2. O dýmkovém koření

Ještě o jedné věci týkající se hobitů starých dob je třeba se zmínit, o ohromujícím zvyku: nasávali či vdechovali skrze trubice z hlíny nebo ze dřeva kouř hořících listů byliny, kterou nazývali dýmkové koření nebo listí, pravděpodobně jakési odrůdy Nicotiany. Původ tohoto zvláštního zvyku nebo "umění", jak jej raději nazývali hobiti, je zahalen tajemstvím. Vše, co se o jeho původu dalo zjistit, bylo sebráno Smělmírem Brandorádem (pozdějším rádovským Pánem), a protože on i tabák z Jižní čtvrtky hrají roli v následujícím příběhu, můžeme citovat z jeho poznámek v úvodu k "Rostlinopisu Kraje".

"Toto," píše, "je jediné umění, které můžeme prohlásit za náš vlastní vynález. Neví se, kdy hobiti začali kouřit, všechny legendy a rodové historie to pokládají za samozřejmost; už po dlouhé věky kouřil lid z Kraje různé byliny, některé páchnoucí, jiné vonné. Ale všechny záznamy se shodují, že Tobold Troubil z Dolan v Jižní čtvrtce první vypěstoval pravé dýmkové koření ve svých zahradách za Hromželeza II. kolem roku 1070 krajového letopočtu. Nejlepší domovina dosud pochází z tohoto okresu, především odrůdy dnes známé jako Dolanské listi, Starý Toby a Jižní hvězda.

Jak starý Toby k rostlině přišel, není známo, protože to až do smrti odmítal sdělit. Věděl toho o rostlinách spoustu, ale nebyl žádný cestovatel. Říkalo se, že zamlada často chodíval do Hůrky, ale určitě nikdy nebyl z Kraje dál než tam. Je tedy zcela možné, že se s rostlinou seznámil v Hůrce, kde aspoň nyní dobře prospívá na jižních svazích. Hobiti z Hůrky tvrdí, že oni jsou první, kdo kouřil pravé dýmkové koření. Tvrdí ovšem, že všechno dělali dřív než lidé z Kraje, o nichž mluví jako o ‚kolonistech', ale v tomto případě je myslím jejich nárok oprávněný. A jisté je, že právě z Hůrky se umění kouřit pravé dýmkové koření rozšířilo v nedávných stoletích mezi trpaslíky a podobné národy, Strážce, čaroděje či poutníky, kteří dosud procházejí tou prastarou křižovatkou cest. Domov a středisko umění lze tedy hledat ve starém hůreckém hostinci ‚U skákavého poníka', který od nepaměti vlastní rodina Máselníků.

Nicméně pozorování, která jsem učinil na svých vlastních poutích na jih, mne přesvědčila, že koření samo není rodem z naší končiny, ale že postoupilo na sever z dolního loku Anduiny, kam bylo, jak se domnívám, původně přivezeno přes Moře Muži ze Západní říše. V Gondoru roste hojně a je tam bujnější a větší než na severu, kde nikdy neroste planě a prospívá jen na teplých chráněných místech, jako jsou Dolany. Lidé z Gondoru mu říkají sladký galenas a oceňují na něm jen vůni květu. Z této země musel být dopraven na sever po Zelené cestě během dlouhých staletí mezi Elendilovým příchodem a našimi vlastními časy. Ale i Dúnadani z Gondoru nám přiznávají čest, že jako první jej nacpali do dýmky hobiti. Ani čaroděje to nenapadlo dřív než nás. Ačkoli jeden čaroděj, kterého jsem znal, přijal toto umění dávno za své a získal v něm stejnou obratnost jako ve všem, do čeho se kdy pustil."