SCHODY CIRITH UNGOLU

Glum tahal Froda za kabát a syčel strachem a netrpělivostí. "Musíme jít," říkal. "Nesmíme tu stát. Pospěšte!"

Frodo se neochotně obrátil zády k západu a šel, kam ho průvodce vedl, dál do tmy na východě. Vyšli z kruhu stromů a plížili se po silnici k horám. I tato silnice šla chvíli rovně, brzy však začala uhýbat k jihu, až se dostala pod veliké rameno skály, které viděli zdálky. Nevlídně se nad nimi černalo, temnější než temná obloha za ním. Pod jeho stínem se silnice plazila dál, obešla je a opět se vrhla k východu a začala prudce stoupat.

Frodo a Sam se plahočili s těžkým srdcem a na nebezpečí už skoro nedbali. Frodo měl skloněnou hlavu; břímě ho opět táhlo dolů. Sotvaže přešli velkou Křižovatku, tíže, v Ithilienu téměř zapomenutá, začala opět růst. Když teď ucítil, jak mu pod nohama cesta strmě stoupá, unaveně vzhlédl; a vtom je uviděl, jak říkal Glum: město Prstenových přízraků. Přikrčil se ke kamennému břehu.

Hluboko do hor zabíhalo dlouhé strmé údolí jako hluboký záliv stínu. Na druhé straně dále v náručí údolí, vysoko na kamenném podstavci černých kolenou Ephel Dúath, stály zdi a věže Minas Morgul.

Všude kolem bylo temno na zemi i na obloze, pevnost však byla osvětlena. Ne již uvězněným měsíčním světlem, které kdysi dávno proudívalo mramorovými stěnami Minas Ithil, Věže Měsíce, sličné a zářící v prohlubině kopců. Její nynější světlo bylo bledší než svit chřadnoucího měsíce, který se pomalu zatmívá, a chvělo se a linulo jako odporné výpary rozkladu, mrtvolné světlo, světlo, jež nic neosvětluje.

Ve zdech a věži bylo vidět okna jako bezpočetné černé díry hledící dovnitř do prázdna; nejvyšší patro věže se však pomalu otáčelo tam a zpět jako obrovská přízračná hlava šklebící se do noci. Tři společníci tam chvilku stáli, krčili se a zírali vzhůru vzpírajícíma se očima.

Glum se vzpamatoval první. Zase je naléhavě zatahal za pláště, neřekl však ani slovo. Téměř je vlekl kupředu. Každý krok dělali neradi a čas jako by vázl, takže mezi zvednutím a postavením nohy plynuly minuty znechucení.

 Pomalu došli k bílému mostu. Tady slabě světélkující silnice přecházela nad říčkou uprostřed údolí a šla dál, závratně se vinouc k bráně města, která se otvírala jako černá tlama ve vnějším okruhu severních zdí. Po obou březích ležely široké roviny, stínová luka plná bledých bílých květů. I ony světélkovaly, krásné, a přece strašlivých tvarů, jako scestné podoby neklidného snu; vydávaly slabý, ale odporný mrtvolný puch. Vzduch byl plný zápachu hniloby. Most se klenul od louky k louce. V jeho čele stály postavy umně vytesané do lidských a zvířecích podob, všechny však nestvůrné a odporné. Voda pod nimi mlčela a dýmala; výpary, jež z ní stoupaly a ovíjely se okolo mostu, byly smrtelně chladné. Frodo cítil, že mu přecházejí smysly a mysl se zatemňuje. Pak náhle, jako by na něj působila nějaká jiná moc než jeho vlastní vůle, začal pospíchat a potácet se kupředu, s rukama tápavě vztaženýma; hlava se mu kymácela ze strany na stranu. Sam a Glum se za ním rozběhli. Sam chytil pána do náruče, právě když klopýtl a padal na samotný práh mostu.

"Tudy ne! Tudy ne!" šeptal Glum, jeho dech mezi zuby však protrhl ticho jako písknutí, až se zděšeně přikrčil k zemi.

"Držte se, pane Frodo!" zamumlal Sam Frodovi do ucha. "Pojďte zpátky! Tudy ne. Glum říká ne a já s ním pro jednou souhlasím."

Frodo si přejel čelo rukou a odtrhl oči od města na kopci. Svítící věž ho fascinovala a bojoval s touhou rozběhnout se lesklou cestou k bráně. Nakonec se s námahou obrátil zpět a přitom pocítil, jak mu Prsten brání a táhne řetízek na krku; také oči, když je odvrátil, se na okamžik zdály slepé. Tma před ním byla neproniknutelná.

Glum lezl po zemi jako vyděšené zvířátko a mizel už v soumraku.

Sam podpíral a vedl svého klopýtajícího pána a následoval ho co nejrychleji.

Nedaleko břehu říčky byl v kamenné zídce u silnice průlom.

Prošli jím a Sam viděl, že jsou na úzké pěšině, která se zprvu slabě leskla jako hlavní silnice, pak vystoupila nad luka smrtícího kvítí, pohasla, ztemněla a vinula se křivolace do severního úbočí údolí.

Po této pěšině se hobiti plahočili bok po boku a Gluma před sebou neviděli, dokud se neobrátil a nepobídl je pokynem dál. V očích mu svítilo zelenobílé světlo; snad odrážely ohavný přísvit Morgulu, nebo je zevnitř zažíhalo podobné naladění. Toho smrtícího svitu a černých očních důlků si byli Frodo a Sam stále vědomi, stále se bázlivě ohlíželi přes rameno a stále odtahovali oči zpátky k rychle temnící stezce.

Postupovali pomalu. Když vystoupili nad zápach a výpary otrávené  říčky, dýchalo se jim snáz a hlava se jim pročistila, v údech však cítili smrtelnou únavu, jako by celou noc nesli břemeno nebo dlouho plavali proti proudu. Nakonec už bez přestávky dál nemohli.

Frodo se zastavil a posadil se na kámen. Vylezli už na vrchol velikého hrbu holé skály. Před sebou měli v úbočí dolu zářez a cesta jej obcházela jako pouhá římsa s propastí po pravici; plazila se vzhůru po jižním srázu hory, až zmizela v černotě nahoře.

"Musím si chvíli odpočinout, Same," zašeptal Frodo. "Tíží mě, Samíčku, moc mě tíží. Kam ho asi dokážu donést? Stejně si musím odpočinout, než se odvážíme tamhle nahoru." Ukázal na úzkou cestu před nimi.

"Ššš!Šš!" sykl Glum, spěchaje zpátky k nim. "Ššš!" Prsty měl na rtech a naléhavě vrtěl hlavou. Zatahal Froda za rukáv a ukazoval na pěšinu, Frodo se však nechtěl hnout.

"Ještě ne," řekl, "ještě ne." Tížila ho únava a cosi víc než únava; jako by na jeho mysli a těle spočinulo těžké zakletí. "Musím si odpočinout," zamumlal.

Nato Glumův strach a rozčilení tak vzrostly, že opět promluvil a zasyčel zpod ruky, jako by chtěl chránit zvuk před neviditelnými posluchači ve vzduchu. "Tady ne, tady ne. Tady neodpočívat. Pojďte pryč! Šplhejte! Šplhejte! Pojďte!"

"Pojďte, pane Frodo," řekl Sam. "Zase má pravdu. Tady zůstat nemůžeme."

"Dobře," řekl Frodo vzdáleným hlasem, jako by mluvil z polospánku.

"Zkusím to." Unaveně se postavil na nohy.

Bylo však pozdě. V tom okamžiku se skála pod nimi zachvěla a zatřásla. Veliký rachot zaburácel v zemi hlasitěji než kdy dřív a rozlehl se po horách. Pak se palčivě a náhle rudě zablesklo. Daleko za horami na východě vylétl do oblohy blesk a polil nízké mraky šarlatem.

V údolí stínu a mrtvolného světla se zdál nesnesitelně divoký a prudký.

Proti vzlétajícímu plameni z Gorgorothu vyskočily kamenné štíty a hřebeny jako zubaté nože. Pak mocně práskl hrom.

A Minas Morgul odpověděla. Zahořely sinavé blesky: z věže a z okolních vrchů do mračné oblohy vzlétly vidlice modrého plamene.

Zem zasténala a z města vyšel výkřik. Ze směsice drsných hlasů, jako když křičí draví ptáci, a pronikavého ržáni koní zdivočelých zuřivostí a strachem se ozval drásavý kvil, tetelivý, rychle stoupající  k pronikavé výši za hranicí slyšitelnosti. Hobiti se obrátili k němu, vrhli se na zem a ruce si přitiskli k uším.

Když strašlivý výkřik klesl dlouhým ohavným stonem do ticha, Frodo pomalu zvedl hlavu. Na druhé straně údolí stály teď téměř v rovině jeho očí zdi rozlehlého města a brána v podobě otevřené tlamy s lesklými zuby zela dokořán. A z brány vycházelo vojsko.

Celý ten zástup byl oděn černě, temný jako noc. Proti mdlým zdem a světélkující dlažbě silnice je Frodo viděl: řada za řadou černých postaviček pochodovala rychle a mlčky a vycházela ven nekonečným proudem. Před nimi jela mocná jízda jako spořádané stíny a v čele byl kdosi větší než ostatní: Jezdec, celý černý, jen na hlavě zahalené kápí měl přilbu připomínající korunu, jež blýskala nebezpečným světlem. Blížil se dolů k mostu a Frodovy zírající oči ho sledovaly, neschopny zamžikat ani odvrátit se. Vždyť to se přece vrací na zem Pán Devíti jezdců a vede své zrůdné vojsko do boje! Tady je ten vyzáblý král, jehož studená ruka srazila Toho, který nese Prsten, svým smrtícím nožem! Ve staré ráně zacukala bolest a veliký chlad se rozšířil Frodovi k srdci.

Právě když ho ty myšlenky probodávaly děsem a spoutávaly jako zakletím, Jezdec se náhle zastavil přímo před vstupem na most a za ním stanulo celé vojsko. Nastala odmlka, mrtvé ticho. Snad že to Prsten zavolal k přízračnému pánu a ten byl na okamžik zneklidněn a ucítil ve svém údolí čísi jinou moc. Temná hlava obrněná a korunovaná strachem se obracela sem a tam a probodávala stíny neviditelnýma očima. Frodo čekal jako ptáček, když se blíží had, neschopen pohybu.

A jak čekal, cítil naléhavěji než kdy dříve příkaz, aby si Prsten nasadil.

Ač byl tlak převeliký, necítil však už žádnou touhu se mu poddat.

Věděl, že Prsten by ho zradil a že nemá moc čelit morgulskému králi, ani kdyby si jej nasadil - ještě ne. Jeho vlastní vůle už na ten příkaz vůbec neodpovídala, ač byla zaražena hrůzou, a cítil jen, jak do něho zvenčí buší veliká moc. Vzala ho za ruku, a zatímco ji Frodo myslí sledoval - ne proto, že by chtěl, ale ve strnulosti (jako by hleděl na nějaký starý vzdálený příběh) - pohybovala jeho rukou píď po pídi k řetízku na krku. Tu procitla jeho vlastní vůle; zvolna přinutila ruku, aby se vrátila, a poslala ji hledat cosi jiného, věc, která ležela ukryta na jeho prsou. Byla studená a tvrdá na omak, když ji sevřel: Galadrielina lahvička, tak dlouho chovaná jako poklad a málem zapomenutá až  do té hodiny. Když se jí dotkl, na chvíli zcela zaplašila z jeho mysli vzpomínku na Prsten. Vzdychl a sklonil hlavu.

V tom okamžiku se přízračný král obrátil, pobídl koně, přejel most a celý jeho temný voj ho následoval. Možná že elfí kápě odolaly jeho neviditelným očím, a když se mysl jeho malého nepřítele posílila, odvrátila jeho myšlenky stranou. Spěchal však; udeřila již hodina a na povel svého velkého pána musel pochodovat do boje na západ.

Brzy vjel jako stín do stínu na točité cestě a za ním černé řady dál přecházely most. Tak velké vojsko nevyšlo z onoho údolí ode dnů Isildurovy moci; žádný voj tak zlý a silný ve zbrani nezaútočil ještě na brody Anduiny, a přesto to byl jen jeden, a ne největší voj, který teď Mordor vysílal.

Frodo se pohnul a jeho srdce se náhle rozlétlo k Faramirovi.

"Bouře konečně propukla," pomyslel si. "Tyhle veliké šiky kopí a mečů jdou do Osgiliathu. Dostane se Faramir včas na druhou stranu?

A kdo teď udrží brody, až přijde král Devíti jezdců? A přijdou jiná vojska. Jdu příliš pozdě. Všechno je ztraceno. Zdržel jsem se cestou.

Všechno je ztraceno. I kdybych vykonal svůj úkol, nikdo se o tom nedozví. Nebudu mít komu to říct. Bude to marné." Přemožen slabostí se rozplakal. Morgulský voj dosud přecházel most.

Pak zdálky jako ze vzpomínky na Kraj, na nějaké slunečné časné ráno, když volá den a dveře se otevírají, uslyšel Samův hlas: "Vzbuďte se, pane Frodo! Vzbuďte se!" Kdyby hlas dodal: "Snídaně je hotova," stěží by ho to bylo překvapilo. Sam rozhodně mluvil naléhavě.

"Vzbuďte se, pane Frodo! Jsou pryč," řekl.

Ozvalo se duté zařinčení. Brána Minas Morgul se zavřela. Poslední řada kopí zmizela po silnici dolů. Věž se dosud šklebila přes údolí, světlo v ní však sláblo. Celé město se propadalo zpět do temného pochmurného stínu a mlčení. Přesto zůstávalo plné bdělosti.

"Vzbuďte se, pane Frodo! Jsou pryč a my bychom měli jít taky.

Zůstalo tam pořád něco živého, něco s očima nebo s vidoucí myslí, jestli mi rozumíte; a čím déle zůstaneme na jednom místě, tím dřív na nás přijde. Pojďte, pane Frodo!"

Frodo zvedl hlavu a pak vstal. Zoufalství ho neopustilo, slabost však minula. Dokonce se tvrdě pousmál. Stejně jasně jako před chviličkou cítil opak, cítil teď, že musí udělat to, co má udělat, dokáže-li to, a že jestli se o tom dozví Faramir, Aragorn, Elrond, Galadriel, Gandalf nebo kdokoli jiný, je nepodstatné. Vzal do jedné ruky hůl a  do druhé lahvičku. Když viděl, že mu jasné světlo již prýští mezi prsty, zastrčil si ji do záňadří a přitiskl ji k srdci. Pak se odvrátil od města Morgul, z něhož už zbyl jen šedý přísvit za temnou propastí, a chystal se na cestu vzhůru.

Když se brána Minas Morgul otevřela, odplížil se zřejmě Glum po římse do tmy a nechal hobity ležet. Teď se připlazil zpátky, zuby mu drkotaly a luskal prsty. "Hloupost! Hloupost!" syčel. "Pospěšte! Nesmí si myslet, že nebezpečí přešlo. Nepřešlo. Pospěšte!"

Neodpověděli, ale následovali ho na stoupající římsu. Žádnému se příliš nelíbila, ani po tolika jiných nebezpečích; nebyla však dlouhá.

Stezka brzy dospěla k zaoblenému rohu, kde se úbočí hory opět vyklenulo ven, a tam náhle vstoupila do úzkého otvoru ve skále. Přišli k prvnímu schodišti, o němž Glum mluvil. Byla téměř naprostá tma a viděli sotva na dosah ruky; Glumovy oči však bledě zasvitly několik stop nad nimi, když se k nim obrátil.

"Opatrně!" zašeptal. "Schody, spousta schodů. Musí opatrně."

Opatrnosti bylo skutečně zapotřebí. Frodo a Sam zprvu cítili větší klid, když měli po obou stranách zeď, ale schodiště bylo strmé skoro jako žebřík, a jak stoupali výš a výš, čím dál víc si uvědomovali dlouhý černý spád za sebou. Schody byly úzké, nerovnoměrné a často zrádné. Hrany měly ošlapané a hladké, některé byly zlomené a některé praskaly, když na ně stoupli nohou. Hobiti se škrábali dál, až se nakonec zoufale chytali prsty vyšších stupňů a nutili bolavá kolena, aby se ohýbala a narovnávala; a čím hlouběji se schodiště zařezávalo do strmé hory, tím výše se jim nad hlavami zvedaly skalní stěny.

Konečně, právě když cítili, že už víc nevydrží, spatřili, jak na ně zase shlížejí Glumovy oči. "Jsme nahoře," zašeptal. "První schody za námi. Chytroušci hobitci, vylezli vysoko, moc vysoko, moc velcí chytroušci hobitci. Ještě pár schůdešků a to je všesiško, jistě."

Vratký a velice unavený Sam a Frodo za ním se vyplazili na poslední schod, posadili se a začali si třít nohy a kolena. Byli v hlubokém průchodu, který před nimi dál stoupal, jak se zdálo, ale mírněji a beze schodů. Glum je nenechal odpočívat dlouho.

"Ještě jsou tu jedny schody," řekl. "Mnohem delší schody. Odpočinete si, až budeme za tamtěmi schody. Ještě ne."

Sam zasténal. "Říkal jsi delší?" ptal se.

"Jisstě, jisstě, delší," řekl Glum. "Ale ne tak namáhavé. Hobitci vylezli Přímé schody. Teď přijdou Točité schody."

 "A co pak?" řekl Sam.

"Uvidíme," řekl Glum tiše. "Jistěže, uvidíme!"

"Měl jsem dojem, že jsi mluvil o nějakém tunelu," řekl Sam. "Není tam tunel nebo něco, čím musíme projít?"

"Jistěže, je tam tunel," řekl Glum. "Ale hobitci si můžou odpočinout, než se o něj pokusí. Jestli se dostanou skrz, budou skoro nahoře.

Skoro, kousíček, jestli se dostanou skrz. Jistěže!"

Frodo se zachvěl. Ze stoupání se zpotil, ale teď cítil lepkavý chlad a v temném průchodu byl mrazivý průvan, který vál z neviditelných výšin. Vstal a otřásl se. "Tak pojďme!" řekl. "Tady není dobré sedět."

Vypadalo to, že chodba se táhne celé míle, a stále je ovíval mrazivý vzduch. Cestou dál se změnil v řezavý vítr. Zdálo se, že hory se je snaží svým smrtícím dechem zastrašit, odvrátit od tajemství svých výšin nebo je odvanout do tmy vzadu. Že došli na konec, zjistili, až když najednou po pravici nenahmatali zeď. Viděli pramálo. Nad nimi i kolem nich se tměly veliké černé beztvaré hmoty a hluboké šedé stíny, tu a tam nahoře pod nízkými mračny zakmitlo rudé světlo a na chviličku si uvědomili, že před sebou i kolem sebe mají vysoké štíty jako sloupy podpírající propadávající se střechu. Zdálo se, že vylezli do výše mnoha set stop na širokou římsu. Po levici měli útes a po pravici propast.

Glum je chvíli vedl těsně pod útesem. Prozatím dál nestoupali, půda však byla ve tmě rozbitější a nebezpečnější a v cestě jim ležely kusy a úlomky spadaného kamene. Šli pomalu a obezřetně. Sam ani Frodo už nebyli schopni odhadnout, kolik hodin uplynulo od chvíle, kdy vstoupili do Morgulského údolí. Noc se zdála nekonečná.

Konečně si zase uvědomili obrys zdi a znovu se před nimi rozevřelo schodiště. Opět se zastavili a opět začali šplhat. Byl to dlouhý a únavný výstup, toto schodiště se však nezarývalo do úbočí hory. Obrovská plocha útesu zde ubíhala nazad a pěšina se po ní vinula jako had. V jednom bodě se bokem připlazila rovnou na okraj temné propasti, a když Frodo mžikl dolů, spatřil pod sebou velkou strž v čele Morgulského údolí jako obrovskou hlubokou jámu. V hlubinách jako světluška probleskovala přízračná silnice z mrtvého města do Bezejmenného průsmyku. Spěšně se odvrátil.

Dál a výš se ohýbalo a plazilo schodiště, až nakonec krátkým a přímým konečným oddílem vystoupilo na další rovinu. Stezka odbočila od hlavního průsmyku ve velké strži a sledovala teď svůj vlastní  nebezpečný běh po dně menší rozsedliny mezi náhorními planinami Ephel Dúath. Po obou stranách hobiti nezřetelně rozeznávali vysoké pilíře a zubaté věžice kamene, mezi nimiž byly velké pukliny a škvíry černější než noc, kde neslunný kámen ohlodaly a opracovaly zapomenuté zimy.

Rudé světlo na obloze se teď zdálo silnější; nemohli ovšem určit, zda na toto místo stínu skutečně přišlo děsivé jitro, nebo zda vidí planout jen jakési Sauronovo běsnění, jímž trýzní Gorgoroth za horami.

Když Frodo vzhlédl, spatřil stále ještě daleko vpředu a vysoko nad sebou to, v čem tušil samotnou korunu této hořké cesty. Proti mračné červeni východní oblohy se v nejvyšším hřebeni rýsovala rozsedlina, úzká, hluboko zaříznutá mezi dvě černá ramena; na každém rameni byl kamenný roh.

Zarazil se a pohlédl pozorněji. Roh nalevo byl vysoký a štíhlý a hořelo v něm rudé světlo, nebo otvorem v něm prosvítalo rudé světlo zezadu. Pochopil: byla to černá věž čnící nad vnějším průsmykem.

Dotkl se Samovy paže a ukázal.

"To se mi vůbec nelíbí," řekl Sam. "Takže ta tvoje tajná cesta je přece střežená," zavrčel a obrátil se na Gluma. "A ty jsi to celý čas věděl, co?"

"Všecky cesty jsou pozorované, jistě," řekl Glum. "Samozřejmě.

Ale hobitci nějakou cestu zkusit musí. Tahle je nejmíň střežená. Třeba všichni odešli do velké bitvy, třeba!"

"Třeba," zabručel Sam. "No, ještě vypadá dost daleko a nahoru je to kus cesty. A pak ten tunel. Myslím, že teď byste si měl odpočinout, pane Frodo. Nevím, jestli je den nebo noc, ale jdeme už hodiny a hodiny."

"Ano, musíme si odpočinout," řekl Frodo. "Pojďme si najít nějaký koutek za větrem a sebereme sílu - do posledního kola." Tak to totiž cítil. Hrůzy země za horami a čin, který má vykonat, se zdály odlehlé, ještě příliš vzdálené, aby se s nimi trápil. Celou myslí se upínal, k tomu, aby se dostal přes tuto neproniknutelnou zeď a stráž. Jestliže se mu podaří tato nemožnost, pak už se poslání nějak zdaří; tak se mu aspoň zdálo v temné hodině únavy, kdy se stále ještě, plahočil kamennými stíny pod Cirith Ungolem.

V temné škvíře mezi dvěma velkými hrázemi skal se posadili: Frodo a Sam trochu hlouběji, Glum se schoulil na zemi u východu.

Tam se hobiti dali do jídla; soudili, že je to poslední, než sejdou do  Bezejmenné země, a možná poslední, které vůbec spolu jedí. Snědli trochu z gondorských zásob a oplatky cestovního chleba elfů a trochu se napili. Vodou však šetřili a jen si svlažili vyprahlá ústa.

"Kde si najdeme zase vodu?" ptal se Sam. "Ale i tam snad musejí pít. Skřeti přece pijí, ne?"

"Ano, pijí," řekl Frodo. "Ale nemluvme o tom. Takové pití pro nás není."

"Tím spíš si potřebujeme naplnit láhve," řekl Sam. "Tady nahoře ovšem žádná voda není, neslyšel jsem ji ani zurčet, ani kapat. A Faramir stejně říkal, abychom v Morgulu žádnou vodu nepili."

"Žádnou vodu, která vytéká z Imlad Morgulu," řekl Frodo. "To byla jeho slova. Teď nejsme v údolí, a kdybychom teď narazili na pramen, tekl by tam, a ne odtamtud."

"Já bych mu nedůvěřoval," řekl Sam, "aspoň dokud bych neumíral žízní. Mám tady zlý pocit." Zavětřil. "A něco tu páchne, zdá se mi.

Cítíte to? Divný zápach, takový dusivý. Nelíbí se mi."

"Mně se tu nelíbí vůbec nic," řekl Frodo, "kámen, schody, vůbec nic. Země, vzduch i voda tu vypadají jako prokleté. Jenže tudy vede naše cesta."

"Tak, tak," řekl Sam. "A nebyli bychom tu vůbec, kdybychom byli věděli víc, než jsme se sem vypravili. Ale počítám, že tak to bývá.

Hrdinské věci ze starých příběhů a písniček, pane Frodo; říkával jsem jim dobrodružství. Myslíval jsem si, že jsou to věci, jaké ti báječní lidé z vypravování chodí hledat, protože chtějí, protože jsou vzrušující a život je trochu nezáživný, takový sport, řeklo by se. Ale v příbězích na kterých doopravdy záleží, které si jeden pamatuje, v těch to tak vůbec není. Do těch jako když lidi obyčejně prostě spadnou - vede tudy jejich cesta, jak jste říkal. A řekl bych, že měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky - jenomže to neudělali. A kdyby to byli udělali, tak bychom to nevěděli, protože by se na ně zapomnělo. Slýcháme jen o těch, kdo šli pořád dál - a ne vždycky k dobrému konci, to ne; aspoň k takovému, kterému by řekli dobrý ti, kdo jsou vevnitř v příběhu, a ne vně. Víte, aby přišli domů a našli všechno v pořádku, i když ne úplně stejné - tak jako starý pán Bilbo. Ale to nejsou vždycky nejlepší příběhy k poslouchání, i když jsou možná nejlepší, do jakých se dá spadnout! Rád bych věděl, do jakého příběhu jsme spadli my."

"Také bych to rád věděl," řekl Frodo, "ale nevím. A tak je to s opravdovými příběhy. Vezmi si každý, který máš rád. Ty můžeš poznat nebo uhodnout, jaký druh příběhu to je, se šťastným nebo se smutným koncem, ale lidé v něm nevědí. A ty nechceš, aby věděli."

"Ne, pane, samozřejmě že ne. Tak třeba Beren, toho ani nenapadlo, že dostane ten silmaril ze Železné koruny v Thangorodrim, a přece dostal, a bylo to horší místo a černější nebezpečí než naše. Ale to je samozřejmě dlouhý příběh a jde od štěstí k zármutku a ještě dál - i silmaril šel dál a přišel k Eärendilovi. A vida, pane, vždyť tohle mě ještě vůbec nenapadlo! My máme - vy máte trochu jeho světla v té hvězdné lahvičce, co vám dala Paní! Pomyslete, vždyť my jsme pořád v tom samém příběhu! Jde dál. Copak velké příběhy nikdy nekončí?"

"Ne, jako příběhy nekončí nikdy," řekl Frodo. "Ale lidi v nich přicházejí a odcházejí, když skončila jejich úloha. Naše úloha skončí později - nebo dříve."

"A pak si trochu odpočineme a budeme spát," řekl Sam. Pochmurně se zasmál. "A myslím jenom to, pane Frodo. Myslím prachobyčejnský odpočinek a spánek a probuzení do ranní práce na zahradě.

Víte, celý čas ani v nic víc nedoufám. Všechny velké důležité plány nejsou pro lidi, jako jsem já. Ale stejně jsem zvědav, jestli nás někdy dají do nějaké písničky nebo příběhu. Jistě, jsme v příběhu, ale myslím, jestli to vloží do slov a budou vypravovat u kamen anebo číst z velké knížky s červenými a černými písmeny, léta a léta po nás. A lidi budou říkat: ,Poslechněte si o Frodovi a o Prstenu!' A budou říkat: ,Ano, tu povídku mám hrozně rád, Frodo byl ohromně statečný, viď, tati?' ,Ano, hošku, nejslavnější hobit ze všech hobitů, a to je co říct.'" "To je trochu moc co říct," řekl Frodo a rozesmál se dlouhým, jasným, srdečným smíchem. Takový zvuk se v oněch místech neozval, co přišel Sauron do Středozemě. Samovi se najednou zdálo, že všechny kameny naslouchají a vysoké skály se naklánějí nad nimi. Frodo si jich však nevšímal; zasmál se znovu.

"Víš, Same," řekl, "když tě slyším, je mi veselo, jako by ten příběh byl už napsán. Ale vynechal jsi jednu z hlavních postav: udatného Samvěda. ,Chci toho slyšet víc o Samovi, tati. Proč tam nedali víc jeho řečí? To se mi líbí, tati, to mě rozesmává. A Frodo by se byl bez Sama daleko nedostal, viď, tati?'" "Pane Frodo, nedělejte si legraci," řekl Sam, "já to myslel vážně."

"Já taky," řekl Frodo. "A pořád to myslím vážně. Moc předbíháme.

My dva, Same, ještě pořád vězíme v tom nejhorším místě příběhu  a je až příliš pravděpodobné, že v tuhle chvíli někdo řekne: ,Zavři tu knížku, tati; dál už číst nechci.'" "Možná," řekl Sam, "ale já bych to neřekl. Když jsou věci vykonané a odbyté a staly se z nich velké příběhy, jsou jiné. Konečně i Glum by se mohl v příběhu vyjímat dobře, rozhodně líp, než když ho máme na krku. A sám kdysi míval rád příběhy, aspoň říkal. Rád bych věděl, jestli se pokládá za hrdinu, nebo za padoucha.

Glume!" zavolal. "Chtěl bys být hrdinou - kam se zas poděl?"

V ústí jejich úkrytu ani v okolních stínech po něm nebylo ani stopy.

Odmítl jejich potravu, ačkoli jako obvykle přijal hlt vody; pak se zdálo, že se svinul k spánku. Předpokládali, že jeden z důvodů jeho včerejší dlouhé nepřítomnosti bylo shánění potravy, která by mu byla po chuti; teď očividně opět vyklouzl, zatímco si povídali. Ale proč teď?

"Nelíbí se mi, jak se sebere pryč, jde si slídit a nic neřekne," řekl Sam. "A teď už zvlášť ne. Tady nahoře nemůže jít hledat jídlo, leda by baštil nějaký druh kamene. Vždyť tu není ani mech!"

"Teď nemá smysl trápit se kvůli němu," řekl Frodo. "Bez něho bychom se byli tak daleko nedostali, kdepak, ani na dohled tohoto průsmyku, a tak se budeme muset smířit s jeho způsoby. Jestli je falešný, je falešný."

"Stejně bych ho měl radši na očích," řekl Sam. "Tím spíš, jestli je falešný. Vzpomínáte si, že nikdy neřekl, jestli je tenhle průsmyk střežený nebo ne? A teď tu vidíme věž - možná že je opuštěná, a možná taky ne. Myslíte, že šel pro ně, pro skřety, nebo co tam je?"

"Ne, nemyslím," řekl Frodo. "I kdyby měl v hlavě nějakou špatnost, a to se mi nezdá nepravděpodobné, myslím, že tohle ne: nešel pro skřety ani pro žádné jiné služebníky Nepřítele. Proč by čekal až dosud a namáhal se s tím šplháním a šel tak blízko k zemi, které se bojí? Za ten čas, co je s námi, nás už mohl skřetům zradit mnohokrát.

Ne, pokud je to něco, tak nějaký jeho soukromý úskok, který považuje za docela tajný."

"No, asi budete mít pravdu, pane Frodo," řekl Sam. "Ne že by mě to moc uklidňovalo. Já se nijak nepletu: vůbec nepochybuju, že mě by předal skřetům s radostí. Ale zapomněl jsem na jeho Miláška. Ne, celý čas šlo asi o jedno: o Miláška pro chudáška Sméagola. To je hlavní nota všech jeho úmyslů, jestli nějaké má. A k čemu je dobré, že nás dovedl sem nahoru, to nemám zdání."

 "Dost možná, že nemá zdání ani on," řekl Frodo. "A myslím, že ve své pomotané hlavě nemá jediný jasný úmysl. Myslím, že se na jedné straně doopravdy snaží uchránit Miláčka před Nepřítelem, jak nejdéle to jde. Protože kdyby ho dostal Nepřítel, bylo by to pro něho nejhorší neštěstí. A na druhé straně možná jenom vyčkává a číhá na příležitost."

"Ano, Podlez a Podraz, jak jsem už říkal," pravil Sam. "Ale čím blíž jsou Nepřítelově zemi, tím víc se bude Podlez podobat Podrazovi.

Dejte na moje slova, jestli se vůbec dostaneme k průsmyku, nenechá nás přenést Miláška přes hranice bez nepříjemností."

"Ještě tam nejsme," řekl Frodo.

"Ne, ale do té doby radši koukejme, abychom viděli. Jestli nás nachytá při nepozornosti, bude z něho v tu ránu Podraz. Ale teď byste si, pane, myslím, mohl docela dobře zdřímnout. Když si lehnete ke mně, budete v bezpečí. Moc rád bych viděl, že jste se prospal. Budu vás hlídat; a stejně, když si lehnete ke mně a já si dám kolem vás ruku, nikdo vás nemůže osahávat, aby o tom váš Sam nevěděl."

"Spát!" řekl Frodo a vzdychl, jako by na poušti spatřil vidinu chladivé zeleně. "Ano, i tady bych dokázal spát."

"Tak spěte, pane! Položte si mně hlavu do klína."

A tak je za několik hodin našel Glum, když se vrátil. Vyplížil se a vyplazil z temnoty vpředu. Sam seděl opřen o kámen, hlava mu padala na stranu a těžce dýchal. V klíně mu spočívala Frodova hlava utonulá v hlubokém spánku. Jedna Samova hnědá ruka ležela na jeho bílém čele a druhá lehce spočívala na pánových prsou. Oba měli v tváři mír.

Glum na ně hleděl. Hubenou hladovou tváří mu prošel podivný výraz. Svit v očích mu pohasl; zmatněly a zešedly, byly staré a unavené.

Jako by ho zkřivila bolestná křeč. Odvrátil se. Zahleděl se zpátky k průsmyku a vrtěl hlavou, jako by se přel sám se sebou. Pak se vrátil, pomaličku natáhl třesoucí se ruku a velice opatrně se dotkl Frodova kolena - ten dotek byl téměř jako polaskání. Kdyby ho v ten prchavý okamžik některý ze spáčů spatřil, myslel by, že vidí starého umdleného hobita, scvrklého léty, jež ho zanesla daleko od jeho času, od přátel a příbuzných a luk a potůčků mládí, starého, vyhublého tvorečka hodného politování.

Tím dotekem se však Frodo pohnul a zlehka vykřikl ze spaní. Sam byl okamžitě vzhůru. První, co viděl, byl Glum. "Osahává pána," pomyslel si.

 "Hej ty tam!" řekl hrubě. "Co vyvádíš?"

"Nic, nic," řekl Glum mírně. "Miloušek pánešek!"

"To jistě," řekl Sam. "Ale kdes byl - kde ses toulal, ty starý slídile?"

Glum se stáhl a pod těžkými víčky mu vyšlehlo zelené světélko.

Vypadal teď, skrčený dozadu na ohnutých končetinách a s vypouklýma očima, skoro jako pavouk. Prchavý okamžik nenávratně minul.

"Slídil, slídil," zasyčel. "Hobitci vždycky takoví zdvořilí, jistě. Miloušci hobitci! Sméagol je vodí po tajných cestách, které by nikdo jiný nenašel. Unavený je, žízeň má, ano, žízeň, a vede je a hledá cestičky a oni řeknou slídil, slídil. Moc miloušcí přátelé, jistěže, milášku, moc miloušcí."

Sama trochu hryzalo svědomí, i když důvěry mu nepřibylo. "Promiň," řekl. "Mrzí mě to, ale vytrhls mě ze spaní. A já neměl spát, a proto jsem byl trochu ostrý. Ale pan Frodo je tak unavený, že jsem mu řekl, ať si zdřímne. Tak to je. Mrzí mě to. Ale kde jsi byl?"

"Slídil," řekl Glum a z očí mu nezmizelo zelené světélko.

"No dobře, dobře, ať je po tvém," řekl Sam. "Daleko od pravdy to asi nebude. A teď bychom měli slídit všichni dohromady. Kolik je? Je dneska, nebo zítra?"

"Je zítra," řekl Glum, "vlastně tohle bylo zítra, když šli hobitci spát. Moc ztřešštěné, moc nebezpečné - kdyby Sméagol neslídil a nehlídal."

"Myslím, že nás to slovo zanedlouho omrzí," řekl Sam. "Ale to nic. Vzbudím pána." Jemně shrnul Frodovi vlasy s čela, sklonil se a tiše ho oslovil.

"Vzbuďte se, pane Frodo! Vzbuďte se!"

Frodo se pohnul, otevřel oči a usmál se, když viděl nad sebou skloněnou Samovu tvář. "Budíš mě časně, ne, Same?" řekl. "Ještě je tma!"

"Ano, tady je vždycky tma," řekl Sam. "Ale Glum se vrátil, pane Frodo, a říká, že je zítra. Tak musíme jít dál. Do posledního kola."

Frodo se zhluboka nadechl. Posadil se. "Poslední kolo!" řekl.

"Nazdar, Sméagole! Našel jsi něco k jídlu? Odpočal sis vůbec?"

"Ani jídlo, ani odpočinek, vůbec nic, pro Sméagola nic," řekl Glum. "Je slídil."

Sam mlaskl, ale ovládl se.

 "Nedávej si jména, Sméagole," řekl Frodo. "Není to moudré, ať jsou pravá nebo falešná."

"Sméagol musí brát, co se mu dává," řekl Glum. "To jméno mu dal laskavý pan Samvěd, hobit, který toho tolik ví."

Frodo pohlédl na Sama. "Ano, pane," řekl Sam. "Použil jsem to slovo, když jsem se zprudka probudil a našel jsem ho u vás. Řekl jsem, že mě to mrzí, ale brzo přestane."

"Přejděme to, ano?" řekl Frodo. "Teď jsme, zdá se, došli spolu na konec, ty a já, Sméagole. Pověz mi. Můžeme už najít cestu dál sami?

Jsme na dohled od průsmyku, od cesty dovnitř, a můžeme-li ji najít, dá se říci, že naše dohoda končí. Udělal jsi, co jsi slíbil, a jsi svobodný: svobodný, aby ses vrátil k jídlu a odpočinku; kam budeš chtít, jenom ne k služebníkům Nepřítele. A jednou se ti možná odvděčím, já, nebo ti, kdo na mne budou pamatovat."

"Ne, ne, ještě ne," zakňoural Glum. "Ne, ne! Nemůžou najít cestišku sami, viď, Milášku? Ne, kdepak. Teď bude tunel. Sméagol musí dál. Žádný odpočinek. Žádné jídlo. Ještě ne."