ODHALENÉ SPIKNUTÍ

"Teď radši pojeďme domů i my," řekl Smíšek. "Vidím, že tady není všechno samo sebou, ale to počká, až budeme pod střechou."

Zamířili dolů cestou k Přívozu, jež byla přímá, udržovaná a hrazená velkými omítnutými kameny. Po sto metrech je dovedla na břeh řeky, kde bylo široké prkenné přístaviště. U něho byla přivázána velká plochá pramice. Bílé uvazovací kůly na kraji vody pableskovaly ve svitu lamp na dvou vysokých sloupech. Za nimi stoupaly přes živé ploty mlhy z plochých polí; voda před nimi však byla temná, jen v rákosí u břehu se svíjelo pár kadeřavých pramínků par. Zdálo se, že na druhé straně je mlhy méně.

Smíšek převedl poníka přes můstek na prám a ostatní ho následovali Pak Smíšek pomalu odrazil dlouhou tyčí. Brandyvína se před nimi valila zvolna a široce. Na druhé straně byl břeh strmý a klikatila se po něm stezička od přístaviště. Blikaly tam lampy. Dále čněl Rádovský kopec; a z něho bludnými závoji mlhy žlutě a červeně prosvítala spousta kulatých okének. Byla to okna Brandova, starobylého domova Brandorádů.

 

Před dávnými léty Gorhendad Starorád, hlava Starorádovské rodiny, jedné z nejstarších na Blatech, ba v celém Kraji, překročil Řeku, jež původně ohraničovala zemi na východě. Vystavěl si (a vyhloubil) Brandov, změnil si jméno na Brandorád a usadil se jako pán malé, vlastně nezávislé země. Jeho rodina se rozrůstala i po jeho skonu, až Brandov zaujal celý nízký kopec a měl troje velké hlavní dveře, mnoho postranních dveří a asi stovku oken. Brandorádi a jejich četní vazalové pak začali hloubit a později stavět v širokém okolí. To byl počátek Rádovska, hustě osídleného pruhu mezi Řekou a Starým hvozdem, jakési kolonie Kraje. Hlavní vsí byly Rádohraby, shluklé na stráních a svazích za Brandovem.

Obyvatelé Blat se s Rádovskými přátelili a autorita Pána z Brandova (jak se říkalo hlavě Brandorádů) dosud platila mezi sedláky kolem Pařezova a Rákosin. Většina lidí ze starého Kraje však pohlížela na Rádovské jako na zvláštnost, jako na poloviční cizince. Ve skutečnosti se však od hobitů ze čtyř čtvrtek příliš nelišili. Kromě jediného bodu: měli rádi lodičky a někteří uměli plavat.

Jejich země byla původně od východu nechráněná; na té straně však zbudovali živý plot: Vysoké křoví. Vysadili jej před mnoha pokoleními a teď byl hustý a vysoký, protože byl soustavně udržován. Táhl se celou cestu od Brandyvínského mostu velkým obloukem vzdalujícím se od Řeky až ke Koneckřoví (kde Opletnice vytéká z Hvozdu a vlévá se do Brandyvíny): dobrých dvacet mil z jednoho konce na druhý. Nebyla to ovšem dokonalá ochrana. Hvozd se na mnoha místech přibližoval až k živému plotu. Rádovští po setmění zamykali dveře, a to také nebylo v Kraji obvyklé.

 

Pramice se zvolna šinula přes vodu. Rádovský břeh se blížil. Sam byl jediný člen výpravy, který dosud nebyl za Řekou. Měl zvláštní pocit, jak pomalý, bublající proud klouzal mimo: jeho starý život ležel vzadu v mlhách, vpředu leželo dobrodružství. Poškrábal se na hlavě a na okamžik zatoužil, aby byl pan Frodo mohl zůstat klidné dál v Dně pytle.

Čtyři hobiti vystoupili z pramice. Smíšek ji uvazoval a Pipin už vedl poníka do svahu, když Sam (který se ohlížel na rozloučenou s Krajem) chraptivě zašeptal:

"Ohlédněte se, pane Frodo! Vidíte něco?"

Na protějším přístavišti pod vzdálenými lampami tak tak rozeznali nějaký tvar: vypadalo to jako zapomenutý černý uzel. Ale jak se dívali, zdálo se, že se kymácí sem a tam, jako když ohledává půdu. Pak se to odplazilo nebo schouleně zašlo zpět do tmy za lampami.

"Co je propána tohle?" vykřikl Smíšek.

"Něco, co nás sleduje," řekl Frodo. "Ale teď se mě na víc neptej! Honem odtud!" Utíkali pěšinou nahoru na stránku, ale když se ohlédli, protější břeh byl zahalen mlhou a nebylo vidět nic.

"Ještě dobře, že na západním břehu nenecháváte čluny!" řekl Frodo. "Mohou se koně dostat přes řeku?"

"Mohou jet dvacet mil na sever k Brandyvínskému mostu - nebo by mohli plavat," řekl Smíšek. "Ale ještě jsem neslyšel, že by kůň přeplaval Brandyvínu. "Ale co s tím mají společného koně?"

"Potom ti to řeknu. Nejdřív pod střechu a pak si popovídáme."

"Dobře. Ty a Pipin znáte cestu, tak já pojedu napřed a řeknu Cvalimu Bulvovi, že jdete. Postaráme se o večeři a o ostatní."

"Večeřeli jsme časně u sedláka Červíka." řekl Frodo; "ale klidně bychom si dali ještě."

"Dostanete! Dej mi ten košík!" řekl Smíšek a odjel do tmy.

 

Od Brandyvíny k Frodovu novému domovu ve Studánkách byl kus cesty. Nechali Rádovský kopec a Brandov vlevo a na okraji Rádohrab narazili na hlavní rádovskou silnici vedoucí na jih od Mostu. Půl míle severněji se jim vpravo otevřela cestička. Po ní šli pár mil do kopce a z kopce krajem.

Nakonec stanuli před úzkou brankou v hustém živém plotě. Dům ve tmě vůbec nebylo vidět; stál kus od cesty uprostřed širokého okrouhlého trávníku obklopeného pruhem nízkých stromů, za nimiž byl další živý plot. Frodo si domek vybral, protože stál v odlehlém zákoutí a poblíž nebyly jiné usedlosti. Mohl přicházet a odcházet neviděn. Kdysi dávno jej Brandorádi postavili pro hosty nebo pro členy rodiny, kteří měli chuť na čas uniknout z přelidněného Brandova. Byl to staromódní venkovský domek co nejpodobnější hobití noře: byl dlouhý a nízký, bez patra; měl drnovou střechu, kulatá okna a velké kulaté dveře.

Když přicházeli po zelené pěšince od branky, nebylo vidět žádné světlo; okna byla tmavá a zakrytá okenicemi. Frodo zaklepal na dveře a Cvali Bulva otevřel. Rozlilo se přívětivé světlo. Rychle vklouzli a zavřeli se i se světlem uvnitř. Stáli v prostorné předsíni s dveřmi po obou stranách; před nimi se táhla středem domu chodba.

"Tak co si o tom myslíš?" zeptal se Smíšek, přicházeje po chodbě. "Udělali jsme za ten krátký čas, co se dalo, aby to vypadalo jako domov. Vždyť jsme sem s Cvalim dojeli až včera s posledním nákladem."

Frodo se rozhlédl. Opravdu to vypadalo jako domov. Spousta jeho oblíbených věcí - nebo Bilbových věcí (silně mu ho v novém prostředí připomínaly) - byla rozestavena co nejvíc jako v Dně pytle. Byl to příjemný, pohodlný, přívětivý koutek; napadlo ho, jak rád by se tu tiše usadil doopravdy. Připadlo mu nepěkné, že přátelům připravil takovou práci, a znovu se ptal sám sebe, jak jím řekne, že musí tak záhy odejít, vlastně hned. A přece to musel udělat ještě večer, než půjdou spát.

"Je to nádhera," řekl s přemáháním. "Skoro mám pocit, že jsem se ani nepřestěhoval."

 

Pocestní pověsili pláště a naskládali batohy na podlahu. Smíšek je provedl chodbou a otevřel dveře na konci. Zazářilo světlo ohně a vyvalila se pára.

"Lázeň!" vykřikl Pipin. "Ó požehnaný Smělmíre!"

"V jakém poradí půjdeme?" ptal se Frodo. "Od nejstaršího, nebo od nejrychlejšího? V obou případech budete poslední. Mistře Peregrine."

"Spolehni se, že jsem to zařídil líp!" řekl Smíšek. "Přece nezačneme život ve Studánkách hádkou. V téhle místnosti stojí tři vany a kotel vroucí vody. Jsou tam taky ručníky, rohože a mýdlo. Tak dovnitř a hoďte sebou!"

Smíšek a Cvali odešli do kuchyně na druhé straně chodby a dokončovali poslední přípravy k pozdní večeři. Z koupelny zaznívaly útržky soupeřících písniček smíšené se šploucháním a čvachtáním. Pipinův hlas najednou vynikl nad ostatní a zazpíval jednu Bilbovu oblíbenou koupelovou píseň.

 

Ať žije koupel večerní.

když spláchnem prach a bláto v ní!

Nezpívá jenom pitomec,

že horká voda je krásná věc!

 

Líbezný zvuk má tichý déšť,

potůček z kopce hopkuje;

lepší než stružka zvonící

je horká voda pářící.

 

Dobrá je v hrdle studená

pro toho, který žízeň má;

lepší je hrdlem pivo lít

a horkou vodu v lázni mít.

 

Vodotrysk, to je nádhera.

když voda k nebi vyvěrá.

lepší než chladná fontána

je v horké šplouchat nohama.

 

Ozvalo se strašlivé šplouchnutí a řev Ouha! Frodovým hlasem. Ukázalo se, že velká část Pipinovy lázně napodobila vodotrysk a vznesla se ke stropu.

Smíšek šel ke dveřím. "A co večeře a pivo do hrdla?" zavolal. Frodo vyšel a vysoušel si vlasy.

"Je tam ve vzduchu tolik vody, že se jdu dosušit do kuchyně," řekl.

"No nazdar!" řekl Smíšek, když nahlédl dovnitř. Kamenná podlaha plavala. "Měl bys to všechno vytřít, než dostaneš něco k jídlu, Peregrine," řekl. "Pospěš si, nebo na tebe nebudeme čekat."

 

Večeřeli v kuchyni na stole u ohně. "Houby už asi chtít nebudete?" řekl Cvalimír s malou nadějí.

"Ale budeme!" zvolal Pipin.

"Jsou moje!" řekl Frodo. "Mně je dala paní Červíkova, královna mezi selkami. Dejte ty chamtivé pracky pryč a já budu rozdílet."

Hobiti mají pro houby vášeň, která převyšuje i nejnáruživější zálibu Velkých lidí. Ta skutečnost zčásti vysvětluje dlouhé výpravy na proslulá blatská pole, které podnikal mladý Frodo, a hněv poškozeného Červíka. Tentokrát měli všichni hojnost, dokonce i podle hobitích měřítek. Přišly na řadu také jiné věci, a když dojedli, i Cvalimír Bulva spokojeně zafuněl. Odstrčili stůl a přitáhli židle ke krbu.

"Uklidíme pak," řekl Smíšek. "Teď mi všechno povězte! Tuším, že jste prožívali dobrodružství, a to bylo nespravedlivé, když jsem u toho nebyl. Chci úplnou zprávu: a hlavní chci vědět, co bylo starému Červíkovi a proč se mnou tak mluvil. Znělo to, skoro jako kdyby byl vyděšený, pokud je to možné,"

"Všichni jsme byli vyděšení," řekl Pipin po odmlce, kdy Frodo zíral do ohně a mlčel. "Taky bys byl, kdyby tě dva dny honili Černí jezdci."

"A co jsou zač?"

"Černé postavy jezdící na černých koních," odpověděl Pipin. "Když Frodo nechce mluvit, povím ti to od začátku." Pak vylíčil celou jejich cestu od chvíle, kdy opustili Hobitín. Sam ho podporoval pokyvováním a souhlasnými výkřiky. Frodo zůstával zticha.

"Myslel bych, že si to všechno vymýšlíte," řekl Smíšek, "kdybych neviděl ten černý stín v přístavišti - a neslyšel ten divný tón v Červíkově hlase. Jak si to všechno vysvětluješ, Frodo?"

"Bratránek Frodo byl náramně tajnůstkářský," řekl Pipin. "Ale přišel čas, aby rozvázal. Zatím jsme neslyšeli nic víc než Červíkův dohad, že to má co dělat s Bilbovým pokladem."

"To byl jen dohad," řekl Frodo spěšně. "Červík nic neví."

"Starý červík má bystrou hlavu," řekl Smíšek. "Ví víc, než co mu vyčteš z té jeho baculaté tvářičky. Slyšel jsem, že kdysi chodíval do Starého hvozdu, a má pověst člověka, který zná spoustu divných věcí. Ale mohl bys nám aspoň říct, Frodo, jestli podle tebe hádal dobře nebo špatně."

"Myslím," odvětil Frodo pomalu, "že hádal celkem dobře. Je tady souvislost s Bilbovým starým dobrodružstvím a Jezdci hledají, nebo spíš pátrají po něm a po mne. Bojím se také, jestli to chcete vědět, že to není žádná legrace; a že nejsem v bezpečí ani tady, ani nikde jinde." Rozhlédl se po oknech a stěnách, jako by se bál, že najednou povolí. Ostatní na něho hleděli mlčky a vyměňovali si významné pohledy.

"Za chviličku to přijde," šeptl Pipin Smíškovi. Smíšek přikývl.

"Tak!" řekl konečně Frodo a narovnal se, jako by dospěl k rozhodnutí. "Už to nemohu dál tajit. Musím vám něco říct. Ale nevím, jak vlastně začít."

"Myslím, že bych ti mohl pomoct," řekl Smíšek pokojně, "kdybych ti toho část řekl sám."

"Co tím myslíš?" pohlédl na něho Frodo s obavou.

"Nic víc, můj milý Frodíku, než že je ti mizerně, protože nevíš, jak se rozloučit. Chtěl jsi přece odejít z Kraje. Ale nebezpečí tě dostihlo dřív, než jsi očekával, a teď se odhodláváš jít hned. A nechce se ti. Je nám tě moc líto."

Frodo otevřel ústa a zase je zavřel. Jeho užaslý výraz byl tak komický, že se rozesmáli. "Ty náš Frodo!" řekl Pipin, "Copak sis opravdu myslel, že jsi nás všechny vodil za nos? Na to bys musel být opatrnější nebo chytřejší! Už od dubna bylo jasné. že se chystáš odejít a že se loučíš se všemi svými oblíbenými místy. Slyšeli jsme tě v jednom kuse bručet: ‚Jestlipak se ještě někdy podivám do tohohle údolí', a podobně. A dělat, že ti došly peníze, a prodat své milované Dno pytle Pytlíkovům ze Sáčkova! A ty tajné hovory s Gandalfem."

"Nebesa!" řekl Frodo. "Myslel jsem si, kdovíjak nejsem opatrný a chytrý. Nevím, co by řekl Gandalf. Vykládá si tedy o mém odchodu celý Kraj?"

"Kdepak!" řekl Smíšek. "Toho se neboj! Dlouho se to samozřejmě v tajnosti neudrží; ale zatím to myslím víme jen my spiklenci. Musíš přece pomyslet, že tě známe dobře a že jsme s tebou často. Obvykle dokážeme uhodnout, co si myslíš. A znal jsem taky Bilba. Abych pravdu řekl, sleduju tě dost bedlivě od té doby, co odešel. Myslel jsem, že se za ním dříve nebo později vydáš; čekal jsem dokonce, že půjdeš dřív, a poslední dobou jsme měli velké starosti. Děsili jsme se, že nám uklouzneš a zmizíš najednou, docela sám jako on. Od jara máme oči dokořán a spoustu jsme toho naplánovali. Neutečeš jen tak!"

"Ale já musím jít," řekl Frodo. "Nedá se nic dělat, drazí přátelé. Je to pro nás všechny hrozné, ale je zbytečné mě zdržovat. Když už jste uhodli tolik, prosím vás pomozte mi a nepřekážejte mi!"

"Ty nám nerozumíš!" řekl Pipin. "Ty musíš jít - a proto musíme i my. Smíšek a já jdeme s tebou. Sam je výborný chlapík a skočil by pro tebe do dračího chřtánu, kdyby si přitom nezakopl o vlastní nohu; ale ve svém nebezpečném dobrodružství budeš potřebovat víc než jednoho společníka."

"Moji drazí a znejmilejší hobiti!" řekl Frodo, hluboce dojat. "Ale to nemohu připustit. O tom jsem už dávno rozhodl. Mluvíte o nebezpečí, ale nechápete. Tohle není žádná honba za pokladem, žádná cesta tam a zase zpátky. Utíkám z jednoho smrtelného nebezpečí do druhého."

"Samozřejmě že chápeme." řekl Smíšek pevně. "Proto jsme se rozhodli jít. My víme, že Prsten není žádná legrace; ale uděláme, co bude v našich silách, abychom ti pomohli proti Nepříteli."

"Prsten!" řekl Frodo už zcela ohromeně.

"Ano, Prsten," řekl Smíšek. "Náš znejmilejší hobite, ty neznáš zvědavost přátel. O Prstenu jsem věděl už léta - ještě než Bilbo odešel; ale když se s ním tajil, nechával jsem si to pro sebe, dokud nevzniklo naše spiknutí. Neznal jsem Bilba samozřejmě tak dobře, jako znám tebe; byl jsem příliš mladý a on byl taky opatrnější - ale dost opatrný nebyl. Jestli chceš vědět, jak jsem to odhalil, povím ti to."

"Povídej," řekl Frodo chabě.

"Příčinou jeho pádu byli Pytlíkovi ze Sáčkova, jak se dalo čekat. Jednoho dne, asi rok před oslavou, jsem šel náhodou po silnici a vidím Bilba před sebou. Najednou se v dálce objevili Pytlíkovi ze Sáčkova a mířili k nám. Bilbo zpomalil, a čáry máry fuk! - byl pryč. Byl jsem tak zaražený, že jsem se málem zapomněl schovat obvyklejším způsobem; ale stačil jsem prolézt živým plotem a dal jsem se přes pole. Koukal jsem se plotem na silnici, kdy budou Pytlíkovi ze Sáčkova pryč, a díval jsem se přímo na Bilba, když se najednou znovu zjevil. Zahlédl jsem lesk zlata, když něco strkal zpátky do kapsy kalhot.

Potom jsem měl oči otevřené. Abych pravdu řekl, špehoval jsem. Ale musíš uznat, že mi to muselo vrtat hlavou, a bylo mi ani ne dvacet. Budu asi jediný v Kraji kromě tebe, Frodo, kdo kdy viděl starouškovu tajnou knihu."

"Tys četl jeho knihu?" vykřikl Frodo. "Nebesa nad námi! Copak není vůbec žádné bezpečí?"

"Nic moc, řekl bych," odpověděl Smíšek, "Ale jenom jsem se jednou podíval a i to mi dalo dost práce. Nikdy ji nenechával ležet. Rád bych věděl, co se s ní stalo. Moc rád bych si ji prošel znovu. Máš ji, Frodo?"

"Ne; v Dně pytle nebyla. Musel ji odnést pryč."

"Čili, jak jsem říkal," pokračoval Smíšek, "co jsem věděl, to jsem si nechával pro sebe až do letošního jara, kdy to začalo být vážné. Pak jsme utvořili spiknutí; a protože jsme to také mysleli naprosto vážně, moc jsme se neohlíželi na prostředky. Ty nejsi zrovna snadný oříšek k rozlousknutí, a Gandalf teprve ne. Ale jestli chceš být představen našemu hlavnímu vyzvědači, tak ti ho předvedu."

"Kde je?" rozhlížel se Frodo, jako by očekával, že ze skříně vystoupí tajemná postava v masce.

"Předstup, Same!" řekl Smíšek a Sam povstal, červený až po uši. "Tady je náš zpravodaj. A nasbíral toho dost, to ti řeknu, než byl nakonec dopaden. Potom se ale cítil vázán slibem a bylo po zprávách."

"Sam!" vykřikl Frodo s pocitem, že víc už se žasnout nedá, a vůbec nebyl schopen určit, jestli se zlobí, baví, cítí úlevu, nebo si jen připadá jako hlupák.

"Ano, pane!" řekl Sam. "Prosím za prominutí, pane. Ale já jsem to s váma vůbec nemyslel špatně, pane Frodo, a s panem Gandalfem samozřejmě taky ne. Ten má ale rozum, abyste věděli; a když jste řekl, že půjdete sám, řekl: ‚Ne! Vezmi někoho, komu můžeš důvěřovat.'"

"Ale vždyť to nevypadá, že mohu někomu důvěřovat," řekl Frodo.

Sam na něho nešťastně pohlédl. "Záleží na tom, co chceš," vmísil se do řeči Smíšek, "Můžeš nám důvěřovat, že s tebou budeme v dobrém i ve zlém - až do hořkého konce. A můžeš nám důvěřovat, že uchováme jakékoli tvoje tajemství - a líp než ty sám. Ale nemůžeš nám důvěřovat, že tě necháme v nouzi samotného a že ti dovolíme jen tak odejít. Jsme tvoji přátelé, Frodo. Zkrátka: tady to máš. Víme většinu toho, co ti Gandalf řekl. Víme toho o Prstenu hodné. Hrozně se bojíme - ale jdeme s tebou; nebo za tebou jako psi."

"A konečně," dodal Sam, "měl byste se řídit radou elfů. Gildor říkal, že máte vzít sebou ty, kteří chtějí jít, to nezapřete."

"Nezapírám," řekl Frodo a hleděl na Sama, který se teď široce usmíval. "Nezapírám nic, ale víckrát nebudu věřit, že spíš, ať chrápeš nebo ne. Pořádně tě kopnu, abych měl jistotu.

Vy jste ale banda podvodníků!" obrátil se k ostatním. "Ale jste hodní!" Zasmál se, vstal a zamával pažemi. "Vzdávám se. Budu se řídit Gildorovou radou. Kdyby nebezpečí nebylo tak černé, skákal bych radostí. I tak jsem šťastný; šťastnější, než jsem byl celý dlouhý čas. Děsil jsem se tohohle večera."

"Dobře! Tedy vyřízeno. Třikrát hurá kapitánu Frodovi a spol.!" vykřikli a dali se do tance kolem něho. Smíšek a Pipin zazpívali písničku, kterou zřejmě složiti pro tuto příležitost.

Byla složena podle vzoru trpasličí písně, která kdysi vylákala Bilba na dobrodružnou pouť, a měla stejný nápěv:

 

Sbohem, krbe s komnatou!

Ať padá déšť a vichry řvou,

jen nasedni, než se rozední,

jsme za lesem a za horou.

 

Roklinka s elfy čeká nás

na louce, nad níž strmí sráz

do pustých blat žene nás chvat,

kam pak, to neví nikdo z nás.

 

Nepřítel za námi, před námi děs,

za lůžko postačí zelený les,

až nakonec vše zdoláme přec

a odpočineme od svých cest.

 

Tak nasedni! Tak nasedni!

Musíme jet, než se rozední!

 

"Výborně," řekl Frodo. "Ale v tom případě máme ještě hodně práce, než půjdeme spát, aspoň dnes ještě pod střechou."

"Ale to přece byla poezie!" řekl Pipin. "Opravdu chceš jet, než se rozední?"

"Nevím," řekl Frodo. "Bojím se těch Černých jezdců a jsem přesvědčen, že je nebezpečné zůstávat dlouho na místě, zvlášť když se ví, kam jsem měl namířeno. Gildor mi také radil nečekat. Ale moc rád bych viděl Gandalfa. Bylo vidět, že i Gildora znepokojilo, když slyšel, že se Gandalf vůbec neobjevil. Záleží jen na dvou věcech: jak brzy se mohou Jezdci dostat do Rádohrab? A jak brzy můžeme vyrazit? Bude to znamenat spoustu příprav."

"Odpověď na druhou otázku zní," řekl Smíšek, "že můžeme vyrazit za hodinu. Připravil jsem vlastně všechno. Ve stáji za humny je šest poníků; zásoby a vybavení jsou všechny sbalené, až na pár kusů šatstva a potraviny, které se kazí."

"Zdá se, že to bylo velmi činorodé spiknutí," řekl Frodo. "Ale co Černí jezdci? Mohli bychom v nebezpečí počkat ještě jeden den na Gandalfa?"

"Záleží na tom, co si myslíš, že by Jezdci udělali, kdyby tě našli," odpověděl Smíšek. "Mohli by tu být už teď, jestli je nezastavili u Severní brány, kde živý plot sbíhá k Řece před Mostem. Strážní by je sem v noci nepustili, ale mohli by se probít. I za dne by se myslím snažili zadržet je venku, přinejmenším dokud by neposlali zprávu rádovskému Pánu - protože Jezdci by se jim nelíbili a určitě by z nich měli strach. Rádovsko nemůže dlouho čelit soustředěnému útoku. A je možné, že ráno by pustili i Černé jezdce, kdyby se ptali po panu Pytlíkovi. Je obecně známo, že se stěhuješ zpátky do Studánek."

 

Frodo chvíli dumal. "Rozhodl jsem se," řekl nakonec. "Vyrazím zítra, sotva se rozední. Ale nepojedu po silnici: to by bylo bezpečnější čekat tady. Když pojedu Severní branou, bude se hned vědět, že jsem z Rádovska odjel, místo aby to zůstalo aspoň pár dní tajemstvím. A navíc, Most a Východní cesta budou u hranic určitě střežené, ať už se nějaký Jezdec dostane do Rádovska nebo ne. Nevíme, kolik jich je; ale jsou nejmíň dva a možná víc. Můžeme udělat jen jedno: vydat se zcela nečekaným směrem."

"Ale to můžeš myslet jen Starý hvozd!" zhrozil se Cvalimír. "Na to nemůžete ani pomyslet. To je stejné nebezpečné jako Černí jezdci."

"Ne tak docela," řekl Smíšek, "zní to zoufale, ale já věřím, že má Frodo pravdu. Je to jediný způsob, jak se dostat pryč a nebýt hned pronásledován. Při trošce štěstí bychom mohli získat slušný náskok."

"Ale ve Starém hvozdu nebudete mít žádné štěstí," namítal Cvalimír. "Tam nikdy nikdo nemá štěstí. Ztratíte se. Lidi tam nechodí."

"Ale chodí!" řekl Smíšek. "Brandorádi tam chodívají - občas, když je to napadne. Mají vlastní vchod. Frodo tam jednou byl, hrozně dávno. Já tam byl několikrát; obyčejně za světla, když jsou stromy ospalé a celkem klidné."

"No, dělejte, jak myslíte!" řekl Cvalimír. "Já se Starého hvozdu bojím víc než čehokoli jiného, co znám: vyprávějí se o něm hrozné zkazky; ale na mém názoru nezáleží, protože já se nikam nevydávám. Ale jsem rád, že tu někdo zůstává, aby řekl Gandalfovi, co jste udělali, až se ukáže. Určitě to bude brzo."

I když měl Froda rád, Cvali Bulva nijak netoužil opustit Kraj a vidět, co leží za ním. Jeho rodina pocházela z Východní čtvrtky, z Brodku v Mostoluzích, ale nikdy dřív nepřekročil Brandyvínský most. Podle původního plánu spiklenců měl zůstat doma, odbýval zvědavce a co nejdéle udržoval domnění, že pan Pytlík pořád bydlí ve Studánkách. Dokonce si přinesl i nějaké Frodovy odložené šaty, aby mohl lépe hrát svou úlohu. Nenapadlo je, jak nebezpečná úloha to může být.

"Výborně," řekl Frodo, když plán vyslechl. "Jinak bychom nebyli mohli nechat Gandalfovi zprávu. Nevím, jestli jezdci umějí číst, ale neriskoval bych písemný vzkaz; co kdyby se dostali dovnitř a prohledali to tu? Ale jestli je Cvali ochoten střežit pevnost, takže se Gandalf dozví, kudy jsme se vydali, jsem rozhodnut. Hned ráno vyrazím do Starého hvozdu."

"Tak to bychom měli," řekl Pipin. "Vcelku je mi náš úkol příjemnější než Cvaliho - čekat tady na Černé jezdce."

"Jen počkej, až budeš pěkně v Hvozdu," řekl Cvalimír; "zítra touhle dobou si budeš přát, abys byl tady se mnou."

"Je zbytečné o tom dál diskutovat," řekl Smíšek. "Ještě musíme uklidil, sbalit a pak spát. Vzbudím vás všechny před rozedněním."

 

Když se konečně Frodo dostal do postele, nemohl usnout. Bolely ho nohy. Byl rád, že zítra pojede. Časem upadl do nejasného snu, v němž jako by hleděl z vysokého okna na temné moře propletených stromů. Dole v kořání bylo slyšet, jak nějací tvorové lezou a čenichají. Cítil, že ho dříve nebo později vyčenichají.

Pak zaslechl z dálky zvuk. Nejdřív si myslel, že je to vichr v listnatém lese. Pak poznal, že to není listí, ale zvuk dalekého Moře; zvuk, který v bdění nikdy neslyšel, ačkoli jej často trápil ve snu. Najednou se octl venku. Nikde žádný strom. Byl na temném vřesovišti a ve vzduchu byl zvláštní slaný pach. Vzhlédl a spatřil před sebou vysokou bílou věž osaměle stojící na vysokém hřebeni. Zmocnila se ho silná touha vylézt na věž a spatřit Moře. Začal se drápat do kopce k věži; náhle se však na obloze ukázalo světlo a zarachotil hrom.