CESTA KE KŘIŽOVATCE

Frodo a Sam se vrátili na lůžka a chvíli tam mlčky odpočívali, zatímco muži vstávali a začínala denní práce. Po chvíli jim přinesli vodu a pak je zavedli ke stolu, kde bylo prostřeno pro tři. Faramir s nimi posnídal. Od bitvy předchozího dne nespal, a přece nevypadal unaveně.

Když dojedli, vstali. "Ať vás na cestě netrápí hlad," řekl Faramir.

"Máte málo zásob, nařídil jsem však, aby vám do batohů složili trochu jídla, které se hodí pro pocestné. Cestou přes Ithilien nebudete trpět nedostatkem vody, nepijte však z žádného potoka, který teče z Imlad Morgulu, Údolí živé smrti. A také toto vám musím říci. Moji zvědové a pozorovatelé se všichni vrátili, i ti, kteří se doplížili na dohled Morannonu.

Všichni zjišťují zvláštní věc. Země je prázdná. Na silnicích není nic a nikde není slyšet ani krok, ani roh, ani tětivu. Nad Bezejmennou zemí visí nějaké číhavé ticho. Jde bouře. Pospěšte, dokud můžete! Jste-li hotovi, pojďme. Slunce brzy vyjde nad stíny."

Hobitům přinesli jejich vaky (trochu těžší, než byly předtím) a také dvě silné hole z leštěného dřeva, okované železem a s vyřezávanými hlavicemi, kterými procházely spletené řemínky.

"Nemám žádné vhodné dary, které bych vám dal na rozchodnou," řekl Faramir, "vezměte si však tyto hole. Mohou posloužit těm, kdo chodí nebo šplhají divočinou. Používají je muži z Bílých hor; tyto byly ovšem seříznuty na vaši výšku a nově okuty. Jsou z krásného stromu lebethronu, který milují gondorští řezbáři, a bylo na ně vloženo kouzlo nalézání a návratu. Kéž docela neselže pod Stínem, do kterého jdete!"

Hobiti se hluboce uklonili. "Nejlaskavější hostiteli," řekl Frodo, "Elrond Půlelf mi řekl, že cestou naleznu přátelství, tajné a nečekané.

Takové přátelství, jaké jsi mi projevil, jsem rozhodně nečekal. To, že jsem je našel, obrací zlo ve velké dobro."

Připravili se k odchodu. Gluma vyvedli z nějakého kouta nebo díry.

Vypadal spokojenější sám se sebou než předtím, přestože se držel při Frodovi a vyhýbal se Faramirovu pohledu.

 "Tvůj průvodce musí mít zavázané oči," řekl Faramir, "ale tebe a tvého služebníka Samvěda od toho osvobodím, budeš-li si přát."

Glum kvílel a chytal se Froda, když mu přišli zavázat oči, a Frodo řekl: "Zavažte nám oči všem třem a mně je zakryjte nejdřív; pak možná uvidí, že to není nic zlého." Stalo se a vyvedli je z jeskyně Henneth Annun. Když prošli chodbami a schodišti, ucítili kolem sebe svěží a sladký chladný jitřní vzduch. Ještě kousek do kopce a z mírného kopce šli poslepu. Nakonec Faramirův hlas nařídil, aby jim oči odkryli.

Stáli opět pod haluzemi lesů. Nebylo slyšet žádný zvuk vodopádu, protože mezi nimi a strží, kterou tekl proud, byl nyní dlouhý jižní svah. Na západě viděli mezi stromy světlo, jako by tam svět náhle končil římsou, která hledí jenom do nebe.

"Tady se naše cesty rozcházejí," řekl Faramir. "Dáte-li na mou radu, neobracejte se hned k východu. Jděte přímo dál, tak vás bude mnoho mil krýt les. Na západ od vás je hrana, odkud krajina spadá do rozlehlých údolí. Někdy zprudka a svisle, jindy dlouhými úbočími.

Držte se při té hraně a na pokraji hvozdu. Na počátku své pouti můžete myslím jít za světla. Země dřímá v klamném míru a na čas je všechno zlo staženo. Jděte šťastně, dokud můžete!"

Pak hobity objal po způsobu svého lidu, shýbl se, položil jim ruce na ramena a políbil je na čelo. "Jděte, a s vámi ať jde dobrá vůle všech dobrých lidí!" řekl.

Poklonili se k zemi. Pak se obrátil a bez ohlédnutí je opustil a odešel ke svým dvěma strážným, kteří stáli opodál. Žasli, jak rychle se teď tito muži v zeleném pohnuli a zmizeli téměř mžikem oka. Les, kde stál předtím Faramir, vypadal pustý a bezútěšný, jako když přejde sen.

Frodo vzdychl a obrátil se zpátky k jihu. Jako by chtěl dát najevo opovržení takovými zdvořilostmi, rýpal se Glum v humusu u kořenů stromu. "Už zas má hlad?" pomyslel si Sam. "Tak zase do toho!"

"Už jssou pryč?" řekl Glum. "Ošškliví špatní lidišky! Sméagola ještě bolí krk, jistě, jistě. Pojďme!"

"Ano, pojďme," řekl Frodo. "Jestli ovšem umíš jedině mluvit zle o těch, kteří se nad tebou smilovali, tak mlč!"

"Miloušek pánešek!" řekl Glum. "Sméagol jenom žertoval.

Vždycky odpouští, jistě, jistě, i páneškovy švindlíšky. Ale jistě, miloušek pánešek, miloušek Sméagol!"

Frodo a Sam neodpověděli. Hodili si batohy na záda, vzali hole a vykročili do ithilienských lesů.

 Toho dne si dvakrát odpočali a snědli trochu jídla, které opatřil Faramir: sušené ovoce a solené maso, dostatečnou zásobu na řadu dní; a chléb, který vypadal, že postačí, dokud bude měkký. Glum nejedl nic.

Slunce vstalo, přešlo jim nad hlavami neviděno a začalo klesat; světlo mezi stromy na západě zezlátlo. Stále šli chladivým zeleným stínem a kolem bylo ticho. Zdálo se, že všichni ptáci ulétli anebo oněměli.

Na mlčící lesy se časně snesla tma, a než padla noc, zastavili se unaveni, protože od Henneth Annunu ušli více než jedenadvacet mil.

Frodo si lehl a prospal se v hlubokém humusu pod prastarým stromem.

Sam byl vedle něho méně klidný; mnohokrát se vzbudil, nikdy však nezahlédl Gluma, který se vytratil, sotva se uložili k odpočinku.

Jestli spal o samotě v nějaké díře v okolí, anebo se celou noc neklidně potuloval, to neřekl, vrátil se však s prvním zábleskem světla a vzbudil své společníky.

"Musí vstávat, jistě, musí vstávat!" řekl. "Ještě musí jít dlouhou cestu na jih a na východ. Hobitci musí spěchat!"

Den uplynul vcelku jako předešlý, jen ticho se zdálo hlubší; vzduch začal být těžký a pod stromy bylo dusno. Bylo to, jako když se schyluje k bouřce. Glum se často zastavoval, větřil a pak si mumlal a pobízel je k větší rychlosti.

Když se třetí část jejich denního pochodu protahovala a odpoledne skomíralo, les se rozevřel a stromy byly větší a roztroušenější. Na širokých pasekách stály veliké temné cesmíny a mezi nimi tu a tam na omšelých jasanech a obřích dubech rašily právě zelenohnědé pupeny.

Kolem se rozkládaly táhlé palouky zelené trávy stříkané orsejem a sasankami, které se teď bíle a modravě ukládaly k spánku. Byly tu i plochy plné listů lesních hyacintů: jejich úhledné stonky již prorážely humusem. Nebylo vidět živého tvora, ptáka ani čtvernožce. Ale Glum v těchto otevřených prostorách dostával strach a šli teď ostražitě, kmitajíce z jednoho dlouhého stínu do druhého.

Když došli na konec lesa, světlo již rychle sláblo. Usadili se pod starým sukovitým dubem, který vyháněl zkroucené kořeny jako hady dolů ze strmého drolivého břehu. Před nimi leželo hluboké šedé údolí.

Na druhé straně na západě řeřavěly gondorské hory pod nebem s ohnivými skvrnami. Nalevo ležela tma - věžité skály hor Mordoru; z ní vycházelo ono dlouhé údolí a spadalo jako šířící se koryto směrem k  Anduině. Na jeho dně chvátala říčka. Frodo slyšel v tichu stoupat její kamenný hlas, a podle ní se po bližší straně vinula dolů silnice jako bledá stuha, dolů do studených šedých mlh, jichž se nedotkl jediný záblesk západu slunce. Frodovi se zdálo, že tam v dálce vidí vysoké šeré vrcholky a polámané fialy prastarých opuštěných temných věží, jako by pluly po stínovém moři.

Obrátil se ke Glumovi. "Víš, kde jsme?" řekl.

"Jistě, pánešku. Nebezpečná místeška. To je silnice od Měsíční věže, pánešku, dolů do rozpadlého města na pobřeží Řeky. Rozpadlé město, jistě, moc ošklivé místo, spousta nepřátel. Neměli jsme dát na lidské rady. Hobiti si daleko zašli. Musí teď na východ, tamhle nahoru."

Máchl vychrtlou paží k potemnělým horám. "A po téhle silnici nemůžeme. Ne, ne. Tady chodí kruťasi dolů od Věže."

Frodo hleděl dolů na silnici. Teď po ní rozhodně nic nešlo. Vypadala ztraceně a opuštěně, jak sbíhala do pustých rozvalin v mlze. Ve vzduchu však bylo cítit zlo, jako by snad po ní skutečně procházelo cosi, co oči nevidí. Frodo se otřásl, když znovu pohlédl na daleké věžičky, které teď roztávaly v noci, a zvuk vody zněl studeně a krutě: hlas Morgulduiny, toku, který proudil z Údolí přízraků.

"Co budeme dělat?" řekl. "Šli jsme dlouho a daleko. Nenajdeme si někde v lesích místo, kde se můžeme schovat a lehnout si?"

"Nemá smysl schovávat se ve tmě," řekl Glum. "Teď se musí hobitci schovávat ve dne, jistě, ve dne."

"Hele!" řekl Sam. "Musíme si trochu odpočinout, i kdybychom měli vstávat vprostřed noci. Ještě bude kolik hodin tma, dost času, abys nás odvedl kus cesty, jestli trefíš."

Glum neochotně svolil a obrátil se zpátky ke stromům. Chvíli se prodírali na východ houštinami na kraji lesa. Nechtěl odpočívat na zemi tak blízko zlopověstné silnice, a tak se po menších dohadech vydrápali do rozsochy velikého dubu, jehož husté větve vyrážející do všech stran od kmene poskytovaly dobrý úkryt a celkem pohodlné útočiště. Padla noc a pod stromovým baldachýnem se docela setmělo.

Frodo a Sam vypili trochu vody a pojedli chléb a sušené ovoce; Glum se ihned stočil a usnul. Hobiti nezamhouřili oka.

Muselo být něco po půlnoci, když se Glum probudil; náhle si uvědomili, že na ně zpod víček hledí jeho bledé oči. Naslouchal a větřil, což byl zřejmě, jak si už povšimli, jeho způsob určování času v noci.

"Odpočali jsme si? Vyspinkali se?" řekl. "Pojďme!"

 "Neodpočali a nevyspinkali," zavrčel Sam. "Ale půjdeme, když to musí být."

Glum rázem spadl z větví na všechny čtyři a hobiti ho pomaleji následovali. Sotva byli dole, šli dál a Glum je vedl na východ do temné stoupající krajiny. Mnoho neviděli, protože noc byla teď tak hluboká, že si stěží uvědomovali pně stromů, dokud do nich nenarazili. Půda byla stále rozbitější a chůze obtížnější, Glumovi to však zřejmě nevadilo. Vedl je mlázím a ostružiním, někdy kolem hrany hluboké průrvy nebo temné jámy, někdy do černé prohlubně zarostlé křovím a zase ven; kdykoli však kousek sestoupili, byl následující výstup delší a strmější. Vytrvale stoupali. Při první zastávce se ohlédli a matně rozeznali střechu lesa, který nechali za sebou, jako obrovský hutný stín, temnější noc pod temným prázdným nebem. Na východě jako by vyvstávala veliká černava a ujídala slabé zamlžené hvězdy. Později vyklouzl z pronásledujícího mraku zapadající měsíc, byl však obkroužen nezdravé žlutou září.

Konečně se Glum obrátil k hobitům. "Brzo den," řekl. "Hobiti musí spěchat. Není bezpečné zůstávat tady v otevřené krajině. Pospěšte!"

Zrychlil krok a hobiti ho zmořeně následovali. Brzy začali zlézat veliký hřbet. Z velké části byl pokryt hustým porostem hlodaše, borůvčí a nízkého hustého trní, ačkoli tu a tam se rozvíraly holiny, jizvy nedávných ohňů. Keřů hlodaše směrem k vrcholku přibývalo. Byly velmi staré a vysoké, dole vychrtlé a nohaté, nahoře však byly husté a již na nich vyrážely žluté květy, které probleskovaly tmou a vydávaly lehkou nasládlou vůni. Ostnaté houštiny byly tak vysoké, že hobiti pod nimi mohli jít vzpřímeně a procházeli dlouhými suchými uličkami s hlubokým kobercem pichlavého humusu.

Na druhé straně tohoto širokého hřbetu přerušili pochod a zalezli do úkrytu pod spletené hloží. Pokroucené větve sklánějící se k zemi byly porostlé šplhavým bludištěm starých šípků. Hluboko uvnitř byla síňka s trámovím z mrtvých větví a šlahounů a se střechou z prvních jarních lístků a výhonků. Chvíli tam leželi, příliš unavení i na jídlo, a otvory v úkrytu pozorovali, jak pomalu přibývá dne.

Nepřišel však žádný den, jen mrtvé hnědavé příšeří. Na východě pod nízkým mračnem mdle rudě žhlo; nebyla to však rudá barva svítání.

Přes kopcovitou krajinu se na ně mračily hory Ephel Dúath. Dole, kde ležela hustá noc a neodcházela, byly černé a beztvaré, nahoře  se proti ohnivému svitu tvrdě a hrozivě rýsovaly zubaté špice a hrany.

Stranou po pravici vyvstávalo veliké rameno hor a temnočerně vybíhalo stínem k západu.

"Kudy půjdeme odtud?" ptal se Frodo. "Je tamhle pod tím černým masívem vchod do - do Morgulského údolí?"

"Musíme na to myslet?" řekl Sam. "Dnes přece nikam nepůjdeme.

Je to ovšem vůbec den?"

"Snad ne, snad ne," řekl Glum. "Ale musíme jít brzo, na Křižovatku.

Jistě, na Křižovatku. Je to tamhleta cesta, jistě, pánešku."

Rudá záře nad Mordorem skomírala. Šero se prohloubilo a z východu se zvedly páry a vlekly se nad nimi. Frodo a Sam se trochu najedli a pak si lehli, ale Glum byl nepokojný. Nechtěl jejich jídlo ani ochutnat, ale napil se trochu vody a pak prolézal křoví, čenichal a mumlal. Pak najednou zmizel.

"Asi šel na lov," řekl Sam a zívl. Měl spát jako první a brzy se ponořil do snu. Zdálo se mu, že je zase v zahradě Dna pytle a něco hledá; na zádech však měl těžký batoh, který mu ohýbal hřbet. Zdálo se, že je tam plno plevele a šťovíku, a dole u živého plotu podnikaly nájezd do záhonů ostružiny a kapradí.

"To bude práce, už to vidím, ale jsem unavený," říkal pořád. Tu si vzpomněl, co hledá. "Dýmku," řekl, a s tím se probudil.

"Ty hlupáku!" řekl si, když otevřel oči a divil se, proč leží pod živým plotem. "Vždyť ji máš celý čas v batohu!" Pak si uvědomil nejdřív to, že dýmku v batohu možná má, ale listí ne, a pak, že je stovky mil od Dna pytle. Posadil se. Byla skoro tma. Proč ho pán nechal spát bez vystřídání až do večera?

"To jste vůbec nespal, pane Frodo?" řekl. "Kolik je? Zdá se, že se připozdívá."

"Kdepak!" řekl Frodo. "Ale den temní, místo aby světlal. Je větší a větší tma. Pokud mohu odhadnout, není ještě poledne a spal jsi jen nějaké tři hodiny."

"To bych rád věděl, co se to děje," řekl Sam. "Žene se bouřka?

Jestli ano, tak to bude nejhorší, jaká kdy byla. Budeme litovat, že nejsme někde hluboko v díře, místo abychom trčeli v křoví." Zaposlouchal se. "Co je to? Hřmění, nebo bubnování, nebo co?"

"Já nevím," řekl Frodo. "Už je to slyšet chvíli. Někdy jako by se třásla země, jindy jako když ti v uších tepe ten těžký vzduch."

Sam se rozhlédl. "Kde je Glum? Ještě se nevrátil?"

 "Ne," řekl Frodo. "Ani vidu ani slechu po něm."

"No, nemůžu ho ani vidět," řekl Sam. "Po pravdě řečeno, v životě jsem s sebou nebral nic, co bych tak rád cestou ztratil. Ale byl by to celý on, když s námi šel takovou dálku, aby se teď prostě ztratil, když ho nejvíc potřebujeme - teda jestli nám vůbec někdy k něčemu bude, o čemž pochybuju."

"Zapomínáš na Močály," řekl Frodo. "Doufám, že se mu nic nestalo."

"A já doufám, že na nás něco nešije. A hlavně doufám, že nepadne do jiných rukou, aby se tak řeklo. Protože to bychom se dostali do mrzutostí v tu ránu."

Opět se ozval hřímavý rachot, teď hlasitější a hlubší. Země jako by se jim pod nohama zachvívala. "Myslím, že mrzutostem se nevyhneme," řekl Frodo. "Bojím se, že naše cesta se chýlí ke konci."

"Možná," řekl Sam, "ale dokud je život, je naděje, říkával Kmotr, a je potřeba jíst, dodával většinou. Něco zakousněte, pane Frodo, a pak si zdřímněte."

Odpoledne, jak by se tomu podle Sama nejspíš mělo říkat, uplývalo.

Vyhlížel z úkrytu a viděl jen hnědavý svět bez stínů, jak se zvolna rozplývá v beztvaré a bezbarvé temnotě. Bylo dusno, ale ne teplo.

Frodo spal neklidně. Převracel se a vrtěl a chvílemi mumlal. Dvakrát se Samovi zdálo, že vyslovil Gandalfovo jméno. Zdálo se, že čas se nekonečně vleče. Náhle zaslechl Sam za sebou ostré zasyknutí, a už tu byl Glum na všech čtyřech a zíral na ně svítícíma očima.

"Vstávejte, vstávejte! Vstávejte, ospalové!" šeptal. "Vstávejte!

Není čas se loudat. Musíme jít, jistě, musíme jít a hned. Není čas se loudat!"

Sam na něho podezřívavě hleděl: vypadal vystrašeně nebo vzrušeně.

"Jít teď? Na co si zas hraješ? Ještě není čas. Nemůže být ještě ani čas k svačině, aspoň ve slušných zemích, kde se svačí."

"Hloupost!" sykl Glum. "Nejsme ve slušných končinách. Čas se krátí, jistě, rychle krátí. Není čas se loudat. Musíme jít. Vstávat, pánešku, vstávat!" Sáhl po Frodovi a Frodo, vytržený ze spaní, se prudce posadil a chytil ho za ruku. Glum se vytrhl a ucouvl.

"Není čas na hlouposti," syčel. "Musíme jít. Není čas se loudat!"

Víc z něho nedostali. Kde byl a co myslí, že se valí, když má tak naspěch, to neřekl. Sam byl plný hlubokého podezření a nijak to netajil.

 Frodo však nedal najevo, co mu prochází hlavou. Vzdychl, zvedl batoh a připravil se na cestu do stále houstnoucí tmy.

Glum je vedl z kopce velice kradmo, kdekoli to šlo, držel se v úkrytu a přes otevřené prostranství běžel shrben téměř k zemi; světlo však bylo tak mdlé, že by hobity v jejich kápích a šedých pláštích těžko rozeznalo i bystrooké divoké zvíře a nezaslechlo by je, protože šli tak ostražitě, jak to jen malý nárůdek umí. Šli, zmizeli a ani větvička nezapraskala, ani lísteček nezašelestil.

Asi hodinu šli v řadě za sebou stísněni tmou a naprostým tichem v zemi, které jen tu a tam zdáli přerušilo slabé zarachocení, zahřmění nebo bubnování v nějaké prohlubni mezi kopci. Sešli dolů od svého úkrytu a pak zahnuli na jih. Drželi se v tak přímém směru k horám, jaký dokázal Glum na rozbitém dlouhém svahu najít. Vzápětí nedaleko před nimi jako černá stěna vyvstal pás stromů. Když se blížili, uvědomili si, že jsou obrovské, zřejmě prastaré, a stále vysoko ční, přestože vrcholky mají odrané a polámané, jako by se přes ně přehnala bouře a blesky, avšak nedokázala je zahubit ani otřást jejich nezměrnými kořeny.

"Křižovatka, jistě," zašeptal Glum. Byla to první slova, jež se ozvala od chvíle, kdy opustili úkryt. "Musíme tudy." Obrátili se na východ a Glum je vedl do svahu, a tu se před nimi objevila jižní cesta, jež obtáčela vnější úpatí hor a rázem se nořila do velikého kruhu stromů.

"Tohle je jediná cesta," šeptal Glum. "Za silnicí už žádné stezičky.

Musíme na Křižovatku. A pospěšte. Tiše!"

Bojácně jako zvědové v nepřátelském táboře se doplížili na silnici a kradli se po jejím západním okraji pod kamenným břehem, šedí jako kameny a lehkonozí jako kočky na lovu. Posléze se dostali ke stromům a zjistili, že stojí ve velikém nekrytém kruhu, který se uprostřed otvírá ponuré obloze; prostory mezi mohutnými pni se podobaly velkým temným obloukům jakési zřícené síně. Přímo uprostřed se setkávaly čtyři cesty. Za nimi ležela silnice k Morannonu, před nimi se rozbíhala dál na dlouhou cestu k jihu; napravo stoupala silnice ze starého Osgiliathu, křížila druhou a odcházela na východ do tmy: to byla čtvrtá cesta, silnice, kterou se měli dát.

Frodo tam okamžik stál pln děsu a tu si uvědomil světlo; uviděl je zářit vedle sebe Samovi ve tváři. Obrátil se a za obloukem větví spatřil silnici k Osgiliathu, jak ubíhá rovně jako natažená stuha dolů, dolů na  západ. Tam, daleko za smutným Gondorem utonulým v stínu, zapadalo slunce. Konečně našlo lem velikého, pomalu se valícího příkrovu mračen a v zlověstném ohni klesalo k ještě neposkvrněnému Moři.

Krátký zásvit padl na obrovitou sedící postavu, nehybnou a vznešenou jako velicí kamenní králové z Argonathu. Roky ji ohlodaly a ruce násilníků ji zmrzačily. Hlavu neměla a na její místo byl na posměch vsazen hrubě opracovaný kulatý kámen nemotorně pomalovaný divošskýma rukama do podoby rozšklebené tváře s jediným velkým rudým okem uprostřed čela. Na kolenou, na mocném trůně a okolo celého podstavce byly škrábance promíšené s nečistými symboly, jichž používala mordorská havěť.

Frodo náhle spatřil v rovných paprscích slunce hlavu starého krále: ležela odvalená u cesty. "Podívej, Same!" vykřikl vzrušeně. "Podívej!

Ten král má zase korunu!"

Oči byly duté a tesaný vous ulomený, na vysokém přísném čele však tkvěla koruna ze stříbra a zlata. Kolem skráně se ovinula jakoby v úctě k padlému králi plazivá rostlinka s kvítky podobnými drobným bílým hvězdičkám, a v puklinách jeho kamenných vlasů se třpytil žlutý rozchodník.

"Navždycky zvítězit nemohou," řekl Frodo. A pak byl krátký záblesk pryč. Slunce zapadlo a zmizelo, a jako když zakryješ lampu, padla černá noc.