MNOHÁ LOUČENÍ

Když dny radovánek skončily, pomýšleli členové Družiny na návrat do vlastních domovů. Frodo šel ke králi, který seděl u fontány s královnou Arwen, a ta zpívala o Valinoru, zatímco Strom rostl a kvetl. Uvítali Froda a vstali na pozdrav. Aragorn řekl:

„Vím, co jsi mi přišel říci, Frodo, přeješ si vrátit se domů. Ano, nejdražší příteli, strom roste nejlépe v zemi svých předků, ale ty budeš vždycky vítán ve všech zemích Západu. A přestože tvůj národ byl málo proslulý v pověstech velkých, nyní bude proslulejší než mnohá veliká říše, která už není."

„Je pravda, že bych se rád vrátil do Kraje," řekl Frodo. „Nejdřív ale musím do Roklinky. Vždyť pokud mi v takovém blaženém čase něco scházelo, byl to Bilbo, a bylo mi smutno, když jsem viděl, že nepřijel s Elrondovým průvodem."

„Divíš se tomu, Ty, který jsi nesl Prsten?" řekla Arwen. „Znáš přece moc té věci, která je nyní zničena, a všechno, co bylo učiněno tou mocí, teď pomíjí. Ale tvůj příbuzný tu věc vlastnil déle než ty. Je na svůj národ stařičký a čeká na tebe, protože už nepodnikne žádnou dlouhou cestu kromě jediné."

„Pak prosím, abych směl jít brzy," řekl Frodo.

„Vydáme se za sedm dní," řekl Aragorn. „Pojedeme totiž kus cesty s tebou, až do Rohanu. Za tři dny se sem teď vrátí Éomer, aby odvezl Théodena zpátky k odpočinku do Marky, a my pojedeme s ním, abychom uctili padlého. Ale teď, než odjedeš, potvrdím slova, která ti řekl Faramir, navždy smíš svobodně procházet Gondorskou říší a právě tak tví společníci. A kdybych měl dary, které by se vyrovnaly tvým činům, dal bych ti je, smíš si však s sebou vzít, cokoli si budeš přát, a pojedeš ve cti, oblečen jako knížata této země."

Ale královna Arwen řekla: „Já ti dám dar. Jsem přece Elrondova dcera. Nepojedu s ním, až se teď odebere do Přístavů, má je totiž volba Lúthien, a jako ona, volila jsem i já, sladké i hořké. Ale místo mne pojedeš Ty, který jsi nesl Prsten, až přijde čas a budeš-li si to tehdy přát. Budou-li tě stále bolet rány a vzpomínka na břímě ti bude těžká, smíš odejít na Západ, dokud se nevyhojí všechna tvá zranění i únava. Toto však nyní nos na památku Elfkama a Večernice, s nimiž se spředl tvůj život!"

Vzala bílý drahokam podobný hvězdě, který jí spočíval na prsou zavěšen na bílém řetízku, a pověsila Frodovi řetízek kolem krku. „Až tě bude trápit vzpomínka na strach a na temnotu," řekla, „pomůže ti."

Za tři dny, jak řekl král, přijel do Města Éomer Rohanský a s ním éored nejkrásnějších rytířů z Marky. Byl uvítán, a když zasedli ke stolu v Merethrondu, veliké hodovní síni, spatřil krásu dam před sebou a velice užasl. Než se odebral k odpočinku, poslal pro trpaslíka Gimliho a řekl mu: „Gimli, Glóinův synu, máš připravenou sekyru?"

„Ne, pane," řekl Gimli, „ale rychle šiji přinesu, bude-li třeba."

„To posuď sám," řekl Éomer. „Leží přece mezi námi dosud jistá ukvapená slova týkající se Paní ze Zlatého lesa. Teď jsem ji viděl na vlastní oči."

„Nuže, pane?" řekl Gimli. „Co říkáš teď?"

„Běda!" řekl Éomer. „Neřeknu, že je to nejkrásnější paní, která žije.

„Pak musím pro sekyru," řekl Gimli.

„Ale nejdříve řeknu něco na svou omluvu," pravil Éomer. „Kdybych ji byl viděl v jakékoli jiné společnosti, byl bych řekl, co by sis jen přál. Ale teď stavím na první místo královnu Arwen Večernici a jsem ochoten se bít s každým, kdo to popírá. Mám poslat pro meč?"

Nato se Gimli hluboce poklonil. „Ne, pane, pro mne jsi omluven," řekl. „Volil jsi Večer, ale má láska patří Jitru. A mé srdce tuší, že to brzy odejde navždycky."

Konečně nastal den odjezdu a velká krásná družina se hotovila vyjet z města na sever. Pak se králové Gondoru a Rohanu odebrali na posvátná místa, došli do hrobek v Rath Dínenu, vynesli krále Théo-dena na zlatých márách a v mlčení prošli Městem. Potom položili máry na veliký vůz. Kolem něho byli Rohanští jezdci a vpředu nesli jeho zástavu, Smíšek jako Théodenův panoš jel na voze a opatroval královu zbroj.

Pro ostatní druhy opatřili koně přiměřené postavě, Frodo a Sam jeli Aragornovi po boku, Gandalf jel na Stínovlasovi a Pipin jel s gondorskými rytíři, Legolas a Gimli jeli jako vždycky spolu na Aro-dovi.

Ve výpravě jela i královna Arwen, Celeborn a Galadriel se svým lidem i Elrond a jeho synové, kníže dol amrothský a ithilienský a mnoho kapitánů a rytířů. Nikdy neměl žádný král Marky takovou družinu, jaká jela s Théodenem, Thengelovým synem, do jeho domovské země.

Beze spěchu a v míru vjeli do Anórienu a dostali se k Šedému lesu pod Amon Dinem, tam uslyšeli zvuk, jako když v kopcích bijí bubny, ačkoli nebylo vidět nic živého. Potom dal Aragorn zatroubit a hlasatelé provolali:

„Hle, přichází král Elessar! Drúadanský hvozd dává Ghán-buri-ghánovi a jeho lidu, aby byl navždy jejich, a od nynějška nechť dovnitř nevstoupí žádný člověk bez jejich svolení!"

Pak bubny hlasitě zavířily a zmlkly.

Po patnácti dnech cesty přejel vůz krále Théodena konečně zelená rohanská pole a vjel do Edorasu, tam si všichni odpočali. Zlatá síň byla ozdobena krásnými závěsy a byla plná světla a konala se tam největší hostina, jakou pamatovala od časů, kdy byla postavena. Po třech dnech totiž muži z Marky připravili Théodenův pohřeb a uložili ho v domě z kamene s jeho zbrojí a s mnoha jinými krásnými věcmi, které mu patřily, a nad ním navršili velikou mohylu, pokrytou zelenými trsy trávy s bílou stáličkou. Nyní bylo na východní straně Mohylového pole devět pahrbků.

Pak Jezdci z králova domu objížděli mohylu na bílých koních a spolu zpívali píseň o Théodenovi, kterou složil jeho pěvec Gléowine a pak už nesložil žádnou. Pomalé hlasy Jezdců pohnuly i srdce těch, kteří neznali jazyk onoho národa, slova písně však vnesla do očí lidu Marky světlo, když opět slyšeli o hřmění kopyt od Severu a o Eorlo-vě hlasu volajícím nad bitevní vřavou na Poli Celebrantu, a vyprávění o králích se valilo dál, Helmův roh hlasitě hučel v horách, až přišla Tma a král Théoden povstal, jel Stínem do ohně a zemřel ve slávě, právě když slunce nečekaným návratem osvěcovalo zjitra Mindollui-nu.

Ze tmy a tísné tmou do jitra jel,

slunci on zpíval, zasvítil se meč.

Naději vzkřísil, v naději skončil,

nad smrtí, strachem, nad sudbou sám stoupá

ze žalu života na výšiny slávy.

Ale Smíšek stál na úpatí zeleného pahrbku a plakal, a když píseň skončila, vztyčil se a zvolal:

„Králi Théodene! Králi Théodene! Byl jsi pro mne jako otec, na-kratičko. Sbohem!"

Když bylo po pohřbu, pláč žen utichl a Théoden byl konečně ponechán o samotě ve své mohyle, sebral se lid do Zlaté síně na velikou hostinu a odložil smutek, neboť Théoden se dožil plných let a skončil s nemenší slávou než jeho největší předkové. Když přišel čas, aby po zvyku Marky připili na památku králů, předstoupila paní Éowyn Ro-hanská, zlatá jako slunce a bílá jako sníh, a nesla plný pohár Éome-rovi.

Pak povstal učený pěvec a jmenoval všechny pány Marky po řadě jejich jmény: Eorla Mladého, Brega, stavitele Síně, Aldora, bratra neblahého Baldora, Fréu a Fréawina a Goldwina, Déora a Grama, Helma, který ležel ukryt v Helmově žlebu, když byla Marka v rukou nepřátel. Tak skončila řada devíti mohyl na západní straně, protože v onom čase byla linie přerušena, a pak přišly mohyly na východní straně: Fréalaf, syn Helmový sestry, Léofa, Walda, Folca, Folcwine, Fen-gel, Thengel a Théoden nejpozději. Když byl jmenován Théoden, Éomer vyprázdnil pohár. Pak Éowyn vyzvala ty, kdo přisluhovali, aby naplnili číše, a všichni shromáždění vstali a připili svému králi s voláním: „Buď zdráv, Éomere, králi Marky!"

Když se pak blížil konec hostiny, Éomer povstal a řekl: „Vím, že je to pohřební hostina za krále Théodena, ale než se rozejdeme, chci promluvit o radostné novině, protože on by se proto nehněval, vždyť býval vždycky otcem mé sestře Éowyn. Slyšte tedy, všichni mí hosté, krásný lide mnoha říší, jaký se posud nikdy v této síni neshromáždil! Faramir, Správce Gondoru a kníže ithilienský, žádá rohanskou Paní

Éowyn za ženu a ona ochotně svoluje. Proto budou před vámi zasnoubeni."

Faramir a Éowyn předstoupili a vzali se za ruce, a všichni jim připili a byli rádi. „Tak," řekl Éomer, „se přátelství Marky a Gondoru utužuje dalším poutem a má radost je tím větší."

„Nejsi žádný lakomec, Éomere," řekl Aragorn, „když dáváš Gondoru to nejkrásnější ve své říši!"

Potom Éowyn pohlédla Aragornovi do očí a řekla: „Přej mi radost, můj lenní pane a uzdraviteli!"

Odpověděl: „Přál jsem ti radost od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Mé srdce se uzdravuje, když tě teď vidím blaženou."

Když bylo po hostině, ti, kdo měli odjet, se rozloučili s králem Éomerem. Aragorn a jeho rytíři, lid z Lórienu a z Roklinky se hotovili k jízdě, Faramir a Imrahil však zůstali v Edorasu a také Arwen Večernice zůstala a řekla sbohem svým bratrům. Nikdo neviděl její poslední setkání s Elrondem, jejím otcem, protože odešli do kopců a tam spolu dlouho rozmlouvali, hořké bylo jejich loučení, které mělo trvat přes skonání světa.

Nakonec, než hosté vyjeli, přišli Éomer a Éowyn k Smíškovi a řekli mu: „Měj se dobře, Smělmíre z Kraje a Holdwine z Marky! Jeď ke zdaru a brzy přijeď zpět, ať tě zas uvítáme!"

Éomer pak řekl: „Staří králové by tě za tvoje činy v poli u Mun-dburgu obtížili dary, které by neuvezl velký vůz, a přece říkáš, že nevezmeš nic než zbroj, která ti byla dána. Strpím to, protože skutečně nemám žádný dar, který by tě byl hoden, ale má sestra tě prosí, abys přijal tuto maličkost jako připomínku Dernhelma a rohanských rohů za příchodu jitra."

Éowyn pak podala Smíškovi starodávný roh, malý, ale umně vyrobený z jasného stříbra, se zeleným závěsem, tvůrce na něm vyryl rychlé jezdce na koních v řadě, která jej ovíjela od špice k náustku, kolem byly vepsány mocné runy.

„Dědil se v našem domě," řekla Éowyn. „Vyrobili jej trpaslíci a pochází z pokladu draka Scathy. Ze Severu jej přinesl Eorl Mladý. Ten, kdo na něj v nouzi zatroubí, vnese do srdce nepřátel strach a do srdce přátel radost, a ti ho uslyší a přijdou k němu."

Smíšek tedy přijal roh, protože nebylo možno odmítnout, a políbil Éowyn ruku, oba ho objali a tak se na čas rozloučili.

Teď byli hosté připraveni, vypili v sedle pohár a s velikou chválou a přátelstvím odjeli. Posléze přijeli do Helmová žlebu a tam si dva dny odpočali. Tehdy Legolas splnil slib daný Gimlimu a šel s ním do Třpytivých jeskyní, když se vrátil, mlčel a řekl jen, že pouze Gimli dovedl pro ně najít přiměřená slova. „Dosud nikdy nedosáhl trpaslík nad elfem vítězství ve slovním souboji," řekl. „Pojeďme tedy do Fangornu, abychom se vyrovnali!"

Ze Žlebové kotliny jeli k Železnému pasu a viděli, jak byli enti pilní. Celý kamenný kruh byl stržen a odstraněn a země uvnitř se proměnila v zahradu plnou stromů a sadů a protékala jí říčka, uprostřed však bylo jezero čiré vody a z něho se zvedala věž Orthank, tichá, vysoká a nedobytná, a její černá skála se zrcadlila v tůni.

Pocestní chvíli poseděli tam, kde bývala stará brána Železného pasu a kde nyní byly dva vysoké stromy jako stráže na počátku zeleně lemované cestičky, která běžela k Orthanku, hleděli s úžasem na dílo, jež bylo vykonáno, široko daleko však neviděli živého tvora. Vzápětí však zaslechli volání húm-hom, húm-hom a tu jim cestičkou rázoval v ústrety Stromovous s Reřábkem po boku.

„Vítejte v Orthanckém stromosadu!" řekl. „Věděl jsem, že jedete, ale měl jsem práci nahoře v údolí, ještě se musí mnoho vykonat. Ale vy jste tam na jihu a na východě také nelenili, jak slyším, a co slyším, je moc dobré, moc dobré." Pak Stromovous pochválil všechny jejich činy, o kterých zřejmě všechno věděl, nakonec se zarazil a dlouze se zahleděl na Gandalfa,

„Tak vidíš!" řekl. „Ukázal ses nejsilnější a všechna tvoje námaha se zdařila. Kam máš namířeno teď? A proč přicházíš sem?"

„Abych viděl, jak ti jde práce, příteli," řekl Gandalf, „a abych ti poděkoval za pomoc ve všem, čeho bylo dosaženo."

„Húm, to je celkem slušné," řekl Stromovous, „protože enti rozhodně svou úlohu sehráli. A nejen, když si to vyřizovali s tím hum, s tím prokletým vrahem stromů, co tu bydlel. Byl tady totiž pořádný sběh těch bumrum, těch zlookých - černorukých - křivonohých -kamenosrdcatých - smradlavých - krvežíznivých, morimaite-sincahonda, hum, zkrátka, protože jste ukvapený národ a jejich plné jméno je dlouhé jako roky utrpení, té skřeti havěti, přišli přes Reku a od severu a kolem celého lesa Laurelindórenanu, do kterého se nemohli dostat dík tuhle těm Velkým." Uklonil se Pánu a Paní Lórienu.

„A ty špinavce pořádně překvapilo, když na Vysočině potkali nás, protože o nás předtím neslyšeli, ačkoliv to se dá říct i o lepších národech. Mnoho z nich si nás pamatovat nebude, protože živých jich moc nevyvázlo a z těch většinu dostala Reka. Ale bylo to pro vás dobře, kdyby se totiž nestřetli s námi, král travnaté země by byl daleko nedojel, a kdyby dojel, neměl by se kam vrátit."

„To dobře víme," řekl Aragorn, „a v Minas Tirith ani v Edorasu to nikdy nebude zapomenuto."

„Nikdy je příliš dlouhé slovo i pro mne," řekl Stromovous. „Myslíš, dokud potrvají vaše království, ale budou muset trvat opravdu hodně dlouho, aby se to zdálo dlouho entům."

„Začíná nový věk," řekl Gandalf, „a v tomto věku se možná stane, že lidská království tě přetrvají, můj příteli Fangorne. Ale teď mi pověz, co úkol, který jsem ti uložil? Jak se má Saruman? Ještě ho neomrzel Orthank? Nepředpokládám totiž, že se mu líbí, jak jsi mu vylepšil výhled z okna."

Stromovous vrhl na Gandalfa dlouhý pohled, téměř vychytralý, pomyslil si Smíšek. „A!" řekl. „Myslel jsem si, že k tomu dojdeš. Jestli ho neomrzel Orthank? Nakonec ho moc omrzel, ale víc než jeho věž ho omrzel můj hlas. Húml Posloužil jsem mu pořádně dlouhým vypravováním, aspoň ve vaší řeči by vám připadalo dlouhé."

„Tak proč tě poslouchal? To jsi šel do Orthanku?" ptal se Gandalf.

„Húm, kdepak do Orthanku!" řekl Stromovous. „Ale chodil k oknu poslouchat, protože jinak zprávy dostávat nemohl, a přestože se mu ošklivily, byl jich lačný, a já dohlédl, aby slyšel všechno. Ale přidal jsem ke zprávám spoustu věcí, o kterých jsem si myslel, že mu udělají dobře. Náramně ho to omrzelo. Byl vždycky ukvapený. To ho zničilo."

„Všiml jsem si, milý Fangorne," řekl Gandalf, „že velmi pečlivě říkáš bydlel, byl, omrzelo ho. Copak je? Umřel snad?"

„Ne, neumřel, pokud vím," řekl Stromovous. „Ale je pryč. Ano, je to sedm dní, co odešel. Pustil jsem ho. Moc z něho nezbylo, když vylezl ven, a ten jeho červ byl jako bledý stín. Prosím tě, Gandalfe, neříkej mi, že jsem ho měl střežit, já vím. Ale od té doby se věci změnily. A střežil jsem ho, dokud nebylo jisté, že už nemůže nic natropit. Měl bys vědět, že ze všeho nejvíc nenávidím živé tvory v kleci a nerad držím v kleci i takovéhle, když to není krajně nutné. Had bez zubů si může lézt, kam chce."

„Možná že máš pravdu," řekl Gandalf, „ale tento had měl myslím pořád ještě jeden zub. Měl jed svého hlasu a já hádám, že tě umluvil, ano, tebe, Stromovousi, protože ví, že máš měkké srdce. Dobrá, je pryč a už není o čem mluvit. Ale věž Orthank teď přechází zpátky na krále, kterému patří. Třebaže ji možná nebude potřebovat."

„To se uvidí později," řekl Aragorn. „Dám ale celé toto údolí en-tům, aby s ním nakládali podle libosti, pokud budou dozírat na Orthank a dají pozor, aby tam nikdo nevstoupil bez mého svolení."

„Je zamčeno," řekl Stromovous. „Donutil jsem Sarumana, aby zamkl a klíče mi dal. Máje Reřábek."

Reřábek se uklonil, jako když se strom ohýbá větrem, a podal Aragornovi dva velké černé klíče složitého tvaru, spojené ocelovým kroužkem. „Teď vám ještě jednou děkuji," řekl Aragorn, „a přeji vám štěstí. Ať váš hvozd zase v míru roste. Až bude toto údolí plné, na západ od hor je místa dost, tam, kde jste kdysi chodívali."

Stromovousova tvář posmutněla. „Hvozdy možná porostou," řekl. „Lesy se mohou šířit. Ale enti ne. Nejsou enťata."

„Přesto je možná vaše hledání teď nadějnější," řekl Aragorn. „Otvírají se vám země na Východě, které byly dlouho uzavřeny."

Stromovous však zavrtěl hlavou. „Je to daleko. A v dnešních dobách je tam příliš mnoho lidí. Ale jsem to nevychovanec! Zdržíte se tu a odpočinete si trochu? A někteří by se třeba rádi vydali přes Fan-gorn a zkrátili si cestu domů?" Pohlédl na Celeborna a Galadriel.

Všichni kromě Legolase však řekli, že se teď musí rozloučit a odjet, buď na jih, nebo na západ. „Pojď, Gimli!" řekl Legolas. „Teď s Fangornovým svolením navštívím hlubiny Entího lesa a uvidím stromy, jaké se nenajdou nikde jinde ve Středozemí. Pojedeš se mnou a dodržíš slovo, a tak spolu pojedeme dál do našich vlastních zemí v Temném hvozdě a za ním." Gimli s tím souhlasil, ač, zdálo se, s nevalnou radostí.

„Tady se konečně rozchází Společenstvo Prstenu," řekl Aragorn. „Přesto doufám, že se zanedlouho vrátíte do mé země s pomocí, kterou jste slíbili."

„Přijdeme, pokud to naši páni dovolí," řekl Gimli. „Tak sbohem, hobitci! Teď už byste se měli dostat domů bezpečně a já se nebudu budit strachem, co se s vámi děje. Vzkážeme vám, kdy budeme moci, a někteří z nás se třeba ještě časem sejdou, ale bojím se, že všichni už se spolu nesejdeme nikdy."

Pak řekl Stromovous každému po řadě sbohem a třikrát se hluboce a s velkou úctou poklonil Celebornovi a Galadriel. „Dlouho jsme se neviděli, při pařezu a kameni, A vanitnar, vanimálion nosta-ri!" řekl. „Je smutné, že se setkáváme až takhle na konci. Svět se přece mění: cítím to ve vodě, cítím to v půdě, cítím to ve vzduchu. Myslím, že se už nesetkáme."

Celeborn řekl: „Já nevím, Nejstarší." Galadriel však řekla: „Ve Středozemí ne, ne do té doby, než se země, jež leží pod vodami, opět zvednou. Potom se možná zjara setkáme ve vrbových lukách Tasari-nanu. Měj se dobře!"

Poslední dali Stromovousovi sbohem Smíšek a Pipin, a když se na ně starý ent podíval, rozveselil se. „Tak co, mí veselí lidičky," řekl, „nenapijete se ještě se mnou, než pojedete?"

„To ano," řekli a on je odvedl stranou do stínu stromů a tam uviděli stát velikou kamennou nádobu. Stromovous nalil tři misky a všichni se napili, hobiti viděli, že jeho zvláštní oči na ně hledí přes okraj misky. „Dejte si pozor! Dejte si pozor!" řekl. „Už jste vyrostli, co jsem vás neviděl." A oni se zasmáli a vyprázdnili misky.

„Tak sbohem!" řekl. „A nezapomeňte, jestli se ve své zemi někdy doslechnete o entkách, vzkažte mi." Pak zamával velikýma rukama celé společnosti a zašel mezi stromy.

Pocestní teď jeli rychleji a mířili k Rohanské bráně, Aragorn se s nimi nakonec rozloučil blízko místa, kde Pipin nahlédl do Orthanc-kého kamene. Hobity to rozloučení bolelo, vždyť Aragorn je nikdy nezklamal a byl jim vůdcem v mnoha nebezpečích.

„Přál bych si mít Kámen, ve kterém bychom mohli vidět všechny své přátele," řekl Pipin, „abychom si s nimi mohli na dálku povídat!"

„Zůstal už jen jeden, který bys mohl použít," odpověděl Aragorn, „protože bys určitě nechtěl vidět, co by ti ukázal Kámen z Minas Tirith. Ale Orthancký palantír si nechá král, aby viděl, co se děje v jeho říši a co dělají jeho služebníci. Nezapomínej totiž, Peregrine Brale, že jsi gondorským rytířem a že tě nepropouštím ze služeb. Teď jdeš na dovolenou, ale mohu tě povolat zpět. A pamatujte, drazí přátelé z Kraje, že moje říše leží i na Severu a že jednou přijdu."

Pak se Aragorn rozloučil s Celebornem a Galadriel, a Paní mu řekla: „Elfkame, skrze tmu jsi došel své naděje a teď máš všechno, po čem jsi toužil. Využij dobře těch dnů!"

Ale Celeborn pravil: „Měj se dobře, můj rodný! Kéž je tvůj osud jiný než můj a tvůj poklad s tebou zůstane až do konce!"

S tím se rozloučili, právě když byl čas západu slunce, po chvíli se otočili a ohlédli, a tu viděli krále Západu, jak sedí na koni se svými rytíři kolem sebe. Klesající slunce na ně svítilo a jejich postroje se leskly jako rudé zlato a Aragornův bílý plášť se proměnil v plamen. Potom vzal Aragorn zelený kámen a pozvedl jej a z ruky mu vyšlehl zelený oheň.

Brzy zatočila tenčící se společnost podle Želíze na západ a Branou projela do pustin za ní, potom se obrátila na sever a přejela hranice Vrchoviny. Vrchovci prchali a skrývali se, protože se báli eliů, ačkoli do jejich země jich přicházelo pramálo. Ale cestovatelé si jich nevšímali, protože jich byla pořád velká družina a měli vše, co potřebovali, jeli pohodlně a stavěli stany, kde se jim zlíbilo.

Šestého dne po rozloučení s králem putovali přes les sestupující z kopců na úpatí Mlžných hor, které nyní měli po pravici. Když opět vyjeli do otevřené krajiny a slunce zapadalo, dohonili starce opírajícího se o hůl. Byl v šedých a špinavě bílých hadrech a v patách mu šel druhý žebrák, šoural se a skuhral.

„Vida, Saruman!" řekl Gandalf. „Kampak jdeš?"

„Co je ti po tom?" odpověděl. „Budeš mi pořád poroučet, kam mám jít, a nejsi spokojen, že jsi mě zničil?"

„Odpovědi znáš," řekl Gandalf, „ne a ne. Ale každopádně se teď blíží konec mé práce. Král vzal břímě na sebe. Kdybys byl počkal v Orthanku, byl bys ho viděl a on by ti byl ukázal, co je moudrost a milosrdenství."

„O to více důvodů, abych odešel dřív," řekl Saruman, „protože od něho nechci jedno ani druhé. Ano, chceš-li odpověď na svou první otázku, hledám cestu z jeho říše."

„Potom jdeš zase nesprávnou cestou," řekl Gandalf, „a nevidím v té pouti žádnou naději. Opovrhneš však pomocí? Nabízíme ti ji."

„Mně?" řekl Saruman. „Ne, prosím, neusmívej se. Jsem raději, když se mračíš. A pokud jde tady o Paní, té nedůvěřuji: vždycky mě nenáviděla a kula pikle ve tvůj prospěch. Nepochybuji, že vás vede touto cestou, aby se mohla pokochat mou bídou. Kdybych byl věděl, že mě pronásledujete, odepřel bych vám to potěšení."

„Sarumane," řekla Galadriel, „máme jiné úkoly a starosti, jež se nám zdají naléhavější než stíhat tě. Řekni raději, že tě dostihlo štěstí, teď máš totiž poslední příležitost."

„Jestliže je opravdu poslední, jsem rád," řekl Saruman, „protože mi ušetří námahu s dalším odmítáním. Všechny mé naděje se zhroutily, ale na vašich se podílet nechci. Máte-li vůbec nějaké." Na okamžik mu oči zahořely. „Jděte," řekl. „Nestudoval jsem tyto věci dlouho pro nic za nic. Odsoudili jste sami sebe a víte to. A bude mi jistou útěchou v mém bloudění, když pomyslím, že jste si strhli vlastní dům, když jste ho bořili mně. Jaká loď vás teď odnese nazpátek po mořích?" ušklíbl se. „Bude to šedá loď plná strašidel." Zasmál se, ale hlas měl puklý a odpudivý.

„Vstávej, hňupe!" křikl na druhého žebráka, který si mezitím sedl na zem, a udeřil ho holí. „Obrať se! Jdou-li tihle skvělí páni naší cestou, my půjdeme jinudy. Běž, nebo nedostaneš žádné kůrky k večeři!"

Žebrák se obrátil a šoural se dál s mukáním: „Chudák starý Grí-ma! Chudák starý Gríma! Pořád ho bije a proklíná. Jak ho nenávidím! Kdybych ho tak mohl opustit!"

„Tak ho opusť!" řekl Gandalf.

Červivec však jenom vystřelil z krhavých očí zděšený pohled na Gandalfa a pak se rychle odšoural za Sarumanem. Když zbědovaný pár míjel družinu a přišel k hobitům, Saruman se zastavil a upřel na ně zrak, oni však na něho hleděli s lítostí.

„Tak vy jste se taky přišli pokochat, uličníci moji?" řekl. „Je vám jedno, co žebrákovi schází, viďte? Vy máte všechno, co potřebujete, jídlo, parádní oblečení a nejlepší koření do dýmky. Já vím, já vím, odkud pochází! Že byste nedali žebrákovi najedno nacpání?"

„Dal bych, kdybych měl," řekl Frodo.

„Můžete dostat, co mi zbylo," řekl Smíšek, „když chviličku počkáte." Sesedl a hledal v sedlovém vaku. Pak podal Sarumanovi kožený váček. „Vezměte si, co tam je," řekl. „Přeju vám to, však jsem ho našel v Železném pasu."

„Můj, můj, ano, a draze zaplacený!" zvolal Saruman, svíraje váček. „To je jen symbolická splátka, vždyť jsi vzal víc, to se vsadím. Přesto musí být žebrák spokojen, když mu zloděj vrátí aspoň sousto z toho, co mu patřilo. Ale prospěje vám, až se vrátíte domů a zjistíte, že to v Jižní čtvrtce nejde tak dobře, jak byste si přáli. Ať se vám v zemi dlouho nedostává listí!"

„Děkuji!" řekl Smíšek. „V tom případě chci zpátky svůj váček, s kterým jsem daleko putoval. Zabalte si koření do vlastních hadrů."

„Zloději se oplácí stejnou," řekl Saruman, obrátil se k Smíškovi zády, nakopl Červivce a zamířil k lesu.

„No to se mi líbí!" řekl Pipin. „Zloděj, no ne! A co naše nároky za přepadení, zranění a vlečení skřety přes Rohan?"

„Jo!" řekl Sam. „A říkal zaplacený. Jak? To bych rád věděl. A nelíbilo se mi, co říkal o Jižní čtvrtce. Je na čase, abychom se vrátili."

„To určitě," řekl Frodo. „Ale rychleji nemůžeme, máme-li vidět Bilba. Já jedu nejdřív do Roklinky, ať se děje co chce."

„Ano, myslím, že bys měl," řekl Gandalf. „Ale škoda Sarumana! Bojím se, že se s ním už nedá nic dělat. Nadobro upadl. Přesto si nejsem jist, že měl Stromovous pravdu: umím si představit, že pořád ještě může nadělat trochu škody, takovým ubožáckým, zlomyslným způsobem."

Druhý den byli v severní Vrchovině, kde teď nikdo nesídlil, přestože to byla zelená a příjemná země. Přišlo září se zlatými dny a stříbrnými nocemi, jeli pohodlně až k Labutí řece a našli starý brod východně od vodopádů, jimiž prudce sbíhala do nížiny. Daleko na západě ležela v oparu veliká jezera a ostrůvky, jimiž si hledala cestu k Seravě, v rákosinách tam sídlilo nespočet labutí.

Vjeli do Eregionu a konečně se rozbřesklo jasné ráno a zatřpytilo se nad svítivými mlhami, když pohlédli ze svého tábora na nízkém návrší, viděli cestovatelé v dálce na východě slunce, jak padá na tři štíty, jež ční do oblohy mezi plujícími oblaky: Caradhras, Celebdil a Fanuidhol. Byli nedaleko Bran Morie.

Zde se zdrželi sedm dní, protože přicházel čas dalšího loučení, do něhož se jim nechtělo. Brzy se měli Celeborn a Galadriel obrátit se svým lidem na východ a projet Rudou branou a po Rmutných schodech dolů ke Stříberce a do své vlasti. Jeli tak dlouho po západní cestě, protože měli mnoho o čem mluvit s Elrondem a s Gandalfem a i zde ještě zůstávali a rozmlouvali s přáteli. Často sedali pod hvězdami dlouho po tom, co hobity přikryl spánek, vzpomínali na zašlé věky a na své radosti, i na těžkou práci ve světě, nebo se radili o dnech, které přijdou. Kdyby šel nějaký poutník kolem, viděl a slyšel by málo a zdálo by se mu, že vidí jen šedé postavy tesané z kamene, památky zapomenutých věcí ztracených dnes v zemích bez lidí. Nehýbali se totiž ani nemluvili ústy, nazírali z mysli do mysli, jen jejich zářící oči se pohybovaly a rozhořívaly, když myšlenky procházely.

Konečně bylo řečeno vše a opět se na chvíli rozloučili, než přijde čas k odchodu Tří prstenů. Šedé pláště lidu z Lórienu rychle splynuly s kamením a stíny, když odjížděli k horám, ti, kdo jeli do Roklinky, seděli na kopci a dívali se, dokud z houstnoucí mlhy nevyšlehl záblesk, pak už neviděli nic. Frodo věděl, že Galadriel pozvedla na rozloučenou svůj prsten.

Sam se odvrátil a vzdychl: „Kdybych se tak mohl vrátit do Lórienu!"

Pak jednoho večera přejeli náhorní vřesoviště a náhle, jak se pocestným vždycky zdálo, byl před nimi okraj hlubokého údolí Roklinky a daleko pod sebou viděli svítit lampy v Elrondově domě. Sjeli dolů, překročili most, přišli ke dveřím a celý dům se naplnil světlem a zpěvem z radosti nad Elrondovým návratem domů.

Ze všeho nejdřív, ještě než se najedli, umyli, ba dokonce sundali pláště, šli hobiti hledat Bilba. Našli ho úplně samotného v jeho pokojíku, který byl zavalený papíry, pery a tužkami, Bilbo seděl v křesle u jasného ohníčku. Vypadal velice starý, ale pokojný a ospalý.

Otevřel oči a vzhlédl, když vešli. „Nazdar! Nazdar!" řekl. „Tak jste se vrátili? A zítra mám navíc narozeniny. To se vám povedlo! Víte, že mi bude sto dvacet devět? Za rok, jestli se dožiju, se vyrovnám Starému Bralovi. Rád bych ho překonal, ale uvidíme."

Po oslavě Bilbových narozenin zůstali hobiti pár dní v Roklince a hojně vysedávali se starým přítelem, který teď s výjimkou jídel trávil většinu času ve svém pokoji. K jídlu býval zpravidla velmi dochvilný a málokdy se neprobudil včas. Seděli u ohně a jeden po druhém mu povídali všechno, nač vzpomněli ze svých poutí a dobrodružství. Zprvu předstíral, že si dělá poznámky, ale často usínal, když se vzbudil, říkal: „To je báječné! To je obdivuhodné! Ale kde jsme to byli?" Pak pokračovali ve vyprávění od místa, kde začal klimbat.

Jediné, co ho dokázalo doopravdy probudit a upoutat, bylo líčení Aragornovy korunovace a svatby. „Byl jsem samozřejmě na svatbu pozván," říkal. „A že jsem na ni čekal dlouho. Ale když na to došlo, zjistil jsem, že mám nějak moc práce tady, a balení je taková otrava."

Když uplynulo skoro čtrnáct dní, Frodo vyhlédl z okna a viděl, že v noci byl mráz a pavučiny jsou jako bílé sítě. Najednou si uvědomil, že musí jít a dát Bilbovi sbohem. Počasí bylo dosud klidné a jasné po jednom z nejkrásnějších lét, jaká lidé pamatovali, přišel však říjen a brzy se musí zlomit a zase začne pršet a foukat. A ještě pořád museli daleko. Přesto ho vlastně nepohnulo pomyšlení na počasí. Měl pouze pocit, že je čas, aby se vrátil do Kraje. Sam jej sdílel. Předchozího večera řekl:

„Víte, pane Frodo, byli jsme daleko a hodně jsme viděli, a přece se mi nezdá, že bychom někde našli lepší místo než tohle. Je tu ode všeho něco, jestli mi rozumíte: z Kraje, ze Zlatého lesa, z Gondoru a královských domů, z hospod, luk a hor, ze všeho dohromady. A přece nějak cítím, že bychom brzo měli jet. Mám starost o Kmotra, abych vám pravdu řekl."

„Ano, ode všeho něco, Same, kromě Moře," řekl Frodo a teď si to opakoval pro sebe: „Kromě Moře."

Toho dne promluvil Frodo s Elrondem a bylo dohodnuto, že příštího jitra vyjedou. K jejich radosti řekl Gandalf: „Myslím, že pojedu také. Aspoň do Hůrky. Chtěl bych vidět Máselníka."

Večer se šli rozloučit s Bilbem. „No, když musíte jít, tak musíte," řekl. „Je mi to líto. Budete mi scházet. Je to příjemné, prostě vědět, že tu někde jste. Ale začínám být hrozně ospalý." Potom dával Frodovi svůj mitrilový kabátek a Žihadlo, zapomínaje, že už mu je dal, dal mu také tři knihy moudrostí, které sepsal v různých dobách svým pavoučím písmem, na hřbetě nadepsané: Překlady z elfštiny, seps. B.P..

Samovi dal váček zlata. „Skoro poslední ze Šmakovy ražby," řekl. „Třeba se ti budou hodit, jestli pomýšlíš na ženění, Same." Sam se zarděl.

„Pro vás, hoši, nic moc nemám," řekl Smíškovi a Pipinovi. „Leda dobré rady." A když jim jich nandal požehnaně, dodal závěrečnou po krajsku: „Ale ať vám hlavy moc nevyrostou! A vůbec, jestli nepřestanete růst, přijdou vám šaty i klobouky draho."

„Jestli vy chcete překonat Starého Brala," řekl Pipin, „nevím, proč my bychom neměli chtít překonat Bučivoje."

Bilbo se zasmál a vytáhl z kapsy dvě překrásné dýmky s perleťovými náustky, opásané jemně tepaným stříbrem. „Elfové je udělali pro mě, ale já už nekouřím." Pak najednou usnul a chvilku spal, a když se zase vzbudil, řekl: „Kde jsme to byli? Ano, jistě, u dávání dárků. Což mi připomíná: co se stalo s mým prstenem, Frodo, který jsi odnesl?"

„Ztratil jsem ho, můj milý Bilbo," řekl Frodo. „Zbavil jsem se ho, víš."

„To je škoda," řekl Bilbo. „Rád bych ho zas viděl. Ale ne, já jsem přece hlupák! Kvůli tomu jsi přece šel, ne? Aby ses ho zbavil. Ale je to všecko tak spletité, protože se do toho zamíchalo tolik jiných věcí: Aragornovy záležitosti, Bílá rada, Gondor, koně a jezdci, Jižani, olifanti - opravdu jsi ho viděl, Same? - a jeskyně a věže a zlaté stromy a kdovíco ještě.

Zřejmě jsem se ze svého výletu vracel moc přímo. Myslím, že mě mohl Gandalf trochu provést po světě. Ale to by zas bylo po dražbě, než bych se vrátil, a měl bych ještě víc potíží, než jsem měl. Stejně už je pozdě a opravdu si myslím, že je mnohem příjemnější sedět tu a nechat si to vypravovat. U ohně je moc útulno a jídlo je náramně dobré, a když chceš elfy, tak jsou po ruce. Co víc si může jeden přát?

Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat. Daleko už mi utekla a já bych raději šel spát.

Ať jiní jdou tou dlouhou cestou na nová, vlastní putování, mě nohy do hostince nesou, kde čeká dlouhé klidné spaní. "

Když Bilbo zamumlal poslední slova, hlava mu padla a tvrdě usnul.

Večer v pokoji se prohluboval a oheň hořel jasněji, dívali se na Bilba, jak spí, a viděli, že jeho tvář je usměvavá. Chvíli seděli mlčky, pak se Sam rozhlédl po pokoji, na kmitavé stíny na zdech, a tiše řekl:

„Myslím, pane Frodo, že toho moc nenapsal, co jsme byli pryč. Náš příběh už teď nenapíše."

Nato Bilbo otevřel jedno oko, skoro jako by ho zaslechl. Pak se probral. „Vidíte, jak začínám být ospalý," řekl. „A když mám čas psát, už mě doopravdy těší psát jen poezii. Co myslíš, Frodíku, vadilo by ti moc, kdybys to trochu urovnal, než půjdeš? Posbírej mé poznámky, papíry a taky deník a vezmi je s sebou, jestli chceš. Víš, nemám moc času na výběr a na pořádání a tak. Ať ti Sam pomůže, a až to dostaneš do nějaké podoby, přijď zas a já to přehlédnu. Nebudu moc kritizovat."

„Ale samozřejmě," řekl Frodo. „A samozřejmě, že zas přijdu a brzo, už to nebude nebezpečné. Teď vládne opravdový král a zanedlouho udělá na silnicích pořádek."

„Děkuju, můj milý!" řekl Bilbo. „To mi ohromně ulehčíš." A s tím zase tvrdě usnul.

Druhý den se Gandalf a hobiti rozloučili s Bilbem v jeho pokoji, protože venku bylo chladno, pak dali sbohem Elrondovi a celé jeho domácnosti.

Když stál Frodo na prahu, Elrond mu popřál šťastnou cestu, požehnal mu a řekl:

„Myslím, Frodo, že se možná nebudeš muset vracet, ledaže by ses vracel hodně brzy. Asi touto dobou, až bude listí zlátnout, hledej Bilba v lesích Kraje. Já budu s ním."

Ta slova nikdo jiný neslyšel a Frodo si je nechal pro sebe.