O BYLINKÁCH A DUŠENÉM KRÁLÍKU

V pár hodinách, které ještě zbývaly z denního světla, odpočívali a stěhovali se do stínu tak, jak se pohybovalo slunce, až se nakonec stín západního okraje jejich dolíku prodloužil a celou prohlubeň vyplnila tma. Pak trochu pojedli a skromně se napili. Glum nejedl nic, ale vodu přijal rád.

"Brzo bude víc," řekl a olizoval se. "Dobrá vodiška teče potůškama k Velké řece, miloušká vodiška v zemích, kam půjdeme. Možná že tam Sméagol najde i jídlo. Je moc hladový, jistě, glum!" Položil si velké ploské ruce na vpadlé břicho a v očích mu svitlo bledězelené světélko.

Bylo hluboké šero, když konečně vyrazili, přeplazili se přes západní okraj dolíku a jako duchové se rozplynuli v rozbité krajině po straně silnice. Měsíci chyběly do úplňku jen tři dny, měl však přelézt hory až k půlnoci a časná noc byla velmi tmavá. Vysoko v Zubových věžích hořelo jediné rudé světlo, jinak však nebylo ustavičně bdící stráže Morannonu vidět ani slyšet.

Po mnoho mil se jim zdálo, že se rudé oko upírá na ně, jak klopýtavě utíkají neplodnou kamenitou krajinou. Neodvažovali se jít po silnici, drželi se však kousek napravo od ní a sledovali její směr, jak se dalo. Nakonec, když noc stárla a byli už unavení, protože si jen jednou krátce odpočali, oko se zmenšilo v ohnivou tečku a pak zmizelo; obešli temné severní rameno nižšího předhoří a zamířili k jihu.

Se zvláštní úlevou v srdci si opět odpočali, ale ne dlouho. Nešli pro Gluma dost rychle. Podle jeho výpočtů to bylo od Morannonu ke křižovatce nad Osgiliathem téměř devadesát mil a doufal, že to ujdou ve čtyřech pochodech. Brzy se tedy plahočili dál, dokud se rozlehlou šedou samotou nezačal zvolna rozlévat úsvit. Do té doby ušli téměř čtyřiadvacet mil a hobiti by dál nedošli, i kdyby měli odvahu.

Rostoucí světlo jim odhalilo již méně neplodnou a zpustošenou zemi. Po levici jim stále hrozivě čněly hory, opodál však viděli silnici na jih, jak se teď odklání od černých kořenů kopců a míří šikmo na západ. Za ní byly svahy porostlé chmurnými stromy podobnými tmavým mračnům, okolo sebe však měli zvlněné úhory porostlé vřesem,  kručinkou, dřínem a jinými keři, které neznali. Tu a tam viděli chlumky vysokých borovic. Hobití srdce se navzdory únavě trochu rozjasnila; vzduch byl svěží a voňavý a připomínal jim náhorní planiny daleké Severní čtvrtky. Bylo příjemné na chvíli si ulevit a procházet se zemí, jež se teprve nedávno dostala pod nadvládu Temného pána a ještě docela neupadla. Nezapomínali ovšem na nebezpečí a na Černou bránu, jež byla stále příliš blízko, ač skrytá za ponurými výšinami. Rozhlíželi se po nějakém úkrytu, kde by se mohli chránit před zlým okem, dokud bude světlo.

Den plynul v nejistotě. Leželi hluboko ve vřesu a počítali vlekoucí se hodiny, které přinášely pomalou změnu; byli totiž stále ve stínu Ephel Dúath a slunce halil závoj. Frodo chvílemi hluboce a pokojně usínal; buď Glumovi důvěřoval, nebo byl příliš unaven na to, aby se kvůli němu znepokojoval. Sam však sotva zdříml, i tehdy, když Glum očividně tvrdě spal, funěl a cukal sebou ve svých tajných snech. Možná že ho v bdělém stavu udržoval spíš hlad než nedůvěra; začínal toužit po dobrém domáckém jídle, po něčem "na teplo".

Sotva zem s příchodem noci vybledla v beztvarou šeď, vyrazili dál. Za chviličku je Glum dovedl na silnici k jihu, a pak šli rychleji, přestože to bylo nebezpečnější. Napínali uši, zda zaslechnou kopyta nebo kroky na silnici před sebou nebo za sebou, noc však minula a nezaslechli chodce ani jezdce.

Silnici postavili v dávno zapomenutých dobách a asi třicet mil pod Morannonem byla nově opravená, dál na jih se jí však už zmocňovala divočina. Starodávnou lidskou práci bylo dosud vidět v tom, jak přímo a jistě šla a jak se držela v rovině; tu a onde prorážela svahy kopců nebo se skokem přenášela přes říčku širokým sličným obloukem odolné stavební práce, nakonec se však všechny stopy po kamenících vytratily, jen tu a tam trčel z křoví po straně zlomený sloup nebo z plevele a z mechu vykukovaly staré dlažební kostky. Vřes, stromy a kapradí slezly po březích a visely přes silnici nebo se roztáhly po jejím povrchu. Posléze se scvrkla na venkovský úvoz, nezatáčela však; držela svůj vlastní jistý směr a vedla je nejkratší cestou.

Vešli teď do severních krajů země, které lidé kdysi říkávali Ithilien, do půvabné země šplhavých lesů a zprudka padajících říček. Noc pod hvězdami a kulatým měsícem zkrásněla a hobitům se zdálo, že čím dále jdou, tím je vzduch voňavější; podle Glumova fňukání a bručení se zdálo, že si toho povšiml i on a nijak ho to netěší. Při prvních  náznacích dne se opět zastavili. Došli na konec dlouhého, uprostřed hlubokého úvalu se svislými stěnami, jímž silnice prorážela kamenitý hřeben. Vylezli teď do západního břehu a rozhlédli se.

Na nebi vzcházel den a viděli, že hory jsou teď mnohem dál a dlouhou křivkou, ztrácející se v dáli, ustupují na východ. Když se obrátili na západ, sbíhaly před nimi mírné svahy dolů do mlhavého oparu.

Okolo sebe měli lesíky pryskyřičnatých stromů, jedlí a cedrů a cypřišů a jiných druhů neznámých v Kraji, mezi nimi byly široké paseky a všude hojnost sladce vonících bylin a keřů. Dlouhá cesta z Roklinky je zavedla daleko na jih od jejich země; teprve teď, v této chráněnější oblasti, však hobiti ucítili změnu podnebí. Tady už kolem nich čile pracovalo jaro: z mechu a lišejníku vyrážely listy kapradí, modříny měly zelené prstíčky, v drnu se rozevíraly drobné kvítky, zpívali ptáci. Ithilien, zahrada Gondoru, ač zpustlá, si přece ještě zachovala zcuchaný půvab lesní žínky.

Na jih a na západ hleděla k teplým údolím dolního toku Anduiny, od východu ji zaštiťovaly Ephel Dúath, ale neležela přitom ve stínu hor, od severu ji chránil Emyn Muil a otvírala se jižním vánkům a vlhkým větrům od dalekého Moře. Rostlo tam mnoho velikých stromů, zasazených kdysi dávno a teď zanedbaně stárnoucích v bujném podrostu bezstarostných potomků; byly tam i háje a houštiny tamaryšků a ostře vonících pistácií, oliv a vavřínů; byly tam jalovce a myrta a tymián, jež rostly jako křoví anebo visely jako husté koberce po skrytém kamení; modře, červeně a zelenkavě vyrážely květy šalvějů; a také majorán a rašící petrželka a spousta bylinek, jejichž podoby a vůně přesahovaly zahradnické znalosti Samovy. Jeskyňky a skalnaté stěny už zdobily hvězdičky lomikamene a rozchodníku. V kapradí se probouzely petrklíče a sasanky a v trávě kývaly polorozvitými hlavičkami asfodely a četné lilie: v hluboké zelené trávě u jezírek, kde se padající říčky zastavovaly v chladných prohlubních na cestě dolů k Anduině.

Pocestní se obrátili zády k silnici a dali se z kopce. Jak šli a prodírali se křovím a bylinami, stoupaly kolem nich sladké vůně. Glum kašlal a dávil, hobiti ale dýchali zhluboka a najednou se Sam zasmál, jen tak, z radosti srdce, ne nějakému žertu. Sledovali potok, který spěchal před nimi. Zanedlouho je dovedl k čirému jezírku v mělkém údolíčku; rozlévalo se v troskách prastaré kamenné nádrže, jejíž zdobný okraj téměř překryl mech a šípkové šlahouny. Okolo něho v řadách  stály meče kosatců a na temném, lehce se vlnícím povrchu pluly lekníny; bylo však hluboké a svěží a stále se zlehka přelévalo přes kamennou hubici na vzdálenějším konci.

Tady se umyli a do sytosti napili z vytékajícího praménku. Pak hledali místo k odpočinku a k úkrytu; země vypadala sice dosud krásně, byla však již územím Nepřítele. Neodešli daleko od silnice, a přece i na tak malém prostoru spatřili stopy starých válek a novější šrámy, způsobené skřety a jinými ohavnými služebníky Temného pána: nepřikrytou jámu špíny a odpadků, stromy zbujně pokácené a ponechané, aby hnily, se zlověstnými runami nebo se strašným znamením Oka hrubě vyřezanými do kůry.

Sam slezl dolů pod výtok z jezera, čichal k nepovědomým rostlinám a stromům a dotýkal se jich a chvíli ani nevzpomněl na Mordor.

Tu mu bylo všudypřítomné nebezpečí rázně připomenuto. Narazil na vypálený kruh a uprostřed našel hromádku oškvařených a zpřelámaných kostí a lebek. Rychle rostoucí šípky, zimolez a plazivý plamének již přetahovaly závoj přes to místo strašlivé hostiny a zabíjení; nebylo však staré. Pospíšil zpátky ke svým společníkům, neřekl však nic; bude líp, pomyslel si, když kosti zůstanou v klidu a Glum je nebude osahávat ani přehrabovat.

"Pojďme si někam lehnout," řekl. "Ale dolů ne. Pro mne radši výš."

Kousek zpátky nad jezerem našli hlubokou houštinu zhnědlého loňského kapradí. Za ním šplhal do strmého břehu korunovaného starými cedry hájek temnolistých vavřínů. Rozhodli se, že si odpočinou tady a přečkají den, který sliboval, že bude jasný a teplý. Hodil by se k procházce háji a lučinami Ithilienu, nebýt skřetů, kteří se sice slunci vyhýbali, ale mohli se tu ukrývat a hlídat na příliš mnoha místech. A existovaly i jiné oči; Sauron měl mnoho služebníků. Glum se za světla Žluté tváře rozhodně nechtěl ani hnout. Už brzy měla vyhlédnout přes tmavé hřebeny Ephel Dúath a on zemdlít a zalézt před světlem a teplem.

Zatímco pochodovali, Sam vážně přemýšlel o jídle. Teď, když bylo zoufalství neproniknutelné Brány za ním, necítil stejnou neochotu k úvahám, co budou jíst, až skončí jejich poslání, jako jeho pán; a každopádně se mu zdálo moudřejší šetřit cestovní chléb elfů na horší časy. Bylo to už nejméně šest dní, co vypočítal, že mají zásobu na pouhé tři týdny.

 "Jestli se do té doby dostaneme k Ohni, budeme mít velké štěstí!"

myslel si. "A třeba se potom budeme chtít dostat zpátky. Třeba ano!"

Navíc se po dlouhém nočním pochodu a vykoupání a napití cítil ještě hladovější než obvykle. Večeře nebo snídaně u ohně ve staré kuchyni v Pytlové ulici, to mu doopravdy scházelo. Něco ho napadlo a obrátil se ke Glumovi. Glum se právě začal plížit někam po svých a lezl po čtyřech do kapradí.

"Hej, Glume!" řekl Sam. "Kampak? Na lov? Koukej, čmuchale, tobě nechutná naše strava a já bych se nijak nezlobil, kdyby byla nějaká změna. Tvoje nové heslo je vždycky pomáhá. Dokázal bys najít něco dobrého pro hladového hobita?"

"Jistě, snad, jistě," řekl Glum. "Sméagol vždycky pomáhá, když se mu řekne - když se mu řekne miloušce."

"Tak jo!" řekl Sam. "Sam říká. A jestli to není dost miloučce, tak Sam prosí."

Glum zmizel. Nějaký čas byl pryč a Frodo se po pár soustech lembasu uložil hluboko do kapradí a usnul. Sam na něho pohlédl.

Časné světlo teprve začínalo pronikat do stínu stromů, tvář svého pána však viděl velmi jasně, i jeho ruce, jak pokojně spočívají na zemi po jeho bocích. Náhle se mu vybavil Frodo, jak ležel a spal v Elrondově domě po svém smrtonosném zranění. Tenkrát, když u něho bděl, všiml si Sam, že chvílemi jako by zevnitř slabounce prosvítalo světlo; nyní však bylo to světlo jasnější a silnější. Frodova tvář byla pokojná a známky strachu a úzkosti ji opustily, zdála se však stará, stará a krásná, jako by řezbářská práce let, kdy se utvářela, náhle vynikla spoustou jemných čar, jež byly předtím skryty, ačkoli totožnost tváře se nezměnila. Tak si to ovšem Sam Křepelka neříkal. Zavrtěl hlavou, jako když je marno mluvit, a zabručel: "Mám ho rád. Je takový a někdy to vysvitne na povrch. Ale já ho mám rád tak i tak."

Glum se tiše vrátil a civěl Samovi přes rameno. Když se podíval na Froda, zavřel oči a nehlučně se odplížil. Sam za ním vzápětí přišel a nalezl ho, jak něco žužlá a mumlá si. Na zemi vedle něho leželi dva malí králíčci, které začínal lačně okukovat.

"Sméagol vždycky pomáhá," řekl. "Přinesl králíšky, miloušky králíšky. Ale pánešek spí a Sam třeba chce taky spát. Nechce teď králíšky?

Sméagol rád pomůže, ale nemůže vždycky chytit všecko hned."

Sam ovšem neměl proti králíkům žádné námitky a také to řekl.

Aspoň ne proti ochuceným králíkům. Všichni hobiti samozřejmě umějí vařit, protože se tomu umění začínají učit dřív než čtení a psaní (k nimž často nedospějí vůbec); Sam však byl dobrý kuchař i podle hobitích měřítek a na cestách toho spoustu navařil na táborovém ohni, když měl možnost. Pořád s nadějí nosil v batohu to nejnutnější: krabičku troudu, dva mělké kastrůlky, z nichž menší se dal zasadit do většího; uvnitř mezi nimi dřevěnou lžíci, krátkou dvouzubou vidličku a pár špikovacích jehel; a na dně batohu měl v ploché dřevěné krabičce ukryt největší poklad, hrstku soli. Potřeboval však oheň a ještě jiné věci. Trochu se zamyslel, zatím vyndal nůž, očistil a nabrousil jej a začal králíky kuchat. Nehodlal nechat Froda samotného ani na pár minut, když spí.

"Ty, Glume," řekl, "mám pro tebe ještě jednu práci. Běž, naber mi do těch kastrolů vodu a přines mi je zpátky!"

"Sméagol přinese vodu, jistě," řekl Glum. "Ale na co chce hobit tolik vodišky? Vždyť je napitý i umytý."

"S tím si nelam hlavu," řekl Sam. "Když to neuhodneš, brzo uvidíš.

A čím dřív tu vodu přineseš, tím dřív se dozvíš. A neponič mi ty kastroly, nebo z tebe udělám sekanou."

Když byl Glum pryč, Sam se opět podíval na Froda. Pořád klidně spal, teď však Sama uhodilo do očí, jak jsou jeho tvář a ruce vyhublé.

"Je moc hubený a ustaraný," zabručel si. "To se pro hobita nehodí.

Jestli se mi podaří ušáky uvařit, vzbudím ho."

Sam nasbíral hromadu nejsuššího kapradí a pak se vydrápal do břehu, cestou sbíraje větvičky a úlomky dřeva; nahoře mu poskytla dostatečnou zásobu spadlá cedrová větev. Pod svahem vyřízl pár drnů hned za houštím kapradí, udělal mělkou jámu a naložil do ní palivo. S křesadlem a hubkou uměl zacházet zručně, a tak mu brzy vzplál ohníček.

Téměř nekouřil, ale zato voněl. Právě se skláněl nad plameny, chránil je a přikládal těžší dřeva, když se Glum vrátil. Opatrně nesl kastroly a tiše hudroval. Postavil kastroly na zem a pak spatřil, co Sam dělá. Tenoučce, syčivě vypískl a zdálo se, že je vyděšen a pohněván.

"Ach! Sss - ne!" vykřikl. "Ne! Hloupý hobit, hloupost, jistě, hloupost, to nessmí!"

"Co nesmí?" řekl Sam překvapeně.

"Dělat oššklivé červené jazyky," zasyčel Glum. "Oheň! Oheň! Je nebezpečný, jistě. Pálí. Zabíjí. A přivede nepřátele, jistě, jistě."

 "Myslím, že ne," řekl Sam. "Nevím, proč by měl, když na něj nehodíš něco mokrého a nezdusíš ho. Ale když přivede, tak ať. Já to prostě risknu. Udělám ty ušáky dušené."

"Dušené králíky!" zakvílel Glum. "Zkazíš krásné masíčko, co pro vás Sméagol ušetřil, chudáček hladový Sméagol! Proč? Proč, prossím?

Jsou mlaďoušcí, jsou měkkoušcí, jsou miloušcí. Sněz je, sněz je!" Hmátl po nejbližším králíkovi, který už ležel stažený u ohně.

"No tak," řekl Sam. "každý podle své chuti. Naším chlebem by ses udávil ty, syrovým ušákem bych se udávil já. Když mi dáš králíka, tak je můj, a když budu chtít, tak ho uvařím. A já chci. Nemusíš se na mě koukat. Jdi si chytit jiného a sněz si ho, jak se ti zlíbí - někde stranou, abych to neviděl. Pak ty neuvidíš oheň a já neuvidím tebe a bude nám oběma líp. Dám pozor, aby oheň nekouřil, jestli tě to uklidní."

Glum se s hudráním stáhl a odplížil se do kapradí. Sam se dal do práce kolem kastrolů. "K ušákovi potřebuje hobit," říkal si, "nějaké bylinky a kořínky, hlavně bandory - o chlebu ani nemluvím. Bylinky asi seženeme."

"Glume!" zavolal tiše. "Do třetice všeho dobrého. Potřebuju bylinky."

Glumova hlava vykoukla z kapradí, netvářila se ovšem ochotně ani přátelsky. "Pár bobkových listů, trochu tymiánu a šalvěje bude stačit - než se rozvaří voda," řekl Sam.

"Ne!" řekl Glum. "Sméagol nemá žádnou radost. A Sméagol nemá rád smradlavé listí. Nejí trávu a kořínky, ne, milášku, leda když má straššný hlad nebo je mu špatně, chudášku Sméagolovi."

"Sméagol se dostane do horké vody, až se bude vařit, jestli neudělá, co se mu říká," zavrčel Sam. "Sam mu do ní strčí hlavu, jistě, milášku.

A hnal by ho i pro tuřín a mrkev, kdyby na to byla roční doba.

Vsadím se, že v tomhle kraji zdivočela spousta dobrých věcí. Dal bych moc za půl tuctu bandor."

"Sméagol nepůjde. Ne, ne, už ne," zasyčel Glum. "Má sstrach a je sstrašně unavený a tenhle hobit není miloušek, ne, vůbec není miloušek.

Sméagol nebude vyhrabávat kořínky a mrkvišky a - bandory. Co jsou to bandory, milášku, co jsou to bandory?"

"Bram-bo-ry," řekl Sam. "Kmotrovo potěšení a náramně dobrý základ do prázdného břicha. Ale ty teď nenajdeš, tak je ani nehledej.

Ale buď hodný Sméagol a najdi mi bylinky, a hned budu mít o tobě lepší mínění. A navíc, jestli se obrátíš k lepšímu a zůstaneš obrácený,  tak ti jednou uvařím bandory. Určitě: smaženou rybu s brambůrkama, podává S. Křepelka. To bys neodmítnul."

"Jistě, jistě, to bysme odmítli. Kazit milouškou rybišku, škvařit ji.

Dej mi rybišku teď a oššklivý brambůrky si nech!"

"S tebou není žádná řeč," řekl Sam. "Běž spát!"

Nakonec si musel najít, co potřeboval, sám. Nemusel však jít daleko, z dohledu místa, kde pořád ještě spal jeho pán. Chvíli seděl, dumal a přikládal na oheň, dokud se voda nezačala vařit. Denního světla přibývalo. Vzduch se oteploval. Rosa na trávě a listí se vytrácela.

Rozkrájení králíci brzy bublali v kastrolech se svazečky bylinek. Jak čas plynul, Sam málem usnul. Nechal je dusit asi hodinu, tu a tam je zkoušel vidličkou a ochutnával vývar.

Když usoudil, že jsou hotoví, sundal kastroly z ohně a připlazil se k Frodovi. Ten pootevřel oči, když stál Sam nad ním, a pak se probudil ze snu: z dalšího vlídného, nezapamatovatelného snu o míru.

"Nazdar, Same!" řekl. "Ty neodpočíváš? Něco není v pořádku?

Kolik je hodin?"

"Asi dvě hodiny po rozbřesku," řekl Sam, "a podle hodin v Kraji by mohlo být k půl deváté. Ale nic není v nepořádku. I když v pořádku to tak docela není: ani hovězí vývar, ani cibule, ani bandory. Mám pro vás trochu dušeného masa a trochu vývaru, pane Frodo. Udělá vám to dobře. Budete to muset jíst z hrnku nebo rovnou z kastrolu, až trochu vychladne. Nevzal jsem s sebou žádné misky a nic pořádného."

Frodo zívl a protáhl se. "Měl sis odpočinout, Same," řekl. "A zapálit oheň v těchhle končinách bylo nebezpečné. Ale hlad mám.

Mmm! Cítím to až sem. Co jsi to dusil?"

"Dárešek od Sméagola," řekl Sam; "pár mladých ušáčků, i když se mi zdá, že jich teď Glum lituje. Ale není k nim nic než pár bylinek."

Sam a jeho pán se posadili na krajíček houště kapradí a jedli své dušené maso rovnou z kastrolů jedinou starou vidličkou a lžící.

Dopřáli si také každý půl elfího cestovního chleba. Bylo to jako hostina. "Glume!" zavolal Sam a tiše zapískal. "Ještě si to můžeš rozmyslet.

Ještě trochu zbylo, jestli chceš ochutnat dušeného ušáka." Nedočkal se odpovědi.

"A co, nejspíš si šel něco najít; dojíme to," řekl Sam.

"A pak se musíš vyspat," řekl Frodo.

 "Ale neusínejte, zatímco budu chrnět, pane Frodo. Já si jím nejsem moc jistý. Je v něm velký kus Podraza - toho špatného Gluma, abyste rozuměl - a pořád ho přibývá. Ovšem teď by asi uškrtil prvního mě. Nějak jsme si nepadli do oka a on nemá ze Sama žádnou radost, ne, ne, milášku, vůbec žádnou radost."

Dojedli a Sam šel k potůčku opláchnout nádobí. Když vstal a chtěl se vracet, vzhlédl do svahu. V tu chvíli spatřil, jak se slunce noří z výparů nebo mlh nebo temného stínu, či co to stále leželo na východě, a sesílá zlaté paprsky na stromy a loučky kolem. Pak si všiml, jak se nad ním z houští zvedá tenká spirála modrošedého kouře, který byl na slunci dobře viditelný. S úlekem si uvědomil, že je to kouř z jeho ohníčku, který zapomněl uhasit.

"Tak tohle by nešlo! Nikdy mě nenapadlo, že bude tak vidět," zabručel a spěchal zpátky. Náhle zůstal stát a naslouchal. Slyšel zapísknutí, nebo ne? Nebo to bylo jen volání nějakého neznámého ptáka?

Pokud to bylo písknutí, nepřicházelo z místa, kde byl Frodo. Tam se to ozvalo zas! A z jiného místa. Sam se rozběhl do kopce, jak mohl.

Zjistil, že větévka, která dohořela až na konec, zapálila kapradí na kraji ohniště, kapradí vzplálo a drn začal doutnat. Spěšně zadupal zbytky ohně a naložil přes jamku drny. Pak se odplížil k Frodovi.

"Slyšel jste nějaké písknutí a něco, co znělo jako odpověď?" zeptal se. "Před pár minutami. Doufám, že to byl jenom pták, ale neznělo to tak; spíš jako když někdo ptáka napodobuje, zdálo se mi. A na smůlu mi ohníček zrovna trochu čadil. Jestli jsem teď přivolal nějakou mrzutost, nikdy si to neodpustím. Možná ani nebudu mít čas!"

"Pst!" šeptl Frodo. "Myslím, že slyším hlasy."

Oba hobiti zavázali své batohy, připravili je pohotově k útěku a pak zalezli hlouběji do kapradí. Tam přikrčeně naslouchali. O hlasech nebylo pochyb. Mluvily tiše, byly však blízko a stále se přibližovaly.

Tu náhle jeden promluvil zřetelně zcela nedaleko.

"Tady! Odtud vycházel ten kouř!" řekl. "Bude blizoučko. V kapradí, bezpochyby. Chytíme ho jako ušáka do pasti. Pak poznáme, co je to zač."

"Ano, a také co ví!" řekl druhý hlas.

Vzápětí vstoupili do kapradí ze čtyř stran čtyři muži. Protože utéci a schovat se už nemohli, vyskočili Frodo a Sam na nohy, opřeli se zády o sebe a tasili mečíky.

 Jestliže je ohromilo to, co uviděli, byli ti, kdo je dopadli, ještě ohromenější. Stáli tam čtyři vysocí muži. Dva měli v rukou oštěpy s lesklými hlavicemi. Dva měli velké luky téměř stejně vysoké, jako byli sami, a velké toulce šípů se zelenými pery. Všichni měli po boku meče a byli oblečeni v různých odstínech zeleni a hnědi, jako by si přáli chodit po lukách Ithilienu neviděni. Ruce jim kryly zelené rukavice a tváře měli zahaleny zelenými kápěmi a maskami, z nichž zářily jen pronikavé, jasné oči. Frodo pomyslel na Boromira, protože ti muži ho připomínali postavou i držením těla a způsobem řeči.

"Nenašli jsme, co jsme hledali," řekl jeden. "Co jsme ale našli?"

"Skřety ne," řekl jiný a pustil jílec meče, který sevřel, když ve Frodově ruce uviděl záblesk Žihadla.

"Elfy?" řekl třetí pochybovačně.

"Ne, elfy ne," řekl čtvrtý, největší, a jak se zdálo, náčelník ostatních.

"Elfové dnes po Ithilienu nechodí. A elfové jsou nesmírně sliční na pohled, jak se říká."

"Čímž chcete říct, že my nejsme, jestli vám rozumím," řekl Sam.

"Děkuju mockrát. A až se o nás přestanete bavit, třeba nám řeknete, kdo jste vy a proč nenecháte dva unavené pocestné odpočívat."

Vysoký muž v zeleném se chmurně zasmál. "Jsem Faramir, gondorský kapitán," řekl. "V této zemi nejsou pocestní, jen služebníci Temné věže, anebo Bílé."

"My nejsme ani jedno, ani druhé," řekl Frodo. "A pocestní jsme, ať říká kapitán Faramir co chce."

"Tak se rychle představte a objasněte své poslání," řekl Faramir.

"Máme práci a není čas na hádanky a na vyjednávání. Honem! Kde je váš třetí společník?"

"Třetí?"

"Ano, ten slídil, kterého jsme tamhle dole viděli s nosem ve vodě.

Nevypadal hezky. Hádal bych, že je to nějaký skřetí vyzvědač nebo nějaká jejich stvůra. Uklouzl nám však jako liška."

"Nevím, kde je," řekl Frodo. "Je to jen náhodný společník, s nímž jsme se cestou setkali, a nejsem za něho odpovědný. Jestli ho najdete, ušetřte ho. Přiveďte nám ho, nebo nám ho pošlete. Je to zubožené, bídné stvoření, mám ho ale na čas ve své péči. Pokud jde ovšem o nás, jsme hobiti z Kraje daleko na severu a západě za mnoha řekami. Mé jméno je Frodo, syn Drogův, a se mnou je Samvěd, syn Peckoslavův, řádný hobit v mých službách. Přišli jsme zdaleka, z Roklinky nebo  Imladris, jak ji někteří nazývají." Tu sebou Faramir trhl a zpozorněl.

"Měli jsme sedm společníků: jednoho jsme ztratili v Morii, ostatní jsme opustili na Parth Galenu nad Raurosem. Dva z mé čeledi, jednoho trpaslíka, jednoho elfa a dva muže. Byli to Aragorn a Boromir, který říkal, že pochází z Minas Tirith, města na Jihu."

"Boromir!" vykřikli všichni čtyři muži.

"Boromir, syn Pána Denethora?" řekl Faramir a tvář mu podivně zpřísněla. "Vy jste šli s ním? To je skutečně novinka, jestli je to pravda.

Vězte, malí cizinci, že Boromir, syn Denethorův, byl Vrchní strážce Bílé věže a náš generál a těžce ho postrádáme. Kdo tedy jste a co jste s ním měli do činění? Rychle, protože slunce stoupá!"

"Znáte hádanku, kterou Boromir přinesl do Roklinky?" opáčil Frodo.

Meč, jenž byl zlomen, hledej: v Imladris přebývá.

"Ta slova jsou skutečně známá," řekl Faramir užasle. "Je jistou známkou vaší pravdomluvnosti, že je znáte také."

"Aragorn, jehož jsem jmenoval, nese Meč, jenž byl zlomen," řekl Frodo. "A my jsme půlčíci, o kterých se ve verších mluvilo."

"To vidím," řekl Faramir zamyšleně. "Nebo vidím, že by to tak mohlo být. A co je Isildurova zhouba?"

"To je skryto," řekl Frodo. "Nepochybně to bude zjeveno včas."

"O tom se musím poučit víc," řekl Faramir, "a dozvědět se, co vás přivádí tak daleko na východ, do stínu toho -" ukázal a nevyslovil žádné jméno. "Ne však nyní. Máme naléhavou práci. Jste v nebezpečí a dnes byste po poli ani po silnici nedošli daleko. Nežli den skončí, budou tu padat rány. Pak smrt nebo rychlý útěk k Anduině. Nechám tu dva muže, aby vás střežili pro vaše i pro mé dobro. Moudrý muž nedůvěřuje v této zemi náhodným setkáním na cestě. Vrátím-li se, promluvím si s vámi důkladněji."

"Mějte se dobře!" řekl Frodo a hluboce se uklonil. "Myslete si co chcete, ale já jsem přítel všech nepřátel Jednoho nepřítele. Šli bychom s vámi, kdybychom my půlčíci mohli doufat, že posloužíme takovým udatným a silným mužům, jako se zdáte být vy, a kdyby to dovolovalo mé poslání. Kéž světlo svítí na vaše meče!"

 "Ať jsou půlčíci jací chtějí, jsou zdvořilí," řekl Faramir. "Mějte se dobře!"

Hobiti se zase posadili, ale nemluvili o svých myšlenkách a pochybnostech.

Opodál, v mihotavém stínu temných vavřínů, zůstali na stráži dva muži. Tu a tam si sňali masky, aby se ochladili, když s dnem přibývalo tepla, a Frodo viděl, že jsou to pohlední muži bledé pleti a temných vlasů, se šedýma očima a smutnými hrdými obličeji.

Tiše rozmlouvali, zprvu užívajíce Obecné řeči, ale starobylejším způsobem, a pak přešli do jiného jazyka. Když Frodo naslouchal, užasl, protože si uvědomil, že mluví elfským jazykem nebo něčím, co se od něho jen málo liší, a hleděl na ně s podivem, protože poznal, že to musí být Dúnadani z Jihu, muži z rodu Pánů Západní říše.

Po chvíli je oslovil, nespěchali však s odpovídáním a byli obezřetní.

Představili se jako Mablung a Damrod, gondorští vojáci a Hraničáři z Ithilienu; pocházeli totiž z lidu, který kdysi v Ithilienu bydlíval, dokud se země nezmocnil Nepřítel. Z takových mužů si Pán Denethor vybíral své přepadové oddíly, které tajně překračovaly Anduinu (jak a kde neřekli), aby pronásledovaly skřety a jiné nepřátele, kteří se toulali mezi Ephel Dúath a Řekou.

"Odtud je k východnímu břehu Anduiny téměř třicet mil," řekl Mablung, "a zřídka vycházíme tak daleko. Máme však na této cestě nový úkol: přišli jsme číhat na muže z Haradu. Proklatci!"

"Ano, proklatí Jižané!" řekl Damrod. "Říká se, že zastara bývaly dohody mezi Gondorem a haradskými královstvími na Dalekém Jihu; přátelství ovšem nikdy. V oněch dnech byly naše hranice daleko na jih od Ústí Anduiny a Umbar, nejbližší z jejich říší, uznával naše panství.

To je ovšem již dávno. Již mnoho lidských věků se nestýkáme. Nedávno jsme se dozvěděli, že je navštívil Nepřítel a že přešli k Němu, nebo se k Němu vrátili - vždycky se ochotně poddávali Jeho vůli - jako tolik jiných, i na Východě. Nemám pochyb, že dny Gondoru jsou sečteny a zdi Minas Tirith odsouzeny k záhubě; tak velká je jeho síla a zloba."

"A přece nebudeme zahálet a nedovolíme Mu, aby si dělal, co chce," řekl Mablung. "Ti proklatí Jižané teď pochodují po starodávných silnicích, aby posílili vojska Temné věže. Ano, právě po silnicích, které zbudovala gondorská zručnost. A dozvídáme se, že chodí stále bezstarostněji, myslí si, že moc jejich nového pána je dost velká, takže je ochrání samotný stín jeho kopců. Přišli jsme jim dát ponaučení. Před několika dny došla zpráva, že jich velká síla pochoduje na sever. Počítáme, že jeden pluk by měl procházet někdy kolem poledne tudy - nahoře, kde silnice prochází úvalem. Cesta možná projde, ale oni ne! Rozhodně ne, dokud je Faramir kapitánem. Vede teď všechny nebezpečné výpravy. Jeho život však chrání kouzlo nebo jej osud šetří pro nějaký jiný účel."

Jejich rozhovor utichl ve vyčkávavém mlčení. Všude se zdálo být číhavé ticho. Sam, schoulený na okraji houště kapradí, vyhlížel ven.

Bystrýma hobitíma očima viděl, že kolem je mnoho dalších mužů.

Sledoval, jak se kradou do svahů po jednom nebo v dlouhých řadách a stále se drží ve stínu hájů a houštin, nebo se plazí trávou a kapradím, stěží viditelní ve svém hnědém a zeleném oblečení. Všichni měli kápě a masky a na rukou rukavice a ozbrojeni byli jako Faramir a jeho společníci.

Zanedlouho všichni přešli a zmizeli. Slunce stále stoupalo, až se přiblížilo k jihu. Stíny se krátily.

"To bych rád věděl, kde je ten zatrachtilý Glum," řekl si Sam, když zalézal hlouběji do stínu. "Má slušnou naději, že ho zapíchnou jako skřeta nebo že ho upeče Žlutá tvář. Ale však on se o sebe umí postarat." Lehl si k Frodovi a začal podřimovat.

Probudil se s pocitem, že slyšel troubení rohů. Posadil se; Bylo pravé poledne. Strážní stáli napjatě a pozorně ve stínu stromů. Náhle zahučely rohy hlasitěji a zcela nepochybně shora, za vrcholkem svahu.

Samovi se zdálo, že slyší výkřiky a také divoký řev, zvuk však byl slabý, jako by vycházel ze vzdálené jeskyně. Vzápětí propukl hluk boje kousek od nich, hned nad jejich úkrytem. Zřetelně slyšel zvonivé skřípění oceli o ocel, řinčení meče o železnou čapku, tupý náraz čepele o štít; muži ječeli a vřískali a jeden jasný, silný hlas volal: "Gondor!

Gondor!"

"Zní to, jako když ková sto kovářů dohromady," řekl Sam Frodovi.

"Jsou pro mě až dost blízko."

Hluk se však blížil. "Jdou!" zvolal Damrod. "Podívejte! Pár Jižanů se probilo z léčky a utíkají ze silnice. Tamhle běží! A naši muži za nimi, kapitán první."

Sam šel zvědavě za strážci. Vydrápal se kousek do jednoho z vysokých vavřínů. Na okamžik zahlédl snědé muže v červeném, jak běží ze svahu opodál a za nimi skáčou bojovníci v zeleném a srážejí je cestou na útěku. Vzduch houstl šípy. Tu rovnou přes okraj jejich ochranného břehu přepadl muž a zřítil se mezi štíhlé stromky málem na ně.

 Spočinul v kapradí pár stop od nich, tváří dolů; z krku mu pod zlatým okružím trčel šíp se zelenými pery. Šarlatový háv měl potrhaný, kazajku z měděných plátků rozervanou a posekanou, černé pletence protkané zlatem vlhly krví. Snědou rukou dosud svíral jílec zlomeného meče.

Tak Sam poprvé uviděl boj mužů a nelíbilo se mu to. Byl rád, že mrtvou tvář nevidí. Uvažoval, jak se ten muž jmenoval a odkud přišel, zda měl skutečně zlé srdce, anebo jaké lži nebo hrozby ho vedly na dlouhý pochod od domova; a jestli by tam byl vlastně raději nezůstal v míru - to vše mu prolétlo myslí v jediném okamžiku a bylo rychle zaplašeno. Sotva totiž Mablung vykročil k padlému tělu, ozval se nový hluk; veliký křik a řev. Uprostřed všeho zaslechl Sam pronikavý ryk nebo troubení. A potom mocné dusání a dunění, jako když do země buší velká beranidla.

"Pozor! Pozor!" vykřikl Damrod na svého druha. "Kéž ho sami Valar odvrátí! Mumak! Mumak!"

Ke svému zděšení - a trvalé blaženosti - spatřil Sam ze stromů vyrážet obrovskou hmotu, která se řítila dolů svahem. Jako dům veliké, mnohem větší než dům se to zdálo, jako pohybující se hora v šedém.

Možná že ho strach a úžas v hobitích očích zvětšily, haradský mumak však byl skutečné zvíře olbřímích rozměrů, jemuž podobní už ve Středozemi nežijí. Jeho příbuzní, kteří se dožili pozdějších věků, jsou pouhou vzpomínkou na jeho objem a vznešenost. Valil se rovnou na pozorovatele a pak na poslední chvíli odbočil, minul je o pouhých pár metrů a rozhoupal jim půdu pod nohama. Veliké nohy měl jako stromy, ohromné uši jako rozevláté plachty, dlouhý chobot hadovitě pozdvižen, jako když se krajta chystá udeřit, červená očka plná zuřivosti.

Kly obrácené vzhůru jako rohy byly obtočeny zlatými pásky a kanula z nich krev. Šarlatové a zlaté ozdoby za ním vlály v divokých cárech.

Trosky čehosi, co vypadalo jako opravdová válečná věž, ležely na jeho vlnících se zádech rozdrcené jeho zběsilým úprkem lesem; vysoko na šíji se mu dosud zoufale držela nepatrná postavička - tělo mocného válečníka, obra mezi Černíny.

Dál burácelo obrovité zvíře a v slepém hněvu si razilo cestu jezírkem a mlázím. Po trojité kůži jeho boků neškodně klouzaly a lámaly se šípy. Muži obou stran se před ním rozbíhali, mnohé však dohonil a zadupal do země. Brzy zmizel z dohledu. Z dálky ještě doléhalo jeho troubení a dusání. Co se s ním stalo, to se Sam nikdy nedoslechl; zda  unikl a bloudil po pustině, dokud nezahynul daleko od domova, anebo padl do nějaké hluboké jámy, nebo zda v zuřivosti doběhl až k Velké řece, vrhl se do ní a byl pohlcen.

Sam se zhluboka nadechl. "To byl olifant!" řekl. "Tak přece jsou olifanti, a já jednoho viděl. To je život! Jenomže doma mi to nikdo nikdy neuvěří. Nu, jestli je to odbyto, tak si trochu zdřímnu."

"Spi, dokud můžeš," řekl Mablung. "Kapitán se však vrátí, je-li nezraněn, a až přijde, rychle půjdeme odtud. Budou nás pronásledovat, jakmile se zpráva o našem činu donese Nepříteli, a to nebude dlouho trvat."

"Když musíte jít, tak jděte tiše," řekl Sam. "Nemusíte nás rušit.

Celou noc jsem byl na nohou."

Mablung se zasmál. "Myslím, že tě tu kapitán nenechá, Mistře Samvěde," řekl. "Ale však uvidíš."