ZEMĚ STÍNU

Sam měl dost rozumu, aby zastrčil lahvičku zpět do záňadří. „Utíkejte, pane Frodo!" zvolal. „Tudy ne! Tam to vede svisle dolů. Pojďte za mnou!"

Utíkali po silnici od brány. Po padesáti krocích ostře zahnuli kolem vyčnívající bašty útesu a byli z dohledu věže. Pro tu chvíli unikli. Přitiskli se ke skále, nabírali dech a drželi se za srdce. Nazgul teď seděl na zdi vedle zhroucené brány a vysílal smrtící výkřiky. Všechny skály se rozléhaly ozvěnou.

V hrůze klopýtali dál. Silnice brzy opět zahnula na východ a na strašlivý okamžik je odhalila pohledu věže. Když se po ní hnali, viděli na cimbuří velký černý stín a pak se vrhli dolů cestou proraženou mezi vysokými skalními stěnami směrem k morgulské silnici. Došli na křižovatku. Po skřetech nebylo ani stopy, ani na skřek nazgůla nikdo neodpovídal, ale věděli, že ticho dlouho nepotrvá. Tušili, že každou chvíli začne pronásledování.

„To nepůjde, Same," řekl Frodo. „Kdybychom byli opravdoví skřeti, měli bychom upalovat zpátky k věži, a ne pryč. První nepřítel, který nás uvidí, nás pozná. Musíme pryč z té silnice."

„Ale nemůžeme," řekl Sam, „když nemáme křídla."

Východní čelo Ephel Dúath bylo svislé a spadalo útesy a srázy do černého koryta, které leželo mezi nimi a vnitřním hřebenem. Kousek za křižovatkou se po dalším prudkém spádu přes propast vznášel kamenný můstek a po něm šla silnice do hrbolatých svahů a roklin Morgai. Frodo a Sam pádili přes můstek, ale sotva byli na druhé straně, slyšeli, že začíná štvanice. Daleko za nimi se teď nahoře v úbočí hory rýsovala věž v Cirith Ungolu a její kameny mdle zářily. Náhle opět zařinčel její chraplavý zvonec a pak začal ohlušivě vyzvánět. Zatroubily rohy. A za mostem se ozvaly výkřiky v odpověď. Dole v temném korytě, odříznuti od skomírající záře Orodruiny, neviděli Frodo a Sam dopředu, ale slyšeli už dupání nohou v železných botách a na silnici zazvonil rychlý klapot kopyt.

„Rychle, Same! Přelezeme!" zvolal Frodo. Vyškrábal se na nízkou zídku mostu. Naštěstí už tam nebyl žádný strašlivý spád do propasti, protože svahy Morgai se mezitím zvedly téměř do úrovně silnice, ale bylo příliš tma, aby mohli odhadnout hloubku pod sebou.

„Tak já padám, pane Frodo," řekl Sam. „Sbohem!"

Pustil se. Frodo za ním. Jak padali, slyšeli na mostě chvatně projíždět jezdce na koních a za nimi harašení běžících skřetich nohou. Sam by se však byl rozesmál, kdyby neměl strach. Hobiti se báli drtivého pádu na neviditelné skály a přistáli sotva o dvanáct stop níž, se zapraštěním žuchli do toho posledního, co očekávali: houštiny trní. Tam zůstal Sam ležet a tiše si sál poškrábanou ruku.

Když kopyta a nohy přeběhly, odvážil se zašeptat: „No ne, pane Frodo, já nevěděl, že v Mordoru něco roste! Ale kdybych to byl věděl, tohle bych tak nejspíš čekal. Ty trny musejí mít půl metru, jak to tak cítím. Propíchaly všecko, co mám na sobě. Že jsem si nevzal tu drátěnou košili!"

„Skřeti brnění před trny nechrání," řekl Frodo. „Ani kožená kazajka."

Dalo jim práci vymotat se z houštiny. Trní a šlahouny byly tuhé jako dráty a ulpívaly jako pařáty. Než se osvobodili, měli pláště samý cár. „A teď dolů, Same," šeptal Frodo. „Rychle dolů do údolí a pak na sever, jakmile to půjde."

Ve světě venku už zase přicházel den a daleko za mordorskou černavou šplhalo slunce přes východní okraj Středozemě, tady však bylo pořád tma jako v noci. Hora doutnala a její ohně pohasly. Zář z útesů sešla. Východní vítr, který vál od chvíle, kdy odešli z Ithilienu, teď odumřel. Pomalu a bolestně se škrábali dolů, tápali, klopýtali, prodírali se mezi balvany, šípky a odumřelým chrastím ve slepém stínu, pořád dolů, až už nemohli.

Konečně se zastavili a posadili se vedle sebe zády k balvanu. Oba se potili. „Kdyby mi teď sám Šagrat nabízel sklenici vody, potřásl bych mu rukou," řekl Sam.

„Ani to neříkej!" řekl Frodo. „Tím je to jen horší." Pak se natáhl, celý utrmácený a vratký, a chvíli nemluvil. Nakonec se zase pracně zvedl. K svému ohromení zjistil, že Sam spí. „Vzbuď se, Same!" řekl. „Pojď. Je zase čas, abychom se trochu snažili."

Sam se vydrápal na nohy. „No tohle!" řekl. „Musel jsem zdřímnout. Už jsem se, pane Frodo, dlouho pořádně nevyspal a oči se mi prostě samy zavřely."

Frodo šel teď první, co nejpřímější cestou na sever, jak odhadoval, mezi kamením a balvany, které hustě ležely na dně veliké strže. Vzápětí se opět zastavil.

„Nemá to cenu, Same," řekl. „Nezvládnu to. Myslím tuhle drátěnou košili. Rozhodně ne v tom stavu, jak mi je teď. I můj mitrilový kabátek mi byl těžký, když jsem byl unavený. Tohle je mnohem těžší. A k čemu je? Bojem se nikam nedostaneme."

„Ale možná že budeme muset bojovat," řekl Sam. „A jsou i nože a zatoulané šípy. A Glum, ten není mrtvý. Nelíbí se mi představa, že mezi vámi a bodnutím ze tmy je jen kožený hadřík."

„Podívej, můj Samičku," řekl Frodo, Jsem unavený, vyčerpaný a nezbývá mi už žádná naděje. Ale musím se dál snažit dostat se k Hoře, dokud jsem schopen pohybu. A Prsten mi stačí. Tahle váha navíc mě zabíjí. Musí pryč. Ale nemysli si, že jsem nevděčný. Je to hrozné pomyšlení, jak odpornou práci jsi musel vykonat, abys to pro mne našel mezi těmi těly."

„Nemluvte o tom, pane Frodo. Já bych vás nesl na zádech, kdyby to šlo. Jen to zahoďte!"

Frodo odložil plášť, sňal skřeti brnění a zahodil je. Trochu se zachvěl. „Co bych opravdu potřeboval, je něco teplého," řekl. „Udělala se zima, nebo jsem se nastydl."

„Vezměte si můj plášť, pane Frodo," řekl Sam. Shodil batoh a vytáhl elfí plášť. „Co vy na to, pane Frodo?" řekl. „Omotejte si ten skřeti hadr těsně kolem sebe a dejte si opasek přes něj. Tohle si můžete přehodit navrch. Nevypadá přesně jako skřeti, ale bude vám v něm tepleji, a řekl bych, že vás ochrání před úhonou lip než všecko ostatní. Dělala ho Paní."

Frodo vzal plášť a zapjal sponu. „To je lepší!" řekl. „Cítím se mnohem lehčeji. Teď mohu jít dál. Ale tahle slepá tma jako když mi padá do srdce. Když jsem ležel v zajetí, Same, snažil jsem se vzpomenout si na Brandyvínu a Lesany a na Vodu, jak teče přes hobitín-ský mlýn, ale nevidím je."

„Vidíte, pane Frodo, teď mluvíte o vodě vy!" řekl Sam. „Kdyby nás tak Paní viděla nebo slyšela, řekl bych jí: „Paní, jediné, po čem toužíme, je světlo a voda, jenom čistá voda a obyčejné denní světlo, ty jsou lepší než všecky klenoty, jestli prominete." Jenže Lórien je daleko." Sam vzdychl a máchl rukou směrem k Ephel Dúath, které teď mohl tušit jen jako černější tmu proti černé obloze.

Zase vyrazili. Nedošli daleko a Frodo stanul. „Nad námi je Černý jezdec. Cítím ho," řekl. „Radši abychom se chvilku nehýbali."

Seděli schouleni pod velikým balvanem tváří zpátky k západu a nějaký čas nemluvili. Pak Frodo vydechl úlevou. „Je pryč," řekl. Vstali a pak oba zůstali zírat. Nalevo, na jih od nich, se proti šednoucímu nebi začínaly temně a černě rýsovat vrcholky vysokých hřebenů dlouhého pohoří. Bylo je vidět. Za nimi rostlo světlo. Pomalu se rozlévalo směrem k severu. Vysoko ve vzdušných prostorách se odehrávala bitva. Vzdouvající se mordorská mračna byla hnána zpět a jejich okraje se třepily, jak vítr ze světa živých přicházel a smetal výpary a dým zpátky k temné zemi, kde byly doma. Pod zvedající se suknicí ponurého baldachýnu prosakovalo do Mordoru matné světlo, jako bledé jitro proniká špinavým oknem vězení.

„Jen se na to podívejte, pane Frodo!" řekl Sam. „Podívejte se! Vítr se změnil. Něco se děje. Není všecko podle jeho vůle. Jeho tma se tam venku ve světě trhá. Kdybych tak mohl vidět, co se děje!"

Bylo ráno patnáctého března a nad údolím Anduiny vstávalo slunce z východního stínu a vál jihozápadní vítr. Théoden ležel a umíral na Pelennorských polích.

Frodo a Sam stáli, zírali a lem světla se rozšířil po celé délce Ephel Dúath, potom uviděli cosi rychle letícího od západu, zprvu jako černou tečku ve svítivém proužku nad vrcholky hor, která však rostla a pak se jako blesk vrhla do temného baldachýnu a přelétla vysoko nad nimi. V letu tvor vyslal dlouhý rezavý výkřik, hlas nazgú-la, ale už je nezděsil: byl to bedny a zaleknutý výkřik, nesoucí zlé zprávy do Temné věže. Pán Prstenových přízraků se potkal s osudem.

„Co jsem vám říkal? Něco se děje!" zvolal Sam. „Válka jde dobře, říkal Šagrat, ale Gorbag si tím nebyl tak jist. A taky měl pravdu. Vyjasňuje se, pane Frodo. Nedostal jste teď trochu naděje?"

„No, moc ne, Same," vzdychl Frodo. „To je za horami. My jdeme na východ, a ne na západ. Jsem unavený. A Prsten je tak těžký, Same. Začínám ho pořád vidět před očima jako velké ohnivé kolo."

Samovo oživení rázem pohaslo. Úzkostně pohlédl na svého pána a vzal ho za ruku. „Pojďte, pane Frodo!" řekl. „Dostal jsem jedno, po čem jsem toužil: trochu světla. Dost, aby nám pomohlo, ale hádám, že je i nebezpečné. Musíme ještě kousek jít a pak si zalezeme a odpočineme. Ale zakousněte teď něco málo, trochu elfího jídla, třeba vás povzbudí."

Podělili se o oplatku lembasu a žvýkali ji, jak se dalo s vyprahlými ústy. Přitom se plahočili dál. Světla sice nebylo víc než šerý přísvit, ale stačilo, aby viděli, že už jsou hluboko v údolí mezi horami. K severu se mírně zvedalo a po dně vedlo řečiště vyschlé a odumřelé říčky. Za jejím kamenitým korytem viděli vyšlapanou stezku, která se vinula pod úpatím západních útesů. Kdyby to byli věděli, mohli se na ni dostat rychleji, protože na západním konci mostu odbočovala z morgulské silnice pěšina a scházela po dlouhém skalním schodišti na dno údolí. Používaly ji hlídky a poslové na rychlé cestě k menším strážnicím a pevnůstkám na severu mezi Cirith Ungolem a soutěskou Železná tlama, železnými čelistmi Čarách Angrenu.

Pro hobity bylo nebezpečné, aby používali takovou stezku, ale měli zapotřebí rychlosti a Frodo cítil, že se nedokáže vzchopit k zlé-zání balvanů v bezcestí morgaiských roklin. Usuzoval také, že jejich pronásledovatelé budou ze všeho nejméně čekat, že by se vydali na sever. Nejdřív a nejdůkladněji určitě propátrají silnici na východ do pláně nebo průsmyk zpátky na západ. Teprve kus na sever od věže se hodlal obrátit a hledat cestu na východ, která by ho dopravila na poslední zoufalý úsek jeho pouti. Překročili tedy kamenité řečiště a dali se skřeti stezkou a chvíli po ní pochodovali. Útesy po levici byly převislé a shora je nemohl nikdo zahlédnout, stezka se však hodně točila a v každém zákrutu svírali jílce mečů a postupovali opatrně.

Světlo dál nesílilo, protože Orodruina stále vyvrhovala hustý dým, který střídavé závany vzduchu hnaly do výše, takže vystupoval nad větrné končiny a rozestíral se v nezměrnou střechu, jejíž střední pilíř vyvstával ze stínů, kam nedohlédli. Ploužili se už hodinu, když zaslechli zvuk, který je zastavil. Neuvěřitelný, ale nepochybný. Tekoucí voda. Z rokle vlevo, která byla tak ostrá a úzká, jako by se tu do útesu zasekla obří sekyra, stékala voda: snad poslední zbytky sladkého deště sebraného z osluněných moří, který měl to neštěstí, že nakonec padl na stěny Černé země a neplodně putoval dolů do prachu. Prýštil tu ze skály tenounký pramínek a tekl přes cestu, zatáčel na jih a rychle se tratil mezi mrtvým kamením.

Sam se k němu vrhl. „Jestli ještě někdy uvidím Paní, řeknu jí to!" vykřikl. „Světlo, a teď voda!" Pak se zastavil. „Nechtě mě pít prvního, pane Frodo," řekl. „Dobře, ale je tu dost místa pro oba."

„To jsem nemyslel," řekl Sam. „Myslel jsem, jestli je to jedovaté nebo jestli se rychle projeví, že je to špatné, tak radši já než vy, pane, jestli mi rozumíte."

„Rozumím. Ale myslím si, Same, že budeme spolu důvěřovat svému štěstí nebo požehnání. Ale buď opatrný, aby to nebylo moc studené!"

Voda byla chladná, ale ne ledová, a měla nepříjemnou pachuť, hořkou a zároveň olejnatou, jak by řekli doma. Tady si ji nemohli vynachválit a zapomněli na strach i opatrnost. Napili se dosyta a Sam si znovu naplnil láhev. Potom bylo i Frodovi lehčeji a šli dál několik mil, až je rozšiřující se cesta a počátky hrubé zdi podle okraje varovaly, že se blíží k další skřeti tvrzi.

„Tady odbočíme, Same," řekl Frodo, „a musíme na východ." Vzdychl, když se podíval na pochmurné hřebeny na druhé straně údolí. „Sotva mi postačí síla, abych si tam nahoře našel nějakou noru. A pak si musím trochu odpočinout."

Řečiště bylo kus pod stezkou. Seškrábali se dolů a vydali se přes ně. Ke svému překvapení narazili na temné tůně, které živily pramínky vody přitékající z jakéhosi zdroje výš v údolí. Na vnějších okrajích pod západními horami byl Mordor umírající, ale ne ještě mrtvou zemí, ještě tu leccos rostlo v drsném, pokřiveném a hořkém zápasu o život. V roklích Morgai na druhé straně údolí se choulily a držely nízké stromy jako košťata, s kamením bojovaly hrubé šedé trsy trávy a rozlézal se tam svraskalý mech, a všude se roztahovalo husté, kroutící se, spletené ostružiní. Místy mělo dlouhé bodavé trny, jinde zahnuté háčky, které drásaly jako nože. Viselo na něm mračné, seschlé loňské listí, chrastilo a harašilo v smutném vání, ale pupeny prolezlé červy se právě otvíraly. Bzučely tu mouchy, hnědavé, šedé nebo černé, poznamenané červenou skvrnou jako skřeti, a štípaly, nad trnitými houštinami tančily a kroužily mraky hladových komárů.

„Skřeti hadry nejsou k ničemu," máchal rukama Sam. „Kdybych tak měl skřeti kůži!"

Nakonec už Frodo dál nemohl. Vyšplhali do úzké zkosené průrvy, ale pořád jim zbýval ještě kus cesty k místu, odkud by aspoň zahlédli poslední skalnatý hřeben. „Musíme si teď odpočinout, Same, a pokud možno usnout," řekl Frodo. Rozhlédl se, ale v té neveselé krajině neviděl nic, kde by se mohlo schovat aspoň zvířátko. Nakonec se v té únavě zasoukali pod záclonu ostružiní, které viselo jako rohož na nízké skalce.

Usadili se a pojedli, jak se dalo. Lembas si šetřili na budoucí zlé časy, a snědli tedy polovic toho, co zůstalo Samovi v batohu z Fara-mirových zásob: trochu sušeného ovoce a kousíček uzeného masa. Usrkli také vody. Pili i z tůní v údolí, ale už měli zase žízeň. V mor-dorském vzduchu byla hořká příchuť, která vysoušela ústa. Když Sam pomyslel na vodu, i jeho naděje a nálada klesala. Uvědomil si, že za Morgai budou muset přejít strašlivou pláň Gorgoroth.

„Vy teď spěte první, pane Frodo," řekl. „Už se zase stmívá. Počítám, že tenhle den je pomalu za námi."

Frodo vzdychl a usnul, málem než Sam domluvil. Sam bojoval s vlastní únavou, vzal Froda za ruku, seděl tam a mlčel, až padla hluboká noc. Pak se konečně vyplížil z úkrytu, aby neusnul, a vyhlédl. Zem se zdála plná skřípání a praskání a pokradmých zvuků, ale neozývaly se žádné hlasy ani kroky. Vysoko na západě nad Ephel Dúath bylo noční nebe dosud matně bledé. Mezi tříští mraků nad černou skalní věží vysoko v horách spatřil Sam chvíli probleskovat bílou hvězdu. Její krása ho ranila do srdce, jak vzhlížel ze zavržené země, a naděje se mu vrátila. Vždyť jako jasný a chladný paprsek jím projela myšlenka, že Stín je koneckonců věc malá a pomíjivá: že světlo a vznešená krása trvají a Stín na ně nikdy nedosáhne. Jeho písnička ve věži byla spíš vzdor než naděje, tenkrát totiž myslel na sebe. Nyní ho na okamžik přestal trápit vlastní, a dokonce i Frodův osud. Zasoukal se zpátky do ostružiní, lehl si Frodovi po boku, odhodil všechen strach a hluboce, pokojně usnul.

Probudili se spolu, držíce se za ruce. Sam byl téměř svěží a připravený na další den, ale Frodo vzdychal. Spal neklidně, zdálo se mu o ohni a probuzení žádnou útěchu nepřineslo. Přesto jeho spánek nebyl zcela bez hojivého účinku. Byl silnější, schopnější nést své břímě zase o jeden úsek dál. Nevěděli, kolik je hodin ani jak dlouho spali, po šouste jídla a hltu vody však pokračovali dál strží až k závěrečnému ostrému suťovému svahu. Tam se život konečně vzdal, vrcholky Morgai byly bez trávy, holé, zubaté, neplodné jako břidlice.

Po spoustě hledání a bloudění našli cestu, kudy mohli vylézt, a po čtyřech se vydrápali posledních sto stop. Přišli k rozsedlině mezi dvěma tmavými skalisky, prošli a octli se na samém kraji poslední hradby Mordoru. Pod nimi, na dně spádu nějakých patnácti set stop, ležela vnitřní pláň a táhla se do beztvarých temných dálav, kam nedohlédli. Vítr ze světa vál nyní od západu a veliké mraky se vysoko zvedaly a odplouvaly na východ, přesto na bezútěšné pláně Gorgoro-thu docházelo jen šedavé světlo. Dým se vlekl po zemi a zalézal do prohlubní a z trhlin v půdě vycházely výpary.

Horu osudu viděli pořád ještě čtyřicet mil daleko, ne-li víc, úpatí tkvělo v popelu a troskách, obrovský kužel se zvedal do veliké výše, kde byla dýmající hlava obalena mrakem. Její ohně teď pohasly a stála v doutnající dřímotě, hrozivá a nebezpečná jako spící šelma. Za ní visel obrovský stín, zlověstný jako bouřkové mračno, závoje nad Barad-dúr, jež se zvedala v dáli na dlouhém ostrohu Popelavých hor vybíhajícím od severu. Temná moc byla hluboce zamyšlena. Oko bylo obráceno dovnitř, vážilo noviny o nejistotě a nebezpečí, vidělo jasný meč a přísnou královskou tvář a na čas nemyslelo na jiné, celá jeho veliká pevnost, brána za branou, věž za věží, byla zahalena v temných dumách.

Frodo a Sam pohlíželi v směsici odporu a úžasu na tu ohavnou zemi. Mezi nimi a kouřící horou, na sever i na jih od ní se všechno zdálo zhroucené a mrtvé jako spálená a zadušená poušť. Uvažovali, jak pán této říše udržuje a živí své otroky a svá vojska. Přesto vojska měl. Kam oči dohlédly, po úpatí Morgai na jih byly tábory, některé stanové, jiné uspořádané jako městečka. Jedno z největších měli prave pod sebou. Sotva míli v pláni bylo nahloučeno jako nějaké obrovské hnízdo hmyzu s rovnými bezútěšnými ulicemi chatrčí a dlouhých nízkých šedohnědých baráků. Kolem se hemžili po zemi obyvatelé, běžela odtud široká silnice na jihovýchod, kde se napojovala na mor-gulskou cestu, a po ní spěchaly řady černých postaviček.

„Vůbec se mi to tu nelíbí," řekl Sam. „Dost beznadějné, řekl bych - ledaže tam, kde je tolik lidu, musejí být studně nebo voda, nemluvě o jídle. A jsou to lidi, ne skřeti, jestli mě oči neklamou."

Ani on, ani Frodo nevěděli o velikých polích na jihu této rozlehlé říše, kde pracovali otroci mimo dosah výparů Hory u smutných vod jezera Núrnen, ani o velikých silnicích, jež běžely na východ a na jih do zemí, které platily daň a odkud vojáci Věže přiváželi plné vozy zboží, kořisti a nových otroků. Tady v severních oblastech byly doly a kovárny a zde se sbírala dlouho připravovaná válka, sem svolávala Temná moc svá vojska, jako když přesouvá pěšce po šachovnici. První pohyby, první tykadla její síly, byly na západní frontě zaraženy na jihu i na severu. Prozatím je stáhla a přiváděla nové síly a shromažďovala je u Cirith Gorgoru k odvetnému úderu. I kdyby bývala měla v úmyslu zabránit všemu přístupu k Hoře, stěží mohla vykonat víc.

„Dobře," pokračoval Sam. „Ať si jedí a pijí co chtějí, my to nedostaneme. Nevidím vůbec žádnou cestu dolů. A celou otevřenou krajinu překročit nemůžeme, když je tam tolik nepřátel, i kdybychom se dolů dostali."

„Přesto to budeme muset zkusit, Same," řekl Frodo. „Není to o nic horší, než jsem čekal, nikdy jsem nedoufal, že se tam dostanu. Teď nevidím vůbec žádnou naději. Ale přesto musím dělat, co mohu. Prozatím to znamená co nejdéle se nenechat chytit. Takže musíme, myslím, dál na sever, a uvidíme, jaké to bude tam, kde je pláň užší."

„Já bych měl představu," řekl Sam. „Kde je užší, tam budou prostě skřeti a lidi víc namačkaní. Uvidíte, pane Frodo."

„To asi uvidím, jestli se vůbec dostaneme tak daleko," řekl Frodo a odvrátil se.

Brzy zjistili, že neprojdou po hřebeni Morgai ani po náhorních plochách, které byly bez cest a rozryté hlubokými průrvami. Nakonec museli zpátky do strže, kterou vylezli, a hledat si cestu údolím. Šlo se těžko, protože se neodvažovali přejít na stezku po západní straně. Asi o míli dál viděli v prohlubni pod útesem skřeti pevnůstku, kterou tušili: byla to zeď a trs kamenných budek okolo temného ústí jeskyně. Nebylo vidět žádný pohyb, ale hobiti se kolem plížili ostražitě, držíce se co nejblíž trnitých houštin, které tu hustě rostly po obou březích starého řečiště.

Šli ještě asi dvě tři míle a skřeti pevnůstka se jim schovala, sotva však svobodněji vydechli, zaslechli hrubé a hlučné skřeti hlasy. Rychle se ztratili za hnědý zakrslý keř. Hlasy se blížily. Vzápětí vyšli do zorného pole dva skřeti. Jeden měl na sobě hnědé hadry a byl ozbrojen rohovinovým lukem, byl z malého plemene, s černou kůží a širokými čenichavými nozdrami: očividně nějaký stopař. Druhý byl velký bojovný skřet jako ti ze Šagratova oddílu a nosil znak Oka. I on měl na zádech luk a nesl krátké kopí se širokým hrotem. Jako obvykle se hádali, a protože byli různých plemen, používali Obecnou řeč po svém.

Sotva dvacet kroků od hobiti skrýše se malý skřet zastavil.

„Nee!" zavrčel. „Já jdu domů." Ukázal přes údolí ke skřeti pev-nůstce. „Nemá to cenu, dál si opotřebovávat nos na těchhle kamenech. Říkám, že tu nezůstala ani stopa. Ztratil jsem ji, protože jsem dal na tebe. Šla do kopců, ne údolím, říkám ti."

„Nejsi k ničemu, ty mrňavej čmuchale, viď?" řekl velký skřet. „Počítám, že moje oči jsou lepší než ten tvůj ušňupaný rypák."

„Tak co jsi s nima viděl?" štěkl druhý. „Grrr! Ani nevíš, co hledáš."

„Čí je to vina?" řekl voják. „Moje ne. To přišlo shora. Nejdřív povídali, že je to velikej elf ve svítivým brnění, potom je to jako tr-paslíček, pak to má bejt banda vzbouřenejch skurut-hai, nebo je to možná všecko dohromady."

„Á!" řekl stopař. „Ztratili hlavu, tak to je. A některý hlavouni ztratěj i kůži, řek bych, jestli je pravda, co jsem slyšel: věž vy-plundrovaná, spousty vašich chlapů oddělanejch a vězeň pryč. Jestli takhle bojujete, není divu, že z bitvy přicházejí špatný zprávy."

„Kdo říká, že choděj špatný zprávy?" zařval voják.

„Á! Kdo říká, že nechoděj?"

„To jsou zatraceně buřičský řeči a já tě zapíchnu, jestli nezavřeš klapačku, rozuměls?"

„No jo, no jo!" řekl stopař. „Nebudu už nic říkat a budu si dál myslet svý. Ale co s tím má společnýho ten černej slídil? Ten hltoun s pleskavejma tlapama?"

„Já nevím. Možná že nic. Ale nic dobrýho v úmyslu nemá, to se vsadím. Zatraceně! Jen nám uklouz, a už přišla zpráva, že ho chtěj živýho a honem."

„Tak doufám, že ho dostanou a zpracujou," zavrčel stopař. „Poničil tam vzadu stopy, jak šlohnul tu zahozenou drátěnou košili a celý to tam potlapal, než jsem se tam dostal."

„Na každej pád mu zachránila život," řekl voják. „Vždyť jsem ho střelil, než jsem věděl, že ho chtěj živýho, pěkně čistě, na padesát stop doprostřed zad, ale utíkal dál."

„Ha! To jsi ho minul," řekl stopař. „Nejdřív střílíte mimo, potom běháte pomalu a pak posíláte pro chudáky stopaře. Už vás mám dost." Skákal pryč.

„Vrať se," zařval voják, „nebo tě budu hlásit!"

„Komu? Tomu svýmu drahocennýmu Šagratovi ne. Ten už do-kapitánoval."

„Dám tvý jméno a číslo nazgulům," zasyčel voják. „Teď má správu věže jeden z nich.'''

Druhý se zastavil a jeho hlas byl plný strachu a vzteku. „Ty za-tracenej slídívej zloději!" zaječel. „Nedokážeš dělat vlastní práci a nedokážeš ani držet při svejch. Jdi si k těm svějm smradlavejm Vřískalům, a ať ti zmrazej morek v kostech! Jestli je dřív nedostanou nepřátelé. Slyšel jsem, že oddělali Jedničku, a doufám, že je to pravda!"

Velký skřet za ním skočil s kopím v ruce. Ale stopař se vrhl za kámen a střelil mu šíp rovnou do oka, když dobíhal, takže se s třeskem zřítil. Druhý přeběhl údolí a zmizel.

Hobiti seděli chvíli mlčky. Posléze se Sam zavrtěl. „Tak, to byla čistá práce," řekl. „Kdyby se takové přátelské jednání v Mordoru rozmohlo, měli bychom půl starostí."

„Tiše, Same," šeptl Frodo. „Mohou tu být další. Zřejmě jsme unikli tak tak a pronásledovali nás těsněji, než jsme mysleli. Ale tohle je duch Mordoru, Same, a rozšířil se do všech jeho koutů. Skřeti se takhle chovají odjakživa, když jsou mezi sebou, říkají to všechny příběhy. Ale v tom velká naděje není. Nás nenávidí mnohem víc, všechny a pořád. Kdyby nás ti dva uviděli, zapomněli by na svoje spory, dokud by nebylo po nás."

Zase bylo dlouhé ticho. Sam je opět přerušil, ale tentokrát šeptem. „Slyšel jste, co říkali o tom hltounovi, pane Frodo? Já vám říkal, že Glum ještě není mrtvý!"

„Ano, vzpomínám si. A říkal jsem si, jak to víš," řekl Frodo. „Ale teď povídej. Myslím, že bychom se odtud radši neměli hnout, dokud nebude úplně tma. Tak mi řekneš, jak to víš a co se vůbec sběhlo. Pokud to dokážeš tiše."

„Pokusím se," řekl Sam, „ale když pomyslím na toho Podraza, rozpálím se, že bych řval."

A tak hobiti seděli pod trnitým keřem, zatímco ponuré mordor-ské světlo zvolna přecházelo v hlubokou bezhvězdnou noc, a Sam vyprávěl Frodovi tak, jak nalézal slova, o Glumově zrádném útoku, o strašné Odule a o vlastních dobrodružstvích se skřety. Když skončil, Frodo neřekl nic, ale vzal Sama za ruku a stiskl ji. Po chvíli se pohnul.

„Tak asi musíme zas dál," řekl. „Rád bych věděl, jak dlouho to bude trvat, než nás doopravdy chytnou a celé té dřině a tomu schovávání bude konec a bude to k ničemu." Vstal. „Je tma a nemůžeme použít skleničku od Paní. Opatruj mi ji, Same. Nemám ji teď kam dát, leda bych ji nesl v ruce, a v té slepé noci budu obě ruce potřebovat. Zato Žihadlo ti dávám. Mám skřeti meč, ale myslím, že už nebudu mít za úkol zasadit žádnou ránu."

Bylo těžké a nebezpečné pohybovat se v noci bezcestím, a tak se hobiti jen pomalu a s velkým klopýtáním plahočili na sever po východním okraji kamenného údolí. Když se zas šedé světlo připlížilo přes výšiny na západě dávno po tom, co se v zemích za nimi rozbřeskl den, opět zašli do úkrytu a trochu se střídavě prospali. Když byl Sam vzhůru, zaměstnával se myšlenkami na jídlo. Když se Frodo konečně probral a řekl, že se mají najíst a vydat se za další námahou, položil otázku, která ho nejvíc trápila.

„Prosím za prominutí, pane Frodo," řekl, „ale máte ponětí, jak je to ještě daleko?"

„Ne moc jasně, Same," odpověděl Frodo. „Než jsem se vydával, ukázali mi v Roklince nějakou mapu Mordoru, nakreslenou, než se tam Nepřítel vrátil, ale pamatuji si ji jen matně. Nejjasněji si vzpomínám, že tam na severu bylo místo, kde západní a severní pohoří vysílají ostruhy, které se téměř setkávají. To musí být nejmíň šedesát mil od mostu a věže za námi. Tam by se možná dalo dobře přejít. Ale pokud se tam dostaneme, budeme samozřejmě od Hory dál než předtím, řekl bych asi šedesát mil. Hádám, že teď jsme ušli od mostu asi šestatřicet mil. I kdyby šlo všechno dobře, nedošel bych k Hoře ani za týden. Bojím se, Same, že břemeno bude hodně těžké a že půjdu pořád pomaleji, čím budeme blíž."

Sam vzdychl. „Toho jsem se bál," řekl. „Takže, když nebudu mluvit o vodě, musíme buď jíst míň, nebo se pohybovat rychleji, aspoň dokud jsme tady v údolí. Jednou se nasvačíme, a máme po jídle, kromě elfího cestovního chleba."

„Pokusím se být trochu rychlejší, Same," řekl Frodo a zhluboka se nadechl. „Tak pojď! Půjdeme na další pochod!"

Nebylo ještě docela tma. Ploužili se dál až do noci. Míjely hodiny zmořeného klopýtání s pár krátkými zastávkami. Při prvním náznaku šedého světla pod okrajem stínového baldachýnu se schovali v temné prohlubni pod převislým kamenem.

Světlo pomalu rostlo, až bylo jasnější než dosud. Silný vítr od západu teď vyháněl mordorské výpary z horních vrstev vzduchu. Zanedlouho mohli hobiti rozeznat podobu krajiny na několik mil kolem sebe. Koryto mezi horami bylo směrem nahoru stále mělčí a vnitřní hřeben byl už jen římsou v příkrých stěnách Ephel Dúath, na východě však spadal do Gorgorothu stejně svisle jako předtím. Vpředu končilo řečiště v rozbitých skalních prazích, z hlavního pohoří totiž vybíhala vysoká holá ostruha a směřovala na východ jako zeď. Ze šedého a zamlženého severního pohoří Ered Lithui sejí natahovala vstříc dlouhá vyčnělá paže a mezi oběma konci byla úzká soutěska Čarách Angren, Železná tlama, za níž ležela hluboká dolina Udún. V té dolině za Morannonem byly tunely a podzemní zbrojnice, které služebníci Mordoru zbudovali na obranu Černé brány své země, tam nyní shromažďoval jejich pán ve spěchu veliké síly proti náporu Kapitánů Západu. Na vyčnělých ostruhách byly zbudovány pevnosti a věže a hořely tam strážní ohně, a přes celou soutěsku byl navršen hliněný val a vykopán hluboký příkop, který bylo možno překročit jen po jediném mostě.

Několik mil na sever, vysoko v úhlu, kde západní ostruha vybíhala z hlavního hřebene, stál starý hrad Durthang, nyní jedna z mnoha skřetích pevností nahloučených kolem doliny Udún. Od něho se dolů vinula silnice, již viditelná v rostoucím světle, a sotva jednu nebo dvě míle od místa, kde leželi hobiti, zahýbala na východ a běžela po římse vytesané v úbočí ostruhy, a tak sbíhala dolů do pláně a k Železné tlamě.

Jak se tak hobiti dívali, celá pouť na sever se jim zdála zbytečná. Pláň napravo byla šerá a zakouřená a neviděli tam ani tábory, ani pohyb jednotek, celá oblast byla ovšem pod dohledem pevností Čarách Angrenu.

„Jsme ve slepé uličce," řekl Frodo. „Půjdeme-li dál, dojdeme jen k tamté skřeti věži, ale jediná cesta, kterou se můžeme dát, vede od ní - leda bychom se vrátili. Nemůžeme vyšplhat nahoru na západ ani sešplhat dolů na východ."

„Tak musíme po silnici, pane Frodo," řekl Sam. „Musíme se dát po ní a důvěřovat ve štěstí, jestli v Mordoru nějaké štěstí je. Než bychom ještě bloudili kolem nebo se pokoušeli jít zpátky, to se rovnou můžeme vydat jim. Jídlo nám nevystačí. Musíme to vzít klusem!"

„Tak dobře, Same," řekl Frodo. „Veď mě, dokud ti zbude nějaká naděje. Já už ji nemám. Ale klusem nemohu, Same. Budu se za tebou jenom ploužit."

„Než se dáte do dalšího ploužení, potřebujete se vyspat a najíst, pane Frodo. Pojďte si vzít, co se dá, od obojího!"

Dal Frodovi vodu a jednu oplatku cestovního chleba navíc a udělal ze svého pláště pánovi podhlavník. Frodo byl příliš vyčerpaný, aby se vyptával, a Sam mu neřekl, že vypil poslední kapku jejich vody a kromě vlastního snědl i Samův příděl potravy. Když Frodo usnul, Sam se nad ním sklonil, poslouchal jeho dech a zkoumal jeho tvář. Byla zvrásněná a vyhublá, a přece ve spaní vypadala spokojeně a bez obav. „Tak jo, pane!" zabručel si Sam. „Budu vás muset na chviličku opustit a spolehnout na štěstí. Vodu mít musíme, nebo se dál nedostaneme."

Sam se vyplížil mezi kameny s více než hobiti opatrností, sešel dolů k řečišti a pak je sledoval kousek nahoru na sever, až se dostal ke skalním prahům, kde kdysi dávno musel pramen proudit dolů malým vodopádem. Všechno teď vypadalo vyschle a ztichle, Sam si však odmítl zoufat. Shýbl se, naslouchal, a ke své veliké radosti zaslechl zvuk potůčku. Vydrápal se pár kroků a našel malinký pramínek temné vody, která vyvěrala z úbočí kopce a plnila holou tůňku, z níž se vylévala dál a ztrácela se pod mrtvým kamením.

Sam vodu ochutnal a zdála se mu obstojná. Pak se napil zhluboka, naplnil láhev a obrátil se na zpáteční cestu. V tom okamžiku zahlédl, jak mezi skalami opodál, blízko Frodova úkrytu, kmitlo něco černého jako stín. Spolkl výkřik, skočil od pramene a běžel, přeskakuje z kamene na kámen. Bylo to ostražité stvoření, těžko rozeznatelné, ale Sam měl pramálo pochybností, co je zač, a toužil mu zmáčknout krk. Ale tvor ho slyšel přicházet a rychle uklouzl. Sam měl dojem, že zahlédl na prchavý okamžik, jak naposledy vykukuje přes hranu východního srázu, než schoval hlavu a byl pryč.

„Tak mě štěstí nezklamalo," zabručel Sam, „ale bylo to těsné! To nestačí ty tisíce skřetů kolem, že tady musí čmuchat ten lotr podra-zácká? Že ho nezastřelili!" Posadil se k Frodovi a nebudil ho, ale sám se usnout neodvážil. Nakonec, když cítil, že se mu oči zavírají a že už ani s největším úsilím dlouho nevydrží vzhůru, jemně Froda probudil.

„Ten Glum už je tady zas, je mi líto, pane Frodo," řekl. „A když to nebyl on, tak jsou dva. Šel jsem kousek pro vodu a zpozoroval jsem ho, jak tu čmuchá, zrovna když jsem se obracel zpátky. Počítám, že není bezpečné, abychom spali oba najednou, a prosím za prominutí, ale už neudržím víčka."

„Ty můj zlatý Same!" řekl Frodo. „Lehni si a pořádně se vyspi. Ale radši Gluma než skřety. Ten nás aspoň nevydá jim - leda by ho samotného chytili."

„Ale trošku loupení a vraždění na vlastní pěst, to by svedl," zavrčel Sam. „Mějte oči dokořán, pane Frodo! Je tu plná láhev vody. Vypijte ji. Můžeme šiji zase naplnit, až půjdeme dál."

S tím se pohroužil do spánku.

Světlo už sláblo, když se probudil. Frodo seděl opřen o skálu, ale usnul. Láhev na vodu byla prázdná. Glum nikde.

Vrátila se mordorská tma a strážní ohně na vysočině planuly divoce a rudě, když se hobiti vydali dál na nejnebezpečnější úsek své cesty. Nejdřív došli k pramínku a pak ostražitě vyšplhali nahoru na silnici, kde zahýbala na východ k Železné tlamě, vzdálené asi dvacet mil. Nebyla to široká silnice a neměla žádnou zídku ani zábradlí po straně a kolmý sráz po jejím okraji byl čím dál hlubší. Hobiti neslyšeli žádný pohyb, a když chvilku poslouchali, vyrazili rovnoměrným tempem na východ.

Když urazili asi dvanáct mil, zastavili se. Kousek za nimi silnice trochu zahýbala na sever a neviděli teď na úsek, který právě prošli. To bylo jejich neštěstí. Pár minut si odpočali a pak šli dál, sotva ušli pár kroků, najednou v nočním tichu zaslechli zvuk, kterého se celý čas tajně děsili: hluk pochodujících nohou. Byl ještě kus za nimi, ale když se ohlédli, viděli zákmit pochodní nořících se ze zatáčky ani ne míli daleko. Pohybovaly se rychle, příliš rychle, aby jim Frodo mohl uniknout úprkem vpřed po silnici.

„Toho jsem se bál, Same," řekl Frodo. „Spolehli jsme se na štěstí a to nás zklamalo. Jsme v pasti." Vyplašeně pohlédl na mračnou zeď, kde dávní stavitelé svisle odtesali skálu mnoho sáhů nad jejich hlavami. Rozběhl se na druhou stanu a podíval se přes okraj do temné černé propasti. „Konečně jsme v pasti!" Klesl na zem pod skalní stěnu a sklonil hlavu.

„Vypadá to tak," řekl Sam. „No co, můžeme jedině počkat a uvidíme." A s tím si sedl vedle Froda pod stín útesu.

Dlouho čekat nemuseli. Skřeti rázovali pěkně rychle. První řady nesly pochodně. Přicházeli jako červené, rychle rostoucí plameny ve tmě. Teď sklopil hlavu i Sam, doufaje, že schová obličej, až se pochodně dostanou k nim, oběma dal přes kolena štíty, aby zakryl jejich nohy.

„Kdyby tak spěchali a nechali pár unavených vojáků být a šli dál!"pomyslel si.

A zdálo se, že nechají. Vedoucí skřeti už skákali kolem, udýchaně, se svěšenými rameny. Byla to tlupa menších odrůd, které byly nedobrovolně hnány do války svého Temného pána, stála jen o jedno: mít pochod za sebou a uniknout důtkám. Po straně pobíhali podél zástupu dva velicí zuřiví skuruti, práskali bičem a řvali. Míjela řada za řadou a zrádné světlo pochodní bylo už kus vpředu. Sam tajil dech. Už přešla větší část zástupu. Tu si náhle jeden z poháněčů všiml dvou postaviček při kraji silnice. Šlehl po nich bičem a zaječel: „Hej! Vstávat!" Neodpověděli, a tak zařváním zastavil celý oddíl.

„Tak honem, slimáci!" křikl. „Teď není čas na hnípání." Udělal krok k nim a i ve tmě rozeznal znak na jejich štítech. „Dezertéři, co?" štěkl. „Nebo to máte teprve v plánu? Všichni vaši měli bejt v Udúnu už včera večer. Dobře to víte. Tak vstávat a hezky do řady, nebo si vezmu vaše čísla a budu vás hlásit."

Pracně vstali a shrbeně, kulhajíce jako vojáci s bohavýma nohama, se přiloudali k zadní řadě. „Ne, nikam dozadu!" zařval poháněč. „Tři řady dopředu. A tam zůstanete, nebo uvidíte, až přijdu na konec!" Práskl jim dlouhým řemínkem biče nad hlavou a s dalším prásknutím a zaječením uvedl zase oddíl do pohybu čerstvým klusem.

Pro chudáka utahaného Sama to bylo pořádně tvrdé, ale pro Fro-da to byla muka a zakrátko zlý sen. Zaťal zuby a snažil se nemyslet a nutil se dál. Puch zpocených skřetů okolo ho dusil a začínal prahnout žízní. Šli dál a dál a Frodo upínal všechnu vůli k tomu, aby dýchal a udržoval nohy v pohybu, k jakému zlému konci se namáhá a trpí, na to se neodvažoval ani pomyslet. Nebyla naděje, že neviděn vypadne z řady. Poháněč si na ně co chvíli počkal a vysmíval se jim.

„No vida!" chechtal se a zlehka je švihal přes nohy. „Když je bič, všechno jde, slimáčci. Držet Krok! Pěkně bych vás občerstvil, ale však dostanete, co se do vás vejde, až přijdete pozdě do tábora. To vám udělá dobře. Nevíte, že jsme ve válce?"

Ušli několik mil a silnice konečně sbíhala dlouhým svahem do roviny, když začala Frodova síla selhávat a vůle povolovat. Potácel se a klopýtal. Sam se ho zoufale snažil přidržovat a pomáhat mu na nohy, i když sám cítil, že to tempo dlouho nevydrží. Konec teď přijde každou chvíli, to věděl: pán omdlí nebo upadne, všechno bude odhaleno a jejich hořká námaha bude marná. „Ale toho velikého poháněč-ského ohavu dostanu," pomyslel si.

Právě když sahal po jílci meče, přišla nečekaná úleva. Byli už na rovině a blížili se k vstupu do Udúnu. Kousek před ním se u brány předmostí sbíhala cesta od západu s jinou z jihu a od Barad-dúr. Po všech silnicích pochodovaly útvary, Kapitáni Západu totiž postupováli a Temný pán hnal své síly na sever. Tak se přihodilo, že se ve tmě, kam nedopadalo světlo strážních ohňů na zdech, sešlo na křižovatce několik oddílů. Rázem nastalo veliké strkání a proklínání, jak se každý oddíl snažil být u brány první a mít pochod za sebou. Přestože poháněči ječeli a nešetřili biče, propukaly šarvátky a vylétly i meče. Útvar skurutů s těžkýma rukama z Barad-důr se vrhl do houfu z Durthangu a způsobil zmatek.

Přestože byl omámený bolestí a únavou, Sam se probral, rychle pochopil příležitost, vrhl se na zem a stáhl Froda za sebou. Skřeti s vrčením a proklínáním padali přes ně. Hobiti se pomalu po čtyřech plížili z vřavy, až nakonec nepozorovaně přepadli přes druhý okraj silnice. Byla tam vysoká krajnice, podle níž se mohli řídit vůdci oddílů v černé noci nebo v mlze, a čněla pár stop nad pláň.

Chvíli leželi nehybně. Bylo příliš tma, aby hledali úkryt, pokud se dal vůbec nějaký najít, ale Sam cítil, že by se měli aspoň snažit dostat se dál od silnice a z dosahu světla pochodní.

„Pojďte, pane Frodo!" šeptl. „Ještě kousíček se odplazíme a pak můžete ležet."

S poslední zoufalou námahou se Frodo zvedl na ruce a plazil se dál nějakých dvacet metrů. Pak padl do mělké jámy, která se před nimi nečekaně rozevřela, a zůstal v ní ležet jako mrtvý.