ZAPOVĚZENÁ TŮŇ

 

Frodo se vzbudil a zjistil, že se nad ním sklání Faramir. Na vteřinu se ho zmocnily staré obavy a posadil se a odtáhl se.
"Nemáš se čeho bát," řekl Faramir.
"Už je ráno?" zívl Frodo.
"Ještě ne, ale noc se blíží ke konci a úplněk zapadá. Půjdeš se na něj podívat? Je tu rovněž věc, ve které potřebuji tvou radu. Mrzí mě, že tě ruším ze spaní. Půjdeš ale?"
"Půjdu," řekl Frodo, vstal a trochu se roztřásl, když vylezl z teplé pokrývky a kožešin. V jeskyni bez ohně se zdálo chladno. Hluk vody se hlasitě rozléhal v tichu. Oblékl si plášť a šel za Faramirem.
Sam náhle procitl jakýmsi ostražitým instinktem, ze všeho nejdřív uviděl prázdnou postel svého pána a vyskočil na nohy. Pak spatřil ve vchodu, který nyní plnilo bledé, bělavé světlo, dvě temné postavy, Froda a nějakého muže. Pospíšil za nimi podle řad mužů spících na matracích u stěny. Když míjel ústí jeskyně, viděl, že Závěs se nyní proměnil v oslnivý závoj hedvábí a perel a stříbrných nitek: tající rampouchy měsíčního svitu. Nezdržoval se však obdivováním, otočil se a sledoval svého pána úzkým východem ve stěně jeskyně.
Nejdřív šli černou chodbou a pak nahoru po mnoha vlhkých stupních, až přišli na malé odpočívadlo vytesané v kameni a osvětlené oblohou, která se třpytila vysoko nahoře nad dlouhou hlubokou šachtou.
Odtud vedly dvoje schody: jedny, zdálo se, pokračovaly nahoru na vysoký břeh říčky, druhé zatáčely doleva. Jimi se dali. Točily se jako schody ve věži.
Konečně vyšli z kamenné tmy a rozhlédli se. Byli na široké ploché skále bez zábradlí a zídky. Vpravo od nich, na východě, padala bystřina a šplouchala přes mnohé terasy a pak se lila strmým náhonem do hladce přitesaného kanálu, který plnila temnou silou vody zkropené pěnou, a před nohama jim vířila a vrhala se kolmo dolů přes hranu, jež zela po levici. Na samém kraji tam mlčky stál muž a upřeně hleděl dolů.
Frodo se obrátil a pozoroval útlou šíji vody, jak se ohýbá a noří dolů. Pak zvedl oči a zahleděl se do dálky. Svět byl tichý a studený,  jako když se blíží úsvit. Daleko na západě klesal kulatý a bílý úplněk.
Ve veliké dolině pod nimi se třpytily bledé mlhy: široký záliv stříbřitých par, pod nimiž se valily noční vody Anduiny. Za ní se rýsovala černá tma a tu a tam se v ní leskly studeně, ostře, odlehle, bíle jako zuby přízraků štíty Ered Nimrais, Bílých hor Gondorské říše s věčným sněhem na vrcholcích.
Frodo tam chvíli stál na vysokém kameni, třásl se a ptal se, zda někde v těch obrovitých rozlohách noci kráčí, spí anebo leží mrtvi v mlhovém rubáši jeho bývalí druhové. Proč ho sem vyvedli ze spánku a zapomnění?
Sam dychtil po odpovědi na touž otázku a neubránil se zabručení; myslel, že jenom pro pánovo ucho: "Pohled je to pěkný, to rozhodně, pane Frodo, ale studí z něho u srdce, o kostech ani nemluvě. Co se děje?"
Faramir slyšel a odpověděl. "Západ měsíce nad Gondorem. Sličný Ithil, když odchází ze Středozemě, pohlíží ještě na bílé kadeře staré Mindolluiny. Stojí to za trochu třesavky. Ale kvůli tomu pohledu jsem vás sem nepřivedl - ovšem pokud jde o tebe, Samvěde, tebe jsem nepřivedl vůbec a platíš jen za svou ostražitost. Doušek vína to spraví.
Pojďte se teď podívat!"
Přikročil k mlčenlivému strážnému na tmavé hraně a Frodo jej následoval.
Sam zůstal vzadu. Cítil se až dost nejistě na té vysoké plošině.
Faramir a Frodo pohlédli dolů. Hluboko pod sebou viděli bílé vody vtékat do pěnící mísy a temně vířit v hluboké oválné nádrži ve skalách, než si našly cestu ven úzkou branou a odplynuly pryč, dýmajíce a šumíce, do klidnějších a povlovnějších končin. Měsíc dosud šikmo osvětloval patu vodopádu a blyštěl se na vlnkách nádrže. Vzápětí si Frodo uvědomil na bližším břehu cosi malého a tmavého. Zatímco hleděl, skočilo to však do vody a zmizelo přímo pod vírem a bubláním vodopádu. Proťalo to černou vodu stejně hladce jako šíp nebo ostrý kámen.
Faramir se obrátil k muži po svém boku. "Co bys o tom řekl, Anborne?
Veverka, nebo ledňáček? Jsou v nočních jezerech Temného hvozdu černí ledňáčci?"
"Ať je to co chce, pták to není," řekl Anborn. "Má to čtyři končetiny a potápí se to jako člověk, a že to umí pěkně. Co je to? Hledá cestu Závěsem do naší skrýše? Zdá se, že jsme konečně odhaleni. Mám  tady luk a na oba břehy jsem postavil lučištníky, skoro tak dobré střelce, jako jsem já. Čekáme jen na tvůj povel k střelbě, kapitáne."
"Máme střílet?" otočil se Faramir rychle k Frodovi.
Frodo chviličku neodpovídal. "Ne!" řekl. "Ne, prosím vás, ne."
Kdyby se byl Sam odvážil, řekl by "ano", rychleji a hlasitěji. Neviděl, ale z jejich slov dobře uhodl, nač se dívají.
"Víš tedy, co to je?" řekl Faramir. "Když jsi to viděl, pověz mi tedy, proč bych to měl ušetřit. Za celý rozhovor jsme se ani jednou nezmínili o tvém vyzáblém společníku a já ho pro ten čas nechával stranou.
Mohl počkat, dokud ho nechytí a nepřivedou mi ho. Poslal jsem za ním své nejlepší lovce, uklouzl jim však a nezahlédli ho až do této chvíle, s výjimkou tady Anborna včera za soumraku. Teď se však dopustil vážnějšího přestupku než líčit na králíky na vysočině: opovážil se přijít do Henneth Annunu a propadl životem. Divím se tomu stvoření: je tak tajnůstkářské a tak vychytralé, a přijde si nám hrát do tůně přímo pod oknem. Myslí si, že muži spí celou noc bez hlídek? Proč to dělá?"
"Myslím, že odpovědi jsou dvě," řekl Frodo. "Jednak toho ví málo o lidech, a přestože je vychytralý, vaše útočiště je dobře skryto, takže možná ani neví, že jsou tu schovaní. A pak ho sem, myslím, láká mocná tužba silnější než jeho opatrnost."
"Něco ho sem láká?" řekl Faramir tiše. "Může snad, ví snad o tvém břemeni?"
"To opravdu ano. Sám je po mnoho let nosil."
"On?" vydechl ostře Faramir v údivu. "Ta věc se splétá do nových záhad. Pronásleduje je tedy?"
"Možná. Je to jeho miláček. Ale o tom jsem nemluvil."
"Co tedy hledá to stvoření?"
"Ryby," řekl Frodo. "Podívej!"
Upřeli zrak dolů do temné tůně. Na druhém konci se objevila malá černá hlava těsně na okraji stínu skal. Bylo vidět krátký stříbrný záblesk a vír vlnek. Plul stranou a pak se z vody na břeh s úžasnou hbitostí vyšplhalo stvoření připomínající žábu. Ihned se posadilo a začalo hryzat malou stříbrnou věc, která se při obracení třpytila; přes kamennou stěnu na konci tůně dopadaly poslední paprsky měsíce.
Faramir se tiše zasmál. "Ryby?" řekl. "To je méně nebezpečný hlad. A možná ne: ryby z tůně Henneth Annunu ho mohou stát všechno, co má."
 "Teď ho mám na mušce," řekl Anborn. "Nemám střelit, kapitáne?
Za nezvaný příchod na toto místo je podle našeho zákona smrt."
"Počkej, Anborne," řekl Faramir. "Je to složitější, než myslíš. Co řekneš teď, Frodo? Proč bychom ho měli ušetřit?"
"To stvoření je zubožené a hladové," řekl Frodo, "a neví o svém nebezpečí. A Gandalf, váš Mithrandir, by vás byl požádal, abyste ho nezabíjeli, pro tento i pro jiné důvody. Zakázal to elfům. Nevím najisto proč a o svých dohadech tu nemohu mluvit otevřeně. Toto stvoření je však určitým způsobem svázáno s mým posláním. Dokud jsi nás nenašel a neodvedl, byl mým průvodcem."
"Tvým průvodcem!" řekl Faramir. "Je to stále podivnější. Mnoho bych pro tebe udělal, Frodo, ale toto ti dopřát nemohu: aby ten vychytralý tulák odtud svobodně odešel a později se připojil k tobě, bude-li chtít, nebo se nechal chytit od skřetů a pod hrozbou mučení jim řekl všechno, co ví. Musí být buď zabit, nebo zajat. Nebude-li zajat rychle, tedy zabit. Jak chytit tohle kluzké stvoření mnoha tváří jinak než opeřeným šípem?"
"Pusť mě a já k němu tiše sejdu," řekl Frodo. "Můžete mít luky napjaté a zastřelit aspoň mě, když zklamu. Já nebudu utíkat."
"Jdi tedy rychle!" řekl Faramir. "Vyjde-li živ, měl by ti věrně sloužit po zbytek svých nešťastných dnů. Odveď Froda dolů na břeh, Anborne, a jděte tiše. To stvoření má nos a uši. Dej mi svůj luk."
Anborn zabručel a vydal se dolů po točitých schodech na odpočívadlo a pak po druhých schodech nahoru, až nakonec došli k úzkému otvoru krytému hustým křovím. Tiše prošli a Frodo se octl nahoře na jižním břehu nad tůní. Bylo teď tma a vodopád byl bledý a šedý a odrážel jen měsíční světlo prodlévající dosud na západní obloze. Gluma neviděl. Popošel dopředu a Anborn šel zlehka za ním.
"Jdi dál!" dechl Frodovi do ucha. "Dávej si pozor napravo. Spadneš- li do tůně, nepomůže ti nikdo než tvůj přítel. A nezapomínej, že jsou tu lučištníci, i když je nevidíš."
Frodo se plazil kupředu, používaje rukou jako Glum, aby nahmatal cestu a neztratil rovnováhu. Skály byly převážně rovné a hladké, ale kluzké. Vzápětí uslyšel nedaleko před sebou syčivé mumlání.
"Rybiška, miloušká rybiška. Bílá tvář odešla pryč, milášku, konešně, jistě. Teď můžeme klidně jíst rybišku. Ne klidně, milášku.
Vždyť Milášek je pryč, jisstě, pryč. Špinavci hobitci, ošškliví hobitci.
Odešli nám, nechali nás, glum; a Milášek je pryč. Jen chudášek Sméagol docela sám. Ne, milášku. Oškliví lidi, oni ho seberou, oni ukradnou mého Miláška. Zloději. Nessnášíme je. Rybišška, miloušká rybišška.
Dá nám jasné oči, silné prsty, jistě. Ušškrtíme je všecky, jistě, když budeme mít možnost. Miloušká rybiška."
Tak to šlo bez ustání jako vodopád, přerušováno jen slabým zvukem slinění a polykání. Frodo se otřásl, naslouchaje s lítostí a odporem.
Přál si, aby to přestalo, aby už nikdy nemusel slyšet ten hlas.
Anborn nebyl daleko. Mohl se odplížit zpátky a požádat ho, ať lovci střílejí. Dostali by se nejspíš dost blízko, teď když Glum hltal a nebyl na stráži. Jediný dobrý zásah a Frodo by se toho bídného hlasu zbavil navždycky. Ale ne, Glum měl teď na něho právo. Služebník má na pána právo pro svou službu, i službu ze strachu. Kdyby nebylo Gluma, byli by utonuli v Mrtvých močálech. A Frodo také jaksi docela jasně věděl, že Gandalf by si to nepřál.
"Sméagole!" zvolal tiše.
"Rybiška, miloušká rybiška!" řekl hlas.
"Sméagole!" řekl trochu hlasitěji. Hlas ustal.
"Sméagole, pán tě přišel hledat. Pán je tady. Pojď, Sméagole!"
Jedinou odpovědí bylo syknutí nabíraného dechu.
"Pojď, Sméagole!" řekl Frodo. "Jsme v nebezpečí. Lidé tě zabijí, když tě tu najdou. Pojď rychle, jestli chceš uniknout smrti. Pojď k pánovi!"
"Ne!" řekl hlas. "Pánešek není miloušek. Nechá chudáška Sméagola a jde s novými přáteli. Pánešek může počkat. Sméagol nedojedl."
"Není čas," řekl Frodo. "Vezmi si rybu s sebou. Pojď!"
"Ne. Musí dojíst rybišku."
"Sméagole!" řekl Frodo zoufale. "Miláček se bude zlobit. Vezmu Miláčka a řeknu: ať spolkne kost a udáví se. Víckrát rybičku neokusí.
Pojď, Miláček čeká!"
Ozvalo se ostré zasyčení. Vzápětí se ze tmy připlížil Glum po čtyřech jako neposlušný pes zavolaný k noze. Napůl snědenou rybu měl v ústech a v ruce druhou. Přišel až k Frodovi, téměř nos k nosu, a očichal ho. Bledé oči mu svítily. Pak vyndal rybu z úst a postavil se.
"Miloušek pánešek!" zašeptal. "Miloušek hobitek, vrátil se k chudáškovi Sméagolovi. Hodný Sméagol přišel. A teď pojďme, honem pojďme, jistě. Skrz stromy, dokud jsou Tváře ve tmě. Jistě, pojďme, jistě!"
 "Ano, brzy půjdeme," řekl Frodo. "Ale ne hned. Půjdu s tebou, jak jsem slíbil. Slibuji znovu. Ale ne hned. Ještě nejsi v bezpečí. Zachráním tě, ale musíš mi důvěřovat."
"Musíme důvěřovat páneškovi?" řekl Glum pochybovačně.
"Proč? Proč nejdeme hned? Kde je ten druhý, ten bručoun a krobián, ten hobit? Kde je?"
"Tam nahoře," ukázal Frodo k vodopádu. "Bez něho nepůjdu.
Musíme k němu zpátky." Srdce mu kleslo. Příliš se to podobalo uskoku.
Neměl ve skutečnosti obavu, že Faramir nechá Gluma zabít, ale pravděpodobně ho uvězní a sváží a to, co Frodo udělal, bude tomu zrádnému stvoření jistě připadat jako zrada. Nejspíš si to nikdy nedá vysvětlit a neuvěří, že mu Frodo zachránil život jediným možným způsobem. Co jiného mohl udělat? Zůstat co nejvíc věrný oběma stranám.
"Pojď!" řekl. "Nebo se Miláček bude zlobit. Jdeme zpátky, proti proudu. Jdi, jdi, jdi první!"
Glum se kousek plazil po okraji, čenichal, pln podezření. Vzápětí se postavil a zvedl hlavu. "Něco tu je!" řekl. "Ne hobit." Náhle se obrátil zpět. Ve vypoulených očích mu kmitalo zelené světélko. "Pánešku!
Pánešku!" zasyčel. "Zlý! Úskočný! Falešný!" Plivl a napřáhl dlouhé paže s bílými cukajícími prsty.
V tu chvíli se zezadu vynořil veliký černý obrys Anborna a sklonil se nad ním. Velká silná ruka ho uchopila za zátylek a přitiskla k zemi.
Glum se smekl jako blesk, jak byl celý vlhký a slizký, kroutil se jako úhoř a kousal a škrábal jako kočka. Ze stínu však vystoupili další dva muži.
"Lež klidně!" řekl jeden. "Nebo do tebe napícháme bodlin jako do ježka. Lež klidně!"
Glum změkl a začal kňourat a fňukat. Svázali ho nepříliš něžně.
"Mírně! Mírně!" řekl Frodo. "Nemá takovou sílu jako vy. Neubližujte mu, pokud se tomu lze vyhnout. Bude klidnější. Sméagole, neublíží ti. Půjdu s tebou a nic se ti nestane. Leda by zabili i mne. Důvěřuj pánovi!"
Glum se obrátil a plivl po něm. Muži ho zvedli, natáhli mu přes hlavu kápi a odnesli ho. Frodo šel za ním a cítil se prabídně. Prošli otvorem v křoví a zpátky po schodech a chodbách do jeskyně. Svítily dvě nebo tři pochodně. Muži se probouzeli. Byl tam Sam a vrhl podivný pohled na bezvládný balík, který nesli muži. "Dostal jste ho?"
řekl Frodovi.
 "Ano. Vlastně ne, nedostal jsem ho. Víš, přišel ke mně, protože mi nejdřív důvěřoval. Nechtěl jsem, aby ho takhle svázali. Doufám, že to bude v pořádku, ale je mi to celé proti srsti."
"Mně taky," řekl Sam. "Nic nikdy nebude v pořádku, kde je tenhle uzlíček neštěstí."
Přišel muž, pokynul hobitům a zavedl je do zákoutí v pozadí jeskyně.
Seděl tam Faramir na své židli a na římse nad hlavou mu opět hořela lampa. Pokynul jim, aby usedli na stoličky vedle něho. "Přineste víno pro hosty," řekl. "A přiveďte zajatce."
Přinesli víno a potom vešel Anborn s Glumem. Stáhl Glumovi kápi z hlavy, postavil ho na nohy a zůstal stát za ním, podpíraje ho.
Glum mžoural, přikrývaje zlobu ve svých očích těžkými bledými víčky.
Vypadal velmi zuboženě: kapalo z něho, byl celý mokrý, páchl rybinou (pořád svíral jednu rybu v ruce), řídké vlasy mu visely po kostnatém čele jako chaluhy a z nosu mu teklo.
"Rozvažte nás! Rozvažte nás!" řekl. "Provaz nás bolí, jistě, bolí nás, a my jsme nic neudělali."
"Ne?" řekl Faramir a hleděl na bídného tvora bystrým pohledem, nevyjadřoval však tváří ani hněv, ani soucit, ani údiv. "Nic? Nikdy jsi neudělal nic, co by zasloužilo spoutání nebo horší trest? To ovšem naštěstí nemusím posuzovat. Dnes v noci jsi však přišel tam, kam přijít znamená smrt. Za ryby z té tůně se platí draze."
Glum pustil rybu z ruky. "Nechce rybišku," řekl.
"Cena není stanovena za ryby," řekl Faramir. "Jen přijít a podívat se na tůň s sebou nese trest smrti. Dosud jsem tě ušetřil na prosbu tady Froda, který říká, že od něho alespoň zasloužíš jistou vděčnost. Musíš ale uspokojit i mne. Jak se jmenuješ? Odkud pocházíš? A kam jdeš?
Co máš na práci?"
"Jsme ztracení, ztracení," řekl Glum. "Nemáme jméno, nemáme práci, nemáme Miláška, nemáme nic. Jenom prázdno. Jenom hlad.
Jistě, máme hlad. Pár mališkých rybišek, ošklivých kostnatých mališkých rybišek, jistě, pro chudáška, a oni řeknou smrt. Tak jsou moudří, tak spravedliví, tak strašně spravedliví."
"Nepříliš moudří," řekl Faramir. "Ale spravedliví ano: snad tak spravedliví, jak naše malá moudrost dovoluje. Rozvaž ho, Frodo!"
Faramir vytáhl z opasku perořízek a podal ho Frodovi. Glum pohyb špatně pochopil, vypískl a padl na zem.
 "No tak, Sméagole!" řekl Frodo. "Musíš mi důvěřovat. Nezradím tě. Odpovídej pravdivě, jestli to dokážeš. Prospěje ti to, neuškodí."
Přeřezal Glumovi provazy na zápěstí a na kotnících a zvedl ho na nohy.
"Pojď sem!" řekl Faramir. "Podívej se na mne! Víš, jak se jmenuje toto místo? Byl jsi tu už někdy?"
Glum pomalu zvedl oči a neochotně se zahleděl do Faramirových.
Vyhaslo v nich veškeré světlo a chviličku matně a bledě zíraly do jasných neúhybných očí muže z Gondoru. Bylo nehybné ticho. Pak svěsil hlavu a krčil se, dokud nedosedl na podlahu. Třásl se. "My nevíme a nechceme vědět," fňukal. "Nikdy jsme sem nešli a nikdy sem už nepůjdeme."
"V tvé mysli jsou zamčené dveře a zavřená okna a za nimi temné místnosti," řekl Faramir. "Soudím ale, že v tomto mluvíš pravdu. To je pro tebe dobře. Jakou přísahou se zavážeš, že se nikdy nevrátíš a že sem nikdy slovem ani znamením nedovedeš žádného živého tvora?"
"Pánešek ví," řekl Glum a po straně pohlédl na Froda. "Jistě, on ví. Slíbíme páneškovi, jestli nás zachrání. Slíbíme Tomu, jistě." Připlazil se Frodovi k nohám. "Zachraň nás, miloušku pánešku!" kňučel.
"Sméagol slibuje Miláškovi, slibuje věrně. Nikdy už nepřijde, nikdy nepromluví, ne, nikdy! Ne, milášku, ne!"
"Jsi spokojen?" řekl Faramir.
"Ano," řekl Frodo. "Buď musíš totiž přijmout tento slib, nebo uplatnit svůj zákon. Víc nedostaneš. Já ale slíbil, že mu nikdo neublíží, když ke mně přijde. A nerad bych vypadal jako zrádce."
Faramir seděl chviličku zamyšleně. "Výborně," řekl nakonec.
"Vydávám tě tvému pánovi, Frodovi, synu Droga. Ať oznámí, co s tebou udělá!"
"Jenže, pane Faramire," uklonil se Frodo, "ještě jsi neoznámil svou vůli stran řečeného Froda, a dokud nebude známa, nemůže dělat plány pro sebe a své společníky. Tvůj rozsudek byl odložen na ráno; to se již ovšem blíží."
"Oznámím tedy svůj výrok," řekl Faramir. "Pokud jde o tebe, Frodo, nakolik mohu já, podřízený vyšší pravomoci, prohlašuji tě za svobodného v Gondorské říši až po její nejzazší starodávné hranice; s výjimkou toho, že ty ani kdokoli s tebou nemáte povolení vstoupit na toto místo bez pozvání. Tento výrok bude platit rok a den a pak je zrušen, jestliže do té doby nepřijdeš do Minas Tirith a nepředstavíš se  pánu a správci města. Potom ho poprosím, aby potvrdil, co jsem učinil, a prodloužil to na celý tvůj život. Prozatím bude každý, koho vezmeš pod ochranu, pod mou ochranou a pod záštitou Gondoru. Dostal jsi odpověď?"
Frodo se hluboce poklonil. "Dostal jsem odpověď," řekl, "a jsem ti k službám, jestliže mají nějakou cenu pro někoho tak vysokého a úctyhodného."
"Mají velkou cenu," řekl Faramir. "A teď, bereš toto stvoření, tohoto Sméagola, pod svou ochranu?"
"Ano, beru Sméagola pod svou ochranu," řekl Frodo. Sam slyšitelně vzdychl; ne nad zdvořilostmi, které jako každý hobit plně schvaloval.
Naopak, v Kraji by si taková věc vyžádala mnohem více slov a poklon.
"Potom ti říkám," obrátil se Faramir ke Glumovi, "že jsi pod rozsudkem smrti; dokud však chodíš s Frodem, jsi z naší strany bezpečný.
Jestliže tě však někdy někdo z Gondorských najde, jak se potuluješ bez něho, rozsudek bude vykonán. A kéž tě rychle najde smrt, v Gondoru nebo jinde, nebudeš-li mu dobře sloužit. Teď mi odpověz: kam chceš jít? Říká, že jsi byl jeho průvodcem. Kam jsi ho vedl?"
Glum neodpovídal.
"To nezůstane utajeno," řekl Faramir. "Odpověz mi, nebo změním svůj výnos." Glum stále neodpovídal.
"Odpovím za něho," řekl Frodo. "Přivedl mě k Černé bráně, jak jsem žádal, nedalo se však projít."
"Do Bezejmenné země není otevřena žádná brána," řekl Faramir.
"Když jsme to viděli, obrátili jsme se a šli po jižní cestě," pokračoval Frodo, "protože říkal, že je nebo by mohla být nějaká stezka nedaleko Minas Ithil."
"Minas Morgul," řekl Faramir.
"Nevím to určitě," řekl Frodo, "ale stezka myslím stoupá do hor na severní straně údolí, kde stojí starodávné město. Jde do vysoké rozsedliny a pak dolů - tam za hory."
"Znáš jméno toho vysokého průsmyku?" řekl Faramir.
"Ne," řekl Frodo.
"Jmenuje se Cirith Ungol." Glum ostře zasykl a začal si mumlat.
"Není to snad jeho jméno?" obrátil se k němu Faramir.
"Ne!" řekl Glum a pak vyjekl, jako by ho cosi bodlo. "Jistě, jistě, slyšeli jsme to jméno. Jednou. Ale co je nám po jméně? Pánešek říká,  že musí dovnitř. Tak nějakou cestu zkusit musíme. Žádná jiná cesta se zkusit nedá, ne."
"Žádná?" řekl Faramir. "Jak to víš? A kdo vůbec prozkoumal všechny kouty té temné říše?" Dlouho a zamyšleně hleděl na Gluma.
Nato znovu promluvil. "Vezmi to stvoření pryč, Anborne. Zacházej s ním jemně, ale hlídej ho. A nezkoušej skákat do vodopádu, Sméagole.
Skály mají takové zuby, že by ti rázem ukrátily život. Nech nás a vezmi si svou rybu!"
Anborn vyšel a Glum šel přikrčeně za ním. Přes zákoutí přetáhli závěs.
"Frodo, myslím, že v tomhle jednáš velmi nemoudře," řekl Faramir.
"Myslím, že bys neměl chodit s tím stvořením. Je špatné."
"Ne, není naveskrze špatné," řekl Frodo.
"Snad ne docela," řekl Faramir, "zloba je však sžírá jako rakovina a zlo roste. Nedovede tě k ničemu dobrému. Jestliže se s ním rozloučíš, dám mu průvodní list a doprovod na kteroukoli hranici Gondoru, kam si bude přát."
"Nepřijal by," řekl Frodo. "Šel by za mnou, jako už to dělá dlouhý čas. A mnohokrát jsem mu slíbil, že ho vezmu pod ochranu a půjdu, kam mě povede. Přece bys nežádal, abych byl vůči němu věrolomný?"
"Ne," řekl Faramir. "Ale ze srdce bych si to přál. Zdá se mi totiž méně zlé radit jinému, aby zrušil slib, než udělat to sám, zejména když vidíš přítele, který se nevěda zavázal k vlastní škodě. Ale ne - chce-li jít s tebou, musíš ho teď snášet. Myslím však, že nejsi vázán jít do Cirith Ungolu, o kterém ti řekl méně, než ví. Tolik jsem v jeho mysli jasně postřehl. Nechoď do Cirith Ungolu!"
"Kam potom půjdu?" řekl Frodo. "Zpátky k Černé bráně, vydat se strážím? Co víš o tom místě, že tě jeho jméno tak děsí?"
"Nic jistého," řekl Faramir. "My Gondorští dnes nechodíme na východ od silnice a nikdo z nás mladších tam nikdy nebyl a žádný nestanul na Horách stínu. O nich známe jen staré zprávy a pověsti zašlých časů. V průsmycích nad Minas Morgul však sídlí nějaká temná hrůza. Řekne-li se Cirith Ungol, starci a učení muži blednou a zmlkají.
Údolí Minas Morgul se obrátilo ke zlu už velmi dávno a bylo hrozbou a děsilo, když ještě zapuzený Nepřítel bydlel daleko odtud a my jsme ovládali velkou část Ithilienu. Jak víš, bylo to kdysi silné město, hrdé, sličné, Minas Ithil, dvojče našeho vlastního města.
 Zmocnili se ho však zlí muži, které Nepřítel ovládl ve své prvotní síle a kteří po jeho pádu bloudili bez pána a bez domova. Říká se, že jejich vůdci byli Muži z Númenoru, kteří upadli do špatnosti; jim dal Nepřítel Prsteny moci a pohltil je: stali se živými přízraky, strašlivými a zlými. Když odešel, zabrali Minas Ithil a usídlili se tam a naplnili celé údolí rozkladem; zdálo se prázdné, a nebylo, protože ve zřícených zdech bydlel strach. Devět pánů to bylo, a po návratu svého Pána, jemuž tajně napomáhali a připravovali jej, opět zesílili. Pak z brány děsu vyjelo Devět jezdců a my jim nemohli odolat. Nepřibližuj se k jejich citadele. Dozvědí se o tobě. Je to místo zla, jež neusíná, plné očí bez víček. Nechoď tamtudy!"
"Kam jinam mě však pošleš?" řekl Frodo. "Nemůžeš mě sám, jak říkáš, dovést k horám ani přes ně. Přes hory ovšem musím, vázán slibem Radě: buď najdu cestu, nebo při hledání zahynu. A obrátím-li se nazpět, odmítnu-li cestu na jejím hořkém konci, kam se poděju mezi elfy a lidmi? Chtěl bys, abych s tou věcí přišel do Gondoru, s věcí, která tvého bratra dohnala k šílenství? Jaká kouzla by provedla s Minas Tirith? Mají tu být dvě Minas Morgul a šklebit se na sebe přes mrtvou zemi plnou hniloby?"
"To bych nechtěl," řekl Faramir.
"Co bys tedy chtěl, abych udělal?"
"Já nevím. Nechtěl bych jen, abys šel na smrt nebo na mučení. A nemyslím, že Mithrandir by byl zvolil tuto cestu."
"Jenže ten je pryč, a já musím jít takovými stezkami, jaké najdu.
A není čas na dlouhé hledání," řekl Frodo.
"Je to těžký osud a beznadějné poslání," řekl Faramir. "Přinejmenším však pamatuj na mé varování: pozor na toho průvodce Sméagola. Už se dopustil vraždy. Čtu to v něm." Vzdychl.
"Tak se tedy setkáváme a loučíme, Frodo, synu Drogův. Není ti třeba něžných slov; nedoufám, že tě ještě někdy uvidím pod tímto sluncem. Půjdeš teď ale s mým požehnáním tobě a celému tvému lidu.
Odpočiň si trochu, než ti připraví jídlo.
Rád bych se dozvěděl, jak se ten plíživý Sméagol zmocnil věci, o níž mluvíme, a jak ji ztratil, ale nebudu tě teď trápit. Pokud se jednou přece jen vrátíš do země živých a budeme si někde na sluníčku, opřeni o zeď, vyprávět své osudy a smát se starým žalům, pak mi to vypovíš.
Do toho času, anebo do nějakého jiného, kam nedohlédnou Vidoucí  kameny Númenoru, sbohem!" Vstal, hluboce se poklonil Frodovi, roztáhl závěs a odešel do jeskyně.