4. O nalezení prstenu

Jak se vypráví v "Hobitovi", jednoho dne přišel k Bilbovým dveřím velký čaroděj, Gandalf Šedý, a s ním třináct trpaslíků: nikdo jiný než sám Thorin Pavéza, potomek králů, a jeho dvanáct druhů ve vyhnanství. S nimi vyrazil - k vlastnímu trvalému údivu - jednoho dubnového rána roku 1341 krajového letopočtu hledat velké bohatství, trpasličí poklad Králů pod Horou, pod Ereborem v Dolu, daleko na východě. Výprava byla úspěšná a drak, který poklad střežil, zahuben. A přece, ačkoli před dosažením vítězství byla vybojována Bitva pěti armád, Thorin padl a bylo vykonáno mnoho slavných činů, ta záležitost by stěží ovlivnila pozdější dějiny nebo dosáhla více než jen zmínky v letopisech Třetího věku, kdyby nebylo "náhody" po cestě. Když se společnost ubírala do Divočiny, byla napadena skřety ve vysokém průsmyku v Mlžných horách; a tak se stalo, že se Bilbo na chvíli ztratil v černých skřetích dolech hluboko pod horami a tam, zatímco marně tápal tmou, položil ruku na prsten ležící na podlaze chodby. Dal si jej do kapsy. V tu chvíli to vypadalo jako pouhé štěstí.

Pří hledání cesty ven došel Bilbo až ke kořenům hor a dál to nešlo. Na dně chodby, daleko od světla, se rozkládalo studené jezero a na skalním ostrůvku ve vodě bydlel Glum. Bylo to odporné mrňavé stvoření: pádloval v malém člunku velkýma ploskýma nohama, zíral bledýma světélkujícíma očima, dlouhými prsty chytal slepé ryby a jedl je syrové. Jedl všechno živé, třeba i skřeta, pokud to mohl chytit a zardousit bez boje. Vlastnil tajný poklad, který se k němu dostal před dávnými věky, dokud ještě žil na světle; zlatý prsten, který činil svého nositele neviditelným. Byla to jediná věc, kterou miloval, jeho "miláček"; a mluvil k němu, i když jej nemel u sebe. Přechovával jej totiž v bezpečí v díře na svém ostrůvku, pokud právě nelovil nebo nešpehoval skřety v dolech.

Možná, že by byl Bilba napadl ihned, kdyby jej měl při setkání na ruce; neměl jej však a hobit měl v ruce elfí nůž, který mu sloužil jako meč. Aby získal čas, Glum vyzval Bilba. aby si dávali hádanky, s tím, že neuhodne-li Bilbo hádanku, kterou mu dá, Glum ho zabije a sní, ale pokud Bilbo porazí jeho, udělá, co bude Bilbo chtít: dovede ho na cestu ven.

Protože byl beznadějně ztracen ve tmě a nemohl tam ani zpátky, Bilbo vyzvání přijal; a dali si navzájem řadu hádanek. Nakonec Bilbo vyhrál, spíš štěstím (jak se zdálo) než chytrostí; nakonec ho totiž žádná hádanka nenapadala a tu vykřikl, když v kapse nahmatal prsten, který sebral a už na něj zapomněl: "Co to mam v kapse?" Na to Glum nedokázal odpovědět, ačkoli si vyžádal tří pokusy.

Odborníci se, budiž řečeno, rozcházejí, zda tato poslední otázka byla podle přísných pravidel hry opravdovou hádankou, nebo jen pouhou otázkou; ale všichni se shodují, že po tom, co ji přijal a pokusil se na ni odpovědět, byl Glum vázán slibem. A Bilbo na něho naléhal, aby slovo dodržel; napadlo ho totiž, že by se tenhle slizký tvor mohl ukázat jako falešný, přestože některé sliby byly odedávna pokládány za svaté a každý kromě nejzkaženějších tvorů se je bál porušit. Po staletích samoty ve tmě však bylo Glumovo srdce černé a byla v něm zrada. Zmizel a vrátil se na svůj ostrůvek opodál v temné vodě, o němž Bilbo nevěděl. Tam, myslil si, leží jeho prsten. Měl už hlad a byl rozzlobený, a jen co bude mít svého "miláčka" u sebe, nebude se bát žádné zbraně.

Ale prsten na ostrůvku nebyl: ztratil se, byl pryč. Z Glumova zavřísknutí přejel Bilbovi mráz po zádech, i když ještě nechápal, co se stalo. Ale Glum právě uhodl, příliš pozdě. "Co to má v kapšiškách?" vykřikl. V očích mu svítil zelený plamen, když spěchal zpátky zavraždit hobita a znovu získat svého "miláčka". Bilbo zpozoroval, co mu hrozí, právě včas a slepě se dal na útěk chodbou vzhůru od vody; a znovu ho zachránilo štěstí. V běhu totiž vsunul ruku do kapsy a prsten mu tiše vklouzl na prst. Tak se stalo, že ho Glum neviděl a proběhl kolem, střežit cestu ven, aby "zloděj" neutekl. Bilbo ho obezřele sledoval, jak šel, klel a mumlal si o svém "miláčkovi"; z té řeči konečně i Bilbo uhodl pravdu a ve tmě mu svitla naděje: právě on našel kouzelný prsten a má možnost uniknout skřetům i Glumovi.

Nakonec se zastavili před neviditelným otvorem, který vedl k dolní bráně na východní straně hor. Tam se Glum schoulil, čenichal a naslouchal; a Bilbo pocítil pokušení zabít ho svým mečem. Soucit ho však zadržel, a ačkoli si nechal prsten, v němž spočívala jeho jediná naděje, nechtěl jej použít k zabití ubohého tvora v nevýhodě. Nakonec sebral odvahu, přeskočil ve tmě Gluma a prchal dál chodbou, pronásledován nepřítelovými výkřiky nenávisti a zoufalství: "Zloděj! Zloděj! Pytlík! Nenávidíme ho až navěky!"

 

Zvláštní je, že Bilbo svůj příběh společníkům takto nevyprávěl. Řekl jen, že mu Glum slíbil dárek, když vyhraje; ale když pro něj šel na ostrůvek, zjistil, že jeho poklad je pryč: kouzelný prsten, který kdysi dostal k narozeninám. Bilbo se dovtípil, že to je právě ten prsten, který našel, a protože vyhrál, už mu právem patřil. Ale protože byl v úzkých, přiměl Gluma, aby mu náhradou za dárek ukázal cestu ven. Tuto verzi uvedl Bilbo i ve svých pamětech a zdá se, že ji sám nikdy nezměnil, ani po Elrondově Radě. V původní Červené knize zjevně zůstala, stejně jako v několika opisech a výtazích. Mnoho opisů však obsahuje pravdivou verzi (jako alternativu), a ta pochází nepochybně z poznámek Frodových nebo Samvědových, kteří oba poznali pravdu, ačkoli zřejmě nechtěli škrtat nic, co napsal starý hobit sám.

Gandalf ovšem Bilbově první verzí nevěřil od chvíle, kdy ji slyšel, a prsten ho nepřestal velice zajímat. Nakonec po dlouhém vyptávání z Bilba vytáhl pravdivý příběh, což na čas zkalilo jejich přátelství; zdálo se však, že čaroděj pokládá pravdu za důležitou. Ačkoli to Bilbovi neřekl, pokládal za důležité a znepokojivé to, že milý hobit neřekl pravdu hned; zcela proti svým zvyklostem. Myšlenka "dárku" ovšem nebyla pouhý hobiti výmysl. Vnukla mu ji, jak Bilbo přiznal, Glumova řeč, kterou zaslechl; Glum přece opakovaně nazýval prsten svým "dáreškem k naroženinám". To připadalo Gandalfovi také zvláštní a podezřelé; ale pravdu v tom ohledu nevypátral ještě mnoho let, jak poznáme ze stránek léto knihy.

 

O Bilbových pozdějších dobrodružstvích se zde není třeba rozepisovat. S pomocí prstenu unikl skřetím strážím u brány a znovu nalezl své společníky. Použil prsten na své výpravě mnohokrát, hlavně k pomoci přátelům; dokud to ale šlo, tajil jej před nimi. Po návratu domů o něm víckrát s nikým nemluvil, s výjimkou Gandalfa a Froda; nikdo jiný v Kraji nevěděl o jeho existenci, jak alespoň věřil. Frodo byl jediný, komu ukázal své vyprávění o výpravě, jež spisoval.

Svůj meč Žihadlo pověsil Bilbo nad krb a své báječné kroužkové brnění, dar trpaslíků z dračího pokladu, zapůjčil muzeu, totiž Domu pamětin ve Velké Kopanině. Ale v zásuvce doma v Dně pytle choval starý plášť s kapucí, který nosil na cestách; a prsten, zajištěný jemným řetízkem, zůstával v jeho kapse.

Vrátil se domů do Dna pytle 22. června ve svém dvaapadesátém roce (1342 k. I.) a v Kraji se nic zvláštního neudálo, dokud pan Pytlík nezačal připravovat oslavu svých sto jedenáctých narozenin (1401 k. I.) V tomto okamžiku začíná naše vyprávění.