nevysvětlená.

Frodo zjistil, že se teď Chodec dívá na něho. jako by ho slyšel nebo vytušil, o čem byla řeč. Vzápětí pokynul Frodovi, aby si k němu přisedl. Když Frodo přišel blíž, shodil si kápi a objevila se tmavá hříva prokvetlá šedinami a v bledé strohé tváři pár pronikavých šedých očí.

"Říkají mi Chodec," řekl tiše. "Velmi rád se s vámi seznamuji, pane - Podhorský, jestli vás starý Máselník jmenoval správně."

"Ano," řekl Frodo upjatě. Nebylo mu právě volno pod upřeným pohledem těch pronikavých očí.

"Tedy, pane Podhorský," řekl Chodec. "být vámi, zarazil bych své mladé přátele, než toho navykládají příliš. Pivo, oheň a náhodné známosti jsou příjemné, ale víte - tohle není Kraj. Jsou tu všelijací lidé. I když já mám nejmíň co mluvit, jak si nejspíš myslíte," pousmál se trpce, když zaznamenal Frodův pohled. "A nedávno projeli Hůrkou ještě divnější cestující," pokračoval a pozoroval Frodovu tvář.

Frodo mu pohled oplácel, ale neřekl nic; a Chodec se dál nevyjadřoval. Jeho pozornost zřejmě náhle upoutal Pipin. Frodo si s úlekem uvědomil, že ten nemožný mladý Bral, povzbuzen úspěchem historky o tlustém starostovi Velké Kopaniny, právě humorně líčí Bilbovu oslavu na rozloučenou. Už napodoboval jeho proslov a blížil se k ohromujícímu zmizení.

Frodo měl zlost. Pro většinu místních hobitů to byla jen neškodná povídačka, legrační příběh o těch legračních lidičkách z Kraje; někteří (jako starý Máselník) však jistě něco věděli a o Bilbově zmizení už něco zaslechli. Připomene jim to jméno Pytlík, zejména pokud se v Hůrce někdo na to jméno vyptával.

Frodo se zavrtěl; nevěděl, co dělat. Pipin se zřejmě těšil z pozornosti, kterou vzbuzuje, a úplně zapomněl na jejích bezpečí. Frodo se náhle polekal, že by se ve svém okamžitém rozpoložení mohl dokonce zmínit o Prstenu; to by mohlo být katastrofální.

"Měl byste něco udělat, honem," zašeptal mu Chodec do ucha.

Frodo vyskočil na stůl a začal mluvit. Pozornost Pipinova obecenstva se narušila. Někteří hobiti pohlédli na Froda, smáli se a tleskali v domnění, že pan Podhorský trochu přebral.

Frodo si najednou připadal hloupě a zjistil (jak už to měl ve zvyku, když pronášel řeč), že si hraje s věcmi v kapse. Nahmatal Prsten na řetízku a zcela nevysvětlitelně se ho zmocnila touha navléci si jej a zmizet z trapné situace. Zdálo se mu, jako by ten nápad přišel zvnějšku, od někoho nebo něčeho v místnosti. Pevně odolal pokušení a sevřel Prsten v dlani, jako by jej chtěl zadržet, než uteče nebo něco provede. Inspiraci mu však Prsten rozhodně nedal. Pronesl "několik vhodných slov", jak by to nazvali v Kraji: "Všichni jsme ohromně vděční za laskavé přijetí a odvažuji se doufat, že má krátká návštěva pomůže upevnit staré přátelské svazky mezi Krajem a Hůrkou." Pak zaváhal a odkašlal si.

Všichni v sále teď hleděli na něho. "Písničku!" vykřikl jeden z hobitů. "Písničku! Písničku!" křičeli všichni ostatní. "No tak, pane, zazpívejte nám něco, co jsme ještě neslyšeli!"

Frodo chviličku stál s otevřenou pusou. Pak v zoufalství začal směšnou písničku, kterou míval Bilbo značné v oblibě (a také byl na ni značně pyšný, protože slova složil sám). Zpívalo se v ní o hostinci; proto asi přišla Frodovi na mysl. Zde je celá; dnes se z ní už připomíná zpravidla jen pár slov.

 

Znám já hospodu, starou hospodu,

rád se tam jdu potěšit;

dobré pivo tam vždycky vaří se,

až k nim přišel sám člověk z Měsíce,

jednou večer pivo pít.

 

Jejich podomek, ten má kocoura,

kterej na skřipky umí hrát;

jednou vysoko vrže písničku,

potom dole zas bručí chviličku,

všecičko zafidlá.

 

Hostinsky zase pejska má,

ten má vtipy hrozně rád:

když se povede pěkná zábava,

ucho natáhne, smíchem štěkává,

může se potrhat.

 

Taky kravičku mají rohatou,

pyšnou jako princezna;

když jí muzika stoupne do hlavy,

chvostem zamává, skočí do trávy,

hnedle do tance se dá.

 

A těch mističek, celých ze stříbra,

a těch stříbrných lesklých lžíc!

Jeden zvláštní pár berou v neděli,

aby tak všichni hosté viděli,

že jich mají víc.

 

Člověk z Měsíce pije zhluboka,

kocour mňouká ostošest,

miska se lžíci tančí po stole,

kráva hopkuje vzadu v stodole,

vlastní chvost si honí pes.

 

Člověk z Měsíce vypil ještě džbán,

pak se pod stůl skutálel;

a tam o pivu snil si sladký sen,

hvězdy blednou však, málem svítá den,

on vám o tom nevěděl.

 

Řekne podomek: "Milý kocoure,

bílí koně Měsíce

hlučně řehtají uzdu hryzají,

ale pán jim spí, marně čekají,

slunko vyjde ve chvilce!"

 

A hned kocour mydlí fidli fidli,

že by mrtvý vstal;

vrže rychleji, vrže velice,

zatím hostinský mužem z Měsíce

pěkně zatřepal.

 

Muže z Měsíce vlekli do kopce,

složili ho v Měsíci,

koně za nimi rychle pádili,

kráva, jako kdyby ji honili,

za ní miska se lžící.

 

Kocour dál mydlí fidli fidli,

rozštěkal se pes,

koně s krávou už stojí na hlavě,

hosti skáčou ven při té zábavě,

jako když je chytne běs.

 

Ping a pong - struny pukají!

Kráva Měsíc přeskočí,

pejsek, ten se vám tomu hrozně smál

miska sobotní klidně běží dál,

lžička se k ní přitočí.

 

Sotva měsíček padl za kopec,

slunko hlavu pozvedá;

očím ohnivým málem nevěří:

Vždyť je bílý den, vždyť se nešeří,

tak proč jdou všichni spát?

 

Ozval se hlasitý a dlouhý potlesk. Frodo měl hezký hlas a písnička pobavila. "Kde je starý Ječmen?" volali. "To by si měl poslechnout. Bob by měl naučit kocoura hrát na housličky a pak bychom si zatancovali." Volali po dalším pivu a dali se do křiku: "Zopakujte nám to, pane! Dejte si říct! Ještě jednou!"

Vnutili Frodovi pivo a pak musel začít znovu a spousta se jích připojila; nápěv byl totiž známý a slova chytali rychle. Teď byl zase Frodo potěšen sám sebou. Tancoval po stole, a když podruhé přišel k tomu, jak kráva přeskočí měsíc, vyskočil do vzduchu. Příliš divoce; spadl totiž rovnou do tácu plného pohárů a s rachotem a řinčením se skutálel pod stůl! Obecenstvo otevřelo ústa k smíchu a najednou zůstalo s ústy dokořán zírat: zpěvák zmizel. Prostě se vypařil, jako by proletěl podlahou a nenechal po sobě díru!

Místní hobiti zírali v úžasu, pak vyskočili a sborem volali Ječmínka. Celá společnost se teď odtáhla od Pipina a Sama, kteří se rázem octli sami v koutě a stali se terčem temných a nedůvěřivých pohledů. Bylo zřejmé, že je teď spousta lidí považuje za společníky potulného kouzelníka neznámých schopností a záměrů. Jeden snědý Hůrčan však stál a hleděl na ně s vědoucím, poloposměšným výrazem, z něhož jim bylo všelijak, Vzápětí vyklouzl ze dveří a za ním šilhavý Jižan: během večera si ti dva často spolu šeptali. Hned za nimi vyšel i vrátný Jindra.

Frodo si připadal jako hlupák. Nevěda, co dělat, doplazil se pod stoly do temného kouta k Chodci, který seděl nepohnutě, nedávaje najevo, co si myslí. Frodo se opřel o stěnu a sundal si Prsten, jak se mu octl na prstě, nevěděl. Mohl jen předpokládat, že si s ním při zpěvu hrál v kapse a že se mu nějak navlékl na prst, když vytahoval ruku ve snaze zabránit pádu. Zauvažoval, jestli to nebyla práce Prstenu samotného; třeba se chtěl zjevit, a tak odpovědět na nějaké přání nebo příkaz, které vycítil v sále. Nelíbili se mu ti muži, kteří odešli.

"No?" řekl Chodec, když se zase objevil. "Proč jste to udělal? To bylo horší než všechno, co mohli navyvádět vaši přátelé! To jste do toho šlápl. Nebo spíš strčil prst?"

"Nevím, co myslíte," řekl Frodo, pohněvaný a polekaný.

"Ale víte," řekl Chodec, "ale měli bychom počkat, než utichne ten rozruch. Pak bych si s vámi, pane Pytlíku, rád v klidu pohovořil"

"O čem?" zeptal se Frodo a záměrně přeslechl, že bylo nečekaně užito jeho skutečné jméno.

"O něčem poměrně důležitém - pro nás oba," odpověděl Chodec a díval se přitom Frodovi do očí. "Uslyšíte možná něco, co vám bude k užitku."

"Výborně," snažil se Frodo tvářit lhostejně. "Později si s vámi promluvím!"

 

U ohniště zatím probíhal spor. Pan Máselník přiběhl klusem a teď se snažil poslouchat několik protiřečících si líčení události zároveň.

"Viděl jsem ho, pane Máselníku," říkal nějaký hobit, "nebo jsem ho vlastně neviděl, jestli mi rozumíte. Prostě se rozplynul ve vzduchu, abych tak řekl."

"Ale nepovídejte, pane Černobejle!" odpověděl zmatený hostinský.

"Povídám!" řekl Černobejl. "A myslím to vážně, abyste věděl."

"To musí být nějaký omyl," vrtěl hlavou Máselník. "Pana Podhorského bylo trochu moc na to, aby se prostě rozplynul ve vzduchu, nebo spíš v kouři, což je tady v sále pravděpodobnější."

"Tak kde je teď?" vykřiklo několik hlasů.

"Jak to mám vědět? Může si jít, kam chce, jen když ráno zaplatí. Tady máte pana Brala. Ten se nerozplynul."

"Viděl jsem, co jsem viděl, a viděl jsem, co jsem neviděl," řekl tvrdošíjně Černobejl.

"A já vám říkám, že je to nějaký omyl," opakoval Máselník, sbíraje podnos a rozbité nádobí.

"Samozřejmě že je to omyl!" řekl Frodo. "Nerozplynul jsem se. Tady jsem! Jenom jsem si chvíli povídal v koutku s Chodcem."

Vystoupil do světla ohně; většina společnosti však ucouvla, ještě zaraženější než dřív. Vůbec je neuspokojilo jeho vysvětlení, že se po svém pádu rychle odplazil mezi stoly. Většina hobitů i lidí z Hůrky hned uraženě odešla, protože už ten večer neměli chuť do další zábavy. Jeden dva se na Froda ošklivě podívali a odešli s mručením. Trpaslíci a pár dalších cizích lidí, kteří se ještě zdrželi, vstali a popřáli dobrou noc hostinskému, ale ne Frodovi a jeho přátelům. Zanedlouho tu zůstal jen Chodec, který dál seděl nepovšimnut u stěny.

Pan Máselník nevypadal nijak mrzutě. Spočítal si asi, že bude mít plno ještě kolik večerů, než se dnešní záhada důkladně probere. "Copak jste to vyváděl, pane Podhorský?" zeptal se. "Děsíte mi svými kousky zákazníky a rozbíjíte mi nádobí!"

"Moc mě mrzí, že jsem vám způsobil nepříjemnosti," řekl Frodo. "Ujišťuji vás, že to bylo neúmyslné. Prostě nešťastná náhoda."

"No dobře, pane Podhorský! Ale jestli ještě chcete dělat kotrmelce nebo čarovat nebo co to bylo, tak radši varujte lidi předem - a mne také. Jsme tady trochu podezřívaví na každou nezvyklost - podivnost, abyste mi rozuměl; a nepřijímáme je snadno."

"Víckrát už nic takového neudělám, pane Máselníku, ujišťuji vás. A teď si myslím půjdu lehnout. Ráno vyrazíme časně. Postaráte se, abychom měli poníky v osm připravené?"

"Určitě! Ale než půjdete, ještě bych si s vámi rád soukromě promluvil, pane Podhorský. Právě jsem si vzpomněl na něco, co bych vám měl říct. Doufám, že mi to nebudete mít za zlé. Jen co dohlídnu na pár věcí, přijdu za vámi do pokoje, když dovolíte."

"Jistě," řekl Frodo, ale srdce se mu sevřelo. Pomyslel si, kolik ho asi ještě čeká soukromých rozhovorů, než se dostane do postele, a co se asi dozví. Spojili se snad všichni tady proti němu? Začal mít podezření, že i za tlustou tváří starého Máselníka se skrývají temné záměry.