DOMŮ

Konečně obrátili hobiti tváře k domovu. Dychtili teď zase vidět Kraj, zprvu však jeli pomalu, protože Frodovi nebylo dobře. Když přijeli k Bruinenskému brodu, zastavil a nechtělo se mu vjet do proudu, a ostatní si všimli, že jeho oči jako by na chvíli neviděly ani je, ani okolí. Celý den mlčel. Bylo šestého října.

„Máš bolesti, Frodo?" řekl tiše Gandalf, který mu jel po boku.

„Vlastně ano," řekl Frodo. „To rameno. Rána bolí a vzpomínka na tmu mě tíží. Je to dnes rok."

„Je to zlé. Některé rány se nedají úplně vyléčit," řekl Gandalf.

„Bojím se, že s těmi mými to tak bude," řekl Frodo. „Nejde se doopravdy vrátit. Přijedu sice do Kraje, ale nebude mi připadat stejný, protože já nebudu stejný. Jsem raněn nožem, sosákem, zuby a dlouhým břemenem. Kde najdu odpočinek?"

Gandalf neodpověděl.

Během dalšího dne bolest a nevolnost pominuly a Frodo byl zase veselý, tak veselý, jako by si nepamatoval černý včerejšek. Potom ubíhala cesta dobře a dny rychle míjely, jeli totiž pohodlně a často otáleli v líbezné lesnaté krajině, kde listí v podzimním slunci rudlo a zlátlo. Posléze dojeli k Větrovu, blížil se večer a stín kopce ležel temně přes silnici. Frodo prosil, aby si pospíšili, a nechtěl se na kopec ani podívat, projel jeho stínem se sklopenou hlavou a s pláštěm těsně přitaženým k tělu. Tu noc se počasí změnilo a ze západu zavál vítr obtěžkaný deštěm. Dul hlasitě a studeně a žluté listí kroužilo ve vzduchu jako ptáci. Když dojeli do Hustolesa, větve byly už téměř holé a Hůrečky kopec jim halila veliká záclona deště.

Tak na sklonku bouřlivého a mokrého večera na konci října dojelo pět cestovatelů stoupající silnicí k Jižní bráně Hůrky. Brána byla zamčená, hustý déšť jim bil do tváří a na temnící obloze se proháněly nízké mraky, a srdce jim poněkud pokleslo, protože očekávali lepší uvítání.

Když dlouho volali, vyšel konečně vrátný a viděli, že nese pořádný klacek. Pohlédl na ně se strachem a podezřením, ale když viděl, že je to Gandalf a jeho společníci jsou hobiti, nehledě na nezvyklé oblečení, rozjasnil se a přivítal je.

„Pojďte dál!" řekl a odemykal bránu. „Nebudeme si vykládat novinky tady v dešti a v zimě. Je to darebný večer. Ale starý Ječmen vás jistě uvítá u „Poníka" a tam všechno uslyšíte."

„A ty tam později uslyšíš všechno, co jsme říkali, a víc," zasmál se Gandalf. „Co je s Jindrou?"

Vrátný se zamračil. „Je pryč," řekl. „Ale radši se zeptejte Ječ-mínka. Dobrou noc!"

„Dobrou noc přejeme!" řekli a projeli. Pak si všimli, že za živým plotem postavili u cesty dlouhý nízký barák, z něhož vyšla řada mužů a zírá na ně přes plot. Když dojeli k domku Vilíka Potměchutě, viděli, že živý plot je odraný a neudržovaný a okna jsou zatlučená.

„Myslíš, že jsi ho tím jabkem zabil, Same?" řekl Pipin.

„To nedoufám, pane Pipine," řekl Sam. „Ale rád bych věděl, co se stalo s tím nešťastným poníkem. Mockrát jsem na něho myslel, když tam ti vlci tak vyli a vůbec."

Konečně dojeli ke „Skákavému poníkovi" a aspoň tam to vypadalo zvenčí stejně, za červenými záclonami bylo v dolních oknech světlo. Zazvonili, Nob přišel ke dveřím, otevřel na škvírku a vykoukl, a když je viděl stát pod lampou, překvapeně vykřikl:

„Pane Máselníku! Pane Máselníku! Vrátili se!"

„Jo? Já je naučím!" ozval se Máselník a vyřítil se s klackem v ruce. Ale když viděl, o koho jde, zůstal stát a černý mrak na jeho tváři se proměnil v úžas a potěšení.

„Nobe, ty kudrnatej ňoumo!" zvolal. „To nemůžeš staré přátele pořádně pojmenovat? Nemáš mě tak děsit v dnešních časech. No toto! A odkudpak jste přijeli? Vůbec jsem nečekal, že vás ještě někdy uvidím, to tedy ne, odejít do Divočiny s tím Chodcem a kolem tamti Černí. Ale jsem náramně rád, že vás vidím, a nikoho víc než Gandal-fa. Pojďte dál! Pojďte dál! Stejné pokoje jako posledně? Jsou volné. Vlastně, dneska jsou volné skoro všecky pokoje, to vám nebudu tajit, protože na to stejně brzo přijdete. A uvidím, co se dá sehnat k večeři, hned to bude, ale chybí mi personál. Hej, Nobe, ty lenochode! Řekni Bobovi! Ach, já zapomínám, Bob je pryč: chodí teď na noc domů. Tak zaveď hostům poníky do stáje, Nobe. A vy si jistě odvedete koně do stáje sám, Gandalfe. Znamenité zvíře, jak jsem říkal, když jsem ho viděl poprvé. Tak pojďte dál! Jako doma!"

Pan Máselník rozhodně nezměnil svůj způsob řeči a pořád, zdálo se, žil ve svém udýchaném shonu. A přece kolem nebyl skoro nikdo a všude bylo ticho, ze sálu bylo slyšet tlumené mumlání dvou tří hlasů. A když viděli tvář hostinského víc zblízka, ve světle dvou svíček, které rozsvítil a nesl před nimi, vypadala dost zvrásněná a ustaraná.

Vedl je chodbou do salónku, kde byli oné podivné noci víc než před rokem, šli tam trochu zneklidněni, protože jim bylo zřejmé, že Ječmínek statečně zastírá nějaké obtíže. Už to nebylo jako dříve. Neříkali však nic a čekali.

Jak předpokládali, pan Máselník přišel po večeři do salónku přesvědčit se, jestli byli se vším spokojeni. A byli: pivo a jídlo se u „Po-níka" rozhodně nijak nezhoršilo. „Neodvážím se vás teď zvát do sálu," řekl Máselník. „Musíte být unavení a stejně tu dnes večer není velká návštěva. Ale kdybyste mi mohli půlhodinku věnovat, než si půjdete lehnout, moc rád bych si s vámi popovídal v klidu a o samotě."

„Přesně to bychom také rádi," řekl Gandalf. „Nejsme unavení. Nijak jsme se nehnali. Byli jsme zmoklí, prochladlí a hladoví, ale z toho všeho jste nás vyléčil. Tak se posaďte! A máte-li trošku dýmkového koření, budeme vám blahořečit."

„Kdybyste chtěli cokoliv jiného, byl bych radši," řekl Máselník. „To je zrovna, čeho se nedostává, protože máme jen tolik, kolik vypěstujeme sami, a to nestačí. Z Kraje dneska nic nedostáváme. Ale pokusím se."

Když se vrátil, přinesl jim smotek nenařezaného listí, který by jim stačil na dva dny, „Jižní vršek," řekl, „nejlepší, co máme, ale Jižní čtvrtce se to nevyrovná, jak jsem vždycky říkal, přestože ve většině věcí jsem s prominutím pro Hůrku."

Usadili ho do velkého křesla u ohně z polínek, Gandalf se posadil na druhou stranu a hobiti na nízké židličky mezi nimi, povídali si mnoho půlhodin a vyměnili si všechny novinky, které chtěl Máselník slyšet a sdělit. Většina toho, co vyprávěli, byla pro hostitele prostě divná a nepochopitelná a daleko přesahovala jeho představivost, nevyvolala vlastně jiný komentář než: „Nepovídejte," což opakoval často, přestože si očividně přál pravý opak. „Nepovídejte, pane Pytlíku, nebo pane Podhorský? Všechno se mi plete. Nepovídejte, pane Gandalfe! No tohle! Kdo by si to byl pomyslel za našich časů!"

Sám toho ale navykládal hodně. Vůbec to není dobré, řekl, a obchod nejde ani obstojně, je rovnou prašpatný. „Dneska nikdo zvenčí o Hůrku ani nezavadí," říkal. „A zdejší, ti většinou sedí doma a dveře mají na závoru. To všechno vzešlo z těch přivandrovalců a tuláků, co začali přicházet loni zdola po Zelené cestě, jak si možná vzpomínáte, později jich přišlo víc. Někteří byli jenom chudáci a utíkali před těžkostmi, ale většinou to byli špatní lidi, samá zlodějina a neřádstvo. A mrzutosti byly i tady v Hůrce, a ošklivé. Víte, že jsme měli opravdovou bitku a byli tady i zabití, dočista zabití? To mi věřte."

„To věřím," řekl Gandalf. „Kolik?"

„Tři a dva," řekl Máselník a myslel velké a malé. „Chudák Matěj Vřesík a Rudla Jabloňka a malý Tomík Trnka z druhé strany Kopce, a Vilda Stránský seshora a jeden Podhorský ze Špalíčku, samý dobrý chlap a je jich škoda. A Jindra Kozílist, co býval u Západní brány, a Vili Potměchuť, ti se postavili na stranu cizích a odešli s nimi, a já jsem přesvědčen, zeje sem pustili. Tu noc, co se bojovalo, myslím. A to bylo po tom, co jsme jim ukázali dveře a vyhodili je: to se stalo koncem roku, a ta bitka byla na začátku nového roku, po tom velkém sněžení.

A teď se z nich stali lupiči a potloukají se venku, schovávají se v lesích za Podlesím a nahoře v divočině na severu. Řekl bych, že je to trošku jako za starých zlých časů, co se o nich vypravuje. Silnice není bezpečná, nikdo nechodí daleko a lidi zamykají časně. Musíme držet hlídky okolo celého plotu a v noci stavíme k bráně spoustu mužských."

„Nás tedy nikdo neobtěžoval," řekl Pipin, „a jeli jsme pomalu a nedrželi hlídky. Mysleli jsme, že jsme nechali všechny mrzutosti za sebou."

„To teda ne, pane, škoda," řekl Máselník. „Ale není divu, že vás nechali na pokoji. Na ozbrojené lidi se neodváží, když mají meče a přilby a štíty a všecko. To by si rozmysleli. A musím říct, že když jsem vás viděl, trochu mě to zarazilo.'1''

Tu si hobiti náhle uvědomili, že lidé na ně hleděli s ohromením ne z překvapení, že se vrátili, ale spíš z údivu nad jejich výstrojí. Sami tak uvykli válce a jízdě v uspořádaném oddílu, že docela zapomněli, že lesklé brnění vykukující pod pláštěm, přilby Gondoru a Marky a vznešené erby na štítech budou v rodné zemi vypadat cizo-krajně. I Gandalf teď jel na svém vysokém šedém koni celý v bílém, s přehozeným velikým modrostříbrným pláštěm a po boku měl dlouhý meč Glamdring.

Gandalf se zasmál. „No dobře," pravil, „když se bojí jenom nás pěti, tak to jsme na cestách potkali horší nepřátele. Ale aspoň vám dají v noci pokoj, dokud se tu zdržíme."

„Jak dlouho?" řekl Máselník. „Nezapírám, že bychom si vás tu rádi chvilku nechali. Víte, my na takové mrzutosti nejsme zvyklí a Hraničáři prý všichni odešli. Myslím, že jsme doteďka pořádně nechápali, co pro nás dělali. Přišly sem totiž horší věci než lupiči. V zimě vyli kolem plotu vlci. A v lesích chodí něco temného a strašného, z čeho tuhne krev v žilách. Je to hrozně zneklidňující, jestli mi rozumíte."

„To bych řekl," pravil Gandalf. „Skoro všechny země byly v poslední době zneklidněné, a hodně zneklidněné. Ale potěšte se, Ječ-mínku! Byli jste na pokraji velkých mrzutostí a rád slyším, že jste nezapadli hloub. Ale přicházejí lepší časy. Možná lepší, než jaké vůbec pamatujete. Hraničáři se už vrátili. Jeli jsme zpátky s nimi. A je zase král, Ječmínku. Brzy sem obrátí pozornost. Pak se Zelená cesta otevře a jeho posli přijedou na Sever a budou jezdit sem a tam a vyženou zlé stvůry z pustých zemí. Ano, po čase už pusté nebudou, a tam, kde bývala divočina, budou lidé a pole." Pan Máselník zavrtěl hlavou. „Když bude na silnicích pár slušných lidí, to neuškodí," řekl. „Ale o žádnou další sebranku darebáků nestojíme. A nechceme v Hůrce žádné cizí lidi a kolem Hůrky taky ne. Chceme, aby nás nechali na pokoji. Nestojím o to, aby se mi tu utábořila banda cizinců, uvelebila se tady a přeorala divočinu."

„Nechají vás na pokoji, Ječmínku," řekl Gandalf. „Mezi Želízí a Šeravou je místa dost pro celé říše, i na pobřežích jižně od Brandyví-ny, a nikdo nemusí bydlet na kolik dní jízdy od Hůrky. Dál na severu kdysi žila spousta lidí, sto mil a víc odtud, na konci Zelené cesty: na Severních vrších a u Soumračného jezera."

„Nahoře u Valu mrtvých?" řekl Máselník a tvářil se ještě nedů-věřivěji. „To je prý strašidelná země. Tam by šel leda loupežník."

„Chodí tam Hraničáři," řekl Gandalf. „Říkáte Val mrtvých. Tak se mu říká už dlouhá léta, ale jeho pravé jméno, Ječmínku, je Fornost Erain, královská Severka. A král tam zas jednoho dne přijde a pak tudy budou projíždět krásní lidé."

„No, to už zní nadějněji," řekl Máselník. „A určitě to bude dobré pro obchod. Pokud nechá Hůrku na pokoji."

„Nechá," řekl Gandalf. „Zná ji a máji rád."

„Ano?" řekl Máselník a vypadal zmateně. „Nechápu ovšem, proč by měl, když sedí na svém parádním křesle na svém velikém hradě stovky mil odtud. A popíjí víno ze zlatého poháru, nedivil bych se. Co je pro něho „Poník" nebo holbička piva? Ale že mám dobré pivo, Gandalfe! Je neobyčejně dobré od té doby, co jste loni na podzim přišel a vložil na ně dobré slovo. A řeknu vám, že to byla v tom trápení útěcha."

„Jo!" řekl Sam. „Ale on říká, že vaše pivo je vždycky dobré."

„On říká?"

„Samozřejmě. Vždyť je to Chodec. Hlava Hraničářů. Copak vám to ještě pořád nedošlo?"

Konečně mu to došlo a Máselníkova tvář předvedla ukázkový úžas. Oči se mu v široké tváři zakulatily, jeho ústa se otevřela dokořán a zalapal po dechu. „Chodec!" vykřikl, když zase popadl dech. „Ten, s korunou a se zlatým pohárem a vůbec? Kam jsme to přišli?"

„Rozhodně k lepším časům pro Hůrku," řekl Gandalf.

„To tedy doufám," řekl Máselník. „Tak tohle bylo nejpříjemnější povídání za pěkně dlouhý čas. Nezapírám, že budu dnes v noci spát klidněji a s lehčím srdcem. Dali jste mi toho pěknou spoustu na přemýšlení, ale nechám si to na zítra. Jdu do postele a nepochybuju, že i vy si rádi lehnete. Hej, Nobe!" zavolal cestou ke dveřím.

„Nob!" řekl a pleskl se do čela. „Co mi to jen připomíná?"

„Doufám, že jste nezapomněl na další dopis, pane Máselníku?" řekl Smíšek.

„Ale pane Brandoráde, to mi nepřipomínejte! Vidíte, teď jste mi přetrhl myšlenky. U čeho jsem to byl? Nob, stáj, aha, takhle to bylo. Mám něco, co patří vám. Jestli si vzpomínáte na Viliho Potměchutě a na tu krádež koní: ten poník, co jste ho koupili, tak ten je tady. Vrátil se sám od sebe, představte si: ale kde byl, to vy víte lip než já. Byl chundelatý jako starý hafan a hubený jako šindel, ale živý. Nob se o něho stará."

„Cože? Můj Vilík?" vykřikl Sam. „Jsem já to ale šťastný člověk, ať si Kmotr říká co chce! Další přání se mi splnilo! Kde je?" A Sam nešel spát, dokud Vilíka nenavštívil ve stáji.

Cestovatelé zůstali v Hůrce celý další den a pan Máselník si večer rozhodně nemohl stěžovat na obchody. Zvědavost překonala všechen strach a měl nabito. Hobiti večer na chvíli ze zdvořilosti zašli do sálu a odpověděli na pěknou řadu otázek. Protože v Hůrce měli dobrou paměť, Froda se mnohokrát ptali, jestli už napsal svou knížku.

„Ještě ne," odpovídal. „Vracím se teď domů, abych si srovnal poznámky." Slíbil, že pojedná o úžasných událostech v Hůrce, aby dodal zajímavosti knížce, která se zřejmě bude zabývat vesměs odlehlými a nedůležitými záležitostmi „dole na Jihu".

Pak se někdo z mladších dožadoval písničky. Nato však padlo ticho a zamračili se na něho tak, že výzvu neopakoval. Nikdo si zřejmě nepřál další nekalé události v sále.

Dokud cestovatelé zůstávali v Hůrce, nerušily klid země žádné nepokoje za dne a žádný hluk v noci, dalšího jitra však vstali časně, protože bylo pořád deštivo, takže chtěli být do večera v Kraji a cesta byla dlouhá. Všichni Hůrečtí je šli vyprovázet. Byli ve veselejším rozpoložení než celý rok předtím a ti, kdo ještě cizince neviděli v celé parádě, zírali s otevřenými ústy: na Gandalfa s bílým vousem a na světlo, jež z něho vyzařovalo, jako by modrý plášť byl jen oblak zahalující slunce, a na čtyři hobity jako potulné rytíře ze zapomenutých pohádek. I ty, kdo se smáli řečem o králi, napadlo, že by na nich mohlo být něco pravdy.

„Tak šťastnou cestu a šťastně se vraťte domů!" řekl pan Máselník. „Měl jsem vás dřív varovat, že v Kraji není všechno v pořádku, jestli je pravda to, co slyšíme. Prý se tam dějí všelijaké věci. Ale smím-li být tak smělý, vrátili jste se jinačí a teď vypadáte na lidi, kteří si umějí poradit s mrzutostmi. Nepochybuju, že to všecko brzo srovnáte. Hodně štěstí! A čím častěji sem přijedete, tím budu radši."

 

Rozloučili se s ním a odjeli Západní branou směrem ke Kraji. Poník Vilík byl s nimi a jako předtím nesl spoustu zavazadel, ale klusal vedle Sama a vypadal spokojeně.

„Rád bych věděl, nač starý Ječmínek narážel," řekl Frodo.

„Něco z toho dokážu uhodnout," řekl Sam zasmušile. „To, co jsem viděl v Zrcadle: stromy pokácené a náš starý kmotr vystěhovaný z ulice. Měl jsem víc spěchat zpátky."

„A očividně je něco v nepořádku s Jižní čtvrtkou," řekl Smíšek. „Všeobecně se nedostává dýmkového koření."

„Ať je to co chce," řekl Pipin, „u kořene to bude mít Lota, tím si můžete být jisti."

„Loto je v tom hluboko, ale u kořene není," řekl Gandalf. „Zapomněli jste na Sarumana. Začal se o Kraj zajímat dřív než Mordor."

„Vždyť máme s sebou vás," řekl Smíšek, „takže se všecko brzo vyjasní."

„V tuhle chvíli jsem s vámi," řekl Galdalf, „ale brzy už nebudu. Nejedu do Kraje. Tamní záležitosti si musíte vyřídit sami, k tomu jste byli vyškoleni. Ještě nechápete? Můj čas minul: už není mým úkolem napravovat věci ani v tom někomu pomáhat. A vy, moji drazí přátelé, žádnou pomoc nepotřebujete. Už jste vyrostli. Ano, vyrostli jste pořádně, patříte mezi velké a už se o nikoho z vás ani trochu nebojím.

Ale jestli to chcete vědět, brzy odbočuji. Chci si pořádně popovídat s Bombadilem: tak, jak jsme si nepopovídali za celý můj čas. On obrůstá mechem a já byl kámen odsouzený ke kutálení. Ale dny mého kutálení končí a teď si budeme mít mnoho co říct."

Za chvilku byli na tom místě na Východní cestě, kde se rozloučili s Bombadilem, a doufali a napůl čekali, že ho tam uvidí, jak je zdraví při cestě. Nebylo však po něm ani vidu a na Mohylových vrších na jihu ležela šedá mlha a na dalekém Starém hvozdu hluboký závoj.

Zastavili se a Frodo se toužebně zahleděl na jih. „Moc rád bych starého pána zas viděl," řekl. „Jakpak se mu asi vede?"

„Stejně dobře jako vždycky, o tom nepochybuj," řekl Gandalf. „Docela bezstarostně, a hádal bych, že ho moc nezajímá nic z toho, co jsme udělali nebo viděli, leda snad vaše návštěvy u entů. Možná že později budete mít čas zajít k němu. Ale být vámi, spěchal bych teď domů, jinak nebudete u Brandyvínského mostu, než zamknou bránu."

„Ale tam žádná brána není," řekl Smíšek, „na Cestě ne, to přece víte docela dobře. Je tam samozřejmě Rádovská brána, ale tou mě pustí kdykoliv."

„Chceš říct, že tam žádná brána nebyla," řekl Gandalf. „Myslím, že teď ji tam najdete. A možná že budeš mít i u Rádovské brány větší potíže, než myslíš. Ale vy to zvládnete. Sbohem, drazí přátelé! Ne naposled, ještě ne. Sbohem!"

Obrátil Stínovlase z Cesty a veliký kůň přeskočil zelený příkop, který běžel podle ní, pak na Gandalřův výkřik odpádil a zmizel směrem k Mohylovým vrchům jako severní vítr.

„Tak jsme zase čtyři, jako jsme spolu vyrazili," řekl Smíšek. „Všechny ostatní jsme nechali za sebou, jednoho po druhém. Je to skoro jako sen, který pomalu vybledl."

„Pro mne ne," řekl Frodo. „Já to cítím spíš, jako bychom zase usínali."