STARÝ HVOZD

Frodo se najednou probudil. V pokoji bylo ještě tma. Smíšek stál se svíčkou v jedné ruce a druhou bušil do dveří. "Co je?" ptal se Frodo, zmatený z náhlého probuzení.

"Co je!" vykřikl Smíšek. "Je čas vstávat. Je půl páté a hrozná mlha. Pojď! Sam už dělá snídani. I Pipin už je vzhůru. Já jdu sedlat poníky a přivedu toho, co ponese zavazadla. Vzbuď toho lenocha Cvaliho! Musí aspoň vstát a vyprovodit nás."

Krátce po šesté bylo všech pět hobitů připraveno na cestu. Cvali Bulva ještě zíval. Tiše se vykradli z domu. Smíšek šel napřed a vedl naloženého poníka pěšinkou napříč hájkem za domem a pak přes několik polí. Listí na stromech se lesklo a z větviček kapalo; tráva byla šedá studenou rosou. V hlubokém tichu zněly daleké zvuky blízce a zřetelně: kvokání drůbeže někde na dvoře, bouchnutí dveří vzdáleného domu.

V kolně našli poníky, na jaké si hobiti potrpěli: statné, nepříliš rychlé, ale vytrvalé. Nasedli a brzy ujížděli do mlhy, která se před nimi otvírala jakoby neochotně a nepřístupně se za nimi zavírala. Jeli asi hodinu pomalu a mlčky, když se před nimi náhle vynořil živý plot. Byl vysoký a opletený stříbrnými pavučinami.

"Jak se dostanete skrz?" ptal se Cvalimír.

"Jeď za mnou," řekl Smíšek, "a uvidíš." Zabočil vlevo podle plotu a brzy byli u místa, kde zahýbal dovnitř po obvodu jakési prolákliny. Kousek od plotu byla vyhloubena cesta, jež se mírně svažovala. Po stranách měla cihlové zdi, jež byly stále vyšší, až se najednou spojily v oblouk a utvořily tunel, který se nořil hluboko pod plot a končil v proláklině venku.

Zde se Cvali Bulva zarazil. "Sbohem. Frodo!" řekl. "Rád bych, kdybys neměl namířeno zrovna do Hvozdu. Doufám, že tě nebudu muset zachraňovat ještě dnes. Ale hodně štěstí - dnes a každý den!"

"Jestli před sebou nemám nic horšího než Starý hvozd, tak mám štěstí," řekl Frodo. "Řekni Gandalfovi, ať si pospíší na Východní cestu: brzy se na ni vrátíme a pojedeme co nejrychleji."

"Sbohem!" zvolali a sjeli po svahu a zmizeli Cvalimu z očí v tunelu.

Byl tmavý a vlhký. Na druhé straně jej uzavírala branka z důkladných železných mříží. Smíšek seskočil, odemkl bránu, a když projeli, zase ji přirazil. Zabouchla se a zámek zacvakl. Zvuk byl zlověstný.

"Tak!" řekl Smíšek. "Opustili jste Kraj a teď jste venku a na pokraji Starého hvozdu."

"Je pravda, co se o něm vykládá?" ptal se Pipin.

"Nevím, co myslíš," odpověděl Smíšek. "Jestli myslíš hrůzostrašné zkazky, co vyprávěly Cvalimu chůvy, o skřítcích a vlcích a takových věcech, tak to myslím ne. Aspoň já jim nevěřím. Ale Hvozd je divný. Všechno je tam mnohem živější, víc si uvědomuje, co se děje, abych tak řekl, než věci v Kraji. A stromy nemají rády vetřelce. Pozorují. Obvykle jim stačí pozorovat, aspoň za denního světla, a moc toho nenadělají. Občas ty nejnepřátelštější shodí větev nebo nastaví kořen nebo se po tobě sápou dlouhou odnoží. Ale jak jsem slyšel, v noci to tam umí být pěkně strašidelné. Já jsem tam byl za tmy jen párkrát a blízko plotu. Zdálo se mi, že si všechny stromy povídají, že si nesrozumitelným jazykem předávají zprávy a tajné plány, a větve se houpaly a šátraly, i když bylo bezvětří. Říká se, že se ty stromy dokonce pohybují a mohou obklopit a sevřít vetřelce. Před lety doslova zaútočily na živý plot: přišly, zakořenily se rovnou u něho a nakláněly se přes něj. Ale hobiti šli, porazili stovky stromů a udělali v Hvozdu velikou vatru a vypálili dlouhý pruh půdy východně od plotu. Pak stromy útočit přestaly, ale začaly být velmi nepřátelské. Ještě pořád je nedaleko v lese veliké místo, kde byla ta vatra."

"A jsou nebezpečné jen stromy?" zeptal se Pipin.

"Hluboko v lese žije všelicos divného a na druhé straně taky," řekl Smíšek, "aspoň jsem to slyšel, ale nikdy jsem nic neviděl. Někdo ale vyšlapává stezky. Kdykoli přijdeš do Hvozdu, najdeš v něm cestičky; ale jako když se čas od času nevysvětlitelně stěhují a mění. Nedaleko od tunelu je, nebo dlouho byla, docela široká lesní cesta k pasece s vatrou a pak více méně naším směrem, na východ a trošku na sever. Tu se pokusím najít."

 

Hobiti opustili bránu tunelu a přejeli širokou proláklinu. Na druhé straně vedla nezřetelná stezka ke kraji Hvozdu nějakých sto metrů za plotem, ale sotva je dovedla pod stromy, zmizela. Když se ohlédli, spatřili tmavou čáru plotu mezi kmeny stromů, které je již hustě obklopovaly. Před sebou viděli jen pně nespočetných velikostí a tvarů: rovné i ohnuté, pokroucené, nakloněné, rozsedlé i štíhlé, hladké i uzlovatě rozvětvené, a všechny kmeny se zelenaly nebo šedaly mechem a slizkými huňatými porosty.

Jediný Smíšek vypadal dobře naložen. "Měl bys jet první a hledat cestu," řekl mu Frodo. "Jen se neztraťme a nezapomeňme, kterým směrem leží živý plot."

Hledali si cestu mezi stromy a poníci se plahočili kupředu, opatrně se vyhýbajíce zkrouceným a propleteným kořenům. Podrost tam nebyl žádný. Půda stále stoupala, a čím dál šli, tím byly stromy větší, temnější a silnější. Nebylo slyšet nic, jen občasná kapka vláhy skanula nehybným listím. Zatím se ve větvích neozýval žádný šepot a pohyb; všichni však měli pocit, že jsou sledováni s nesouhlasem, který se prohlubuje v nelibost nebo dokonce v nepřátelství. Ten pocit ustavičně rostl, až nakonec začali vrhat rychlé pohledy vzhůru nebo se ohlíželi přes rameno, jako by očekávali ránu.

Po pěšině dosud nebylo ani stopy a zdálo se, že jim stromy vytrvale brání v cestě. Pipin náhle cítil, že už to nevydrží, a nečekaně vykřikl. "Oj, oj!" zvolal. "Já vám nic nedělám, tak mě pusťte skrz!"

Ostatní se polekaně zastavili; výkřik však zapadl jako zahlušen těžkou oponou. Neodpověděla ani ozvěna, ač se zdálo, že les je ještě tísnivější a bdělejší než předtím.

"Být tebou, nekřičel bych," řekl Smíšek. "Nadělá to víc škody než užitku."

Frodo začínal pochybovat, zda najdou vůbec cestu skrz a zda měl právo zavést ostatní do tohohle odporného lesa. Smíšek se rozhlížel a zdálo se, že už si není jistý, kudy se dát. Pipin si toho všiml. "To jsme s tebou brzo zabloudili," řekl. Ale v tom okamžiku Smíšek s ulehčením hvízdl a ukázal kupředu.

"Teda," řekl, "Ty stromy se opravdu stěhují. Tamhle je před námi Vatrová paseka (aspoň doufám), ale zdá se, že stezka k ní se přestěhovala!"

 

Světlo jasnělo, jak šli kupředu. Náhle vyšli ze stromů do širokého kruhu. Nad hlavou měli oblohu, překvapivě modrojasnou, protože pod střechou Hvozdu neviděli, jak vzešlo ráno a řídká mlha se zvedla. Slunce však dosud nebylo tak vysoko, aby svítilo dolů na paseku, ačkoli osvěcovalo vrcholky stromů. Na okrajích paseky bylo všude listí hustší a zelenější a obepínalo ji téměř souvislou stěnou. Nerostl na ní žádný strom, jen hrubá tráva a spousta vysokých rostlin: dřevnaté vybledlé bolehlavy a kozí pysk, odkvetlá vrbovka s popelavým chmýřím a bojovné kopřivy a bodláky. Neveselé místo; ale po dusném Hvozdě působilo jako líbezná a veselá zahrada.

Hobity to povzbudilo a s nadějí vzhlédli k světlajícímu nebi. Na protější straně paseky byl průlom ve stěně stromů a za ním zřetelná stezka. Viděli, jak běží lesem, místy široká a nahoře otevřená, ačkoli tu a tam se stromy zase sbližovaly a clonily ji tmavými větvemi. Touto stezkou se dali. Ještě stále mírně stoupali, ale jeli teď mnohem rychleji a s lepší náladou; zdálo se jim totiž, že Hvozd povolil a hodlá je přece jen nechat projet bez překážek.

Ale po chvíli začal být vzduch horký a dusný. Stromy se opět z obou stran stáhly k sobě a nebylo vidět daleko kupředu. Teď cítili silněji než dřív zlou vůli lesa, jak je tiskne. Byl tak tichý, že jim údery kopyt poníků, šustění mrtvého listí a občasné klopýtnutí přes skrytý kořen duněly v uších. Frodo se pokusil zazpívat pro povzbuzení, ale hlas mu klesl v šepot.

 

Poutnicí v zešeřelé zemi,

nezoufejte, vždyť lesy všemi

prosvitne slunce nakonec.

Každý les skončí, jistá věc.

A slunce září nad plání

ať vstává, či se naklání.

Každému lesu dojde dech...

 

Dech - sotva to vyřkl, hlas se mu vytratil do ticha. Vzduch tížil a skládat verše bylo úmorné. Těsně za ním dopadla na pěšinu s třeskem veliká větev ze starého převislého stromu. Jako by se stromy před nimi zavíraly.

"Nelíbí se jim to o konci a docházení dechu," řekl Smíšek. "Radši bych toho teď víc nezpíval. Počkej, až budeme venku, pak se obrátíme a zazpíváme jim pěkně do skoku!"

Mluvil vesele, a pokud cítil nějakou úzkost, nedával to najevo. Ostatní neodpovídali. Byli skleslí, Frodovi se na srdci usazovala tíha a s každým krokem teď litoval, že ho kdy napadlo dráždit hrozivé stromy. Zrovna měl na jazyku návrh, aby se vrátili (pokud by to ještě šlo), když věci vzaly nový obrat. Stezka přestala stoupat a pokračovala téměř po rovině. Temné stromy se rozestoupily, takže bylo vidět stezku směřující přímo vpřed. Kus cesty před nimi čněl zelený pahorek nezarostlý stromy a zvedal se jako lysá hlava v kruhu lesa. Zdálo se, že stezka míří přímo tam.

 

Zase pospíšili kupředu, rozradostnění myšlenkou, že se na chvíli dostanou nad střechu Hvozdu. Cesta kousek klesala a pak zase začala stoupat, až je nakonec dovedla na příkrou stráň. Tam opustila stromy a vytratila se v trávě. Les obklopoval pahorek jako hustý vlas končící v přesném kruhu kolem vyholeného temene.

Hobiti vedli poníky vzhůru, kolem a kolem, až byli na vrcholku. Tam stáli a rozhlíželi se. Vzduch se třpytil ve slunečním světle, ale byl zamžený; daleko neviděli. V blízkém okolí se jíž mlha skoro rozplynula, tu a tam však ještě ležela v prohlubních lesa a na jih od nich se stále valila v hustých chomáčích bílých par či dýmu z hluboké brázdy protínající les.

"Tohle," ukázal Smíšek, "je tok Opletnice. Přichází z Vrchů a teče na jihozápad středem Hvozdu a u Koneckřoví se vlévá do Brandyvíny. Tím směrem jít nechceme! Údolí Opletnice je prý nejdivnější část celého lesa a je vlastně středem všech těch podivností."

Ostatní pohlédli směrem, který Smíšek naznačil, ale neviděli o moc víc než mlhy nad vlhkým a hlubokým údolím; za ním se ztrácela jižní polovina Hvozdu.

Slunce na pahorku začínalo pálit. Muselo být kolem jedenácté; podzimní opar jim však dosud bránil v rozhledu ostatními směry. Na západě nerozeznávali ani čáru živého plotu, ani údolí Brandyvíny za ním. Na severu, kam hleděli s největší nadějí, neviděli nic, co by se podobalo Východní cestě, k níž směřovali. Byli na ostrůvku v moři stromů a obzor byl zahalen.

Na jihovýchodě klesala půda velmi strmě, jako by svah pahorku pokračoval pod stromy, podobně jako břehy ostrova, který je ve skutečnosti horou vystupující z hlubiny vod. Usedli na zeleném okraji, vyhlíželi přes lesy pod sebou a přitom obědvali. Jak slunce překročilo poledne, zahlédli daleko na východě šedozelené obrysy vrchů, jež ležely za Starým hvozdem na druhé straně. To je velmi povzbudilo; bylo příjemné vidět něco jiného než les, ačkoli tam se pokud možno dostat nechtěli: Mohylové vrchy byly v hobitích pověstech stejně neblaze proslulé jako Hvozd.

 

Pomalu se odhodlali jít dál. Cesta, jež je zavedla k pahorku, se znovu objevila na severní straně. Nešli však po ní dlouho, když zjistili, že vytrvale zahýbá vpravo. Brzy začala rychle klesat a z toho usoudili, že asi míří do údolí Opletnice; tam rozhodně jít nechtěli. Po krátké diskusi se rozhodli zrádnou stezku opustit a namířit k severu; ačkoli Cestu z pahorku neviděli, musí ležet oním směrem a nemůže být příliš daleko. Na sever a nalevo od stezky se také zem zdála sušší a volnější, stoupala do svahů, kde byly stromy řidší a borovice a jedle nastupovaly na místo dubů, jasanů a jiných zvláštních, bezejmenných stromů hustšího lesa.

Zprvu se zdálo, že volili dobře: postupovali dost rychle, přestože pokaždé když zahlédli slunce na nějaké pasece, měli pocit, že nevysvětlitelně odbočili k východu. Po čase však stromy opět začaly houstnout právě tam, kde se zdálky zdály řidší a méně propletené. Pak se v zemi začaly objevovat nečekané brázdy podobné kolejím obřích kol, širokým příkopům a zapadlým, dávno nepoužívaným úvozům, zadušeným ostružinami. Zpravidla jim přetínaly cestu a daly se překročit jedině šplháním dolů a zase nahoru, což bylo s poníky protivné a obtížné. Pokaždé když slezli dolů, našli dno zarostlé hustým křovím a zcuchaným podrostem, který měl tu vlastnost, že nalevo byl neprostupný, ale otvíral se, když zahnuli vpravo. A museli sejít kus po dně, než našli cestu nahoru do protějšího svahu. Pokaždé když se vydrápali nahoru, zdály se stromy hustší a temnější; a pokaždé bylo příliš těžké najít cestu nalevo a vzhůru, takže museli doprava a dolů.

 

Za hodinu dvě už ztratili všechen pojem o směru, ačkoli dobře věděli, že už dávno nejdou na sever. Byli odvraceni a prostě sledovali směr, který jim byl určen - na východ a na jih, do srdce Hvozdu, a ne ven.

Odpoledne už pokročilo, když se seškrábali a vklopýtali do zvlášť široké a hluboké brázdy. Byla tak strmá a zarostlá, že se z ní nebylo možné vyšplhat ani tam, ani zpět, aniž by dole nechali poníky a náklad. Mohli jen jedno - jit brázdou dolů. Půda byla stále měkčí, místy rozbahněná, z břehů začaly tryskat pramínky, a brzy zjistili, že jdou podle potůčku bublajícího v zarostlém korytě. Pak začala půda prudce klesat, potok zesílil, rozhalasil se, rychle proudil, skákal z kopce. Octli se v hluboké, slabě osvětlené rokli s vysokou stromovou klenbou.

Po chvíli klopýtání podél bystřiny zcela nečekaně vyšli z šera. Jako v bráně spatřili před sebou sluneční světlo. Když byli u otvoru, zjistili, že šli průrvou ve vysokém strmém břehu, téměř skalní stěně. Na jeho úpatí byl široký pruh trávy a rákosí; v dálce bylo viděl druhý, téměř stejně strmý břeh. Zlaté slunce pozdního odpoledne spočívalo teple a ospale na skryté zemi mezi nimi. Prostředkem se lenivě vinula temně hnědá řeka, vroubená prastarými vrbami, překlenutá vrbami, zanesená padlými vrbami a skvrnitá tisíci zežloutlými vrbovými lístky. Vzduch jich byl plný, jak se žlutě třepetaly z větví; v údolí totiž vanul lehký teplý větřík, rákosí šelestilo a větve vrb skřípaly.

"Tak teď máme aspoň trochu ponětí, kde jsme!" řekl Smíšek. "Vyšli jsme skoro opačným směrem, než jsme chtěli. Tohle je Opletnice. Půjdu to tam prozkoumat."

Vyšel do slunečního jasu a zmizel ve vysoké trávě. Po chvíli se zase objevil a oznamoval, že mezi úpatím skály a řekou je celkem pevná půda; místy se pevný drn táhne až k břehu řeky. "A navíc," řekl, "zdá se, že podle řeky se po téhle straně vine nějaká pěšinka. Když zahneme vlevo a půjdeme po ní, nakonec musíme vyjít na východní straně Hvozdu."

"To bych řekl!" pravil Pipin. "Pokud nás ovšem pěšina nezavede jen do bažiny. Kdo myslíš, že tu pěšinu vyšlapal, a proč? Určitě to nebylo pro naše dobro. Už tomu Hvozdu vůbec nevěřím a zato začínám věřit všemu, co se o něm vypravuje. A máš představu, jak daleko na východ budeme muset jít?"

"Nemám." řekl Smíšek. "Nemám tušení, jak hluboko po proudu Opletnice jsme nebo kdo sem může chodit tak často, aby tu vyšlapal pěšinu. Ale nevidím a nedokážu si vymyslet žádnou jinou cestu." A protože nic nezbývalo, vykročili a Smíšek je dovedl k pěšině, kterou objevil. Kolem bylo vysoké šťavnaté rákosí a tráva; místy jim sahaly až nad hlavu, ale když už pěšinu našli, bylo jednoduché ji sledovat v zákrutech a zatáčkách, jimiž hledala pevnější půdu mezi bahnisky a tůněmi. Místy překračovala další potůčky tekoucí roklemi do Opletnice z výše položených částí lesa a na těch místech byly pečlivě nakladeny kmeny stromů nebo svazky klestí.

 

Hobitům začalo být vedro. Kolem uší jim bzučely roje much všeho druhu a odpolední slunce pálilo do zad. Až se náhle octli v řídkém stínu; přes pěšinu se natáhly mohutné šedé větve. Každý krok byl těžší než ten předcházející. Ospalost jako by se plazila ze země a stoupala jim do nohou a tiše jim ze vzduchu padala na hlavy a do očí.

Frodo cítil, jak mu klesá brada a hlava klimbá. V tu chvíli před ním Pipin upadl na kolena. Frodo se zastavil. "To n-nemá cenu," slyšel Smíška. "Jestli si n-neodpočinu, n-neudělám už ani krok. Musím - zdř-římnout. Pod vrbami - je - chládek. M-míň m-much."

To se Frodovi nelíbilo. "Pojďme!" vykřikl. "Ještě si nemůžeme zdřímnout. Nejdřív musíme být venku z Hvozdu." Ale druhým dvěma už bylo všechno jedno. Sam stál vedle, zíval a přihlouple mžikal.

Vtom ucítil i Frodo, že ho přemáhá spánek. Hlava se mu zatočila. Vzduchem se nenesl téměř žádný zvuk. Mouchy přestaly bzučet, jen lehounký šum na hranici slyšitelnosti, tichý ševel podobný pošeptmému zpěvu, jako by se chvěl nahoře ve větvích. Zvedl oči a spatřil, že se nad ním sklání mohutná stará a omšelá vrba. Vypadala obrovitě, její roztažené větve se natahovaly jako paže s mnoha dlouhoprstýma rukama, její uzlovatý a pokroucený kmen zel širokými puklinami, jež slabě praštěly při pohybu větví. Listí, tetelící se proti jasnému nebi, ho oslnilo a on se skácel a zůstal ležet v trávě, kam dopadl.

Smíšek a Pipin se dovlekli ke kmeni vrby a lehli si, zády o něj opřeni. Veliké škvíry se za nimi rozevřely, aby je přijaly, a strom se kolébal a skřípal. Vzhlédli do šedého a žlutého listí, jež se pohupovalo ve světle a prozpěvovalo. Zavřeli oči a zdálo se jim, že téměř slyší slova vyprávějící o vodě a spánku. Poddali se kouzlu a tvrdě usnuli u paty veliké šedé vrby.

Frodo chvíli vleže zápasil se spánkem, který ho přemáhal; pak se s úsilím opět vztyčil. Cítil nutkavou potřebu studené vody. "Počkej na mě, Same," zakoktal. "Musím - trochu - opláchnout nohy."

V polosnu se domotal k říční straně vrby, kde mocné točité kořeny rostly do proudu jako zauzlení ještěři natahující se za pitím. Posadil se na jeden z nich a šplouchal si rozpálené nohy v chladivé hnědé vodě; a tam náhle usnul i on, zády ke stromu.

 

Sam se posadil, podrbal se na hlavě a zívl jako vrata. Měl starost. Odpoledne se sklánělo k večeru a ta náhlá ospalost mu připadala nepřirozená. "Za tím vězí víc než sluníčko a teplý vzduch." bručel si. "Ten velikej strom se mi nelíbí. Nevěřím mu. Jen si poslechni, jak zpívá o spánku! Tak tohle by nešlo!"

Pracně vstal a klopýtal se podívat, kde jsou poníci. Zjistil, že dva se odloudali dál po pěšině; právě je chytil a odvedl zpátky k ostatním, když zaslechl dvojí zvuk: jeden hlasitý a druhý tichý, ale velmi zřetelný. Jedno bylo šplouchnutí, jak cosi těžkého padlo do vody; druhý zněl jako klapnutí zámku, když se rychle a tiše zavřou dveře.

Řítil se zpátky na břeh, Frodo byl ve vodě blízko u břehu a nad ním veliký kořen, který jako by ho přidržoval dole. Frodo však nezápasil. Sam ho popadl za kabát a vyvlekl ho zpod kořene a pak ho s námahou vytáhl na břeh. Frodo se téměř ihned probral, rozkašlal se a plival vodu.

"Abys věděl, Same," řekl posléze, "ten mizerný strom mě tam shodil! Já to cítil. Ten velký kořen se prostě otočil a sešoupl mé do vody."

"Asi se vám něco zdálo, pane Frodo," řekl Sam. "Neměl byste si sedat na takové místo, když na vás jde spaní."

"A co je s ostatními?" zeptal se Frodo. "Rád bych věděl, co se zdá jim."

Obešli strom, a tu Sam pochopil, jaké klapnutí to slyšel. Pipin zmizel. Puklina, k níž si lehl, se zavřela, takže nebylo vidět ani škvírku. Smíšek byl v pasti: jiná puklina se mu sevřela kolem pasu; nohy měl venku, ale zbytek byl v temném otvoru, jehož okraje se svíraly jako kleště.

Frodo a Sam začali nejdřív tlouci do kmene v místech, kde ležel Pipin. Pak se zuřivě namáhali rozevřít čelisti, jež držely chudáka Smíška. Bylo to úplně zbytečné.

"Taková ohavnost!" vykřikl Frodo rozrušeně. "Proč jsme vůbec chodili do tohohle děsného lesa? Kdybychom tak byli zpátky ve Studánkách!" Vší silou kopl do stromu, bez ohledu na vlastní nohu. Kmenem a větvemi proběhlo stěží postřehnutelné zachvění; listí šelestilo a šepotalo, ale teď to znělo jako tichý a vzdálený smích.

"Sekeru v zavazadlech nemáme, pane Frodo?" zeptal se Sam.

"Vzal jsem jen sekyrku na štípání dřeva," řekl Frodo. "Ta nám moc nepomůže."

"Počkejte!" vykřikl Sam, kterému zmínka o dříví něco připomněla. "Možná bychom něco svedli s ohněm!"

"Možná," zapochyboval Frodo. "Možná by se nám povedlo Pipina uvnitř upéct zaživa."

"Pro začátek bychom mohli zkusit ten strom postrašit nebo poranit," řekl Sam vztekle. "Jestli je nepustí, porazím ho, kdybych ho měl ohlodat." Hnal se k poníkům a zanedlouho byl zpátky s dvěma krabičkami troudu a sekyrkou.

Rychle nabral suchou trávu a listí a kousky kůry; snesli hromadu nalámaných větviček a naštípaných hůlek. Navršili je u kmene stromu na opačné straně, než byli vězni. Jakmile Sam vykřesal jiskru v troudu, podpálila suchou trávu a vyšlehl plamen a dým. Větvičky zapraskaly. Prstíčky ohně začaly olizovat suchou brázditou borku prastarého stromu a přiškvařovaly ji. Celou vrbou proběhl třas. Listí nad hlavami jim zaryčelo bolestí a hněvem. Ozvalo se hlasité zaječení Smíškovo a zhloubi zdušený výkřik Pipinův.

"Uhaste to! Uhaste to!" křičel Smíšek. "Přeštípne mě vejpůl, jestli toho nenecháte. Říká to!"

"Kdo? Kdo?" křičel Frodo a řítil se na druhou stranu stromu. "Uhaste to! Uhaste to!" prosil Smíšek. Větve vrby se divoce rozhoupaly. Ozval se zvuk, jako když se zvedá vítr, a rozletěl se větvemi všech okolních stromů, jako by do tiché dřímoty říčního údolí hodili kámen a vlnky hněvu rozčeřily celý Hvozd. Sam ohníček rozkopal a zadupal jiskry. Ale Frodo, aniž by měl jasnou představu, proč to dělá a v co doufá, se rozběhl po pěšině s křikem "Pomoc! Pomoc! Pomoc!" Zdálo se mu, že sotva slyší vlastní pronikavý hlas: vítr z vrb jej odvíval a přehlušoval křikem listí, sotvaže vypustil slovo z úst. Byl zoufalý: ztracený a bezradný.

Náhle stanul. Zaslechl odpověď, nebo se mu to zdálo; jako by však přicházela zezadu, z pěšiny hlouběji v Hvozdu. Otočil se a naslouchal a brzy nebylo pochyb: někdo si zpíval. Hluboký radostný hlas si zpíval bezstarostně a šťastně, zpíval však nesmysly.

 

Cinkylink, cinkybřink, cinkylinky holala,

hop a skok, jen drž krok, jíva zpívá lalala.

Tom, bom, hej a hoj, Bombadil a tralala.

 

Napůl s nadějí a napůl s obavou před novým nebezpečím zůstali Frodo i Sam stát. Najednou po řadě nesmyslných (aspoň to tak vypadalo) slov zazněl hlas mocně a čistě a zazpíval tuto píseň:

 

Hej hoj, cinkylink, cinkybřink, má milá.

vítr fouká na časy a na ptačí křídla.

Pod horou, za horou, na sluníčku svítí

na prahu vyhlíží, až se hvězdy třpytí,

moje paní překrásná, říční žínky dcera,

štíhlý proutek vrbový, jako voda šerá.

Starý Tom Bombadil lekníny jí nese.

skáče a zpívá si, až se země třese!

Hej a hoj! Cinkylink, cinkybřink a hohoho!

Zlatěnko, děvenko, ty má zlatá pomněnko!

Vrbáku, chudáku, stáhni z cesty kořeny,

starý Tom pospíchá, večer padá na zemi.

Tom už sám domů jde, lekníny tam nese.

cinkybřink, zpívá si, až se země třese!

 

Frodo a Sam stáli jako zakletí. Vítr utichl. Listí opět viselo mlčky na strnulých větvích. Píseň zahlaholila ještě jednou a pak se náhle nad rákosím na cestičce zjevil poskakující a tančící klobouk s vysokým dýnkem a dlouhým modrým perem za stuhou. Ještě hop a skok, a v zorném poli se objevil člověk nebo něco člověku podobného. Na hobita byl aspoň příliš veliký a těžký, ačkoli na Velkého člověka nebyl zase dost vysoký. Hluku ovšem nadělal i na člověka dost, když dusal statnýma nohama ve velikých žlutých botách a hnal se trávou a rákosím jako kráva k napajedlu. Měl modrý kabát a dlouhý hnědý plnovous; oči měl modré a jasné, tvář červenou jako zralé jablíčko, ale svraskalou do tisíce vráseček úsměvu. V rukou nesl na velikém listu jako na podušce kupku bílých leknínů.

"Pomoc!" zvolali Frodo a Sam a rozběhl se k němu se vztaženýma rukama.

"No, no! Pozor!" vykřikl starý muž, zvedl ruku, a oni se zarazili, jako by je přikoval. "No tak, chlapíčci, kampak se to ženete a funíte jako měchy? Co se děje? Víte, kdo jsem? Já jsem Tom Bombadil. Povězte mi, co vás trápí. Tom má naspěch. Nepomačkejte mi ty lekníny!"

"Moji přátelé jsou chycení ve vrbě!" vykřikl Frodo udýchaně.

"Pana Smíška chce přeštípnout vejpůl!" křikl Sam.

"Cože?" zařval Tom Bombadil a vyskočil do vzduchu. "Dědek Vrbák? Nic horšího? To se dá rychle napravit. Znám na něho písničku. Starý Vrbák Šedivák! Já mu zmrazím morek, jestli se nebude chovat slušně. Uzpívám mu kořeny. Přizpívám vítr a odfouknu mu listí i s větvemi. Dědek Vrbák!"

Opatrně položil lekníny do trávy a rozběhl se ke stromu. Tam spatřil Smíškovy nohy trčet ven - ostatek byl už vtažen dovnitř. Tom přiložil ústa ke štěrbině a začal do ní tiše prozpěvovat. Slova neslyšeli, ale Smíška to očividně probudilo. Začal kopat nohama. Tom odskočil, ulomil visící haluz a švihl jí peň vrby. "Pusť je, Dědku Vrbáku!" řekl. "Co si myslíš, hlupáku? Pročpak ses probudil? Jez hlínu! Ryj zem! Pij vodu! Usni snem! Mluví k tobě Bombadil!" Pak chytil Smíška za nohy a vytáhl ho z náhle povolivší škvíry.

Ozval se trhavý praskot a druhá puklina se rozevřela a z ní vyskočil Pipin, jako když ho vykopne. Pak se s hlasitým klapnutím obě škvíry zase zavřely. Stromem proběhl třas od kořene až po vrcholek a padlo naprosté ticho.

"Děkujeme!" řekli hobiti jeden po druhém.

Tom Bombadil vybuchl smíchem. "No tak, chlapíčci!" řekl a sehnul se, aby jim viděl do tváří. "Půjdete domů se mnou! Stůl je plný žluťoučké smetany, medových plástů, bílého chleba a másla. Zlatěnka čeká. Na otázky bude dost času u večeře. Pojďte za mnou, jak rychle jen umíte!" S tím sebral své lekníny, pozval je za sebou pokynem ruky a vyrazil skokem a tanečním krokem po stezce na východ a dál si hlučně prozpěvovat nesmysly.

Hobiti samým překvapením a úlevou ani nemluvili a pospíšili za ním tak rychle, jak jen mohli. Nebylo to ale dost rychle. Tom jim brzy zmizel z očí a jeho zpěv slábl a vzdaloval se. Náhle jeho hlas přilétl zpět hlučným zahalekáním:

 

Poběžte, hošíci, podle Opletnice!

Tom napřed pospíchá zapálit vám svíce.

Slunce už zapadlo, tma se tlačí ze všech stran.

Vyjděte ze stínů, dveře budou dokořán.

Nic nedejte na olše, vrby šediváky,

větve ani kořeny! Tom před vámi kráčí.

Z oken vám zabliká žluté světlo vesele.

pospěšte, tralala, čekáme vás, přátelé!

 

Pak už hobiti neslyšeli nic. Vzápětí slunce zapadlo do stromů za nimi. Pomyslili na šikmé paprsky třpytící se na večerní Brandyvíně a na okénkách Rádohrab, jež probleskují stovkami světýlek. Padly na ně veliké stíny; pně a haluze stromů visely temně a hrozivě nad pěšinou. Na hladině řeky se začaly svíjet bílé mlhy a rozlézaly se po kořání stromů na březích. Ze samotné půdy, po níž šlapali, vystupovala přízračná pára a mísila se s houstnoucím šerem.

Těžko teď sledovali stezku a byli velmi unavení. Nohy měli jako z olova. Křovím a rákosím kolem nich probíhaly zvláštní kradmé zvuky; když vzhlédli k bledému nebi, spatřovali podivné sukovité a boulovaté tváře, jež se temně mračily v příšeří a šklebily se na ně z vysokého břehu a z kraje lesa. Začali mít pocit, že je celý ten kraj neskutečný a že klopýtají hrozným snem, z něhož není probuzení.

Když už je nohy nechtěly nést dál, všimli si, že půda mírně stoupá. Voda začala ševelit. Ve tmě zahlédli bílý odlesk pěny, kde řeka tvořila malý vodopád. Pak byl najednou stromům konec a mlhy zůstaly za nimi. Vykročili z Hvozdu a před sebou spatřili širokou vlnící se rozlohu trávy. Říčka, teď malá a hbitá, jim vesele skákala vstříc, tu a tam probleskujíc ve svitu hvězd, které již zářily na obloze.

Tráva pod nohama byla měkká a krátká, jako pokosená nebo sestříhaná. Kraj lesa byl za nimi úpravně přistřižen jako živý plot. Před sebou teď měli zřetelnou, dobře udržovanou stezku vroubenou kameny. Vinula se do travnatého vršku, šedavého v bledé hvězdné noci. A tam, pořád ještě vysoko na dalším svahu, spatřili mrkající světélko domu. Pěšina vedla dolů a pak zase nahoru dlouhou hladkou drnovou strání směrem ke světlu. Náhle se z otevřených dveří rozlil široký pruh jasného světla. Měli před sebou dům Toma Bombadila, pod horou, za horou. Za ním čnělo strmé, šedé a holé předhůří a ještě dále mizely v noci na východě temné obrysy Mohylových vrchů.

Všichni pospíšili vpřed, hobiti i poníci. Polovina únavy a všechen strach z nich spadly. Hola hej! Vstříc se jim vyhrnula píseň.

 

Hola hej! Pospíchej! Honem, kluci zlatí!

Hobitící, poníci! Hosty máme rádi.

Už ať je veselo! Zazpívejme všici!

 

Pak jiný jasný hlas, mladý a odvěký jako jaro, jako píseň šťastné vody proudící do noci z jasného jitra na horách, plynul jako stříbro na uvítanou.

 

Dejme se do zpěvu! Zazpívejme všici

o slunci, o mlze, také o měsíci!

O rose na pírkách, světle na pupencích,

o větru na kopcích, o vřesových zvoncích,

o leknínech v rákosí, kde je voda šerá;

vítá vás Tom Bombadil a s ním Říční dcera!

 

A s tou písní stanuli hobiti na prahu a všude kolem nich bylo zlaté světlo.