NŮŽ VE TMĚ

Zatímco se v hůreckém hostinci chystali k spánku, Rádovsko kryla tma; v dolinách u řeky bloudily mlhy. Dům ve Studánkách stál mlčenlivě. Cvali Bulva opatrně otevřel dveře a vykoukl. Celý den v něm narůstal pocit strachu a nedokázal ani odpočívat, ani jít spát. Ve stojatém nočním vzduchu visela hrozba. Jak zíral do tmy, pohnul se mezi stromy černý stín; vrátka jako by se otevřela sama od sebe a bezhlučně se opět zavřela. Zmocnila se ho hrůza. Stáhl se zpátky a chviličku stál roztřeseně v předsíni. Pak zavřel a zamkl dveře.

Noc houstla. Ozval se tichý šramot koní vedených kradmo po cestě. Před vrátky se zastavili. Vešly tři černé postavy podobné nočním stínům plížícím se po zemi. Jedna šla ke dveřím, druhé dvě k rohům domu; tam stanuly, nehybné jako stíny kamenů, zatímco noc zvolna uplývala. Dům a mlčící stromy jako by bez dechu čekaly.

Tu se lehce pohnulo listí a v dálce zakokrhal kohout. Nadešla studená poslední hodina před svítáním. Postava u dveří se pohnula. Ve tmě bez měsíce a hvězd zableskla tasená čepel, jako by z pochvy vyletělo mrazivé světlo. Ozvala se rána, tlumená, ale těžká. Dveře se otřásly. "Otevřete, ve jménu Mordoru!" řekl hlas, tenký a hrozivý.

Druhou ranou dveře povolily a padly dovnitř s rozbitou výplní a přeraženým zámkem. Černé postavy vnikly rychle dovnitř.

V tom okamžiku nedaleko mezi stromy zahučel roh. Rozčísl tmu jako oheň na vrcholku kopce.

 

VSTÁVAT! POMOC! OHEŇ! VRAŽDA! VSTÁVAT!

 

Cvali Bulva nezahálel. Sotva spatřil černé stíny plížit se ze zahrady, věděl, že musí utíkat o život. A utíkal, zadními dveřmi, přes zahradu, přes pole. Když byl u nejbližšího domu, víc než míli daleko, zhroutil se na prahu. "Ne, ne!" křičel. "Já ne! Já ho nemám!" Chvíli trvalo, než pochopili, o čem to blábolí. Nakonec vyrozuměli, že v Rádovsku je nepřítel, nějaký záhadný výpad ze Starého hvozdu. A pak neztráceli čas.

 

VSTÁVAT! VSTÁVAT!

 

Brandorádi troubili Volání Rádovských, které již nezaznělo celé století, od té doby, co za Kruté zimy Brandyvína zamrzla a přišli vlci. 

 

POMOC! OHEŇ! VRAŽDA!

 

Z dáli bylo slyšet troubení v odpověď. Poplach se šířil.

Černé postavy pádily z domu. Jedna v běhu nechala ležet na prahu hobití plášť. Na pěšině zaduněla kopyta a odcválala do tmy. Po celých Studánkách duly rohy, křičely hlasy a běhaly nohy. Černí jezdci se však jako bouře hnali k Severní bráně. Ať Malý národ troubí! Sauron si to s nimi vyřídí později. Zatím mají jiné poslání: teď vědí, že dům je prázdný a Prsten pryč. Přejeli stráže u bran a zmizeli z Kraje.

 

V časné noci se Frodo náhle probudil z hlubokého spánku, jako by ho vyrušil nějaký zvuk nebo čísi přítomnost. Viděl, že Chodec sedí nastraženě v křesle: očí se mu leskly ve světle ohně, který byl dobře udržován a jasné plápolal; ani se však nepohnul.

Frodo brzy opět usnul; ve snu ho však znovu zneklidnil zvuk větru a cválajících kopyt. Jako by se kolem domu ovíjel vítr a třásl jím; v dálce slyšel divoké troubení rohu. Otevřel oči a slyšel ve dvoře bujaré kokrhání. Chodec už roztáhl záclony a s řinkotem otvíral okenice. Do místnosti vniklo šedavé jitřní světlo a otevřeným oknem zavál chladný vzduch.

Sotva Chodec všechny vzbudil, vedl je do ložnic. Když je uviděli, byli rádi, že dali na jeho radu: okna byla vypáčená a houpala se, záclony pleskaly; postele byly rozházené, podhlavníky poroztínané a poházené po podlaze. Hnědý kobereček byl rozsápaný na kusy.

Chodec šel rovnou pro hostinského. Chudák pan Máselník vypadal nevyspale a vyděšeně. Celou noc (jak říkal) oka nezamhouřil, ale neslyšel zhola nic.

"Něco takového se mi za celý život nestalo!" vykřikoval a zděšeně zvedal ruce. "Hosti nemůžou spát ve vlastní posteli, pěkné podhlavníky jsou zničené a vůbec! Kam to spěje?"

"K temným časům," řekl Chodec. "Ale zatím možná budete mít pokoj, jen co se nás zbavíte. Pojedeme hned. Se snídaní si nedělejte starosti: jenom vstoje něco polkneme. Za chviličku máme sbaleno."

Pan Máselník utíkal, aby připravil poníky a sehnal jim něco k zakousnutí. Ale brzičko byl zpátky celý nešťastný. Poníci zmizeli! Dveře stáje někdo v noci otevřel a všechno bylo pryč: nejen Smíškovi poníci, ale všichni koně i ostatní zvířata z celé stáje.

Frodo byl zprávou zdrcen. Jakou mají naději dostat se do Roklinky pěšky, pronásledováni nepřáteli na koních? Stejné dobře se mohou vydat na Měsíc. Chodec chvíli seděl mlčky a díval se na hobity, jako by vážil jejich zdatnost a odvahu.

"Na ponících bychom jezdcům na koních stejně neujeli," řekl nakonec zamyšleně, jako by uhodl, nač Frodo myslí. "Pěšky nepůjdeme o moc pomaleji, aspoň po cestách, kterými hodlám jít. Já bych byl stejně šel pěšky. Jen jídlo a zásoby mi dělají starost. Musíme počítat s tím, že odsud až k Roklince budeme jíst jen to, co poneseme s sebou; a měli bychom vzít radši víc, protože nás může něco zdržet nebo budeme muset uhnout daleko z přímého směru. Kolik toho unesete na zádech?"

"Kolik budeme muset," řekl Pipin a srdce se mu sevřelo; snažil se však ukázat, že je statnější, než vypadal (nebo se cítil).

"Já unesu za dva," řekl Sam vyzývavě.

"Nedá se něco dělat, pane Máselníku?" zeptal se Frodo. "Nedalo by se ve vsi sehnat pár poníků nebo aspoň jeden na zavazadla? Najmout bychom si je asi nemohli, ale snad bychom je mohli koupit," dodal nejistě a uvažoval, jestli si to může dovolit.

"Pochybuji," řekl hostinský nešťastně. "Ti dva tři jezdečtí poníci, které máme v Hůrce, stáli u mě ve stáji a jsou pryč. A jiných zvířat, koní i tažných poníků a podobně. je v Hůrce moc málo a nebudou na prodej. Ale udělám, co budu moct. Vyženu Boba, aby to co nejdřív oběhl."

"Ano," řekl Chodec nerad, "radši to udělejte. Asi se budeme muset pokusit sehnat aspoň jednoho poníka. Ale tím je po naději, že časně a nepozorovaně zmizíme. To jsme mohli náš odchod rovnou vytroubit. Tohle jistě patřilo k jejich plánu."

"Viděl bych v tom špetku útěchy," řekl Smíšek, "a snad víc než špetku: zatímco čekáme, můžeme se nasnídat - a posadit se na to. Pojďte sehnat Noba!"

 

Nakonec se zdrželi víc než tři hodiny. Bob se vrátil se zprávou, že v celém okolí se za žádnou cenu nesežene ani kůň, ani poník - s jedinou výjimkou: Vili Potměchuť by možná jednoho prodal. "Je to vychrtlý starý chudák," řekl Bob; "ale on ho neprodá za míň než trojnásobek skutečné ceny, když vidí, jak na tom jste. Znám přece Vilíka Potměchutě."

"Vilik Potměchuť?" řekl Frodo. "Není v tom něco nekalého? Neuteče to zvíře zpátky k němu se všemi našimi věcmi, nebo nepomůže mu nás stopovat a tak?"

"Kdoví," řekl Chodec. "Ale neumím si představit, že by nějaké zvíře utíkalo zpátky k němu, když se dostane pryč. Myslím, že je to jen páně Potměchuťovo laskavé vylepšení: chce si na věci ještě trochu přivydělat. Nejvíc se bojím, že to ubohé zvíře asi bude na umření. Zřejmě však nemáme na vybranou. Co za něj chce?"

Potměchuťova cena byla dvanáct stříbrných penízků; a to byl skutečně dobrý trojnásobek ceny poníka na místním trhu. Ukázalo se, že je to kostnaté, vychrtlé zvíře, schlíplé, ale na umření ještě nevypadalo. Pan Máselnik ho zaplatil sám a ještě nabídl Smíškovi osmnáct penízků náhradou za ztracené poníky. Byl to poctivý člověk a podle hůreckých měřítek zámožný, třicet stříbrných penízků však bylo pro něho krutou ranou, a ještě hůř nesl, že ho okradl právě Vilík Potměchuť.

Třeba říci, že z toho nakonec vyvázl dobře. Později se ukázalo, že ukraden byl jen jediný kůň. Ostatní byli rozehnáni nebo se rozutekli hrůzou a našli se zatoulaní na různých koncích Hůrecka. Smíškovi poníci utekli vůbec a po čase (byla to rozumná zvířata) se vydali do vrchů hledat Tlustého hoška. A tak se načas dostali do péče Toma Bombadila a vedlo se jim dobře. Když se však Tom doslechl o událostech v Hůrce, poslal je panu Máselníkovi a ten tím získal pět dobrých poníků za velmi slušnou cenu. V Hůrce museli pracovat víc, ale Bob s nimi zacházel dobře; takže měli koneckonců štěstí: unikli temné a nebezpečné cestě. Zato nikdy neviděli Roklinku.

Prozatím však musel pan Máselník své peníze pokládat za nadobro ztracené. A měl i jiné starosti. Sotva se totiž hosté doslechli o přepadení hostince, vzniklo pozdvižení. Cestující z Jihu přišli o několik koní a hlasitě obviňovali hostinského, dokud se nezjistilo, že během noci zmizel i jeden z jejich společníků, nikdo jiný než šilhavý přítel Vilika Potměchutě. Podezření ihned padlo na něho.

"Když se dáte dohromady se zlodějem koní a přivedete mi ho do domu," řekl Máselník rozhněvaně, "měli byste vlastně platit všechny škody, a ne chodit řvát na mě. Běžte se zeptat Potměchutě, kde máte svého kamarádíčka." Ale ukázalo se, že to nebyl ničí kamarád, a nikdo si nevzpomínal, kdy se vlastně připojil k výpravě.

 

Po snídani museli hobiti znovu sbalit a pobrat zásoby na delší cestu, se kterou teď museli počítat. Bylo už k desáté, když konečně vyrazili. Tou dobou už jazyky mlely po celé Hůrce. Frodův trik se zmizením, zjevení černých mužů na koni, loupež ve stáji, a ne na posledním místě novina, že Hraničář Chodec se přidal k tajemným hobitům, poskytly látku k hovoru na řadu jednotvárných let. Většina obyvatel Hůrky a Špalíčku a spousta lidí dokonce i z Jam a Podlesí se tísnila na cestě, aby viděla odchod cestovatelů. Ostatní hosté z hostince stáli u dveří nebo se vykláněli z oken.

Chodec si to rozmyslel a rozhodl se vyjít z Hůrky po Cestě. Pokus rovnou se vydat pěšinkami by jen všechno zhoršil: polovina domácích by šla s nimi, aby viděla, co mají za lubem, a zabránila jim chodit přes soukromé pozemky.

Dali sbohem Bobovi a Nobovi a s díky se rozloučili s panem Máselníkem. "Doufám, že se zase sejdeme, až budou věci veselejší," řekl Frodo. "Nic by mě netěšilo víc než pobýt ve vašem domě v klidu."

Odpochodovali plní obav a skleslí, pod dozorem zástupu. Ne všechny tváře byly přátelské a všechny výkřiky, které se ozývaly, také ne. Většina Hůreckých však měla bázlivou úctu před Chodcem, a na koho se zadíval, ten zavřel ústa a ztratil se. Kráčel napřed s Frodem, za nimi Smíšek a Pipin; poslední šel Sam a vedl poníka obtíženého všemi zavazadly, která měli to srdce mu naložit. Vypadal však už méně schlíple, jako by se mu životní změna zamlouvala. Sam zamyšleně žvýkal jablko. Měl jich plnou kapsu jako dárek na rozloučenou od Noba a Boba. "Jabka na chození a fajfku na posezení," řekl. "Ale počítám, že brzo se budu muset obejít bez obojího."

Hobiti si nevšímali zvědavých hlav, které vykukovaly ze dveří nebo se vynořovaly za zídkami a ploty, když je míjeli. Ale když se blížili k bráně, spatřil Frodo temný zanedbaný domek za hustým živým plotem: poslední dům ve vsi. V jednom okně zahlédl žlutavou tvář s potměšilýma šikmýma očima; hned však zmizela.

"Tak tady se schovává ten Jižan!" pomyslil si. "Vypadá spíš jako skřet."

Přes živý plot směle zíral jiný muž. Měl husté černé obočí a tmavé, posměvačné oči; široká ústa mu křivil pošklebek. Kouřil krátkou černou dýmku. Když se přiblížili, vyndal ji z úst a odplivl si.

"Dobrýtro, Noháči!" řekl. "Vyrážíš časně? Konečně sis našel přátele?" Chodec přikývl, ale neodpověděl.

"Dobrýtro, přítelíčkové!" řekl ostatním. "Víte určitě, s kým jste se dali dohromady? To je Chodec, co se nezastaví před ničím, abyste věděli! A slyšel jsem i horší jména. Jen počkejte večer! A ty, Samíku, se mi dobře starej o poníka! Fuj!" Plivl ještě jednou.

Sam se rychle obrátil. "A ty, Potměchuti," řekl, "honem schovej papulu, nebo se jí něco stane." Náhlým bleskovým pohybem opustilo jablko jeho ruku a praštilo Viliho rovnou do nosu. Příliš pozdě se přikrčil a za plotem se ozvaly nadávky. Škoda jabka," řekl Sam s lítostí a kráčel dál.

 

Konečně byli za vsí. Doprovod dětí a zvědavců, který je sledoval, se unavil a vrátil se od Jižní brány. Prošli branou a pár mil se drželi na Cestě. Zatáčela vlevo, když se za Hůreckým kopcem vracela do východního směru, a pak začala rychle spadat do lesnaté krajiny. Nalevo na mírnějších jihovýchodních svazích kopce zahlédli pár domků a hobitích nor Špalíčku; z hluboké prolákliny na sever od Cesty vystupovaly chumáče dýmu a ukazovaly, kde leží Jámy; Podlesí se schovávalo dál v lese.

Když Cesta sestoupila níže a Hůrecký kopec, vysoký a hnědavý, zůstal za nimi, narazili na úzkou stezku vedoucí k severu. "Tady sejdeme ze silnice a začneme postupovat skrytě," řekl Chodec.

"Doufám, že to není zase nějaká zkratka," řekl Pipin. "Ta naše poslední přes les málem skončila špatně."

"Jenže to jste mě neměli s sebou," zasmál se Chodec. "Moje zkratky, ať jsou krátké nebo dlouhé, nevedou ke špatným koncům." Rozhlédl se po Cestě. Nebylo vidět nikoho; rychle tedy zamířil dolů do zalesněného údolí.

Jeho plán, nakolik mu v neznalosti kraje rozuměli, byl nejprve zamířit k Podlesí, ale uhnout doprava a obejít je z východní strany, a pak se dát co nejpřímější cestou pustým krajem k Větrovu. Kdyby šlo všechno dobře, ušetřili by si tak dlouhou obchůzku po Cestě, která opět uhýbala k jihu, aby se vyhnula Komářímu močálu. Budou ovšem muset projít močál samotný a Chodcovo líčení neznělo příliš povzbudivě.

Zatím však nebyla chůze nepříjemná. Ano, nebýt znepokojivých události včerejší noci, byla by se jim tato část výpravy líbila víc než všechny předchozí. Slunce svítilo jasně, ale nepálilo. Lesy v údolí měly dosud spoustu barevného listí a vypadaly poklidně a zdravě. Chodec je bezpečně vedl křižujícími se pěšinkami, ačkoli oni sami by si ve chvilce nevěděli rady. Mnohokrát zahýbal a vracel se, aby zmátl možné pronásledovatele.

"Vilík Potměchuť se určitě díval, kde jsme sešli z Cesty," řekl; "i když nás podle mého sám stopovat nebude. Zná to tu obstojně, ale ví, že v lese se mi nemůže rovnat. Spíš se bojím, co řekne těm druhým. Předpokládám, že nejsou daleko. Pokud si budou myslet, že jsme šli do Podlesí, tím líp."

 

Snad za to vděčili Chodcovu umění, snad to mělo jiné důvody, ale za celý den neviděli a neslyšeli živou duši: ani dvounohou, kromě ptáků, ani čtyřnohou, kromě jedné lišky a několika veverek. Další den zamířili přímo na východ; a pořád bylo všude ticho a klid. Třetí den cesty z Hůrky se vynořili z Hustolesa. Od okamžiku, kdy sešli z Cesty, půda stále klesala a teď vstoupili do širokého plochého území, které představovalo mnohem větší překážku. Byli daleko za hranicí Hůrecka, v pustině bez cest, a blížili se ke Komářímu močálu.

Země začínala vlhnout, místy bylo bláto a tu a tam tůňky a široké pruhy rákosí, kde švitořili a štěbetali schovaní ptáčci. Museli opatrně volit cestu, aby se nenamočili a přitom udrželi směr. Zprvu postupovali rychle, ale jejich pochod se stále zpomaloval a nebezpečí přibývalo. Močál byl klamavý a zrádný a ani Hraničáři nedokázali nalézt žádnou trvalou stezku přes pohyblivá bahniště. Začaly je sužovat mouchy a vzduch byl plný mračen drobounkých komárů, kteří jim zalézali do rukávů, do nohavic i do vlasů.

"Sežerou mě zaživa!" zvolal Pipin. "Komáří močál! Komárů je tu víc než močálu!"

"Čím se asi živí, když nepadnou na hobity?" ptal se Sam, škrábaje se za krkem.

V této nepříjemné pustině strávili bědný den. Jejich tábořiště bylo vlhké, studené a nepohodlné a štípání hmyzu jim nedalo spát. V rákosí a ostřici se navíc vyskytovali odporní živočichové, podle hlasu nějací oškliví příbuzní cvrčků. Byly jich tisíce a všude kolem se celou noc ozývalo jejich vrzání, škvrk-krk, škvrk-krk, až z toho hobiti málem šíleli.

Příští, čtvrtý den nebyl o moc lepší a noc byla skoro stejně bezútěšná. Ačkoli Škrkavky (jak je nazval Sam) nechali za sebou, komáři je pronásledovali stále.

Frodo ležel, unavený, ale neschopný zavřít oči, a tu se mu zdálo, že se v dálce na východní obloze objevilo světlo: vždycky záblesk a pak tma. Úsvit to nebyl, ten byl ještě daleko.

"Co je to za světlo?" zeptal se Chodce, který vstal a hleděl do noci.

"Nevím," odpověděl Chodec. "Je to příliš daleko. Jako by po temenech kopců skákal blesk."

Frodo si zase lehl, ale ještě dlouho viděl bílé záblesky a na jejich pozadí temnou postavu Chodce, jak stojí mlčky a bděle. Nakonec upadl do neklidného spánku.

 

Pátý den nechali poslední tůně a rákosiny močálu za sebou. Zem před nimi začala opět stoupat. Daleko na východě teď spatřili řadu kopců. Nejvyšší z nich byl vpravo a trochu oddělený od ostatních. Měl kuželovitý vrcholek, nahoře trochu zploštělý.

"To je Větrov," řekl Chodec. "Stará cesta, kterou jsme nechali daleko vpravo, ho obchází z jihu, nedaleko od úpatí. Mohli bychom tam být zítra v poledne, půjdeme-li přímo k němu. Asi bychom měli."

"Co tím chcete říct?" zeptal se Frodo.

"Chci říct, že není jisté, na co tam narazíme. Je to blízko Cesty."

"Ale vždyť jsme tam chtěli najít Gandalfa?"

"Ano, ale je to jen slabá naděje. Jestli sem vůbec přijde, nemusí jít přes Hůrku, a tak se možná nedozví, co podnikáme. A stejně, ledaže bychom šťastnou náhodou dorazili téměř současně, mineme se; ani on, ani my tam nemůžeme čekat. Nebylo by to bezpečné. Pokud nás jezdci v divočině nenajdou, asi zamíří k Větrovu sami, je z něho rozhled do široka. Však by nás také spousta ptáků a zvířat z toho vršku mohla vidět, jak tu stojíme. Každému ptáku se nedá věřit a jsou i horší zvědové."

Hobiti se s úzkostí zahleděli na daleké pahorky. Sam vzhlédl k bledé obloze s obavou, že uvidí, jak se nad nimi vznášejí jestřábi nebo orli s jasnýma nelaskavýma očima. "Vy byste člověku nahnal strach, Chodče!" řekl.

"Co nám radíte?" zeptal se Frodo.

"Myslím," řekl Chodec zvolna, jako by byl trochu na pochybách, "myslím, že by bylo nejlepší jít co možná přímo na východ, k pahorkům, ne k Větrovu. Tam se můžeme dát pěšinou těsně pod nimi; tu znám, a ta nás zavede k Větrovu od severu a nenápadněji. Potom uvidíme."

 

Celý den se ploužili vpřed, až se snesl studený a časný večer. Země byla sušší a holejší; za nimi v močále však ležely páry a mlhy. Pár tesklivých ptáků pípalo a kvílelo, dokud kulaté rudé slunce nekleslo do stínů na západě; pak nastalo pusté ticho. Hobiti vzpomínali, jak měkké světlo zapadajícího slunce nahlíželo veselými okny do dalekého Dna pytle.

Ke konci dne potkali bystřinu, která putovala z kopců, aby se ztratila ve stojatém močále, a kráčeli po jejím břehu, dokud bylo světlo. Byla už noc, když se konečně zastavili a utábořili pod zakrslými olšemi na břehu bystřiny. Před nimi se proti šeré obloze rýsovaly pusté a holé hřbety kopců. Tu noc postavili hlídky a Chodec zřejmě nespal vůbec. Měsíc rostl a v časných hodinách noci zaléval kraj studeným šedým svitem.

Ráno vyrazili hned po východu slunce. Vzduch byl mrazivý, obloha čistá a bledě modrá. Hobiti si připadali osvěžení, jako by spali nepřetržitě celou noc. Už si zvykali na dlouhou chůzi a malé příděly - rozhodně menší, než by v Kraji bývali pokládali za postačující. Pipin prohlásil, že Frodo vypadá dvakrát větší, než býval.

"To je divné," řekl Frodo a utahoval si opasek, "když uvážím, že je mě o hodně míň. Doufám, že ten proces hubnutí nepůjde donekonečna, nebo se ze mne stane přízrak."

"Nemluv o takových věcech!" řekl Chodec rychle a s překvapivou vážností.

 

Kopce se přiblížily. Tvořily zvlněný hřeben. Místy se zvedaly téměř na tisíc stop a tu a tam se zase nořily v hluboké rozsedliny nebo průsmyky vedoucí do východních krajů. Na vrcholcích pohoří viděli hobiti něco jako zbytky zarostlých zdí a příkopů a v rozsedlinách dosud stály trosky starých kamenných staveb. Večer dorazili na úpatí západních svahů a tam se utábořili. Byla noc pátého října a byli šest dní na cestě z Hůrky.

Ráno, poprvé od chvíle, kdy vyšli z Hustolesa, spatřili zřetelnou stezku. Obrátili se vpravo a šli po ní k jihu. Byla to promyšleně volená cesta, vedená tak, aby co nejvíc kryla před pohledem jak z temen kopců, tak ze západní pláně. Nořila se do údolí a vinula se pod příkrými břehy a tam, kde procházela rovnější a otevřenější krajinou, měla po obou stranách řady balvanů a otesaných kvádrů, které kryly pocestné skoro jako živý plot.

"Rád bych věděl, kdo udělal tuhle stezku a proč," řekl Smíšek, když kráčeli jednou takovou uličkou, kde byly kameny neobyčejně velké a hustě stavěné. "Nějak se mi nelíbí: připadá mi, jako by měla něco společného s - Mohylovými duchy. Je na Větrově nějaká mohyla?"

"Ne. Na Větrově není žádná mohyla a na žádném zdejším kopci také ne," odvětil Chodec. "Muži ze Západu tady nežili; v pozdějších letech ovšem nějaký čas bránili kopce proti zlu, které přišlo z Angmaru. Tuhle stezku postavili, aby sloužila opevněním. Dávno předtím, v prvních dnech Severního království, ale postavili na vrcholku Větrova velkou strážní věž. Nazvali ji Amon Sul. Byla spálena a zbořena a nezůstalo z ní nic než zhroucený kruh připomínající korunu na hlavě starého kopce. A přece byla kdysi vysoká a krásná. Říká se, že za dnů Posledního spojenectví na ní stál Elendil a čekal na Gil-galadúv příchod od západu."

Hobiti na Chodce zírali. Zdálo se, že se vyzná v dávné historii stejně dobře jako v divočině. "Kdo to byl Gil-galad?" zeptal se Smíšek; Chodec však neodpovídal a zdál se ztracen v myšlenkách. Najednou zamumlal tichý hlas:

 

Gil-galad, to byl elfů král,

harfeník o něm smutně hrál:

poslední svobodnou měl zem

za Horami a před Mořem.

 

Meč dlouhý, kopí břitké měl,

zář přilby zdáli's uviděl;

nesčetné hvězdy ve svém třpytu

se zrcadlily v jeho štítu.

 

Dávno ho do dáli kůň nes

a nikdo neví, kde dlí dnes;

do tmy zapadla hvězda jeho:

do tmy Mordoru stínového.

 

Ostatní se užasle obrátili, protože hlas patřil Samovi.

"Pokračuj!" řekl Smíšek.

"Víc nevím," zakoktal se Sam a začervenal se. "Naučil jsem se to od pana Bilba, když jsem byl ještě kluk. Často mi vypravoval, protože věděl, jak rád poslouchám o elfech. Pan Bilbo mě taky naučil číst a psát. Pan Bilbo, to byl náramně sečtělý člověk. A psal poezii. Napsal zrovna to, co jsem teď říkal."

"To nesložil on," řekl Chodec. "Je to část zpěvu, který se nazývá ‚Pád Gil-galadův' a je psán v prastaré řeči. Bilbo jej zřejmě přeložil. To jsem nevěděl."

"Bylo toho ještě spousta," řekl Sam, "hlavně o Mordoru. To jsem se neučil, protože mi z toho naskakovala husí kůže. Nikdy mě nenapadlo, že se někdy vydám tím směrem!"

"Jít do Mordoru!" zvolal Pipin. "K tomu doufám nedojde!"

"Neříkejte to jméno příliš nahlas!" řekl Chodec.

 

Bylo už poledne, když dospěli k jižnímu konci stezky a spatřili před sebou v bledě jasném svitu říjnového slunce šedozelený hřeben stoupající jako most do severního úbočí kopce. Rozhodli se, že jej zlezou hned, dokud je plné světlo. Skrývat se už nedalo a mohli jen doufat, že je nepozoruje žádný nepřítel či zvěd. Na kopci nebylo vidět žádný pohyb. Pokud tam byl někde Gandalf, nenechal po sobě stopy.

Na západním úbočí Větrova našli chráněnou prohlubeň, na jejímž dně byl travnatý dolík ve tvaru mísy. Tam nechali Pipina a Sama s poníkem a zavazadly. Ostatní tři šli dál. Po půlhodině plahočení vzhůru dosáhl Chodec temene kopce; Frodo a Smíšek ho zmoženě a udýchaně následovali. Poslední kousek svahu byl příkrý a skalnatý.

Na vrcholku našli, jak Chodec říkal, široký kruh prastarých otesaných kamenů, které se rozpadaly a už léta je zarůstala tráva. Uprostřed však byla navršena hromada kamenných úlomků. Byly jako ožehnuté. Kolem byl drn vypálen až do kořenů a v celém kruhu byla tráva spálená a sežehnutá, jako by temeno kopce přejel plamen; nebyla tam však živá duše.

Když si stoupli na okraj zříceného kruhu, viděli do široka kolem sebe, většinou do krajů pustých a bezvýrazných, až na nějaké kousky lesa a za nimi tu a tam odlesky dalekých vod. Na jižní straně se pod nimi táhla jako stuha Stará cesta ze západu a vinula se z kopce do kopce, až zmizela za temným hřebenem na východě. Nic se po ní nepohybovalo. Když ji očima sledovali k východu, spatřili Hory: bližší předhůří bylo hnědé a ponuré; za ním čněly vyšší šedé útvary a ještě dále vysoké bílé štíty třpytící se mezi oblaky.

"Tak jsme tu!" řekl Smíšek. "A vypadá to tu pěkně nehostinně! Žádná voda, žádný úkryt. A po Gandalfovi ani stopy. Ale nevyčítám mu, že nečekal, jestli sem vůbec přišel."

"Kdoví," řekl Chodec a zamyšleně se rozhlížel. "Kdyby dorazil do Hůrky jen dva dny po nás, mohl se sem dostat dřív. Umí cestoval velmi rychle, když je toho naléhavě zapotřebí." Náhle se sklonil a pohlédl na kámen na vrchu hromady; byl plošší než ostatní a bělejší, jako by unikl ohni. Zvedl jej a zkoumavě jej obracel v prstech. "Nedávno ho měl někdo v ruce," řekl. "Co si myslíte o těchhle značkách?"

Na ploché spodní straně spatřil Frodo několik škrábanců:  "Vypadá to jako čárka, tečka a ještě tři čárky," řekl.

"Čárka vlevo by mohla být runa G s tenkými větvemi," řekl Chodec. "Mohlo by to být znamení od Gandalfa, ale jistí si být nemůžeme. Ty škrábance jsou jemné a rozhodně vypadají čerstvé. Ale znaky mohou mít docela jiný smysl a nemusejí mít s námi nic společného. I Hraničáři užívají runového písma a občas sem chodí."

"A co by mohly znamenat, kdyby je vyškrábal Gandalf?" zeptal se Smíšek.

"Řekl bych," odpověděl Chodec. "že to má být G 3 a že to značí, Že tady Gandalf byl 3. října: tedy před třemi dny. Ukazovaly by také, že měl naspěch a nebezpečí bylo nablízku, takže neměl čas nebo si netroufal psát nic delšího nebo srozumitelnějšího. Je-li tomu tak, musíme si dát pozor."

"Kdybychom tak věděli určitě, že ty značky udělal on, ať už znamenají co chtějí," řekl Frodo. "Byla by to velká útěcha, kdybychom věděli, že je na cestě, ať před námi nebo za námi."

"Snad," řekl Chodec. "Já sám věřím, že tady byl a že byl v nebezpečí. Šlehaly tu plameny; a teď si vzpomínám na světlo, které jsme v noci před třemi dny viděli na východě na obloze. Hádám, že byl tady na kopci přepaden, ale nemám tušení, jak to dopadlo. Už tady není a my se teď musíme o sebe postarat sami a dostat se do Roklinky, jak nejlíp umíme."

"Jak daleko je Roklinka?" ptal se Smíšek a znaveně se rozhlížel. Svět se zdál z vrcholku Větrova divoký a veliký.

"Nevím, jestli někdy někdo změřil Cestu v mílích dál než k ‚Opuštěnému hostinci' den cesty na východ od Hůrky," odpověděl Chodec. "Někdo říká tak, jiný onak. Je to podivná cesta a lidé jsou rádi, když ji mají za sebou, ať už šli jakkoli dlouho. Ale vím, kolik by to trvalo mně pěšky za dobrého počasí a bez nehod: dvanáct dní odtud k Bruinenskému brodu, kde Cesta překračuje Bouřnou, která pramení v Roklince. Máme před sebou nejmíň čtrnáct dní cesty, protože myslím, že silnice nebudeme moci použít."

"Čtrnáct dní!" řekl Frodo. "Za ten čas se může stát hodně."

"To může," řekl Chodec.

Chvíli mlčky stáli na jižním okraji vrcholku. Frodo si poprvé plně uvědomil, jak je bez domova a v jakém nebezpečí. Trpce zatoužil, aby ho byl osud nechal v klidném a milovaném Kraji. Zadíval se dolů na odpornou silnici, která vedla na západ - domů. Náhle si uvědomil, že se po ní zvolna pohybují směrem na západ dvě černé tečky; a když se podíval znovu, viděl, že tři další se jim plíží k východu vstříc. Vykřikl a sevřel Chodcovu paží.

"Podívejte!" řekl a ukázal dolů.

Chodec se okamžitě vrhl na zem do trosek kruhu a strhl Froda s sebou. Smíšek sebou praštil vedle nich.

"Co je?" zašeptal.

"Nevím, ale bojím se nejhoršího," řekl Chodec.

Pomalu se zase doplazili ke kraji kruhu a vyhlédli štěrbinou mezi olámanými kameny. Světlo už nezářilo, protože jasné ráno se zamžilo a mraky od východu teď dostihly slunce, jež začínalo klesat. Všichni viděli Černé tečky, ani Frodo, ani Smíšek však nemohli s určitostí rozeznat jejich obrysy; a přece jim cosi říkalo, že se tam dole na cestě na úpatí kopce shromažďují Černí jezdci.

"Ano," řekl Chodec, jehož pronikavější zrak ho nenechal na pochybách. "Nepřítel je tady!"

Spěšně se odplížili a slezli po severní straně kopce za svými druhy.

 

Sam s Pipinem nelenili. Prozkoumali dolík a okolní svahy. Nedaleko našli ve stráni pramen čisté vody a u něho stopy ne starší než den dva. V dolíku samém našli nedávné stopy po ohni a jiné známky chvatného táboření. Na vnitřním okraji dolíku bylo pár popadaných balvanů. Za nimi našel Sam malou zásobu úhledně srovnaného dříví.

"To bych rád věděl, jestli tu byl starý Gandalf," řekl Pipinovi. "Ten, kdo to sem dal, se sem určitě chtěl vrátil."

Chodce objevy velmi zaujaly. "Škoda že jsem nepočkal a neprohlédl si to tady dole sám," řekl a spěchal k pramenu prozkoumat stopy.

"Přesně, jak jsem se obával," řekl při návratu. "Sam a Pipin rozšlapali měkkou půdu a stopy jsou zničené nebo nejasné. Nedávno tu byli Hraničáři. To oni tu nechali dříví. Ale jsou tam i novější stopy, které nepocházejí od Hraničářů. Přinejmenším jedny stopy nadělaly nejdéle včera nebo předevčírem těžké boty. Přinejmenším jedny. S určitostí to nedokážu říct, ale myslím, že nohou v botách tu bylo víc. Zarazil se a napjatě přemítal.

Každý z hobitů si představil Jezdce v pláštích a vysokých botách. Jestli už Jezdci dolík objevili, čím dřív je odtud Chodec odvede, tím líp. Sam si teď prohlížel dolík s nechutí, když uslyšel zprávu, že jejich nepřátelé jsou na Cestě pár mil odsud.

"Neměli bychom se ztratit, pane Chodče?" zeptal se netrpělivé. "Připozdívá se a tahle díra se mi nelíbí: nějak v ní na mě padá tíseň."

"Ano, určitě se musíme teď hned rozhodnout, co uděláme," odvětil Chodec, vzhlédl a zvažoval čas a počasí. "Víš, Same," řekl nakonec, "také se mi to tu nelíbí; ale nenapadá mé nic lepšího, kam bychom se mohli dostat dřív, než padne noc. Tady nás aspoň pro tu chvíli není vidět, a kdybychom se hnuli, zvědové by nás daleko snáze zpozorovali. Mohli bychom se dát jedině přímo proti směru naší cesty, zpátky na sever do kopců, kde je krajina skoro stejná jako tady. Cestu hlídají, ale kdybychom se chtěli schovat v houštinách na jihu, museli bychom ji překročit. Na sever od Cesty za kopci je krajina na míle rovná a holá."

"Vidí ti Jezdci?" ptal se Smíšek. "Totiž, zdá se, že častěji používají nos než oči, větří nás, jestli větřit je to správné slovo, přinejmenším za denního světla. Ale vy jste nás přinutil, abychom si lehli, když jste je dole uviděl; a teď říkáte, že nás uvidí, když se hneme."

"Byl jsem nahoře na kopci příliš bezstarostný," odpověděl Chodec- "Hrozně jsem toužil najít nějakou stopu po Gandalfovi; byla chyba, že jsme šli tři a stáli tam tak dlouho. Černí koně totiž vidí a Jezdci mohou používat jako zvědů lidí i jiných tvorů, jak jsme zjistili v Hůrce. Oni sami nevidí svět denního světla jako my, ale naše postavy vrhají v jejich mysli stín, který rozptýlí jen polední slunce; a ve tmě vnímají mnohé znaky a tvary, které jsou nám skryty: tehdy je třeba se jich nejvíc bát. A vždycky cítí krev živých tvorů, touží po ní a nenávidí ji. A jsou i jiné smysly než zrak a čich. My cítíme jejích přítomnost - zneklidnila nás, sotva jsme sem přišli, a dříve, než jsme je spatřili; oni cítí nás ještě pronikavěji. A také," dodal a hlas mu poklesl v šepot, "je přitahuje Prsten."

"Není tedy kam utéct?" řekl Frodo a rozrušeně se rozhlížel. "Když se hnu, uvidí mě a začnou mě honit! Když zůstanu tady, přitáhnu je k sobě!"

Chodec mu položil ruku na rameno. "Ještě je naděje," řekl. "Nejsi sám. Přijměme to dřevo připravené k podpálení jako znamení. Těžko se tu budeme skrývat nebo bránit, ale oheň nám poslouží v obojím. Sauron dovede užívat oheň k zlému jako každou věc, ale tihle Jezdci jej rádi nemají a bojí se těch, kteří jím vládnou. Oheň je pro nás v divočině dobrý přítel."

"Možná," bručel Sam. "Je to taky dobrý způsob, jak říct ‚tady jsme', leda bychom to rovnou vykřičeli."

 

V nejhlubším a nejchráněnějším koutku dolíku rozdělali oheň a připravili večeři. Začaly se snášet večerní stíny a ochladilo se. Najednou si uvědomili, jak jsou vyhladovělí, protože od snídaně nejedli. Neodvážili se však povečeřet jinak než velmi střídmě. V kraji, který měli před sebou, žili jen ptáci a zvěř; byla to nehostinná končina opuštěná všemi národy světa. Za kopce občas zašli Hraničáři, ale bylo jich málo a nezdrželi se. Jiní pocestní tu bylí vzácní a k tomu zlí: občas sem zabloudil nějaký skalní obr ze severních údolí Mlžných hor. Jen na Cestě bylo možné potkat cestující, nejčastěji trpaslíky, kteří chvátali za vlastními záležitostmi a cizinec se od nich pomoci nedočkal.

"Neumím si představit, jak vyjdeme s jídlem," řekl Frodo. "V posledních dnech jsme byli hodně opatrní a tahle večeře není žádná hostina; ale spotřebovali jsme víc, než jsme měli, jestli máme před sebou ještě dva týdny a možná víc."

"V divočině se potrava najde," řekl Chodec; "bobule, kořínky a bylinky; a když je třeba, nejsem nejhorší lovec. Do zimy se hladovění nemusíme bát. Ale sbírat a lovit potravu je zdlouhavá a únavná práce a my musíme spěchat. Tak si utáhněte opasky a myslete s nadějí na Elrondovu tabuli!"

S přibývající tmou rostl chlad. Když vyhlédli přes okraj dolíku, viděli jen šedivou zemi mizící rychle ve stínu. Nebe nad nimi se opět vyjasnilo a plnilo se mrkajícími hvězdami. Frodo a jeho druhové se schoulili kolem ohně a zabalili se do kdejaké přikrývky a kusu šatstva; Chodec se však spokojil jen s pláštěm, seděl opodál a zamyšleně kouřil dýmku.

Když padla noc a světlo ohně se rozzářilo, začal jim vyprávět, aby jim z mysli vypudil strach. Znal mnoho starých příběhů a pověstí o elfech i o lidech, o dobrých i zlých skutcích ze Starých časů. V duchu se ptali, jak je vlastně stár a kde se dozvěděl to všechno.

"Povídejte nám o Gil-galadovi," řekl náhle Smíšek, když se Chodec odmlčel po vyprávění o elfích královstvích. "Znáte ještě něco z toho zpěvu, o kterém jste nám říkal?"

"Samozřejmě," odvětil Chodec. "A Frodo ho zná také, protože se nás úzce dotýká." Smíšek a Pipin pohlédli na Froda, který zíral do ohně.

"Vím jen to málo, co mi řekl Gandalf," řekl Frodo zvolna. "Gil-galad byl poslední velký elfský král ve Středozemi. Gil-galad je v jejich řeči Hvězdný svit. Vydal se s Elendilem, Přítelem elfů, do země -"

"Ne!" přerušil ho Chodec. "Myslím, že ten příběh by se neměl vyprávět teď, když jsou služebníci Nepřítele nablízku. Jestli se probijeme do Elrondova domu, snad ho tam uslyšíte celý."

"Tak nám povídejte nějaký jiný příběh ze Starých časů," prosil Sam; "něco o elfech, než začali upadat. Moc rád bych si poslechl ještě něco o elfech; ta tma se na nás tak tlačí."

"Povím vám příběh o Tinúviel," řekl Chodec, "krátce - je to totiž dlouhý příběh, jehož konec není znám; a dnes už jenom Elrond si jej pamatuje správně, jak se vyprávěl zastara. Je to krásný příběh, i když smutný jako všechny příběhy Středozemě, ale přece by vás mohl povzbudit." Odmlčel se a pak začal ne mluvit, ale tiše prozpěvovat:

 

Bujný byl list, tráva zelená,

vysoký kvetl bolehlav,

a mýtinou zář světelná

hvězd ve stínu se chvěla.

Tinúviel se vznášela,

píšťalka zněla ztajená,

vlas hvězdný měla jako háv

a zář se v šatu odrážela.

 

Sem přišel Beren z chladných hor

a ztracen bloudil v listoví

kde elfí řeka pěla chór,

tam kráčel sám a smuten byl.

Skryt v bolehlavu vyhlíží

a žasne; zlatem kvete bor,

kde vlaje plášť ten kvítkový

a vlas jak stín se rozvlnil.

 

Kouzlem únava z něho padá,

okřívá poutník sudbou hnaný,

pospíchá, kam to srdce žádá,

a lapí - louče měsíce.

Již zakletými houštinami

prchá mu, nerada i ráda.

Dál bloudí sám a nevítaný,

zaslechnout cosi snaží se.

 

Zaslechl často letmý zvuk

nožek jak listí lípy hravých,

podzemní hudby prýštit hluk,

v ukrytých prohlubních jak zněl.

Uvadlé klesly bolehlavy,

list za listem již střásá buk,

a jeho ševel naříkavý

se zimním lesem zkřehle chvěl.

 

Hledal ji stále, bloudil v dáli,

přes loňské listí v závějích,

na cestu hvězdy bleskotaly

v prokřehlém nebi mrazivém.

Její plášť v loučích měsíčních

viděl, když nožky tancovaly

v dáli a výši na kopcích

a jejich třpytem skvěla zem.

 

Když přešla zima, vrátila se,

svou písní jaro probudila,

jak skřivánek, jak sprška zase,

či jako vody tající.

Spatřil, jak elfí kvítí sila

u nohou svých, a zdráv byl rázem:

toužil, aby s ním zatančila

na trávě štěstím vonící.

 

Prchala zas, však rychlý byl,

Tinúviel! Tínúviel!

Elfím jménem ji oslovil,

a zůstala stát v naslouchání.

Jen stanula, již kouzlem zněl

Berenův hlas; ji omámil.

To osud byl Tinúviel -

v náruč mu padnout bez váhání.

 

Když do očí jí pohleděl,

ve stínu jejích temných vlasů

hvězdný svit chvějný uviděl,

jak třpytí se, jak zrcadlí se.

Tinúviel svou elfskou krásu

nesmrtelnou - jak každý elf -

kolem něj vine stínem vlasu

a pažemi, jež stříbrem skví se.

 

Osud jim určil dlouhou cestu

přes šedé hory studené,

přes kobky, k železnému městu,

přes hvozdy noci bez svítání.

Dělící moře mezi ně

vešla, a přec si našli cestu

a dávno spolu svobodně

odešli v kraje nestýskání.

 

Chodec vzdychl a chvíli mlčel, než opět promluvil. "Je to píseň," řekl, "ve způsobu, který elfové nazývají ann-then-nath, ale těžko se převádí do naší Obecné řeči a tohle je jen chabá ozvěna. Vypráví o setkání Berena, syna Barahirova, a Lúthien Tinúviel. Beren byl smrtelný člověk, ale Lúthien byla dcerou Thingola, který kraloval elfům ve Středozemi, když byl svět mladý; a byla to nejkrásnější dívka, jakou kdy kdo viděl mezi všemi národy tohoto světa. Jako hvězdy nad mlhami Severních zemí byla líbezná a její tvář zářila jako světlo. Za oněch dnů Velký nepřítel, kterému Sauron Mordorský byl pouhým služebníkem, sídlil na severu v Angbandu a elfové ze Západu, kteří se vrátili do Středozemě, s ním vedli válku o ukradené silmarily; Praotci lidí jim pomáhali, Nepřítel však vítězil. Barahir byl zabit a Beren na útěku přes veliká nebezpečí došel přes Hory děsu do Thingolova skrytého království v lese Neldoreth. Tam spatřil Lúthien, jak zpívá a tančí na pasece u začarované reky Esgalduiny; a nazval ji Tinúviel, to znamená ve starém jazyce Slavík. Potkala je pak mnohá soužení a dlouho byli odloučeni. Tinúviel osvobodila Berena ze Sauronových kobek a spolu prošli mnoha nebezpečími a svrhli dokonce Velkého nepřítele z trůnu a vzali mu ze železné koruny jeden ze tří silmarilů, nejjasnějších ze všech drahokamů, aby za něj Beren dostal nevěstu Lúthien od jejího otce Thingola. A přece byl Beren nakonec zabit vlkem, který vyšel z bran Angbandu, a zemřel Tinúviel v náručí. Ona však zvolila smrtelný úděl a zemřela světu, aby mohla jít za ním; a zpívá se, že se za Dělícími moři opět sešli a nakrátko chodili živí zelenými lesy, až spolu před dávnými věky překročili hranice tohoto světa. Tak se stalo, že Lúthien Tinúviel jediná z elfího lidu skutečně zemřela a opustila svět a oni ztratili svou nejmilovanější. Skrze ni však krev Vznešených elfů vstoupila do lidského rodu. Dosud žijí ti, jimž byla Lúthien pramátí, a říká se, že její potomstvo nikdy nevyhyne. Z této větve pochází Elrond z Roklinky. Z Berena a Lúthien se totiž zrodil Dior, Thingolův dědic; a z něho Elwing Bílá, s níž se oženil Eärendil, ten, který na své lodi vyplul z mlh světa do nebeských moří se silmarilem na čele. A z Eärendila vzešli Králové Númenoru neboli Západní říše."

Jak Chodec mluvil, pozorovali jeho pozoruhodně oživenou tvář matně ozářenou řeřavěním hořícího dřeva. Oči mu svítily a hlas zněl hluboce a plně. Nad sebou měl černé hvězdné nebe. Náhle se za ním nad temenem Větrova objevilo bledé světlo. Přibývající měsíc se zvolna sunul nad kopec, který je chránil, a hvězdy nad kopcem bledly.

Příběh skončil. Hobiti se pohnuli a protáhli. "Podívejte!" řekl Smíšek. "Měsíc vychází; jistě se připozdívá."

Ostatní vzhlédli. A vtom spatřili na vrcholku kopce proti prosvítajícímu měsíci cosi malého a tmavého. Mohl to být jen velký kámen nebo vyčnívající balvan, který se ukázal v bledém přísvitu.

Sam a Smíšek vstali a poodešli od ohně. Frodo a Pipin zůstali mlčky sedět. Chodec upřeně pozoroval měsíční záři na kopci. Všechno bylo zdánlivě tiché a klidné, Frodo však cítil, jak se mu teď, když už Chodec nemluvil, do srdce vkrádá děs. Schoulil se blíže k ohni. V tom okamžiku přiběhl zpátky od kraje dolíku Sam.

"Nevím, čím to je," řekl, "ale najednou jsem se začal bát. Nevylezl bych z tohohle dolíku ani za nic; cítil jsem, že se něco plíží do svahu."

"Viděl jsi něco?" vyskočil Frodo.

"Ne, pane. Nic jsem neviděl, ale nečekal jsem, až něco uvidím."

"Já něco viděl," řekl Smíšek, "nebo se mi to aspoň zdálo - měl jsem dojem, že kus dál na západ, kde měsíc svítí na roviny a kam už nepadá stín kopců, vidím dvě nebo tři černé postavy. Zdálo se, že se pohybují směrem k nám."

"Držte se u ohně, tváří ven!" zvolal Chodec. "Připravte si do ruky nějaké delší klacky!"

Bez dechu seděli mlčky a napjatě zády k ohníčku a každý upíral zrak do stínů, které je obklopovaly. Nic se nedělo. Noc nerušil ani zvuk, ani pohyb, Frodo se zavrtěl; cítil, že musí přerušit ticho; zatoužil hlasitě vykřiknout.

"Pst!" šeptl Chodec. "Co to je?" vydechl současně Pipin.

Nad okrajem údolíčka se na vnější straně zvedl, jak spíše cítili, než viděli, stín nebo stíny. Napínali zrak a stíny jako by rostly. Záhy nebylo pochyb: na svahu stály tři nebo čtyři vysoké černé postavy a shlížely na ně. Byly tak černé, že vypadaly jako černé díry v hlubokém stínu kolem. Frodo měl dojem, že slyší slabé zasyčeni jako jedovatý dech, a pocítil tenký pronikavý chlad. Pak postavy zvolna vykročily vpřed.

Pipina i Smíška přemohla hrůza a vrhli se k zemi. Sam se přikrčil k Frodovi. Frodo byl zděšen sotva méně než jeho druhové; třásl se jako v kruté zimě, jeho hrůzu však náhle pohltilo pokušení nasadit si Prsten. Žádost učinit to ho ovládla tak, že nedokázal myslet na nic jiného. Nezapomněl na mohylu ani na Gandalfův vzkaz, ale cosi jako by ho nutilo nedbat žádných varování a toužil podlehnout. Ne v naději na únik nebo vůbec na nějaké jednání, ať už dobré nebo špatné: cítil prostě, že musí Prsten vzít a nasadit si jej na prst. Nemohl mluvit. Cítil, že Sam na něho hledí, jako by věděl, že jeho pán je ve velké tísni, nemohl se však k němu obrátit. Zavřel oči a chvíli bojoval; odpor však začal být nesnesitelný, a tak nakonec vytáhl řetízek a nasadil si Prsten na ukazovák levé ruky.

Vzápětí, ačkoli všechno ostatní zůstalo matné a temné jako dřív, se stíny strašlivě projasnily. Viděl pod jejich černé přestrojení. Bylo to pět vysokých mužů: dva stáli na okraji dolíku, tři postupovali vpřed. V bílých tvářích jim hořely pronikavé a nelítostné oči; pod plášti měli dlouhé šedé hávy a na šedých vlasech stříbrné přilbice; ve vyzáblých rukou drželi ocelové meče. Jejich oči se na něho upřely a probodávaly ho, zatímco chvátali k němu. V zoufalství vytasil vlastní meč a zdálo se mu, že zableskl rudé jako hořící pochodeň. Dvě z poslav se zarazily. Třetí byl vyšší než ostatní: vlasy měl dlouhé a třpytivé a na přilbě měl korunu. V jedné ruce držel dlouhý meč, ve druhé nůž; nůž i ruka, která jej držela, žhnuly bledým světlem. Skočil vpřed a z výšky se snesl na Froda.

V tom okamžiku se Frodo vrhl kupředu na zem a slyšel se, že hlasitě křičí: "Ó Elbereth! Gilthoniel!" Současně ťal nepříteli po nohou. Nocí se rozlehl ostrý výkřik; tu ucítil, jak mu bolest podobná jehlici otráveného ledu probodává levé rameno. Když omdléval, zahlédl ještě jako v kroužící mlze Chodce vyrážejícího ze tmy s planoucími větvemi v obou rukou. Z posledních sil upustil meč, stáhl Prsten z prstu a pevně jej sevřel v pravé ruce.