STÍNY MINULOSTI

Řeči neutichly ani za týden, ani za měsíc. Druhé zmizení pana Bilbo Pytlíka bylo předmětem hovoru v Hobitíně, ba v celém Kraji celý rok, a vzpomínalo se na ně ještě déle. Stalo se rozprávkou pro děti; a nakonec se Bláznivý Pytlík, který mizí za hromů a blesků a zjevuje se s pytli drahokamů a zlata, stal oblíbenou legendární postavou a žil dál dlouho po tom, co byly skutečné události zapomenuty.

Prozatím však v sousedství převládalo mínění, že Bilbo, který byl vždycky trochu potrhlý, se nakonec docela zbláznil a utekl do neznáma. Tam určitě spadl do jezera nebo do řeky a skončil tragicky, i když stěží předčasně. Vinu přikládali většinou Gandalfovi.

"Jestli ten zatracený čaroděj nechá mladého Froda na pokoji, snad se usadí a dostane trochu hobitího rozumu," říkali. A jak se zdálo, čaroděj Froda na pokoji nechával a ten se usadil; že by mu však přibývalo hobitího rozumu, nebylo vidět. Naopak, okamžitě začal pěstovat bilbovské podivnůstky. Odmítal nosit smutek a příští rok uspořádal oslavu Bilbových sto dvanáctých narozenin, kterou nazval Metráková slavnost. Ale to nevystihovalo skutečnost, protože pozval dvacet hostí a bylo několik chodů, kde sněžilo jídlo a pršelo pití, jak říkají hobiti.

Někteří byli šokováni, ale Frodo udržoval zvyk pořádat Blilbovu oslavu rok po roce, až si zvykli. Říkal, že nepokládá Bilba za mrtvého. Když se ptali: "Tak kde je?", krčil rameny.

Žil sám, tak jako Bilbo, ale měl spoustu přátel, zvláště mezi mladšími hobity (většinou potomky starého Brala), kteří jako děti mívali rádi Bilba a často pobývali v Dně pytle. Patřili k nim Folko Bulík a Cvalimír Bulva; ale jeho nejbližší přátelé byli Peregrin Bral (obvykle zvaný Pipin) a Smíšek Brandorád (jeho skutečné jméno znělo Smělmír, ale to si málokdo pamatoval). Frodo s nimi chodil na výlety po Kraji: častěji však putoval sám a k úžasu rozumných lidí ho čas od času bylo vidět. jak bloumá daleko od domova po kopcích a po lese při hvězdičkách. Smíšek a Pipin ho podezřívali, že občas navštěvuje elfy, jako to dělával Bilbo.

 

Jak plynul čas, lidé si začali všímat, že Frodo také jeví známky "zachovalosti": vnějškově si uchovával vzhled statného a energického hobita něco po třicítce. "Někdo má z pekla štěstí," říkali, ale teprve když se Frodo přiblížil obvykle už trochu usedlejšímu věku kolem padesátky, začalo se jim to zdát divné.

Frodo sám po prvním ohromení zjistil, že být svým vlastním pánem a panem Pytlíkem z Dna pytle je docela příjemné. Pár let byl docela šťastný a příliš se nestaral o budoucnost. Ale napůl nevědomky v něm rostla lítost, že neodešel s Bilbem. Zjistil, že někdy, zvlášť na podzim, přemítá o divokých zemích, a ve snu se mu zjevovaly vidiny cizokrajných hor, které nikdy nespatřil. Začal si říkat: "Třeba také jednoho dne překročím Řeku." Druhá půle mysli mu však na to vždy odpovídala: "Ještě ne."

Tak to šlo dál, a najednou mu končila čtyřicítka a blížily se padesáté narozeniny: padesátka byla číslo, jež mu připadalo nějak význačné (nebo zlověstné); každopádně to byl věk, kdy Bilba náhle přepadlo dobrodružství.

Frodo začínal být nepokojný a staré cestičky mu připadaly příliš vyšlapané. Díval se na mapy a hádal, co je za jejich okraji: mapy vyrobené v Kraji měly za hranicemi vesměs bílá místa. Začal se toulat dál a stále častěji chodil sám, a Smíšek i ostatní přátelé ho sledovali se znepokojením. Často ho bylo vidět, jak jde a rozmlouvá s cizími pocestnými, kteří se tou dobou začali objevoval v Kraji.

 

Proslýchalo se, že ve světě venku se dějí divné věci; a protože Gandalf se neobjevil a nedal o sobě vědět už několik let, Frodo sbíral zprávy všelijak. Elfy, kteří dřív jen zřídka procházeli Krajem, bylo nyní za večera vidět, jak míří skrz lesy k západu; míjeli a nevraceli se; opouštěli Středozem a její starosti je už nezajímaly. Na silnicích však byl nezvyklý počet trpaslíků. Prastará cesta z východu na západ vedla přes Kraj a končila v Šedých přístavech. Trpaslíci ji odjakživa používali na cestě ke svým dolům v Modrých horách. Byli pro hobity hlavním zdrojem zpráv z dalekých krajů - pokud byl zájem; trpaslíci měli ve zvyku říkal málo a hobiti se na víc neptali. Ale teď Frodo často potkával cizí trpaslíky z dalekých zemí, jak hledají útočiště na západě. Byli znepokojeni a někteří šeptem vyprávěli o Nepříteli a o zemi Mordor.

To jméno znali hobiti jen z pověstí temné minulosti jako stín na pozadí paměti; bylo však zlověstné a znepokojivé. Ukázalo se, že Bílá rada vyhnala zlou moc z Temného hvozdu jen proto, aby znovu povstala ve větší síle ve své staré baště Mordoru. Temná věž opět stála, jak se proslýchalo. Odtud do širého světa proudila moc a na dalekém východě byly války a rostl strach. V horách se opět množili skřeti. Povstali skalní obři, už ne tupí, ale vychytralí a ozbrojení děsivými zbraněmi. A v náznacích se šeptalo o tvorech strašnějších než tito všichni, ale ti neměli jména.

Málo z toho samozřejmě dolehlo k sluchu obyčejných hobitů. Ale i největší tupci a zápecníci teď slýchali divné zvěsti; a ti, které obchod zavedl k hranicím, viděli nezvyklé věci. Rozhovor, který se vedl "U zeleného draka" v Povodí jednoho jarního večera v roce, kdy Frodovi táhlo na padesátku, ukázal, že i do útulného srdce Kraje dolehly pověsti, ačkoli většina hobitů se jim dosud smála.

Sam Křepelka seděl v koutě u ohniště a proti němu Ted Pískař, mlynářův syn; jejich hovoru naslouchalo několik venkovanů.

"Dneska se vážně povídají divný věci," povídá Sam.

"Jo," řekl Ted, "když to posloucháš. Ale pohádky a dětský povídačky můžu slyšet doma, když mám chuť."

"To jistě," odsekl Sam, "a řekl bych, že v některých je víc pravdy, než si myslíš. Kdo si ty povídačky nakonec vymyslel? Vezmi si draky."

"Děkuju, nechci," řekl Ted, "nemám zájem. Slýchal jsem o nich jako kluk, ale proto na ně nebudu věřit dneska. V Povodí je jenom jeden drak a ten je Zelenej," řekl a všichni kolem se rozesmáli.

"No to jo," řekl Sam a smál se s ostatními. "Ale co stromolidi, ti obři, jak by se jim dalo říkal? Vážně se povídá, že za Severním rašeliniskem viděli jednoho, co byl větší než strom, a není to dlouho."

"Kdo to říká?"

"Třeba můj bratránek Jindra. Dělá pro pana Bulíka v Záhoří a chodí na lov do Severní čtvrtky. Viděl ho."

"Možná že to říká. Váš Jindra pořád říká, že něco viděl; a třeba vidí i věci, který nejsou."

"Ale tenhle byl velký jako jilm a chodil - sedm metrů krok, když vůbec."

"Tak se vsadím, že vůbec nechodil. Asi viděl opravdovskej jilm a nic jinýho."

"Ale tenhle chodil, říkám ti; a na Severním rašelinisku nejsou jilmy."

"Tak ho tam Jindra nemoh vidět," řekl Ted. Ozval se smích a potlesk; obecenstvo zřejmě soudilo, že Ted má vrch.

"A stejně," řekl Sam, "nemůžeš popřít, že i jiní než náš Jindrolím viděli divné lidi pochodoval přes Kraj - přes Kraj, abys věděl; a kolik jich ani nepustí přes hranice. Pomezní nikdy neměli tolik práce.

A slyšel jsem, že se elfi stěhujou na západ. Říká se, že jdou do Přístavů, za Bílé věže." Sam neurčitě máchl rukou: ani on, ani nikdo jiný z přítomných nevěděl, jak daleko je k Moři za starými věžemi na západní hranici Kraje. Ale odedávna se tradovalo, že tam někde leží Šedé přístavy, odkud čas od času vyplouvají lodi elfů a nikdy se nevracejí.

"Odplouvají, odplouvají, odplouvají přes Moře, odcházejí na Západ a nás tu nechávají," řekl Sam zpěvavě a posmutněle, vážně potřásal hlavou. Ted se však zasmál.

"To přece není žádná novinka, pokud věřím starejm pověstem. A nevím, co je mně anebo tobě po tom. Ať odplouvají! Ale vsadím se, žes je neviděl; a v celým Kraji vůbec nikdo!"

"To bych neřekl," odpověděl zamyšleně Sam. Věřil, že jednou v lese elfa viděl, a doufal, že jich časem uvidí víc. Ze všech pověstí, které v dětství slyšel, ho vždycky nejvíc dojímaly zlomky příběhů a polozapomenutých zkazek o elfech, které znali hobiti. "Jsou lidi, i tady v okolí, kteří Sličný lid znají a dostávají od něj zprávy," řekl. "Tak třeba pan Pytlík, pro kterýho pracuju. Ten mi říkal, že odplouvají, a ten přece o elfech něco ví! A starej pan Bilbo věděl ještě víc: často jsem si s ním povídal, když jsem byl malej!"

"No jo, ti jsou oba potrhlí," řekl Ted. "Aspoň starej Bilbo byl a Frodo k tomu nemá daleko, jestli máš svoje zprávy odtamtud, tak budeš mít báchorek vždycky nazbyt. No, kamarádi, já jdu domů. Na zdraví!" Dopil džbánek a hlučně odešel.

Sam seděl mlčky a už nic neříkal. Měl o čem přemýšlet. Jednak měl hodně práce v zahradě Dna pytle a zítra ho čeká perný den, jestli se vyčasí. Tráva rostla rychle. Ale Samovi ležely v hlavě i jiné věci než zahradničení. Za chvíli vzdychl, vstal a šel.

Byl počátek dubna a nebe se vyjasňovalo po lijáku. Slunce už zašlo a chladný bledý večer tiše přecházel v noc. Kráčel k domovu pod prvními hvězdami přes Hobitín a Kopcem vzhůru a tiše, zamyšleně si pískal.

 

Právě v ten čas se po dlouhé nepřítomnosti zase objevil Gandalf. Tři roky po oslavě byl pryč. Pak Froda krátce navštívil, a když si ho důkladně prohlédl, zase odešel. Během následujících dvou let se objevoval dost často, přicházel nečekaně za soumraku a odcházel nenápadně před východem slunce. Nemluvil o vlastních záležitostech a cestách a zdálo se, že ho hlavně zajímají drobnosti o Frodově zdraví a činnosti.

Pak rázem jeho návštěvy ustaly. Už přes devět let ho Frodo neviděl a neslyšel o něm a začínal si myslet, že se čaroděj víckrát nevrátí a že se o hobity nadobro přestal zajímat. Ale toho večera, když se Sam vracel domů a soumrak temněl, ozvalo se známé zaťukání na okno pracovny.

Frodo přivítal starého přítele s překvapením a velikou radostí. Dívali se upřeně jeden na druhého.

"Tak co?" řekl Gandalf. "Vypadáš pořád stejně, Frodo!"

"Vy také," odpověděl Frodo, ale v skrytu si pomyslil, že Gandalf vypadá zestárlý a unavený starostmi. Lačnil po novinkách o něm i o celém širokém světě a za chvilku byli zabráni do hovoru. Povídali si hluboko do noci.

 

Ráno po pozdní snídani seděl čaroděj s Frodem u otevřeného okna pracovny. V krbu šlehal jasný oheň, ale slunce hřálo a vál jižní vítr. Všechno vypadalo svěže a mladá jarní zeleň se třpytila na lukách i na prstíčkách stromů.

Gandalf myslil na jaro před téměř sedmdesáti roky, kdy Bilbo vyběhl z domu bez kapesníku. Měl dnes vlasy možná bělejší než tehdy, vousy i obočí delší a tvář více zbrázděnou starostmi a moudrostí; oči však měl pořád stejně jasné a kouřil a vyfukoval kroužky dýmu se stejnou vervou a rozkoší.

Kouřil právě mlčky, protože Frodo seděl tiše v hlubokém zadumání. V ranním světle cítil temný stín novin, které Gandalf přinesl. Nakonec přerušil mlčení.

"Včera večer jste mi začal vyprávět divné věci o mém prstenu, Gandalfe." řekl. "A pak jste se zarazil, protože prý takové věci je lepší nechat na ráno. Neměl byste to teď dovyprávět? Říkáte, že je ten prsten nebezpečný, o moc nebezpečnější, než tuším. Jak?"

"Všelijak," odvětil čaroděj. "Je mnohem mocnější, než jsem se zprvu odvážil myslit, tak mocný, že by nakonec naprosto ovládl kteréhokoli smrtelníka, v jehož vlastnictví by se octl. Zmocnil by se ho.

Kdysi dávno bylo v Eregionu vyrobeno mnoho elfích prstenů, kouzelných prstenů, jak jim říkáš, a byly samozřejmé různých druhů; některé mocnější, jiné méně. Menší prsteny byly jen pokusy, než bylo umění zcela zvládnuto. a pro elfí kováře představovaly jen hračky. Pro smrtelníky byly však podle mého nebezpečné až dost. Ale Velké prsteny, Prsteny moci, ty byly velmi nebezpečné.

Víš, Frodo, smrtelník, který chová jeden z Velkých prstenů, neumírá, ale neroste ani nezískává víc života, prostě přežívá, až ho nakonec tíží každá minuta. A pokud prsten často používá, aby se učinil neviditelným, bledne: nakonec se stane trvale neviditelným a pohybuje se v soumraku pod dohledem Temné moci, která prsteny vládne. Ano, dříve nebo později - později, pokud byl ze začátku silný nebo měl dobré srdce; ale ani síla, ani dobré úmysly nevydrží - dříve nebo později ho Temná moc pohltí."

"To je děsné," řekl Frodo. Zavládlo opět dlouhé licho. Ze zahrady bylo slyšet, jak Sam Křepelka stříhá trávník.

 

"Jak dlouho to víte?" zeptal se konečně Frodo. "A kolik věděl Bilbo?"

"Bilbo nevěděl víc, než ti řekl, tím jsem si jistý," řekl Gandalf. "Určitě by ti byl nedal něco, co by pokládal za nebezpečné, i když jsem mu slíbil, že na tebe dohlédnu. Považoval prsten za velmi krásný a v případě potřeby velmi užitečný; a pokud bylo něco v nepořádku, byl to on sám. Říkal, že mu prsten leze na mozek, a dělal si kvůli němu pořád starosti, ale netušil, že je to dílo samotného prstenu. Postřehl ovšem, že prsten vyžaduje péči: nevypadal vždycky stejně velký nebo těžký; scvrkával se a rostl prapodivným způsobem a dovedl nečekané sklouznout z prstu, kde předtím seděl pevně.

"Ano, před tím mě varoval ve svém posledním dopise," řekl Frodo, "proto jsem jej pořád nosil na řetízku."

"To bylo velmi moudré," řekl Gandalf. "Ale svou dlouhověkost Bilbo nikdy s prstenem nespojoval. Připisoval v tom všechnu zásluhu sobě a byl na to náramné pyšný. Ale začínal být neklidný a úzkostlivý. Řídký a protažený, říkal. To bylo znamení, že prsten nad ním získává nadvládu."

"Jak dlouho to všechno víte?" zeptal se znovu Frodo.

"Vím?" řekl Gandalf. "Věděl jsem spoustu věcí, které znají jen Moudří, Frodo. Ale jestli máš na mysli ‚věděl o tomhle prstenu', tak to vlastně ještě pořád nevím, dalo by se říci. Musím ještě udělat poslední zkoušku. Ale už nepochybuji o své domněnce.

Kdy jsem vlastně začal tušit?" zahloubal se do vzpomínek. "Počkej - bylo to v roce, kdy Bílá rada vyhnala zlou moc z Temného hvozdu, zrovna před Bitvou pěti armád, když Bilbo našel prsten. Tehdy mi do srdce padl stín, ačkoli jsem ještě nevěděl, čeho se obávám. Často jsem se ptal, jak Glum přišel k Velkému prstenu, protože to zjevně byl jeden z nich - to mi aspoň bylo jasné od začátku. Pak jsem slyšel Bilbův podivný příběh, jak jej ‚vyhrál', a nemohl jsem mu věřit. Když jsem z něho nakonec dostal pravdu, viděl jsem hned, že se pokoušel představit svůj nárok na prsten jako nepochybný. Velmi podobně jako Glum se svým ‚dáreškem k narozeninám'. Ty lži si byly příliš podobné, a to se mí nelíbilo. Bylo zjevné, že prsten má nezdravou moc, která ihned začíná působit na držitele. To bylo první skutečné varování, že všechno není v pořádku, často jsem Bilbovi říkal, že takovou věc je lepší nepoužívat; ale to neslyšel rád a brzy se začínal zlobit. Celkem jsem nemohl dělat nic jiného. Nemohl jsem mu ho vzít: tím bych nadělal ještě větší škody a stejně jsem na to neměl právo. Mohl jsem tedy jen pozorovat a čekat. Snad jsem se mohl poradit se Sarumanem Bílým, ale něco mě vždycky zrazovalo."

"Kdo je to?" ptal se Frodo. "Ještě nikdy jsem o něm neslyšel."

"To je možné," odvětil Gandalf. "Hobiti ho nezajímají, nebo nezajímali. Přesto je velký mezi Moudrými. Je vůdcem našeho řádu a hlavou Rady. Jeho poznání je hluboké, ale jeho pýcha rostla zároveň s ním, a nesnáší zasahování do svých věcí. Nauka o prstenech elfů, velkých i malých, je jeho oblast. Studoval je dlouho a pátral po ztracených tajemstvích jejich výroby; ale když se o prstenech hovořilo v Radě, to, co byl ochoten odhalit ze svého poznání, mluvilo proti mým obavám. Mé pochybnosti tedy spaly - ale neklidně. Stále jsem pozoroval a čekal.

A s Bilbem se zdálo být všechno v pořádku. Roky míjely. Ano, míjely a zdálo se, že se ho nedotýkají. Nejevil žádné známky stárnutí, Opět na mne padl stín. Ale říkal jsem si; ‚Konečně. po matce je z dlouhověkého rodu. Ještě je čas. Čekej!"

A čekal jsem. Až do večera, kdy odcházel z domova. Tenkrát říkal a dělal věci, které mě naplnily strachem, jaký nemohla utišit žádná Sarumanova slova. Konečně jsem věděl, že tu působí něco temného a smrtonosného. A většinu času od té doby jsem strávil odhalováním pravdy."

"Ale neublížilo mu to trvale, viďte?" ptal se Frodo s úzkostí. "Bude za nějaký čas v pořádku, ne? Myslím, bude si moci pokojně odpočinout?"

"Bylo mu líp hned," řekl Gandalf. "Ale je jen jediná moc na tomhle světě, která ví o prstenech a jejich účincích všechno. A pokud vím, tak na světě není žádná moc, která by věděla všechno o hobitech. Mezi Moudrými jsem já jediný, kdo pěstuje hobitosloví; obskurní větev poznání, ale plná překvapení. Umějí být měkcí jako máslo, a najednou jsou houževnatí jako starý kořen stromu. Pokládám za pravděpodobné, že někteří by odolávali síle prstenu mnohem déle, než by věřila většina Moudrých. Myslím, že si o Bilba nemusíš dělat starosti.

Jistě, vlastnil prsten spoustu let a používal ho, může tedy dlouho trvat, než se vliv docela vytratí - než by jej například mohl zase s klidem vidět. Jinak může žít ještě léta a docela spokojeně: zůstane prostě takový, jaký byl, když se s prstenem rozloučil. Protože nakonec se ho vzdal z vlastní vůle: to je důležité. Ne, o Bilba jsem neměl starost, jakmile se prstenu zbavil. Cítím se zodpovědný za tebe.

Co Bilbo odešel, mám velkou starost o tebe a vůbec o všechny ty roztomilé, směšné a bezmocné hobity. Byla by to rána pro svět, kdyby Temná moc ovládla Kraj; kdyby všichni vaši milí a hloupoučcí Bralové, Troubilové, Bulíci, Kšandičkové a všichni ostatní, o těch směšných Pytlících ani nemluvě, se stali jejími otroky."

Frodo se otřásl: "Ale proč?" zeptal se. "Proč by měla chtít takové otroky?"

"Abych ti pravdu řekl," odpověděl Gandalf, "věřím, že dosud - dosud, pozor! - si ani nevšimla, že nějací hobiti existují. Za to byste měli být vděční Ale vaše bezpečí už pominulo. Nepotřebuje vás - má dost užitečnějších služebníků -, ale už na vás nezapomene. A hobiti jako zubožení otroci by se jí líbili mnohem víc než hobiti šťastní a svobodní. Existuje cosi jako zlá vůle a pomsta!"

"Pomsta?" řekl Frodo. "Pomsta za co? Pořád nechápu, co to má společného s Bilbem a se mnou a s naším prstenem."

"Všechno," řekl Gandalf. "Ještě neznáš skutečné nebezpečí, ale poznáš je. Sám jsem si nebyl jist, když jsem tu byl naposled; ale přišel čas promluvit. Dej mi ten prsten na chviličku."

 

Frodo jej vytáhl z kapsy kalhot, kde byl připnut na řetízku visícím od opasku. Odepjal jej a pomalu podal čarodějovi. Najednou mu připadal hrozně těžký, jako by buď prsten, nebo Frodo sám nechtěli, aby se ho Gandalf dotkl.

Gandalf jej pozvedl. Zdálo se, že je vyroben z čistého hutného zlata. "Vidíš na něm nějaké znaky?" zeptal se.

"Ne," řekl Frodo. "Žádné tam nejsou. Je úplně hladký a nikdy se nepoškrábe ani nejeví známky nošení."

"Tak se dívej!" K Frodově úžasu a úleku jím čaroděj náhle mrštil doprostřed žhoucího ohně. Frodo vykřikl a zalapal po kleštích; Gandalf ho však zadržel.

"Počkej!" řekl velitelsky a loupl po Frodovi okem zpod ježatého obočí.

Na prstenu nebylo vidět žádné změny. Po chvíli Gandalf vstal, zavřel okenice a zatáhl závěsy. Místnost ztemněla a ztichla, ačkoli cvakání Samových nůžek, teď blíže k oknům, stále slabě doléhalo ze zahrady. Čaroděj chviličku stál a hleděl do ohně; pak se sklonil, vytáhl prsten z krbu kleštěmi a ihned jej uchopil do ruky. Frodo sykl.

"Je úplně studený," řekl Gandalf. "Vezmi jej!" Frodo prsten přijal ucukávající dlaní; jako by byl silnější a těžší než kdy jindy.

"Podívej se na něj zblízka," řekl Gandalf.

Frodo to udělal a spatřil, že kolem celého prstenu zevně i zevnitř běží tenounké písmo, jemnější než nejjemnější perokresba: ohnivé písmo, které se zdálo tvořit souvislý nápis. Zářilo pronikavě, a přece vzdáleně, jako z veliké hloubky.

 

"Nedokážu přečíst to ohnivé písmo," zachvěl se Frodovi hlas.

"Ne," řekl Gandalf, "ale já ano. Písmo je elfí, starodávného druhu, ale jazyk patří zemi Mordor, a tím zde mluvil nebudu. Tohle však říká v Obecné řeči, víceméně doslova:

 

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,

Jeden všechny přivede, do temnoty sváže.

 

To jsou jen dva řádky z veršů dávno známých v elfích naukách:

 

Tři prsteny pro krále elfů pod nebem, 

Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene, 

Devět mužům: každý je k smrti odsouzen, 

Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně 

v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. 

Jeden prsten vládne všem. Jeden jim všem káže,

Jeden všechny přivede, do temnoty sváže 

v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem."

 

Odmlčel se a pak řekl pomalu hlubokým hlasem: "Toto je Vládnoucí prsten, ten Jeden, který vládne všem. To je ten Jeden prsten, který ztratil před mnohými věky a s ním velkou část moci. Velice po něm touží - ale nesmí ho dostal."

Frodo seděl mlčky a nehybně. Strach jako by vztáhl obrovitou ruku jako temný mrak zvedající se na východě a chystající se ho pohltit.

"Tenhle prsten!" zakoktal. "Jak se pro všechno na světě dostal ke mně?"

 

"To je dlouhé povídání," řekl Gandalf. "Počátky leží v černých letech, která si dnes připomínají jen znalci starých nauk. Kdybych ti měl vykládal celý příběh, seděli bychom tu ještě napřesrok.

Včera jsem li ale vyprávěl o Sauronovi Velikém, Temném pánu. Pověsti, které jsi slyšel, jsou pravdivé: skutečně znovu povstal a opustil svou baštu v Temném hvozdu a vrátil se do své staré pevnosti, do Temné věže v Mordoru. To jméno jste zaslechli i vy hobiti, jako stín na pomezí starých zkazek. Po každé porážce a odbytí přijme Stín jinou podobu a opět roste."

"Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů," řekl Frodo.

"Já taky," řekl Gandalf, "a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodoval můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán. Frodo, náš čas začíná temnět. Nepřítel rychle sílí. Myslím, že jeho plány ještě zdaleka neuzrály, ale dozrávají. Máme před sebou těžké chvíle. Měli bychom před sebou velmi těžké chvíle, i kdyby nebylo téhle strašlivé náhody.

Nepříteli dosud chybí jediná věc, aby získal sílu a poznání, s nimiž by srazil veškerý odpor, zlomil poslední obranu a zahalil všechny země v druhou temnotu. Chybí mu Jeden prsten.

Tři nejkrásnější před ním ukryli Vznešení elfové a jeho ruka se jich nikdy nedotkla a neposkvrnila je. Sedm jich měli králové trpaslíků, ale tři z nich získal zpět a ostatní spolykali draci. Devět dal smrtelným mužům, velikým a pyšným, a tak je lapil do tenat. Už dávno se dostali pod moc Jednoho prstenu a stali se Prstenovými přízraky, stíny pod jeho velkým Stínem, jeho nejstrašlivějšími služebníky. Dávno. Je to už mnoho let, co Devítka chodila po zemi. Ale kdo ví? Když Stín znovu roste, mohou povstat i oni. Ale nechme toho. O takových věcech nebudeme mluvil ani po ránu a v Kraji.

Tak je to tedy: Devět si jich stáhl k sobě. Sedm také, nebo jsou zničeny. Tři jsou dosud skryty. Ale to už ho netrápí. Potřebuje jen ten Jeden: protože ten prsten vyrobil sám, je jeho, nechal do něj přejít velkou část své dřívější moci, aby mohl ovládat všechny ostatní. Jestliže jej získá zpět, bude poroučet všem, ať jsou kdekoli, dokonce i Třem, a všechno, co bylo učiněno s jejich pomocí, bude odhaleno a on bude silnější než kdy předtím.

A tohle je ta strašlivá náhoda, Frodo. Věřil, že Jeden zanikl; že jej elfové zničili, jak se mělo stát. Ale teď ví, že nezanikl, že se našel. A tak jej hledá, hledá a upíná se k němu celou myslí. Je to jeho velká naděje a naše veliká starost."

"Proč, proč nebyl zničen?" vykřikl Frodo. "A jak jej Nepřítel vůbec ztratil, když byl tak silný a měl pro něho takovou cenu?" Sevřel Prsten v dlani, jako by viděl, jak se po něm už natahují dlouhé temné prsty.

"Vzali mu jej," řekl Gandalf. "Před dávnými věky měli elfové vetší sílu mu odporovat; a všichni lidé se jim ještě neodcizili. Muži ze Západní říše jim přišli na pomoc. To je kapitola z dávné historie, kterou by bylo dobré si připomenout; protože i tenkrát vládl žal a kupila se tma, velká statečnost a velké činy však také nebyly docela marné. Jednoho dne ti možná ten příběh vypovím, nebo jej uslyšíš od toho, kdo jej zná nejlépe.

Ale pro tento okamžik potřebuješ vědět jen to, jak se ta věc k tobě dostala. A to bude vyprávění až až, Gil-galad, král elfů, a Elendil ze Západní říše svrhli Saurona, ač přitom zahynuli. A Isildur, Elendilův syn, uťal Prsten ze Sauronovy ruky a vzal si jej. Pak byl Sauron přemožen a jeho duch uprchl a dlouhé roky se skrýval, až jeho stín opět nabyl tvaru v Temném hvozdu.

Prsten se však ztratil. Padl do Velké řeky Anduiny a zmizel. Isildur totiž pochodoval k severu po východním břehu řeky a blízko Kosatcových polí byl přepaden skřety z hor a téměř všechen jeho lid byl pobit. Vrhl se do proudu, ale Prsten mu při plavání sklouzl z prstu, a pak ho skřeti uviděli a zabili ho šípy."

Gandalf se odmlčel. "A tam, v hlubokých tůních mezi Kosatcovými poli," řekl, "Prsten vymizel z paměti i z pověstí; a dokonce i tohle málo je známo jen nemnohým a Rada Moudrých nedokázala vypátrat víc. Ale já snad konečně mohu říci, co bylo dál.

 

Dlouho potom, ale pořád ještě velice dávno, žil na břehu Velké řeky na pokraji Divočiny malý nárůdek s obratnýma rukama a lehkýma nohama. Odhaduji, že patřili k hobití čeledi; zřejmě byli příbuzní prapraotců Statů, protože milovali řeku a často v ní plavali nebo si dělali rákosové loďky. Byla mezi nimi jedna vážená rodina, jež byla větší a bohatší než ostatní, a tu ovládala bába rodu, přísná a znalá staré moudrosti, jaká se u nich tradovala. Nejzvídavější z celé rodiny se jmenoval Sméagol. Zajímaly ho kořeny a počátky; ryl chodbičky v zelených vršcích, ponořoval se do hlubokých tůní, hrabal pod stromy a rostlinami a přestal se dívat nahoru na temena kopců, na listí na stromech, na květiny rozvíjející se ve větru; hlavu a oči měl obrácené dolů.

Měl přítele jménem Déagol, podobného druhu; ten měl bystřejší zrak, ale nebyl tak rychlý a silný. Jednou si vzali člun a jeli dolů ke Kosatcovým polím, kde byly velké záhony kosatců a kvetoucího rákosu. Tam Sméagol vylezl a začal čenichat po břehu, kdežto Déagol seděl v člunu a lovil ryby. Najednou zabrala velká ryba, a než se vzpamatoval, byl ve vodě až u dna. Tam pustil šňůru, protože měl dojem, že vidí něco třpytivého na dně řečiště; zadržel dech a hrábl po tom. Pak vyplaval a prskal, vlasy měl plné chaluh a ruku plnou bláta; a doplaval k břehu. A hle, když spláchl bláto, na dlani mu ležel krásný zlatý prsten, a svítil a třpytil se na slunci, až se srdce smálo. Ale Sméagol ho pozoroval za stromem, a jak se Déagol radoval z prstenu, připlížil se zezadu k němu,

‚Dej nám to, Déagole, drahoušku; řekl Sméagol příteli přes rameno.

‚Proč?' řekl Déagol.

‚Protože máme narozeniny a my to chceme,' řekl Sméagol.

‚To mě nezajímá,' řekl Déagol. ‚Už jsem ti dal dárek, a pěkně drahý. Tohle jsem našel já a taky si to nechám.'

‚Vážžně, drahoušššku? řekl Sméagol, a chytil Déagola za hrdlo a zardousil ho, protože to zlato vypadalo tak leskle a krásně. Pak si prsten nasadil.

Nikdo nikdy nezjistil, co se s Déagolem stalo; byl zavražděn daleko od domova a jeho tělo bylo chytře ukryto. Ale Sméagol se vrátil sám; a zjistil, že ho nikdo z rodiny nevidí, když má prsten na ruce. Objev ho velmi potěšil a on jej tajil; užíval ho k odhalování tajností a své poznání používal zákeřně a zlomyslně. Začal mít oči i uši vnímavé na všechno, čím mohl ublížit. Prsten mu dal moc odpovídající jeho osobnosti. Nebylo divu, že začal být velice neoblíbený a že se mu všichni příbuzní vyhýbali (když byl viditelný). Kopali do něho a on je kousal do nohou. Dal se na zlodějství a zvykl si mumlat sám pro sebe a vyluzovat v hrdle kloktavé zvuky. Proto mu začali říkat Glum a proklínali ho a říkali mu, ať odejde někam hodně daleko; a bába, protože chtěla mít klid, ho vyloučila z rodiny a vyhnala ze své nory.

Potuloval se osaměle, pofňukával nad tvrdostí světa, putoval proti proudu řeky, až došel k bystřině tekoucí z hor a vydal se podle ní. Lovil ryby v hlubokých tůních neviditelnými prsty a jedl je syrové. Jednou bylo parno, a jak se skláněl nad tůní, ucítil pálení na temeni a oslepující světlo z vody ho bolelo do vlhkých očí. Podivil se, protože už málem zapomněl, že je nějaké slunce. Pak naposledy vzhlédl a pohrozil mu pěstí.

Ale když sklopil zrak, spatřil daleko před sebou vrcholky Mlžných hor, z nichž bystřina přitékala. A tu si pomyslel: Tam pod horami musí být chládek a stín. Tam za mnou slunce nemůže. Kořeny hor musí být opravdovské kořeny; tam jsou určitě pohřbena veliká tajemství, která od počátku nikdo neodhalil."

A tak za noci putoval do vrchů a našel jeskyňku, z níž temná bystřina plynula; proplazil se jako červ do nitra hor a vymizel z paměti. Prsten odešel do stínů s ním, a dokonce ani jeho tvůrce, když mu začalo přibývat sil, se o něm nemohl nic dozvědět."

 

"Glum!" zvolal Frodo. "Glum? Chcete říci, že právě tu obludku potkal Bilbo? To je hnusné!"

"Myslím, že je to smutný příběh," řekl čaroděj, "a mohl se přihodit i jiným, i některým hobitům, které znám."

"Nemohu věřit, že byl Glum spřízněný s hobity, třeba vzdáleně," rozpálil se Frodo, "To je ohavná představa!"

"Jenomže pravdivá," řekl Gandalf. "O původu hobitů vím totiž víc než oni sami. A samotný Bilbův příběh naznačuje příbuzenství. Měli toho hodně spolčeného ve spodních vrstvách paměti a myšlení. Rozuměli si pozoruhodně dobře, o moc líp, než by si hobit rozuměl třeba s trpaslíkem nebo skřetem nebo i elfem. Vzpomeň si třeba na ty hádanky, které oba znali."

"Ano," řekl Frodo, "Ale i jiné národy kromě hobitů si dávají hádanky podobného druhu. A hobiti nepodvádějí. Glum chtěl Bilba celou dobu podvést. Jen se ho pokoušel zbavit obezřetnosti. A vsadím se, že se jeho podlá dušička bavila, když se pustil do hry, která mu mohla nakonec vynést snadnou oběť, a kdyby prohrál, nemohlo se mu nic stát."

"Obávám se, že máš úplnou pravdu," řekl Gandalf. "Ale bylo v tom ještě něco, co zatím nechápeš. Ani Glum nebyl ještě úplné zkažený. Ukázal, že je houževnatější, než by napadlo kohokoli z Moudrých - právě jako hobit. Zůstal mu v mysli ještě pořád jeho vlastní kouteček, kudy vnikalo světlo, jako štěrbinou ve tmě: světlo minulosti. Myslím, že mu bylo příjemné slyšel zase přátelský hlas, připomenout si vítr a stromy a slunce a takové zapomenuté věci.

Ale o to bude jeho zlé já nakonec zběsilejší - ledaže by se dalo přemoci. Ledaže by se dalo vyléčit." Gandalf vzdychl. "Škoda. Má malou naději. Ale beznadějné to není. Ne, ačkoli vlastnil Prsten tak dlouho, skoro od nepaměti. Dlouhý čas jej už skoro nepoužíval: v černé tmě ho bylo zřídka zapotřebí. Rozhodně nikdy ‚nevybledl'. Je pořád hubený a jako houžev. Ale Prsten se mu ovšem zažíral do mozku a to byla málem nesnesitelná muka.

Všechna ‚veliká tajemství' pod horami byla nakonec pustá jako noc; už neměl co objevovat, nic užitečného na práci, jenom nechutné a kradmé jídlo a odporné vzpomínky. Byl dočista zbědovaný. Nenáviděl tmu a světlo nenáviděl ještě víc; nenáviděl všecko a Prsten ze všeho nejvíc."

"Jak to myslíte?" zeptal se Frodo. "Prsten byl snad přece jeho miláček a jediná věc, na níž mu záleželo? Když ho tedy nenáviděl, proč se ho nezbavil, nebo proč neodešel pryč a nenechal ho ležet?"

"Už bys měl začít chápat, Frodo, po všem, co jsi slyšel," řekl Gandalf. "Nenáviděl ho a miloval ho, jako nenáviděl a miloval sebe. Nemohl se ho zbavit. Neměl k tomu vůli.

Prsten moci se o sebe stará sám, Frodo. Sám dovede zrádně vyklouznout, ale jeho držitel ho nikdy neopustí. Přinejlepším si pohrává s myšlenkou, že péči přenechá někomu jinému - a to ještě jen v prvním období, když se Prsten teprve ujímá moci. Pokud však vím, jediný Bilbo v celé historii se dostal přes stadium pohrávání a skutečně to udělal. A potřeboval k tomu veškerou mou pomoc. A ani pak by jej byl jen tak nezahodil nebo nenechal ležet. Ne Glum, Frodo, ale Prsten sám rozhodoval. Prsten opustil jeho."

"Cože, právě včas, aby potkal Bilba?" řekl Frodo. "Nebyl by se nějaký skřet hodil líp?"

"To není legrace." řekl Gandalf. "Pro tebe rozhodně ne. Byla to v celé historii Prstenu ta nejpodivnější událost: že Bilbo dorazil právě v tu chvíli a slepě, potmě na něj položil ruku.

Tam působila víc než jedna síla, Frodo. Prsten se snažil dostat zpět ke svému pánu. Sklouzl Isildurovi z ruky a zradil ho; když pak přišla příležitost, chytil se chudáka Déagola a ten byl zavražděn; a potom Gluma, a toho pohltil. Už pro něho neměl další použití; byl mu příliš malý a podlý; a dokud Prsten zůstával u něho, Glum nedokázal opustit svou hlubokou tůň. A tak když jeho pán opět procitl a vysílal své černé myšlenky z Temného hvozdu, Prsten Gluma opustil. Jen proto, aby jej sebrala nejnepravděpodobnější osoba: Bilbo z Kraje!

Zde působilo něco jiného, něco, co přesahovalo všechny plány tvůrce Prstenu. Nemohu to říci jasněji, než že Bilbo měl Prsten najít a že to nebyl záměr tvůrce Prstenu. V tom případě jsi jej také ty měl dostat. A to by mohla být povzbudivá myšlenka."

"To není," řekl Frodo. "Ačkoli si nejsem jistý, že vám rozumím. Ale jak jste se to všechno o Prstenu a o Glumovi dozvěděl? Opravdu to všechno víte, nebo zatím pořád hádáte?"

Gandalf pohlédl na Froda a v očích mu zajiskřilo. "Věděl jsem hodně a hodně jsem se dozvěděl," odvětil. "Ale tobě nebudu skládat účty ze všeho svého konání. Příběh Elendila a Isildura a Jednoho prstenu je znám všem Moudrým. Že tvůj prsten je ten Jeden, ukazuje samo ohnivé písmo, nehledě na všechny ostatní důkazy."

"A kdy jste to vlastně odhalil?" přerušil ho Frodo.

"Právě teď, tady v tom pokoji, samozřejmě," odsekl čaroděj. "Ale očekával jsem, že to zjistím. Vrátil jsem se z temného putování a dlouhého hledání, abych provedl konečnou zkoušku. To je poslední důkaz a teď je všechno až příliš jasné. Přijít na to, jakou úlohu sehrál Glum, a vyplnit mezeru v dějinách vyžadovalo hodně přemýšlení. Možná, že jsem měl o Glumovi zpočátku jen dohady, ale teď už nehádám. Teď vím. Viděl jsem ho."

"Vy jste viděl Gluma!" zvolal užasle Frodo.

"Ano. To přece bylo samozřejmé, pokusit se promluvit s ním, pokud to půjde. Snažil jsem se o to dávno; až se mi to povedlo."

"Co se tedy stalo, když mu Bilbo uprchl? To víte?"

"Nepříliš jasně. Vyprávěl jsem ti všechno, co byl Glum ochoten říci - ačkoli ne tím způsobem, jak jsem vyprávěl. Glum je lhář a jeho slova je třeba prosívat. Například Prstenu říkal ‚dárešek k narozeninám' a toho se držel. Říkal, že pochází od jeho báby, která měla spoustu takových krásných věcí. Směšná historka. Nemám pochyb, že Sméagolova bába byla matka rodu, svým způsobem mocná osobnost, ale vykládat o ní, že měla u sebe spousty elfích prstenů, je směšné, a že by je rozdávala, to byla pustá lež. Ale měla v sobe zrnko pravdy.

Déagolova vražda Gluma pronásledovala, a vytvořil si tedy obranu, kterou pořád dokolečka opakoval svému ‚miláškovi', když ve tmě ohryzával kosti, až jí málem uvěřil. Měl narozeniny, Déagol mu Prsten měl dát. Zcela jasně se objevil jen proto, aby posloužil jako dárek. Byl to jeho dárek k narozeninám, a tak dál.

Trpěl jsem to, dokud to šlo, ale pravda byla zoufale důležitá, a nakonec jsem musel být tvrdý. Vyděsil jsem ho ohněm a po kouskách jsem z něho vyždímal pravdivý příběh, samozřejmě se spoustou fňukání a ňafání. Pokládal se za nepochopeného a ubližovaného. Ale když mi konečně vypověděl svůj příběh až po hádanky ve tmě a Bilbův útěk, neřekl už nic než nějaké temné náznaky. Děsil se někoho jiného víc než mne. Mumlal, že si to všechno ještě vynahradí. Že se uvidí, jestli do sebe nechá kopat a zahánět se do díry a pak oloupit. Glum má teď dobré přátele, dobré a silné. Ti mu pomohou. Pytlík bude platit. To byla jeho hlavní myšlenka. Nenáviděl Bilba a proklínal jeho jméno. A co víc, věděl, odkud pochází."

"Ale jak to zjistil?" ptal se Frodo.

"Pokud jde o jméno, Bilbo je velmi pošetile řekl Glumovi sám; pro Gluma už pak nebylo těžké vypátrat jeho vlast, jakmile vyšel ven. Ano, Glum vyšel ven. Jeho touha po Prstenu se ukázala mocnější než strach ze skřetů, ba i ze světla. Po nějakém roce odešel z hor. Chápej, ačkoli ho Prsten pořád spoutával touhou, už ho nepožíral; Glum se zotavil. Cítil se starý, strašně starý, ale míň bázlivý, a měl smrtelný hlad.

Světla, slunečního i měsíčního, se pořád bál a nenáviděl je, a myslím, že vždycky bude; ale byl vychytralý. Zjistil, že se před slunečním i měsíčním svitem může schovat a rychle a tiše si hledat cestu v hluboké noci svýma bledýma studenýma očima a přitom lovit malé vyděšené nebo neopatrné tvory. S novou potravou a čerstvým vzduchem zesílil a dostal kuráž. Našel si cestu do Temného hvozdu, jak se dalo čekat."

"A tam jste ho našel?" ptal se Frodo.

"Tam jsem ho viděl," odpověděl Gandalf, "ale to už měl za sebou dlouhé putování po Bilbových stopách. Bylo těžké se od něho dozvědět něco určitého, protože řeč pořád přerušoval kletbami a pohrůžkami. ‚Co to mělo v kapšiškách? povídal. ‚Nechtělo to říci, ne, milášku. Podvodníšek mrňavá. Nefér otázka. Podvádělo to první. Poruššilo to pravidla. Měli šme to zmáčknout, viď, milášku. A žmáčknem, milášku!"

Tohle je ukázka jeho řečí. O víc asi nebudeš stát. Bylo to únavné. Ale z narážek mezi vrčením jsem posbíral, že došlapal do Esgarotu a až do ulic Dolu, kde tajně naslouchal a nahlížel. To víš, novina o velkých událostech se rozletěla široko daleko po Divočině a spousta lidí slyšela Bilbovo jméno, i odkud pochází. Nedělali jsme tehdy se svou zpáteční cestou na západ žádné tajnosti. Glumovy bystré uši brzy věděly, co potřebovaly."

"Proč tedy nestopoval Bilba dál?" zeptal se Frodo. "Proč nepřišel do Kraje?"

"Ano," řekl Gandalf, "právě k tomu přicházím. Myslím, že to Glum zkoušel. Vyrazil zpět na západ až k Velké řece. Ale pak odbočil. Určitě ho neodradila vzdálenost. Ne, odlákalo ho něco jiného. To si myslí moji přátelé, kteří po něm pátrali.

Lesní elfové ho vystopovali první, to bylo snadné, protože stopa byla ještě čerstvá. Prošli po ní Temným hvozdem tam a zpět, ale nikdy ho nedostihli. Les byl plný pověstí o něm, vyprávěly se strašné zkazky i mezi zvířaty a ptáky. Lesní lidé říkali, že Hvozd obchází nějaký nový postrach, přízrak, který pije krev. Šplhá po stromech a hledá hnízda; zalézá do nor a hledá mláďata; prosmykuje se okny a hledá kolébky.

Ale na západním okraji Temného hvozdu stopa zahýbala. Zamířila k jihu a zmizela za hranicemi elfí končiny. A tehdy jsem udělal velkou chybu. Ano, Frodo, a ne první, ačkoli se obávám, že tahle se ukáže jako nejhorší. Nechal jsem to být. Nechal jsem ho běžet, měl jsem totiž v hlavě jiné věci a věřil jsem Sarumanovým znalostem.

To bylo před léty. Už jsem za to zaplatil spoustou černých a nebezpečných dní. Stopa byla dávno vychladlá, když jsem se po ní znovu vydal, jakmile Bilbo opustil Kraj. A byl bych hledal marně, kdyby mi nepomohl přítel: Aragorn, největší cestovatel a stopař tohoto věku. Spolu jsme pátrali po Glumovi v celé Divočině, beznadějně a neúspěšně. Ale nakonec, když jsem se vzdal a zamířil jinam. Glum se našel. Můj přítel se vrátil z velkých nebezpečenství a přivedl to bídné stvoření s sebou.

Neřekl nám, co se s ním dělo. Jenom plakal a naříkal, že jsme krutí, a dělal glum, glum, glum; když jsme ho nutili, kňoural a kroutil se a mnul si ty svoje dlouhatánské ruce a olizoval si prsty, jako by ho bolely, jako by si vzpomínal na nějaké dřívější mučení. Ale obávám se, že není pochyb: pomaličku se plížil, krok za krokem, míli za mílí na jih až do země Mordor."

 

V pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Frodo slyšel tlukot vlastního srdce. Zdálo se, že i venku je ticho. Ani Samovy nůžky nebylo slyšet.

"Ano, do Mordoru," řekl Gandalf. "Žel, Mordor přitahuje všechny zlé tvory a Temná moc upnula všechnu svou vůli k tomu, aby se tam shromáždili. Nepřítelův Prsten také musel zanechat stopy, otevřel ho onomu volání. A pak, všude se šuškalo o novém Stínu na Jihu a o jeho nenávisti vůči Západu. Tam jsou jeho skvělí noví přátelé, kteří mu dopomohou k pomstě!

Chudák bláznivá! V té zemi poznal hodně, víc než mu bylo milo. A když se tak skrýval a čenichal na pomezí, museli ho dříve nebo později chytit a odvést - k výslechu. Obávám se, že právě tak se to stalo. Když jsme ho našli, už tam pobyl dost dlouho a vracel se. Vykonat nějaké poslání nebo nějakou ničemnost. Ale na tom teď nesejde. Největší ničemnost už způsobil.

Ano, skrze něho se naneštěstí Nepřítel dozvěděl, že Jeden prsten se našel. Ví, kde padl Isildur. Ví, kde Glum našel svůj prsten. Ví, že je to Velký prsten, protože dává dlouhověkost. Ví, že nepatří ke Třem, protože ty se nikdy neztratily a nesnesou žádné zlo. Věděl, že to není žádný ze Sedmi nebo Devíti, protože jejich osud je znám. Ví, že je to Jeden, A myslím, že se nakonec doslechl o hobitech a o Kraji.

Kraj - možná že jej právě hledá, pokud už nezjistil, kde leží. A opravdu se obávám, Frodo, že mu po léta bezvýznamné jméno Pytlík možná začalo připadat důležité!"

"Ale to je strašné!" vykřikl Frodo. "Mnohem horší než to nejhorší, co jsem si podle vašich narážek a varování představoval. Gandalfe, můj nejlepší příteli, co mám dělat? Protože teď mám opravdový strach. Co mám dělat? Lituju, že Bilbo to mizerné stvoření nezapíchl, když měl tu možnost."

"Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Lítost a milosrdenství: nechtěl udeřit bez potřeby. A byl za to dobře odměněn, Frodo. Spolehni se, že mu zlo tak málo ublížilo a že nakonec vyvázl právě proto, že zahájil vlastnictví Prstenu takhle. Lítostí."

"Promiňte," řekl Frodo. "Ale necítím nad Glumem žádnou lítost."

"Neviděl jsi ho," přerušil ho Gandalf.

"A ani nechci," řekl Frodo. "Nechápu vás. Chcete říct, že vy a elfové jste ho po všech těch hrozných skutcích nechali naživu? Vždyť není o nic lepší než skřet a je prostě nepřítel. Zaslouží smrt."

"Zaslouží! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců. Moc nedoufám, že se Glum napraví, než umře, ale možnost tady je. A je svázán s osudem Prstenu. Srdce mi říká, že má ještě sehrát nějakou roli, dobrou či zlou, než bude konec; a až k tomu dojde, Bilbova lítost možná rozhodne o mnoha osudech - v neposlední řadě i o tvém. Každopádně jsme ho nezabili: je velmi starý a velmi zbědovaný. Lesní elfové ho drží ve vězení, ale zacházejí s ním tak laskavě, jak jim velí jejich moudré srdce."

"Ale stejně," řekl Frodo, "když už Bilbo nemohl zabít Gluma, byl bych radši, kdyby si byl Prsten nenechal. Kdyby ho byl nikdy nenašel a já ho nebyl dostal! Proč jste mi jej nechal? Proč jste mě nepřinutil zahodit jej nebo zničit?"

"Nechal? Nepřinutil?" řekl čaroděj. "Copak jsi neslyšel, co ti celý čas vykládám? Nevíš, co mluvíš. Ale pokud jde o zahození, to by bylo zjevně nesprávné. Tyhle Prsteny se vždycky najdou. Ve zlých rukou mohl napáchat mnoho zla. A nejhorší by bylo, kdyby padl do ruky Nepřítele. A to by se bylo stalo; protože tohle je Jeden prsten a Nepřítel vyvíjí všechnu svou moc, aby jej našel a přitáhl k sobě.

Samozřejmé, můj milý Frodo, pro tebe to bylo nebezpečné; a to mě soužilo. Ale v sázce bylo tolik, že jsem musel trochu riskoval - ovšem i když jsem byl sebedál, nebylo dne, kdy by Kraj nestřežily bdělé oči. Dokud jsi Prsten nepoužíval, nemyslel jsem si, že by na tebe mohl mít nějaký trvalý zlý účinek, přinejmenším po velmi dlouhou dobu. A vzpomeň si, že před devíti lety, když jsem tě viděl naposled, jsem toho ještě moc nevěděl najisto."

"Ale proč jej tedy nezničit, když říkáte, že se to mělo stát už dávno?" opět zvolal Frodo. "Kdybyste mě byl upozornil nebo mi jen poslal zprávu, byl bych se ho hned zbavil."

"Ano? Jak bys to byl udělal? Už jsi to zkoušel?"

"Ne. Ale počítám, že by se dal rozbít kladivem nebo roztavit."

"Tak to zkus!" řekl Gandalf. "Zkus to teď hned!"

 

Frodo vytáhl Prsten z kapsy a zahleděl se na něj. Zdál se být holý a hladký, bez jakéhokoli viditelného znaku. Zlato vypadalo překrásně a čistě a Frodo si pomyslil, jak sytá a nádherná je to barva, jak dokonalá je to okrouhlost. Byla to obdivuhodná a vůbec drahocenná věc. Když jej vytahoval, chystal se jím mrštit do nejrozpálenějšího ohně. Ale teď zjišťoval, že to nemůže udělat, leda po velkém bojí. Potěžkával Prsten v dlani, váhal a násilím si připomínal všechno, co mu Gandalf řekl; a pak s vypětím vůle učinil pohyb, jako by jej chtěl odhodit - zjistil však, že jej strká zpátky do kapsy.

Gandalf se chmurně zasmál. "Vidíš? Ani ty, Frodo, už jej nemůžeš snadno zahodit nebo mu chtít ublížil. A já bych tě nemohl ‚nutit' - leda násilím, a tím bych ti zlomil ducha. Ale zlomit Prsten - tady je násilí marné. I kdybys ho vzal a bušil do něj perlíkem, nepoškrábal bys jej. Nedá se zničit ani tvou, ani mou rukou.

Tvůj ohýnek by samozřejmé neroztavil ani obyčejné zlato. Tenhle Prsten už jím prošel bez úhony a ani se nezahřál. Ale v celém Kraji není kovářská pec, kde by se s ním dalo něco dělat. Nestačily by ani kovadliny nebo pece trpaslíků. Říkalo se, že Prsteny moci může roztavil a strávit dračí oheň, ale na zemi už nezůstal žádný drak, v němž by byl starodávný oheň ještě dost žhavý; a žádný drak, ba ani Ancalagon Černý, nemohl nikdy ublížit Jednomu prstenu, Vládnoucímu prstenu, protože ten vyrobil Sauron sám.

Je jen jediná cesta: najít Pukliny osudu v hlubinách Orodruiny, Ohnivé hory, a tam Prsten vrhnout, pokud ho chceš skutečně zničit a navždy jej odstranit z dosahu Nepřítele."

"Já ho opravdu chci zničit!" vykřikl Frodo. "Nebo vlastně, nechat ho zničit. Já nejsem stavěný na nebezpečné podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani neviděl! Proč ke mně přišel? Proč jsem byl vybrán?"

"Takové otázky nelze zodpovědět," řekl Gandalf. "Můžeš si být jistý, že to nebylo pro nějakou přednost, kterou jiní nemají: rozhodné ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán. a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš."

"Ale já toho všeho mám tak málo! Vy jste moudrý a mocný. Nechcete si Prsten vzít?"

"Ne!" vykřikl Gandalf a vyskočil "S tou mocí by byla má moc už příliš velká a příliš strašná. A Prsten by nade mnou získal moc ještě větší a ještě smrtonosnější." Oči mu blýskaly a tvář vzplála jako vnitřním ohněm. "Nepokoušej mé! Já se přece nechci stát novým Temným pánem. A přece by si Prsten našel cestu k mému srdcí skrze lítost, soucit se slabostí a skrze touhu mít sílu ke konání dobra. Nepokoušej mě! Neodvažuji se jej přijmout, dokonce ani chovat jej v bezpečí a nepoužívat jej. Přání vládnout jím by přemohlo mou sílu. A já ji budu tolik potřebovat. Přede mnou leží velká nebezpečí."

Šel k oknu a roztáhl závěsy a otevřel okenice. Sluneční světlo opět proudem vniklo do pokoje. Po pěšině venku přešel Sam a hvízdal si. "A teď," obrátil se čaroděj zpátky k Frodovi. Leží rozhodnutí na tobě. Ale já ti budu vždycky pomáhat." Položil ruku Frodovi na rameno. "Pomohu ti nést to břímě, dokud bude spočívat na tobě. Ale musíme něco podniknout, a brzy. Nepřítel je na pochodu."

 

Dlouho mlčeli. Gandalf opět seděl a dýmal jako ztracen v myšlenkách. Zdálo se, že má oči zavřené, ale zpod víček napjatě sledoval Froda. Ten upřeně hleděl na rudé uhlíky v krbu, až mu vyplnily všechen obzor a jemu se zdálo, že hledí do hluboké ohnivé jámy. Myslil na pověstné Pukliny osudu a na hrůzy Ohnivé hory.

"No tak!" řekl konečně Gandalf. "Nač myslíš? Už ses rozhodl?"

"Ne!" odpověděl Frodo, vraceje se z temnot, a s údivem zjistil, že není tma a že za oknem vidí slunečnou zahradu. "Anebo možná ano. Pokud rozumím tomu, co jste říkal, zřejmě si musím Prsten nechal a střežit ho, aspoň prozatím, ať má nade mnou jakoukoli moc."

"Ať má jakoukoli moc, bude to trvat dlouho, nežli způsobí něco zlého, když jej přechováváš s tímhle záměrem," řekl Gandalf.

"To doufám," řekl Frodo. "Ale doufám, že brzy najdete nějakého jiného a lepšího přechovávače. Zdá se ale, že prozatím jsem nebezpečný, nebezpečný pro všechny, kdo žijí blízko mne. Nemohu přechovávat Prsten a zůstat tady. Měl bych opustit Dno pytle, opustit Kraj, opustit všechno a jít pryč." Vzdychl.

"Rád bych zachránil Kraj, kdybych mohl - ačkoli čas od času mi jeho obyvatelé připadali nevýslovně hloupí a omezení a měl jsem pocit, že zemětřesení nebo dračí nájezd by jim udělaly dobře. Ale teď už ten pocit nemám. Myslím, že dokud Kraj leží za mnou, bezpečný a útulný, bude mé putování snesitelnější: budu vědět, že někde je kousek pevné půdy, i když já už po ní šlapat nemohu.

Jistě, někdy jsem pomýšlel na odchod, ale představoval jsem si to jako prázdniny, jako řadu dobrodružství, takových, jaká zažil Bilbo, nebo lepších, která by skončila mírem. Ale tohle bude znamenat vyhnanství, útěk z nebezpečí do nebezpečí a všude je táhnout za sebou. A asi musím jít sám, jestli chci zachránit Kraj. Ale cítím se strašně malinký a jako vykořeněný. A - prostě - zoufalý. Ten Nepřítel je tak silný a hrozný."

Neřekl však Gandalfovi, že zatímco mluvil, v srdci mu vzplála touha následovat Bilba - následovat a snad i najít. Byla tak silná, že přemohla jeho strach; málem by byl v tu chvíli vyběhl na cestu bez klobouku, jako to udělal Bilbo za podobného jitra před lety.

"Můj milý Frodo!" zvolal Gandalf. "Hobiti jsou opravdu úžasná stvoření, jak jsem už říkal. Za měsíc víš o jejich zvycích první poslední, a přece tě po stu letech zase překvapí, když jsou v úzkých. Stěží jsem očekával takovou odpověď, ba ani od tebe ne. Ale Bilbo se nezmýlil, když volil svého dědice, ačkoli sotva tušil, jak to bude důležité. Obávám se, že máš pravdu. Prsten se už dlouho v Kraji ukrývat nedá; a kvůli tobě samému i kvůli ostatním budeš muset jít a zanechat své jméno Pytlík tady. Nebude bezpečné nosit to jméno za hranicemi Kraje a v Divočině. Dám ti teď cestovní jméno. Až půjdeš, jdi pod jménem pan Podhorský.

Ale nemyslím, že bys musel jít sám. Rozhodně ne, jestli víš o někom, komu můžeš důvěřovat a kdo by byl ochoten jít ti po boku - a koho bys byl ochoten vzít do neznámých nebezpečí. Hledáš-li však společníka, vybírej opatrně! A dávej pozor, co říkáš i nejbližším přátelům! Nepřítel má mnoho špehů a mnoho uší."

Náhle se zarazil, jako by naslouchal. Frodo si uvědomil, jaké ticho je uvnitř i venku. Gandalf se po straně připlížit k oknu. Pak přiskočil k římse a natáhl dlouhou paži ven a dolů. Ozvalo se vykviknutí a objevila se kudrnatá hlava Sama Křepelky vlečená za ucho.

"No tohle, při mých vousech!" řekl Gandalf. "Tak Sam Křepelka! A copak tam děláš?"

"Propánajána, pane Gandalfe!" křičel Sam. "Nic! Teda, jenom jsem stříhal trávník tady pod oknem, jestli mi rozumíte." Na důkaz pozvedl nůžky.

"Nerozumím," řekl Gandalf stroze. "Už hezky dlouho jsem je neslyšel cvakat. Jak dlouho už posloucháš za dveřmi?"

"Za dveřmi, pane? Promiňte, já vám nerozumím. Tady přece žádné dveře nejsou."

"Nedělej hlupáka! Co jsi slyšel a proč jsi poslouchal?" Gandalfovy oči blýskaly a obočí se mu ježilo.

"Pane Frodo, prosím vás!" křičel roztřesený Sam. "Nenechte ho, aby mi ublížil, pane! Nenechte ho, aby ze mě udělal něco nepřirozenýho! Táta by z toho byl hrozně nešťastnej. Já jsem neměl žádný špatný úmysly, čestné slovo, pane!"

"Neublíží ti," řekl Frodo, který se stěží bránil smíchu, ačkoli byl sám poplašen a značně zmaten. "Ví stejně dobře jako já, že jsi neměl špatné úmysly. Ale hezky mu teď odpověz, nač se tě ptá!"

"P-pane," zakoktal se trochu Sam, "slyšel jsem spoustu věcí, kterým jsem moc nerozuměl, pane, o nějakém nepříteli a o prstenech a o panu Bilbovi a o dracích a o ohnivé hoře - a o elfech, pane. Poslouchal jsem, protože jsem si nemohl pomoct, jestli mi rozumíte. Víte, pane, já mám takový příběhy hrozně rád. A taky jim věřím, ať si Ted říká co chce. Elfové, pane! Ty bych vážně rád viděl. Nemohl byste mě, pane, vzít s sebou k elfům, až půjdete?"

Tu se Gandalf rozesmál. "Pojď dovnitř!" křikl, vztáhl paže a provlekl ohromeného Sama i s nůžkami a kousky trávy beze všeho oknem a postavil ho na podlahu. "Vzít tě s sebou k elfům?" řekl a prohlížel si Sama pozorně; tváří mu však prokmitával úsměv. "Tak ty jsi slyšel, že pan Frodo odchází?"

"Slyšel, pane. A proto jsem škytnul: to jste zřejmě slyšel. Já nechtěl, ale vylítlo to ze mně: byl jsem z toho celej pryč."

"Nedá se nic dělat, Same," řekl Frodo smutně. Uvědomil si totiž právě, že na útěku z Kraje se bude muset rozloučit s více věcmi než jen s důvěrně známým pohodlím Dna pytle, "Budu muset jít. Ale" - pevně na Sama pohlédl - "jestli ti na mně opravdu záleží, budeš mlčet jako hrob. Rozumíš? Jestli ne, jestli vydechneš jen slovíčko o tom, co jsi tu slyšel, pak doufám, že tě Gandalf promění ve skvrnitou ropuchu a do zahrady pošle plno hadů."

Sam padl na kolena a roztřásl se. "Vstávej, Same!" řekl Gandalf. "Vymyslet jsem něco lepšího. Něco, co ti zavře pusu a pořádně tě to vytrestá za poslouchání. Půjdeš s panem Frodem."

"Já, pane!" vykřikl Sam a vyskočil jako pes, kterého pozvou na procházku. "Já mám jít a vidět elfy a vůbec! Hurá!" zařval a pak se rozplakal.