TŘI DĚLAJÍ SPOLEČNOST

"Měl bys jít v tichosti a měl bys jít brzy," říkal Gandalf. Uplynuly už tři neděle a Frodo pořád nejevil známky příprav k odchodu.

"Já vím, ale zvládnout obojí je těžké," namítal. "Když prostě zmizím jako Bilbo, bude se o tom zítra vykládat po celém Kraji."

"Samozřejmě že nesmíš zmizet!" řekl Gandalf. "To by vůbec nešlo! Řekl jsem brzy, a ne okamžitě. Jestli si dokážeš vymyslet způsob, jak vyklouznout z Kraje, aby se to obecně nevědělo, bude to stát za trochu zdržení. Ale nesmíš se zdržovat příliš."

"Co takhle na podzim, o našich narozeninách nebo někdy kolem?" zeptal se Frodo. "Myslím, že do té doby bych stihl něco zařídit."

Po pravdě řečeno, měl pramálo chuti vydat se na cestu teď, když na to došlo. Dno pytle mu připadalo mnohem žádoucnější než celé předchozí roky. Toužil vychutnat své poslední léto v Kraji co nejvíc. Když přijde podzim, věděl, že aspoň částí srdce bude laskavěji smýšlet o putování, jako vždycky tou dobou. Vlastně se soukromě rozhodl, že vyrazí o svých padesátých narozeninách, Bilbových sto osmadvacátých. Připadalo mu, že je to ten pravý den na to, aby se vydal za ním. Vydat se za Bilbem bylo jeho hlavní myšlenkou; jedinou, která činila pomyšlení na odchod snesitelným. Na Prsten a na to, kam až ho může dovést, myslil co nejméně. Ale všechny své myšlenky Gandalfovi neříkal. Kolik čaroděj uhodl, bylo odjakživa těžké říci.

Podíval se na Froda a usmál se. "Výborně," řekl. "Myslím, že to bude stačit - ale nesmí to být později. Začínám cítit velkou úzkost. Zatím dej pozor, abys ani narážkou neprozradil, kam se chystáš! A dohlédni, aby nemluvil Sam Křepelka. Jestli jen cekne, opravdu ho proměním v ropuchu."

"Kam se chystám," řekl Frodo. "bych těžko mohl prozradit, protože o tom sám nemám jasnou představu."

"Nedělej hlupáka," řekl Gandalf. "Nevaruji tě, že nemáš nechávat na poště adresu! Ale odcházíš z Kraje - a to by nikdo neměl vědět, dokud nebudeš hodně daleko. A jít musíš, aspoň vyrazit, na sever, na jih, na západ nebo na východ - a směr by rozhodně neměl být znám."

"Tolik jsem se zatím zabýval myšlenkou, že opouštím Dno pytle a že se budu muset loučit, že jsem o směru vůbec neuvažoval," řekl Frodo. "Vždyť kam mám jít? A čím se budu řídit? Za čím mám putovat? Bilbo šel poklad hledat, tam a zase zpátky; ale já ho jdu ztratit a nevrátit se, nakolik do toho vidím."

"Ale moc daleko nevidíš," řekl Gandalf. "Já také ne. Možná že budeš mít za úkol najít Pukliny osudu; nebo to poslání může připadnout jiným, já nevím. V každém případě na tamtu dlouhou cestu ještě připraven nejsi."

"To tedy ne!" řekl Frodo. "Ale na jakou cestu se mám vydat zatím?"

"Do nebezpečí; ale ne příliš nerozvážně ani příliš přímo," odvětil čaroděj. "Stojíš-li o mou radu, vydej se do Roklinky. To by neměla být příliš nebezpečná výprava, ačkoli Cesta už není tak schůdná, jako bývala, a během roku bude stále horší."

"Roklinka!" řekl Frodo. "Výborně: půjdu na východ a vydám se do Roklinky. Vezmu Sama na návštěvu k elfům; bude nadšen." Mluvil zlehka; srdcem mu však náhle projela touha spatřit dům Elronda Půlelfa a dýchat vzduch toho hlubokého dolu, kde dosud v míru žije mnoho Sličného lidu.

 

Jednoho večera se k ‚Břečťanu' a k ‚Zelenému draku' donesla ohromující novina. Obři a jiná zlá znamení na hranicích Kraje byli zapomenuti pro něco důležitějšího; pan Frodo prodává Dno pytle, vlastně už je prodal - Pytlíkům ze Sáčkova!

"Taky za pěkných pár zlatých," říkali jedni. "Skoro zadarmo," říkali druzí, "a to je pravděpodobnější, když kupcem je paní Lobelie." (Oto před pár lety zemřel v zralém, leč zklamaném věku 102 let.)

Proč vlastně Frodo svou překrásnou noru prodává, bylo ještě spornější než cena. Pár sousedů se drželo teorie - kterou narážkami podporoval pan Pytlík sám -, že Frodovi docházejí peníze; hodlá opustit hobitín a tiše si žít z výtěžku prodeje v Rádovsku u svých příbuzných Brandorádů. "Co nejdál od Pytlíků ze Sáčkova," dodávali někteří. Ale představa o nezměrném bohatství Pytlíků z Dna pytle byla tak pevné zakořeněná, že většině bylo těžké tomu uvěřit, těžší než věřit smyšlenkám vlastní obraznosti: většina se domnívala, že jde o nějakou temnou a dosud neodhalenou Gandalfovu intriku. Ačkoli byl velmi nenápadný a za dne nevycházel ven, dobře se vědělo, že se "schovává v Dnu pytle". Ale ať už se stěhování hodilo čaroději do krámu nebo ne, nebylo pochyb: Frodo Pytlík se vrací do Rádovska.

"Ano, na podzim se budu stěhovat," říkal. "Smíšek Brandorád se mi tam už ohlíží po nějaké pěkné malé noře nebo možná domečku."

Ve skutečnosti už se Smíškovou pomocí vybral a zakoupil domek ve Studánkách kousek za Rádohraby. Všem kromě Sama předstíral, že se tam hodlá usadit natrvalo. Ten nápad mu vnuklo rozhodnutí vydat se na východ; Rádovsko totiž leželo na východní hranici Kraje, a jelikož tam prožil dětství, bude jeho návrat působit přinejmenším věrohodně.

 

Gandalf se v Kraji zdržel přes dva měsíce. Pak jednoho večera na konci června, nedlouho po sestavení Frodova plánu, náhle oznámil, že ráno odchází. "Jen nakrátko, doufám," řekl. "Vydám se přes jižní hranicí získat nějaké novinky, jestli to půjde. Lenivěl jsem déle, než jsem měl."

Mluvil lehce, ale Frodovi se zdálo, že vypadá nějak ustaraně. "Stalo se něco?" zeptal se.

"Ale ne, jen jsem slyšel něco, co mi dělá starost, a je potřeba to prozkoumat. Jestli přece usoudím, že bys měl vyrazit hned, okamžitě se vrátím, nebo aspoň vzkážu. Zatím se drž svého plánu; ale buď ještě opatrnější, zvlášť s Prstenem. Ještě jednou li naléhavě připomínám: nepoužívej ho!"

Odešel na úsvitě. "Každou chvíli mohu být zpátky," řekl. "Přijdu nejpozději k oslavě na rozloučenou. Myslím, že mě budeš přece jen cestou potřebovat."

Frodo byl zprvu hodně znepokojen a často uvažoval, co mohl Gandalf slyšet; ale neklid slábl a v krásném počasí na chvíli zapomněl na všechny své starostí. Kraj nepamatoval tak krásné léto a tak štědrý podzim: stromy se ohýbaly pod úrodou jablek, plástve přetékaly medem a obilí bylo vysoké a klasy plné.

Až k podzimu si začal Frodo dělat o Gandalfa starosti. Míjelo září a pořád o něm nebylo zpráv. Narozeniny a stěhování se blížily a on pořád nepřicházel ani nevzkazoval. V Dnu pytle začalo být živo. Několik Frodových přátel přišlo pomoci balit: byl tu Cvalimír Bulva a Folko Bulík a samozřejmě jeho nejlepší přátelé Pipin Bral a Smíšek Brandorád. Všichni společně obrátili dům vzhůru nohama.

Dvacátého září odjely dva kryté vozy do Rádovska a na nich nábytek a věci, které Frodo neprodal. To vše putovalo do jeho nové domácnosti za mostem přes Brandyvínu. Druhý den už Frodo začal mít opravdovou starost a stále vyhlížel Gandalfa. Ve čtvrtek, den narozenin, se rozbřesklo stejně jasné jitro jako tenkrát při Bilbově velké oslavě. A Gandalf pořád nešel. Večer pořádal Frodo hostinu na rozloučenou: byla docela malá, jen večeře pro něho a jeho čtyři pomocníky; byl však ustaraný a vůbec na ni neměl náladu. Pomyšlení, že se brzy bude muset rozloučit se svými mladšími přáteli, mu tížilo srdce. Nevěděl, jak jim to poví.

Čtyři mladí hobiti byli ovšem ve skvělé náladě a oslava byla brzy velmi veselá i bez Gandalfa. Jídelna byla až na stůl a židle holá, ale jídlo bylo dobré a víno také; své víno Frodo Pytlíkům ze Sáčkova nenabídl na prodej.

"Ať se s ostatními mými věci stane co chce, až do nich Sáčkovští zatnou drápy, ale pro tohle jsem našel dobrý domov!" řekl Frodo, když dopil sklenici. Byla to poslední kapka ze Staré vinice.

Když přezpívali mnoho písniček a popovídali si o spoustě věcí, které společně dělávali, připili si na Bilbovy narozeniny a po Frodově zvyku se společně napili na jeho a Frodovo zdraví. Pak se šli trochu vydýchat a pokoukat na hvězdičky a nakonec spát. Bylo po Frodově oslavě. Gandalf nepřišel.

 

Ráno rychle naložili na další vůz zbytek zavazadel. Smíšek si jej vzal na starost a odjel s Cvalim (totiž Cvalimírem Bulvou). "Někdo tam musí dojet zatopit, než přijdeš," řekl Smíšek. "Tak nashle - pozítří, jestli neusnete cestou."

Folko šel po snídani domů, ale Pipin zůstal. Frodo byl neklidný a plný obav, marně naslouchal, kdy uslyší Gandalfovy kroky. Rozhodl se počkat do soumraku. Pak, jestli ho bude Gandalf nutně potřebovat, půjde do Studánek a možná že tam bude dřív než oni. Frodo se totiž vydával pěšky. Měl v plánu - hlavně pro potěšení a aby se naposled rozhlédl po Kraji - jít pěšky z Hobitína k Rádohrabskému přívozu a nijak nespěchat.

"Aspoň se trošku pocvičím," řekl a prohlížel se v zaprášeném zrcadle v poloprázdné předsíni. Dlouho už nedělal žádné namáhavé pochody a pomyslil si, že obraz v zrcadle vypadá nějak obtloustle.

Po snídani se objevili Pytlíkovi ze Sáčkova. Lobelie a její synáček Loto s pískovými vlasy. To Froda dopálilo. "Konečně naše!" řekla Lobelie vstupujíc dovnitř. To nebylo zdvořilé a ani ne zcela pravdivé, protože prodej Dna pytle měl vejít v platnost až o půlnoci. Ale snad by se dalo Lobelii odpustit: musela na Dno pytle čekat o sedmasedmdesát let déle, než kdysi doufala, a bylo jí teď sto let. V každém případě přišla, aby se přesvědčila, že nic, za co zaplatila, nebylo odvezeno, a chtěla klíče. Trvalo dlouho, než byla uspokojena, protože s sebou přinesla úplný soupis věcí a také jej celý prošla. Nakonec se vzdálila s Lotem a s náhradním klíčem a se slibem, že druhý klíč jí Frodo nechá u Křepelků v Pytlové ulici. Odfrkla a dala jasně najevo, že pokládá Křepelkovy za schopné noru přes noc vyloupit. Frodo jí nenabídl svačinu.

Sám posvačil s Pipinem a Samem Křepelkou v kuchyni. Veřejnosti bylo oznámeno, že Sam odchází do Rádovska "dělat pro pana Froda a starat se mu o zahrádku"; toto opatření Kmotr schvaloval, i když ho nemohlo utěšit při vyhlídce na Lobelii jako sousedku.

"Naše poslední jídlo v Dnu pytle!" řekl Frodo a odstrčil židli. Mytí přenechali Lobelii. Pipin a Sam stáhli popruhy trojici batohů a složili je na verandě. Pipin se šel naposled projít po zahradě, Sam se vytratil.

 

Slunce zašlo. Dno pytle vypadalo smutné, pochmurné a vykradené. Frodo bloumal známými pokoji a viděl, jak západ slunce bledne na stěnách a jak se stíny plíží z koutů. Uvnitř se pomalu stmívalo. Vyšel ven a šel se projít dolů k brance na konec pěšiny a pak ještě kousek z Kopce. Napůl očekával, že uvidí Gandalfa rázovat šerem do kopečka.

Nebe bylo čisté a hvězdy jasněly. "Bude krásná noc," řekl nahlas. "To je dobrý začátek. Mám chuť jít. Už nemohu vydržet to vyčkávání. Vyrazím a Gandalf musí za mnou." Obrátil se a tu se zarazil, protože zaslechl hlasy hned za rohem v Pytlové ulici. Jeden určitě patřil starému Kmotrovi; druhý byl cizí a jaksi nepříjemný. Nerozuměl, co říká, ale slyšel Kmotrovy odpovědi, které byly dost pronikavé. Zdálo se, že je stařec rozčilen.

"Ne, pan Pytlík odešel. Odešel dnes ráno a můj Sam s ním; aspoň všechny jeho věci jsou na cestě. Jo, prodal všecko a odešel, říkám vám. Proč? Po tom mně nic není a vám taky ne. Kam? To není žádný tajemství. Odstěhoval se do Rádohrab nebo tam někam, prostě na jih. Jo, to je - kus cesty. Já tak daleko nikdy nebyl; jsou tam v Rádovsku divný lidi. Ne, nemůžu mu nic vzkázat. Dobrou noc přeju!"

Kroky se vzdalovaly z Kopce. Frodo se trochu podivil, proč mu fakt, že nepokračují dál nahoru, přinesl velké ulehčení. "Asi je mí nanic z otázek a zvědavosti na to, co dělám," pomyslil si. "Jsou to ale zvědavci!" Skoro měl chuť jít se zeptat Kmotra, kdo byl ten tazatel; ale rozmyslel si to (možná špatně), obrátil se a rychle se vrátil do Dna pytle.

Pipin seděl na svém vaku na verandě. Sam nikde. Frodo vstoupil do tmavých dveří. "Same!" zvolal. "Same, je čas!"

"Už jdu, pane!" ozvalo se z hloubi a brzy se vynořil Sam, utíraje si ústa. Loučil se se soudkem piva ve sklepě.

"Hotov, Same?' řekl Frodo.

"Ano, pane. Teď chvilku vydržím, pane."

Frodo zavřel a zamkl kulaté dveře a klíč podal Samovi. "Skoč s ním domů, Same," řekl. "Pak seběhni Pytlovou ulicí co nejrychleji a sejdeme se u branky za loukou. Dnes večer nepůjdeme přes ves. Je tu příliš mnoho zvědavých očí a uší." Sam odpádil tryskem.

"Tak jsme konečně na cestě!" řekl Frodo. Hodili si rance přes rameno, vzali hole a obešli Dno pytle západním směrem. "Sbohem!" řekl Frodo při pohledu na tmavá prázdná okna. Zamával, otočil se a (stejně jako Bilbo, ač to nevěděl) rozběhl se za Peregrinem po zahradní cestičce. Přeskočili živý plot, kde byl trochu nižší, a vyrazili do polí. Zmizeli ve tmě jako šelest trávy.

 

Pod Kopcem na západní straně přišli k brance otvírající se na úzkou cestičku. Tam počkali a srovnali si popruhy batohů. Záhy se objevil klusající a funící Sam; těžký batoh mu trčel nad rameny a na hlavu si narazil vysoký beztvarý plstěný pytlík, kterému říkal klobouk. Ve tmě se velice podobal trpaslíku.

"Určité jste mi dali ty nejtěžší věci," řekl Frodo. "Lituju šneky a každého, kdo si nosí domek na zádech."

"Já toho můžu vzít ještě spoustu. Můj batoh je úplně lehký," řekl Sam statečně a nepravdivě.

"To nedělej, Same!" řekl Pipin. "Udělá mu to dobře. Nenese nic, než co si poručil sbalit. Poslední dobou lenivěl a líp se mu ta váha ponese, až shodí trochu své vlastní."

"Mějte soucit s ubohým starým hobitem!" zasmál se Frodo. "Určitě budu jako proutek, než dojdu do Rádovska. Ale dělal jsem si legraci. Podezřívám tě, že sis nabral víc, než jsi měl, Same, a zjistím si to při příštím balení." Vzal zase do ruky hůl. "Všichni přece rádi chodíme potmě," řekl, "tak ať máme kus cesty za sebou, než půjdeme spát."

Chvíli šli po stezce k západu. Pak ji opustili, zahnuli doleva a tiše se vydali polem. Šli za sebou podél mezí a po okrajích hájků a kolem padla tmavá noc. Ve svých tmavých pláštích byli tak neviditelní, jako by všichni měli kouzelné prsteny. A protože všichni byli hobiti a chtěli jít tiše, nezaslechl by je ani hobit, jak šli bezhlučně. I divoká zvěř v polích si sotva všimla, že jdou kolem.

Po čase překročili západně od Hobitína po úzkém plaňkovém mostě Vodu. Říčka se tu podobala černé stužce vroubené shrbenými olšemi. Pár mil jižněji překročili silnici od Brandyvínského mostu; octli se v Bralsku a zahnuli na jihovýchod směrem k Zeleným kopečkům. Když zlézali jejich první svahy, ohlédli se a spatřili hobitínské lampy mrkat v dálce v mírném Povodském údolí. Brzy jim zmizely ve vrásách ztemnělé země a po nich Povodí na břehu sivého jezírka. Když nechali daleko za sebou světla posledního statku, jež blikala mezi stromy. Frodo se obrátil a zamával na rozloučenou.

"Rád bych věděl, jestli se tu budu ještě někdy takhle dívat do údolí," řekl tiše.

Když šli asi tři hodiny, odpočali si. Noc byla jasná, chladná a plná hvězd, ale od potoků a luk se plazily mlhy jako třásně dýmu. Řídké koruny bříz se jim kymácely nad hlavami v lehkém větříku a tvořily černou síť proti bledému nebi. Pojedli velmi střídmou večeři (na hobity) a pak šli dál. Brzy narazili na úzkou cestu, která se vinula nahoru a dolů a mizela ve tmě před nimi: silnici do Lesan a Pařezova a k Rádohrabskému přívozu. Uhýbala do kopce od hlavní silnice v Povodském údolí a vinula se předhůřím Zelených kopečků do Zálesí, divokého kousku Východní čtvrtky.

Po chvíli zapadli do hlubokého úvozu mezi vysokými stromy, na nichž do noci ševelilo suché listí. Byla hustá tma. Teď když byli z dosahu zvědavých uší, si zprvu povídali nebo společně pobrukovali nějakou melodii. Pak pochodovali mlčky a Pipin začal zaostávat. Nakonec, když se začali škrábat do příkré stráně, zastavil se a zívl.

"Jsem tak ospalý," prohlásil, "že brzo upadnu na cestě. Chcete spát v chůzi? Vždyť bude půlnoc."

"Myslel jsem, že rád chodíš potmě," řekl Frodo. "Ale nemáme nijak naspěch. Smíšek nás čeká pozítří, čili máme skoro ještě dva dny. Zastavíme se na prvním příhodném místě."

"Vane západní vítr," řekl Sam. "Když přejdeme tenhle kopec, najdeme si nějaké chráněné a útulné místečko, pane. Jestli si dobře vzpomínám, je před námi suchý jedlový les." V okruhu dvaceti mil od Hobitína znal Sam krajinu dobře, ale tím jeho zeměpisné znalosti končily.

Hned za vrcholkem kopce našli jedlový lesík. Sešli z cesty do hluboké tmy mezi stromy, kde voněla pryskyřice, a nasbírali si suché větvičky a šišky na oheň. Brzy jim u paty vysoké jedle vesele praskal ohníček a seděli u něj, dokud jim nezačala padat hlava. Pak se každý v jednom koutku kořání starého stromu zabalili do plášťů a do pokrývek a ve chvilce tvrdě spali. Nepostavili hlídky; ani Frodo se ještě nebál žádného nebezpečí, protože dosud byli v srdci Kraje. Když oheň vyhasl, přišlo si je prohlédnout několik zvířat. Lišák procházející lesem za vlastními záležitostmi se na několik minut zarazil a čenichal.

"Hobiti!" pomyslel si. "No tohle! Už jsem v téhle zemi slyšel o lecčems divném, ale o hobitech spících venku pod stromem jen zřídka. A tři! V tom musí být něco náramně divného." Měl úplnou pravdu, ale nikdy se o tom víc nedozvěděl.

 

Přišlo ráno, bledé a mrazivé. Frodo se vzbudil první a zjistil, že jakýsi kořen se mu zavrtává do zad a že má ztuhlou šíji. "Procházet se pro potěšení! Proč jsem radši nejel?" pomyslil si jako obvykle na začátku výpravy. "A to jsem prodal všechny péřové přikrývky Pytlíkovům ze Sáčkova! Ale kořeny by jim prospěly víc." Protáhl se. "Vstávejte, hobiti!" křikl. "Je krásné ráno."

"Co je na něm krásného?" řekl Pipin, mžouraje jedním okem přes okraj přikrývky. "Same! Udělej snídani na půl desátou! Máš ohřátou vodu do vany?"

Sam vyskočil a vypadal dost namrzle. "Ne, pane, nemám, pane!" řekl.

Frodo stáhl z Pipina pokrývky a překulil ho a pak odešel na kraj lesa. Daleko na východě rudě vstávalo slunce z mlh, které těžce ležely nad světem. Podzimní stromy lehce dotčené zlatem a červení vypadaly, jako když bez kořenů plují v přízračném moři. Kousek vlevo cesta strmě klesala a mizela v hloubce.

Když se vrátil, hořel už Samovi a Pipinovi pořádný oheň. "Voda!" křikl Pipin. "Kde je voda?"

"Já ji v kapse nenosím," řekl Frodo.

"Mysleli jsme, žes ji šel hledat," řekl Pipin a rozkládal jídlo a šálky. "Tak abys to radši udělal teď."

"Můžete jít taky," řekl Frodo, "a vzít všechny láhve na vodu." Pod svahem tekl potok. Naplnili láhve a tábornický kotlík u malého vodopádu, kde voda přepadávala přes vyčnělý šedivý kámen z výše několika stop. Byla ledová; prskali a funěli, jak si v ní oplachovali tváře a ruce.

Když posnídali a sbalili se, bylo deset pryč a den začínal být krásný a horký. Sešli ze svahu a přes potok, kde se nořil pod silnici, a jiným svahem nahoru a nahoru dolů přes další výběžek kopců; tou dobou už jim pláště, pokrývky, voda, jídlo a ostatní výbava připadaly pořádně těžké. Vypadalo to, že je dnes čeká parná a perná chůze. Po pár mílích však silnice přestala stoupat a klesat: únavnou serpentinou vyšplhala na vrchol příkrého břehu a chystala se naposled klesnout Pod sebou viděli nížiny, tečkované shluky stromů, jež se v dálce rozplývaly v zamlžené hnědi lesů. Hleděli přes Zálesí k řece Brandyvíně. Silnice se před nimi vinuta jako stužka.

"Cesta jde pořád dál," řekl Pipin, "ale já bez odpočinku nemohu. Je nejvyšší čas se naobědvat." Sedl si na břeh u cesty a zadíval se do oparu na východě, za nímž ležela řeka a hranice Kraje, kde strávil celý život. Sam stál vedle něho. Kulaté oči měl dokořán - hleděl totiž přes krajinu, kterou nikdy neviděl, k novým obzorům.

"Žijou v těch lesích elfi?" zeptal se.

"Nikdy jsem o tom neslyšel," řekl Pipin. Frodo mlčel. I on hleděl k východu a na cestu, jako by ji ještě nikdy neviděl. Najednou zvolna pronesl nahlas, ale jakoby sám k sobě:

 

Cesta jde pořád dál a dál

kupředu, pryč jde od mých vrat.

Daleko už mi utekla

a musím za ní pospíchat.

Na těžkých nohou dám se vést

až k cestě větší, nežli znám,

tam, kde se stýká mnoho cest

A potom kam? To nevím sám.

 

"To zní jako nějaká Bilbova rýmovačka," řekl Pipin. "Nebo je to nějaká tvoje napodobenina? Nezní to právě povzbudivě."

"Ani nevím," řekl Frodo. "Přišlo mi, jako bych si ji vymýšlel, ale možná že jsem ji kdysi slyšel. Rozhodně mi připomíná Bilba z posledních let před odchodem. Často říkával, že existuje jen jediná Cesta; že je jako veliká řeka; prameny má na každém prahu a každá cestička se do ní vlévá. ‚Je to nebezpečný podnik, Frodo, vykročit ze dveří,' říkával. ‚Stoupneš do Cesty, a když nestojíš pevně, nevíš, kam tě může strhnout. Uvědomuješ si, že tohle je právě ta stezka, která vede Temným hvozdem, a kdybys ji nechal, dovede tě k Osamělé hoře nebo ještě dál a do horších končin?' To říkával na cestičce před Dnem pytle, zvlášť když se vracel z dlouhé procházky."

"Mě tedy ta Cesta aspoň hodinu nikam nestrhne," řekl Pipin a shodil batoh. Ostatní následovali jeho příkladu, opřeli batohy o břeh a nohy natáhli do silnice. Když si odpočali, naobědvali se a odpočali si ještě jednou.

 

Slunce již klesalo a na kraji leželo odpolední světlo, když scházeli z kopce. Zatím na cestě nepotkali živou duši. Byla to málo užívaná silnice, protože vozům se po ní špatně jezdilo a do Zálesí putoval málokdo. Už se zase tloukli kupředu něco přes hodinu, když se Sam na okamžik zarazil a zaposlouchal. Byli už na rovině a silnice se před nimi po mnoha zákrutech táhla přímo travnatou krajinou s roztroušenými vysokými stromy, předvojem blízkých lesů.

"Slyším za námi poníka nebo koně," řekl Sam.

Ohlédli se, ale zatáčka jim bránila v rozhledu. "Jestlipak to za námi nejede Gandalf?" řekl Frodo, ale jakmile to vyřkl, měl pocit, že to nebude on, a najednou se ho zmocnila touha ukrýt se z dohledu.

"Asi na tom moc nezáleží," řekl omluvně, "ale radši bych, aby mě na silnici neviděli - vůbec nikdo. Už je mi zle z toho, jak si mě všímají a jak mě rozebírají. A jestli je to Gandalf," dodal, "tak ho můžeme překvapit za trest, že jede tak pozdě. Pojďme se schovat."

Druzí dva rychle přeběhli vlevo a do malé prohlubně nedaleko cesty, Frodo zaváhal: s touhou schovat se v něm zápasila zvědavost nebo nějaký jiný pocit. Zvuk kopyt se blížil. Právě včas se vrhl na zem do vysoké trávy za stromem, který stínil cestu. Pak zvedl hlavu a opatrně vyhlížel přes tlustý kořen.

Ze zatáčky vyjel černý kůň, žádný hobiti poník, ale opravdový kůň, na něm seděl mohutný muž, který jako by se hrbil v sedle, zachumlaný do velikého černého plašte s kapucí, takže bylo dole vidět jen boty ve vysokých třmenech; tvář měl zastíněnou a neviditelnou.

Když dojel ke stromu a byl v jedné rovině s Frodem, kůň se zastavil. Postava jezdce seděla zcela nehybně s hlavou skloněnou, jako by naslouchala. Zpod kápi se ozval zvuk, jako když někdo větří a snaží se zachytit prchavou vůni; hlava se obrátila k jedné a k druhé straně silnice.

Froda se náhle zmocnil nepochopitelný strach z odhalení a pomyslil na svůj Prsten. Stěží se odvažoval dýchat, a přece touha vytáhnout jej z kapsy byla tak silná, že začal pomalu pohybovat rukou. Gandalfova rada mu připadala nesmyslná. Bilbo Prsten používal. "A jsem ještě v Kraji," pomyslil si, když se rukou dotkl řetízku, na němž Prsten visel. V tom okamžiku se jezdec narovnal a trhl otěžemi. Kůň vykročil kupředu, nejprve zvolna, pak přešel do rychlého klusu.

Frodo se doplížil na kraj silnice a pozoroval jezdce, dokud nezmizel v dálce. Nebyl si docela jist, ale zdálo se mu, že najednou, než zmizel z dohledu, kůň odbočil a vešel mezi stromy vpravo.

"To mi připadá moc divné a moc znepokojivé." řekl si Frodo cestou ke společníkům. Pipin a Sam zůstali ležet v trávě a neviděli nic; Frodo jím tedy popsal jezdce a jeho podivné chování.

"Nedokážu říct proč, ale byl jsem si jistý, že hledá nebo větří mě; a také jsem si byl jistý, že nechci, aby mě našel. Nikdy jsem v Kraji neviděl a nepocítil nic takového."

"Ale co může být nějakému Velkému člověku do nás?" řekl Pipin. "A co dělá na tomhle konci světa?"

"Lidé se tu vyskytují," řekl Frodo. "Dole v Jižní čtvrtce měli, pokud vím, s Velkými lidmi potíže. Ale nikdy jsem neslyšel o něčem takovém jako tenhle jezdec. Rád bych věděl, odkud přichází."

"Promiňte," zasáhl najednou Sam. "Já vím, odkud jede. Přijíždí z Hobitína, ledaže by byli víc než jeden. A taky vím, kam má namířeno."

"Cože?" řekl Frodo ostře a užasle na něho zíral. "Proč jsi nic neřekl dřív?"

"Vzpomněl jsem si až teď, pane. To bylo tak: když jsem včera večer přišel do naší nory s klíčem, taťka mi povídá: ‚Nazdar, Same!' povídá mi. ‚Já myslel, žes odjel s panem Frodem. Ptal se tu po panu Pytlíkovi nějakej divnej chlap a zrovna odešel. Poslal jsem ho do Rádohrab. Ne že by se mi jeho hlas líbil. Zdál se dopálenej, když jsem mu řek, že pan Pytlík odtud odjel nadobro. Víš, že na mě zasyčel? Úplně jsem se rozklepal.'‚Co to bylo zač?' ptám se já. ‚Já nevím,' říká on, ‚ale hobit to nebyl. Byl velkej a jako černej a skláněl se nade mnou. Počítám, že byl z Velkejch lidí odněkud zdaleka. Mluvil divně.'

Nemohl jsem ho poslouchat dál, pane, protože jste čekali, a sám jsem tomu celkem nevěnoval pozornost. Kmotr stárne a trochu slepne a musela být skoro tma, když ten chlapík přijel na Kopec a potkal ho na procházce na kraji naší ulice. Doufám, že neudělal něco špatně, pane, a já taky ne."

"Kmotrovi rozhodně není co vyčítat," řekl Frodo. "Vlastně jsem ho sám slyšel mluvit s nějakým cizincem, který se zřejmě ptal na mě, a málem jsem se šel zeptat, kdo to byl. Škoda, že jsem to neudělal, nebo žes mi to neřekl dřív. Byl bych možná cestou opatrnější."

"Ale vždyť mezi tímhle jezdcem a Kmotrovým cizincem nemusí být žádná souvislost," řekl Pipin. "Odešli jsme z Hobitína dost nenápadně a nechápu, jak by nás byl mohl sledovat"

"Ale co to větření, pane?" řekl Sam. "A Kmotr říkal, že to byl černej chlap."

"Kdybych byl radši počkal na Gandalfa," zamumlal Frodo, "Ale možná že to by bylo ještě horší."

"Takže ty víš nebo tušíš, kdo je ten jezdec?" řekl Pipin, který zaslechl jeho mumlání.

"Nevím, a radši bych netušil," řekl Frodo.

"Tak dobře, bratránku Frodo! Zatím si to tajemství nech, když chceš dělat záhadného. A co budeme dělat teď? Docela bych něco snědl, ale myslím, že uděláme líp, když odsud vypadneme. Tvoje povídání o větřících jezdcích s neviditelným nosem mi vzalo chuť."

"Ano, myslím, že půjdeme dál," řekl Frodo, "ale ne po silnici - kdyby se jezdec náhodou vracel, nebo kdyby jel za ním další. Měli bychom si pospíšit. Rádovsko je ještě míle daleko."

 

Stíny stromů na trávě byly dlouhé a řídké, když opět vyrazili. Drželi se teď, co by kamenem dohodil nalevo od silnice, a snažili se co možná nebýt na očích. To jim však ztěžovalo chůzi; tráva byla totiž hustá a trsnatá, půda nerovná a stromy se začínaly shlukovat v houštiny.

Slunce rudě zapadlo do kopců za jejich zády a večer pokročil, když opět narazili na silnici ke konci dlouhé pláně, kudy běžela několik mil rovně. Teď zatáčela vlevo a klesala do nížiny kolem Člunkové řeky a mířila k Pařezovu; napravo však odbočovala pěšina vinoucí se prastarou doubravou k Lesanům. "Tohle je naše cesta," řekl Frodo.

Nedaleko od křižovatky našli velikánský strom; byl dosud živý a měl na větvičkách listí, jež vyhnal z polámaných pahýlů dávno spadaných větví; byl však dutý a dalo se do něj od cesty vlézt velikou puklinou. Hobiti se vsoukali dovnitř a usadili se na podlaze ze zetlelého listí a shnilého dřeva. Tam si odpočali a lehce pojedli. Chvílemi si tiše povídali, jindy naslouchali.

Když vylezli zpátky na pěšinu, byl kolem nich soumrak. Západní vítr vzdychal ve větvích. Listí šepotalo. Brzy se začala cesta mírně, ale trvale svažovat do šera. Před nimi na temnícím východě vyšla nad stromy hvězda. Šli vedle sebe stejným krokem, aby si dodali odvahy. Po čase, jak hvězd přibývalo a jasněly, hobity neklid opustil a už nenaslouchali zvukům kopyt. Začali si tiše pobrukovat, jak to mají hobiti na pochodu ve zvyku, zvláště když se nocí blíží k domovu. U většiny hobitů to bývá píseň o večeři nebo o spaní, ale tihle si pobrukovali píseň o pochodu (ačkoli se samozřejmě neobešla bez zmínky o večeři a o spaní). Slova složil Bilbo Pytlík na prastarý nápěv a naučil je Froda, když chodívali po cestičkách v Povodském údolí a vyprávěli si o dobrodružstvích.

 

Plameny v krbu šlehají,

pod střechou lůžka čekají;

nás ještě nohy nebolí,

kdo ví, co skrývá okolí:

snad strom anebo kameny,

jež máme poznat právě my.

   List a tráva, strom a květ,

   nehleď zpět! Nehleď zpět!

   Kopec, rybník pod nebem,

   dále jdem! Dále jdem!

 

Za rohem třeba připravená

je zlatá brána otevřená,

a třebaže ji minem dneska,

zítra nás zavede k ní stezka

a půjdem skrytou pěšinou

za sluncem nebo za lunou.

   Jabloň, trnka, líska, hloh,

   ty drž krok! Ty drž krok!

   Písek, kámen, tůň a hráz,

   zdravím vás! Zdravím vás!

 

Dům za mnou, svět přede mnou,

mnohé cesty po něm jdou.

než tma padne do tváří,

než se hvězdy rozzáří,

pak za mnou svět, dům přede mnou,

poutníci doma ulehnou.

   Mlha, soumrak, oblaka,

   neláká! Neláká!

   Oheň, lampa, chléb, mám hlad,

   a pak spát! A pak spát!

 

Píseň skončila. "A teď spát! A teď spát!" zazpíval Pipin nahlas.

"Pst!" řekl Frodo. "Myslím, že slyším kopyta."

Zastavili se naráz a stáli tiše jako stíny stromů, naslouchajíce. Na cestičce se ozýval dusot kopyt, kus vzadu, ale pomalu a jasně se nesl po větru. Rychle a tiše sklouzli z pěšiny a zaběhli do hlubšího stínu pod duby.

"Nechoďme příliš daleko!" řekl Frodo. "Nechci se dát vidět, ale chci vědět, jestli je to Černý jezdec."

"Dobrá," řekl Pipin, "ale nezapomínej na to větření."

Dusot se blížil. Neměli čas najít si lepší úkryt než temnotu pod stromy; Sam a Pipin se skrčili za tlustým kmenem stromu a Frodo se zatím přiblížil kousek k cestě. Prosvítala lesem bledě šedá jako čára hasnoucího světla. Nad ní byly v šerém nebi hustě rozsety hvězdy, měsíc však nesvítil.

Zvuk kopyt ustal. Frodo pozoroval, jak cosi temného prošlo světlým prostorem mezi dvěma stromy a pak se zarazilo. Vypadalo to jako černý stín koně vedený menším černým stínem. Menší stín stál blízko místa, kde sešli z cesty, a kolébal se ze strany na stranu. Frodo měl dojem, že slyší čenichání. Stín se naklonil k zemi a pak se začal plížit k němu.

Znovu se Froda zmocnila touha navléci Prsten, a tentokrát byla silnější než předešle. Tak silná, že téměř dřív, než si uvědomil, co dělá, zašátral v kapse. V tom okamžiku se však rozlehl zvuk podobný směsici zpěvu a smíchu. Jasné hlasy vzlétly do prostoru ozářeného hvězdami. Černý stín se narovnal a couvl. Vyšplhal na stín koně a zdálo se, že mizí přes cestu do tmy na druhé straně. Frodo vydechl.

"Elfi!" vykřikl Sam chraptivým šeptem. "Elfi, pane!" Byl by vyrazil ze stromů a vrhl se za hlasy, kdyby ho nestáhli zpět.

"Ano, jsou to elfové," řekl Frodo. "Občas je v Zálesí potkáš. V Kraji nežijí, ale zjara a na podzim sem zabloudí ze svých vlastních končin za Věžovými kopci. A díky za to! Vy jste to neviděli, ale ten Černý jezdec zastavil právě tady a plížil se rovnou k nám, když se ozval ten zpěv. Sotva zaslechl hlasy, ztratil se."

"A co budeme dělat?" řekl Sam, příliš vzrušený, než aby se staral o jezdce. "Nepůjdeme se podívat na elfy?"

"Poslouchej! Jdou tímhle směrem," řekl Frodo. "Stačí, když počkáme." Zpěv se blížil. Jeden jasný hlas přehlušil ostatní. Zpíval líbezným elfím jazykem, který Frodo znal jen trochu a ostatní vůbec ne. A přece se zvuk ve spojení s nápěvem zdál vytvářel v jejich myslích slova, kterým částečně rozuměli. Tak slyšel píseň Frodo:

 

Sněžná, Sněžná, ó nádherná!

Královno moří Západních!

Svítíš tomu, kdo prodlévá

ve světě stínů spletených!

 

Gilthoniel! Ó Elbereth!

Jasný tvůj dech a čistý hled!

Sněžná, Sněžná! My zapějem

tobě v tvé zemi za Mořem.

 

V bezslunném roce rozsila

zářící rukou náruč hvězd,

jasnými poli vítr vlá

a kvete stříbrný tvůj květ!

 

Ó Elbereth! Gilthoniel!

Kdo hvězdy zářit uviděl

v Západních mořích, vzpomíná,

ač daleká je otčina.

 

Píseň skončila. "To jsou Vznešení elfové! Vyslovili jméno Elbereth!" řekl Frodo s úžasem. "Z těchto nejsličnějších se v Kraji objeví málokdo. Už jen pár jich zbývá ve Středozemi, východně od Velkého moře. To je opravdu podivná náhoda!"

Hobiti seděli ve stínu u cesty. Zanedlouho scházeli elfové pěšinou do údolí. Procházeli zvolna a hobiti mohli vidět, jak se jim hvězdný třpyt odráží ve vlasech a v očích. Nenesli žádná světla, a přece jako by jím kolem nohou padal přísvit podobný světlu měsíce, než vyjde nad pahorky. Teď mlčeli, ale když hobity míjel poslední elf, otočil se, pohlédl směrem k nim a zasmál se.

"Buď zdráv, Frodo!" zvolal. "Jsi venku pozdě. Nebo jsi snad zabloudil?" Pak hlasitě zavolal ostatní a celá společnost se shlukla kolem.

"To je opravdu zvláštní!" říkali. "Tři hobiti v noci v lese! Něco takového jsme neviděli, co Bilbo odešel. Co to znamená?"

"To znamená, Sličný lide," řekl Frodo, "že asi máme stejnou cestu s vámi. Rád chodím pod hvězdami. Ale uvítal bych vaši společnost."

"Ale my žádnou společnost nepotřebujeme a hobiti jsou tak nezábavní," smáli se. "A jak víš, že jdeme stejnou cestou jako ty, když nevíš, kam jdeme?"

"A jak víte vy, jak se jmenuji?" zeptal se Frodo oplátkou.

"My víme spoustu věcí," odpovídali. "Často jsme tě vídávali s Bilbem, ačkoliv ty jsi nás možná neviděl."

"Kdo jste a kdo je váš pán?" zeptal se Frodo.

"Já jsem Gildor," odpověděl jejich vůdce, elf, který ho první pozdravil. "Gildor Inglorion z domu Finrodova. Jsme vyhnanci a většina našeho rodu už dávno odešla a i my se tu zdržíme jen chvíli, než se vrátíme přes Velké moře. Někteří naši příbuzní však dosud přebývají v míru v Roklince. Ale pověz mi, Frodo, co děláš? Vidíme totiž, že na tobě leží stín strachu."

"Moudří lidé," přerušil ho Pipin dychtivě. "Povězte nám o Černých jezdcích!"

"O Černých jezdcích?" řekli tiše. "Proč se ptáš na Černé jezdce?"

"Protože nás dnes dohonili dva, nebo jeden dvakrát," řekl Pipin, "zrovna před chvílí se vytratil, když jste se blížili."

Elfové hned neodpověděli, ale tiše se rozhovořili mezi sebou vlastním jazykem. Konečné se Gildor obrátil k hobitům. "Tady o tom nebudeme mluvit," řekl. "Myslíme však, že byste teď měli jít s námi. Není to naším zvykem, ale pro tentokrát s vámi půjdeme a můžete s námi přenocovat, budete-li chtít."

"Sličný národe! To je báječné štěstí! V to jsem ani nedoufal," řekl Pipin. Sam nebyl mocen slova. "Opravdu vám děkuji, Gildore Inglorione," řekl Frodo s úklonou, "Elen síla lúmenn' omentielvo, hvězda svítí na hodinu našeho setkání," dodal jazykem Vznešených elfů.

"Pozor, přátelé!" zvolal Gildor se smíchem. "Nemluvte o žádných tajemstvích! Tady je znalec starého jazyka. Bilbo byl dobrý učitel. Buď zdráv. Příteli elfů!" řekl a uklonil se Frodovi. "Pojď teď se svými přáteli a připoj se k naší společnosti! Radši pojďte uprostřed, abyste se neztratili. Možná že budete unaveni, než se zastavíme."

"Proč? Kam jdete?" zeptal se Frodo.

"Dnes v noci jdeme do lesů na kopcích za Lesany. Je to pěkných pár mil, ale na konci si odpočinete a zítra vám to zkrátí cestu."

Dál kráčeli mlčky a procházeli jako stíny a slabá světla; neboť elfové (ještě lépe než hobiti) umějí chodit bezhlučně, když si to přejí. Pipin začal být brzy ospalý a párkrát se zapotácel; pokaždé však vysoký elf po jeho boku vztáhl ruku a zachránil ho před pádem. Sam kráčel po Frodově boku jako ve snu, ve tváři výraz napůl bázně, napůl žasnoucí radosti.

 

Lesy po obou stranách zhoustly; stromy teď byly mladší a hustší; a jak se pěšina svažovala do průsmyku mezi kopci, na obou svazích se černala lísková křoví. Elfové konečně odbočili z cesty. Téměř neviditelná travnatá pěšina se vinula houštinami vpravo; dali se jí nahoru po zalesněných úbočích až na vrchol hřebene, který vyčníval do nížiny říčního údolí. Náhle vystoupili ze stínu stromů a před nimi se rozevřela široká travnatá plocha, za noci šedá. Ze tří stran ji svíraly lesy; na východě však půda příkře klesala a vrcholky stromů rostoucích pod svahem měli právě pod nohama. Dále se táhly nížiny, ploché a nezřetelné ve svitu hvězd. Blíže kmitalo několik světélek ve vsi Lesanech.

Elfové usedli do trávy a tiše spolu rozmlouvali; zdálo se, že si dál hobitů nevšímají. Frodo a jeho druhové se zavinuli do plášťů a pokrývek a přemáhala je dřímota. Noc plynula a světla v údolí hasla. Pipin usnul s hlavou na zeleném pahrbku jako na polštáři.

Vysoko na východě se vyšvihla Remmirath, Hvězdná síť, a pomalu vstal z mlh rudý Borgil, žhoucí jako ohnivý drahokam. Pak se jakýmsi vzdušným pohybem rozhrnula mlha jako závoj a přes okraj světa se vyklonil Nebeský rytíř Menelvagor se svítícím opaskem. Elfové se všichni dali do zpěvu. Náhle pod stromy vyšlehl rudým světlem oheň.

"Pojďte," zavolali elfové hobity. "Pojďte! Je čas k hovoru a radovánkám!"

Pipin se poradil a promnul si oči. Zachvěl se. "V síni je oheň a jídlo pro hladové hosty," řekl elf, který stál před ním.

Na jižním konci zelené zdi byl otvor. Tam zabíhala zelená podlaha do lesa a vytvářela široký prostor podobný síni zastřešené větvemi stromů. Jejich mohutné kmeny stály jako sloupoví po obou stranách. Uprostřed hořela polena a na stromových sloupech klidně planuly pochodně se zlatými a stříbrnými světly. Elfové seděli kolem ohně na trávě na kruzích nařezaných ze starých stromů. Někteří přecházeli s poháry a nalévali pití; jiní přinášeli jídlo na vrchovatých talířích a mísách.

"Je to chudá strava," řekli hobitům, "protože nocujeme v zeleném lese daleko od našich síní. Jestli někdy budete hosty u nás doma, pohostíme vás lépe."

"Mně to připadá spíš jako hostina," řekl Frodo.

Pipin si později jen málo vzpomínal na jídlo a pití, protože měl plnou hlavu světel na elfích tvářích a zvuku hlasů tak rozmanitých a krásných, že si připadal jako v živém snu. Ale pamatoval si, že měli chléb, který chutnal lépe než běloučký chléb hladovějícímu, a ovoce sladké jako lesní jahody a vydatnější než pěstěné zahradní ovoce; vyprázdnil pohár vonného nápoje chladného jako čirý pramen, zlatého jako letní odpoledne.

Sam nikdy nedokázal slovy popsat, ba ani v duchu jasně vyjádřit, co cítil a co si myslel oné noci, ačkoli mu zůstala v paměti jako jedna z hlavních událostí jeho života. Nejblíž se dostal slovy: "Teda, pane, kdybych uměl vypěstovat takový jablka, to bych si říkal pan zahradník. Ale ten zpěv, ten mi šel až k srdcí, jestli víte, co myslím."

Frodo seděl, jedl, pil a povídal s potěšením, ale myslí sledoval především, o čem se mluví. Trochu znal elfí řeč a naslouchal bedlivě. Čas od času promluvil s těmi, kdo ho obsluhovali, a děkoval jim jejich vlastním jazykem. Usmívali se na něho a říkali: "Hle, klenot mezi hobity!"

Po chvíli Pipin usnul a byl odnesen do besídky pod stromy, kde ho položili na měkké lůžko; tam prospal zbytek noci. Sam odmítl opustit svého pána. Když byl Pipin pryč, přišel se stulit u Frodových nohou, kde mu nakonec klesla hlava a oči se mu zavřely. Frodo zůstal dlouho vzhůru a rozmlouval s Gildorem.

 

Mluvili o spoustě věcí starých i nových a Frodo se Gildora hodně vyptával na události v širém světě za hranicemi Kraje. Noviny byly vesměs smutné a zlověstné: o sbírající se tmě, o válkách mezi lidmi a o útěku elfů. Nakonec položil Frodo otázku, která mu ležela na srdci nejvíce: "Povězte mi, Gildore, viděl jste Bilba od té doby, co od nás odešel?"

Gildor se usmál. "Ano," odpověděl. "Dvakrát. Rozloučil se s námi právě na tomto místě. Ale viděl jsem ho ještě jednou, daleko odtud," Více o Bilbovi říci nechtěl a Frodo se odmlčel.

"Neptáš se mě a moc mi toho neříkáš o sobě samém, Frodo," řekl Gildor. "Ale něco už vím a z tvé tváře čtu víc, stejně jako z myšlenek za tvými dotazy. Opouštíš Kraj, a přece pochybuješ, že najdeš, co hledáš, nebo dokážeš, co sis předsevzal, nebo že se vůbec vrátíš. Nemám pravdu?"

"Máte," řekl Frodo. "Ale myslel jsem, že můj odchod je tajemství, které zná jen Gandalf a můj věrný Sam." Shlédl na Sama, který jemně pochrupoval.

"Od nás se tajemství k Nepříteli nedostane," řekl Gildor.

"K Nepříteli?" řekl Frodo. "Víte tedy, proč opouštím Kraj?"

"Nevím, z jakého důvodu tě Nepřítel pronásleduje," odvětil Gildor; "ale vidím, že to dělá - ačkoli mi to připadá zvláštní. A varuji tě, že nebezpečí máš teď před sebou, za sebou i po obou stranách."

"Myslíte Jezdce? Obával jsem se, že jsou to služebníci Nepřítele. Kdo vlastně jsou ti Černí jezdci?"

"Gandalf ti nic neřekl?"

"O takových tvorech nic."

"Pak myslím, že já bych neměl říkat víc - aby tě hrůza neodvrátila od cesty. Zdá se mi totiž, že jsi vyrazil v nejvyšší čas, jestli vůbec ještě včas. Musíš teď spěchat a nesmíš se zastavoval ani obracet nazpátek; Kraj už totiž pro tebe není ochranou."

"Neumím si představit, jaké sdělení by mohlo být děsivější než vaše narážky a varování," vykřikl Frodo. "Věděl jsem samozřejmě, že přede mnou leží nebezpečí; ale nečekal jsem, že se s ním setkám v našem vlastním Kraji. Copak nemůže hobit v pokojí dojít od Vody k Řece?"

"Ale on to není váš vlastní Kraj," řekl Gildor. "Před hobity tu bydleli jiní; a jíní tu budou bydlet, až už hobiti nebudou. Všude kolem je širý svět: můžete se ohradit, ale žádná ohrada vás před ním natrvalo neochrání."

"Já vím - a přece mi vždycky připadal tak bezpečný a známý. Co mám teď dělat? Měl jsem v plánu odejít z Kraje tajně a dostat se do Roklinky; ale teď mám v patách slídiče, ještě než jsem dorazil do Rádovska."

"Myslím, že by ses měl toho plánu držet dál," řekl Gildor, "Nemyslím, že cesta bude pro tvou odvahu příliš těžká. Ale toužíš-li po jasnější radě, měl by ses zeptat Gandalfa. Neznám důvod tvého útěku, a proto nevím, jakým způsobem tě napadnou tví pronásledovatelé. Tyhle věci musí vědět Gandalf. Předpokládám, že ho uvidíš, než opustíš Kraj?"

"To doufám. Ale to je další věc, která mi dělá starost. Čekal jsem Gandalfa už dlouhý čas. Měl přijít do Hobitína nejpozději přede dvěma dny, ale ani se neukázal. Vrtá mí teď hlavou, co se mohlo stát. Měl bych na něho čekat?"

Gildor se na okamžik odmlčel. "Tahle novina se mi nelíbí," řekl konečně. "To, že se Gandalf opozdil, nevěstí nic dobrého. Ale říká se: Nepleť se do věcí čarodějů, protože jsou důmyslní a rychle se rozhněvají. Vybrat si musíš ty: jít nebo čekat."

"A také se říká." odvětil Frodo, "Nechoď se ptát elfů na radu, protože ti řeknou ano i ne."

"Opravdu se to říká?" zasmál se Gildor. "Elfové zřídka dávají jednoznačné rady, protože rada je nebezpečný dar i od moudrého moudrému a každá cesta může vést ke špatnému konci. Ale co chceš? Neřekl jsi mi o sobě všechno; jak mám potom vybírat lépe než ty? Ale jestli žádáš radu, z přátelství ti ji dám. Myslím, že bys měl jít hned, bez otálení; a jestli Gandalf nepřijde, než vyrazíš, pak radím ještě toto: nechoď sám. Vezmi takové přátele, kteří zaslouží důvěru a chtějí jít. Teď bys měl být vděčný, protože tuhle radu ti nedávám ochotně. Elfové mají vlastní práci a vlastní trápení a málo se starají o cesty hobitů či kterýchkoli jiných tvorů na zemi. Naše cesty se jen zřídka kříží s jejich, ať už náhodně nebo záměrně. V tomto setkání je možná víc než náhoda; ale účel mi není jasný a bojím se říci příliš mnoho."

"Jsem hluboce vděčný," řekl Frodo, "ale byl bych rád, kdybyste mi řekl rovnou, co jsou zač ti Černí jezdci. Dám-li na vaši radu. možná že Gandalfa dlouho neuvidím, a měl bych vědět, jaké nebezpečí mé pronásleduje."

"Nestačí vědět, že jsou to služebníci Nepřítele?" řekl Gildor. "Prchej před nimi! Nepromluv s nimi ani slovo! Jsou smrtonosní. Víc se mě neptej! Ale mé srdce předvídá, že než to všechno skončí, ty, Frodo, syn Drogův, budeš o těchto strašlivých věcech vědět víc než Gildor Inglorion. Kéž té ochrání Elbereth!"

"Ale kde najdu odvahu?" zeptal se Frodo. "Tu potřebuji nejvíc."

"Odvaha se nachází na nepravděpodobných místech," řekl Gildor. "Jen doufej. Teď spi. Ráno budeme pryč; ale rozešleme zprávy po všech krajích. Putující družiny budou vědět o tvé cestě a dobré moci budou bdít. Jmenuji tě Přítelem elfů; a kéž hvězdy ozáří konec tvé cesty! Málokdy nás cizinec tak potěšil, a je krásné slyšet slova Prastarého jazyka z úst jiných poutníků na světě."

Sotva Gildor domluvil, Frodo pocítil, že na něho jde spaní. "Budu teď spát," řekl, a elf ho odvedl k besídce vedle Pipina, kde se vrhl na lůžko a ihned upadl do spánku beze snů.