CORMALLENSKÉ POLE

Okolo pahorků běsnila mordorská vojska. Kapitáni Západu tonuli v stoupajícím moři. Slunce svítilo rudě a pod křídly nazgulů padaly na zem temné stíny smrti. Aragorn stál pod svou zástavou mlčky a přísně, jako ztracen v myšlenkách na dávné a daleké věci, ale oči mu zářily jako hvězdy, jež svítí tím jasněji, čím hlubší je noc. Na vrcholku kopce stál Gandalf a byl bílý a chladný a žádný stín na něho nedo-padal. Nápor Mordoru se tříštil jako vlny o obležené pahorky, hlasy řvaly jako příboj uprostřed třesku a srážek zbraní.

Jako by byly jeho oči obdařeny náhlým viděním, Gandalf se pohnul, obrátil se a pohlédl zpátky na sever, kde byla obloha bledá a jasná. Pak pozdvihl ruce a zvolal hlasem, který přehlušil vřavu: „Přilétají orli! Přilétají orli!" A mnoho hlasů vykřiklo v odpověď: „Přilétají orli! Přilétají orli!" Mordorské voje vzhlédly a ptaly se, co asi věstí to znamení.

Přilétal Gwaihir, Pán větru, a jeho bratr Landroval, největší ze všech orlů Severu, nejmohutnější z potomků dávného Thorondora, který hnízdil na nedostupných štítech Okružních hor, když byla dávná Středozem mladá. Za nimi letěli dlouhými rychlými řadami jejich vazalové ze severních hor a hnali se s rostoucím větrem. Slétali přímo dolů na nazguly, padajíce náhle z horních vrstev ovzduší, a hukot jejich širokých křídel, když přelétali, byl jako bouře.

Nazgulové se však obrátili na útěk a zmizeli v mordorských stínech, zaslechli totiž náhlé strašlivé volání z Temné věže. A v témže okamžiku se všechna mordorská vojska zachvěla, do srdcí se jim zaryla pochybnost, smích selhal, ruce se roztřásly a kolena povolovala. Moc, která je hnala a plnila nenávistí a zuřivostí, kolísala, její vůle jim byla odňata, pohlédli do očí svých nepřátel, spatřili smrtící světlo a báli se.

Pak všichni Kapitáni Západu hlasitě vzkřikli, protože srdce jim uprostřed temnoty naplnila nová naděje. Z obležených pahorků vyrazily proti kolísajícím nepřátelům sevřené útvary gondorských rytířů, Rohanských jezdců a Dúnadanů ze Severu a prorážely tlačenici ostrými kopími. Gandalf však opět zvedl paže a zvolal jasným hlasem: „Stůjte, muži Západu! Stůjte a čekejte! Toto je osudná hodina." A sotva domluvil, země se jim pod nohama zakolébala. Pak vysoko nad věže Černé brány, vysoko nad hory vylétla do oblohy ohromná temnota prošlehující ohněm. Zubové věže se zahoupaly, zakymácely a padly, mohutná hradba se rozdrolila, Černá brána se zhroutila do zkázy, a zdaleka, nejprve zdušeně, pak silněji a potom až do mraků zaduněl rachot, řev, dlouhá ozvěna zkázného hřmění.

„Je konec Sauronovy říše!" řekl Gandalf. „Ten, který nesl Prsten, splnil své poslání." A jak Kapitáni zírali na jih k zemi Mordor, zdálo se jim, že proti příkrovu mraků vyvstává obrovská stínová postava, neprostupná, korunovaná blesky, vyplňující celou oblohu. Vztyčila se obrovitě nad světem a vztáhla proti nim velikou hněvivou ruku, strašlivou, ale bezmocnou: protože jak se nad nimi skláněla, vítr ji vzal a odvál a pominula, a potom padlo ticho.

Kapitáni sklonili hlavy, a když opět vzhlédli, hle: jejich nepřátelé prchali a moc Mordoru se rozlétala jako prach ve větru. Jako mravenci bloudí bez cíle, rozvahy a potom zesláble umírají, když smrt srazí onu nadmutou věc, která obývá jejich hemživou hromadu a všemu vládne, tak Sauronovy stvůry - skřeti, skalní obři, zakletá zvířata - pobíhaly sem a tam bez rozumu, některé se zabíjely, vrhaly se do jam či s kvílením prchaly do úkrytů v děrách a temných místech bez světla, daleko od naděje. Muži z Rhůnu a Haradu, Východňané a Jižané, však viděli zkázu své války a velkou vznešenost a slávu Kapitánů Západu. Ti, kdo byli nejhlouběji a nejdéle v otroctví zla, kdo nenáviděli Západ a přitom byli pyšní a smělí, se nyní sami sbírali k poslední obraně v zoufalé bitvě. Většina však prchala na východ, jak se dalo, někteří zahazovali zbraně a prosili o milost.

Pak Gandalf přenechal celou bitvu a velení Aragornovi a ostatním pánům, postavil se na vrcholek kopce a zavolal, nato se k němu snesl veliký orel, Gwaihir, Pán větru, a postavil se před ním.

„Dvakrát jsi mě nesl, příteli Gwaihire," řekl Gandalf. „Udělej to do třetice, jsi-li ochoten. Nebudu ti o mnoho větším břemenem, než když jsi mě nesl ze Zirakzigilu, kde shořel můj minulý život."

„Nesl bych tě," odvětil Gwaihir, „kam budeš chtít, i kdybys byl z kamene."

„Tak pojď, a ať s námi letí tvůj bratr a ještě někdo z tvého lidu, ten nejrychlejší. Potřebujeme být totiž rychlejší než vítr, rychlejší než křídla nazgulů."

„Vane severák, ale předhoníme jej," řekl Gwaihir. Zvedl Gandal-fa a spěchal na jih. S ním letěl Landroval a mladý Meneldor. Přelétli nad Udúnem a Gorgorothem, viděli pod sebou všechnu zem ve zkáze a vřavě a před nimi plála Hora osudu a vyléval se oheň.

„Jsem rád, že jsi tu se mnou," řekl Frodo. „Tady, na konci všeho, Same."

„Ano, jsem s vámi, pane," řekl Sam a přiložil si Frodovu raněnou ruku jemně k prsům. „A vy jste se mnou. A cesta skončila. Ale když už jsme to celé ušli, nechce se mi ještě vzdávat se. Nějak mi to nesedí, jestli rozumíte."

„Snad ne, Same," řekl Frodo, „ale tak už to ve světě chodí. Naděje selhávají. Přichází konec. Nebudeme muset čekat dlouho. Jsme ztracení ve zkáze a není úniku."

„Dobře, pane, ale aspoň můžeme jít kousek dál od tohohle nebezpečného místa, od té Pukliny osudu, jestli se tak jmenuje. Nešlo by to? Pojďte, pane Frodo, aspoň sejdeme kousek po cestě!"

„Tak dobře, Same. Jestli chceš jít, já půjdu," řekl Frodo. Vstali a pomalu scházeli točitou cestou, když sešli kus k úpatí chvějící se hory, ze Sammath Nauru se vyvalil kouř a pára, bok kužele se roztrhl a po východním úbočí se pomalu hřímavě valil vyzvracený vodopád ohně.

Frodo a Sam dál nemohli. Posledních sil ducha i těla rychle ubývalo. Došli na nízký pahorek z popela navršený na úpatí Hory, dál odtud však nebylo úniku. Byl už jen ostrůvkem, který nemohl dlouho obstát v křečích Orodruiny. Všude kolem zely jámy a z hlubokých škvír vylétal kouř a dým. Za nimi se zmítala Hora. V úbočí se objevovaly trhliny. Po dlouhých svazích se k nim pomalu valily řeky ohně. Brzy je obklopí. Padal déšť horkého popela.

Teď stáli a Sam polaskal pánovu ruku, kterou stále držel. Vzdychl. „To jsme se ale dostali do pořádného příběhu, viďte, pane Frodo?" řekl. „Kdybych to tak slyšel vypravovat! Co myslíte, budou říkat: „Teď uslyšíte příběh Devítiprstého Froda a Prstenu osuduT' A potom všichni ztichnou jako my, když nám v Roklince vypravovali příběh o Jednorukém Berenovi a o Velkém klenotu. Kdybych to tak mohl slyšet! A rád bych věděl, jak to bude pokračovat po nás."

Ale zatímco mluvil, aby co nejvíc oddálil strach, až do posledka, oči mu stále zabíhaly k severu, k severu, do oka větru, tam, kde bylo daleké nebe jasné a studený vichr bouřil a zaháněl tmu a oblaka zkázy.

A tak je Gwaihir uviděl svýma pronikavýma, dalekozrakýma očima, když přilétal s divokým větrem a kroužil vzduchem po nebezpečné obloze: dvě malé tmavé postavičky, ztracené, ruku v ruce, na pahorku, zatímco svět pod nimi se třásl a dusil se a řeky ohně se blížily. A když je pozoroval a rychle se snášel dolů, viděl, jak klesají, vyčerpáni nebo zahlceni dýmem a žárem, nebo snad nakonec přece sraženi zoufalstvím schovávají oči před smrtí.

Leželi vedle sebe, Gwaihir slétl dolů a za ním se snesl Landroval i rychlý Meneldor, ve snu, nevědouce, co se s nimi děje, byli vyzdviženi a neseni daleko ze tmy a ohně.

Když se Sam probudil, zjistil, že leží na měkkém lůžku, ale nad ním se houpají rozestřené bukové haluze a jejich mladým listím zeleně a zlatě prosvítá sluneční světlo. Vzduch byl plný směsi sladkých pachů. Tu vůni si pamatoval: vzduch Ithilienu. „No ne!" přemítal. „Jak dlouho jsem to spal?" Vůně ho totiž odnesla zpátky ke dni, kdy rozdělal svůj ohníček pod slunným břehem, pro tu chvíli si nevzpomínal na nic víc. „To byl ale sen!" zamumlal. „Jsem rád, že jsem vzhůru!" Posadil se a pak viděl, že Frodo leží vedle něho a pokojně spí, jednu ruku za hlavou, druhou na pokrývce. Byla to pravá ruka a třetí prst scházel.

Zaplavila ho vzpomínka na všechno a Sam vykřikl nahlas: „Nebyl to sen! Kde tedy jsme?"

Za ním se ozval tichý hlas: „V zemi Ithilien, v ošetřování krále, čeká na vás." Stanul před ním Gandalf oděný v bílém a vous mu teď svítil jako čistý sníh v mihotavém listnatém světle. „Tak jak se cítíš, Mistře Samvěde?"

Sam padl nazpátek a zíral s otevřenými ústy a chviličku nebyl ve svém zmatku a veliké radosti schopen odpovědi. Nakonec vydechl: „Gandalf! Já myslel, že jste mrtvý! Ale myslel jsem si vlastně, že jsem mrtvý i já. Takže se všechno smutné odestane? Co se stalo se světem?"

„Odešel veliký Stín," řekl Gandalf, a pak se zasmál a znělo to jako hudba nebo jako voda na vyprahlou zemi. A jak Sam naslouchal, napadlo ho, že už neslyšel smích, čistý zvuk radosti, po nespočetnou spoustu dní. Padl mu do uší jako ozvěna všech radostí, které kdy znal. Ale sám se rozplakal. Pak, jako sladký déšť přejde s jarním větrem a slunce vysvitne o to jasněji, jeho slzy ustaly a vytryskl smích a Sam se smíchem vyskočil z postele.

„Jak se cítím?" vykřikl. „Já, já nevím, jak to říct. Cítím se - cítím se" - zamával rukama - „cítím se jako jaro po zimě a sluníčko na listí a jako harfy a trumpety a všecky písničky, co jsem kdy slyšel!" Zastavil se a obrátil se ke svému pánu. „Ale co pan Frodo?" řekl. „Není to hanebnost s tou jeho rukou? Ale doufám, že jinak je v pořádku. Zažil kruté časy."

„Ano, jinak jsem v pořádku," řekl Frodo, posadil se a rozesmál se zas on. „Usnul jsem znovu, jak jsem na tebe čekal, Same, ty ospalo. Byl jsem vzhůru už po ránu, a teď musí být málem poledne."

„Poledne?" řekl Sam, pokoušeje se počítat. „Poledne kterého dne?"

„Čtrnáctého v novém roce," řekl Gandalf, „nebo, chceš-li, osmého dubna podle krajového letopočtu.*1 Ale v Gondoru teď bude nový rok vždycky začínat pětadvacátého března, kdy padl Sauron a kdy jste byli vyneseni z ohně ke králi. Ošetřoval vás a teď na vás čeká. Budete s ním jíst a pít. Až budete připraveni, odvedu vás k němu."

„Král?" řekl Sam. „Jaký král, a kdo to je?"

„Král Gondoru a Pán Západních zemí," řekl Gandalf, „ujal se opět celé své starodávné říše. Brzy pojede ke své korunovaci, ale čeká na vás."

„Co si vezmeme na sebe?" řekl Sam, protože jediné, co viděl, byly staré rozedrané šaty, v kterých putovali, jež ležely složené na zemi u postelí.

1 Podle krajového kalendáře měl březen (neboli jara) třicet dní.

„Šaty, které jste měli na sobě cestou do Mordoru," řekl Gandalf. „I ty skřeti hadry, co jsi nosil v Černé zemi, Frodo, budou zachovány. Žádné hedvábí a plátno ani brnění a erb by nemohly být víc hodné cti. Ale později vám možná najdu něco jiného."

Potom k nim vztáhl ruce a hobiti viděli, že jedna září světlem. „Co to máte?" zvolal Frodo. „Je to snad -"

„Ano, přinesl jsem vám dva poklady. Našly se u Sama, když jste byli zachráněni. Dary Paní Galadriel: tvá sklenička, Frodo, a tvá krabička, Same. Budete rádi, zeje zas máte."

Když byli umytí a oblečení a lehce pojedli, šli hobiti za Gandal-fem. Vykročili z bukového háje, ve kterém leželi, a vstoupili na dlouhý zelený palouk, který svítil na slunci a který ohraničovaly urostlé stromy s tmavým listím a tíhou šarlatových květů. Za sebou slyšeli zvuk padající vody a před nimi běžel mezi rozkvetlými břehy do zeleného lesa na konci palouku potůček a tekl dál pod klenbou stromů, za níž viděli třpyt daleké vody.

Když došli ke vstupu do lesa, s překvapením viděli, že tam stojí rytíři v lesklém brnění a urostlé stráže ve stříbrné a černé, ti je s úctou pozdravili a poklonili se před nimi. Pak jeden zatroubil na dlouhou trubku a hobiti šli uličkou stromů podle zpívajícího potůčku. Tudy přišli do širé zelené krajiny a za ní byla široká řeka ve stříbrném oparu, z níž se zvedal dlouhý lesnatý ostrov, u břehů kotvilo mnoho lodí. Na poli, kde teď stáli, bylo shromážděno veliké vojsko v řadách a oddílech, které se blyštěly na slunci. Když se hobiti přiblížili, meče vylétly z pochev, kopí zamávala, rohy a trubky zazpívaly a muži vzkřikli mnoha hlasy a mnoha jazyky:

Ať žijí půlčíci! Chvalme je velikou chválou!

Cuio i Pheriain anann Aglar! 'ni Pheriannath!

Chvalme je velikou chválou, Froda i Samvěda!

Daur a Berhael, Conin en Annún! Eglerio!

Chvalmeje!

Eglerio!

A laita té, laita té! Andave laituvalmet!

Chvalmeje!

Cormacolindor, a laita tárienna!

Chvalme je! Ty, kteří nesli prsten, chvalme je velikou chválou!

A tak s červenou krví zardívající tváře a s očima zářícíma úžasem kráčeli Frodo a Sam kupředu a viděli, že uprostřed hlučícího vojska jsou postaveny tři vysoké stolce ze zeleného drnu. Za stolcem vpravo vlál bíle na zeleném veliký, svobodně běžící kůň, nalevo byl praporec s lodí, jejíž labutí příď brázdila moře, stříbrná v modrém, ale za největším trůnem uprostřed všeho byla ve větru rozvinuta veliká zástava a na ní kvetl bílý strom na černém poli pod zářící korunou a sedmi třpytivými hvězdami. Na trůne seděl muž v drátěné košili, na kolenou měl veliký meč, ale neměl přilbu. Když se blížili, vstal. A pak ho poznali, i když se tolik změnil a byl teď tak vznešený a radostné tváře, královský, pán lidí s tmavými vlasy a šedýma očima.

Frodo se mu rozběhl vstříc a Sam ho následoval. „No jestli tohle není koruna všeho!" řekl. „Chodec, nebo jsem se ještě neprobudil!"

„Ano, Same, Chodec," řekl Aragorn. „Ušli jsme pořádný kus cesty z Hůrky, kde jsem se ti na pohled nezamlouval. Byla to dlouhá cesta pro všechny, ale ta vaše byla nejtemnější."

A pak k Samovu úžasu a naprostému zmatku před nimi poklekl na koleno, vzal je za ruku, Froda po pravici, Sama po levici, a vedl je k trůnu, posadil je na něj, obrátil se k mužům a kapitánům, kteří stáli kolem, a promluvil. Jeho hlas zazvučel nad celým vojskem:

„Chvalme je velikou chválou!"

A když radostný pokřik zabouřil a opět utichl, k Samovu konečnému a úplnému uspokojení a čiré radosti přistoupil pěvec z Gondo-ru, poklekl a prosil o dovolení zazpívat. Pak řekl:

„Hle, páni rytíři a udatní muži bez hany, králové, knížata a dobrý gondorský lide, Rohanští jezdci a vy, synové Elrondovi, Dúnadani ze Severu, elfe a trpaslíku, veliká srdce z Kraje a všechen svobodný lide Západu, slyšte nyní můj zpěv. Budu vám totiž zpívat o Frodovi s devíti prsty a o Prstenu osudu."

Když to Sam uslyšel, hlasitě se rozesmál čirou rozkoší, vstal a vykřikl: „To je přece sláva a nádhera! Všecka přání se mi splňují!" Pak se rozplakal.

Celé vojsko se smálo a plakalo a uprostřed jejich veselí a slz zazněl jasný hlas pěvce jako stříbro a zlato a všichni muži ztichli. Zpíval jim tu elfským jazykem, tu řečí Západu, až jejich srdce, raněná sladkými slovy, přetékala a jejich radost byla jako meče a myšlenkami odešli do krajů, kde bolest a rozkoš tryskají spolu a slzy jsou vínem blaženosti.

Pak, když slunce kleslo z poledne a stíny stromů se prodloužily, skončil. „Chvalme je velikou chválou!" řekl a poklekl. Nato Aragorn vstal, celé vojsko se zvedlo a odešli do připravených stanů, aby jedli, pili a veselili se, dokud den trval.

Froda a Sama odvedli stranou do jednoho ze stanů a tam jim sňali staré šaty, ale s úctou je uložili, a dali jim čisté plátěné šatstvo. Pak přišel Gandalf a k Frodově úžasu nesl v rukou meč, elfí plášť a mitri-lovou kazajku, které mu vzali v Mordoru. Samovi přinesl zlacené brnění a jeho elfí plášť zbavený všech nečistot a ran, které utržil, pak před ně položil dva meče.

„Já si žádný meč nepřeji," řekl Frodo.

„Aspoň dnes večer by sis jej vzít měl," řekl Gandalf.

Frodo si tedy vzal mečík, který patříval Samovi a který mu ležel po boku v Cirith Ungolu. „Žihadlo jsem dal Samovi," řekl.

„Ne, pane! Pan Bilbo je dal vám a patří k tomu stříbrnému kabátku, nechtěl by, aby ho teď nosil někdo jiný."

Frodo ustoupil a Gandalf, jako by byl jejich panošem, poklekl a opásal je meči, pak vstal a vsadil jim na hlavu stříbrné obroučky. Když byli ustrojeni, šli k velké hostině a seděli u králova stolu s Gan-dalfem, rohanským králem Éomerem, knížetem Imrahilem a všemi hlavními kapitány, byli tam i Gimli a Legolas.

Když po Mlčenlivém stání přinesli víno, přišli krále obsluhovat dva panoši. Aspoň tak vypadali: jeden ve stříbrném a černém šatu Stráže Minas Tirith a druhý v bílé a zelené. Sam se divil, co dělají takoví chlapci ve vojsku vzrostlých mužů. Pak najednou, když se přiblížili a on je uviděl pořádně, zvolal:

„Podívejte se, pane Frodo! Jenom se podívejte! Jestli to není Pi-pin, vlastně pan Peregrin Bral, a pan Smíšek! Ti vyrostli! No ne! Vidím, že tady bude i jiné povídání než jen o nás."

„To bych prosil," obrátil se Pipin k němu. „A začneme povídat, jen co hostina skončí. Zatím můžete zkusit Gandalfa. Už není takový tajnůstkář, i když se teď víc směje, než mluví. Teď máme se Smíškem práci. Jsme rytíři Města a Marky, jak doufám pozorujete."

Nakonec radostný den skončil, když slunce zašlo, kulatý měsíc zvolna povstal nad mlhy Anduiny a pableskoval chvějivým listím, Frodo a Sam seděli pod ševelícími stromy ve vůni sličného Ithilienu a dlouho do noci si povídali se Smíškem, Pipinem a Gandalfem, po chvíli se k nim připojili Legolas a Gimli. Tam se Frodo a Sam dozvěděli mnohé o tom, co se stalo s Družinou, když se jejich společenství rozpadlo v onen zlý den na Parth Galenu u Rauroského vodopádu, a bylo pořád nač se ptát a o čem vypravovat.

Skřeti, mluvící stromy, míle a míle trávy, pádící jezdci, třpytivé jeskyně, bílé věže a zlaté síně, bitvy, plující vysoké lodi - to všechno míjelo Samovi před očima, až byl celý zmatený. Ale uprostřed všech těch divů se pořád vracel k svému ohromení nad Smíškovou a Pipi-novou velikostí, přiměl je, aby se zády postavili k Frodovi a k němu. Poškrábal se na hlavě. „Tomu nerozumím, ve vašem věku! Ale je to tak: jste o tři couly větší, než byste měli být, nebo já jsem trpaslík."

„To rozhodně nejsi," řekl Gimli. „Ale co jsem říkal? Smrtelníci nemohou pít entí lektvary a myslet si, že z toho nevzejde víc než z holby piva."

„Entí lektvary?" řekl Sam. „Už zase slyším o entech, ale naprosto nechápu, co jsou zač. To bude kolik neděl, než si to všecko srovnám!"

„Kolik neděl, určitě," řekl Pipin. „A pak budeme muset Froda zamknout do věže v Minas Tirith, aby to všecko sepsal. Jinak toho půlku zapomene a chudák Bilbo bude děsně zklamaný."

Posléze Gandalf vstal. „Ruce krále uzdravují, milí přátelé," řekl. „Ale došli jste až na pokraj smrti, než vás přivolal zpět, musel vynaložit všechnu svou moc a pak vás poslal do sladkého zapomnění spánku. A přestože jste spali opravdu dlouho a blaze, je už opět čas jít spát."

„A nejen pro Sama a Froda," řekl Gimli, „ale i pro tebe, Pipine. Mám tě rád, kdyby jen pro tu námahu, co jsi mě stál, na to nikdy nezapomenu. A nezapomenu ani, jak jsem tě našel na pahorku po poslední bitvě. Nebýt trpaslíka Gimliho, byl bys tenkrát ztracený. Ale teď aspoň vím, jak vypadá hobiti noha, když není pod hromadou těl vidět nic víc. A když jsem z tebe sundal tu mrtvou obludu, byl jsem si jistý, že je po tobě. Div jsem si nerval vousy. A je to teprve den, co běháš. Tak do postele. A já půjdu taky."

„A já," řekl Legolas, „se půjdu projít po lesích téhle líbezné země. Tak si odpočinu. V budoucích dnech, pokud mi to dovolí můj elfí pán, se sem přestěhuje část našeho lidu, až přijdeme, bude to tu požehnané, aspoň na chvíli. Na chvíli: na měsíc, na jeden život, na stovku lidských let. Ale Anduina je blízko a Anduina vede k Moři. K Moři!

K Moři, ach k Moři! Bílý racek křičí,

vítr tam věje, pěna se tam tříští.

Na západ, na západ rudé slunce sedá.

Slyšíš to volání, lodičko má šedá,

hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?

Odejdu od lesa, který mě odchoval,

dny naše končí a roky už zmírají.

Přes širé vody sám odpluji potají.

Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:

Ztracený ostrov tam zpívá, ach, pohlédni!

Eresséa, Elfie, člověk ji nenajde.

Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!"

S tím zpěvem odešel Legolas po návrší dolů.

Pak odešli i ostatní a Frodo i Sam si lehli do postelí a usnuli. Ráno opět vstali v naději a v míru a strávili v Ithilienu mnoho dní. Cor-mallenské pole, kde nyní tábořilo vojsko, bylo totiž blízko Henneth Annúnu a říčku, která tekla od vodopádů, bylo za nocí slyšet, jak hučí skalní branou a plyne květnatými lukami do vln Anduiny u ostrova Cair Andros.

Hobiti se potulovali po okolí a znovu navštěvovali místa, kterými předtím prošli, Sam pořád doufal, že snad někde ve stínu lesa nebo na utajené pasece zahlédne velikého olifanta.

Když se pak dozvěděl, že při obléhání Gondoru bylo těch zvířat spousta, ale všechna zahynula, bylo mu to líto.

„No, nemůže být člověk všude," řekl. „Ale zdá se, že jsem přišel o hodně."

Mezitím se vojsko chystalo k návratu do Minas Tirith. Unavení odpočívali a ranění se uzdravovali. Někteří totiž ještě museli těžce bojovat se zbytkem Východňanů a Jižanů, než byli všichni pokořeni. Poslední ze všech se vrátili ti, kdo vstoupili do Mordoru, aby zničili pevnosti na severu země.

Ale nakonec, když se blížil máj, Kapitáni Západu opět vyrazili, vstoupili se všemi svými muži do lodí a pluli po Anduině od Cair Androsu k Osgiliathu, tam zůstali jeden den a příštího dne přišli na zelená pole Pelennoru a opět spatřili bílé věže pod vysokou Mindol-luinou, Město Gondorských, poslední památku Západní říše, jež prošla tmou a ohněm do nového dne.

A tam uprostřed pole vztyčili své stany a očekávali jitro, byl totiž předvečer prvního máje a s východem slunce měl král vstoupit do svých bran.