V DOMĚ TOMA BOMBADILA

Čtyři hobiti překročili široký kamenný práh, zůstali stát a mžourali. Byli v dlouhé nízké síni plné světla lamp houpajících se ze stropních trámů; na stole z tmavého leštěného dřeva kromě toho plálo mnoho vysokých žlutých svící.

V křesle na druhém konci, tváří ke dveřím, seděla žena. Dlouhé žluté vlasy se jí vlnily po ramenou, háv měla zelený jako mladé rákosí, stříkaný stříbrem jako kapkami rosy; pás byl zlatý, z tepaných lilií, mezi nimiž se proplétaly pomněnky. U nohou v širokých zelených a hnědých hliněných mísách plavaly lekníny, takže se zdálo, jako by trůnila uprostřed jezírka.

"Vejděte, dobří hosté!" řekla, a když promluvila, poznali, že to byl její jasný hlas, který slyšeli zpívat. Plaše popošli kousek do pokoje a začali se hluboce klanět. Připadali si podivně zaražení a neohrabaní jako lidé, kterým, když zaklepali na dveře chalupy s prosbou o trošku vody, otevřela mladá elfí královna oděná kvítím. Ale než mohli otevřít ústa, přeskočila lehce mísy s lekníny a se smíchem se jim rozběhla vstříc; háv jí v běhu šelestil jako vítr v rozkvetlých luzích u řeky.

"Pojďte, lidičky drazí!" řekla a uchopila Froda za ruku. "Smějte se a veselte se! Já jsem Zlatěnka, dcera Řeky." Pak lehce prošla kolem nich, zavřela dveře, postavila se zády k nim a rozepjala bílé paže. "Nechme noc zavřenou venku!" řekla. "Bojíte se snad ještě mlhy, stínů stromů, hluboké vody a nevkročených zvířat? Nebojte se ničeho! Dnes v noci jste přece pod střechou Toma Bombadila."

Hobiti na ni hleděli s úžasem; podívala se na každého z nich a usmála se. "Krásná paní Zlatěnko!" řekl konečně Frodo a cítil v srdci radostné pohnutí, které sám nechápal. Stál, jako někdy stával očarován elfími hlasy, jenže kouzlo, které teď na něm spočinulo, bylo jiné: méně pronikavá a vznešená rozkoš, avšak hlubší a bližší srdci smrtelníka; podivuhodná, a přece ne cizí. "Krásná paní Zlatěnko!" opakoval. "Teď je mi jasná radost, která se skrývala v písních, které jsme slyšeli.

 

Štíhlý proutek vrbový, tichá voda šerá!

Rákos v tůni oživlý! Sličná Říční dcera!

Jarní vzduch a letní čas, jaro vždycky znova!

Vítr vodopádu! Smích, jenž se v listí schoval!"

 

Najednou se zarazil a zakoktal se, ohromený tím, co říká. Zlatěnka se však zasmála.

"Vítejte!" řekla. "To jsem nevěděla, že nárůdek z Kraje má tak sladkou řeč. Ale vidím, že jste Přítel elfů: prozrazuje to svit ve vašich očích a jasný hlas. To je ale veselé setkání! Posaďte se a počkejte na pána domu! Nebude mu to dlouho trvat. Stará se o vaše unavené poníky."

Hobiti se rádi posadili do nízkých židliček s rákosovými sedadly, zatímco Zlatěnka připravovala stůl; očima ji sledovali, protože útlý půvab jejích pohybů je plnil tichou blažeností. Odněkud zpoza domu se ozýval zpěv. Co chvíli zaslechli mezi spoustou tralalání a hopsasání opakující se slova:

 

Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa,

kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota.

 

"Krásná paní," řekl opět po chvíli Frodo, "povězte mi, pokud se neptám příliš hloupě, kdo je Tom Bombadil?"

"Je," řekla Zlatěnka a s úsměvem se zastavila v letu.

Frodo na ni hleděl tázavě. "Je, jak jste ho viděli," řekla v odpověď na jeho pohled. "Je Pánem lesů, vod a kopců."

"Takže celá tahle zvláštní země patří jemu?"

"Kdepak!" odpověděla a její úsměv se vytratil. "To by bylo opravdu břemeno," dodala polohlasem, jako k sobě. "Stromy a tráva a všechno, co roste nebo žije v této zemi, patří samo sobě. Tom Bombadil je Pán. Starého Toma nikdo nikdy nepolapil, když chodí po lese, brodí se vodou, skáče po kopcích světlem a stínem. Nezná strach. Tom Bombadil je Pán."

Dveře se rozlétly a vešel Tom Bombadil. Byl teď bez klobouku a husté hnědé vlasy měl ověnčené podzimním listím. Zasmál se, došel ke Zlatěnce a uchopil ji za ruku.

"Tady máte mou pěknou paní!" řekl a uklonil se hobitům. "Tady je má Zlatěnka celá v stříbrozelené a s kvítím v pase. Je stůl prostřený? Vidím žluťoučkou smetanu a plásty medu, bílý chléb a máslo; mléko, sýr a zelené bylinky i zralé bobule už jsou nasbírané: stačí nám to? Je večeře připravena?"

"Je," řekla Zlatěnka, "ale jsou připraveni hosté?"

Tom tleskl rukama a zvolal: "Tome, Tome! Tví hosté jsou unavení a tys málem zapomněl! Pojďte honem, veselí přátelé, Tom vás osvěží! Umyjete si zamazané ruce a opláchnete unavené obličeje; shodíte zablácené pláště a rozčešete si zcuchané vlasy!"

Otevřel dveře. Následovali ho krátkou chodbou a ostře zahnuli. Vešli do nízkého pokoje pod šikmou střechou (byl to asi přístavek na severní straně domu). Zdi měl z čistého kamene, převážně však byly zakryty zelenými závěsnými rohožemi a žlutými záclonami. Podlaha byla dlaždicová, postlaná čerstvým zeleným rákosím. Na podlaze po jedné straně ležely čtyři tlusté matrace s horami bílých přikrývek. U protější stěny stála dlouhá lavice se širokými hliněnými umyvadly a vedle nich hnědé džbány s vodou, některé se studenou, jiné s vroucí. U každé postele byly připraveny měkké zelené pantoflíčky.

 

Zanedlouho seděli hobiti umytí a svěží u stolu, z každé strany dva, a na obou koncích seděli Zlatěnka a Pán. Byla to dlouhá a veselá večeře. Ačkoli hobiti jedli, jak to jen vyhládlí hobiti dokážou, ničeho nebyl nedostatek. Nápoj v pohárech vypadal jako čirá studená voda, a přece jim pronikal k srdci jako víno a rozvazoval jim hlasy. Hosté si najednou uvědomili, že vesele zpívají, jako by to bylo snazší a přirozenější než mluvení.

Nakonec Tom a Zlatěnka vstali a rychle sklidili ze stolu. Hosté dostali rozkaz nevstávat a byli usazeni do křesel, každý se stoličkou pod unavenýma nohama. V širokém krbu před nimi hořel oheň a voněl sladce, jako z jabloňového dříví. Když bylo všechno uklizeno, zhasili všechna světla v místnosti kromě jedné lampy a páru svíček na každém konci krbové římsy. Pak před nimi stanula Zlatěnka se svící; popřála každému dobrou noc a hluboký spánek.

"Mějte teď klid," řekla, "až do rána! Nevšímejte si žádných nočních zvuků! Vždyť dveřmi a okny sem neprojde nic než světlo měsíce a hvězd a vítr z vysočiny. Dobrou noc!" Vyšla z místnosti jako třpyt a jako ševel. Její kroky zněly jako pramínek zlehka odplouvající z kopce přes chladné kamení tichou nocí.

Tom chvíli seděl vedle nich mlčky, zatímco hobiti sbírali odvahu aspoň k jedné z otázek, které chtěli položit u večeře. Oči jim tížil spánek. Nakonec promluvil Frodo:

"Slyšel jste mě volat, Pane, nebo vás tam v tu chvíli přivedla náhoda?"

Tom se zavrtěl jako člověk vyrušený z příjemného snu. "Cože?" řekl. "Jestli jsem vás slyšel? Ne, neslyšel; musel jsem přece zpívat. Takže mě přivedla pouhá náhoda, říkáte-li tomu tak. Nebyl to žádný můj záměr, i když jsem vás čekal. Slyšeli jsme o vás a věděli jsme, že jste na cestě. Uhodli jsme, že zanedlouho sejdete k vodě: všechny cesty vedou dolů k Opletnici. Starý Vrbák Šedivák, to je mocný pěvec; a malým lidičkám je těžko uniknout z jeho důmyslného bludiště. Jenže Tom tudy měl pochůzku, a jemu nemohl bránit." Tomovi klimbla hlava, jako by se ho opět zmocňoval spánek, pokračoval však tiše a zpěvavě:

 

Měl jsem tam pochůzku: lekníny jsem sbíral,

bílé květy pro radost mojí pěkné paní,

zachránit ty poslední před letošní zimou,

ať jí kvetou u nožiček, než roztají sněhy.

Každoročně koncem léta chodím jí je hledat

v čiré tůní hluboké, kde se říčka točí;

tam se zjara otvírají, tam nejdéle kvetou.

U té tůně jsem ji našel, sličnou dceru Řeky,

seděla tam v rákosí Zlatěnka má mladá.

Jak jen sladce zpívala, jak jí srdce bilo!

 

Otevřel oči a náhle na ně modře blýskl pohledem:

 

A to bylo vaše štěstí - teď už víckrát nepůjdu

hloubí lesa podle řeky v tomhle starém roce.

Nepůjdu už kolem domku Dědka Vrby do jara,

do veselé vesny, kdy má milá Říční dcera

zatančí po vrbné stezce vykoupat si nožky.

 

Opět zmlkl; Frodo však neodolal a položil ještě jednu otázku: tu, kterou nejvíc toužil mít zodpovězenu. "Povězte nám, Pane," řekl, "o Dědkovi Vrbákovi, Kdo je to? Nikdy jsem o něm neslyšel."

"Ne, neříkejte!" řekli Smíšek a Pipin sborem a napřímili se. "Teď ne! Až ráno!"

"Správně!" řekl stařec, "Teď už je čas k odpočinku. Některé věci není dobré slyšet, když je svět ponořen ve stínu. Spěte do ranního světla, ať je polštář měkký! Nebojte se nočních zvuků, vrby ani řeky!" A s tím sundal lampu, sfoukl ji, uchopil do každé ruky jednu svíčku a vyvedl je z pokoje.

Matrace a polštáře byly měkké jako peří a pokrývky byly z bílé vlny. Sotva ulehli do měkkých lůžek a přetáhli přes sebe lehké přikrytí, spali.

 

V hluboké noci ležel Frodo ve snu beze světla. Pak spatřil vycházet nový měsíc; v jeho hubeném světle před ním vyvstala černá skalní stěna proražená temným obloukem podobným bráně. Frodovi se zdálo, že ho cosi nadnáší, a když míjel skalní stěnu, viděl, že je to kruh pahorků a uvnitř je pláň a uprostřed pláně stojí kamenný pilíř jako obrovská věž, nepostavená však rukama. Na jejím vrcholku stála mužská postava; jak měsíc stoupal, zdálo se, že jí na okamžik visí nad hlavou a třpytí se v bílých vlasech, jimiž povívá vítr. Z temné pláně dole stoupal křik divošských hlasů a vytí mnoha vlků. Náhle přes měsíc přeletěl stín podobný velikým křídlům. Muž zdvihl paže a z hole, kterou třímal, blesklo světlo. Mocný orel sklouzl dolů a odnesl ho. Hlasy zanaříkaly a vlci zakňučeli. Ozval se zvuk připomínající silný vítr a přinášel zvuk kopyt, jak cválají, cválají od východu. "Černí jezdci!" pomyslel si Frodo, když procital a zvuk kopyt mu dozníval v hlavě. Ptal se sám sebe, zda bude mít vůbec odvahu opustil někdy tyto bezpečné zdi. Ležel nehybně a naslouchal: všude však panovalo ticho, a tak se nakonec obrátil a znova usnul, či zabloudil do dalšího snu, který si nezapamatoval.

Pipinovi po jeho boku se zdály příjemné sny; náhle se však proměnily, a tak se převracel a sténal. Náhle se probudil, nebo myslel, že se probudil, a přece stále slyšel ve tmě zvuk, který mu pokazil sny: ťuk, ťuk, skříp, znělo to jako haluze, které se komíhají větrem, prstíčky větví škrábou po stěně a po okně: vrz, vrz, vrz. Uvažoval, jestli jsou u domu vrby, a najednou měl strašný pocit, že vůbec není v obyčejném domě, ale ve vrbě a že zase slyší ten hrozný suchý skřípavý hlas, jak se mu vysmívá. Posadil se, pod rukou ucítil měkký poddajný polštář a s úlevou si zase lehl, jako by v uších ozvěnou zaslechl: "Nebojte se ničeho! Mějte klid až do rána! Nevšímejte si žádných nočních zvuků!" Pak zase usnul.

Smíšek zaslechl v pokojném spánku zvuk vody: stékala polehoučku a pak se rozlévala, rozlévala bez odporu kolem domu v temné bezbřehé jezero. Bublala pode zdmi a stoupala pomalu, ale jistě. "Utopím se!" pomyslil si. "Najde si cestu dovnitř a pak se utopím." Cítil, že leží v měkkém slizkém bahně, vyskočil, a tu stoupl na okraj studené tvrdé dlaždice. Pak si vzpomněl, kde je, a zase si lehl. Jako by slyšel nebo si vzpomínal, že slyšel: "Dveřmi a okny neprojde nic než světlo měsíce a hvězd a vítr z vysočiny." Lehký závan svěžího vzduchu pohnul záclonou. Zhluboka vydechl a opět usnul.

 

Vzbudili se všichni čtyři naráz za ranního světla. Tom přecházel po pokoji a hvízdal si jako špaček. Když slyšel, že se pohnuli, zatleskal a zvolal: "Hej hop, hopsasa, vstávejte, mí kluci!" Roztáhl žluté záclony a hobiti spatřili, že zakrývaly okna na obou koncích místnosti, jedno na západ, druhé na východ.

Svěže vyskočili. Frodo se rozběhl k východnímu oknu a zjistil, že hledí do zeleninové zahrádky sivé rosou. Zpola očekával, že uvidí drn sahající ke zdi; drn celý posetý otisky kopyt. Místo toho mu výhled zakrývala řádka fazolí na vysokých tyčích; ale nad nimi v dáli čněl proti vycházejícímu slunci šedý pahorek. Bylo bledé jitro; na východě, za táhlými mraky, podobnými vláknům ušpiněné vlny s červenavými okraji, ležely mihotavé hlubiny žluti. Obloha slibovala déšť; světlo se však rychle šířilo a červené květy fazolí začaly řeřavět proti mokrým zeleným listům.

Pipin vykoukl západním oknem do jezera mlhy. Hvozd jí byl zcela zakryt. Bylo to jako dívat se shora na svažující se oblačnou střechu. V jednom místě byla brázda či strouha, kde se mlha členila ve spoustu chuchvalců a vzdouvala se; to bylo údolí Opletnice. Bystřina tekla z kopce vlevo a mizela v bílých stínech. V popředí byla květinová zahrada a ostříhaný živý plot protkaný stříbrem a za ním sivá ostříhaná tráva probělávající kapkami rosy. Nikde žádná vrba.

"Dobré jitro, veselí přátelé!" zvolal Tom a otevřel východní okno dokořán. Dovnitř vproudil chladný vzduch; voněl deštěm. "Dneska se sluníčko moc neukáže, řekl bych. Chodil jsem po kraji, skákal po vršcích, sotva začalo šírat, čichal jsem vítr a počasí, mokrou trávu pod nohama, mokré nebe nad hlavou. Probudil jsem Zlatěnku, když jsem jí zpíval pod oknem; ale hobity časně zrána neprobudí nic. V noci se malý nárůdek probouzí do tmy a pak za světla spí! Cinkybřink! Vzbuďte se, mí veselí přátelé! Zapomeňte na noční zvuky! Cinkylink! Hopsasa, mí kluci! Když přijdete brzy, dostanete snídani. Když přijdete pozdě, dostanete trávu a dešťovou vodu!"

Netřeba říkat - ne že by Tomova hrozba zněla příliš opravdově - že hobiti přišli brzy a stůl opustili pozdě a teprve tehdy, když začal vypadat poněkud prázdně. Toma ani Zlatěnku neviděli. Toma bylo slyšet po domě, jak halasí v kuchyni, po schodech nahoru a dolů, a jak si tuhle a támhle, venku i vevnitř prozpěvuje. Pokoj měl vyhlídku na západ přes zamlžené údolí a okno bylo otevřené. Z deskového kraje střechy kapala voda. Než dojedli, spojily se oblaky v jednolitou střechu a začal rovně padat jemný a tichý šedý déšť. Za jeho hustou clonou byl Hvozd úplně zahalen.

Zatímco se dívali z okna, shora se ozval jasný zpěv Zlatěnky a zvolna se snášel, jako když padá s deštěm z nebe. Slyšeli sotva pár slov, pochopili však, že je to dešťová píseň, sladká jako přeprška na vyschlém kopci, a vypraví příběh řeky od pramene na vysočině až k moři kdesi hluboko dole. Hobiti blaženě naslouchali a Frodovo srdce se radovalo a blahořečilo laskavému počasí, že zdrželo jejich odjezd. Myšlenka na odchod ho tížila od okamžiku probuzení, ale teď vytušil, že toho dne už dál nepůjdou.

 

Vál západní vítr a valily se stále těžší a mokřejší mraky, jež lily déšť na holá temena Vrchů. Kolem domu nebylo vidět nic než padající vodu. Frodo stál u otevřených dveří a hleděl, jak se bílá křídová cestička mění v říčku mléka a bublá do údolí. Tom přiběhl klusem zpoza domu, mávaje rukama, jako by odháněl déšť, a skutečně: když překročil práh, vypadal až na boty docela suchý. Ty sundal a postavil ke krbu. Pak se uvelebil do největšího křesla a zavolal hobity k sobě.

"Zlatěnka dnes pere," řekl, "a dělá podzimní úklid. Na hobitíky je moc mokro - tak ať si zatím odpočinou! Takový den se hodí k dlouhému povídání, k otázkám a odpovědím, a tak Tom začne povídat."

Potom jim vyprávěl mnoho podivuhodných příběhů, chvílemi jako by mluvil napůl k sobě, chvílemi po nich náhle bleskl jasným modrým okem zpod hustého obočí. Často přecházel do zpěvu, vstával z křesla a dával se do tance. Vyprávěl jim o včelách, o květinách, o způsobech stromů, o podivných tvorech ve Hvozdu, tvorech zlých i dobrých, tvorech přátelských i nepřátelských, o krutých tvorech a laskavých tvorech a o tajemstvích skrytých v ostružinách.

Jak poslouchali, začínali chápat život Hvozdu, život mimo ně, až si nakonec připadali jako vetřelci tam, kde jsou všichni ostatní tvorové doma. Vyprávění se stále vracelo k Dědku Vrbovi a Frodo se toho o něm dozvěděl až do sytosti, ba ještě víc; nebyly to příliš utěšené příběhy. Tomova slova odhalovala srdce stromů a jejich myšlenky, jež byly často temné, cizí a plné nenávisti k tvorům, kteří svobodně chodí po zemi, hryžou, koušou, lámou, sekají, pálí: ničitelům a utiskovatelům. Neříkalo se marně Starý hvozd; byl totiž skutečně prastarý, pozůstatek obrovských zapomenutých lesů; a v něm žili, nestárnouce o nic rychleji než hory, praotci stromů vzpomínající na časy, kdy byli pány. Nesčetné roky je naplnily pýchou a vkořeněným poznáním a zlobou. Žádný však nebyl nebezpečnější než velká vrba: srdce měla prohnilé, ale její síla se zelenala; byla vychytralá a vládla větrům a její píseň a myšlenky prostupovaly les po obou stranách řeky. Její šedivý žíznivý duch čerpal sílu ze země a roztahoval se vlákénky kořenů v půdě a neviditelnými prstíčky větví ve vzduchu, až ovládl téměř všechny stromy Hvozdu od živého plotu až po Vrchy.

Najednou Tomovo vyprávění nechalo lesy za sebou a rozběhlo se vstříc mladému pramínku přes bublající vodopády, přes oblázky a omleté balvany a mezi kytičkami, nízkou trávou, do vlhkých škvír, až nakonec doputovalo do Vrchů. Slyšeli o Velkých mohylách a zelených rovech, o kruzích z kamenů na kopcích a v dolinách mezi kopci. Bečela stáda ovcí. Zvedaly se zelené stěny a bílé stěny. Ve výškách se tyčily pevnosti. Králové malých královstvíček spolu bojovali a mladé slunce žhnulo jako oheň na rudém kovu jejich nových a hladových mečů. Přicházela vítězství i porážky; padaly věže, hořely pevnosti a plameny šlehaly k nebesům. Na máry mrtvých králů a královen se vršilo zlato; mohyly je přikrývaly a kamenné dveře se zavíraly; a všechno zarůstalo trávou. Ovce nějaký čas přicházely trávu okusovat, ale brzy byly kopce opět pusté. Z dalekých temných míst přišel stín a kosti v rovech se pohnuly. V dutinách obcházeli Mohyloví duchové, řinčeli prsteny na studených prstech a zlatými řetězy ve větru. Kruhy z kamenů se šklebily ze země jako zlámané zuby v měsíčním světle.

Hobiti se otřásli. Až do Kraje dolehly pověsti o mohylových příšerách z Mohylových vrchů za Hvozdem. Nebyla to však pohádka, jakou by hobiti rádi poslouchali třeba u příjemného krbu a hezky daleko. Tito čtyři si najednou připamatovali, co jim radostný dům zaplašil z mysli: dům Toma Bombadila leží přímo v klíně těchto obávaných vrchů. Ztratili nit vyprávění a neklidně se zavrtěli, po očku hledíce jeden na druhého.

Když znovu zachytili Tomova slova, poznali, že zatím zabloudil do cizích končin za hranice jejich paměti a bdělé mysli, do času, kdy byl svět rozlehlejší a Moře rovně obtékalo západní břeh; a stále dál a dál do minula šla Tomova píseň, do prastaré hvězdné noci, kdy jenom praotci elfů bděli. Vtom umlkl a oni viděli, že mu hlava klesá jako ve spánku. Seděli před ním tiše, očarováni; a zdálo se, jako by kouzlem jeho slov utichl vítr, mraky vyschly, den se vzdálil a tma přišla od východu i od západu a celé nebe se naplnilo svitem bílých hvězd.

Zda minulo ráno a večer jediného dne nebo zda prošlo mnoho dní, to Frodo nedovedl říci. Necítil hlad ani únavu, jen úžas. Hvězdy svítily za oknem a kolem jako by bylo nebeské ticho. Nakonec promluvil ze svého úžasu a z náhlého strachu z ticha:

"Kdo jsi, Pane?" zeptal se.

"Cože?" vzpřímil se Tom a oči mu blýskly v šeru. "Ještě pořád neznáš mé jméno? To je jediná odpověď. Pověz mi, kdo jsi ty, sám a bezejmenný? Ty jsi však mladý a já jsem stár. Nejstarší, to jsem já. Dejte na má slova, přátelé moji; Tom tu byl dřív než řeka a stromy; Tom pamatuje první kapku deště a první žalud. On prošlapal stezky před Velkými lidmi a viděl malý nárůdek přicházet. Byl tu před králi a hroby a Mohylovými duchy. Když elfové odcházeli na západ, Tom už byl tady, dříve než Moře vytvořilo oblouk. Znal tmu pod hvězdami, dokud v ní ještě nebyl strach - než přišel odjinud Temný pán."

Zdálo se, jako by kolem domu přešel stín, a hobiti rychle vyhlédli oknem. Když se obrátili zpátky, stála ve dveřích vzadu Zlatěnka orámovaná světlem. Držela svíčku a chránila plamínek před průvanem dlaní; a světlo proudilo skrze ni jako sluneční svit bílou mušlí.

"Déšť ustal," řekla; "a z kopce tekou pod hvězdami nové vody. Pojďme se smát a radovat!"

"A pojďme jíst a pít!" zvolal Tom. "Z dlouhého vyprávění je žízeň a po dlouhém naslouchání jednomu vyhládne, ráno, v poledne i večer!" S tím vyskočil z křesla a skokem vzal svíci z krbové římsy a rozžehl ji o plamen, který držela Zlatěnka; pak obtančil stůl. Nato proskočil dveřmi a zmizel.

Rychle se vrátil s velikým naloženým podnosem. Pak se Zlatěnkou prostřeli stůl; a hobiti seděli napůl v úžasu a napůl v smíchu: tak líbezný byl půvab Zlatěnky a tak veselé a zvláštní poskakování Tomovo. A přece se zdálo, že tančí jakýsi společný tanec, nepřekážejí si, proplétají se do místnosti a zase ven a okolo stolu; a ve chviličce měli jídlo, nádobí i světla rozestaveny. Tabule zářily bílými a žlutými svícemi. Tom se uklonil hostům.

"Večeře je připravena," řekla Zlatěnka; a tu hobiti zpozorovali, že je celá oděna stříbrem s bílým páskem a střevíce má jako z rybích šupin. Ale Tom byl celý v čisté modři, modré jako pomněnky umyté deštěm, a punčochy měl zelené.

 

Večeře byla ještě lepší než minule. Hobiti možná pod kouzlem Tomova vyprávění vynechali jedno nebo více jídel, ale když měli potravu před sebou, zdálo se jim, že nejedli nejméně týden. Chvíli nezpívali, ba ani nemluvili, a měli se čile k dílu. Ale po čase se jim srdce i mysl opět rozveselily a hlasy jim zahlaholily radostným smíchem.

Když dojedli, zazpívala jim Zlatěnka spoustu písní, jež vesele začínaly v kopcích a jemně kanuly do mlčení; a v mlčeních si představovali jezera a tůně rozlehlejší, než jaké kdy viděli, a když do nich nahlédli, viděli pod sebou nebe a v hlubinách hvězdy jako drahokamy. Potom jim opět popřála dobrou noc a nechala je u ohně. Tom však nyní vypadal velice bděle a zahrnul je otázkami.

Zdálo se, že už ví hodně o nich i o jejich rodinách, ba o všem, co se událo v Kraji od dob, které hobiti sami stěží pamatovali. Už je to nepřekvapovalo: Tom však netajil, že za své nejnovější znalostí vděčí sedláku Červíkovi, kterého zřejmě pokládal za důležitější osobu, než si představovali. "Stojí nohama na pevné zemi a ruce má od hlíny; v kostech má moudrost a obě oči otevřené," řekl Tom. Bylo jasné, že Tom má styky i s elfy, a zdálo se, že k němu jakýmsi způsobem dospěla od Gildora zpráva o Frodově útěku.

Tom tolik věděl a tak chytře se vyptával, že mu Frodo pověděl o Bilbovi i o vlastních nadějích a obavách víc, než kdy řekl dokonce i Gandalfovi. Tom vrtěl hlavou a v očích mu blýskalo, když slyšel o Jezdcích.

"Ukaž mi ten drahocenný Prsten!" řekl najednou v půli vyprávění. A Frodo k vlastnímu úžasu vytáhl řetízek z kapsy, odepjal Prsten a ihned jej Tomovi podal.

Zdálo se, že roste, když mu na okamžik spočinul ve veliké hnědé dlani: pak si jej náhle přiložil k oku a zasmál se. Na vteřinu měli hobiti vidění, žertovné i znepokojivé, jeho jasného modrého oka zářícího za zlatým kroužkem. Pak si Tom nasadil Prsten na koneček malíku a podržel jej u světla svíčky. Chviličku si hobiti ničeho divného nevšimli. Pak zalapali po dechu. Ani zdání, že by Tom mizel!

Tom se opět zasmál a pak vyhodil Prsten do vzduchu - a ten se blýskl a byl pryč. Frodo vykřikl - a Tom se naklonil kupředu a s úsměvem mu ho vrátil.

Frodo si jej prohlížel zblízka a trochu podezřívavě (jako člověk, který půjčil nějakou tretku kouzelníkovi). Byl to týž Prsten, vypadal stejně a vážil stejně: vždycky totiž připadal Frodovi podivně těžký do ruky. Ale cosi ho pohánělo, aby se přesvědčil. Snad ho trošinku pozlobilo, že Tom si dělá legraci z něčeho, co Gandalf považoval za tak hrozivě vážné. Čekal na příležitost, a když se zase rozproudil hovor a Tom vyprávěl o jezevcích a jejich podivnůstkách - nepozorovaně si Prsten navlékl.

Smíšek se k němu obrátil, chtěl něco říci, trhl sebou a potlačil výkřik, Frodo byl nadšen: přece jen to byl jeho vlastní Prsten, protože Smíšek tupě zíral na jeho křeslo a zjevně ho neviděl. Vstal a tiše se kradl od ohniště ke dveřím.

"Kampak?" zvolal Tom a loupl po něm velice vidoucíma zářícíma očima. "Kampak, Frodo? Kam jdeš? Starý Tom Bombadil ještě není tak slepý. Sundej ten zlatý prsten! Tvá ruka je hezčí bez něho. Vrať se! Nech žertíků a posaď se u mne. Musíme si promluvil a pomyslet na zítřek. Tom vás musí poučit o správné cestě a uchránit vás od bloudění."

Frodo se zasmál (ve snaze cítit se potěšen), sundal Prsten a přisel si zase sednout. Teď jim Tom vyložil, že zítra podle něho bude svítit slunce a bude pěkné, nadějné ráno na cestu. Měli by však vyjet časně; protože počasí v tom kraji byla věc, kterou si ani Tom nemohl být jist nadlouho dopředu, a někdy se měnilo rychleji, než si stačil převléknout kabát. "Nejsem pánem počasí," řekl, "jako žádný, kdo chodí po dvou nohách."

Na jeho radu se rozhodli jet od jeho domu téměř rovně na sever, přes západní, nižší svahy Vrchů; tak mohli doufat, že se na Východní cestu dostanou za jediný den a vyhnou se mohylám. Řekl jím, aby se nebáli - ale aby se do ničeho nepletli.

"Držte se zelené trávy. Nedotýkejte se starých kamenů ani studených duchů a nelezte do jejich obydlí, ledaže jste siláci, kterým se nikdy srdce nezachvěje!" To opakoval několikrát; a radil jim obcházet mohyly po západní straně, kdyby k nějaké zabloudili. Pak je naučil rýmovačku, kterou měli zazpívat, kdyby zítra nějakou nešťastnou náhodou upadli do nebezpečí nebo do obtíží.

 

Hej, Tome Bombatlite, Bombadile, hej hou!

Zaklínám tě vodou, lesem, rákosem i vrbou,

pří ohni o pří měsíci, slyš a dej se vidět!

Přijď, Tome Bontbadile. protože jsme v bídě!

 

Když to po něm celé přezpívali, se smíchem každému z nich popleskal po rameni, vzal svíčky a odvedl je zase do ložnice.