HORA OSUDU

Sam položil svůj rozedraný skřeti kabát pánovi pod hlavu a oba přikryl šedým lórienským pláštěm. Přitom mu myšlenky zaběhly do té líbezné země a k elfům a doufal, že látka utkaná jejich rukama bude mít nějakou moc, která je nade všechnu naději ukryje v téhle pustině strachu. Slyšel, jak pošťuchování a křik utichá, jak útvary procházejí Železnou tlamou dál. Zdálo se, že ve zmatku a tlačenici oddílů nejrůznějších odrůd je nikdo nepostrádá, aspoň zatím ne.

Sam usrkl vody, ale Froda nutil, aby pil, a když se pán trochu vzpamatoval, dal mu celou oplatku jejich drahocenného chleba a přiměl ho, aby ji snědl. Chvíli neklidně a trhaně spali, pot na nich totiž stydl, tvrdé kamení je bodalo a třásli se. Ze severu přicházel po zemi od Cirith Gorgoru lezavě studený ševelící van.

Ráno opět přineslo šeré světlo, protože ve výšce vál pořád západní vítr, ale dole na kamení a za hradbami Černé země se zdál vzduch téměř mrtvý, studený, a přece dusný. Sam vyhlédl z prohlubně. Země kolem byla bezútěšná, plochá a šedohnědá. Na okolních silnicích se nic nepohybovalo, Sam se však obával bdělých očí na zdi Železné tlamy, jež byla sotva hon na sever. Na jihovýchodě se jako stojící stín v dálce rýsovala Hora. Vystupoval z ní dým, a zatímco ten, který stoupal do horních vzdušných vrstev, se vlekl na východ, veliká oblaka se valila po úbočí dolů a rozprostírala se po zemi. Pár mil na severovýchod stálo předhůří Popelavých hor jako zasmušilé šedé příšery, za nimiž se mlhavé výšiny na severu zvedaly jako řada vzdálených mraků o málo temnějších než zachmuřená obloha.

Sam se pokoušel odhadnout vzdálenost a rozhodnout, kterou cestou se mají dát. „Vypadá to jako dobrých padesát mil," zabručel mrzutě a zíral na hrozivou horu. „To bude dobře týden, když to s panem Frodem vypadá takhle." Potřásl hlavou, a jak si to rozvažoval, pomalu se mu v mysli rodila nová temná myšlenka. Naděje mu nikdy v oddaném srdci neumírala nadlouho a až dosud vždycky aspoň trochu počítal s návratem. Ale teď mu konečně došla trpká pravda: jejich zásoby jim vystačí přinejlepším k cíli, a až bude úkol vykonán, skončí sami, bez domova, bez jídla, uprostřed strašlivé pouště. Nebudou se moci vrátit.

„Takže to byla ta práce, kterou jsem od začátku cítil, že mě čeká," pomyslel si Sam: „pomoct panu Frodovi, aby došel poslední krok, a potom s ním umřít? No dobře, jestli je to ono, tak to musím udělat. Ale moc rád bych zas viděl Povodí a Růžu Chaloupkovou a její bratry a Kmotra a Mochničku a všecky. Nějak nemůžu uvěřit, že by byl Gandalf poslal pana Froda na tuhle cestu, kdyby nebyla naděje, že se vrátí. Všecko se pokazilo, když spadl do Morie. Kdyby to tak nebylo! Ten by byl něco udělal."

Když však v Samovi naděje zemřela - nebo se zdálo, že zemřela -proměnila se v novou sílu. Samova prostičká hobiti tvář ztvrdla a byla skoro sveřepá, jak se v něm zpevňovala vůle, cítil, že mu všemi údy probíhá mravenčení, jako by se měnil v něco z kamene a z oceli, co neporazí ani zoufalství, ani únava, ani nekonečné pusté míle.

S novým pocitem odpovědnosti se znovu zahleděl na blízkou krajinu a zkoumal, kudy dál. Když světlo trochu zjasnělo, s překvapením viděl, že co se zdálky zdálo rozlehlou a beztvarou rovinou, je ve skutečnosti rozbité a hrbolaté. Celý povrch pláně Gorgoroth byl poďobaný velikými děrami, jako by ji v době, kdy byla ještě měkkým bahnem, potloukl lijavec střel a velikých vrhacích balvanů. Největší díry byly lemovány hřebeny rozlámaných skal a do všech stran se od nich rozbíhaly široké praskliny. Byla to krajina, kde se mohli plížit z úkrytu do úkrytu, a uvidět by je mohlo jen nejbdělejší oko, aspoň ten, kdo je silný a nemá naspěch, by se plížit mohl. Pro hladové a vyčerpané, kteří mají daleko dojít, než život vyprchá, to vypadalo zle.

Se všemi těmito myšlenkami v hlavě šel Sam zpátky k svému pánu. Nemusel ho budit. Frodo ležel na zádech s otevřenýma očima a hleděl na oblačné nebe. „Tak, pane Frodo," řekl Sam, „trochu jsem se porozhlédl a popřemýšlel. Na silnicích nikde nikdo a měli bychom se raději vytratit, dokud máme možnost. Zvládnete to?"

„Zvládnu," řekl Frodo. „Musím."

Opět vyrazili a plížili se z prohlubně do prohlubně, míhali se z úkrytu do úkrytu, jaký se dal najít, ale stále se pohybovali šikmo k předhůří severního pohoří. Ale jak šli, východní silnice je sledovala a až daleko vpředu odbočovala klikatě po úpatí hor do stěny černého stínu. Kam až se táhla, plochá a šedivá, nepohyboval se po ní ani člověk, ani skřet, Temný pán totiž téměř dokončil přesun svých sil a i ve vlastní opevněné říši vyhledával kradmou noc, protože se lekal větrů ze světa, které se obrátily proti němu a strhly závoje, a byl znepokojen zprávami o smělých vyzvědačích, kteří pronikli jeho zátarasy-

Hobiti ušli několik úmorných mil a pak se zastavili. Zdálo se, že Frodo je téměř na konci sil. Sam viděl, že takhle to dál nepůjde - plazit se, hrbit se, jednou pomalu hledat nejistou cestu, jindy klopýtavě utíkat.

„Jdu zpátky na silnici, dokud je světlo," řekl. „Zase budu důvěřovat štěstí, pane Frodo. Minule nás málem zklamalo, ale ne docela. Ještě pár mil pěkně po rovném a pak odpočinek."

Riskoval mnohem víc, než věděl, ale Frodo byl příliš zaměstnán svým břemenem a svým vnitřním bojem, než aby se přel, a měl už tak málo naděje, že mu bylo všechno jedno. Vydali se na dlážděnou cestu a plahočili se dál po tvrdé, kruté silnici vedoucí k samotné Temné věži. Jejich štěstí vytrvalo a po celý den nepotkali živáčka, když padla noc, zmizeli v mordorské tmě. Celá země se teď chmuřila v očekávání jako před velikou bouří: Kapitáni Západu totiž minuli Křižovatku a zapálili smrtná pole Imlad Morgulu.

Tak zoufalá výprava pokračovala, Prsten šel na jih a praporce králů jely na sever. Hobitům byl každý další den, každá míle trpčí než předchozí, jak jim ubývalo sil a země byla stále zlověstnější. Za dne nepotkávali žádné nepřátele. V noci, když se choulili nebo neklidně podřimovali v nějaké skrýši u silnice, slýchali chvílemi výkřiky a dupot mnoha nohou nebo rychlý průjezd krutě poháněného koně. Mnohem horší než všechna taková nebezpečí však byla stále se přibližující hrozba, jež do nich cestou bušila: hrozba strašlivé Moci, která čekala v hlubokém zadumání a ustavičně bdělé zlobě za temnými závoji obklopujícími trůn. Blíž a blíž, tyčila se stále černěji jako přicházející hráz noci na úplném konci světa.

Nakonec přišel strašlivý soumrak, a jak se Kapitáni Západu blížili na konec zemí živých, dva poutníčci dospěli k hodině pustého zoufalství. Uplynuly čtyři dny, co unikli skřetům, ale čas ležel za nimi jako stále temněji čí sen. Celý poslední den Frodo nepromluvil, ale kráčel shrbeně, často klopýtal, jako by už jeho oči neviděly cestu pod nohama. Sam uhodl, že mezi všemi jejich bolestmi nese on tu nejhorší: rostoucí váhu Prstenu, břímě tělu a muka mysli. Sam si s úzkostí všímal, jak často jeho pán zvedá levou ruku jako na obranu před úderem, nebo aby zaštítil své uhýbající oči před strašným Okem, které se do nich snaží nahlédnout. Někdy se mu pravá ruka plížila k prsům, sevřela se a pak se pomalu, jak vůle získávala opět nadvládu, odtahovala.

Teď, když se vrátila černá noc, Frodo seděl, hlavu mezi koleny, paže mu visely unaveně k zemi, na níž ležely jeho poškubávající se ruce. Sam ho pozoroval, dokud je oba nezahalila noc a neukryla jednoho před druhým. Už nenacházel slova, obrátil se k vlastním temným myšlenkám. On sám, unavený a pod stínem strachu, měl ještě pořád trochu sil. Lembas v sobě měl něco dobrého, bez čeho by byli už dávno ulehli a zemřeli. Neukájel žádost a Sam měl chvílemi plnou hlavu vzpomínek na jídlo a touhy po obyčejném chlebě a mase. Přesto měl tento cestovní chléb elfů moc, která sílila, když byli pocestní odkázáni jen na něj a němí šili jej s jinou potravou. Živil vůli a dával sílu vytrvávat a ovládat svaly nad hranici smrtelných sil. Teď se však museli znovu rozhodnout. Po silnici dál nemohli, šla totiž na východ do velikého Stínu, kdežto Hora teď čněla hobitům po pravici téměř přímo na jihu a museli se obrátit k ní. Před ní se však ještě táhla široká rozloha dýmající pusté země zavalené popelem.

„Vodu, vodu!" mumlal Sam. Šetřil na sobě a ve vyprahlých ústech měl jazyk celý naběhlý, ale přes všechnu jeho starostlivost jim zbývalo už jen maličko, snad polovina láhve, a přitom mohli mít před sebou ještě celé dny cesty. Už dávno by byla všechna spotřebována, kdyby se neodvážili jít po skřeti silnici. Daleko od sebe tam totiž byly zbudovány nádrže pro oddíly vysílané spěšně bezvodým krajem. V jedné našel Sam trochu stojaté vody zkalené skřety, ale v jejich zoufalém stavu postačila. Jenže to bylo už včera. Teď nebyla naděje na další.

Nakonec umořen starostmi zdříml a nechal zítřek, ať přijde, víc udělat nemohl. Sny a bdění se nepříjemně mísily. Viděl světélka jako hladové oči a temné plíživé obrysy a slyšel zvuky, které připomínaly řev dravé zvěře nebo strašlivé výkřiky mučených, pak sebou trhl a zjistil, že svět je temný a kolem je pustá černota. Jen jednou, když vyskočil a zmateně se rozhlížel, zdálo se mu i v bdění, že dosud vidí bledá světélka jako oči, brzy však blikla a zmizela.

Odporná noc plynula pomalu a neochotně. Den, který následoval, byl šerý, tady, v blízkosti Hory, byl totiž vzduch stále zkalený a z Temné věže táhly závoje stínu, které Sauron utkával kolem sebe. Frodo ležel na zádech a nehýbal se. Sam stál vedle něho, nechtělo se mu nic říkat, ale věděl, že teď je na něm, aby přiměl pánovu vůli, aby se vzchopila k další námaze. Po chvíli se sklonil, pohladil Frodovo čelo a zašeptal mu do ucha.

„Vzbuďte se, pane!" řekl. „Je čas jít dál."

Jako vyburcován náhlým zvoněním Frodo rychle vstal a pohlédl do dálky k jihu. Když ale jeho oči uviděly Horu a poušť, opět zakolísal.

„Já to nezvládnu, Same," řekl. „Je to taková tíha, taková tíha."

Sam věděl, že je to marné, že těmi slovy spíš uškodí, než prospěje, ale přesto mu soucit nedovolil, aby mlčel. „Tak mě ho nechtě chvíli nést za vás, pane," řekl. „Vy víte, že bych ho nesl a rád, dokud mi zbývá jen trošičku síly."

Frodovi zasvitlo v očích divoké světlo. „Odstup! Nedotýkej se mě!" vykřikl. „Je můj, říkám ti. Pryč!" Rukou zabloudil k jílci meče. Pak se však jeho hlas rychle změnil. „Ne, Same, ne," řekl smutně. „Ale musíš pochopit. Je to moje břímě a nemůže je nést nikdo jiný. Už je pozdě, Samičku. Tím způsobem už mi pomoci nemůžeš. Jsem teď téměř v jeho moci. Nemohl bych se ho vzdát, a kdybys mi ho chtěl vzít, zešílel bych."

Sam přikývl. „Chápu," řekl. „Ale přemýšlel jsem, pane Frodo. Jsou jiné věci, bez kterých bychom se mohli obejít. Proč si trochu neulehčit? Teď jdeme tam, co možná přímou cestou." Ukázal k Hoře. „Nemá cenu tahat věci, které nebudeme nutně potřebovat."

Frodo opět pohlédl k Hoře. „Ne, na té cestě nebudeme potřebovat mnoho. A na jejím konci vůbec nic." Zvedl svůj skřeti štít, zahodil jej a přilbu mrštil za ním. Pak stáhl šedý plášť, rozepjal těžký opasek a nechal jej padnout na zem i s mečem v pochvě. Strhal cáry černého pláště a pohodil je.

„Tak, už nebudu skřet," zvolal, „a nebudu nosit žádnou zbraň, čistou nebo nečistou. Ať si mě seberou, jestli chtějí!"

Sam učinil podobně a odložil svou skřeti výzbroj a vyndal všechny věci ze svého batohu. Byly mu teď všechny nějak drahé, i kdyby jen proto, že se s nimi tak dlouho a tak těžce vláčel. Nejtěžší bylo rozloučit se s kuchařským náčiním. Z očí mu vytryskly slzy, když pomyslel, že je má zahodit.

„Vzpomínáte si na ten kousek králíka, pane Frodo?" řekl. „A na to místečko pod teplým svahem v zemi kapitána Faramira, ten den, co jsem viděl olifanta?"

„Ne, je mi líto, Same," řekl Frodo. „Tedy, vím, že se takové věci staly, ale nevidím je. Nezůstala mi žádná chuť jídla, žádný pocit vody, žádný zvuk větru, žádná vzpomínka na stromy, trávu nebo kytky, žádná představa měsíce ani hvězd. Jsem nahý ve tmě, Same, a není žádný závoj mezi mnou a ohnivým kolem. Začínám je vidět už i v bdění a všechno ostatní bledne."

Sam šel k němu a políbil mu ruku. „Potom, čím dřív se toho zbavíme, tím dřív si odpočineme," řekl zadrhle, nanacházeje lepší slova. „Řeči nic nespraví," zabručel, když sbíral všechno, co se rozhodl zahodit. Nebyl ochoten nechat věci volně ležet, aby je kdekdo viděl. „Podraz zřejmě sebral tu skřeti košili, ale meč si k ní nepřidá. Jeho ruce nadělají dost neplechy, i když jsou prázdné. A moje kastrolky mi osahávat nebude!" S tím všechno odnesl k jedné zející trhlině, která rozrývala krajinu, a hodil to do ní. Řinčení jeho milovaných kastrůlků, když se řítily do tmy, znělo jeho srdci jako umíráček.

Vrátil se k Frodovi, pak uřízl kousek svého elfího lana, aby si pán mohl přepásat šedý plášť a přitáhnout si jej těsně k tělu. Ostatek pečlivě svinul a dal zpátky do batohu. Kromě něho si nechal jen zbytky cestovního chleba, láhev na vodu a na opasku zavěšené Žihadlo, a v kapse košile v záňadří lahvičku od Galadriel a krabičku, kterou dala jemu.

Teď se konečně obrátili k Hoře a vyrazili. Už nemysleli na schovávání a upnuli svou únavu a slábnoucí vůli jen k jedinému úkolu: jít dál. V šeru bezútěšného dne by je mohl sledovat málokdo i v té bdělé zemi, leda zblízka. Ze všech otroků Temného pána jen nazgúlové ho mohli varovat před nebezpečím, které se droboučké, ale nezdolné plížilo do samotného srdce jeho střežené říše. Ale nazgúlové byli na svých černých křídlech za hranicemi s jiným posláním: shlukli se daleko, stopovali pochod Kapitánů Západu a tam byla obrácena i mysl Temné věže.

Ten den se Samovi zdálo, že jeho pán nabral nějakou novou sílu, větší, než bylo možno vysvětlit malým ulehčením nákladu, který musel nést. Během prvních úseků pochodu šli dál a rychleji, než doufal. Země byla drsná a nepřátelská, přesto však hodně pokročili a Hora se stále blížila. Ale jak den uplýval a světlo začalo až příliš brzy slábnout, Frodo se opět začal hrbit a potácet se, jako by obnovené úsilí vyplýtvalo všechnu sílu, která mu zbývala.

Při poslední zastávce klesl a řekl: „Mám žízeň, Same," a už nepromluvil. Sam mu dal hlt vody. Zbýval už jen jediný další lok. Sam se obešel bez ní a teď, když se nad nimi opět zavřela mordorská noc, do všech myšlenek se mu mísila vzpomínka na vodu, všechny potoky, řeky a prameny, které kdy viděl v zeleném stínu vrb nebo ve slunečním třpytu, mu tančily a vlnily se před zmučenýma oslepenýma očima. Cítil vlhké bláto pod nohama, když se cáchal v jezírku v Povodí s Chaloupkovic Kvítkem a Tomem a Hlaváčem a s jejich sestrou Růžou. „Ale to už je dávno," vzdychl, „a daleko. Cesta zpátky, jestli vůbec nějaká je, vede přes Horu."

Nemohl spát a přel se sám se sebou. „No vida, šlo to lip, než jsi doufal," říkal srdnatě. „Aspoň jsme dobře začali. Počítám, že jsme ušli dobrou půlku cesty. Ještě den a bude to." A pak se zarazil.

„Nebuď blázen, Same Křepelko," odpověděl jeho vlastní hlas. „On takhle další den nepůjde, jestli se vůbec hne. A ty už o moc déle nemůžeš dávat všecku vodu a většinu jídla jemu." „Ale ještě kus jít můžu a taky půjdu." „Kampak?" „K Hoře, kam jinam."

„Ale co pak, Same Křepelko, co pak? Až se tam dostaneš, co uděláš? On sám nebude schopný ničeho."

Sam si zaraženě uvědomil, že na to nemá odpověď. Vůbec neměl jasnou představu. Frodo s ním o svém poslání příliš nemluvil a Sam jen matně věděl, že se Prsten musí nějak dostat do ohně. „Pukliny osudu," zabručel, když mu v mysli vyvstalo dávné pojmenování. „Dobře, jestli pán ví, kde je hledat, tak já ne." „Vidíš," přišla odpověď. „Je to všecko úplně k ničemu. Sám to říkal. Jsi blázen, když dál doufáš a dřeš se. Mohli jste si oba dva lehnout a jít spát už před kolika dny, kdybys nebyl tak paličatý. Ale tak jako tak umřeš a možná hůř. Můžeš si klidně lehnout hned a vzdát to. Nahoru se stejně nikdy nedostaneš."

„Dostanu se tam, kdybych měl na té cestě nechat všechno kromě kostí," řekl Sam. „A vynesu pana Froda nahoru sám, i kdyby mi to mělo zlámat hřbet i srdce. Tak přestaň!"

V tu chvíli ucítil Sam v zemi pod sebou otřes a zaslechl nebo ucítil hluboký vzdálený rachot, jako když je pod zemí uvězněný hrom. Pod mraky krátce vyšlehl rudý plamen a uhasí. I Hora spala neklidně.

Přišel poslední úsek jejich pouti k Orodruině a byla to větší muka, než by Sama vůbec někdy napadlo, že může snést. Všechno ho bolelo a byl tak vyprahlý, že už nemohl polknout ani kousek jídla. Zůstalo temno, nejen protože Hora kouřila: zdálo se, že přichází bouře, a daleko na jihovýchodě pod černým nebem prokmitávaly blesky. Nejhorší bylo, že vzduch byl plný kouře, dýchání bylo bolestivé a obtížné a na hobity přišla závrať, takže se potáceli a často padali. A přece se jejich vůle nepoddávala a drali se dál.

Hora byla stále blíž, až nakonec, když zvedli těžké hlavy, vyplňovala celý obzor a tyčila se nad nimi jako obr: ohromná hmota popela a strusky a spáleného kamení, z níž se do mraků zvedal srázný kužel. Než skončilo celodenní šero a vrátila se opravdová noc, doplazili se a doklopýtali až na úpatí.

Frodo vydechl a vrhl se na zem. Sam se posadil vedle něho. S překvapením zjistil, že je unaven, ale je mu lehčeji a hlavu má zas čistou. Už ho netrýznily žádné vnitřní spory. Znal všechny argumenty zoufalství a nic na ně nedal. Jeho vůle se utvrdila a zlomit už ji mohla jen smrt. Už necítil ani touhu po spánku, ani jeho potřebu, ale byl naopak bdělý. Věděl, že všechny nejistoty a nebezpečí se teď vyhrocují: příští den bude dnem soudu, dnem posledního vypětí nebo zkázy, posledního dechu.

Ale kdy přijde? Noc se zdála nekonečným bezčasím, minuty padaly mrtvě a nesčítaly se v plynoucí hodiny, nepřinášely žádnou změnu. Sama napadlo, zda nenastala druhá tma a den už vůbec nikdy nepřijde. Nakonec zalapal po Frodově ruce. Byla studená a třásla se. Jeho pán se chvěl.

„Neměl jsem zahazovat pokrývku," zabručel Sam, lehl si a pokoušel se pána zahřát vlastními pažemi a tělem. Pak se ho zmocnil spánek a mdlé světlo posledního dne je našlo bok po boku. Předešlého dne vítr utichl, když se obracel od západu, ale teď zavál od severu a začal sílit a do stínů, kde leželi hobiti, pomalu prolínalo světlo neviděného slunce.

„Teď do toho! Teď do posledního dechu!" řekl Sam a pracně se zvedl. Sklonil se nad Frodem a jemně ho budil. Frodo zasténal, ale s velikým vypětím vůle potácivě vstal, a pak zase padl na kolena. Namáhavě zvedl oči k temným svahům Hory osudu, jež nad ním čněla, a pak se začal žalostně plazit vpřed po rukou.

Sam na něho hleděl a srdce mu plakalo. Do vyschlých palčivých očí však slzy nevstoupily. „Řekl jsem, že ho ponesu, kdyby mi to mělo zlomit hřbet," zabručel, „a ponesu ho!"

„Pojďte, pane Frodo!" zvolal. „Nemůžu ho nést za vás, ale můžu ho nést i s várna. Tak vstaňte. Pojďte, milý pane Frodo! Sam vás sveze. Jen mu řekněte, kam má jít, a on půjde."

Když se mu Frodo přitiskl na záda a ruce mu dal volně kolem krku, Sam pevně sevřel jeho nohy pod pažemi a namáhavě vstal, a pak s úžasem zjistil, zeje to břímě lehké. Bál se, že mu sotva postačí síla, aby zvedl svého pána samotného, a kromě toho očekával, že povleče i část strašné tíhy prokletého Prstenu. Ale nestalo se. Buď proto, že byl Frodo tak spotřebován dlouhým utrpením, ranou nože, jedovatým žihadlem, zármutkem, strachem a blouděním bez domova, nebo protože Sam dostal nějakou poslední sílu, zvedl Froda tak lehce, jako kdyby nesl na zádech hobiťátko při hře na palouku nebo na strništi v Kraji. Zhluboka se nadechl a vyrazil.

Dostali se na úpatí Hory od severu a trochu od západu: tam nebyly dlouhé šedé svahy tak srázné, i když byly stejně nerovné. Frodo nemluvil a Sam se snažil, jak mohl, i když neměl žádné vedení, jen vůli vylézt co nejvýš, než mu síla dojde a vůle se zlomí. Dál se pla-hočil, stále nahoru, zahýbal sem a tam, aby si zmírnil výstup, často klopýtal, div neupadl, a nakonec se plazil jako slimák s těžkým břemenem na zádech. Když už ho vůle dál pohnat nedokázala a údy mu povolily, zastavil se a jemně pána složil na zem. Frodo otevřel oči a nadechl se. Tady nahoře nad výpary, které se kroutily a ploužily dole, bylo snazší dýchat. „Děkuji ti, Same," řekl lámajícím se šeptem. „Jak je to ještě daleko?"

„Já nevím," řekl Sam, „protože nevím, kam jdeme."

Rozhlédl se a pak vzhlédl a užasl, jak daleko se dostal svým posledním vzepětím. Když stála Hora zlověstně a o samotě, zdála se větší, než byla. Sam teď viděl, že není tak vysoká jako horské prů-smyky Ephel Dúath, které už s Frodem zlezli. Spletená a hrbatá ramena na její veliké základně se zvedala asi tři tisíce stop nad pláň a nad nimi čněl asi do poloviční výše hlavní vysoký kužel jako větrák nebo komín se zubatým kráterem nahoře. Ale Sam už byl nad polovinou základny a pláň Gorgoroth pod ním byla mlhavá, zahalená výpary a stínem. Když vzhlédl, byl by vykřikl, kdyby mu to vyprahlé hrdlo dovolilo: mezi hrboly a výběžky nad sebou totiž zřetelně viděl stezku nebo silnici. Šplhala jako stoupající pás od západu a vinula se kolem Hory jako had. Než zahnula z dohledu, dosáhla na východní straně úpatí kužele.

Sam neviděl, kudy stezka běží přímo nad ním, kde byla nejníž, protože měl nad sebou strmou stráň, ale uhodl, že dokáže-li se vydrápat ještě kousek, dostanou se na ni. Vrátil se mu záblesk naděje. Ještě by Horu mohli zdolat. „Jako by tam byla schválně!" řekl. „Nebýt jí, musel bych nakonec přiznat, že jsem poražený!"

Stezka tam nebyla schválně kvůli Samovi. Nevěděl, že se dívá na Sauronovu silnici z Barad-dúr do Sammath Nauru, Ohnivých komor. Od veliké západní brány Temné věže se klenula přes velikou propast po obrovském železném mostě, pak klesala do pláně a běžela tři míle mezi dýmajícími jámami, až se proměnila v dlouhou stoupající dlážděnou silnici, jež vybíhala do východního úbočí Hory. Tam zahýbala a ovíjela celou hmotu Hory od jihu k severu, až nakonec vysoko v horním kuželi, ale pořád ještě daleko od kouřícího vrcholu vstoupila do temného otvoru, který hleděl zpátky na východ, přímo do Okna Oka v Sauronově pevnosti zahalené stínem. Silnici často zavalovaly nebo ničily výrony z pecí Hory, ale pokaždé byla znovu opravena a vyčištěna dřinou nespočetných skřetů.

Sam se zhluboka nadechl. Stezka tam byla, ale jak se dostane do svahu, to nevěděl. Nejdřív musel ulevit svým bolavým zádům. Na chvíli se natáhl vedle Froda. Světlo pomalu rostlo. Nemluvili. Náhle dostal Sam nepochopitelný pocit naléhavosti. Skoro jako by na něho zavolali: „Teď, teď, nebo bude pozdě!" Vzchopil se a vstal. I Frodo jako by pocítil to volání. Vzepřel se na kolena. „Polezu, Same," vydechl.

Tak se, co noha nohu mine, jako drobný šedý hmyz plazili do svahu. Přišli na stezku a zjistili, že je široká a dlážděná drtí a udusaným popelem. Frodo se na ni vyškrábal a pak, jako by ho cosi hnalo, se pomalu obrátil čelem k východu. V dálce visely Sauronovy stíny, ale buď že je roztrhl nějaký závan větru ze světa, nebo jimi pohnul jakýsi velký nepokoj uvnitř, oblačný plášť zavířil a na okamžik se odhalil, a tu Frodo spatřil černě, černěji než obrovité stíny kolem čnít kruté fialy a železnou korunu nejvyšší věže Barad-dúr. Vyhlédla jen na okamžik, ale z jakéhosi velikého okna v nezměrné výši šlehl k severu rudý plamen, záblesk pronikavého Oka, pak se stíny opět spojily a strašlivé vidění bylo pryč. Oko nebylo obráceno k nim: zíralo k severu, kde Kapitáni Západu stáli v obraně, a tam teď byla obrácena všechna jeho zloba, jak se Moc sbírala k smrtícímu úderu, Frodo však při tom strašlivém pohledu padl jako smrtelně raněn. Jeho ruka hledala řetízek na krku. Sam k němu přiklekl. Slaboučce, skoro neslyšně Frodo za šeptal:

„Pomoz mi, Same! Zadrž mi ruku! Nemohu ji zastavit." Sam vzal pána za ruce a složil je dlaň k dlani a políbil je a pak je jemně držel ve svých. Náhle ho napadlo: „Všiml si nás. Už je po všem, nebo brzo bude. Tak, Same Křepelko, tohle je úplný konec."

Zase Froda zvedl a přitáhl si jeho ruce na prsa, kdežto pánovy nohy nechal viset. Pak sklonil hlavu a namáhavě se vydal po cestě nahoru. Nebyla tak snadná, jak se mu zprvu zdálo. Ohně, jež se vylévaly během velkých křečí, které viděl Sam z Cirith Ungolu, tekly naštěstí převážně po jižním a západním úbočí a cesta nebyla na této straně zavalená. Přesto se na mnoha místech zbortila nebo ji křižovaly zející trhliny. Chvíli šplhala na východ, pak zahnula do ostrého úhlu a kus šla na západ. V zatáčce prorážela omšelé skalisko, kdysi dávno vyvržené z pecí Hory. Sam, supící pod svým nákladem, zahnul, v tu chvíli zahlédl koutečkem oka, že ze skaliska cosi padá, jako by se svalil kousek černého kamene, když procházel kolem.

Dopadla na něho náhlá váha. Zřítil se dopředu a rozdrásal si hřbety rukou, kterými svíral pánovy. Pak pochopil, co se stalo, protože nad sebou uslyšel nenáviděný hlas.

„Zlýpánešek!" zasyčelo to. „Zlýpánešek nás šidí, šidí Sméagola, glum. Nesmí tou cesstou! Nessmí ublížit Miláškovi. Dejte ho Sméa-golovi, jisstě, dejte nám ho! Dejte nám ho!"

Sam se se zuřivým vzepětím zvedl. Okamžitě tasil meč, ale nemohl dělat nic, Glum a Frodo byli propleteni. Glum se na pána vrhl a snažil se dostat k řetízku a Prstenu. To byla zřejmě jediná věc, která mohla probudit doutnající uhlíky Frodovy odvahy a vůle: útok, pokus vyrvat mu jeho poklad násilím. Začal zápasit s náhlou zběsilostí, která ohromila Sama i Gluma. I tak by mohlo všechno dopadnout jinak, kdyby se byl Glum sám nezměnil, ale strašlivé, hladové a bezvodé stezky, kterými prošel, hnán sžíravou touhou a hrozným strachem, na něm zanechaly kruté stopy. Byl hubený, vyhladovělý a vychrtlý, jen kosti a napjatá žlutá kůže. V očích mu planulo divoké světlo, ale síla jeho stisku se už nerovnala jeho zlobě. Frodo ho odmrštil a chvějivě se vztyčil.

„Lehni! Lehni!" vydechl, svíraje rukou Prsten přes koženou košili. „Lehni, ty plaze, a jdi mi z cesty. Tvůj čas už končí. Už mě nemůžeš zradit ani zabít."

Pak náhle jako předtím pod Emyn Muilem viděl Sam tyto dva soky jiným viděním. Schoulenou postavičku, sotva stín něčeho živého, nadobro zničené poražené stvoření, a přece plné ohavné žádosti a vzteku, a před ním přísnou, lítostí už nedotčenou postavu v bílém, jež na prsou držela ohnivé kolo. Z ohně vyšel velitelský hlas.

„Odejdi a už mě neruš! Dotkneš-li se mě ještě jednou, sám budeš vržen do Ohně osudu."

Schoulená postavička couvla, v mžikajících očích děs, a přece v nich dále byla neukoj na touha.

Pak vidění minulo a Sam spatřil Froda stát s rukou na prsou a těžce dýchat, a Gluma u jeho nohou, skrčeného na kolenou, s rukama roztaženýma na zemi.

„Pozor!" vykřikl Sam. „Skočí!" Vykročil kupředu, mávaje mečem. „Rychle, pane!" vydechl. „Jděte dál! Jděte dál! Není čas. Já se s ním vypořádám. Jděte dál!"

Frodo na něho pohlédl jako na někoho velmi vzdáleného. „Ano, musím jít dál," řekl. „Sbohem, Same. Tohle je tedy konec. Na Horu osudu dopadne osud. Sbohem!" Obrátil se a šel dál pomalu, ale vzpřímeně vzhůru stoupající stezkou.

„Tak!" řekl Sam. „Konečně si to s tebou můžu vyřídit!" Skočil vpřed s taseným mečem, připraven k boji. Glum ale neskočil. Plácl sebou na zem a začal mukat.

„Nezabíjej nás," plakal. „Neubližuj nám oššklivou krutou ocelí! Nech nás žít, jisstě, žít, ještě chvilišku. Ztracení, ztracení! Jsme ztracení. A až odejde Milášek, přijde smrt, jisstě, padneme do prachu." Hrabal popel dlouhými bezmasými prsty. „Prach a ssmrt!" zasyčel.

Samovi se zachvěla ruka. Mysl měl rozpálenou vztekem a zlými vzpomínkami. Bylo by spravedlivé a mnohokrát zasloužené ho zabít, a zřejmě to byla jediná záruka bezpečí. Ale hluboko v srdci měl cosi, co ho zadrželo: nemohl udeřit tu věc ležící v prachu, opuštěnou, zhroucenou, naprosto zuboženou. On sám, i když jen nakratičko, nesl Prsten a teď matně tušil utrpení Glumovy vyprahlé mysli a těla, zotročených Prstenem, neschopných najít v životě znovu pokoj nebo úlevu. Ale Sam neměl slova, kterými by to vyjádřil.

„Čert tě vem, Podraze!" řekl. „Mazej! Táhni! Nevěřím ti ani za mák, ale táhni. Nebo ti opravdu ublížím, jistě, ošklivou krutou ocelí."

Glum se zvedl na všechny čtyři, několik kroků couval, pak se obrátil, a jak se ho Sam chystal nakopnout, dal se na útěk po pěšině dolů. Sam si ho dál nevšímal. Rázem si vzpomněl na svého pána. Vzhlédl pěšinou vzhůru a neviděl ho. Ploužil se nahoru po silnici co nejrychleji. Kdyby se byl ohlédl, viděl by, jak se Glum o kousek níž zase obrací a pak se s divokým světlem šílenství v planoucích očích rychle, ale ostražitě plíží za ním jako slídivý stín mezi kameny.

Stezka šplhala dál. Brzy opět zahnula a posledním rozběhem na východ vstoupila do průvalu ve stěně kužele a tudy k temnému vchodu v úbočí Hory, ke vchodu Sammath Nauru. Daleko na jihu stoupalo slunce, proráželo kouř a opar, zlověstně hořelo jako mdlý, krvavě červený kotouč, celý Mordor však ležel okolo Hory jako mrtvá země a mlčky, zahalen do stínu, čekal na nějaký strašlivý úder.

Sam došel k zejícímu ústí a nahlédl. Byla tam tma a horko a vzduch se třásl hlubokým rachotem. „Frodo! Pane!" volal. Žádná odpověď. Okamžik stál, srdce mu tlouklo divokým strachem, a pak se vrhl dovnitř. Za ním šel jakýsi stín.

Zprvu neviděl nic. Ve své veliké tísni opět vytáhl lahvičku od Galadriel, ale byla v jeho roztřesené ruce bledá a chladná a nevrhala do té dusné tmy žádné světlo. Došel do srdce Sauronovy říše a k pecím jeho pradávné moci, největší ve Středozemí, zde byly všechny ostatní moci potlačeny. Bázlivě udělal pár nejistých krůčků ve tmě a pak náhle vyšlehl rudý záblesk a odrazil se od vysokého černého stropu. Sam viděl, že je v dlouhé jeskyni nebo tunelu, který se zarývá do kouřícího kuželu hory. Ale kousek vpředu byly podlaha i stěny přeťaty velikou trhlinou, z níž vycházela rudá záře, tu vyšlehující, tu pohasínající ve tmě. Z hlubin se stále ozývalo hřmení a chvění, jako když dole pracují a buší veliké stroje.

Světlo opět vyšlehlo a tam, na pokraji propasti, u samé Pukliny osudu, stál Frodo, černý proti rudé záři, napjatý, vztyčený, ale nehybný, jako by se byl obrátil v kámen.

„Pane!" vykřikl Sam.

Nato se Frodo pohnul a promluvil jasným hlasem, hlasem jasnějším a mocnějším, než jaký kdy Sam od něho slyšel, a ten hlas přehlušil dunění a vření Hory osudu a rozezvučel strop i stěny.

„Přišel jsem," řekl. „Ale nyní volím tak: neudělám to, proč jsem přišel. Nevykonám ten čin. Prsten je můj!" A náhle si jej nasadil na prst a zmizel Samovi z očí. Sam se nadechl, ale neměl čas vykřiknout, protože v tu chvíli se stalo mnoho věcí.

Něco divoce udeřilo Sama do zad, podrazilo mu nohy a odmrštilo ho stranou, takže hlavou udeřil o kamennou podlahu a cosi temného ho přeskočilo. Zůstal ležet a na okamžik se udělala tma.

A daleko odtud, když si Frodo nasadil Prsten a prohlásil jej za svůj tady v Sammath Nauru, v samotném srdci říše, se Moc v Barad-důr otřásla a Věž se zachvěla od základů až po pyšnou zubatou korunu. Temný pán si ho náhle uvědomil a jeho Oko, prorážejíc všechny stíny, pohlédlo přes pláň ke vchodu, který sám udělal, celá obrovská velikost vlastní pošetilosti se mu zjevila v oslepivém okamžiku a všechny záměry jeho nepřátel byly konečně odhaleny. Potom vzplál jeho hněv jako stravující plamen, kdežto jeho strach se zvedl jako ohromný černý kouř, aby ho zadusil. Znal totiž své smrtelné nebezpečí a vlákénko, na němž teď visel jeho osud.

Jeho mysl odhodila všechny plány přediva strachu a zrady, všechny uskoky a války, a celou jeho říší proběhl záchvěv, jeho otroci couvli, jeho armády strnuly a jeho kapitáni, náhle bez vedení, zbaveni vůle, zakolísali a začali si zoufat. Vždyť byli zapomenuti. Veškerá mysl a cílevědomost Moci, jež jimi vládla, se nyní drtivou silou obrátila k Hoře. Na její výzvu se s drásavým výkřikem otočili naz-gulové, Prstenové přízraky, a v posledním zoufalém závodě se rychleji než vítr na bouřících křídlech řítili na jih k Hoře osudu.

Sam vstal. Byl omráčen a krev prýštící z poraněné hlavy mu kanula do očí. Tápal kupředu a potom spatřil podivuhodnou a strašnou věc. Glum jako šílenec bojoval na pokraji propasti s neviditelným nepřítelem. Kymácel se sem a tam, chvílemi tak blízko kraje, že se div nesvalil dolů, a opět se stahoval, padal na zem, vstával a zase padal. Celý čas syčel, ale nevyřkl ani slovo.

Dole hněvivě procitly ohně, rudé světlo zahořelo a celá sluj se naplnila velikou září a žárem. Sam najednou spatřil, jak Glum přitahuje dlouhé ruce k ústům, zaleskly se jeho bílé tesáky a pak hryzly. Chruplo to. Frodo vykřikl a byl tu: na kolenou klečel na pokraji propasti. Ale Glum tančil jako pominutý a vysoko zvedal Prsten. V kroužku dosud vězel prst. Prsten teď zářil, jako by byl vpravdě vyroben z živého ohně.

„Milášek, milášek, milášek!" křičel Glum. „Můj Milášku! Ach, můj Milášku!" A vtom, právě když zvedal oči, aby se pokochal svým úlovkem, udělal jeden krok navíc, zapotácel se, chviličku se kymácel na okraji a pak se zaúpěním spadl. Z hlubiny se ozvalo jeho poslední zakvílení Milášku a byl pryč.

Ozval se řev a zmatená směsice zvuků. Ohně vyšlehly a olízly strop. Bušení vzrostlo ve velikou vřavu a Hora se třásla. Sam se rozběhl k Frodovi, zvedl ho a nesl ke vchodu. A tam, na temném prahu Sammath Nauru, vysoko nad pláněmi Mordoru, na něho padl takový úžas a hrůza, že zůstal stát, zapomněl na všechno ostatní a zíral jako zkamenělý.

Měl krátké vidění vířícího oblaku, uprostřed něhož byly věže a cimbuří vysoké jako pohoří, založené na mohutném horském trůnu nad nezměrnými hlubinami, velikých dvoran a žalářů, bezokých vězení, srázných jako skály, a zejících bran z oceli a démantů, a pak všechno pominulo. Věže padaly a hory se sesouvaly, zdi se hroutily a tály a řítily se dolů, ohromné věže kouře a tryskajících par vzlétaly a vzdouvaly se, až se převalily jak drtivá vlna, jejíž bouřlivý hřeben se stočil a pěnivě dopadl na zem. A potom konečně přes míle, které je dělily, dolehl rachot a vzepjal se k ohlušivému třeskotu a řevu, zem se třásla, pláň se zvedala a pukala a Orodruina se zakolébala. Z jejího rozervaného vrcholku vytryskl oheň. Obloha propukla v hřmění a palčivé blesky. Jako šlehající důtky dopadala povodeň černého deště. A do srdce bouře, s výkřikem, který prorazil všechny ostatní zvuky a rozerval mraky, vlétli nazgulové jako ohnivé střely, lapeni v ohnivé zkáze kopců i oblohy vzplanuli jako vích, zkroutili se a zhasli.

„Tak tohle je konec, Same Křepelko," řekl hlas po jeho boku. Byl to Frodo, bledý a unavený, ale už zase on sám, v jeho očích byl mír, ne vypětí vůle, ani šílenství, ani strach. Jeho břímě bylo sňato. Byl to jeho drahý pán z utěšených dnů v Kraji.

„Pane!" vykřikl Sam a padl na kolena. V celé té zkáze světa cítil na okamžik jen radost, velikou radost. Břímě bylo pryč. Pán byl zachráněn, už byl zase sám sebou, byl svobodný. Pak si Sam všiml zmrzačené a krvácející ruky.

„Vaše ubohá ruka!" řekl. „A já ji nemám čím zavázat ani ošetřit. Radši bych mu byl dal celou vlastní ruku. Ale teď už se nevrátí, teď už je navždycky po něm."

„Ano," řekl Frodo. „Ale pamatuješ si, co říkal Gandalf? „Glum možná má ještě něco vykonat." Nebýt jeho, Same, nebyl bych mohl Prsten zničit. Poslání by bylo zmařeno na samém hořkém konci. Odpusťme mu tedy! Vždyť poslání je vykonáno a teď je po všem. Jsem rád, že jsi tu se mnou. Tady, na konci všeho, Same."