VĚŽ V CIRITH UNGOLU

Sam se s bolestí zvedl ze země. Chviličku uvažoval, kde to vlastně je, a pak se mu vrátila všechna bída a zoufalství. Byl v hluboké tmě před dolní branou skřeti pevnosti, její mosazné dveře byly zavřeny. Musel padnout omráčen, když se proti nim vrhl, ale jak dlouho tam ležel, to nevěděl. Tehdy ho spaloval oheň, zuřil a zoufal si, teď se třásl a bylo mu zima. Doplížil se ke dveřím a přitiskl k nim ucho.

Daleko uvnitř slyšel slabě pokřikovat skřety, ale brzy přestali nebo odešli z doslechu a všechno ztichlo. Hlava ho brněla a oči viděly ve tmě přízračná světélka, s námahou se však přinutil uklidnit se a myslet. Bylo aspoň jasné, že touto branou se do skřeti tvrze rozhodně nedostane, čekal by třeba kolik dní, než se otevře, a čekat nemohl: čas byl zoufale drahocenný. Už neměl pochybnosti, co je jeho povinností: musí vysvobodit svého pána nebo zahynout při pokusu.

„To zahynutí je mnohem pravděpodobnější a rozhodně bude mnohem snazší," řekl si zachmuřeně, když zastrkoval Žihadlo do pochvy a odvracel se od mosazné brány. Pomalu tápal potmě zpátky tunelem. Neodvažoval se použít elfího světla, cestou se snažil složit dohromady události od chvíle, kdy s Frodem odešli od Křižovatky. Uvažoval, kolik je asi hodin. Něco mezi dneškem a zítřkem, soudil, ale i o počtu dní ztratil všechen přehled. Byl v zemi temnoty, kde se dny světa zdály zapomenuté a kde byli zapomenuti všichni, kdo vstoupili.

„Jestlipak na nás vůbec myslí," řekl, „a co se tam s nimi se všemi děje?" Neurčitě máchl rukou do vzduchu před sebe, ve skutečnosti byl však právě tváří k jihu, když se vracel do Odulina tunelu, ne k západu. Ve světě na západě se blížilo poledne čtrnáctého března podle krajového letopočtu a právě teď vedl Aragorn černé loďstvo z Pelargiru - a Smíšek jel s Rohiry Údolím kamenných vozů, zatímco v Minas Tirith se vzmáhaly plameny a Pipin sledoval, jak v Denetho-rových očích roste šílenství. Přesto se uprostřed všech starostí a obav myšlenky jejich přátel pořád obracely k Frodovi a Samovi. Nebyli zapomenuti. Byli však daleko, nikdo jim nemohl přispět a žádná myšlenka zatím nemohla přinést pomoc Samvědovi, Peckoslavovu synovi, byl dočista sám.

Nakonec se dostal zpátky ke kamenným dveřím skřeti chodby, a protože pořád nemohl najít západku nebo zámek, které je uzavíraly, přelezl jako předtím a tiše žuchl na zem. Pak se kradmě plížil k východu z Odulina tunelu, kde dosud v chladném vanutí vlály a houpaly se cáry její veliké sítě. Samovi se zdál vzduch po páchnoucí temnotě vzadu studený, ale když se ho nadechl, oživilo ho to. Okamžitě se vyplížil.

Všechno bylo zlověstně strnulé. Světlo bylo jako za soumraku, když končí tmavý den. Ohromné páry, jež vyvstávaly z Mordoru a proudily na západ, táhly nízko nad hlavou jako veliké vření oblak a kouře, osvětlené teď zespodu mračnou rudou září.

Sam vzhlédl ke skřeti věži a z jejích úzkých okének najednou vyhlédla světélka jako červená očka. Uvažoval, zda je to nějaké znamení. Vrátil se mu strach ze skřetů, na který ve svém vzteku a zoufalství na čas zapomněl. Jak se mu to jevilo, mohl se dát jen jednou cestou: jít dál a pokusit se najít hlavní vchod do té strašné věže, kolena však měl zesláblá a zjistil, že se třese. Odtrhl oči od věže a rohů rozsedliny před sebou, donutil neochotné nohy k poslušnosti a pomalu, s nataženýma ušima, zíraje do hustých stínů skal u cesty, se vracel po vlastních stopách. Minul místo, kde padl Frodo a kde pořád prodléval puch Oduly, a pokračoval dál nahoru, až opět stál přímo v roz-sedlině, kde si nasadil Prsten a viděl procházet Šagratův oddíl.

Tam se zastavil a usedl. V tu chvíli se nemohl přimět jít dál. Cítil, že jakmile jednou přejde temeno průsmyku a udělá jediný opravdový krok dolů do země Mordor, ten krok bude neodvolatelný. Nikdy se nevrátí zpátky. Bez jasného záměru vytáhl Prsten a opět si jej nasadil. Okamžitě pocítil veliké břímě jeho váhy a opětovně cítil, jenže silněji a naléhavěji, zlobu Oka Mordoru, jež pátralo, snažilo se prorazit stíny, které vytvořilo pro vlastní ochranu, ale které mu teď v jeho znepokojení a pochybnostech překážely. Jako předtím Sam zjistil, že se mu zbystřil sluch, ale že věci tohoto světa se jeho zraku jeví jako řídké a nezřetelné. Skalní stěny u cesty se zdály bledé jako v mlze, ale zdálky pořád slyšel bublání zbědované Oduly a drsně a jasně, zdálo se, že velmi zblízka, slyšel výkřiky a třesk kovu. Vyskočil na nohy a přitiskl se ke stěně u cesty. Byl rád, že má Prsten, protože se zdálo, že pochoduje další oddíl skřetů. Alespoň si to zpočátku myslel. Pak si najednou uvědomil, že to tak není, že ho oklamal sluch: skřeti výkřiky vycházely z věže, jejíž nejvyšší roh byl teď právě nad ním, na levé straně rozsedliny.

Sam se otřásl a nutil se k pohybu. Očividně se dělo něco nekalého. Třeba navzdory všem rozkazům skřety přemohla krutost a Froda právě mučili nebo dokonce zběsile rozsekávali na kusy. Naslouchal, a tu mu svitla naděje. Nebylo možno pochybovat: ve věži začal boj. Skřeti museli válčit sami mezi sebou. Šagrat a Gorbag se dostali do pranice. Třebaže naděje, kterou mu tento dohad přinesl, byla chabá, stačila ho vyburcovat. Třeba je nějaká možnost. Láska k Frodovi přemohla všechny ostatní myšlenky, Sam zapomněl na vlastní nebezpečí a hlasitě vykřikl: „Už jdu, pane Frodo!"

Rozběhl se k vrcholu stoupající stezky a přes něj. Silnice ihned zatáčela doleva a strmě se svažovala. Sam přešel do Mordoru.

Sundal si Prsten. Snad ho k tomu pohnula nějaká hluboká předtucha nebezpečí, i když si pomyslel, že chce jen lip vidět. „Radši vidět to nejhorší," zabručel. „Nemá cenu bloudit v mlze!"

Před očima mu vyvstala tvrdá, krutá a trpká země. Pod nohama mu nejvyšší hřeben Ephel Dúath příkře ubíhal velikými útesy do temného koryta, na jehož druhé straně se zvedal jiný hřeben, mnohem nižší, se zubatou a nerovnou hranou a se skalisky podobnými tesákům, jež černě vyvstávaly na pozadí rudého světla, to byly sveřepé Morgai, vnitřní kruh opevnění této země. Daleko za nimi, ale téměř přímo vpředu za širokým jezerem tmy, tečkovaným drobounkými ohníčky, hořela veliká záře, z ní stoupaly obrovité sloupy vířivého dýmu, u kořenů téměř rudé, nahoře černající tam, kde se spojily s vlnivým příkrovem, jenž tvořil střechu celé té proklaté země.

Sam hleděl na Orodruinu, Ohnivou horu. Co chvíli pece hluboko pod jejím popelavým kuželem zahořely a z propastí na jejích úbočích se vyvalily pulzující řeky roztavené skály. Některé plápolavě proudily velikými kanály k Barad-dúr, jiné se vinuly kamenitou plání, až zchladly a zůstaly jako pokroucení draci vyzvracení zmučenou zemí. V takovou hodinu spatřil Sam Horu osudu a její světlo, od něhož byli ti, kdo šplhali stezkou ze západu, odříznuti stěnou Ephel Dúath, teď žhnulo na skalních stěnách, takže se zdály zality krví.

Sam stál v tom hrozném světle zděšeně, protože když se teď podíval vlevo, viděl věž v Cirith Ungolu v celé síle. Roh, který viděl z druhé strany, byla jen nejvyšší vížka. Východní strana vyvstávala v třech obrovitých okruzích z římsy v horském valu dole, zády se opírala o velikou skálu, z níž vyčnívaly špičaté bašty jedna nad druhou, směrem nahoru se zmenšovaly a boky měly vyhlazené dovednou kamenickou prací. Čněly k severovýchodu a jihovýchodu. Kolem nejnižší vrstvy, o dvě stě stop níž, než teď stál Sam, byla zeď s cimbuřím, jež uzavírala úzké nádvoří. Brána na jihovýchodní straně se otvírala na širokou silnici, jejíž vnější ohrazení vedlo po kraji propasti, pak zahnula na jih a vinula se dolů do tmy, kde se napojovala na silnici procházející Morgulským průsmykem, a ta šla dál zubatou průrvou v Morgai do údolí Gorgoroth a do dálky k Barad-dúr. Úzká horní cesta, na níž stál Sam, rychle skákala dolů po schodech strmou pěšinou k hlavní silnici pod zachmuřenými stěnami nedaleko brány věže.

Když na tu pevnost zíral, Sam si náhle téměř s úlekem uvědomil, že ji nepostavili proto, aby chránila před vstupem nepřátel do Mordo-ru, ale aby je zadržovala uvnitř. Byla to skutečně jedna z dávných gondorských staveb, východní výspa obrany Ithilienu, postavená, když po Posledním spojenectví drželi Muži ze Západní říše stráž u zdí Sauronovy země, kde se dosud skrývaly jeho zlé stvůry. Avšak jako v případě Narchostu a Carchostu, Zubových věží, i tady bdělost usnula a zrada vydala věž Pánu Prstenových přízraků. Teď ji už dlouhé roky držely zlé stvůry. Když se Sauron vrátil do Mordoru, byla mu užitečná, měl totiž málo služebníků, ale mnoho otroků ze strachu a jejím hlavním účelem stále bylo jako zastará bránit útěku z Mordoru. Kdyby ovšem byl nějaký nepřítel tak zbrklý, že by se pokoušel tajně vstoupit do oné země, i tady čekala poslední neusínající stráž na ty, kdo by snad unikli bdělosti Morgulu a Oduly.

Až příliš jasně viděl Sam, jak beznadějné by bylo plížit se pod těmi zdmi s mnoha očima a minout ostražitou bránu. A i kdyby to dokázal, po střežené silnici za ní nemohl dojít daleko: ani černé stíny by ho tam hluboko, kam nedosáhne rudá zář, nadlouho neochránily před nočníma očima skřetů. Ale ať by byla ta cesta sebezoufalejší, teď stál před mnohem horším úkolem: ne vyhnout se bráně a uniknout, ale vstoupit, a sám.

Samovy myšlenky se obrátily k Prstenu, ale tam nebyla žádná útěcha, jen děs a nebezpečí. Sotva došel na dohled Hory osudu, hořící v dálce, uvědomil si, že jeho břímě prošlo změnou. Jak se Prsten blížil k velikým pecím, kde byl v hlubinách času utvářen a kován, jeho moc rostla, byl děsivější a zvládnutelný leda nějakou mocnou vůlí. Sam stál, a přestože neměl Prsten na ruce, ale jen pověšený na řetízku kolem krku, cítil, že vzrůstá, jako by byl oděn ve velikém zkresleném stínu sebe sama, jako ohromná zlověstná hrozba stojící na hradbách Mordoru. Cítil, že od nynějška má jen dvě možnosti: vyvarovat se Prstenu, přestože ho bude trýznit, nebo se ho zmocnit a vyzvat na souboj Moc, která seděla ve svém černém hradě za údolím stínů. Prsten ho už sváděl, nahlodával mu vůli a rozum. V mysli mu vyvstávaly bláznivé představy, viděl Samvěda Silného, Hrdinu doby, jak kráčí s planoucím mečem napříč zatemnělou zemí a vojska se sbíhají na jeho povel, když pochoduje svrhnout Barad-důr. A pak se všechny mraky odvalily a slunce bíle vysvitlo a na jeho rozkaz se údolí Gor-goroth stalo zahradou plnou květin a stromů a vydalo plody. Stačilo nasadit Prsten a prohlásit jej za svůj, a to všechno se mohlo stát.

V té hodině zkoušky mu nejvíce pomohla obstát láska k pánovi, ale hluboko v něm také žil dosud nepřemožený zdravý hobiti rozum: v nitru srdce věděl, že není dost velký, aby nesl takové břímě, i kdyby všechny ty vidiny nebyly pouhý zrádný klam. Jedna maličká zahrádka pro svobodného zahradníka byla vším, co potřeboval a co mu příslušelo, ne zahrada rozrostlá v říši, měl používat vlastní ruce, ne rozkazovat rukám jiných.

„A stejně jsou ty nápady jenom švindl," řekl si. „Našel by mě a zastrašil, než bych stačil vykviknout. Našel by mě pěkně zčerstva, kdybych si Prsten nasadil teď, v Mordoru. Zkrátka můžu říct jen jedno: vypadá to beznadějně, jako když zjara přijde mráz. Zrovna když by se opravdu hodilo být neviditelný, nemůžu Prsten použít! A jestli se vůbec dostanu dál, tak to bude jenom vleklá dřina a břemeno na každém kroku. Co tedy dělat?"

Ve skutečnosti vůbec nebyl na pochybách. Věděl, že musí dolů k bráně a už neotálet. Pokrčil rameny, jako když setřásá stín a zahání přízraky, a začal pomalu sestupovat. S každým krokem jako by se menšil. Nedošel daleko a scvrkl se zase na velmi maličkého a uleka-ného hobita. Procházel teď přímo pod stěnami věže a výkřiky a hluk boje slyšel i bez pomoci Prstenu. V tu chvíli se zdálo, že zvuky vycházejí z nádvoří za vnější zdí.

Sam byl asi v polovině cesty dolů, když z temné brány do rudé záře vyběhli dva skřeti. Neobrátili se k Samovi. Mířili k hlavní silnici. V běhu však klopýtli, padli na zem a zůstali ležet. Sam neviděl žádné šípy, ale uhodl, že skřety zastřelili jiní z cimbuří nebo z úkrytu ve stínu u brány. Šel dál a držel se při zdi po levici. Jediný pohled vzhůru mu řekl, že nemá naději vyšplhat po ní. Kámen se zvedal třicet stop bez jediné spáry nebo římsy k převisu, který připomínal obrácené schody. Jediná cesta byla branou.

Plížil se dál, cestou uvažoval, kolik skřetů asi žije ve věži se Šagratem, kolik jich měl Gorbag a o co se pohádali, jestli se to doopravdy stalo. Zdálo se, že Šagratova skupina má čtyřicet členů a Gor-bagova asi dvojnásobek. Šagratova hlídka ovšem byla pouhou částí jeho posádky. Skoro jistě se pohádali kvůli Frodovi a kořisti. Sam na vteřinku zůstal stát, protože najednou se mu zdálo všechno jasné, skoro jako by to viděl na vlastní oči. Mitrilová kazajka! Ovšem, Fro-do ji měl na sobě a oni ji museli najít. A podle toho, co Sam slyšel, Gorbag po ní určitě zatoužil. Jedinou Frodovou ochranou teď ovšem byly rozkazy Temné věže, a kdyby se na ně nedbalo, zabili by Froda v tu chvíli.

„Tak pojď, ty mizernej loudo!" křikl Sam na sebe. „Do toho!" Tasil Žihadlo a rozběhl se k otevřené bráně. Když však chtěl proběhnout pod velikým obloukem, ucítil náraz: jako by vběhl do nějaké Oduliny pavučiny, jenže neviditelné. Neviděl žádnou překážku, ale cestu uzavíralo cosi silnějšího než jeho vůle. Rozhlédl se a pak ve stínu brány uviděl dva Bdící.

Podobali se velikým postavám sedícím na trůně. Každý měl tři spojená těla a tři hlavy hledící dovnitř, ven a na druhou stranu brány. Hlavy měly supí tváře a na mohutných kolenou ležely ruce podobné pařátům. Zdáli se vytesaní z velikých bloků kamene, nehybní, a přesto byli při vědomí: přebýval v nich jakýsi strašlivý duch nebo zlovolna bdělost. Poznali nepřítele. Viditelný nebo neviditelný, bez povšimnutí nemohl projít nikdo, znemožnili by mu vstup i únik.

Sam se zatvrdil a vyrazil znovu vpřed a s trhnutím zůstal stát, jako když dostane ránu do prsou a do hlavy. Pak, protože ho nic jiného nenapadlo, velmi troufale zareagoval na náhlý nápad, vytáhl pomalu Galadrielinu lahvičku a zvedl ji. Bílé světlo rychle oživlo a stíny pod temným obloukem se rozprchly. Obludní Bdící tam seděli studeně a tiše, odhaleni v celé své ohyzdnosti. Na okamžik zachytil Sam třpyt v černých kamenech jejich očí a jejich zloba jím otřásla, cítil však, jak se jejich vůle pomalu zachvívá a drolí se v strach.

Proskočil mezi nimi, ale v okamžiku, kdy zastrkoval lahvičku zpátky do záňadří, uvědomil si, že bdělost za ním se obnovila, jako když zaklapne ocelová závora. Ze zlých hlav vyšel vysoký rezavý výkřik, který se rozlehl mezi mohutnými zdmi. Daleko nahoře jako v odpověď jedinkrát cinkl chraplavý zvonec.

„A máme to!" řekl Sam. „Teď jsem zazvonil u dveří. No tak, pojďte někdo!" křikl. „Řekněte kapitánovi Šagratovi, že přišel velký elfí bojovník a že má elfí meč!"

Žádná odpověď. Sam rázoval kupředu. Žihadlo mu modře svítilo v ruce. Nádvoří leželo v hlubokém stínu, ale viděl, že dlažba je poseta těly. Přímo u nohou měl dva skřeti lučištníky, kterým ze zad trčely nože. Dál leželo mnohem víc postav, některé jednotlivě, kde byly sraženy mečem nebo střelou, jiné po dvou, a i po smrti se pořád ještě navzájem svíraly v křečovitém bodáni, rdoušení, kousání. Kameny byly kluzké temnou krví.

Sam zaznamenal dvojí stejnokroj, jeden značený Rudým okem, druhý měsícem zohaveným tváří smrtky, nezdržoval se však podrobnějším prohlížením. Za nádvořím stály na úpatí věže pootevřené dveře a vycházelo z nich rudé světlo, na prahu ležel veliký mrtvý skřet. Sam přeskočil tělo a vstoupil. Pak se zmateně rozhlédl.

Ode dveří se do úbočí hory táhla široká chodba plná ozvěn. Mdle ji osvěcovaly pochodně šlehající z držáků ve zdech, ale druhý konec se ztrácel ve tmě. Po stranách bylo vidět mnoho dveří a otvorů. Byla však prázdná, jen na podlaze se válelo dalších pár těl. Podle toho, co slyšel z rozmluvy kapitánů, věděl Sam, že Frodo bude nejspíš v komnatě vysoko nahoře ve vížce, ať živ nebo mrtev. Než by našel cestu, mohl ovšem hledat celý den.

„Hádal bych, že to bude někde vzadu," zabručel Sam. „Celá věž stoupá jako dozadu. A stejně bych se měl dát podle těch světel."

Vydal se chodbou, ale teď pomalu, a co krok, to neochotněji. Začala ho opět svírat hrůza. Nebylo slyšet nic než dopad kroků, který jako by ozvěnou narůstal v pleskání velikých rukou o kameny. Mrtvá těla, prázdno, vlhké černé zdi, z nichž jako by ve svitu pochodní kanula krev, strach z náhlé smrti číhající za dveřmi nebo ve stínu a docela vzadu v mysli to čekající, číhající zlo u brány: bylo toho skorém víc, než dokázal snést. Radši by uvítal boj - kdyby nebylo nepřátel moc najednou - než tuhle ohavnou nejistotu, jež nad ním visela. Přinutil se myslet na Froda, který ležel svázaný nebo v bolestech nebo mrtvý někde v těch děsných končinách. Šel dál.

Minul pochodně a byl skoro u velikých klenutých dveří na konci chodby, u vnitrní strany dolní brány, jak správně uhodl, když se shora ozval strašlivý rdoušený výkřik. Zarazil se. Pak uslyšel blížící se kroky. Někdo ve velikém spěchu utíkal schodištěm shora, až se to rozléhalo.

Vůli měl příliš slabou a pomalou, aby mu zadržela ruku. Zatáhla za řetízek a sevřela Prsten. Ale nenasadil si jej, protože právě když jej tiskl k hrudi, přiřítil se skřet. Vyskočil z temného otvoru vpravo a běžel k němu. Byl od něho sotva šest kroků, když ho spatřil. Sam slyšel, jak lapá po dechu, a viděl svit jeho krví podlitých očí. Skřet zůstal zděšeně stát. Co viděl, nebyl malý vystrašený hobit snažící se, aby se mu meč netřásl, viděl velikou mlčenlivou postavu zahalenou šedým stínem, jak se tyčí proti kmitavému světlu za sebou, v jedné ruce držela meč, jehož světlo samo ostře bodalo, druhou svírala na prsou, ale v ní držela v skrytu jakousi bezejmennou hrozbu s osudnou mocí.

Skřet se chviličku krčil a pak se s ohavným poděšeným zaječením obrátil a prchal, kudy přišel. Žádného psa nikdy tak nepovzbudilo, když nepřítel stáhl ocas, jako Sama ten nečekaný útěk. S výkřikem se dal do pronásledování.

„Jo! Elfí bojovník je tu!" křičel. „Už jdu. Pěkně mi ukaž cestu nahoru, nebo tě svlíknu z kůže!"

Ale skřet byl doma, pohyblivý a dobře živený. Sam byl cizinec, hladový a unavený. Schody byly vysoké, strmé a točité. Skřet se brzy ztratil z dohledu a bylo už jen slabě slyšet pleskání jeho nohou, jak pokračoval dál nahoru. Tu a tam zaječel a ozvěna se rozběhla podél zdí. Pomalu však všechny zvuky odumřely.

Sam se plahočil dál. Cítil, že je na správné cestě, a řádně se mu zvedla nálada. Zastrčil Prsten a utáhl si opasek. „Vida, vida!" řekl si. „Kdybych se všem takhle nelíbil a Žihadlo taky, pak by to mohlo dopadnout lip, než jsem doufal. A stejně to vypadá, že Šagrat, Gor-bag a spol. už za mne všechnu práci udělali. Věřil bych, že kromě té poděšené krysy tady nezůstalo ani živáčka!"

S tím se zastavil, tvrdě a naráz, jako by hlavou narazil o kamennou zeď. Plný význam toho, co řekl, ho zasáhl jako rána. Ani živáčka! Čí bylo to hrozné, zmírající zaúpění? „Frodo! Frodo! Pane!" vykřikl, napůl vzlykaje. „Jestli vás zabili, co si počnu? Dobře, teď jdu nahoru, a co uvidím, to uvidím."

Šel pořád vzhůru. Byla tma, jen v zákrutech nebo u otvorů vedoucích na vyšší podlaží věže místy planuly pochodně. Postupoval teď tiše, měl totiž dojem, že kus nad sebou slyší hlasy. Krys zřejmě zůstalo naživu víc.

Najednou, právě když cítil, že už nenabere dech a nedonutí kolena, aby se ještě jednou ohnula, schody skončily. Zůstal stát. Hlasy teď byly hlučné a blízké. Sam vykoukl. Vyšplhal až na plochou střechu třetího a nejvyššího okruží věže. Byl to otevřený prostor asi dvacet metrů napříč s nízkým zábradlím. Schody kryla komůrka s kopulí uprostřed střechy. Měla dveře na východ a na západ. Na východě viděl Sam velikou a temnou mordorskou pláň a v dálce hořící horu. Z jejích hlubokých studnic se už opět vyléval nový var a řeky ohně plápolaly tak divoce, že i na vzdálenost mnoha mil zalévaly vrchol věže rudou září. Na západě uzavírala výhled základna velké věžice, jež stála v pozadí tohoto horního nádvoří a vzpínala svůj roh vysoko nad hřeben okolo stojících vrchů. V jedné okenní štěrbině se svítilo. Dveře byly sotva deset metrů od místa, kde stál Sam. Byly otevřené a právě z jejich stínu vycházely hlasy.

Sam zprvu neposlouchal. Vykročil z východních dveří a rozhlédl se. Ihned viděl, že tady se bojovalo nejzuřivěji. Celé nádvoří bylo zavaleno mrtvými skřety nebo jejich uťatými hlavami a končetinami.

Kolem to páchlo smrtí. Náhlé zavrčení, rána a výkřik ho zahnaly zpátky do úkrytu. Zvedl se hněvivý skřeti hlas a Sam jej rázem poznal, drsný, bezohledný a studený. To mluvil Šagrat, kapitán věže.

„Říkáš, že nepůjdeš? Ty zatracenej Snago, ty červe zakrslá! Jestli myslíš, že jsem tak zřízenej, že si můžeš dovolovat, tak to se pleteš. Pojď sem a já ti vydloubu oči, jako jsem je zrovna vydloubal Radbu-govi. A až přijdou noví hoši, tak si to s tebou vyřídím: pošlu tě Odu-le."

„Ti nepřijdou, aspoň ne dřív, než budete mrtvěj," odpověděl Sna-ga neurvale. „Dvakrát jsem vám říkal, že Gorbagovy svině byly u brány první a žádnej z našich se ven nedostal. Lagduf a Muzgaš proběhli, ale zastřelili je. Viděl jsem to z okna, říkám vám. A ti byli poslední."

„Tak musíš jít ty. Já tu stejně musím zůstat. Ale jsem raněnej. Aby se ten špinavěj rebel Gorbag propad do nejčernější jámy!" Šagratův hlas přešel v lavinu nadávek a kleteb. „Dal jsem mu víc, než jsem dostal, ale to čuně do mně vrazilo nůž, než jsem ho zardousil. Půjdeš, nebo tě sežeru. Zpráva se do Lugbúrzu dostat musí, nebo půjdem do nejčernější jámy my dva. Jo, ty taky. Neutečeš, když se budeš schovávat."

„Já po těch schodech podruhy nejdu," zavrčel Snaga. „Ať jste kapitán nebo ne. No tak! Pracky pryč od nože, nebo vám do břicha pošlu šíp. Dlouho kapitánem nebudete, až se Oni doslechnou, co se dělo. Já bojoval za věž proti těm smradlavejm morgulskejm krysám, ale vy dva kapitáni, vy jste tomu dali, když jste se poprali o kořist."

„Už jsi toho napovídal dost," štěkl Šagrat. „Měl jsem rozkazy. Gorbag si začal, když chtěl šlohnout tu pěknou košilku."

„A vy jste ho celýho naježil, když jste dělal velkýho pána. A stejně měl víc rozumu než vy. Kolikrát vám říkal, že ten nejnebezpečnější špeh je pořád ještě na svobodě, a vy jste ho neposlouchal. A teď taky nechcete poslouchat. Gorbag měl pravdu, říkám vám. Je tady velikej rváč, něj akej krvavěj elf nebo špinavěj tark. Jde sem, to vám povídám. Slyšel jste zvonec. Dostal se přes Bdící, a to může jenom tark. Je na schodech. A dokud z nich neodejde, já dolů nejdu. I kdybyste byl nazgul, nešel bych."

„Jo, tak to teda je?" zaječel Šagrat. „Ty si budeš vybírat? A až přijde, tak zdrhneš a necháš mě? Tak to teda ne! Nejdřív ti nadělám díry do břicha."

Ze dveří vížky vyběhl menší skřet. Za ním Šagrat, veliký skřet s dlouhými pažemi, které při běhu dosahovaly až na zem. Jedna ruka však visela bezvládně a zdálo se, že krvácí. Druhou objímal velký černý ranec. V rudé záři zahlédl Sam, schoulený za dveřmi schodiště, jeho zlou tvář, když ho míjela: byla podrápaná a umazaná krví, z vyčnívajících tesáků kapaly sliny, ústa byla rozšklebená jako zvířecí.

Nakolik Sam viděl, Šagrat honil Snagu po střeše, až se menší shýbl, uhnul a se zaječením kmitl zpátky do vížky a zmizel. Pak se Šagrat zastavil. Východními dveřmi ho teď Sam viděl u zábradlí, jak těžce oddychuje a levý pařát se mu chabě svírá a rozvírá. Položil ranec na podlahu a pravým pařátem vytáhl dlouhý červený nůž, plivl na něj, došel k zábradlí, naklonil se přes ně a pohlédl dolů, do vnějšího nádvoří. Dvakrát zařval, ale bez odpovědi.

Najednou, právě když se Šagrat nahýbal přes cimbuří zády k plošině, si Sam s úžasem všiml, že jedno z rozvalených těl se pohybuje.

Plazilo se. Natáhlo pařát a sevřelo ranec. Potácivě se zvedlo. V druhé ruce třímalo oštěp se širokou hlavicí a krátkou zlomenou rukojetí. Byl připraven k bodnutí. V tu chvíli se mu však mezi zuby vydralo syknutí, dechnutí bolesti nebo nenávisti. Šagrat se smekl jako had, zvrtl se a vrazil nepříteli do hrdla nůž.

„Dostal jsem tě, Gorbagu!" vykřikl. „Ještě nejsi úplně mrtvěj? Tak to dokončíme." Skočil na padlé tělo a dupal a šlapal po něm ve své zuřivosti. Tu a tam se shýbal a bodal a sekal do něho nožem. Nakonec byl spokojen, zaklonil hlavu a vydal strašlivý kloktavý vítězný jek. Pak nůž olízl, strčil si jej mezi zuby, sebral ranec a pádil ke dveřím schodiště.

Sam neměl čas na rozmyšlenou. Mohl vyklouznout druhými dveřmi, ale stěží nepozorovaně, a dlouho si s tou skřeti obludou na schovávanou hrát nemohl. Udělal asi to nejlepší, co mohl. S výkřikem skočil Šagratovi vstříc. Prsten už nedržel, ale byl tu pořád jako skrytá moc a hrozba, před níž se sluhové Mordoru krčili, v ruce měl Žihadlo a jeho světlo udeřilo skřeta do očí jako třpyt krutých hvězd ve strašných zemích elfů, jejichž vidina studeně strašila ve snu celý jeho rod. Šagrat kromě toho nemohl současně bojovat i držet svůj poklad. Zastavil se, vrčel a cenil zuby. Pak opět po skřetím způsobu uskočil stranou, a když se na něj Sam vrhl, použil těžkého rance jako štítu i zbraně a vrazil jej nepříteli do obličeje. Sam se zapotácel, a než se mohl vzpamatovat, Šagrat se mihl kolem a běžel ze schodů.

Sam se pustil s klením za ním, ale nehnal se daleko. Brzy si vzpomněl na Froda a na to, že druhý skřet se vrátil do vížky. To byla další strašlivá volba a on neměl čas na rozmýšlení. Dostane-li se Šagrat pryč, brzy sežene pomoc a vrátí se. Kdyby ho ale Sam pronásledoval, druhý skřet mohl nahoře provést něco hrozného. A kromě toho by mohl Sam Šagrata minout nebo se nechat od něho zabít. Rychle se obrátil a běžel zpátky nahoru po schodech. „Zase špatně, nejspíš," vzdychl. „Ale můj úkol je nejdřív doběhnout až nahoru, pak ať se děje co chce."

Šagrat dole skákal ze schodů a přes nádvoří a branou ven. Stále nesl své drahocenné břímě. Kdyby ho byl Sam viděl a věděl, jaký zármutek způsobí jeho útěk, snad by byl zaváhal. Ale teď se soustředil na poslední úsek svého hledání. Opatrně došel ke dveřím vížky a vstoupil. Bylo tam tma. Brzy si však jeho rozevřené oči uvědomily mdlé světlo po pravici. Vycházelo z otvoru, který vedl k dalšímu úzkému a temnému schodišti, které se zřejmě točilo vzhůru kolem vnitřní stěny kulaté věžice. Někde nahoře prokmitávala pochodeň.

Sam začal tichounce stoupat. Přišel k prskající pochodni upevněné nade dveřmi vlevo, jež stály proti průzoru obrácenému na západ. To bylo jedno z rudých očí, které viděli s Frodem zdola od ústí tunelu. Sam rychle proběhl kolem dveří a spěchal do druhého patra v hrůze, že každým okamžikem bude napaden a ucítí zezadu na hrdle škrtící prsty. Pak přišel k oknu na východ a k další pochodni nade dveřmi do chodby vedoucí středem věže. Dveře byly otevřené, chodba temná, jen pochodeň se trochu mihotala a rudá záře pronikala dovnitř okenní štěrbinou. Tady však schodiště končilo a dál nevedlo. Sam se vplížil do chodby. Po obou stranách byly dveře zavřené na zámek. Nikde ani hlásku.

„Slepá ulička," zabručel Sam. „Po všem tom lezení! Tohle přece není vršek věže. Ale co teď?"

Seběhl zpátky do nižšího patra a zkusil dveře. Nehnuly se. Zase vyběhl a po tváři mu začal stékat pot. Cítil, že každá minuta je drahá, ale utíkaly jedna za druhou a nemohl dělat nic. Už mu nezáleželo na Šagratovi, Snagovi ani na žádném jiném skřetu, který kdy byl zplozen. Toužil jen po svém pánovi, jen ho vidět, jen se ho dotknout.

Nakonec si unavený a nadobro poražený sedl na schod kousek pod úrovní podlahy a složil hlavu do dlaní. Bylo ticho, strašně ticho. Pochodeň, která dohořívala, když přišel, zaprskala a zhasla. Cítil, jak ho tma přikrývá jako příliv. A potom tam, na marném konci své dlouhé pouti a ve svém zármutku, pohnut kdovíjakou myšlenkou z hlubin srdce, začal k vlastnímu údivu tiše zpívat.

Jeho hlas zněl ve studené temné věži tence a třaslavě, hlas opuštěného a unaveného hobita, který si žádný skřet nemohl ani na první poslech splést se zvučnou písní vznešeného elfa. Pobrukoval si staré dětské písničky z Kraje a útržky skladeb pana Bilba, které mu přicházely na mysl jako přelétavé obrázky rodné země. A najednou v něm procitla nová síla a jeho hlas zazvonil, zatímco k němu, nevolána, přišla vlastní slova k prostému nápěvu.

V západních krajích pod sluncem květy se zjara otvírají, vyraší strom, říčka poteče, veselé pěnkavy zazpívají. Třeba je tam noc bez mráčků a hvězda na buku se houpá, z drahokamů má houpačku a vlasy stromu stříbrem koupá.

I když má cesta končí tady a ležím pohřben v černé tmě, za horami a temnými hrady vždycky se slunce usměje. Ze stínu vstane, nebem jde, hvězdy se po obloze točí, já neřeknu, že skončil den, a s hvězdami se nerozloučím.

„Za horami a temnými hrady," začal znovu a pak se zarazil. Měl dojem, že zaslechl slaboučký hlas, jak odpovídá. Ale teď neslyšel nic. Ano, něco přece, ale ne hlas. Blížící se kroky. Teď se v chodbě tiše otevřely dveře, vrzly závěsy. Sam se přikrčil a naslouchal. Dveře se s tlumeným bouchnutím zavřely. Pak zazněl vzteklý skřeti hlas.

„Holá! Ty tam nahoře, ty hnojná kryso! Nech toho pištění, nebo si to s tebou dojdu vyřídit. Slyšels?"

Žádná odpověď.

„Tak dobře," zavrčel Snaga. „Ale stejně se na tebe dojdu podívat a mrknu se, co vyvádíš."

Závěsy opět zavrzaly a Sam, který teď vyhlížel přes práh, zahlédl zákmit světla v otevřených dveřích a nezřetelný obrys vycházejícího skřeta. Zdálo se, že nese žebřík. Najednou Samovi svitlo: do nejvyšší komnaty se chodí padacími dveřmi ve stropě chodby. Snaga postavil žebřík, pevně jej opřel a pak se vydrápal z dohledu. Sam slyšel odtahovanou západku. Pak zase uslyšel ten ohavný hlas.

„Budeš ležet zticha, nebo to zaplatíš! Moc dlouho v klidu žít nebudeš, hádal bych, ale jestli nechceš, aby legrace začala hned, tak drž tlamu, jo? Tady máš na pamětnou!" Ozval se zvuk jako prásknutí biče.

Tu vzplál Samovi v srdci vztek v prudkou zuřivost. Vyskočil, doběhl k žebříku a vylezl nahoru jako kočka. Jeho hlava se vynořila uprostřed podlahy rozlehlé okrouhlé komnaty. Ze stropu visela červená lampa, západní průzor byl vysoko a byl temný. U zdi pod oknem leželo něco, nad čím stála rozkročená černá skřeti postava. Zvedla bič podruhé, ale rána nikdy nedopadla.

S výkřikem skočil Sam přes podlahu, Žihadlo v ruce. Skřet se zvrtl, ale než se mohl pohnout, Sam mu usekl ruku i s bičem. Skřet zavyl bolestí a strachem, ale v zoufalství se střemhlav vrhl na Sama. Samova druhá rána šla vedle. Ztratil rovnováhu, upadl a přitom chňapl po skřetovi, který přes něho klopýtl. Než se vyškrábal na nohy, slyšel výkřik a žuchnuti. Skřet v zuřivém spěchu zakopl o žebřík a propadl otevřenými padacími dveřmi. Sam se o něho dál nestaral. Rozběhl se k schoulené postavě na podlaze. Byl to Frodo.

Byl nahý a ležel jako v mdlobách na hromadě špinavých hadrů. Ruku měl hozenou nahoru, chránil si hlavu, a po boku se mu táhla ošklivá podlitina po biči.

„Frodo! Můj drahý pane Frodo!" vykřikl Sam a slzy ho téměř oslepily. „To je Sam, já jsem přišel!" Zpola pozvedl svého pána a přitiskl ho k sobě. Frodo otevřel oči.

„Pořád se mi něco zdá?" zašeptal. „Ale ty ostatní sny byly hrozné."

„Vůbec nic se vám nezdá, pane," řekl Sam. „Je to pravda. Jsem to já. Přišel jsem."

„Nemohu tomu věřit," řekl Frodo a pevně se ho držel. „Byl tady skřet s bičem, a najednou se promění v Sama! Tak se mi to přece nezdálo, když jsem zdola slyšel zpěv a pokoušel se odpovídat? Byl jsi to ty?"

„To jsem byl opravdu já, pane Frodo. Už jsem se málem vzdal naděje. Nemohl jsem vás najít."

„Tak jsi mě našel, Same, Samičku," řekl Frodo a spočinul v Samových něžných pažích a zavřel oči jako uklidněné dítě, když noční strachy zazené milovaný hlas nebo ruka.

Sam cítil, že by takhle mohl blaženě sedět donekonečna, ale nesměl. Nestačilo pána najít, ještě se musí pokusit zachránit ho. Políbil Froda na čelo. „No tak, probuďte se, pane Frodo!" řekl a snažil se, aby to znělo stejně vesele, jako když roztahoval závěsy v Dnu pytle za letního rána.

Frodo vzdychl a posadil se. „Kde jsme? Jak jsem se sem dostal?" zeptal se.

„Na povídání není čas, dokud nebudeme někde jinde, pane Frodo," řekl Sam. „Ale jste nahoře v té věži, co jsme spolu viděli zdola od tunelu, než vás dostali skřeti. Jak je to dávno, nevím. Víc než den, hádal bych."

„Jenom?" řekl Frodo. „Připadá mi to jako týdny. Musíš mi všechno vysvětlit, budeme-li mít možnost. Něco mě uhodilo, ne? A upadl jsem do tmy a do ohavných snů a vzbudil jsem se a bylo to ještě horší. Kolem byli samí skřeti. Myslím, že mi zrovna nalili do hrdla nějaký hrozný palčivý dryák. Hlava se mi pročistila, ale všechno mě bolelo a byl jsem unavený. Všechno ze mne stáhli a pak přišli dva velikánští ohavové a vyslýchali mě a vyslýchali, div jsem se nezbláznil, stáli nade mnou, pásli se na mně očima, hráli si s nožem. Na jejich drápy a oči nikdy nezapomenu."

„Když o nich budete mluvit, tak ne, pane Frodo," řekl Sam. „A jestli je nechcete vidět zas, čím dřív se dáme na cestu, tím lip. Můžete chodit?"

„Ano, mohu chodit," řekl Frodo, pomalu se zvedaje. „Nic se mi nestalo, Same. Jenom se cítím strašně unavený a tady mě bolí." Sáhl si na zátylek nad levým ramenem. Vstal a Samovi připadalo, jako by byl oblečen do plamene: ve světle lampy měl kůži úplně šarlatovou. Dvakrát přešel komnatu.

„To už je lepší!" řekl a nálada se mu trochu zvedla. „Neodvažoval jsem se pohnout, když mě nechali samotného, jinak přišel někdo ze strážných. Dokud nezačal ten jek a pranice. Myslím, že se ti dva velcí ohavo ve pohádali. Kvůli mně a mým věcem. Ležel jsem tu celý zděšený. A pak přišlo smrtelné ticho a to bylo ještě horší."

„Ano, zřejmě se pohádali," řekl Sam. „Muselo tu být těch špinavců pár set. Kapánek moc na Sama Křepelku, řekl byste. Ale všecko pobíjení obstarali sami. To bylo štěstí, ale není čas o tom skládat písničky, dokud nebudeme venku. Co teď? Nemůžete chodit po Černé zemi oblečený jenom v kůži, pane Frodo!"

„Vzali všechno, Same," řekl Frodo. „Všechno, co jsem měl. Všechno!1' Schoulil se zpátky na podlahu, se sklopenou hlavou, když mu vlastní slova přivedla na mysl plnou hrůzu toho, co se stalo, a zavalilo ho zoufalství. „Poslání selhalo, Same. I kdybys mě odtud dostal, nemůžeme uniknout. Jenom elfové mohou uniknout. Pryč, pryč ze Středozemě, daleko přes Moře. Jestli je aspoň Moře dost širé, aby přes ně nedolehl Stín."

„Ne, všechno ne, pane Frodo. A nic neselhalo, ještě ne. Já ho vzal, pane Frodo, s prominutím. A chovám ho v bezpečí. Mám ho tady na krku, a je to pořádná tíha." Sam lovil Prsten na řetízku. „Ale nejspíš si ho musíte vzít zpátky." Teď, když na to došlo, Sam jaksi neměl chuť vzdát se Prstenu a zase jím zatížit pána.

„Ty ho máš?" vydechl Frodo. „Ty ho máš tady? Same, ty jsi zázrak!" Pak se jeho tón rychle a podivně změnil. „Dej mi ho!" vykřikl a natáhl třesoucí se ruku. „Okamžitě mi ho dej! Ty ho mít nemůžeš!"

„Dobře, pane Frodo," řekl Sam poněkud zaraženě. „Tu máte!" Pomalu vyndal Prsten a přetáhl řetízek přes hlavu. „Ale jste teď v zemi Mordor, pane, a až vyjdete ven, uvidíte Ohnivou horu a všechno. Uvidíte, že je teď Prsten pořádně nebezpečný a těžko se s ním chodí. Jestli to bude příliš těžká práce, třeba bych se o ni mohl s vámi podělit, ne?"

„Ne, ne!" vykřikl Frodo a vytrhl Prsten s řetízkem Samovi z rukou. „Ne, to rozhodně ne, ty zloději!" Těžce dýchal a zíral na Sama očima rozšířenýma strachem a nepřátelstvím. Pak najednou zůstal zděšeně stát, Prsten v zaťaté pěsti. Jako by mu z očí spadla mlha. Přejel si rukou přes bolavé čelo. Ohavná vidina se mu zdála docela skutečná, jak byl pořád ještě zpola omámen zraněním a strachem: Sam se mu přímo před očima proměnil v skřeta, který pošilhává a sápe se po jeho pokladu, ohavné zakrslé stvoření s hladovýma očima a uslintanou tlamou. Teď vidina přešla. Před ním klečel Sam, tvář zkřivenou bolestí, jako by ho bodl do srdce. Z očí mu prýštily slzy.

„Samičku!" vykřikl Frodo. „Co jsem to řekl? Co jsem to udělal? Odpusť mi! Po všem, co jsi udělal. To je ta hrozná moc Prstenu. Kdyby se tak byl vůbec nikdy nenašel! Ale nevšímej si mě, Same. Musím nést to břímě až do konce. Nedá se to změnit. Nemůžeš vstoupit mezi mne a tenhle osud."

„To je v pořádku, pane Frodo," řekl Sam a přetřel si oči rukávem. „Já to chápu. Ale můžu přece pomáhat, ne? Musím vás dostat odtud. A hned, rozumíte? Ale nejdřív potřebujete nějaké oblečení a výzbroj a potom jídlo. Se šaty to bude jednodušší. Když jsme v Mor-doru, tak abychom se radši oblékali po mordorsku. Stejně nemáme na vybranou. Asi se budete muset převlíci do skřetího, pane Frodo. A já taky. Když půjdeme spolu, tak radši ať se k sobě hodíme. Teď si přehoďte tohle!"

Sam rozepjal šedý plášť a přehodil jej Frodovi přes ramena. Pak sundal batoh a položil jej na podlahu. Vytáhl z pochvy Žihadlo. Čepel se téměř neleskla. „Na tohle jsem zapomněl, pane Frodo," řekl. „Ne, všechno nedostali. Půjčil jste mi Žihadlo, jestli si vzpomínáte, a skleničku od Paní. Mám to oboje. Ale ještě mi je chvíli půjčte. Musím se po něčem podívat. Zůstaňte tady. Trochu choďte, ať se rozchodíte. Nebude mi to dlouho trvat. Daleko nemusím."

„Dej pozor, Same!" řekl Frodo. „A pospěš si! Třeba jsou tam ještě živí skřeti a číhají."

„To musím risknout," řekl Sam. Přistoupil k padacím dvířkům a sklouzl po žebříku. V minutě se jeho hlava zase objevila. Hodil na podlahu dlouhý nůž.

„Tohle by se mohlo hodit," řekl. „Je mrtvý, ten, co vás šlehl. Zdá se, že si ve spěchu zlomil vaz. Teď vytáhněte žebřík, pane Frodo, jestli můžete, a nespouštějte ho, dokud mě neuslyšíte, jak volám heslo. Zavolám Elbereth, jak to říkají elfové. To by neřekl žádný skřet."

Frodo chvíli seděl a třásl se a myslí se mu hnaly děsné obavy jedna za druhou. Pak vstal, přitáhl si k tělu šedý plášť elfu, a aby se zaměstnal, začal přecházet a přitom nahlížel a strkal prsty do všech koutů svého vězení.

Netrvalo dlouho, i když ve strachu mu to připadalo jako dobrá hodina, a zaslechl, jak Sam zespodu zticha volá: ,JZlbereth! Elbereth!'''' Frodo spustil lehký žebřík a Sam se s funěním vydrápal nahoru a na hlavě vlekl pořádný balík. S žuchnutím jej shodil.

„Honem, pane Frodo," řekl. „Docela mi trvalo, než jsem našel něco, co by pro nás bylo dost malé. Budeme si muset pomoct všelijak. Ale musíme si pospíšit. Nic živého jsem nepotkal a nic neviděl, ale necítím se. Myslím, že je to tu sledované. Neumím to vysvětlit, ale prostě mám pocit, jako by tu někde poletoval jeden ten odporný létající Jezdec, nahoře ve tmě, kde ho není vidět."

Rozbalil uzel. Frodo se s odporem podíval dovnitř, ale nedalo se nic dělat: musel si buď obléci tohle, nebo chodit nahý. Byly tam dlouhé chlupaté nohavice z kůže nějakého ošklivého zvířete a špinavá kožená kazajka. Natáhl si je. Přes kazajku navlékl důkladnou kroužkovou košili. Na velkého skřeta byla příliš krátká, Frodovi byla dlouhá a těžká. Zapjal si opasek, na němž visela krátká pochva se širokým bodným mečem. Sam přinesl několik skřetích přileb. Jedna Frodovi celkem padla, černá čapka s železným lemem a se železnými výztužemi krytými kůží. Nad zobákovitým nánosníkem bylo červeně namalované zlé Oko.

„Morgulské hábity, co nosili Gorbagovi chlapi, by padly lip a byly lip udělané," řekl Sam, „ale nehodilo by se chodit po Mordoru s jeho odznakem, rozhodně ne po tom, co se stalo. No vida, pane Frodo. Skřetík jedna radost, jestli můžu být tak smělý - aspoň byste byl, kdybyste si mohl tvář zakrýt maskou, měl delší ruce a křivé nohy. Tohle zakryje některé ty zrádné rysy." Přehodil Frodovi přes ramena veliký černý plášť. „Teď jste připravený! Štít si můžete vybrat cestou."

„A co ty, Same?" řekl Frodo. „Neoblečeme se tak, abychom se k sobě hodili?"

„Víte, pane Frodo, přemýšlel jsem," řekl Sam. „Radši bych tu neměl nechávat nic ze svých věcí a zničit je nemůžeme. A přes všechno své oblečení skřeti zbroj neobleču. Tak to budu muset jenom zakrýt."

Klekl si a pečlivě složil elfí plášť. Svinul se v překvapivě malou roličku. Tu si dal do odloženého batohu. Vstal, hodil si jej na záda, na hlavu si nasadil skřeti přilbu a přes ramena si také přehodil černý plášť. „Tak, teď se k sobě hodíme," řekl. „A pryč odtud!"

„Celou cestu naráz neuběhnu," křivě se usmál Frodo. „Doufám, že ses vyptal, kde jsou tu po cestě hospody? Nebo jsi zapomněl na jídlo a pití?"

„No nazdar, to teda jo!" řekl Sam. Zaražené hvízdl. „Teď jste mi ale, pane Frodo, přivolal pěkný hlad a žízeň! Nevím, kdy jsem naposled něco polkl. Zapomněl jsem na to, jak jsem se vás snažil najít. Ale počkejte! Když jsem se naposled díval, měl jsem dost cestovního chleba a toho, co nám dal Faramir, abych se přinejhorším udržel na nohou asi dva týdny. Ale v láhvi mám sotva kapku. Pro dva to rozhodně stačit nebude. Copak skřeti nejedí a nepijí? Žijí snad jenom ze zkaženého vzduchu a jedu?"

„Ne, jedí a pijí, Same. Stín, který je vypěstoval, umí jen křivit a napodobovat, ne tvořit, nic nového a vlastního. Myslím, že skřetům nedal život, jenom je pokazil a pokřivil, a když mají zůstat naživu, musejí žít jako jiní živí tvorové. Přijmou zkaženou vodu a zkažené maso, když nedostanou nic lepšího, ale jed ne. Mě nakrmili, takže jsem na tom lip než ty. Někde tady musí být potrava a voda."

„Ale není čas hledat," řekl Sam.

„No, je to o něco lepší, než myslíš," řekl Frodo. „Když jsi byl pryč, měl jsem trochu štěstí. Nevzali úplně všecko. Našel jsem svůj pytlík s jídlem mezi hadry na podlaze. Samozřejmě ho přehrabali, ale hádám, že oplatky lembasu se jim ošklivily na pohled i vůní ještě víc než Glumnovi. Rozházeli je a několik jich pošlapali a rozlámali, ale posbíral jsem je. Není to o mnoho méně, než máš ty. Jídlo od Farami-ra ale sebrali a rozsekali mi láhev na vodu."

„Tak nemusíme dál povídat," řekl Sam. „Pro začátek máme dost. Jen s vodou to bude špatné. Ale pojďte, pane Frodo! Ať jsme pryč, jinak nám nepomůže ani celé jezero."

„Teprve až něco zhltneš, Same," řekl Frodo. „Nehnu se. Tu máš, vezmi si elfí oplatku, a vypij tu poslední kapku z láhve. Celé je to úplně beznadějné, tak si nebudeme dělat hlavu se zítřkem. Asi vůbec nepřijde."

Nakonec vyrazili. Slezli po žebříku. Potom jej Sam vzal a položil do chodby vedle schouleného těla spadlého skřeta. Na schodišti bylo tma, ale na ploše střechy bylo pořád ještě vidět záři Hory, přestože skomírala v ponurou červeň. Vybrali si dva štíty, aby doplnili přestrojení, a pak šli dál.

Plahočili se po velikém schodišti dolů. Horní komnata ve vížce nahoře, kde se opět setkali, jim připadala skoro jako domov. Teď byli zase v otevřeném prostoru a při zdech kvapila hrůza. Ve věži v Cirith Ungolu bylo možná všechno mrtvé, ale pořád byla prosáklá strachem a zlem.

Posléze sešli ke dveřím na vnější nádvoří a zastavili se. I tam, kde stáli, cítili, jak do nich bije zloba Bdících, černých mlčenlivých postav po stranách brány, za níž matně vyvstávala záře Mordoru. Jak se proplétali mezi ohavnými těly skřetů, každý krok byl obtížnější. Ještě než došli k oblouku, zastavilo je to. Pohnout se o píď bolelo a vyčerpávalo vůli i tělo.

Frodo neměl sílu na takovou bitku. Klesl k zemi. „Dál nemohu, Same," zamumlal. „Omdlím. Nevím, co se to se mnou stalo."

„Já vím, pane Frodo. Držte se! To dělá ta brána. Je tam nějaká čertovina. Ale dostal jsem se dovnitř a dostanu se taky ven. Nebezpečnější než předtím to být nemůže. Do toho!"

Vytáhl zase elfí skleničku od Galadriel. Jako na počest jeho neústupnosti a pro okrasu a slávu jeho věrné snědé hobiti ruky, která vykonala takové činy, lahvička prudce vzplála, takže celý dvůr byl zalit oslnivou září, zůstala však rozsvícená a nepohasínala.

„Gilthoniel a Elbereth!" vykřikl Sam. Nevěděl proč, ale myšlenky mu zaběhly zpátky k elfům v Kraji a k písni, jež zahnala Černého jezdce mezi stromy.

„Aíya elenion ancalima!" zavolal opět za ním Frodo.

Vůle Bdících se zlomila tak náhle, jako když se přetrhne provaz, a Frodo i Sam klopýtli kupředu. Pak se rozběhli branou kolem velkých sedících postav s lesklýma očima. Něco zapraštělo. Klenák oblouku se jim zřítil těsně za patami a zeď nahoře se rozdrolila a zhroutila. Unikli jen o vlas. Zazvonil zvonec a Bdící vydali vysoký a strašlivý kvil. Daleko ve výši se ze tmy ozvala odpověď. Z černé oblohy se jako blesk snesla okřídlená postava a trhala mračna ohavným zaúpěním.