3. O uspořádání Kraje
Kraj se dělil na čtyři čtvrtiny, již zmíněné čtvrtky, Severní, Jižní, Východní a Západní; a ty zase dále na četná rodová území, jež stále nesla jména některých vůdčích rodin, ačkoli v čase našeho vyprávění se tato jména nevyskytovala již pouze v rodových územích. Skoro všichni Bralové žili dosud v Bralsku, ale to neplatilo o mnoha jiných rodinách jako třeba Pytlících nebo Bulících. Vně čtvrtek byly Východní marka - Rádovsko - a Západní marka, připojená ke Kraji roku 1462 k. 1.
Kraj vlastně v této době neměl "vládu". Rodiny se víceméně staraly o sebe. Pěstovat potravu a jíst jim zabíralo většinu jejich času. V jiných otázkách byli zpravidla velkorysí, ne chamtiví, ale naopak spokojení, umírnění, takže polnosti, statky, dílny a obchůdky zůstávaly po celá pokolení neměnné.
Trvala samozřejmě prastará tradice týkající se Velkého krále z Fornostu čilí Severky, jak ji nazývali, jež ležela daleko na sever od Kraje. Ale krále nebylo už téměř tisíc let, ba i trosky královské Severky zarostly trávou. Přesto hobiti dosud o divokých lidech a zlých tvorech (jako jsou skalní obři) říkali, že nikdy neslyšeli o králi. Starodávnému králi totiž připisovali všechny své základní zákony; a obvykle tyto zákony dodržovali dobrovolně, protože to byla Pravidla (jak říkali) jak starobylá, tak spravedlivá.
Je pravda, že Bralova rodina už dlouho vynikala; úřad vladyky na ně přešel (od Starorádů) už před několika staletími a hlava Bralů nosila tento titul od té doby stále. Vladyka byl předsedou Krajového sněmu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstva, ale protože hotovost a sněmy se scházely jen v časech krize, a ty již nenastávaly, vladyctví bylo už jen čestnou hodností. Bralové byli posud ve velké vážnosti, protože byli jak četní, tak nesmírné bohatí, a v každé generaci přiváděli na svět silné osobnosti zvláštních zvyků, a dokonce dobrodružných povah. To druhé bylo spíš trpěno (bohatým) než obecně schvalováno. Trval však zvyk mluvit o hlavě rodu jako o Velkém Bralovi, a podle potřeby se k jeho jménu přidávalo pořadí, jako například Hromželezo II.
Jediným skutečným činitelem v Kraji byl tou dobou starosta Velké Kopaniny (nebolí Kraje), který byl volen každých sedm let na svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách, to je o letním slunovratu. Jako starosta měl téměř jedinou povinnost předsedat na hostinách pořádaných o krajových svátcích, které byly časté. Se starostováním však byly spojeny úřad poštmistra a Prvního krajníka, takže řídil jak poslíčkovskou službu, tak Stráž. To byly jediné dvě služby v Kraji a poslíčkové byli mnohem početnější a zaměstnanější. Zdaleka ne všichni hobiti uměli číst a psát, ale ti, kdo uměli, ustavičně psali všem svým přátelům (a vybraným příbuzným), kteří žili dál než v dosahu odpolední procházky.
Krajníci byl název, který hobiti dali své policii, či tomu, co se jí nejspíše podobalo. Neměli samozřejmě stejnokroj (takové věci byly tehdy zcela neznámé), jen pírko za čepicí; v praxi bylí spíš polními hlídači než policisty, častěji honili zaběhlý dobytek než lidi. Na práci "doma" jich bylo v celém Kraji dvanáct, po třech v každé čtvrtce. Značně vetší počet, měnící se podle potřeby, byl zaměstnán "obcházením hranic" a starostí, aby nikdo zvenčí, velký nebo malý, nedělal nezdobu.
Na počátku našeho vyprávění Pomezných, jak se jim říkalo, značně přibylo. Ozývalo se mnoho stížností, že se cizí osoby a tvorové plíží kolem hranic nebo přes ně: první známka, že všechno není docela tak, jak má být a jak také vždycky bývalo, pomineme-li pohádky a staré legendy. Málokdo si všiml toho znamení, a ani Bilbo si ještě neuměl představil, co věstí. Od jeho památné pouti uplynulo šedesát let a byl už starý i na hobity, kteří se běžně dožívali sta let; zřejmě mu však zůstávalo ještě mnoho z velikého bohatství, které si přinesl s sebou. Jak mnoho nebo jak málo, to neodhalil nikomu, ani Frodovi, svému oblíbenému "synovci". Stále také choval v tajnosti prsten, který našel.