ÚTĚK K BRODU

Když se Frodo probral, dosud zoufale svíral Prsten. Ležel u ohně, který byl naložen dřevem a jasně plál. Jeho tři druhové se nad ním skláněli. "Co se stalo? Kde je ten bledý král?" ptal se rozrušeně.

Měli takovou radost, že promluvil, že chvíli neodpovídali; konečně ani otázce nerozuměli. Nakonec se od Sama dozvěděl, že viděli pouze neurčité stínové postavy, jak se k nim blíží. Náhle Sam s hrůzou zjistil, že jeho pán zmizel; v tom okamžiku se kolem něho přehnal černý stín a on upadl. Slyšel Frodův hlas, jako by však přicházel z velké dálky nebo zpod země, jak vykřikuje neznámá slova. Pak neviděli nic, až zakopli o Frodovo tělo ležící jako mrtvé tváří dolů v trávě s mečem pod sebou. Chodec jim nakázal, aby ho zvedli a položili k ohni, a pak zmizel. To se stalo už před drahnou chvílí.

Sam očividně zase začínal mít o Chodci pochybnosti; než domluvili, byl ale zpátky; vynořil se ze stínů. Vyskočili, Sam tasil meč a postavil se nad Froda; Chodec však k němu rychle přiklekl.

"Já nejsem Černý jezdec, Same," řekl mírně, "ani s nimi nejsem ve spojení. Snažil jsem se zjistit něco o jejich pohybech, nevypátral jsem však nic. Nechápu, proč nezaútočili znovu. Ale nikde v okolí není cítit jejich přítomnost."

Když vyslechl Frodův příběh, bylo vidět, že má starost; potřásl hlavou a povzdechl. Pak nakázal Pipinovi a Smíškovi, aby ohřáli v kotlících co nejvíc vody a vypláchli s ní ránu.

"Udržujte pořádný oheň, aby byl Frodo v teple!" řekl. Pak vstal, poodešel a zavolal Sama. "Myslím, že už tomu rozumím líp," řekl polohlasem. "Zdá se, že nepřátel bylo jen pět. Proč tu nebyli všichni, to nevím; ale myslím, že neočekávali odpor. Prozatím se stáhli. Bojím se ale, že ne daleko. Přijdou znovu některou jinou noc, jestli se nám nepodaří zmizet! Jen vyčkávají, protože pokládají svůj úkol za téměř splněný. A myslí, že Prsten už daleko neuteče. Mám strach, Same, že pokládají tvého pána za smrtelně raněného a věří, že ho rána podrobí jejich vůli. Uvidíme."

Samovi se sevřelo hrdlo pláčem. "Nezoufej!" řekl Chodec. "Teď mi musíš důvěřovat. Tvůj Frodo má houževnatější kořínek, než jsem tušil, i když Gandalf mi to naznačoval. Není zabit a myslím, že bude odolávat zlé moci rány déle, než nepřátelé očekávají Udělám, co budu moci, abych ho uzdravil. Hlídej ho dobře, zatímco budu pryč!" Odspěchal a opět zmizel ve tmě.

Frodo podřimoval, ačkoli bolest v ráně pomalu rostla a smrtelný chlad se mu šířil z ramene do paže a do boku. Přátelé ho hlídali, zahřívali ho a vyplachovali mu ránu. Noc plynula pomalu a úmorně. Na obloze svítalo a dolík se plnil šedým světlem, když se Chodec konečně vrátil.

"Podívejte!" zvolal; shýbl se a zvedl ze země černý plášť, který tam zůstal skryt ve tmě. Stopu nad dolním okrajem byl rozťat. "To je zásah Frodova meče," řekl. "Jediné zranění, které nepříteli způsobil, obávám se; je totiž nepoškozený, kdežto všechny čepele, které bodnou toho strašlivého krále, zanikají. Smrtelněji ho zasáhlo jméno Elbereth."

"A Froda zasáhlo tohle!" Opět se shýbl a zvedl dlouhý tenký nůž. Studeně se třpytil. Když jej Chodec zdvihl, viděli, že má na konci ostří zub a špička je ulomená. Ale jak jej držel v rostoucím světle, zůstali užasle zírat, protože čepel jako by tála a mizela ve vzduchu jako dým, až Chodci zůstal v ruce jen jílec.

"Běda!" zvolal. "Tenhle prokletý nuž zasadil ránu. Málokdo už dnes umí vyléčit rány takových zlých zbraní. Udělám však, co budu moci."

Posadil se na zem, položil si jílec dýky na kolena a zazpíval nad ním pomalou píseň v cizí řečí. Pak jej odložil, obrátil se k Frodovi a tichoučce pronesl slova, která ostatní nezachytili. Z váčku u pasu vyňal dlouhé listy jakési rostliny.

"Za těmi listy jsem musel jít daleko; tahle rostlina totiž ve zdejších holých kopcích neroste; ale v houštinách na jih od Cesty jsem ji potmě našel podle vůně listů." Rozemnul jeden list v prstech, a ten sladce a pronikavě zavoněl. "Máme štěstí, že jsem ji našel, protože je to léčivá rostlina, kterou Muži ze Západu přinesli do Středozemě. Říkali jí athelas a teď roste už jen poskrovnu a pouze v okolí míst, kde kdysi přebývali nebo tábořili; na Severu ji nezná nikdo kromě těch, kdo putují divočinou. Je velmi účinná, ale na tuhle ránu možná její moc nepostačí."

Hodil listy do vroucí vody a vymyl Frodovi rameno. Vůně par byla osvěživá a nezranění pocítili, jak jim uklidňuje a projasňuje mysl. I nad zraněním měla bylina jistou moc, neboť Frodo ucítil, že bolest i mrazivý chlad v boku slábnou; život se mu však do paže nevrátil a nemohl zdvihnout ruku a nic s ní dělat. Trpce litoval své pošetilosti a vyčítal si slabost vůle; již chápal, že když si nasadil Prsten, nebyl poslušen svého vlastního přání, ale velitelské vůle nepřátel. Ptal se sám sebe, jestli zůstane na celý život zmrzačen a jak budou pokračovat v cestě. Neměl sílu vstát.

Ostatní rozmlouvali právě o této otázce. Rychle se rozhodli, že Větrov opustí co nejdříve. "Teď si myslím," řekl Chodec, "že nepřítel tohle místo pozoroval už několik dní. Pokud sem Gandalf vůbec přišel, donutili ho odjet, takže se sem už nevrátí. V každém případě jsme tady po včerejším útoku za tmy ve velkém nebezpečí a stěží narazíme na větší nebezpečí, ať půjdeme kamkoliv."

Sotva se úplně rozednilo, spěšně pojedli a zabalili. Bylo nemožné, aby Frodo šel pěšky, a tak si všichni čtyři rozdělili většinu nákladu mezi sebe a posadili Froda na poníka. Za uplynulých pár dní se nebohé zvíře pozoruhodné vzpamatovalo; už vypadalo tlustší a silnější a začalo svým novým pánům projevovat náklonnost, zejména Samovi. Život u Viliho Potměchutě musel být velice tvrdý, když se mu pouť divočinou zdála o tolik lepší.

Vyrazili na jih. To znamenalo, že budou muset přejet Cestu, ale byla to nejrychlejší možnost, jak se dostat do lesnaté krajiny. Potřebovali rovněž palivo: Chodec totiž řekl, že Frodo musí být v teple, zejména v noci, a oheň zároveň bude jistou ochranou pro všechny. Měl také v plánu zkrátit cestu tím, že přetne další velkou zatáčku Cesty: na východ od Větrova měnila směr a širokým obloukem zahýbala k severu.

 

Ubírali se pomalu a obezřetně kolem jihozápadních svahů kopce a za chvilku byli na kraji Cesty. Po Jezdcích nebylo ani stopy. Když ji však přebíhali, zaslechli dvojí výkřik: mrazivé volání a mrazivou odpověď. Zachvěli se a vrhli se kupředu do houští. Krajina před nimi se svažovala k jihu, byla však divoká a bez cest: keře a zakrslé stromy rostly v hustých lesících a mezi nimi byly rozlehlé holé plochy. Tráva byla skrovná, hrubá a šedivá. Listí v houštinách bylo vybledlé a opadávalo. Byla to neveselá krajina a cesta se ponuře vlekla. Nebylo jim do řeči, když se plahočili kupředu. Froda bolelo srdce, když je vedle sebe viděl kráčet se skloněnými hlavami, záda shrbená pod nákladem. Zdálo se, že i Chodec jde unaveně a s těžkým srdcem.

Během prvního denního pochodu Frodova bolest opět zesílila, dlouho však o tom mlčel. Přešly čtyři dny a povaha krajiny se nezměnila, ledaže Větrov se za nimi menšil a vpředu zvolna vyvstávaly daleké hory. Od onoho vzdáleného dvojího výkřiku však neviděli a neslyšeli nic, co by nasvědčovalo tomu, že si nepřátelé všimli jejich útěku a sledovali je. Děsili se hodin temnoty a střídali se v noci po dvou na stráží v očekávání, že každou chvíli spatří černé stíny, které se plíží šedou nocí mdle osvětlenou měsícem v mracích; neviděli však nic a slyšeli jen vzdechy uschlé trávy a listí. Ani jedenkrát nepocítili blízkost zla jako tenkrát před útokem v údolíčku. Zdálo se přehnané doufat, že by už Jezdci ztratili jejich stopu. Čekají snad v záloze v nějaké úžlabině?

Na konci pátého dne se země začala opět pomalu zvedat z širokého mělkého údolí, do něhož sestoupili. Chodec nyní zahnul opět k severovýchodu a šestého dne dorazili na vrchol dlouhého povlovného svahu a před sebou v dálce spatřili houfek zalesněných pahorků. Pod sebou viděli Cestu. jak obkružuje úpatí kopců; vpravo od nich bledě probleskovala v mdlém slunečním svitu šedá řeka. V dálce zahlédli další řeku ve skalnatém údolí zpola zahaleném mlhou.

"Obávám se, že tady se budeme muset na chvíli vrátil na Cestu," řekl Chodec. "Došli jsme k řece Mšené, kterou elfové nazývají Mitheithel. Teče z Obrovišť, ze skal severně od Roklinky, kde žijí skalní obři, a dole na jihu se vlévá do Bouřné. Někteří řeku po soutoku nazývají Šerava. Když konečně dospěje k Moři, je z ní mocný tok. Od pramenů v Obrovištích ji není možné překročit jinak než po Posledním mostě, po kterém jde Cesta."

"A co je ta druhá řeka, kterou je vidět v dálce?" ptal se Smíšek.

"To je Bouřná, Bruinen z Roklinky," odpověděl Chodec. "Cesta vede od mostu mnoho mil podle kopců až k Bruinenskému brodu, O tom, jak se dostaneme přes tamtu vodu, jsem zatím neuvažoval. Berme řeky pěkně po jedné! Budeme mít opravdu velké štěstí, jestli najdeme Poslední most nestřežený nepřáteli."

 

Časně zrána se dostali opět na kraj silnice. Sam a Chodec šli napřed, ale nenašli ani stopy po nějakých pocestných nebo jezdcích. Zde, v závětří kopců, trochu sprchlo. Chodec odhadoval, že to bylo asi před dvěma dny a že déšť spláchl všechny stopy. Od té doby, nakolik mohl soudit, tudy neprojel na koni nikdo.

Pospíchali kupředu, jak mohli, a po pár mílích spatřili před sebou Poslední most na úpatí krátkého srázu. Děsili se, že tam spatří vyčkávající Černé postavy, nespatřili však nikoho. Chodec je poslal schovat se do houštiny u Cesty a sám šel napřed na výzvědy.

Zanedlouho přispěchal zpátky. "Nevidím ani stopy po nepřátelích," řekl, "a to mě zaráží. Ale našel jsem něco velice zvláštního."

Napřáhl ruku a ukázal jim bledě zelený drahokam. "Našel jsem ho v blátě uprostřed mostu," řekl. Je to beryl, kámen elfů. Nevím, jestli tam byl položen, nebo tam spadl náhodou; ale přináší mi naději. Přijmu ho jako znamení, že můžeme překročit most; ale dál se už po Cestě neodvážím, leda bych měl jasnější důkazy."

 

Ihned se opět dali na cestu. Most překročili bezpečně; neslyšeli nic než vodu vířící kolem tří mocných pilířů. O míli dál narazili na úzkou rokli táhnoucí se na sever mezi příkrými svahy po levé straně Cesty. Sem Chodec zabočil a brzy se ztratili v zadumané krajině temných stromů a proplétali se po úpatí nevlídných kopců.

Hobiti za sebou rádi nechali neveselé pláně a nebezpečnou Cestu; tato nová krajina však vypadala hrozivě a nepřátelsky. Kopce kolem byly stále vyšší. Tu a tam zahlédli ve výšinách na hřebenech prastaré kamenné zdi a zříceniny věží: vypadaly zlověstně. Frodo, který se vezl, měl čas dívat se vzhůru a přemýšlet. Vzpomněl si na Bilbovo líčení pouti a na hrozivé věže na kopcích severně od Cesty v kraji nedaleko obřího lesa, kde prožil své první závažné dobrodružství. Frodo hádal, že jsou právě v té oblasti, a byl zvědav, jestli náhodou nepojedou kolem onoho místa.

"Kdo žije v tomhle kraji?" zeptal se. "A kdo postavil ty věže? Je to země skalních obrů?"

"Ne!" řekl Chodec. "Skalní obři nestavějí. V tomhle kraji nikdo nežije. Kdysi, před dávnými věky, tu pobývali lidé; nezbyl však už ani jeden. Pověst vypráví, že se z nich stal zlý lid, protože na ně padl stín z Angmaru. Všichni však zahynuli ve válce, která zpustošila Severní království. To však je už tak dávno, že kopce na ně dávno zapomněly, i když na zemi dosud leží stín."

"Odkud znáte ty příběhy? Země je přece prázdná a nic si nepamatuje," zeptal se Peregrin. "Ptáci a zvířata takové příběhy nevypravují."

"Elendilovi dědici nezapomínají na věci minulé," řekl Chodec; "a v Roklince pamatují o mnoho víc, než vám mohu vyprávět já."

"Býval jste v Roklince často?" řekl Frodo.

"Býval," řekl Chodec. "Jeden čas jsem tam bydlel a doposud se tam vracím, kdykoli jo to možné. Tam zůstává mé srdce; ale není mi souzeno klidně spočinout, ani v krásném Elrondově domě."

 

Kopce je počaly tísnit. Cesta za nimi dál mířila k Bruinenskému brodu, ale obojí teď bylo očím skryto. Pocestní přišli do dlouhého dolu, úzkého, hluboce rozeklaného, temného a mlčenlivého. Přes skály se nachylovaly stromy se starými zkroucenými kořeny a v dáli se vršily stoupající svahy porostlé borovými lesy.

Hobiti už byli celí uondaní. Postupovali pomalu, protože si museli hledat cestičky v bezcestí zavaleném padlými stromy a skutálenými balvany. Vyhýbali se lezení do kopců, pokud to šlo, kvůli Frodovi, a také protože přes ně bylo vůbec nesnadné najít cestu z úzkých dolů. Šli krajinou druhý den, když začalo deštivé počasí. Začal vál stálý západní vítr a vylévat vodu dalekých moří na temné hlavy kopců jemným, vše pronikajícím deštěm. Do setmění byli všichni promočení a jejich táboření bylo ponuré, protože se nedal rozdělat oheň. Druhý den byly kopce před nimi ještě vyšší a sráznější, a nezbylo jim než uhnout na sever. Chodec začínal vypadat ustaraně: byli už desátý den na cestě z Větrova a zásoby se tenčily. Pršelo dál. Té noci se utábořili na kamenné lavici, za sebou skálu s mělkou jeskyní, vlastně jen prohlubní v útesu. Frodo byl neklidný. Z chladu a vlhka ho rána ještě víc rozbolela a pro bolest a mrazivý chlad nemohl spát. Převracel se, házel sebou a bázlivě naslouchal kradmým nočním zvukům: větru v puklinách skal, kanoucí vodě, zapraskání, náhlému chřestivému pádu uvolněného kamínku. Cítil, že černé postavy přistupují blíž, aby ho udusily; když se však posadil, spatřil jen záda Chodce, jak sedí schoulený, kouří dýmku a hlídá. Zase si lehl a zmocnil se ho neklidný sen, ve kterém chodil trávou po vlastní zahradě v Kraji, ta se však zdála mdlá a nezřetelná, méně jasná než vysoké černé stíny, které nakukovaly přes plot.

 

Ráno se vzbudil a zjistil, že přestalo pršet. Mraky byly dosud těžké, ale začínaly se trhat a mezi nimi prosvítaly modravé pruhy. Vítr se měnil. Nevyrazili časně. Hned po studené neutěšené snídani jim Chodec řekl, aby počkali pod ochranou útesu, než se vrátí, a odešel sám. Chtěl se pokusit vyšplhat nahoru a rozhlédnout se po kraji.

Když se vrátil, moc je nepotěšil. "Zašli jsme příliš na sever," řekl, "a musíme si zase najít cestu k jihu. Kdybychom šli dál tímhle směrem, zajdeme do Obřích dolů daleko na sever od Roklinky. To je kraj skalních obrů a tam se moc nevyznám. Možná že bychom tamtudy prošli a dostali se do Roklinky od severu, ale trvalo by to příliš dlouho, protože cestu neznám, a došly by nám potraviny. Takže musíme nějak najít Bruinenský brod."

Zbytek dne se drápali po skaliskách. Našli průchod mezi dvěma kopci do údolí směřujícího k jihovýchodu, tedy směrem, kterým potřebovali jít; k večeru jim však opět přehradil cestu vysoký hřeben; jako temné ostří se lámal proti obloze do spousty holých špičáků podobných zubům ztupené pily. Mohli se buď vrátit, nebo přelézt.

Rozhodli se pro přelézání, ale byla to pořádná dřina. Frodo musel brzy sestoupit z poníka a prodírat se kupředu pěšky. I tak se jim často zdálo, že poníka nahoru nedostanou, ba že ani sami se svým nákladem nenajdou cestu. Už bylo skoro tma a všichni byli vyčerpáni, když konečně dosáhli vrcholu. Vyšplhali do nízkého sedla mezi dvěma vyššími hroty a kousek před nimi půda zase prudce klesala. Frodo padl na zem a roztřásl se. Levou ruku měl bez života a bok i rameno jako by svíraly ledové pařáty. Stromy a skály kolem mu připadaly přízračně mlhavé.

"Už nemůžeme dál," řekl Smíšek Chodci. "Bojím se, že to na Froda bylo trochu moc. Mám o něho hrozný strach. Co máme dělat? Myslíte, že ho budou umět uzdravil v Roklince, jestli tam vůbec někdy dojdeme?"

"Uvidíme," řekl Chodec. "Tady v divočině nemohu už nic víc dělat a hlavně kvůli jeho ráně tak spěchám. Souhlasím ale, že dnes dál nemůžeme."

"Co je mému pánovi?" zeptal se Sam tiše a prosebně hleděl na Chodce. "Byla to přece malá ranka a už se zavřela. Má už na ramení jen studenou bílou skvrnku."

"Frodo byl zasažen zbraní Nepřítele," řekl Chodec, "a působí tu nějaký jed nebo nějaké zlo, na které mé umění nestačí. Ale neztrácej naději, Same!"

 

Noc na vysokém hřebeni byla studená. Zažehli malý ohníček pod uzlovatými kořeny staré borovice, jež čněla nad mělkou jámou: vypadalo to, jako by tam kdysi lámali kámen. Choulili se k sobě. Vítr mrazivě vál průsmykem a slyšeli, jak se koruny stromů sténavě a vzdychavě ohýbají. Frodo ležel v polosnu a představoval si, že nad ním mávají nekonečná temná křidla a na křídlech sedí pronásledovatelé, kteří ho hledají po všech jámách v kopcích.

Svítal jasný a krásný den, vzduch byl čistý a světlo na umyté obloze bylo bledé a čiré. Povzbudilo je to, ale těšili se, až jim slunce rozehřeje chladem ztuhlé údy. Sotva se rozednilo, vzal Chodec Smíška na obhlídku krajiny východně od průsmyku. Slunce už vyšlo a jasně svítilo, když se vrátili s příjemnější zprávou. Byli víceméně na správné cestě. Jestliže půjdou dál z kopce po hřebeni, budou mít Hory po levici. Kousek vpředu zahlédl Chodec opět Bouřnou a věděl, že cestu k Brodu sice není vidět, ale nevede daleko od řeky.

"Musíme zpátky na Cestu," řekl. "Nemůžeme doufat, že najdeme průchod přes tyhle kopce. Ať tam hrozí jakékoli nebezpečí, jediný přístup k Brodu je po Cestě."

 

Sotva pojedli, vyrazili dál. Pomalu se spouštěli po jižní straně hřebene; cesta však byla mnohem snazší, než očekávali, a zanedlouho mohl Frodo nasednout. Chudinka starý poník Viliho Potměchutě projevoval nečekané nadání vybírat cestu a co nejvíc šetřit jezdce před nárazy. Nálada družiny se zvedla. I Frodovi bylo v jitřním světle lépe, čas od času mu však zastírala zrak mlha, takže si rukou přejížděl přes oči. Pipin šel kousek napřed. Najednou se otočil a volal: "Tady je cestička!"

Když k němu došli, viděli, že se nemýlil: skutečně tu začínala stezka, jež mnoha zákruty stoupala od lesa dole a ztrácela se na vrcholu kopce za nimi. Místy byla nezřetelná a zarostlá nebo zavalená spadlými kameny a stromy; kdysi však musela být hodně používaná. Byla to stezka zbudovaná pevnými pažemi a těžkýma nohama. Tu a tam byly poraženy nebo zlámány staré stromy a velké balvany rozštípnuty nebo odvaleny z cesty.

Nějakou chvíli šli po stezce, protože to byla daleko nejschůdnější cesta dolů. Šli však opatrně a jejich úzkost rostla, když sestoupili do temných lesů a stezka se rozšířila. Náhle se vynořila z pásu jedlí, prudce seběhla dolů a ostře zahnula vlevo kolem skalnatého kopce. Když došli k zákrutu, podívali se dál a spatřili, že stezka pokračuje po rovince pod nízkým převisem zarostlým stromy. V kamenné stěně byly pootevřené dveře na jednom pantu.

Přede dveřmi se všichni zastavili. Uvnitř byla jeskyně nebo komora ve skále, ale ve tmě nebylo nic vidět. Chodec, Sam a Smíšek s námahou pootevřeli dveře trochu víc a pak Chodec se Smíškem vešli. Nešli daleko, protože na zemi ležela spousta kostí a jinak nebylo u vchodu vidět nic než prázdné džbány a rozbité hrnce.

"Tohle je určitě zlobří díra!" řekl Pipin. "Pojďte ven, ať jsme co nejdřív pryč. Teď víme, kdo udělal stezku - a měli bychom z ní honem zmizet."

"Myslím, že není třeba," řekl Chodec, když vyšel. "Je to rozhodně díra skalních obrů, ale vypadá dávno opuštěná. Myslím, že se nemusíme bát. Ale pojďme opatrně dál a uvidíme."

Stezka ode dveří pokračovala, zahýbala na rovince zase vpravo a pak se spustila po hustě zalesněném svahu. Pipin nechtěl dát Chodci najevo, že se pořád bojí, a tak šel se Smíškem napřed. Sam a Chodec šli za nimi po stranách Frodova poníka, protože stezka teď byla dost široká i pro čtyři až pět hobitů vedle sebe. Nedošli však daleko, než se přiřítil zpátky Pipin a za ním Smíšek. Oba vypadali zděšeně.

"Jsou tam obři!" funěl Pipin. "Dole na pasece, kousek odtud. Zahlédli jsme je mezi kmeny stromů. Jsou hrozně velcí!"

"Půjdeme se na ně podívat," řekl Chodec a vybral si hůl. Frodo neříkal nic, ale Sam vypadal poděšeně.

 

Slunce už bylo vysoko a svítilo prořídlými větvemi stromů a zažíhalo na pasece jasné skvrnky. Zarazili se na kraji a zírali mezi kmeny stromů, tajíce dech. Stáli tam zlobři: tři velicí skalní obři. Jeden byl skloněný a druzí dva na něho shlíželi vestoje.

Chodec šel klidně dál. "Vstávej, balvane!" řekl a přerazil hůl o sehnutého zlobra.

Nestalo se nic. Hobiti zalapali po dechu a pak se Frodo rozesmál. "No tohle!" řekl. "Zapomínáme vlastní rodinnou historii! To přece musejí být ti tři, které Gandalf dostal, když se hádali, jak uvařit třináct trpaslíků a jednoho hobita."

"Vůbec mé nenapadlo, že jsme v těch místech!" řekl Pipin. Znal příběh víc než dobře. Bilbo a Frodo jej často vyprávěli; ale po pravdě řečeno, nikdy mu příliš nevěřil. I teď pozoroval kamenné obry s podezřením a uvažoval, jestli se nějakým kouzlem naráz neprobudí k životu.

"Zapomínáte nejen rodinnou historii, ale všechno, co jste kdy věděli o skalních obrech," řekl Chodec. ,Je bílý den a září slunce, a vy mě chcete polekat povídačkami, že na nás na pasece číhají živí zlobři! Mohli jste si aspoň všimnout, že jeden má za uchem staré ptačí hnízdo. To by byla pro živého zlobra prapodivná ozdoba!"

Všichni se smáli. Frodo cítil, jak pookřívá: připomínka prvního Bilbova úspěšného dobrodružství byla povzbudivá. I slunce příjemně hřálo a mlha před očima jako by se mu trochu rozpustila. Chvíli si odpočali a naobědvali se ve stínu obrovských nohou zlobrů.

"Nechcete nám někdo zazpívat, dokud je sluníčko vysoko?" řekl Smíšek, když dojedli. "Už jsme nezpívali a nevyprávěli kolik dní."

"Už od Větrova," řekl Frodo. Ostatní na něho pohlédli. "Nemějte o mne starost," dodal. "Cítím se o moc líp, ale zpíval bych asi nedokázal. Třeba Sam něco vykutá z paměti."

"No tak. Same," řekl Smíšek. "Máš toho v hlavě uloženo víc, než přiznáváš."

"Ani bych neřekl," odpověděl Sam. "Ale jak by se hodilo tohle? Není to opravdovská poezie, abyste rozuměli, jenom takový nesmysl. Ale tyhle sochy mi to připomněly." Stoupl si s rukama za zády jako ve škole a začal zpívat na starý nápěv.

 

Sám na skále zlobřík sedí

holé kosti si tam hledí;

zleva zprava ohlodává,

vždyť maso je dnes vzácnost.

Drž kost! Jde host!

Žije sám a všichni věd,.

že je maso vzácnost.

 

Přijde k němu v botách Tomáš,

povídá mu:"Co to děláš?

Není to noha strýčka Boba,

co na hřbitově leží?

Stěží! Běží!

Když umřel no tak přece čekáš,

že na hřbitově leží."

 

Povídá zlobřík: "Milej hoch,.

tu kost jsem sebral. Mysli trochu!

Byl bradou vzhůru, než jsem ji uzmul,

k čemupak mu byla?

Síla! Žíla!

Já měl hlad. Proč by mi nedal nohu,

když mu na nic byla?"

 

Říká Tom; Je to drzost přeci,

bez dovolení brát nám věci.

Dej sem tu kost, než dostanu zlost,

a nehamtej mi po ní!"

Koní! Honí!

Něměls ji krásí mýmu mrtvýmu strejci,

a teprv ne hamtat po ní!"

 

Šklebí se zlobřík: "Pojď se vsadit,

že si tě chytnu. Pak můžeš radit,

jestli tě vařit, anebo smažit.

nebo jen tak zchroustnout.

Kousnout! Tloustnout!

Doufám, že ti to nebude vadil

až tě půjdu zchroustnout."

 

Když myslel, že už oběd chytil,

v rukách jenom vítr cítil.

Než řekl hop, Tomáš ho kop -

že prej mu dá školu.

Volů! Dolů!

Pořádné na zadek jednu mu přišil

aby mu dal školu.

 

Jenomže zlobřík, ouvej, pane,

maso má tvrdší nežli kámen!

Nakopnout kopec bylo by totéž,

zrovna tolik cítí!

Kvítí! Chytí!

Tom skučí, že má s nohou ámen,

on tu ránu cítí!

 

Zlobr se směje, Tom běží domů,

vrací se s prázdnou a kulhavý k tomu;

zlobřík si tam dál sedí sám

s ukradeným hnátem.

Blátem! Mlátem!

Zadnici má jak kámen z tomu

a sedí si tam s hnátem.

 

"To je teda varování pro nás pro všechny," smál se Smíšek, "Ještě že jste použil klacek, a ne ruku, Chodče!"

"Kdes to sebral, Same?" řekl Pipin. "V životě jsem tahle slova neslyšel."

Sam něco zamumlal. "Má to z vlastní hlavy, jak jinak," řekl Frodo. "Dovídám se o Samovi Křepelkovi cestou spoustu věcí. Nejdřív spiklenec, teď komediant. Skončí jako čaroděj - nebo válečník!"

"Doufám, že ne," řekl Sam. "Nechci být ani jedním, ani druhým!"

 

Odpoledne šli dál lesem z kopce. Pravděpodobně šli právě po cestě, kterou před lety použili Gandalf, Bilbo a trpaslíci. Po několika mílích vyšli na vysoký břeh nad Cestou. Ta už dávno opustila úzké údolí řeky Mšené a přilepená těsně k úpatí pahorkatiny se vinula na východ mezi lesy a stráněmi zarostlými vřesem k Brodu a k Horám. Doleji ve stráni jim Chodec ukázal kámen v trávě. Dosud na něm bylo viděl omšelé trpasličí runy a tajné značky.

"Vida!" řekl Smíšek. "To musí být kámen, který označoval, kde je ukryto zlobří zlato. Kolik asi zůstalo z Bilbova podílu?"

Frodo pohlédl na kámen a zalitoval, že Bilbo nepřinesl domů jen tak málo nebezpečné poklady, s nimiž bylo tak snadno se loučit. "Vůbec nic," řekl. "Bilbo všechno rozdal. Řekl mi, že měl pocit, jako když to není doopravdy jeho, když to pochází od lupičů."

 

Cesta ležela tiše v dlouhých stínech časného večera. Nikde ani stopy po jiných pocestných. Protože neměli na vybranou, slezli po stráni, obrátili se vlevo a vyrazili co nejrychleji. Záhy je rameno kopce odřízlo od rychle klesajícího slunce. Z hor jim zavál vstříc studený vítr.

Začali se ohlížet po nějakém místě u Cesty, kde by se mohli utábořit na noc, když tu za sebou zaslechli zvuk, který jim opět sevřel srdce strachem: dusot kopyt. Ohlédli se, ale nic neviděli, protože Cesta zahýbala, stoupala a klesala. Co nejrychleji se vydrápali z vyšlapané cesty do hustého vřesu a borůvčí na svahu, až přišli k lískovému křoví. Mezi keři viděli pod sebou Cestu, nezřetelnou a šerou v slábnoucím světle. Zvuk kopyt se blížil. Běžela rychle, s lehkým klapáním. Pak zaslechli slaboučké řinčení, jako když je odnáší vítr; podobalo se cinkání rolniček.

"To nezní jako kůň s Černým jezdcem," řekl Frodo, napjatě poslouchaje. Ostatní hobiti zadoufali, že opravdu ne, ale všichni zůstali nedůvěřiví. Tak dlouho žili ve strachu z pronásledování, že každý zvuk přicházející zezadu se jim zdál zlověstný a nepřátelský. Chodec se však už nahýbal kupředu, skloněn k zemi, ruku přiloženou k uchu a ve tváři radost.

Světlo sláblo a listí na větvích tiše šelestilo. Stále jasněji cinkaly rolničky a rychlý klus klapal stále blíž. Náhle vyjel do zorného pole rychle běžící bílý kůň, který prokmitával stínem. V šeru mu ohlávka jiskřila a bleskotala, jako by byla poseta živými hvězdičkami drahokamů. Plášť se shozenou kápí vlál za jezdcem; zlaté vlasy mu třpytivě poletovaly, rozváté rychlou jízdou. Frodovi připadlo, že postava i oděv jezdce jsou prozářeny bílým světlem, jako by byly jen tenkým závojem.

Chodec vyskočil z úkrytu a s křikem pádil vřesem dolů k Cestě. Ale ještě než se pohnul nebo zavolal, jezdec přitáhl koni otěže, zůstal stát a vzhlédl k houštině, kde stáli. Když spatřil Chodce, seskočil a rozběhl se mu vstříc s voláním: "Ai na vedui Dúnadan! Mae govannen!" Jeho řeč a jasný zvučný hlas nenechaly v jejich srdcích pochybnosti: jezdec je z elfího lidu. Nikdo jiný na širém světě nemá tak líbezný hlas. Ve volání však jako by zazněla nota chvatu nebo obavy a hobiti viděli, že jezdec ihned rychle a naléhavě hovoří k Chodci.

Chodec jim brzy pokynul, hobiti vylezli z křoví a pospíšili na Cestu. "To je Glorfindel, který bydlí v Elrondově domě," řekl Chodec.

"Buď zdráv. Jsem rád, že se setkáváme!" řekl Vznešený elf Frodovi. "Vyslali mě z Roklinky hledat vás. Báli jsme se, že vám cestou hrozí nebezpečí."

"Gandalf tedy dorazil do Roklinky!" radostně zvolal Frodo.

"Ne, alespoň než jsem odjel: to však je už devět dní," odpověděl Glorfindel. "Elrond dostal zprávy, které ho znepokojily. Moji příbuzní, kteří putovali vaší zemí za řekou Baranduinou, se dozvěděli, že je zle, a poslali zprávu co nejrychleji. Říkali, že se objevila Devítka a že vy bloudíte s těžkým břemenem bez vedení, protože Gandalf se nevrátil. I v Roklince je málo těch, kteří mohou otevřeně vyjet proti Devítce; ale všechny, kdo mohou, rozeslal Elrond na sever, na západ a na jih. Myslelo se, že možná uhnete hodně stranou, abyste se vyhnuli pronásledování, a zabloudíte v divočině.

Já jsem měl za úkol dát se po Cestě a přijel jsem k mostu přes Mitheithel a nechal jsem tam před sedmo dny znamení. Tři ze Sauronových služebníků byli na mostě, ale stáhli se a já je pronásledoval k západu. Narazil jsem ještě na dva, ti však uhnuli k jihu. Od té doby jsem hledal vaše stopy. Přede dvěma dny jsem je našel a sledoval je přes Most a dnes jsem si všiml, kde jste zase sešli z kopců. Ale pojďme! Není čas na dlouhé povídání. Když už jste tady, musíme podstoupit nebezpečí, které nás možná na Cestě čeká, a dát se po ní. Pět jich máme za sebou, a až najdou vaši stopu, pojedou za námi jako vítr. A to nejsou všichni. Kde jsou ostatní čtyři, nevím. Obávám se, že na nás číhají u Brodu."

Během Glorfíndelovy řeči se setmělo. Frodo cítil, jak ho zmáhá únava. Od chvíle, kdy se slunce začalo sklánět, mlha před očima mu ztemněla a cítil, že mezi něho a tváře přátel vstupuje stín. Teď ho přepadla slabost a byla mu zima. Zakolísal a chytil se Samovy paže.

"Můj pán je nemocný a raněný," řekl Sam zlostně. "Nemůže jít dál po setmění. Potřebuje odpočinek."

Glorfindel zachytil Froda, když klesal k zemi, zvedl ho jemně do náručí a s hlubokou starostí se mu zadíval do tváře.

Chodec mu krátce řekl o útoku na jejich tábor pod Větrovem a o smrtícím noži. Vytáhl jílec, který uschoval, a podal jej elfovi. Glorfindel se otřásl, když jej bral, ale prohlédl si jej pečlivě.

"Na tomhle jílci jsou napsány zlé věci," řekl; "i když je tvé oči možná nevidí. Schovej ho, Aragorne, dokud nedojdeme do Elrondova domu! Buď však opatrný a dotýkej se ho co nejméně! Běda! Není v mých silách uzdravit rány této zbraně. Udělám, co budu moci - ale tím naléhavěji prosím, abyste pokračovali bez odpočinku."

Prsty ohmatal Frodovu ránu na rameni a tvář mu ještě víc zvážněla, jako by ho znepokojilo, co zjistil. Frodo však cítil, jak mrazení v boku a v rameni slábne; troška tepla mu z ramene sestoupila do ruky a bolest polevila. Večerní šero jako by kolem něho prořídlo, jako když odejde mrak. Viděl zase jasněji tváře přátel a vrátilo se mu trochu naděje a síly.

"Pojedeš na mém koní," řekl Glorfindel. "Zkrátím třmeny až k sedlu a musíš sedět co nejpevněji. Nemusíš se však bát: můj kůň nenechá spadnout žádného jezdce, kterého mu přikážu nést. Běží lehce a plynule; a když se přiblíží nebezpečí, odnese tě rychlostí, s níž se nemohou měřit ani Nepřítelovi vraníci."

"To tedy ne!" řekl Frodo. "Jestli se mám nechat odnést do Roklinky nebo kam jinam a nechal přátele v nebezpečí za sebou, tak na něm nepojedu."

Glorfindel se usmál. "Silně pochybuji," řekl, "že by tví přátelé bylí v nebezpečí, kdybys s nimi nebyl ty! Myslím, že pronásledovatelé by se obrátili za tebou a nás nechali na pokoji. To ty, Frodo, a to, co neseš, nás všechny uvádí do nebezpečí."

 

Na to Frodo neměl odpověď a dal se přesvědčit, aby nasedl na Glorfindelova bílého koně. Poník dostal místo něho převážnou část nákladu ostatních, takže pochodovali lehčeji a chvílemi se jim šlo pěkně zčerstva; hobiti však záhy těžko drželi krok s hbitýma neúnavnýma nohama elfa. Vedl je dál a dál do jícnu noci a pořád dál do hluboké mrákoty. Nesvítil měsíc ani hvězdy. Až do šerého úsvitu jím nedovolil stanout. Tou dobou už Pipin, Smíšek a Sam v polospánku sotva pletli nohama; i Chodcova shrbená ramena prozrazovala únavu. Frodo seděl na koni v temném snu.

Vrhli se do vřesu pár sáhů od cesty a v mžiku spali. Zdálo se jim, že sotva zavřeli oči, a už je Glorfindel, který zůstal na stráži, zase budil. Slunce už šplhalo k poledni a noční oblaka a mlhy byly pryč.

"Napijte se!" řekl jim Glorfindel a každému po řadě nabídl trochu tekutiny ze své kožené lahvice zdobené stříbrem. Byla čirá jako pramenitá voda, neměla žádnou chuť a nehřála ani nechladila v ústech; ale jak pili, jako by se jim do všech údů rozlévala síla a život. Po takovém doušku i ztvrdlý chléb a sušené ovoce (poslední, co jim ještě zbylo) zasytily lépe než mnohá pořádná snídaně doma v Kraji.

 

Měli za sebou sotva pět hodin odpočinku, když se znovu vydali na cestu. Glorfindel je stále pobízel kupředu a během denního pochodu jim povolil jen dvě krátké přestávky. Tak ušli do soumraku téměř dvacet mil a přišli na místo, kde Cesta zahýbala vpravo a spadala na dno údolí řeky Bruinen. Hobiti zatím nezahlédli ani nezaslechli žádné známky pronásledování; Glorfindel se však často zastavoval, když zůstali pozadu, krátce naslouchal a tvář mu zachmuřoval obláček úzkosti. Jednou či dvakrát oslovil Chodce elfí řečí.

Ať však měli průvodci starost sebevětší, hobiti očividně nemohli ten večer dál. Klopýtali omámení únavou a nedokázali myslel na nic jiného než na své zubožené nohy. Frodova bolest se zdvojnásobila a během dne věci kolem něho vybledly do přízračných šedých stínů. Téměř vítal příchod noci, protože tehdy se svět zdál méně vybledlý a pustý.

 

Když časně ráno vyrazili, byli hobiti ještě pořád unavení. K Brodu zbývalo ještě mnoho mil, a tak kulhali vpřed, jak nejrychleji mohli.

"Největší nebezpečí nám hrozí těsně předtím, než dorazíme k řece," řekl Glorfindel; "srdce mě totiž varuje, že pronásledovatelé se už ženou za námi, a další nebezpečí může čekat u Brodu."

Cesta pořád stejnoměrně klesala a místy byla podle ní tráva, do níž hobiti scházeli, kdykoli to bylo možné, aby ulevili unaveným nohám. Pozdě odpoledne přišli na místo, kde Cesta vbíhala do temného stínu vysokých borovic a pak se nořila do hluboké rokle s příkrými stěnami z vlhkého červeného kamene. Jak spěchali kupředu, ozvěna šla s nimi; zdálo se, jako by je pronásledovalo mnoho dalších kroků. Tu vyběhla Cesta jako branou světla z konce tunelu do prostoru. Na dně ostrého sestupu spatřili dlouhou planinu a za ní Brod u Roklinky. Na protější straně byl hnědý strmý břeh, po němž se vinula stezka; a za ním se tyčily vysoké hory, hřbet za hřbetem do blednoucího nebe.

V rokli za nimi dosud zněla ozvěna pronásledujících kroků: zvuk rychlého pohybu, jako když se vítr žene korunami borovic. Na zlomek vteřiny se Glorfindel otočil a zaposlouchal. Pak vyrazil vpřed s hlasitým výkřikem:

"Utíkejte!" volal. "Utíkejte! Nepřítel je nám v patách!"

Bílý kůň skočil vpřed. Hobiti se rozběhli z kopce, Glorfindel a Chodec za nimi jako zadní voj. Byli sotva v polovině planiny, když uslyšeli pádící koně. Z brány mezi stromy, kterou právě opustili, vyjel Černý jezdec. Přitáhl koni otěže, zastavil a kymácel se v sedle. Druhý ho následoval, pak další; a ještě dva.

"Jeď dál! Jeď!" křičel Glorfindel na Froda.

Frodo neuposlechl okamžitě, protože se ho zmocnila zvláštní neochota. Zmírnil krok koně a ohlédl se. Jezdci seděli na svých velikých ořích jako hrozivé sochy na kopci; temní a hmotní, zatímco lesy a kraj kolem nich se zdály ustupovat do mlhy. Najednou v hloubi duše věděl, že mu přikazují, aby čekal. A tu v něm procitl strach a nenávist. Rukou pustil uzdu, sevřel jilec meče a s rudým zábleskem jej tasil.

"Jeď dál! Jeď dál!" křičel Glorfindel a pak hlasitě a zvučně zavolal na svého koně cizí řečí: "Noro lim, noro lim, Asfaloth!"

Bílý kůň okamžitě odskočil a hnal se jako vítr po posledním úseku Cesty. V témže okamžiku se černí koně vrhli z kopce v pronásledování a Jezdci vzkřikli strašlivými hlasy, jaké zaslechl Frodo daleko ve Východní čtvrtce, když hrůzou naplnily les. Ozvala se odpověď; a k zděšení Froda i jeho přátel se zleva ze stromů a skal vyřítili další čtyři Jezdci. Dva jeli vstříc Frodovi; dva zběsile pádili k Brodu, aby mu odřízli cestu. Zdálo se mu, že běží jako vítr a rychle se zvětšují a temnějí, jak se jejich směr sbližoval s jeho.

Frodo se ohlédl přes rameno. Své přátele už neviděl. Jezdci za ním odpadávali; ani jejich velicí oři se nemohli měřit s Glorfindelovým elfím běloušem. Pohlédl před sebe, a naděje opět slábla. Zdálo se, že nemá naději dostat se k Brodu dřív, než mu cestu odříznou ostatní, kteří čekali v záloze. Teď je viděl jasně: jako by odhodili své kápě a černé pláště a byli oděni bíle a šedě. V bledých rukou třímali obnažené meče; na hlavách měli přilby. Jejich studené oči se třpytily a volali na něho sveřepými hlasy.

Frodovu mysl naplnil strach. Už ani nevzpomněl na meč. Ani nevykřikl. Zavíral oči a držel se hřívy. Vítr mu svištěl v uších a rolničky na postroji divoce řinčely. Smrtelně chladný dech ho bodl jako kopí, když posledním vypětím, podoben blesku bílého ohně, prolétl bílý kůň jako na křídlech přímo před tváří nejbližšího z Jezdců.

Frodo uslyšel šplouchání vody. Pěnila se mu kolem nohou. Ucítil rychlé zhoupnutí, jak kůň vyskočil z řeky a dral se kamenitou stezkou vzhůru. Stoupal do strmého břehu. Byl za Brodem.

Pronásledovatelé však byli blízko. Nahoře na břehu se kůň zastavil a obrátil se s divokým ržáním. Dole bylo na samém kraji vody devět Jezdců a Frodova odvaha zakolísala, když viděl hrozbu v jejich zdvižených tvářích. Nevěděl o ničem, co by jim mohlo zabránit, aby překročili řeku stejně snadno, jako ji překročil on; a cítil, že je marné pokoušet se prchat dlouhou nejistou stezkou od Brodu na kraj Roklinky, jakmile Jezdci překročí řeku. Kromě toho cítil, že mu naléhavě přikazují, aby zůstal stát. Opět v něm procitla nenávist, avšak neměl už sílu odmítnout.

Náhle první z Jezdců pobídl koně kupředu. Ten se zarazil před vodou a vzepjal se. Frodo se s námahou napřímil a zamáchal mečem. "Jeďte zpátky!" vykřikl. "Jeďte zpátky do země Mordor a už mě nepronásledujte!" Hlas zněl jemu samému tence a ječivě. Jezdci stanuli, Frodo však neměl Bombadilovu sílu. Nepřátelé se rozesmáli drsným a mrazivým smíchem. "Pojď zpátky! Pojď zpátky!" volali. "Vezmeme tě do Mordoru!"

"Jeďte zpátky!" zašeptal.

"Prsten! Prsten!" vykřikli smrtícími hlasy a jejích vůdce ihned pobídl koně do vody, těsně následován dalšími dvěma.

"Při Elbereth a sličné Lúthien," řekl Frodo z posledních sil a zdvihl meč, "nedostanete ani Prsten, ani mne!"

Tehdy vůdce, který byl již v půli Brodu, povstal hrozivě ve třmenech a zvedl ruku. Frodo oněměl. Cítil, jak se mu jazyk lepí k ústům a jak těžce mu tepe srdce. Meč se zlomil a vypadl mu z třesoucí se ruky. Elfí kůň se vzepjal a zaržál. První z černých koní byl již téměř u břehu.

V tom okamžiku se rozlehl rachot a řev: burácení vod valících spoušť kamenů. V mlhách spatřil Frodo řeku, jak se pod ním zvedá a jejím proudem se žene chocholatá jízda vln. Zdálo se mu, že jim na hřebenech jiskří bílé plamínky, a napůl měl dojem, že vidí ve vodě bílé jezdce na bílých koních s pěnící hřívou. Tři jezdci, kteří dosud byli uprostřed Brodu, byli zavaleni vodou: zmizeli, náhle pohřbeni rozlícenou tříští. Ti vzadu se zalekli a stáhli.

Než mu docela selhaly smysly, zaslechl Frodo výkřiky a zdálo se mu, že za Jezdci váhajícími na břehu vidí zářivou postavu z bílého světla; za ní běžely stínové postavičky mávající plameny, které rudě zářily v šedé mlze, jež padala na svět.

Černých koní se zmocnilo šílenství a v hrůze naskákali i s Jezdci do ženoucí se povodně. Jejich pronikavé výkřiky utonuly v burácení vod, které je odnášely. Pak Frodo ucítil, že padá, a burácení a změť jako by se vzduly a pohltily ho zároveň s nepřáteli. Víc neviděl a neslyšel.