1. O hobitech

Tato kniha se vesměs zabývá hobity a z jejích stránek se čtenář může dozvědět hodně o jejich povaze, ale málo o jejich dějinách. Další informace lze najít také ve výboru z Červené knihy Západní marky, který byl vydán pod názvem "Hobit". Onen příběh byl čerpán z prvních kapitol Červené knihy, sepsaných samotným Bilbem, prvním hobitem, který se proslavil ve velkém světě, a jím nazvaných "Cesta tam a zase zpátky", protože pojednávají o jeho cestě na východ a o jeho návratu: dobrodružství, které později zapletlo všechny hobity do velkých událostí onoho věku, jež jsou vylíčeny v této knize.

Mnozí si ovšem mohou přát dozvědět se více o tomto pozoruhodném nárůdku hned na počátku, kdežto jiní snad nevlastní předcházející knihu. Pro takové čtenáře je zde shrnuto několik poznámek o důležitých otázkách hobitosloví a je krátce připomenuto první dobrodružství.

 

Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dobře obdělávanou půdu: jejich oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři. Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před "Velkými lidmi", jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněnosti se zemí nemohou větší a nemotornější plemena napodobit.

Jsou to totiž malí človíčci, drobnější než trpaslíci: méně podsadití a hranatí, i když ve skutečnosti nejsou o mnoho menší. Jejich výška se různí, pohybuje se od dvou do čtyř stop naší míry. Nyní zřídka dorůstají tří stop, ale říkají, že se zmenšili a že za starších dob bývali větší. Podle Červené knihy Bandobras (Bučivoj) Bral, syn Hromželeza II., měřil čtyři stopy pěl palců a mohl jezdit na koni. V celých hobitských letopisech byl překonán pouze dvěma slavnými postavami dávnověku, ale o této podivuhodné věci jedná právě naše kniha.

Pokud jde o hobity z Kraje, o nichž vypráví tento příběh, za dnů míru a hojnosti to býval veselý lid. Oblékali se do jasných barev, proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili zřídka, protože měli na chodidlech tvrdou kůži a nohy porostlé hustými kudrnatými chlupy velmi podobnými vlasům, které mívali zpravidla hnědé. Proto jediné řemeslo, které málo pěstovali, bylo obuvnictví; měli však dlouhé a obratné prsty a uměli vyrábět spoustu jiných užitečných a pěkných věcí. Tváře mívali spíš dobromyslné než krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili často a důkladně: k prostoduchým žertům byli hotoví stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli dostat). Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře rozdávali a dychtivě přijímali.

Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými: jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a měli rádi i neradi vesměs stejné věci jako lidé. Jakého druhu ale přesně je náš vzájemný poměr, to se už nedá zjistit. Počátek hobitů leží hluboko ve Starých časech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud uchovávají záznamy o onom zmizelém věku a jejich tradice se zabývá téměř výlučně jejich vlastními dějinami, v nichž lidé vystupují zřídka a o hobitech tam není ani zmínka. A přece je jasné, že hobiti ve skutečnosti žili ve Středozemi už dlouhá léta, než si jich ostatní národy vůbec všimly. A protože svět byl koneckonců plný prapodivných tvorů, tito lidičkové se zdáli pramálo důležití. Za časů Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání, nabyli důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a Velkých.

 

Ony časy, Třetí věk Středozemě, jsou dnes dávno pryč a tvar všech zemí se změnil; ale oblast, v níž hobiti tenkrát žili, byla nepochybně táž, kde dosud přežívají: severozápad Starého světa na východ od Moře. O svém původním domově nevěděli hobiti za Bilbových časů už vůbec nic. Láska k učenosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí. Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování. Jak pověsti, tak některé jejich příznačné zvyky a slova svědčí ovšem jasně o tom, že jako mnohé jiné národy táhli hobiti v dávné minulosti na západ. Jejich nejstarší zkazky zřejmě zachycují dobu, kdy přebývali v dolinách horního toku řeky Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Proč se později odhodlali k těžkému a nebezpečnému přechodu hor do Eriadoru, se již s jistotou neví. Jejich vlastní zkazky mluví o rozmnožení lidí v zemi a o stínu, který padl na les; ten potemněl a od té doby se jmenoval Temný hvozd. Než překročili hory, rozdělili se již hobiti na tři poněkud odlišné odrůdy: Chluponohy, Staty a Plavíny. Chluponozi měli snědší kůži, byli menší a útlejší a chodili bez bot; ruce a nohy měli úhledné a mrštné; dávali přednost pahorkatinám a kopcům. Statové byli rozložitější a měli těžší kosti; ruce a nohy měli větší a dávali přednost rovinám a pobřežím řek. Plavíni měli světlejší pleť i vlasy a byli vyšší a štíhlejší než ostatní; milovali stromy a lesnaté krajiny.

Chluponozi mívali za starých časů hodně do činění s trpaslíky a dlouho žili v podhůří. Brzy postoupili na západ a toulali se Eriadorem až po Větrov, zatímco ostatní bylí ještě v Divočině. Byli nejobvyklejší, nejtypičtější a daleko nejpočetnější odrůdou hobitů. Měli nejsilnější sklony usadit se na jednom místě a nejdéle zachovávali zděděný zvyk bydlet v tunelech a norách.

Statové dlouho přebývali na březích Velké řeky Anduiny a méně se báli lidí. Přišli na západ až po Chluponozích a sledovali tok Bouřné k jihu, a tam se mnozí na dlouho usadili mezi Tharbadem a hranicemi Vrchoviny, než se opět pohnuli k severu.

Nejméně početní byli Plavíni. Představovali severní větev. Byli více spřáteleni s elfy než ostatní hobiti a lépe se vyznali v jazycích a písních než v řemeslech; a odedávna dávati přednost lovu před zemědělstvím. Přešli brzy na sever od Roklinky a sestoupili podél řeky Mšené. V Eriadoru se brzy smísili s ostatními čeleděmi, které je předešly; ale protože byli odvážnější a dobrodružnější, často se stávali vůdci nebo náčelníky klanů Chluponohů a Statů. I za Bilbových časů bylo dosud možno vypozorovat silnou plavínskou tradici ve významnějších rodinách, jako u Bralů nebo u Pánů z Rádovska.

V západní končině Eriadoru, mezi Mlžnými horami a pohořím Luny, nalezli hobiti jak lidi, tak elfy. Dosud tam totiž pobýval ostatek Dúnadanů, Králů lidí, kteří přišli přes Moře ze Západní říše; vůčihledně jich však ubývalo a země jejich Severního království pustly. Pro příchozí tu bylo místa víc než dost, a zanedlouho se hobiti začali usídlovat v spořádaných obcích. Většina jejich starších sídlišť byla za Bilbových časů už dávno opuštěná a zapomenutá, ale jedno z prvních důležitých sídlišť přetrvávalo dále, byť zmenšené: byla to Hůrka a Hustoles kolem ní, nějakých čtyřicet mil na východ od Kraje.

Nepochybně v oněch raných dobách se hobiti naučili číst a psát od Dúnadanů, kteří se zase dávno předtím naučili tomuto umění od elfů. A v tom období také zapomněli jazyky, kterých snad užívali předtím, a od té doby vždy mluvili Obecnou řečí, západštinou, jak se jí říkalo, jež byla běžná ve všech královských zemích od Arnoru až po Gondor a na všech pobřežích od Belfalasu k Luně. Přesto si uchovali pár vlastních slov, právě tak jako vlastní pojmenování měsíců a dnů v týdnu a velkou zásobu vlastních jmen z minulosti. Přibližně v téže době přecházejí u hobitů pověsti v historii, v níž se počítají roky. Psal se totiž rok 1601 Třetího věku, když plavínští bratři Marko a Blanko vyrazili z Hůrky a po získání povolení od Velkého krále ve Fornostu*) překročili hnědou řeku Baranduinu s velkým zástupem hobitů. Přešli Most kamenných oblouků, který byl vybudován za dnů moci Severního království, a zabrali a osídlili všechnu zemi mezi řekou a Dalekými vrchy. Bylo od nich žádáno jediné: aby udržovali Velký most a také všechny ostatní mosty a silnice, poskytovali podporu královským poslům a uznávali královu svrchovanost.

Tak začal krajový letopočet, protože rok překročení Brandyvíny (jak hobiti pozměnili jméno) se stal Rokem jedna Kraje a všechna pozdější dala se počítala od něho.**) Západní hobiti se rázem zamilovali do své nové země, zůstali tam a brzy opět vymizeli z dějin lidí i elfů. Pokud trvali králové, byli podle jména jejich poddanými, ale ve skutečnosti žili pod vládou svých vlastních náčelníků a vůbec se nepletli do událostí venku ve světě. Do poslední bitvy o Fornost s černokněžným králem Angmaru poslali králi na pomoc lučištníky; aspoň to tvrdili, ač to žádné lidské příběhy nezaznamenaly. V té válce Severní království padlo; hobiti přijali zem za vlastní a zvolili si ze svých náčelníku vladyku, aby převzal moc zmizelého krále. Po tisíc let se jich vcelku nedotkly války, a tak se množili a prospívali od Temného moru (37 k. I.) až do hrozné Dlouhé zimy následované hladomorem. Tehdy jích zahynulo mnoho tisíc, ale Dny nouze (1158-60) byly v čase tohoto vyprávění minulostí a hobiti opět uvykli hojnosti. Země byla úrodná a přívětivá, a ačkoli před jejich příchodem dlouho ležela ladem, bývala dobře obdělávaná a král tam kdysi míval mnoho statků, obilných lánů, vinic a lesů.

Rozkládala se na sto dvaceti mílích od Dalekých vrchů k mostu přes Brandyvínu a na sto padesáti od severních rašelinišť k jižním bažinám. Hobiti ji nazvali Kraj, jako sféru moci svého vladyky a oblast spořádaného podnikání; v tomto příjemném zákoutí světa se zabývali spořádaným žitím, stále méně si všímali světa venku, kde se pohybovali temní tvorové, až nakonec začali myslet, že mír a hojnost jsou ve Středozemi pravidlem a právem všech rozumných obyvatel. Zapomněli nebo přehlíželi to málo, co věděli o Strážcích a o námaze těch, kteří Kraji umožňovali dlouhý mír. Ve skutečnosti byli chráněni, ale zapomínali na to.

Žádný hobit nikdy nebyl rozeným válečníkem a hobiti také nikdy nebojovali mezi sebou. Za starých časů museli ovšem často bojovat, aby se v tvrdém světě udrželi; ale za Bilba to už byla pradávná historie. Poslední bitvu před započetím tohoto příběhu, a vlastně jedinou, která kdy byla vybojována uvnitř Kraje, už nikdo živý nepamatoval: Bitvu na Zeleném poli roku 1147 k. I., v níž Bučivoj Bral rozprášil nájezd skřetů. I počasí se umírnilo a vlci, kteří kdysi hladově přicházeli od severu za krutých bílých zim, byli dnes pouhou povídačkou pro děti. A tak ačkoli byla v Kraji dosud jistá zásoba zbraní, sloužily vesměs jako trofeje zavěšené nad krbem nebo na stěnách, nebo byly shromážděny v muzeu ve Velké Kopanině. Říkalo se mu Dům pamětin, protože všechno, pro co hobiti právě neměli použití, ale co nechtěli vyhodit, nazývali pamětina. Jejich domácnosti bývaly pamětinami poněkud přeplněné a mnohé dárky, jež putovaly z ruky do ruky, byly právě toho druhu.

Přes pohodlí a mír si však tento nárůdek uchoval překvapivou otužilost. Když na to přišlo, nebylo snadné je zastrašil nebo zabít; a možná, že měli dobré věci tak neúnavně rádi i proto, že se bez nich dovedli obejít, bylo-li třeba, a uměli přežít drsné zacházení - trápení, nepřátele i počasí - způsobem, který ohromoval ty, kdo je dobře neznali a nehleděli dál než na jejich bříška a buclaté tvářičky. Ačkoli nevyvolávali spory a nezabíjeli nic živého pro zábavu, byli stateční v úzkých a v případě potřeby dosud dovedli zacházet se zbraněmi. Dobře stříleli z luku, protože měli bystrý zrak a jistou mušku. A nejen s lukem a šípy. Když se nějaký hobit sehnul pro kámen, bylo dobré rychle se krýt, jak věděla všechna dobytčata pasoucí se na cizím.

 

Všichni hobiti původně žili v děrách v zemi, nebo tomu aspoň věřili, a dosud se cítili v takových obydlích nejvíc doma; ale během času museli vzít zavděk i jinými druhy obydlí. V Kraji za Bilbových časů vlastně zpravidla jenom nejbohatší a nejchudší hobiti zachovávali starý zvyk. Nejchudší žili v norách nejprimitivnějšího druhu, opravdových doupatech s jedním nebo taky žádným oknem; zatímco zámožní si dosud stavěli přepychovější obdoby starých nor. Vhodná místa pro takové veliké a rozvětvené tunely (nebolí pelouchy, jak je nazývali) se nevyskytovala všude; a v rovinách a v nížinných oblastech začali hobiti, když jich přibývalo, stavět nad zemí. Ano, i v pahorkatých oblastech a ve starších obcích jako Hobitín nebo Bralův Městec nebo v hlavním městě Kraje Velké Kopanině na Bílých vrších bylo dnes mnoho domů ze dřeva, cihel či kamene. Mívali je zvláště rádi mlynáři, kováři, provazníci a koláři a podobní řemeslníci; i když mívali k obývání nory, bývali totiž hobiti odedávna zvyklí stavět kůlny a dílny.

Zvyk stavět selské usedlosti a stodoly údajně vznikl mezi obyvateli Blat dole u Brandyvíny. Hobiti z té oblasti, Východní čtvrtky, byli velicí a těžkopádní a v blátivém počasí nosili trpasličí boty. Ale bylo o nich dobře známo, že jejich krev je převážně statovská, což dokazovalo i chmýří, které jim rostlo na bradě. Žádný Chluponoh ani Plavín neměl stopy po vousech. Lidé z Blat a z Rádovska, ležícího východně od Řeky, na území, jež časem osídlili, přišli ve skutečnosti do Kraje celkově později a z jihu; a dosud si zachovali mnohá zvláštní jména a podivná slova, která se jinde v Kraji nevyskytovala.

Je pravděpodobné, že stavitelské umění bylo jako mnohá jiná převzato od Dúnadanů. Ale hobiti se mu mohli naučit i přímo od elfů, učitelů lidského rodu v jeho mládí. Vznešení elfové totiž tehdy ještě neopustili Středozem a přebývali dosud u Šedých přístavů na západě a na jiných místech v dosahu Kraje. Na Věžových kopcích za západními blaty bylo posud vidět tři elfí věže, jež tam stály od nepaměti. Za měsíčního svitu zářily do daleka. Nejvyšší byla nejdál a stála na zeleném pahorku. Hobiti ze Západní čtvrtky říkali, že z vrcholu věže je vidět Moře; ale nebylo známo, že by se někdy nějaký hobit vyšplhal nahoru. Po pravdě řečeno, málo hobitů se kdy plavilo po Moři nebo je aspoň vidělo, a ještě méně se jich vrátilo, aby podali zprávu. Většina hobitů pohlížela i na řeky a na malé loďky s hlubokou nedůvěrou a málokterý uměl plavat. A jak se dny Kraje dloužily, mluvili méně a méně s elfy a začali se jich bát a měli nedůvěru k těm, kdo se s nimi stýkali; a Moře se mezi nimi stalo děsivým slovem a symbolem smrti a odvraceli tváře od kopců na západě.

Stavitelské umění možná pocházelo od elfů nebo od lidí, ale hobiti je používali po svém. Nepotrpěli si na věže. Jejich domy byly obvykle dlouhé, nízké a pohodlné. Nejstarší typ byl ve skutečnosti pouhou stavební napodobeninou pelouchu, krytou senem či slámou, případně drnem, a i jeho stěny se poněkud boulily. Toto stadium však patřilo raným dnům Kraje; hobití stavitelství se od té doby změnilo, vylepšilo nápady přejatými od trpaslíků nebo vlastními objevy. Záliba v kulatých oknech, a dokonce i v kulatých dveřích, byla hlavní přežívající zvláštností hobití architektury.

Domy a nory hobitů z Kraje byly často rozsáhlé a obydlené velikými rodinami. (Bilbo a Frodo Pytlíkové byli jako staří mládenci výjimkou, jako jí byli i v mnoha jiných ohledech, kupříkladu ve svém přátelství s elfy.) Někdy, jako v případě Bralů z Velkých Pelouchů nebo Brandorádů z Brandova, žilo mnoho pokolení příbuzných spolu v (poměrném) míru v jedné usedlosti po předcích, kde bylo mnoho chodeb. Všichni hobiti si každopádně potrpěli na rodové svazky a vypočítávali své příbuzné s velkou pečlivostí. Kreslili dlouhé a pracné rodokmeny o nesčetných větvích. Při jednání s hobity je důležité vědět, kdo je příbuzný s kým a v jakém stupni. Bylo by nemožné vypsat v této knize rodokmen, který by obsahoval i jen ty nejdůležitější členy důležitých rodin v čase tohoto vyprávění. Genealogické stromy na konci Červené knihy Západní marky jsou samy osobě knížečkou a všem kromě hobitů by připadaly nesmírné nezáživné. Hobiti si v takových věcech libovali, pokud byly přesné: měli rádi knížky, když v nich stály věci, které už znali, pěkně jasné a bez nějakých rozporů.