ŠEDÉ PŘÍSTAVY

Úklid skutečně znamenal mnoho práce, ale netrval tak dlouho, jak se Sam obával. Den po bitvě jel Frodo do Velké Kopaniny a propustil vězně ze Zamčených děr. Jeden z prvních, které našli, byl chudák Cvalimír Bulva, už vůbec ne cvalík. Zajali ho, když darebáci vykouřili tlupu povstalců, které vodil ze skrýší nahoře v Jezevčinách u Zjizvených Kopců.

„Nakonec bys byl udělal lip, kdybys šel s námi, chudáčku Cvali-míre," řekl Pipin, když ho vynášeli ven, tak zesláblého, že nemohl jít sám.

Otevřel jedno oko a statečně se pokusil o úsměv. „Kdo je ten mladý obr s hřmotným hlasem?" zašeptal. „Snad ne náš malý Pipin! Jakou máš teď velikost klobouku?"

Byla tam také Lobelie. Vypadala chudinka stařičká a hubeňoučká, když ji vyprostili z temné a úzké cely. Trvala na tom, že vykulhá na vlastních nohou, a když se objevila, opírajíc se o Frodovu paži, ale stále třímajíc deštník, čekalo ji takové uvítání a tolik potlesku a pozdravného volání, že byla úplně dojata a odjela v slzách. Ještě nikdy v životě nebyla mezi lidmi oblíbená. Zdrtila ji však zpráva o Lotově vraždě a nechtěla se vrátit do Dna pytle. Dala je zpátky Frodovi a odjela k vlastní rodině, ke Kšandičkům z Tvrdolína.

Když chudinka na jaře zemřela - bylo jí konečně přes sto let - byl Frodo překvapen a velmi pohnut, všechno, co zůstalo z jejích a Lotových peněz, nechala jemu, aby to použil ve prospěch hobitů, kteří v těžkých časech ztratili domov. Rodinné nepřátelství tedy skončilo.

Starý Vilda Bělonožka byl v Zamčených děrách nejdéle ze všech, a třebaže s ním snad nezacházeli tak tvrdě jako s jinými, potřeboval hodně výživy, aby zase vypadal jako starosta, Frodo tedy svolil, že bude dělat jeho náměstka, dokud nebude pan Bělonožka zase ve formě. Jediné, co jako náměstek starosty vykonal, bylo to, že vrátil Krajníky k původnímu počtu a úloze. Úkol vyhnat poslední zbytky darebáků připadl Smíškovi a Pipinovi a bylo to brzy hotovo. Sotva se bandy na jihu doslechly o Bitvě u Povodí, uprchlý ze země a nekladly vladykovi velký odpor. Do konce roku bylo pár přežilých obklíčeno v lesích a ti, kdo se poddali, byli vyvedeni za hranice.

Zatím práce na obnově rychle pokračovala a Sam byl velice zaměstnaný. Hobiti jsou pilní jako včeličky, když mají chuť a je to zapotřebí. Teď tu byly tisíce ochotných rukou všeho veku, od malých hbitých ručiček hobitích kloučků a děvčátek po upracované mozolna-té ruce kmotrů a kmotřiček. Do vánoc nezůstala stát jediná cihla z nových domů Krajníků a z ničeho, co postavili „Šarkanovi siláci", cihel však bylo použito k opravám leckteré staré nory, která byla rázem příjemnější a sušší. V kůlnách, stodolách a opuštěných norách, a nejvíc v tunelech Velké Kopaniny a ve starých domech v Zjizvených Kopcích se našly velké zásoby různého zboží, potravin a piva, ukryté darebáky, o vánocích tedy bylo mnohem veseleji, než kdo doufal.

Jednou z prvních věcí, které se udělaly v Hobitíně, bylo vyčištění Kopce a Dna pytle a obnovení Pytlové ulice. Přední část nového pískového lomu srovnali a udělali z ní velkou chráněnou zahradu a v jižní stěně vykopali do hloubi Kopce nové nory a obložili je cihlami. Kmotrovi vrátili číslo tři, často pak říkal každému v doslechu:

„Jenom moc špatnej vítr nepřinese nikomu nic dobrýho, to pořád říkám. A všechno dobrý, konec lepší!"

Byly debaty o tom, jak se má nová ulice jmenovat. Mysleli na Bitevní zahrady nebo Lepši Pelouchy. Ale časem se jí po rozumném způsobu začalo říkat prostě Nová ulice. Čistě povodským žertíkem bylo mluvit o nijako o Šarkanově Konci.

Nejhorší ztráty a škody byly na stromech, protože na Šarkanův příkaz se kácelo bezohledně široko daleko po Kraji, a Sam se pro to trápil víc než pro co jiného. Už jen kvůli tomu, že mu bylo zřejmé, že tato rána se bude hojit dlouho a teprve jeho vnoučata uvidí Kraj tak, jak má být.

Pak si náhle (vždyť kolik neděl měl tolik práce, že na svá dobrodružství ani nevzdechl) jednoho dne vzpomněl na dárek Galadriel. Vytáhl krabičku, ukázal ji ostatním Cestovatelům (protože tak jim teď každý říkal) a ptal se jich na radu.

„Byl jsem zvědav, kdy na ni pomyslíš," řekl Frodo. „Otevři ji!"

Byla plná šedého měkkého a jemného prachu a uprostřed bylo semínko jako oříšek se stříbrnou slupkou. „Co s tím udělám?" řekl Sam.

„Hoď to za větrného dne do vzduchu a nech to působit!" řekl Pi-pin.

„Na co?" řekl Sam.

„Vyber si nějaké místo jako pokusné políčko a uvidíš, co to tam udělá s rostlinami," řekl Smíšek.

„Ale Paní by určitě nechtěla, abych si všechno nechal jen pro vlastní zahrádku, když utrpělo tolik věcí," řekl Sam.

„Použij všechen důvtip a poznání, které máš ty sám, Same," řekl Frodo, „a potom použij dar, aby ti dále pomohl a zlepšil tvou práci. A užívej ho šetrně. Není ho mnoho a myslím, že každé zrníčko má cenu."

Sam tedy zasadil semenáčky všude, kde byly zničeny zvláště krásné nebo milované stromy, a do půdy u kořenů vložil po zrníčku drahocenného prachu. Chodil při té práci křížem krážem po Kraji, ale pokud věnoval zvláštní pozornost Hobitínu a Povodí, nikdo mu to nezazlíval. Na konci zjistil, že mu ještě trochu prachu zbylo, šel tedy k Tříčtvrtkovému kameni, který stojí víceméně uprostřed Kraje, a s požehnáním jej rozhodil do vzduchu. Stříbrný oříšek zasadil na Osla-vové louce, kde býval strom, a byl zvědav, co z něho vzejde. Celou zimu se trpělivě ovládal a bránil si, aby se pořád nechodil dívat, jestli se něco děje.

Jaro překonalo jeho nejbláhovější naděje. Jeho stromy začaly rašit a růst, jako by čas spěchal a chtěl za rok dohonit dvacet let. Na Oslavové louce vyrazil krásný semenáček: měl stříbrnou kůru, dlouhé listy a v dubnu rozpukl zlatými květy. Byl to opravdový mallorn a celé okolí žaslo. V pozdějších letech, jak rostl do krásy, proslul široko daleko a lidé za ním zdaleka putovali, byl to jediný mallorn na západ od Hor a na východ od Moře a jeden z nejznamenitějších na světě.

Rok 1420 byl v Kraji vůbec podivuhodný. Nejenže báječně svítilo slunce a déšť byl rozkošný a padal v pravý čas a v pravé míře, ale jako by tu bylo ještě něco víc: ovzduší hojnosti a růstu a lesk krásy přesahující krásu smrtelných let, jež zasvitnou a pohasnou tady ve Středozemí. A všechny děti narozené i počaté v tom roce, a že jich bylo mnoho, byly pohledné a silné a většina jich měla husté zlaté vlasy, které byly do té doby u hobitů vzácné. Ovoce byla taková hojnost, že se hobiťata málem koupala v jahodách se smetanou, později sedali na trávnících pod švestkami a jedli, až byly z pecek hromady jako malé pyramidy nebo kupy lebek navršené dobyvatelem, a pak šli dál. Nikdo také nestonal a každý se radoval, až na ty, kdo museli kosit trávu.

V Jižní čtvrtce byly vinice obtěžkané, úroda „listí" byla ohromující a všude bylo tolik obilí, že po žních byla každá stodola nacpaná. Ječmen ze Severní čtvrtky byl tak znamenitý, že na pivo ze sladu z roku 1420 se dlouho vzpomínalo a stalo se příslovečným. Ještě následující generace tu a tam slýchala některého ze starých kmotříčků, jak v hostinci staví po dobré holbě zaslouženého piva korbel na stůl s povzdechem: „Jo, to byla hotová čtrnáctsetdvacítka, tak, tak!"

Sam zprvu zůstával s Frodem u Chaloupku, ale když byla Nová ulice hotová, přestěhoval se ke Kmotrovi. Při všech svých ostatních úkolech pilně řídil čištění a obnovu Dna pytle, často však byl daleko v Kraji za svou lesnickou prací. Tak právě nebyl doma na počátku března a nevěděl, že byl Frodo nemocen. Třináctého toho měsíce našel sedlák Chaloupka Froda ležet na lůžku, svíral bílý drahokam, který mu visel na řetízku kolem krku, a vypadal jako v polosnu. „Je navždycky pryč," říkal, „a teď je všechno temné a prázdné." Záchvat však pominul, a když se Sam pětadvacátého vrátil, Frodo už byl zotavený a nic o sobě neříkal. Mezitím dali Dno pytle do pořádku a Smíšek s Pipinem přivezli ze Studánek všechen starý nábytek a věci, takže stará nora vypadala celkem jako vždycky předtím.

Když bylo konečně všechno hotovo, Frodo řekl: „Kdy se nastěhuješ ke mně, Same?" Sam vypadal trochu rozpačitě.

„Ještě nemusíš, jestli nechceš," řekl Frodo. „Ale víš, že Kmotr je docela blízko a vdova Harašilová se o něho postará."

„To nemyslím, pane Frodo," řekl Sam a velice zrudl.

„Tak co je?"

„Růža, Růža Chaloupková," řekl Sam. „Vypadá to, že se jí, chudince, vůbec nelíbilo, když jsem šel do ciziny, ale já se nevyslovil, a tak nemohla nic říkat. A já se nevyslovil, protože jsem nejdřív musel něco vyřídit. Ale teď jsem se vyslovil, a ona říká: „Dobře, promarnil jsi rok, tak na co ještě čekat?" „Promarnil?" říkám já. „To bych neře-kl." Ale chápu, co myslí. Táhne mě to prostě na dvě strany, aby se tak řeklo."

„Aha," řekl Frodo, „chceš se oženit, ale taky bys chtěl bydlet se mnou ve Dně pytle? Ale Samičku, to je jednoduché! Ožeň se co nejdřív a pak se přistěhuj i s Růžou. Ve Dně pytle je místa pro největší rodinu, jakou si můžeš přát."

A tak se stalo. Sam Křepelka se oženil s Růžou Chaloupkovou na jaře roku 1420 (jež bylo proslulé i svatbami) a přišli bydlet do Dna pytle. A jestli se Sam považoval za šťastlivce, Frodo věděl, že větší šťastlivec je on sám. V Kraji nebylo hobita, o něhož by se tak pečovalo. Když byly všechny práce na obnově naplánovány a začaty, odebral se do ústraní, hodně psal a procházel své poznámky. Na svobodném trhu o letním slunovratu se vzdal úřadu náměstka starosty a milý starý Vilda Bělonožka obdržel na dalších sedm let předsednictví na hostinách.

Smíšek a Pipin žili nějaký čas ve Studánkách a mezi Rádovskem a Dnem pytle vládl čilý ruch. Oba mladí cestovatelé se v Kraji velice vyjímali se svými písničkami, příběhy, se svou parádou a svými báječnými večírky. Lidé jim říkali „šlechtici" a mysleli to v nejlepším, všechna srdce se totiž rozehřívala, když viděli, jak jedou kolem ve svých drátěných košilích, které se tak leskly, a se štíty, které tak svítily, smějí se a zpívají písničky z dalekých krajů, a jestliže teď byli velicí a okázalí, jinak se vůbec nezměnili, snad jen, že byli ještě přívětivější, družnější a veselejší než dřív.

Frodo a Sam se však vrátili k všednímu oblečení, jen když bylo třeba, nosili oba dlouhé šedé pláště z jemné tkaniny, sepnuté u krku krásnými sponami, pan Frodo také stále nosil bílý drahokam na řetízku, s kterým si často hrál.

Všechno šlo dobře, naděje byly stále lepší a Sam měl tolik práce a potěšení, kolik si jen hobit může přát. Celý ten rok mu nekazilo nic než jakási neurčitá úzkost o pána. Frodo tiše vypadl ze všeho dění v Kraji a Sama bolelo, jak málo cti se mu dostává ve vlastní zemi. Málokdo věděl, nebo chtěl vědět, o jeho činech a dobrodružstvích, jejich obdiv a úcta patřily hlavně panu Smělmírovi a panu Peregrinovi a (kdyby to byl Sam věděl) jemu. Na podzim se také objevil stín starých bolestí.

Jednoho večera přišel Sam do pracovny a viděl, že pán vypadá velmi podivně. Byl velice bledý a očima jako by viděl cosi dalekého.

„Co je vám, pane Frodo?" řekl Sam.

„Jsem raněn," odpověděl, „raněn, nikdy se to doopravdy neuzdraví."

Pak ale vstal a záchvat jako by pominul, a druhý den byl docela ve své kůži. Až potom si Sam vybavil, že to bylo šestého října. Dva roky předtím bylo onoho dne temno v dolíku pod Větrovem.

Čas šel dál a přišel rok 1421. Frodo byl v březnu opět nemocen, ale s velkou námahou to skrýval, protože Sam měl myšlenky jinde. První ze Samových a Růženiných dětí se narodilo dvacátého pátého března, toho data si Sam povšiml.

„Víte, pane Frodo," řekl, ,jsem z toho trochu paf. Dohodli jsme se s Růženou, že mu budeme říkat Frodo, když dovolíte, jenže to není on, ale ona. Ale náramně hezká holčička, hezčí by si jeden nemohl přát, naštěstí je spíš po Růženě než po mně. Tak nevím, co dělat."

„Nu, Same," řekl Frodo, „a co je špatného na starých zvycích? Vyberte nějaké květinové jméno, jako má Růžena. Půlka děvčat v Kraji se takhle jmenuje, a co by mohlo být lepší?"

„Asi máte pravdu, pane," řekl Sam. „Slyšel jsem na cestách všelijaká krásná jména, ale na denní nošení jsou asi moc vznešená, dalo by se říct. Kmotr říká: „Ať je to krátký, pak to nebudeš muset před použitím krátit." Ale kdyby to mělo být jméno kytky, tak mi na délce nezáleží: musí to být krásná kytka, víte, protože myslím, že ona je moc krásná a bude ještě krásnější."

Frodo chviličku přemýšlel. „Víš, Same, co bys řekl na elanor, sluneční hvězdičku, jestli si vzpomínáš na tu zlatou kytičku v Lo-thlórienu?"

„Zase máte pravdu, pane Frodo!" řekl Sam blaženě. „Zrovna to jsem potřeboval."

Malé Elanor bylo skoro šest měsíců a byl už podzim roku 1421, když Frodo zavolal Sama do pracovny.

„Ve čtvrtek bude mít Bilbo narozeniny, Same," řekl. „A překoná starého Brala. Bude mu stojednatřicet!"

„To ano!" řekl Sam. „On je prostě zázrak!"

„Víš, Same," řekl Frodo, „rád bych, aby ses zeptal Růženy, mů-že-li tě postrádat, abychom mohli spolu odejít. Ty teď samozřejmě nemůžeš jít daleko nebo na dlouho," řekl trochu teskně.

„No, vlastně ne, pane Frodo."

„Samozřejmě že ne. Ale to nic. Kousek mě doprovodíš. Řekni Růženě, že nebudeš pryč dlouho, ne víc než čtrnáct dní, a vrátíš se docela v pořádku."

„Moc rád bych šel s vámi až do Roklinky, pane Frodo, a viděl pana Bilba," řekl Sam. „A přitom jediné místo, kde chci doopravdy být, je tady. Hrozně mě to rve na obě strany."

„Samičku, chudáčku, asi to pro tebe takové bude," řekl Frodo. „Ale uzdravíš se. Měl jsi být pevný a z jednoho kusu, a také takový budeš."

Pár následujících dní procházel Frodo se Samem svými papíry a spisy a předal mu klíče. Byla tam veliká kniha s hladkými červenými koženými deskami, jejíž obšírné strany byly teď skoro plné. Na začátku bylo mnoho listů pokryto Bilbovým tenkým roztahaným písmem, většinu však napsal Frodo svým pevným plynulým rukopisem. Byla rozdělena do kapitol, ale osmdesátá kapitola byla nedokončená a za ní zůstalo několik prázdných listů. Na titulní straně byla spousta nadpisů přeškrtaných jeden po druhém:

Můj deník. Má nečekaná cesta. Tam a zase zpátky. A co se stalo potom.

Dobrodružství pěti hobitů. Pověst o Velkém Prstenu složená Bil-bo Pytlíkem z vlastního pozorování a z vyprávění přátel. Co jsme vykonali ve Válce o Prsten.

Tady končila Bilbova ruka a Frodo napsal:

PÁD PÁNA PRSTENŮ

A NÁVRAT KRÁLE

(Jak jej viděl malý nárůdek, paměti Bilba a Froda z Kraje doplněné zprávami jejich přátel a učeností Moudrých.)

Spolu s výtahem z Učených knih přeložených Bilbem v Roklince.

„Vždyť jste to skoro dokončil, pane Frodo!" zvolal Sam. „Že jste se do toho ale dal, to musím říct."

„Úplně jsem skončil, Same," řekl Frodo. „Poslední stránky jsou pro tebe."

Jedenadvacátého září vyrazili spolu. Frodo na poníku, který ho nesl celou cestu z Minas Tirith a teď se mu říkalo Chodec, a Sam na svém milovaném Vilíkovi. Bylo krásné zlaté ráno a Sam se neptal, kam jedou, myslel, že uhodl.

Dali se cestou k Pařezovu přes kopce a mířili k Zálesí, a nechali poníky jít volně. Utábořili se na Zelených kopečcích a dvaadvacátého září, zatímco odpoledne uplývalo, polehoučku sjížděli mezi první stromy.

„Vždyť to je ten strom, za kterým jste se schovával, když se poprvé objevil Černý jezdec, pane Frodo!" ukázal Sam vlevo. „Už je to jako sen."

Byl večer a na východní obloze se mihotaly hvězdy, když minuli vykotlaný dub, zahnuli a sjížděli z kopce mezi lískovými houštinami. Sam mlčel, zahloubán do vzpomínek. Zanedlouho si uvědomil, že Frodo si tichounce prozpěvuje starou písničku do kroku, ale slova nejsou docela stejná.

Za rohem třeba připravená je zlatá brána otevřená, a třeba jsem ji často míjel, přišel den, abych před ni přijel, a dám se skrytou pěšinou tam za sluncem a za lunou.

Jako v odpověď zazpívaly hlasy blížící se po silnici z údolí: AI Elbereth Gilthoniel!

 

Silivren penna míriel

o menel aglar elenath,

Gilthoniel, A! Elbereth!

Kdo hvězdy zářit uviděl

v Západních mořích, vzpomíná,

ač daleká je otčina.

Frodo a Sam se zastavili a mlčky seděli v měkkých stínech, dokud nespatřili třpyt a pocestní nedojeli k nim.

Byl tam Gildor a mnoho sličného elfího lidu, a k Samovu úžasu tam jeli Elrond a Galadriel. Elrond měl šedý plášť a na čele hvězdu, v ruce držel stříbrnou harfu a na prstě měl zlatý prsten s velikým modrým kamenem, Vilju, nejmocnější ze Tří. Galadriel však seděla na bílém koni a byla oděna třpytivě bíle jako oblaka kolem měsíce, z ní samé jako by vyzařovalo měkké světlo. Na prstě měla Nenju, prsten vyrobený z mitrilu, který nesl jediný bílý kámen blikající jako mrazivá hvězdička. Pomalu, na malém šedém poníku, jel za ní Bilbo, a zdálo se, že podřimuje.

Elrond je vážně a vlídně pozdravil a Galadriel se na ně usmála. „Vida, Mistře Samvěde," řekla, „pozoruji a slyším, že jsi dobře použil můj dar. Kraj teď bude požehnanější a milovanější než kdy dřív." Sam se poklonil, ale nenacházel slova. Zapomněl totiž, jak je Paní krásná.

Pak se Bilbo probudil a otevřel oči. „Nazdar, Frodo!" řekl. „Tak jsem dneska překonal Starého Brala! Čili to je vyřízeno. A teď myslím, že jsem docela připraven na další cestu. Jedeš taky?"

„Ano, jedu," řekl Frodo. „Ti, kteří nesli Prsteny, by měli jet spolu."

„Kam jedete, pane?" vykřikl Sam, přestože teď už chápal, co se to děje.

„Do Přístavů, Same," řekl Frodo.

„A já nemůžu."

„Ne, Same. Aspoň zatím ne, ne dál než k Přístavům. Ačkoliv i ty jsi nesl Prsten, třebaže jen kratičce. Tvůj čas možná přijde. Nebuď příliš smutný, Same. Nemůžeš být pořád roztržen na dvě půle. Budeš muset být mnoho let celý a z jednoho kusu. Tolik máš před sebou radosti a života a práce."

„Ale?" řekl Sam a v očích měl slzy, ,já myslel, že vy se taky budete radovat z Kraje, léta a léta, po tom, co jste vykonal."

„Kdysi jsem si to také myslel. Ale jsem příliš hluboko raněn, Same. Pokoušel jsem se zachránit Kraj, a zachráněn byl, ale ne pro mne. Tak to musí být často, Same, když jsou věci v nebezpečí: někdo se jich musí vzdát, musí je ztratit, aby ostatním zůstaly. Ale ty jsi můj dědic: všechno, co jsem měl a co jsem mohl mít, nechávám tobě. A máš taky Růženu a Elanor, a přijde chlapeček Frodo a holčička Růža a Smíšek a Zlatovláska a Pipin, a možná další, které nevidím. Tvých rukou i rozumu bude všude zapotřebí. Budeš samozřejmě starostou, tak dlouho, jak budeš chtít, a nejslavnějším zahradníkem v dějinách, a budeš číst z Červené knihy a udržovat živou památku na věk, který minul, aby si lidé pamatovali velké nebezpečí a tím víc milovali svou milovanou zem. A tím budeš tak zaměstnaný a tak šťastný, jak je možno být, dokud potrvá tvoje úloha v Příběhu. Teď pojeď se mnou!"

Pak jeli Elrond a Galadriel dál, Třetí věk totiž přešel, Dny Prstenů minuly a přišel konec příběhu i písně oněch časů. S nimi jelo mnoho Vznešených elfů, kteří již nechtěli zůstat ve Středozemí, a mezi nimi, plni smutku, který však byl blažený a bez hořkosti, jeli Sam, Frodo a Bilbo a elfové jim s radostí prokazovali čest.

Přestože jeli středem Kraje celý večer a celou noc, nikdo je neviděl míjet, jen divoká zvěř, snad tu a tam poutník zahlédl ve tmě rychlý třpyt pod stromy anebo světlo a stín plující travou, jak měsíc odcházel na západ. Když vyjeli z Kraje, po jižním předhoň Bílých vrchů přijeli k Dalekým vrchům a k Věžím a pohlédli na vzdálené Moře, a pak konečně dojeli do Mithlondu, do Šedých přístavů v dlouhém zálivu Luny.

Když byli u bran, Círdan Stavitel lodí jim přišel vstříc. Byl velmi vysoký a vous měl dlouhý, byl šedivý a starý, jen oči měl pronikavé jako hvězdy, pohlédl na ně, poklonil se a řekl: „Vše už je připraveno."

Potom je zavedl do Přístavů, kde kotvila bílá loď a na molu stála vedle velikého šedého koně postava celá v bílém a očekávala je. Jak se obrátil a přicházel k nim, Frodo viděl, že Gandalf nezakrytě nese na ruce třetí Prsten, Velkou Narju, a kámen na něm je rudý jako oheň. Pak se ti, kdo měli jet, zaradovali, protože věděli, že i Gandalf vstoupí na loď s nimi.

Sam však byl zarmoucen v srdci a zdálo se mu, že bude-li loučení hořké, ještě bolestnější bude dlouhá osamělá cesta domů. Ale zatímco tu stáli a elfové odcházeli na palubu a všechno se hotovilo k odjezdu, ve velikém spěchu přijeli Smíšek a Pipin. Uprostřed slz se Pipin zasmál.

„Už jednou ses nám pokoušel uklouznout a nevyšlo ti to, Frodo," řekl. „Tentokrát se ti to málem podařilo, ale zas ti to nevyšlo. Jenže tentokrát tě nezradil Sam, ale Gandalf osobně!"

„Ano," řekl Gandalf, „bude přece lepší, když pojedou zpátky tři spolu než jeden sám. Tak tady konečně, drazí přátelé, na břehu Moře, přichází konec našeho společenství ve Středozemí. Jděte v pokoji! Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě."

Pak Frodo políbil Smíška a Pipina a posledního ze všech Sama a šel na palubu, plachty byly vytaženy, vítr zavál a loď pomalu klouzala dlouhým šedým zálivem. Světlo Galadrieliny lahvičky, již Frodo pozvedl, se zamihotalo a bylo pryč. Loď vyjela na širé moře a jela dál na západ, až nakonec za deštivé noci ucítil Frodo ve vodě sladkou vůni a zaslechl zvuk zpěvu přicházející přes vodu. A tu se mu zdálo, že jako v jeho snu v Bombadilově domě se šedá záclona deště proměňuje v stříbrné sklo, shrnuje se a on vidí bílé břehy a za nimi dalekou zelenou krajinu v rychlém rozbřesku.

Samovi, jak tam stál v přístavu, se však večer prohluboval v temnotu, hleděl na šedé moře a viděl jen stín na vodách, jenž záhy zmizel na západě. Stál tam dál hluboko do noci a slyšel jen vzdechy a šepot vln na březích Středozemě, a padaly mu hluboko do srdce. Smíšek a Pipin stáli vedle něho a mlčeli.

Nakonec se tři druhové obrátili, víckrát se neohlédli a zvolna jeli domů, nepromluvili ani slovo, dokud nebyli zpátky v Kraji, ale každý nalézal na dlouhé šedé cestě velikou útěchu ve svých přátelích.

Nakonec přejeli vrchy a dali se Východní cestou. Smíšek a Pipin jeli potom do Rádovska, a cestou si už zase zpívali. Ale Sam zahnul k Povodí, a tak se vrátil nahoru na Kopec, právě když končil den. Jel blíž a uvnitř spatřil žluté světlo a oheň, večeře byla hotova a čekali ho. Růžena ho vtáhla dovnitř, posadila ho do jeho křesla a do klína mu položila malou Elanor.

Sam se zhluboka nadechl. „Tak jsem se vrátil," řekl.