SPRÁVCE A KRÁL

Nad gondorským Městem visela nejistota a velké obavy. Krásné počasí a jasné slunce se zdály pustým výsměchem mužům, kterým, dny skýtaly malou naději a kteří každého jitra očekávali osudnou zprávu. Jejich pán byl mrtev a spálen, v citadele ležel mrtvý král Rohanu a nový král, který k nim v noci přišel, opět odešel do války s mocnostmi příliš temnými a strašnými na to, aby je mohla zdolat udatnost a síla. A zprávy nepřicházely. Po tom, co vojsko opustilo Morgulské údolí a dalo se silnicí na sever pod stínem hor, nevrátil se žádný posel ani nedolehla žádná zvěst o tom, co se děje na zachmuřeném Východě.

Když byli Kapitáni pryč druhý den, Paní Éowyn nařídila ženám, které o ni pečovaly, aby jí přinesly šaty, a nedala si říci a vstala, když ji oblékli a upevnili jí paži plátěnou páskou, šla k dozorčímu Domů uzdravování.

„Pane," řekla, Jsem velmi neklidná a nemohu už ležet a lenivět."

„Paní," opáčil, Ještě nejste vyhojena a bylo mi nařízeno, abych o vás pečoval zvlášť bedlivě. Ještě sedm dní jste neměla vstát z lože, tak mi bylo nařízeno. Prosím vás, vraťte se."

„Jsem vyhojena," řekla. „Alespoň mé tělo je vyhojeno, kromě levé ruky, a ta odpočívá. Ale onemocním znovu, nebudu-li mít co dělat. Nejsou žádné noviny o válce? Ženy mi nedovedou nic říci."

„Nejsou žádné noviny," řekl dozorčí, Jenom to, že páni dojeli k Morgulskému údolí, a muži říkají, že náčelníkem je ten nový kapitán ze Severu. Je to veliký pán a uzdravitel, a je pro mne krajně zvláštní věcí, že uzdravující ruka vládne i mečem. Dnes tomu tak v Gondoru není, ačkoli to tak bývalo, mluví-li staré příběhy pravdu. Dlouhá léta však uzdravovatelé už jen záplatují trhliny, které nadělali muži s mečem. I bez nich bychom ovšem měli pořád práce dost, svět je dost plný ran a neštěstí a není je třeba množit válkou."

„Stačí jen jeden nepřítel, aby zplodil válku, nemusí být dva, pane dozorčí," odpověděla Éowyn. „A ti, kdo nemají meče, pořád ještě mohou mečem zahynout. Chtěl bys, aby gondorský lid sbíral jen bylinky, když Temný pán sbírá vojska? A není vždy dobré být uzdraven na těle. Ani není vždy zlé zemřít v bitvě, třeba v kruté bolesti. Kdybych směla, volila bych v této hodině to druhé."

Dozorčí na ni pohlédl. Stála tam, vysoká, jasné oči v bílé tváři, a ruka se jí sevřela v pěst, když se odvrátila a pohlédla oknem na východ. Vzdychl a potřásl hlavou. Po odmlce se k němu obrátila zpět.

„Není tu žádný čin, který je možno vykonat?" řekla. „Kdo velí tomuto Městu?"

„Nevím přesně," odpověděl. „Takové věci nejsou mou starostí. Rohanští jezdci mají nad sebou maršála a slyšel jsem, že Gondor-ským velí Pán Húrin. Ale podle právaje Správcem Města Pán Fara-mir."

„Kde ho najdu?"

„V tomto domě, paní. Byl těžce raněn, ale již se opět uzdravuje. Nevím ale -"

„Nedovedeš mě k němu? Pak budeš vědět."

Pán Faramir se procházel sám po zahradě Domů uzdravování, slunce ho hřálo a cítil, jak se mu žilami znovu rozbíhá život, srdce však měl těžké a hleděl přes hradby k východu. Dozorčí přišel a vyslovil jeho jméno. Faramir se obrátil. Uviděl Éowyn, Paní Rohanu, a pocítil lítost, protože viděl, že je raněna, a jeho jasný zrak si všiml i jejího žalu a neklidu.

„Můj pane," řekl dozorčí, „zde je Éowyn, Paní Rohanu. Jela s králem a byla těžce raněna a zůstává v mé péči. Není však spokojena a přeje si mluvit se Správcem Města."

„Nerozuměj mi špatně, pane," řekla Éowyn. „Netrápí mě nedostatek péče. Nemůže být krásnějšího domova pro ty, kdo touží po uzdravení. Ale já tady nemohu jen ležet a zahálet a být jako v kleci. Hledala jsem smrt v bitvě. Nezemřela jsem však a bitva dosud pokračuje."

Na Faramirovo znamení se dozorčí uklonil a vzdálil se. „Co bys chtěla, abych udělal, paní?" řekl Faramir. „I já jsem vězněm uzdra-vovatelů." Hleděl na ni, a protože to byl muž, na kterého lítost hluboce působila, zdálo se mu, že její krása a její smutek ho bodají až do srdce. A ona pohlédla na něho a viděla vážnou něhu v jeho očích, a přece věděla, neboť byla vychována mezi válečníky, že tady stojí někdo, koho by žádný Jezdec z Marky v boji nepřekonal.

„Co si přeješ?" opakoval. „Leží-li to v mé moci, udělám to."

„Chtěla bych, abys rozkázal dozorčímu, aby mě propustil," řekla, jakkoli však byla její slova pořád pyšná, její srdce zakolísalo a poprvé zapochybovala sama o sobě. Uhodla, že tento vysoký muž, přísný i mírný, ji může pokládat za pouhé rozmarné děcko, kterému schází pevnost mysli, aby dovedlo nezáživný úkol do konce.

„Sám jsem v péči dozorčího," odpověděl Faramir. „Ani jsem se ještě neujal moci v Městě. Ale i kdybych to udělal, pořád bych poslouchal jeho rady a nekřížil jeho vůli v záležitostech jeho řemesla, leda ve veliké tísni."

„Já ale netoužím po uzdravení," řekla Éowyn. „Přeji si jet do války jako můj bratr Éomer, nebo spíš jako král Théoden, protože ten zemřel a má čest i mír."

„Je příliš pozdě, paní, abys následovala Kapitány, i kdybys měla sílu," řekl Faramir. „Ale smrt v bitvě může ještě přijít na nás všechny, ať chceme nebo nechceme. Budeš lépe připravena čelit jí podle svého způsobu, jestliže budeš jednat tak, jak nařídil Uzdravitel, dokud máš čas. Ty i já musíme trpělivě snášet hodiny čekání."

Neodpověděla, ale jak na ni hleděl, zdálo se mu, že v ní cosi měkne, jako by se krutý mráz poddával první slabounké předzvěsti jara. Z oka jí vytryskla slza a skanula jí po tváři jak lesklá kapka deště. Její pyšná hlava se trochu schýlila. Pak řekla tiše, jakoby spíš k sobě než k němu: „Ale uzdravovatelé chtějí, abych ještě sedm dní ležela, a mé okno nehledí na východ." Teď měla hlas jako mladičká a smutná dívka.

Faramir se usmál, přestože měl srdce plné lítosti. „Tvé okno nehledí na východ?" řekl. „To se dá napravit. V tom dozorčímu přikáži. Zůstaneš-li v tomto domě v naší péči, paní, a budeš odpočívat, můžeš se procházet tady v zahradě na slunci, jak je ti libo, a budeš se dívat na východ, kam odešly všechny naše naděje. A najdeš tu i mě, jak přecházím a čekám a také hledím na východ. Bylo by mi lehčeji v mých starostech, kdybys se mnou promluvila nebo se někdy procházela se mnou."

Nato zvedla Éowyn hlavu a opět mu pohlédla do očí, do bledé tváře jí vstoupila barva. „Jak bych ti já ulehčila v tvých starostech, pane?" řekla. „A netoužím po řeči živých."

„Chceš, abych odpověděl přímo?" řekl.

„Chci."

„Říkám ti tedy, Éowyn Rohanská, že jsi krásná. V údolích našich kopců jsou sličné a jasné květiny a ještě sličnější dívky, ale ještě jsem v Gondoru neviděl květinu ani dívku tak líbeznou a tak zarmoucenou. Možná že zbývá jen pár dní, než náš svět padne do tmy, a až přijde, doufám, že jí budu čelit vyrovnaně, ale mému srdci by bylo lehčeji, kdybych tě mohl ještě vidět, dokud svítí slunce. Vždyť ty i já jsme prošli pod křídly Stínu a zpět nás přivedla stejná ruka."

„Běda, mě ne, pane!" řekla. „Stín na mně pořád leží. Nehledej u mne uzdravení! Jsem štítonoška a ruku mám nejemnou. Ale děkuji ti alespoň za to, že nemusím zůstávat v komnatě. Budu chodit na procházky z milosti Správce Města." Uklonila se mu a odkráčela do domu. Faramir se však dlouho procházel po zahradě sám a jeho pohled teď častěji zabloudil směrem k domu než k východním zdem.

Když se vrátil do své komnaty, zavolal dozorčího a vyslechl vše, co mu mohl povědět o rohanské Paní.

„Nepochybuji ale," řekl dozorčí, „že víc by ses dozvěděl od půl-číka, který je u nás, on totiž přijel s králem a nakonec prý jel s Paní."

Poslali tedy Smíška k Faramirovi, a dokud trval den, dlouho si povídali a Faramir se dozvěděl mnoho, mnohem víc, než řekl Smíšek slovy, domníval se, že teď poněkud rozumí zármutku a nepokoji Éowyn Rohanské. Za krásného večera pak Faramir se Smíškem chodili po zahradě, ale Éowyn nepřišla.

Ale ráno, když Faramir vyšel z Domů, viděl ji, jak stojí na hradbách, byla oblečena celá v bílém a blyštěla se na slunci. Zavolal na ni a ona sešla a procházeli se po trávě nebo spolu usedali pod zelený strom, jednou mlčky, jindy v rozmluvě. Každého dalšího dne tomu bylo stejně. Dozorčí se díval z okna a v srdci měl radost, protože byl uzdravovatelem a jeho starost byla ulehčena, bylo jisté, že ač děs a předtuchy oněch dní padaly těžce do lidských srdcí, tito dva jeho svěřenci vzkvétali a denně sílili.

Tak přišel pátý den po tom, co Paní Éowyn poprvé šla za Farami-rem. Stáli teď opět spolu na hradbách Města a hleděli ven. Ještě nepřišly žádné zprávy a všechna srdce byla zatemnělá. Ani počasí už nebylo jasné. Bylo chladno. Vítr, který začal v noci, teď ostře vanul od severu a narůstal, země kolem však vypadaly šedě a nevesele.

Byli teple oblečeni v těžkých kabátech. Paní Éowyn měla přes sebe přehozen modrý plášť barvy hluboké letní noci. Na lemu a u krku byl ozdoben stříbrnými hvězdičkami. Faramir dal pro to roucho poslat a zahalil ji do něho, když mu stála po boku, pomyslel si, že je opravdu krásná jako královna. Plášť kdysi vyrobili pro jeho matku Finduilas Amrothskou, jež zemřela předčasně a byla pro něho jen vzpomínkou na cosi dalekého a líbezného a na první žal, její roucho se mu zdálo přiměřeným oděvem pro krásu a smutek Éowyn.

Teď se však pod hvězdným pláštěm chvěla a hleděla k severu, nad šedé krajiny, do tváře studenému větru, tam, kde bylo v dálce nebe tvrdé a jasné.

„Co vyhlížíš, Éowyn?" řekl Faramir.

„Neleží tam snad Černá brána?" řekla. „A nedošel snad už teď k ní? Je to sedm dní, co odjel."

„Sedm dní," řekl Faramir. „Nesmýšlej však o mně zle, když ti řeknu: přinesly mi radost i bolest, jaké jsem nikdy neočekával. Radost, že tě vidím, a bolest, protože strach a nejistota tohoto zlého času teď skutečně ztemněly. Éowyn, nechtěl bych, aby teď skončil svět nebo abych tak brzy ztratil, co jsem našel."

„Ztratil, co jsi našel, pane?" odpověděla, ale pohlédla na něho vážně a oči měla vlídné. „Nevím, co jsi v těchto dnech našel a mohl bys to ztratit. Ale ne, příteli. Nebudeme o tom mluvit. Nemluvme vůbec! Stojím na jakémsi strašném rozhraní a v propasti přede mnou je čirá tma, je-li však za mnou nějaké světlo, to nevím. Ještě se nemohu obrátit. Čekám na nějaký osudný úder."

„Ano, čekáme na osudný úder," řekl Faramir. Víc už neřekli, stáli na zdi a zdálo se jim, že vítr odumřel, světlo zesláblo, slunce zmatnělo a všechny zvuky ve Městě i v zemích kolem utichly, neslyšeli ani vítr, ani hlas, ani křik ptáka, ani ševel listu, ani vlastní dech, samotné bušení jejich srdcí se zastavilo. Čas strnul.

A jak tak stáli, jejich ruce se setkaly a sevřely se navzájem, třebaže o tom nevěděli. A stále čekali a nevěděli nač. Tu se jim náhle zdálo, že nad hřebeny dalekých hor vyvstává hora tmy, tyčí se jako vlna, jež by chtěla pohltit svět, a kolem ní šlehají blesky, pak zemí proběhl třas a cítili, že se hradby Města chvějí. Cosi jako vzdech vzlétlo ze všech zemí kolem, a jejich srdce náhle začala opět bít.

„Připomíná mi to Númenor," řekl Faramir a podivil se, že se slyší mluvit.

„Númenor?" řekla Éowyn.

„Ano," řekl Faramir. „Západní říši, jež se potopila, a velikou temnou vlnu, která šplhá přes zelené země a nad pahorky a postupuje dál, tma, které neunikneš. Často se mi o ní zdává."

„Myslíš tedy, že přichází Tma?" řekla Éowyn. „Tma, které neunikneš?" Náhle se přiblížila těsně k němu.

„Ne," řekl Faramir a hleděl jí do tváře. „Byla to jen vidina v mysli. Nevím, co se děje. Rozum mi říká, že se stalo veliké zlo a že jsme na konci dnů. Ale mé srdce říká ne, a všechny mé údy jsou lehké a přišla ke mně naděje a radost, kterou žádný rozum nemůže potlačit. Éowyn, Éowyn, bílá rohanská Paní, v tuto hodinu nevěřím, že někdy nějaká tma potrvá!" A sklonil se a políbil ji na čelo.

Tak stáli na zdech gondorského Města a zvedl se veliký vítr a vál a jejich vlasy, havraní a zlaté, se propletly, když zavlály v tom proudu. A Stín odešel a slunce bylo odestřeno a světlo zazářilo, vody An-duiny svítily jako stříbro a ve všech domech zpívali lidé radostí, jež jim vytryskla v srdcích ze zdroje, který nechápali.

Než se slunce schýlilo z poledne, od východu přiletěl veliký orel a nesl nedoufané zprávy od Pánů Západu a volal:

Zpívejte, lidé věže Anor, vždyť Sauronova říše navždy padla a Temná věž je svržena.

Zpívejte, radujte se, lidé Strážní věže, vaše stráž marná nebyla a Černá brána v troskách leží a prošel jí váš král. Je vítěz.

Zpívejte, těšte se, všechny Západu děti, váš král zas přijde, přichází a bude bydlet mezi vámi po všechny dny vašich životů.

Strom, který uschl, obnoví se, vysoko jej sám zasadí a Městu bude požehnáno.

Zpívejte, všichni lidé!

A lidé zpívali ve všech ulicích Města.

Dny, které následovaly, byly zlaté, jaro a léto se spojily a radovaly se spolu na gondorských polích. Teď přišly noviny po rychlých jezdcích od Cair Androsu o všem, co se stalo, a Město se připravovalo na příchod krále. Smíška povolali. Odjel s těžkými vozy, které dopravovaly zásoby do Osgiliathu, a odtud lodí na Cair Andros, ale Faramir nejel, protože se po uzdravení ujal správcovského úřadu, ač jen nakrátko, a jeho povinností bylo připravit vše pro toho, kdo ho vystřídá.

Ani Éowyn nejela, přestože jí bratr vzkázal a prosil, aby přijela na Cormallenské pole. Faramir se tomu divil, vídal ji však zřídka, neboť měl mnoho práce, tak zůstávala stále v Domech uzdravování, chodila sama po zahradě a její tvář opět pobledla. Zdálo se, že v celém městě jen ona jediná stůně a teskní. Dozorčí Domů byl znepokojen a promluvil s Faramirem.

Faramir přišel, vyhledal Éowyn a opět stanuli na zdech spolu. Řekl jí: „Éowyn, proč tady otálíš a nejedeš se radovat na Cormallen za Cair Andros, kde tě čeká bratr?"

„Ty nevíš?" řekla.

Faramir odpověděl: „Mohou být dva důvody, ale který je pravý, to nevím."

Řekla: „Nemám náladu na hádanky. Mluv jasněji!"

„Chceš-li tedy, paní," řekl, „nejedeš, protože tě zval jen bratr, a dívat se na Pána Aragorna, Elendilova dědice, v jeho slávě, by ti teď nepřineslo žádnou radost. Nebo protože nejedu já a ty si přeješ být stále při mně. A třeba z obou těch důvodů a sama se mezi nimi nemůžeš rozhodnout. Éowyn, nemiluješ mě, ani nebudeš?"

„Přála jsem si, aby mě miloval jiný," odpověděla. „Ale nežádám soucit od žádného muže."

„To vím," řekl. „Toužila jsi po lásce Pána Aragorna. Protože byl vznešený a mocný a ty sis přála mít proslulost a slávu a chtěla jsi být vysoko vyzdvižena nad ubohé tvory, kteří se plazí po zemi. A jako veliký kapitán mladému vojínu se ti zdál obdivuhodný. Vždyť je takový, šlechtic mezi muži, největší, který dnes je. Když ti však nabídl jen porozumění a soucit, nepřála sis už nic, snad jenom statečnou smrt v bitvě. Podívej se na mne, Éowyn!"

Éowyn se dlouze a pevně zahleděla na Faramira, a Faramir řekl: „Neopovrhuj soucitem, který je darem ušlechtilého srdce, Éowyn! Já ti však nenabízím svůj soucit. Jsi přece vznešená a chrabrá paní a sama sis dobyla proslulosti, jež nebude zapomenuta, myslím však, že jsi také krásná paní, krásnější než sama slova v elfí řeči. A já tě miluji. Kdysi jsem tě litoval pro tvůj žal. Ale teď, i kdybys žádný neměla, neznala strach ani nedostatek, i kdybys byla blaženou královnou Gondoru, pořád bych tě miloval. Éowyn, nemiluješ mě?"

V té chvíli se srdce Éowyn proměnilo, nebo mu konečně porozuměla. A zima v ní náhle pominula a zasvitlo na ni slunce.

„Stojím v Minas Anor, Věži slunce," řekla, „a hle: Stín odešel! Už nebudu štítonoškou a nebudu soupeřit s velkými Jezdci ani se radovat jen ze zpěvů o zabíjení. Budu uzdravitelkou a budu milovat všechny věci, jež rostou a nejsou neplodné." Opět pohlédla na Faramira. „Už netoužím být královnou," řekla.

Nato se Faramir vesele zasmál. „To je dobře, protože já nejsem král. Přesto se chci oženit s bílou rohanskou Paní, bude-li jí to po vůli. A bude-li chtít, překročíme Reku a ve šťastnějších dnech budeme bydlet v krásném Ithilienu a uděláme z něho zahradu. Všechno tam poroste s radostí, přijde-li Bělostná paní."

„Musím tedy opustit svůj vlastní národ, gondorský muži?" řekla. „A chtěl bys, aby tvůj pyšný lid o tobě říkal: „Hle, pán, který zkrotil divokou štítonošku ze Severu. To si nemohl vybrat nějakou ženu z númenorského rodu?"

„Chtěl bych," řekl Faramir a vzal ji do náruče a pod slunečným nebem ji políbil. Nedbal, že stojí vysoko na hradbách a mnozí je mohou vidět. A mnozí je skutečně viděli, i světlo, které okolo nich hřálo, když sestoupili z hradby a ruku v ruce šli do Domů uzdravování.

Dozorčímu Domů Faramir řekl: „Tady je Paní Eowyn Rohanská a už je uzdravena."

Dozorčí řekl: „Potom ji propouštím ze své péče a loučím se s ní s přáním, aby už nikdy nezakusila ránu ani nemoc. Svěřuji ji do péče Správce Města, dokud se nevrátí její bratr."

Eowyn ale řekla: „A přece teď, když smím odejít, ráda bych zůstala. Vždyť tento dům se mi stal nejblaženějším příbytkem." A zůstala tam, dokud nepřijel král Éomer.

Ve Městě už bylo vše připraveno a sešlo se veliké množství lidu, protože noviny se rozlétly po celém Gondoru od Minrimmonu až po Pinnath Gelin a daleká mořská pobřeží, a každý, kdo mohl přijít, spěchal do Města. Město bylo opět plné žen a krásných dětí, které se vrátily se záplavou květin, z Dol Amrothu přišli harfeníci, kteří hráli nejdovedněji v celé zemi, byli tu hráči na violy a flétny a na stříbrné rohy a pěvci s jasnými hlasy z lebenninských dolin.

Konečně přišel večer, kdy bylo z hradeb vidět na poli stany a celou noc hořela světla, jak lidé čekali na úsvit. Když pak slunce v čirém jitru vstalo nad horami na východě, na nichž už neležel stín, zazněly všechny zvony a praporce zavlály ve větru, na Bílé věži naposled nad Gondorem stoupala zástava správců, stříbrná jako sníh na slunci, bez ozdob a beze znaku.

Tu vedli Kapitáni své vojsko k Městu a lid je viděl postupovat řadu za řadou, jež se ve východu slunce blýskaly, leskly a vlnily jako stříbro. Tak přišli před vstup do Brány a zastavili se na hon od hradeb. Dosud nebyly postaveny nové dveře, ale přes vchod do Města byla položena závora a stáli tam ozbrojenci ve stříbrné a černé s dlouhými tasenými meči. Před závorou stál Správce Faramir, Strážce klíčů Húrin a další kapitáni Gondoru, a Paní Eowyn Rohanská s maršálem Elfhelmem a mnoha rytíři Marky, po obou stranách Brány se tísnili sliční lidé v pestrých oděvech s věnci květin.

Před hradbami Minas Tirith bylo nyní rozlehlé prostranství, jež bylo ze všech stran uzavřeno rytíři, gondorskými vojáky i lidem z Města a ze všech částí země. Na všechny padlo ticho, když z vojska vystoupili Dúnadani ve stříbrné a šedé, před nimi pomalu kráčel Pán Aragorn. Byl v černé drátěné košili opásané stříbrem a přes ni měl přehozen dlouhý, čistě bílý plášť sepnutý u hrdla velikým zeleným drahokamem, jenž do daleka zářil, hlavu však měl nepokrytou, jen na čele měl hvězdu upevněnou tenoučkým stříbrným páskem. Byli s ním Éomer Rohanský, kníže Imrahil a Gandalf, celý v bílém, a čtyři malé postavičky, nad nimiž mnozí lidé žasli.

„Ne, sestřenko, to nejsou chlapci," říkala loreth své příbuzné z Imloth Melui, jenž stála vedle ní. „To jsou perian, z daleké země půlčíků, kde jsou prý slavnými knížaty. Já bych to měla vědět, vždyť jsem jednoho z nich ošetřovala v Domech. Jsou malí, ale udatní. Víš, sestřenko, že jeden z nich šel jenom se svým panošem do Černé země a bojoval s Temným pánem docela sám a podpálil mu Věž? Věřila bys tomu? Aspoň tak se to vypravuje ve Městě. To bude ten, co jde s naším Elfkamem. Slyšela jsem, že jsou dobří přátelé. Pan Elfkam, to je učiněný div, nemluví nijak jemně, to ne, ale má zlaté srdce, jak se říká, a má ruce uzdravitele. „Ruce krále jsou ruce uzdravitele," to jsem říkala, a tak se na všecko přišlo. A Mithrandir mi potom řekl: „loreth, lidi si budou dlouho pamatovat tvoje slova a-"

Jenže loreth nebylo dopřáno, aby dál poučovala svou příbuznou z venkova, protože zazněla osamělá trubka a pak nastalo mrtvé ticho. Pak vykročil od Brány Faramir s Húrinem Klíčníkem a nikdo jiný, jen za nimi kráčeli muži ve vysokých přilbách a ve zbroji citadely a nesli velikou truhlu z černého lebethronu opásanou stříbrem.

Faramir se setkal s Aragornem uprostřed všech shromážděných, poklekl a řekl: „Poslední Správce Gondoru prosí, aby se směl vzdát úřadu." Přitom mu podal bílou hůlku, Aragorn však hůlku vzal a dal ji zpět se slovy: „Ten úřad nekončí a bude tvůj a tvých dědiců, dokud potrvá můj rod. Nyní konej svůj úřad!"

Pak Faramir vstal a promluvil jasným hlasem: „Muži Gondoru, slyšte teď správce této říše! Hle! Konečně přišel opět kdosi žádat o království. Zde je Aragorn, syn Arathornův, náčelník Dúnadanů z Amoru, kapitán vojska Západu, nositel Hvězdy Severu, jenž vládne Znovu zkutým mečem, vítěz v boji, s rukama, jež přinášejí uzdravení, Elfkam, Elessar z rodu Valandila, Isildurova syna, Elendilova syna z Númenoru. Bude králem a vstoupí do Města a bude v něm bydlet?"

A celé vojsko a všechen lid zvolali ano jediným hlasem.

Loreth řekla své příbuzné: „To je jenom obřad, jaký máme v Městě, sestřenko, vždyť on už vstoupil, jak jsem ti vypravovala, a řekl mi -" A pak musela opět umlknout, protože Faramir mluvil dál.

„Muži Gondoru, učenci praví, že starým zvykem bylo, aby král přijal korunu od otce, než zemřel, a nemohlo-li se tak stát, měl jít sám a vzít ji z otcových rukou v hrobce, kam byl uložen. Protože nyní to však musí být provedeno jinak, užil jsem moci správce a přinesl jsem dnes z Rath Dínenu korunu posledního krále Eárnura, jehož dny skončily v časech našich dávných praotců."

Nato předstoupily stráže, Faramir otevřel truhlu a pozvedl starobylou korunu. Byla tvarována jako přilby Stráže citadely, byla však vyšší a celá bílá a křídla po stranách byla z perel a stříbra, v podobě křídel mořského ptáka, neboť byla znakem králů, kteří přišli přes Moře, v obroučce bylo zasazeno sedm démantů a na vrcholku byl vsazen jediný drahokam, jehož světlo šlehalo jako plamen.

Tehdy vzal Aragorn korunu, pozvedl ji a řekl:

„Et Eárello Endorenna utúlien. Sinome maruvan ar Hildinyar term' Ambar-metta!"

To byla slova, jež vyřkl Elendil, když byl vynesen z Moře na křídlech větru: „Z Velkého moře přicházím do Středozemě. Zde budu bydlit já a mí dědicové do skonání světa."

Potom si k úžasu mnohých Aragorn nenasadil korunu na hlavu, ale vrátil ji Faramirovi a řekl: „Námahou a statečností mnohých jsem došel svého dědictví. Na znamení toho bych si přál, aby mi korunu přinesl Ten, kdo nesl Prsten, a aby mi ji nasadil Mithrandir, bude-li chtít, vždyť on byl hybatelem všeho, čeho bylo dosaženo, a toto je jeho vítězství."

Nato předstoupil Frodo, vzal korunu od Faramira a donesl ji Gandalfovi, Aragorn poklekl a Gandalf mu vstavil Bílou korunu na hlavu a řekl:

„Teď přicházejí dny krále, a kéž jsou požehnané, dokud stojí trůny Valar!"

Když však Aragorn vstal, všichni, kdo ho viděli, hleděli mlčky, protože se jim zdálo, jako by se jim nyní odhalil poprvé. Stál nade všemi, kdo byli u něho, vysoký jako starodávní Mořští králové, zdál se věkovitý, a přece v květu mužnosti, moudrost mu sídlila na čele a v rukou měl sílu a uzdravení a kolem něho bylo světlo. Potom Fara-mir zvolal:

„Hle,král!"

V tom okamžiku zatroubily naráz všechny trubky, král Elessar vykročil, došel k závoře a Húrin Klíčník ji odsunul. Uprostřed hudby: harf a viol a zpěvu jasných hlasů prošel král ulicemi plnými květin, došel k citadele a vstoupil, praporec se Stromem a hvězdami zavlál na nejvyšší věži a začala vláda krále Elessara, o níž vyprávějí mnohé písně.

Za jeho času bylo Město učiněno krásnějším než kdy dříve, i než za dnů první slávy, bylo okrášleno stromy a vodotrysky, brány byly z mitrilu a oceli a ulice byly dlážděny bílým mramorem, pracoval tam lid z Hory a lid z Lesa tam s radostí přicházel, a všechno bylo uzdraveno a učiněno dobrým a domy byly naplněny muži, ženami a smíchem dětí a žádné okno nezůstalo slepé, žádný dvůr prázdný, a po skončení Třetího věku uchoval nový věk památku i slávu zašlých let.

Ve dnech, jež následovaly po korunovaci, seděl král na trůně v Síni králů a vynášel rozhodnutí. Přicházela poselstva z mnoha zemí, od mnoha národů, z východu i z jihu, z pomezí Temného hvozdu a z Vrchoviny na západě. Král odpustil Východňanům, kteří se poddali, poslal je zpátky svobodné a uzavřel mír s národy Haradu, otroky Mordoru propustil a dal jim všechny země okolo jezera Núrnen za vlastní. Mnozí k němu byli přivedeni pro pochvalu a odměnu za svou statečnost, naposledy k němu kapitán Stráže přivedl Beregonda, aby byl souzen.

Král řekl Beregondovi: „Beregonde, tvým mečem byla prolita krev na posvátném místě, kde je to zapovězeno. Za tyto věci býval odedávna trest smrti. Proto nad tebou musím nyní vyřknout ortel.

Všechen trest je ti prominut za udatnost v bitvě, a ještě více proto, že jsi vše udělal z lásky k Pánu Faramirovi. Přesto musíš odejít ze Stráže citadely a musíš opustit Minas Tirith."

Tu se krev stáhla Beregondovi z tváře, byl zasažen do srdce a sklonil hlavu. Král však řekl:

„Tak to musí být, protože jsi zaražen do Bílé družiny Stráže Fa-ramira, knížete Ithilienu. Budeš jejím kapitánem a budeš sídlit v Emyn Arnenu ve cti a pokoji a ve službě tomu, pro něhož ses odvážil všeho, abys ho uchránil smrti."

Beregond pochopil královo milosrdenství a spravedlnost, zaradoval se, poklekl, políbil mu ruku a radostně a spokojeně odešel. Aragorn dal pak Faramirovi Ithilien jako knížectví a vybídl ho, aby bydlel v kopcích Emyn Amen na dohled Města.

„Minas Ithil v Morgulském údolí," řekl, „bude zcela zničena, a přestože v budoucnosti možná bude údolí očištěno, po mnoho dlouhých let tam nesmí přebývat žádný člověk."

Naposled ze všech pozdravil Aragorn Éomera Rohanského, objali se a Aragorn řekl: „Mezi námi nemůže být řeč o dávání a přijímání ani o odměně, jsme přece bratři. Ve šťastnou hodinu přijel Éorl ze Severu a nikdy nebylo požehnanějšího spojenectví mezi národy, protože nikdy jeden nezklamal druhého, a ani nezklame. Nyní, jak víš, jsme uložili Théodena Proslulého do hrobky na posvátných místech, a chceš-li, bude tam navždy ležet mezi králi Gondoru. Přeješ-li si však, přijedeme do Rohanu a přivezeme ho domů, aby odpočíval se svým vlastním lidem."

Éomer odvětil: „Ode dne, kdy jsi přede mnou povstal ze zelené trávy vrchů, jsem tě miloval, a ta láska nezklame. Teď ale musím na čas odejít do vlastní říše, kde je mnohé k uzdravování a uspořádání. Pokud však jde o Padlého, vrátíme se pro něho, až bude všechno připraveno, zatím ať spí tady."

Éowyn řekla Faramirovi: „Teď musím zpátky do vlastní země, ještě jednou se na ni podívat a pomoci bratrovi v jeho práci, ale až bude ten, koho jsem dlouho milovala jako otce, uložen k odpočinku, vrátím se."

Tak plynuly radostné dny, osmého května se Rohanští jezdci připravili a odjeli severní cestou spolu s Elrondovými syny. Celá silnice od Brány Města až ke zdem Pelennoru byla lemována lidmi, kteří jim prokazovali čest a chválili je. Pak se s jásotem vrátili domů všichni ostatní, kdo bydlili daleko, ve Městě však pracovalo mnoho ochotných rukou na obnově a na odstranění všech jizev války a památek na tmu.

Hobiti s Legolasem a Gimlim ještě zůstali v Minas Tirith, Ara-gornovi se totiž nechtělo rozpouštět Společenstvo. „Všechno musí nakonec skončit," řekl, „ale chtěl bych, abyste ještě chvíli počkali, vždyť ještě nepřišel konec činů, na kterých jste se podíleli. Blíží se den, který jsem vyhlížel po všechny dny své mužnosti, a až přijde, rád bych měl své přátele vedle sebe." Víc jim však o tom dni neřekl.

V oněch dnech bydleli členové Družiny Prstenu v krásném domě společně s Gandalfem a chodili, kam se jim zlíbilo. Frodo řekl Gan-dalfovi: „Nevíte, co je to za den, o kterém mluví Aragorn? Jsme tu sice šťastní a nechce se mi odcházet, ale dny ubíhají a Bilbo čeká, a můj domov je v Kraji."

„Pokud jde o Bilba," řekl Gandalf, „čeká na stejný den a ví, co tě zdržuje. A pokud jde o ubíhající dny, je teprve květen a léto ještě nepřišlo, a přestože všechny věci vypadají změněny, jako by pominul věk světa, pro stromy a trávu to není ani rok, co ses vypravil."

„Pipine," řekl Frodo, „neříkal jsi, že Gandalf už není tak tajnůst-kářský, jako býval? Myslím, že to byl jen unavený po práci. Už se zase vzpamatovává."

Gandalf však řekl: „Spousta lidí chce vědět napřed, co bude na stole, ale ti, kdo se namáhali s přípravou hostiny, rádi zachovávají tajemství, údiv přece dává chvále hlasitější zvuk. A Aragorn sám čeká na znamení."

Jednoho dne se Gandalf někam vytratil a druhové byli zvědavi, co se děje. Gandalf vyvedl v noci Aragorna z Města a dovedl ho na jižní úpatí Mindolluiny, tam našli stezku vyšlapanou v dávných dobách, po níž se nyní málokdo odvažoval vystoupit. Vedla totiž po hoře k vyvýšenému posvátnému místu, kam chodívali jenom králové. Šli nahoru strmými cestami, až byli na náhorní planině pod sněhy, které halily vznosné štíty, a odtud bylo přes propast za Město vidět do kraje. Stáli tam a pozorovali, protože přišlo jitro, viděli hluboko pod sebou věže Města jako bílé tužky dotčené slunečním světlem, celé údolí Anduiny bylo jako zahrada a Hory stínu byly zahaleny ve zlatém oparu. Na jedné straně dohlédli až k šedému Emyn Muilu a třpyt Raurosu byl podoben mrkání vzdálené hvězdy, na druhé straně viděli Reku jako stužku položenou směrem k Pelargiru a dál bylo na okraji oblohy světlo, jež promlouvalo o Moři.

Gandalf řekl: „To je tvá říše a srdce větší říše, která bude. Třetí věk světa skončil a nový věk začal, a je tvým úkolem, abys řídil jeho počátek a zachoval, co může být zachováno. Vždyť mnohé bylo zachráněno, ale mnohé teď musí pominout, i moc Tří prstenů skončila.

Všechny země, které vidíš, i ty, jež leží okolo, budou příbytkem lidí. Nastává čas panování lidí a Starší plémě vybledne nebo odejde."

„Vím to, drahý příteli," řekl Aragorn, „přesto stále stojím o tvé rady."

„Už ne nadlouho," řekl Gandalf. „Třetí věk byl můj věk. Já jsem byl Nepřítelem Saurona a moje práce skončila. Brzy odejdu. Břímě teď dolehne na tebe a na tvé plémě."

„Ale já zemřu," řekl Aragorn. „Jsem smrtelný člověk, a přestože jsem tím, kým jsem, a z nesmíšeného západního rodu, a budu mít život mnohem delší než jiní lidé, je to jenom chvilka, až se ti, kdo jsou teď v lůnech žen, narodí a zestárnou, také já zestárnu. Kdo bude potom vládnout Gondoru a těm, kdo vzhlížejí k Městu jako ke královně, nebude-li splněna má touha? Strom na nádvoří je stále uschlý a neplodný. Kdy uvidím znamení, že tomu někdy bude jinak?"

„Obrať tvář od zeleného světa a pohlédni tam, kde se zdá všechno neplodné a studené!" řekl Gandalf.

Aragorn se tedy obrátil, a za sebou uviděl kamenitý svah sbíhající od sněžného lemu, hleděl, a tu si uvědomil, že v pustině tam o samotě cosi roste. Vyšplhal k tomu a viděl, že na samém kraji sněhu vyrůstá semenáček stromu, sotva tři stopy vysoký. Již vyrazil dlouhé a úhledné listy, nahoře tmavé, vespod stříbrné, a na útlé koruně nesl chumáček květů, jejichž bílé lístky svítily jako osluněný sníh.

Aragorn zvolal: „Yé! utúvienyes! Našel jsem! Hle, tady je odnož Nejstaršího ze stromů! Ale jak se sem dostala? Vždyť není stará ani sedm let."

Gandalf přišel, pohlédl na ni a řekl: „Vpravdě je to semenáček z rodu sličného Nimlothu, a to byl semenáček Galathilionu, a ten byl plodem Telperionu s mnoha jmény, Nejstaršího ze stromů. Kdo ví, jak sem přichází v určenou hodinu? Toto je však starodávné posvátné místo, a než králové vymřeli a než Strom na nádvoří uschl, musel tady být zasazen plod. Říká se totiž, že plod Stromu sice zřídkakdy dozraje, ale potom v něm může život spát mnoho dlouhých let a nikdo nemůže předpovědět čas, ve kterém procitne. Pamatuj na to. Pokud někdy plod dozraje, měl by být zasazen, aby rod nevymřel ze světa. Zde ležel ukryt ve výšinách tak, jako Elendilův rod ležel ukryt v pustinách na Severu. Přesto je rod Nimlothu mnohem starší než tvůj, králi Elessare!"

Aragorn pak jemně položil ruku na stromek a hle: jako by se jen lehce držel v zemi, byl vytažen bez úhony, a Aragorn jej odnesl zpátky do citadely. Potom byl uschlý strom vykopán, avšak s úctou, nespálili jej, ale uložili k odpočinku do ticha Rath Dínenu. Aragorn zasadil nový strom na nádvoří u fontány a ten začal rychle a radostně růst, když přišel měsíc červen, byl obtížen květem.

„Znamení bylo dáno," řekl Aragorn, „a den už není daleko." Pak postavil pozorovatele na hradby.

Den před letním slunovratem přišli od Amon Dinu do Města poslové a oznámili, že od severu jede Sličný lid a že se blíží ke zdem Pelennoru. Král řekl: „Konečně přicházejí. Ať se celé Město připraví!"

V předvečer slunovratu, když bylo nebe safírově modré a vzduch byl chladivý a voňavý, přijeli jezdci po severní cestě k bránám Minas Tirith. První jeli Elrohir a Elladan se stříbrným praporcem a pak přijížděli Glorfindel, Erestor a všechna domácnost Roklinky a za nimi Paní Galadriel a Celeborn, Pán Lothlórienu, na bílých koních a s nimi množství Sličného lidu z jejich země v šedých pláštích a s bílými drahokamy ve vlasech, poslední jel Mistr Elrond, mocný mezi elfy i lidmi, s Annúminaským žezlem, a vedle něho na šedém oři Arwen, jeho dcera, Večernice svého lidu.

Když ji Frodo viděl přijíždět jako třpyt za večera, s hvězdami na čele a sladkou vůní kolem, byl dotčen velikým úžasem a řekl Gandal-fovi: „Konečně chápu, proč jsme čekali! Toto je zakončení. Teď už nebude milován pouze den, ale i noc bude krásná a požehnaná a všechen její strach pomine!"

Potom král přivítal své hosty a oni sestoupili, Elrond mu vydal žezlo, vložil ruku své dcery do ruky krále, společně vystoupili do Hlavního města a všechny hvězdy kvetly na obloze. A Aragorn, král Elessar, si ve Městě králů o letním slunovratu vzal za ženu Arwen Undómiel a příběh jejich dlouhého čekání a práce se naplnil.