PŘECHOD PŘES MOČÁLY

Glum se pohyboval rychle, hlavu a krk měl vystrčeny kupředu a často používal nejen nohou, ale i rukou. Frodo a Sam měli dost práce, aby s ním udrželi krok, zdálo se však, že už nepomýšlí na útěk, a když zůstali pozadu, obracel se a čekal na ně. Po čase je dovedl na kraj úzké rokle, na kterou již narazili, teď však byli dále od pahorků.

"Tady je!" vykřikl. "Tady dole je cesta, jistě. Teď po ní půjdeme - tamhle, tamhletudy ven." Ukázal na jihovýchod k močálům. Jejich puch jim vstupoval do chřípí; byl těžký a nečistý i v chladném nočním vzduchu.

Glum pobíhal sem tam po břehu a posléze na ně zavolal: "Tady!

Tady se dostaneme dolů. Sméagol už tudy šel: šel jsem tudy a schovával se před skřety."

Šel napřed a hobiti za ním slézali dolů do tmy. Nebylo to těžké, protože trhlina tu byla jen asi patnáct stop hluboká a asi dvanáct široká.

Po dně tekla voda; bylo to vlastně řečiště jedné z mnoha říček, které spadaly z kopců a dále se vlévaly do stojatých tůní a bahnišť.

Glum se otočil vpravo, víceméně na jih, a pleskal nohama v mělkém proudu. Zdálo se, že má z vody velké potěšení, chichotal se sám pro sebe a tu a tam dokonce zakrákoral jakousi písničku.

Po zemi studené moc se nám špatně jde, odřeme si nožišku.

Skály a skáličky jsou jako kostičky, masa ani trošičku.

Potůček a louže, do těch se to klouže, ochladit se chvilišku!

A teď bysme chtěli - Ha, ha! Copak bysme chtěli?" řekl a po straně pohlédl na hobity. "My vám to řekneme," zakrákoral. "On to uhodl dávno, Pytlík uhodl." Oči  se mu zaleskly, a když Sam ve tmě postřehl ten záblesk, vůbec se mu nezdál přívětivý.

Nedýchá to, přece žije, jako smrtka studené je; žízeň nemá, přece pije, brnění má, neřinčí v něm; na suchu tone, ostrov je pro ně pohoří z písku.

O vodotrysku myslí si, že vítr vane.

Je to krásně hladké, pane.

Pohrajem si trošičku!

A tak bysme chtěli, abysme tu měli šťavňaťoučkou rybičku!

Tato slova Samovi tím důrazněji připomněla problém, kterým se trápil od chvíle, kdy pochopil, že jeho pán přijme Gluma za průvodce: problém obživy. Nenapadlo ho, že by o tom mohl přemýšlet jeho pán, ale soudil, že Glum ano. Opravdu - jak se vlastně Glum živil při svém osamělém putování? "Moc dobře ne," pomyslel si Sam. "Vypadá pěkně vyhladověle. Asi by si nijak neošklivil zkusit, jak chutná hobit, když nejsou ryby, to bych se vsadil - kdyby nás načapal, jak spíme. To se mu ovšem nepovede; Sama Křepelku teda nenačapá."

Klopýtali temnou točitou roklí hrozně dlouho, alespoň Frodovým a Samovým unaveným nohám to tak připadalo. Rokle zahnula na východ a byla čím dál širší a mělčí. Konečně začalo nebe nahoře blednout prvním jitřním šíráním. Glum nejevil žádné známky únavy, ale teď vzhlédl a zastavil se.

"Blíží se den," zašeptal, jako by den byl cosi, co ho může zaslechnout a skočit po něm. "Sméagol zůstane tady, zůstanu tady, a Žlutá tvář mě neuvidí."

"My bychom slunce viděli rádi," řekl Frodo, "ale zůstaneme tu; na další cestu jsem teď příliš unavený."

"To od vás není moudré, že se radujete ze Žluté tváře," řekl Glum.

"Odhalí vás. Miloušci rozumňoušci hobitci zůstanou se Sméagolem.

 Jsou tady skřeti a ošklivé věcičky. Vidí daleko. Zůstaňte tu a schovejte se se mnou!"

Všichni tři se uvelebili k odpočinku na úpatí skalnaté stěny rokle.

Nebyla už o mnoho vyšší než urostlý muž a u paty byla široká plochá lavice suchého kamene. Voda proudila korytem na druhé straně. Frodo a Sam se posadili na jednu plošinu a opřeli si záda. Glum pleskal nohama a hrabal se v potoce.

"Musíme něco sníst," řekl Frodo. "Máš hlad, Sméagole? Máme moc málo na rozdávání, ale dáme ti, co můžeme."

Při slově hlad zahořelo v Glumových bledých očích zelené světlo a jako by se ještě víc vypoulily z jeho hubené nezdravé tváře. Na okamžik upadl do svých starých glumovských způsobů. "Jsme vyhládlí, jisstě, vyhládli jsme, milášku," řekl. "Copak to jedí? Mají miloušci rybisku?" Vyplázl jazyk mezi ostrými žlutými zuby a olízl si bezbarvé rty.

"Ne, ryby nemáme," řekl Frodo. "Máme jenom tohle" - zvedl oplatku lembasu - "a vodu, pokud je zdejší voda pitná."

"Jisstě, jisstě, miloušká vodiška," řekl Glum. "Pijme, pijme, dokud můžeme! Ale co to mají, milášku? Chroupe to? Chutná to?"

Frodo ulomil kousek oplatky a podal mu ji na listovém obalu.

Glum přičichl k listu a tvář se mu změnila; projela jí křeč hnusu a známka staré zlomyslnosti. "Sméagol to cítí!" řekl. "Listy z elfí země, fuj! Smrdí. Lezl po těch stromech a nemohl si ten zápach umýt z rušišek, ze svých milouškých rušišek." Upustil list, vzal si růžek oplatky a ukousl. Odplivl si a přepadl ho záchvat kašle.

"Ach, ne!" prskal. "Vy chcete chudáka Sméagola zadusit. Prach a popel, to on jíst nemůže. Musí hladovět. Sméagolovi to ale nevadí.

Miloušci hobitci. Sméagol slíbil. Bude hladovět. Nemůže jíst hobití jídlo. Bude hladovět. Chudášek hubený Sméagol!"

"Je mi líto," řekl Frodo, "ale nemohu ti bohužel pomoci. Myslím, že by ti tohle jídlo udělalo dobře, kdybys to zkusil. Ale možná že to ještě nemůžeš ani zkusit, aspoň prozatím."

Hobiti mlčky žvýkali svůj lembas. Sam si pomyslel, že chutná kupodivu lépe, než chutnal už dlouhý čas; Glumovo chování mu znovu připomnělo, jakou má chuť. Cítil se však nesvůj. Glum sledoval každé sousto z ruky do úst jako dychtivý pes u židle při obědě. Teprve když dojedli a chystali se k odpočinku, byl zřejmě přesvědčen, že nemají  žádné utajené lahůdky, o které by se s ním mohli podělit. Šel tedy, posadil se kousek stranou a pofňukával.

"Podívejte!" zašeptal Sam Frodovi, nijak moc potichu; bylo mu celkem jedno, jestli ho Glum slyší nebo ne. "Musíme se trochu vyspat, ale ne oba naráz, když je ten hladový lotr nablízku, ať slíbil nebo neslíbil.

Sméagol nebo Glum, vsadím se, že svoje zvyky hned tak nezmění.

Jděte spát, a já vás zavolám, až nebudu moct udržet víčka. Budeme se střídat jako předtím, dokud je tady kolem."

"Možná že máš pravdu, Same," řekl Frodo otevřeně. "Změnil se, ale jak a jak hluboce, tím si nejsem jist. Ale vážně, myslím, že se není čeho bát - prozatím. Hlídej ovšem, jestli chceš. Popřej mi asi dvě hodiny, víc ne, a pak mě vzbuď."

Frodo byl tak unavený, že sotva domluvil, hlava mu padla na prsa a usnul. Zdálo se, že Glum už nemá žádné obavy. Stočil se a rychle a zcela bezstarostně usnul. Vzápětí mu začal dech lehce sykat mezi sevřenými zuby, ležel však jako kámen. Po chvíli Sam vstal v obavě, že bude-li naslouchat dechu svých společníků, usne sám, a jemně Gluma šťouchl. Jeho ruce se rozevřely a zacukaly, jinak se však nepohnul.

Sam se sklonil a zašeptal mu do ucha rybiška, ale nebylo vidět žádnou reakci, ani dech se Glumovi nezadrhl.

Sam se poškrábal na hlavě. "Musí doopravdy spát," zabručel. "A kdybych byl jako Glum, tak se víckrát neprobudí." Přemohl myšlenku na meč a provaz, která mu vytanula v mysli, a šel se posadit k pánovi.

Když se vzbudil, nebe nahoře bylo šeré, ne světlejší, ale tmavší, než když snídali. Sam vyskočil na nohy. Už jen z toho, jak zotavený a hladový se cítil, pochopil, že prospal celý den, nejméně devět hodin.

Frodo ještě pořád tvrdě spal, teď natažen na boku. Gluma nebylo vidět.

Samovi vyskočila v mysli řada hanlivých pojmenování pro sebe sama, načerpaná z rozsáhlé otcovské slovní zásoby. Pak ho napadlo i to, že pán měl pravdu: prozatím se nebylo před čím střežit. Tak či onak zůstali oba živí a neuškrcení.

"Chudák jeden!" řekl si napůl kajícně. "Teď bych rád věděl, kam se poděl?"

"Nikam daleko, nikam daleko!" řekl hlas nad ním. Vzhlédl a proti večerní obloze spatřil obrys Glumovy veliké ušaté hlavy.

"Hele, co to děláš?" vykřikl Sam. Jeho podezření se vrátilo, sotva spatřil tu podobu.

"Sméagol má hlad," řekl Glum. "Brzy se vrátí."

 "Vrať se hned!" zařval Sam. "Hej! Vrať se!" Ale Glum zmizel.

Frodo se Samovým výkřikem probudil, posadil se a protíral si oči.

"Nazdar! Něco se děje?" řekl. "Kolik je hodin?"

"Nevím," řekl Sam. "Počítám, že je po západu slunce. A on šel pryč. Říkal, že má hlad."

"Nedělej si starosti!" řekl Frodo. "S tím se nedá nic dělat. Ale však on se vrátí. Slib ho ještě chvíli bude držet. A svého Miláška stejně neopustí."

Frodo jen mávl rukou, když slyšel, že hodiny tvrdě spali s Glumem, a velmi hladovým Glumem, vedle sebe. "Nedávej si žádné Kmotrovy přezdívky," řekl. "Byl jsi vyčerpaný a dobře to dopadlo; teď jsme si oba odpočali. A máme před sebou těžkou cestu, nejhorší ze všech."

"A co jídlo?" řekl Sam. "Za jak dlouho to vlastně celé vyřídíme?

A až to budeme mít za sebou, co uděláme pak? Ten cestovní chleba drží člověka báječně na nohou, i když by se dalo říct, že žaludek úplně neuspokojí, aspoň můj ne; tím nechci nijak urazit ty, co ho dělali. Ale každý den musíme trochu odjíst a nepřibývá ho. Počítám, že nám vystačí tak na tři neděle, a to s utaženým opaskem, a když se budeme hodně krotit! Zatím jsme si moc popřávali."

"Nevím, jak dlouho nám bude trvat, než - skončíme," řekl Frodo.

"Nešťastně jsme se zdrželi v kopcích. Jenže, Samvěde Křepelko, můj milý hobite - vážně, Same, můj znejmilejší hobite a nejlepší kamaráde - myslím, že s tím, co bude pak, si nemusíme dělat hlavu. Vyřídit to, jak říkáš - jakou máme naději, že to vůbec dokážeme? A jestli ano, kdo ví, co z toho vzejde, když ten Jeden padne do Ohně a my budeme u toho? Ptám se tě, Same, je pravděpodobné, že ještě někdy budeme potřebovat chleba? Já myslím, že ne. Jestli si dokážeme zachovat všechny čtyři, aby nás donesly k Hoře osudu, víc dokázat nemusíme.

A já začínám mít pocit, že nedokážu ani to."

Sam mlčky přikývl. Vzal pána za ruku a sklonil se nad ní. Nepolíbil ji, ačkoli na ni dopadly jeho slzy. Pak se odvrátil, přejel si nos rukávem, vstal a dupal kolem, pokoušel se pohvizdovat a mezi jednotlivými pokusy bručel: "Kde je ta zatracená potvora?"

Glum se ve skutečnosti vrátil zanedlouho; přišel však tak tiše, že ho neslyšeli, dokud nestál před nimi. Prsty a obličej měl umazané černým blátem. Ještě žvýkal a slintal. Co žvýká, na to se raději neptali a ani na to nemysleli.

 "Červy, brouky, něco slizkého z děr," pomyslel si Sam. "Brrr!

Odporné stvoření, chudák jeden!"

Glum neříkal nic, dokud se zhluboka nenapil a neumyl se v potoce.

Pak k nim přišel a olizoval se. "Už je mi líp," řekl. "Odpočali jsme si? Připravení na cestu? Miloušci hobitci krásně spí. Už věří Sméagolovi?

Moc, moc dobře."

Další úsek jejich pouti se velmi podobal předchozímu. Šli dál a rokle byla stále mělčí a její sklon povlovnější. Dno bylo méně kamenité a víc hlinité a její stěny se zvolna snížily v pouhé břehy. Začala se točit a rozbíhat. Noc se chýlila ke konci, měsíc a hvězdy však zakrývaly mraky, a tak příchod dne poznali jen ze šířícího se řídkého světla. Po mrazivé hodině došli na konec vodního toku. Břehy se proměnily v mechem obrostlé pahrbky. Přes poslední lavici rozpadajícího se kamene potok bublal a padal do hnědého bahniska a mizel. Suché rákosí syčelo a chrastilo, ačkoli žádný vítr necítili.

Po obou stranách i vpředu se do šerého polosvětla na východ a na jih táhly rozsáhlé mokřady a bahniště. Z temných a ošklivých jezírek vydechovaly a kroutily se mlhy. Jejich puch dusivě visel v nehybném vzduchu. V dálce, teď skoro přímo na jihu, se rýsovaly horské stěny Mordoru jako černá závora z nevlídných mraků plujících nad nebezpečně zamlženým mořem.

Hobiti teď byli zcela vydáni do rukou Glumovi. Nevěděli, a v tom mlhavém svitu nemohli ani tušit, že jsou vlastně na samé severní hranici močálů, jejichž převážná rozloha se táhla na jih od nich. Kdyby tu zem znali, mohli se s trochou zdržení kousek vrátit, pak zahnout na východ a dostali by se kolem po pevné silnici na holou pláň Dagorlad, pole pradávné bitvy před branami Mordoru. Ne že by to byla slibná cesta. Na kamenité pláni se nebylo kde ukrýt a křižovaly ji silnice pro skřety a vojáky Nepřítele. Tam by je neochránily ani lórienské pláště.

"Kudy půjdeme teď, Sméagole?" zeptal se Frodo. "Musíme přes ty ohavně páchnoucí mokřady?"

"Ale kdepak, kdepak," řekl Glum. "Jestli se hobiti chtějí rychle dostat k temným horám a jít navštívit Jeho, tak ne. Kousek zpátky a kousek okolo" - vyzáblou paží máchl na sever a na východ - "a dostanete se na tvrdé studené silnice rovnou k bránám Jeho země. Spousta Jeho lidí tam bude vyhlížet hosty a moc rádi je odvedou rovnou k Němu. To ano. Jeho Oko se na tu cestu dívá v jednom kuse. Jednou tam přistihlo Sméagola, už dávno." Glum se otřásl. "Ale od té doby  používal Sméagol oči, jistě, jistě; od té doby jsem používal oči a nos.

Znám jiné cestičky. Těžší, ne tak rychlé, ale lepší, jestli nechceme, aby nás viděl. Pojďte za Sméagolem! Provede vás močálem, mlhou, milouškou, hustou mlhou. Pojďte za Sméagolem. Hodně opatrně, a možná že ujdete velký kus cesty, ano, velký kus, než vás chytí, ano, snad."

Byl už den, bezvětrné mračné ráno, a puch močálu ležel v těžkých vrstvách. Nízkou oblačnou oblohou neprorazil jediný sluneční paprsek a zdálo se, že Glum by úzkostně rád pokračoval v cestě ihned. Po krátkém odpočinku tedy opět vyrazili a brzy se ztratili v mlčenlivém světě stínů, odříznuti od výhledu na všechny okolní země, ať už kopce, které opustili, nebo hory, které hledali. Šli pomalu v řadě za sebou: Glum, Sam, Frodo.

Zdálo se, že Frodo je ze všech tří nejunavenější, a přestože šli pomalu, často zaostával. Hobiti brzy zjistili, že to, co vypadalo jako obrovský mokřad, je ve skutečnosti nekonečná síť jezírek, měkkých bahnišť a křivolakých, zpola zadušených potůčků. Bystré oči a nohy se tudy mohly proplést. Tu bystrost Glum rozhodně měl a také ji potřeboval celou. Hlava na dlouhém krku se mu stále otáčela sem a tam.

Přitom čenichal a ustavičně si mumlal. Občas zvedl ruku a zarazil je, shrbeně šel kousek napřed, zkoušel půdu prsty i nohama, anebo jen naslouchal s uchem přitisknutým k zemi.

Bylo to bezútěšné a úmorné. V této ztracené končině dosud vládla studená vlhká zima. Jedinou zeleň představoval povlak sinavých chaluh na tmavých mastných hladinách ponurých vod. Mrtvá tráva a hnijící rákos se rýsovaly v mlhách jako odrané stíny dávno zapomenutého léta.

Jak plynul den, světla poněkud přibylo a mlhy se zvedly, zřídly a byly průsvitnější. Daleko nad hnilobou a výpary světa plulo teď pokojnou zemí s podlahou z oslnivých pěn vysoké a zlaté slunce, dole však zahlédli jen jeho prchavý přízrak, krhavý, bledý, bez barvy a bez tepla. I tato chabá připomínka jeho přítomnosti však stačila, aby se Glum kabonil a cukal. Přerušil pochod, a tak odpočívali skrčení jako štvaná zvěř na pokraji veliké hnědé houštiny rákosu. Bylo hluboké ticho; jen na jeho povrchu škrábalo lehounké tetelení vysemeněných květních stvolů a chvění polámaných stébel trávy v drobných pohybech vzduchu, které ani necítili.

"Ani ptáček," řekl Sam truchlivě.

 "Ne, ani ptášek," řekl Glum. "Miloušci ptášci!" olízl si zuby. "Nejsou tu žádní ptášci. Jsou tu hádešci, červíšci, tvorešci v tůních. Spousta všeličeho ošklivého. Žádní ptášci," skončil smutně. Sam na něho pohlédl s odporem.

Tak minul třetí den jejich pouti s Glumem. Než se ve šťastnějších zemích začaly dloužit stíny, šli dál, pořád dál a jen s krátkými zastávkami.

Ty nebyly ani tak kvůli odpočinku, jako kvůli Glumovi. Teď totiž musel i on postupovat velmi opatrně a občas chvíli nevěděl, jak dál. Došli do samého středu Mrtvých močálů a byla tma.

Kráčeli pomalu, shrbeně, drželi se těsně za sebou a pozorně sledovali každý Glumův pohyb. Mokřady byly stále vlhčí a rozlévaly se v široká stojatá jezera, mezi nimiž bylo stále obtížnější najít pevná místa, kde se nohy nebořily do bublajícího bahna. Pocestní byli lehcí; jinak by sotva některý z nich našel cestu.

Vzápětí se docela setmělo; i vzduch se zdál černý a těžko dýchatelný.

Když se objevila světla, Sam si protřel oči; myslel, že na něho jdou mrákoty. Nejdřív uviděl jedno koutkem levého oka: útržek bledého svitu, který se rozplynul. Brzy nato se však objevila další: některá jako matně zářící dým, jiná jako mlhavé plamínky pomalu vyšlehující nad neviditelnými svíčkami, tu a onde se kroutila jako přízračné plachty rozvinované schovanýma rukama. Žádný z jeho společníků však nepromluvil.

Nakonec už to Sam nevydržel. "Co je tohle, Glume?" zašeptal.

"Ta světýlka. Jsou všude kolem nás. Jsme v pasti? Kdo to je?"

Glum vzhlédl. Před sebou měl temnou vodu a lezl sem a tam po zemi, v nejistotě, kudy dál. "Ano, jsou všude kolem nás," zašeptal.

"Klamavá světlíška. Svíšišky za mrtvolky, jistě, jistě. Nevšímej si jich! Nedívej se! Nechoď za nimi! Kde je pánešek?"

Sam se ohlédl a zjistil, že Frodo opět zaostal. Neviděl ho. Vrátil se několik kroků do tmy; neodvažoval se jít daleko ani zavolat hlasitěji než chraplavým šeptem. Náhle klopýtl o Froda, který stál ztracen v zamyšlení a hleděl na bledá světélka. Ruce mu strnule visely; kanula z nich voda a sliz.

"Pojďte, pane Frodo!" řekl Sam. "Nedívejte se na ně! Glum říká, že nesmíme. Musíme se ho držet a dostat se z tohohle prokletého místa co nejrychleji - jestli to půjde!"

"Dobře," pravil Frodo, jako když se vrací ze snu. "Už jdu. Běž!"

 Sam zase pospíšil kupředu. Zakopl o nějaký starý kořen nebo trs trávy. Upadl a ztěžka dolehl na ruce. Ty se mu hluboko zabořily do lepkavého řídkého bahna, takže měl tvář až u hladiny temného jezera.

Ozvalo se slabé zasyčení, zvedl se ohavný puch, světla zakmitala, zatančila a zavířila. Voda pod ním na chviličku vypadala jako okno zasklené špinavým sklem a on se díval skrze ně. Vytrhl ruce z bahniska a s výkřikem odskočil. "Jsou tam mrtví! Ve vodě jsou mrtvé tváře!"

řekl s hrůzou. "Mrtvé tváře!"

Glum se zasmál. "Mrtvé močály, jistě, jistě: tak se jmenují," krákoral, "nemáš se do nich dívat, když svítí svíšišky."

"Kdo to je? Co to je?" ptal se Sam roztřeseně a obrátil se k Frodovi, který už byl těsně za ním.

"Nevím," řekl Frodo jako ze sna. "Ale viděl jsem je také. V tůních, když se rozsvítily svíce. Leží ve všech tůních, bledé tváře hluboko, hluboko pod temnou vodou. Viděl jsem je: sveřepé, zlé tváře a ušlechtilé smutné tváře. Mnoho hrdých a krásných tváří s vodním býlím ve stříbrných vlasech. A všechny v rozkladu, všechny hnilobné, všechny mrtvé. Svítí v nich zlé světlo." Frodo si zakryl oči rukama.

"Nevím, kdo jsou, ale zdálo se mi, že vidím muže a elfy a vedle nich skřety."

"Jistě, jistě," řekl Glum. "Všichni mrtví, všichni hnijí. Elfové, muži i skřeti. Mrtvé močály. Byla jednou jedna veliká bitva, hrozně dávno, jistě, tak to Sméagolovi vypravovali, když byl malý, než přišel Milášek. Byla to veliká bitva. Velicí muži s dlouhými meči a strašliví elfi a vřískaví skřetíšci. Celé dny, celé měsíce bojovali na pláni u Černé brány. Ale Močály se od té doby rozrostly, pohltily hroby; pořád se rozlézají a rozlézají."

"To je přece už celý věk a víc," řekl Sam. "Ti mrtví tam nemůžou být doopravdy! Je to nějaká čertovina, kterou vymysleli v Černé zemi?"

"Kdoví? Sméagol neví," odpověděl Glum. "Nedá se na ně šáhnout, nedá se jich dotknout. Jednou jsme to zkoušeli, jistě milášku.

Jednou jsem to zkusil; ale nedá se na ně šáhnout. Snad jsou jen na dívání, ne na šahání. Ne, milášku! Všichni mrtví."

Sam se na něho černě podíval a opět se otřásl. Myslel, že uhodl, proč se na ně Glum pokoušel sáhnout. "Já je vidět nechci," řekl. "Víckrát ne! Nemůžeme jít dál a pryč odtud?"

 "Jistě, jistě," řekl Glum. "Ale pomališku, pomališku. Moc opatrně!

Nebo půjdou hobitci dolů za mrtvými a rozsvítí se malé svíšišky.

Pojďte za Sméagolem! Nekoukejte na světlíška!"

Odplazil se vpravo a hledal cestičku kolem jezera. Šli těsně za ním, shrbení, a co chvíli užívali rukou stejně jako on. "Jestli to takhle půjde dál, tak z nás nakonec budou tři malí miláškové Glumouškové," pomyslel si Sam.

Přece se dostali na konec černého jezera a opatrně je přešli, plazíce se a přeskakujíce z jednoho zrádného ostrůvku rákosí na druhý.

Často pod nimi půda povolila a stoupli nebo rukama padli do vod ohavných jako žumpa, až byli špinaví a oslizlí až po krk a jeden druhému páchli.

Až pozdě v noci dospěli zase na pevnější půdu. Glum sykal a šeptal si, ale zdálo se, že je potěšen; nějakou záhadnou směsicí hmatu a čichu a nekalou pamětí na tvary ve tmě zřejmě zase docela přesně věděl, kde je, a byl si jistý, kudy dál.

"A teď jdeme!" řekl. "Miloušci hobitci! Statešní hobitci! Moc, moc unavení, to se ví, to my jsme taky, milášku, všichni. Musíme ale odvést páneška od zlých světlíšek, jistě, jistě, musíme." S těmi slovy opět vyrazil téměř poklusem dlouhou uličkou mezi vysokým rákosím a hobiti klopýtali za ním, jak mohli nejrychleji. Za chviličku se však zastavil a pochybovačně natáhl vzduch. Sykl, jako by byl znovu zneklidněn nebo nespokojen.

"Co je?" zavrčel Sam, který špatně pochopil jeho jednání. "Na co čuchat? Ten smrad mě div neporazí, i když si držím nos. Smrdíš a pán taky smrdí; všecko tu smrdí."

"Jistě, jistě, a taky Sam smrdí!" odpověděl Glum. "Chudák Sméagol to cítí, ale hodný Sméagol to snáší. Pomáhá milouškovi páneškovi.

Ale to je jedno. Něco je ve vzduchu. Přichází změna. Sméagol neví; nelíbí se mu to."

Šel dál, jeho neklid však rostl a co chvíli se vztyčil v celé výši a natahoval krk na východ a na jih. Hobiti nějakou chvíli neslyšeli ani necítili, co ho znepokojuje. Pak náhle zůstali stát všichni tři, strnuli a naslouchali. Frodovi a Samovi se zdálo, že daleko, daleko zaslechli dlouhý kvílivý výkřik, vysoký, tenký a krutý. Zachvěli se. V témže okamžiku si uvědomili pohyb ve vzduchu; velice se ochladilo. Stáli, napínali uši, a tu zaslechli hluk připomínající vzdálený vítr. Mlhavá světélka se zachvěla, zmatněla a zhasla.

 Glum se nechtěl hnout dál. Stál, třásl se a drmolil si pod nos, až se vítr přihnal k nim a zasyčel a zaskučel nad močály. Noc trochu zesvětlela, takže viděli nebo zpola viděli beztvaré mlhy, jak se vlekou, svíjejí a kroutí a valí se přes ně dál. Vzhlédli a spatřili, že se mraky trhají.

Ten pohled na chviličku potěšil hobití srdce, Glum se však přikrčil a mumlavě proklínal Bílou tvář. A pak, když Frodo a Sam zírali do nebe a zhluboka dýchali čerstvější vzduch, viděli, že to přichází: malý obláček od prokletých kopců, černý stín vypuštěný z Mordoru, cosi ohromného, okřídleného a zlověstného. Mihlo se to přes měsíc a se smrtícím výkřikem odlétlo na západ rychlostí předhánějící vítr.

Padli k zemi a nepříčetně se tiskli ke studené půdě. Hrůzný stín se však otočil a vracel se, teď níž, a letěl přímo nad nimi, rozháněje výpary bažin svými ohyzdnými křídly. A pak byl pryč. Letěl zpět do Mordoru rychlostí Sauronova hněvu a za ním burácel pryč vítr a Mrtvé močály zůstaly holé a nehostinné. Kam až oko dosáhlo, až k vzdálené hrozbě hor byla teď obnažená pustina postříkaná skvrnami měsíčního světla.

Frodo a Sam vstali a protírali si oči jako děti, které se vzbudily ze zlého snu a vidí, že svět ještě pořád halí známá noc. Glum však ležel na zemi jako omráčený. Těžko ho burcovali a chvíli nechtěl zvednout hlavu, klečel, opíraje se o lokty, a hlavu si kryl velkýma ploskýma rukama.

"Přízraky!" kvílel. "Přízraky na křídlech! Milášek je jejich pánem.

Vidí všesiško, všesiško. Nic se před nimi neschová. Zatracená Bílá tvář! A všechno říkají Jemu. On vidí, On ví. Ach, glum, glum, glum!"

Dokud nezapadl měsíc daleko na západě za Tol Brandirem, nevstal a nepohnul se.

Od té doby měl Sam pocit, že se Glum opět změnil. Víc se lísal a tvářil se přátelštěji; Sam ho však přistihl, že se chvílemi divně dívá, zejména po Frodovi; a stále víc se vracel ke starému způsobu mluvy.

A ještě jednou úzkostí trpěl Sam stále víc. Frodo se zdál unavený, unavený až k vyčerpání. Neříkal nic, vlastně nemluvil skoro vůbec; nestěžoval si, kráčel však, jako by nesl náklad, jehož váha stále roste; a vlekl se pomaleji a pomaleji, takže Sam musel často prosit Gluma, aby počkal a neopouštěl pána.

Skutečně, s každým krokem směrem k branám Mordoru cítil Frodo Prsten na řetízku kolem krku jako větší břemeno. Začínal jej teď cítit jako opravdové závaží, které ho táhne k zemi. Daleko víc ho však  trápilo Oko: tak to pro sebe nazýval. Ono, spíše než tíha Prstenu, ho ohýbalo a hrbilo, když kráčel. To Oko: ten hrozný rostoucí pocit nepřátelské vůle, která se velikou mocí snaží prorazit všemi stíny oblaků a země a masa a uvidět tě; zabodnout se do tebe smrtícím pohledem, abys byl obnažen a nemohl se hnout. Jak tenké, jak vetché už byly ty závoje, které mu dosud bránily. Frodo úplně přesně věděl, kde nyní sídlí ta vůle a její srdce; tak jistě, jako člověk se zavřenýma očima určí, kde je slunce. Byl tváří k ní a její moc bušila do jeho čela.

Glum nejspíš cítil něco podobného. Co se však dělo v jeho bídném srdci mezi tlakem Oka, žádostí po Prstenu, který byl tak blízko, a mezi poníženým slibem, který dal napůl ve strachu ze studeného železa, to hobiti netušili. Frodo o tom vůbec nepřemýšlel, Sam se zabýval především svým pánem a sotva si povšiml temného mraku, který padl na jeho vlastní srdce. Poslal teď Froda před sebe a bděle sledoval každý jeho pohyb, podpíral ho, když klopýtal, a snažil se ho neobratně povzbuzovat.

Když konečně přišel den, hobiti byli překvapení, jak se zlověstné hory přiblížily. Vzduch byl teď jasnější a chladnější a stěny Mordoru byly sice dosud daleko, nebyla to však již oblačná hrozba v nedohlednu, ale sveřepé černé věže mračící se za bezútěšnou pustinou. Močály končily a skomíraly v mrtvých planinách rozpraskaného bahna. Země se před nimi táhla dlouhými, mělkými, neplodnými a nelítostnými svahy k poušti, jež ležela před Sauronovou bránou.

Dokud trvalo šedé světlo, krčili se pod černým kamenem jako červi a choulili se v obavách, že okřídlený děs přiletí znovu a vypátrá je svýma krutýma očima. Ostatek cesty byl stínem rostoucího strachu, v němž paměť nenašla nic, čeho by se zachytila. Ještě dvě noci se vlekli úmornou krajinou bez cest. Zdálo se jim, že vzduch zhrubl a je plný trpkého pachu, který jim zalyká dech a vysušuje ústa.

Konečně pátého rána cesty s Glumem zase stanuli. Před nimi se v úsvitu temně zvedaly veliké hory pod střechou oblak a dýmu. Od jejich úpatí se napřahovaly mohutné bašty a rozbité pahorky, jejichž nejbližší konec byl vzdálen jen asi dvanáct mil. Frodo se rozhlížel s hrůzou. Mrtvé močály a vyprahlá rašeliniště Zemí nikoho byly strašné, avšak země, kterou teď plíživý den zvolna odhaloval jeho uhýbajícím očím, byla mnohem odpudivější. I do Jezera mrtvých tváří snad někdy přišel hubený přízrak zeleného jara; sem však nemohlo jaro ani léto víckrát přijít. Zde nežilo nic, ani malomocné plísně živící se hnilobou. Zející tůně byly zadušeny popelem a plazivými bahny, chorobně bělošedými, jako by hory vyzvrátily kal ze svých útrob na okolní země. Vysoké mohyly na prach rozdrcených skal, veliké kužele zeminy spálené ohněm a poskvrněné jedy stály jako necudný hřbitov v nekonečných řadách, jež zvolna odhalovalo neochotné světlo.

Došli ke spoušti ležící před Mordorem, k trvalému pomníku temné dřiny jeho otroků, jenž měl přetrvat, až všechny jejich záměry zvětší; zem poskvrněná, nevyléčitelně chorá, leda by přišlo Velké moře a omylo ji zapomněním.

"Je mi špatně," řekl Sam. Frodo nepromluvil.

Chvíli tam stáli jako lidé, kteří odhánějí noční můru číhající na pokraji spánku, přestože vědí, že k ránu mohou dojít pouze skrze stíny.

Světlo se rozlévalo a tvrdlo. Zející jámy a jedovaté mohyly byly obludně jasné. Slunce vzešlo a kráčelo mezi oblaky a dlouhými prapory kouře, i sluneční svit však byl pošpiněn. Hobiti nedokázali to světlo vítat; zdálo se nepřátelské, odhalovalo je v jejich bezmocnosti - jako maličké pištící přízraky, které bloudí mezi hromadami popele Temného pána.

Byli tak unavení, že hledali, kde by si mohli odpočinout. Chvíli seděli a nemluvili ve stínu hromady strusky; vycházely z ní však nečisté výpary, svíraly jim hrdlo a dusily je. Glum vstal první. Prskal a klel a beze slova a bez ohlédnutí na hobity se po čtyřech plazil pryč.

Frodo a Sam se plazili za ním, až se dostali do široké, téměř okrouhlé jámy s vysokým břehem na západní straně. Byla studená a mrtvá a na dně se v mnoha barvách rozlévaly splašky. V té ošklivé díře se skrčili a doufali, že v jejím stínu uniknou pozornosti Oka.

Den zvolna uplýval. Trápila je veliká žízeň, vypili však jen pár kapek ze svých lahví - naposledy naplněných v rokli, která jim teď, když se ve vzpomínce ohlíželi, připadala jako krásné a klidné místečko.

Hobiti střídali hlídky. Zprvu nemohli usnout ani jeden, přestože byli velmi unavení; když se však slunce v dálce spouštělo do pomalu plujícího oblaku, Sam si zdříml. Stráž právě držel Frodo. Ležel zády opřen o svah jámy, to ho však nezbavovalo pocitu břemene, které na něm spočívalo. Hleděl do oblohy pruhované kouřem a viděl podivné mátohy, temné jedoucí postavy a tváře z minulosti. Ztratil pojem času, kolísal na okraji spánku a bdění, až na něho přišlo zapomnění.

Náhle se Sam probudil s dojmem, že slyšel pána volat. Byl večer.

Frodo volat nemohl, protože usnul a sklouzl téměř až na dno jámy.

 Byl u něho Glum. Sam měl chviličku dojem, že se snaží Froda vzburcovat, ale pak viděl, že tomu tak není. Glum mluvil sám se sebou.

Sméagol se přel s nějakou jinou myslí, jež užívala téhož hlasu, nutila jej však pištět a syčet. Když mluvil, v očích se mu střídalo bledé a zelené světlo.

"Sméagol slíbil," řekla první myšlenka.

"Jistě, jistě, milášku," přišla odpověď, "slíbili jsme: zachránit svého Miláška, nevydat ho Jemu - nikdy. Ale on k Němu jde, jistě, krok za krokem. Co s ním ten hobit udělá, to jsme zvědaví, jistě, to jsme zvědaví."

"Já nevím. Nemůžu tomu zabránit. Má ho páneček. Sméagol slíbil, že bude pánečkovi pomáhat."

"Jistě, jistě, pomáhat páneškovi: páneškovi Miláška. Ale kdybysme byli pánešek my, pak bysme mohli pomáhat sami sobě, jistě, a pořád bysme dodržovali slib."

"Sméagol ale říkal, že bude moc, moc hodný. Miloušek hobitek!

Sundal krutý provázek Sméagolovi z nožičky. Mluví se mnou miloučce."

"Moc, moc hodný, ano, milášku? Tak buďme hodný jako rybiška, slaďoušká rybiška, ale k sobě. Neublížíme milouškovi hobitkovi, samozřejmě, ne, ne."

"Ale Miláček dostal slib," namítl Sméagolův hlas.

"Tak si ho vezmi," řekl druhý, "a dostaneš slib sám! Potom budeme pánešek my, glum! A ten druhý hobit, ten ošklivý hobit, podezřívavý hobit, se bude plazit, jisstě, glum!"

"Ale miloušek hobitek ne?"

"Ne, ne, jestli nebudeme chtít. Ale je to Pytlík, Milášku, jistě, je Pytlík. Pytlík ho ukradl. Našel ho a neřekl nic, nic. My nenávidíme Pytlíky."

"Ne tohohle Pytlíka."

"Jistě, každého Pytlíka. Všechny lidišky, kteří mají Miláška. Musíme ho mít!"

"Ale On to uvidí, On se to dozví. On nám ho vezme!"

"On vidí. On slyšel, jak jssme hloupě slíbili - proti jeho příkazu, jistě. Musíme ho vzít. Přízraky hledají. Musíme ho mít."

"Pro Něho ne!"

"Ne, slaďoušku. Víš, milášku, když ho budeme mít, můžeme utéct i před ním, ne? Možná že dostaneme velikou sílu, větší než Přízraky.

 Pán Sméagol? Veliký Glum? Sám Glum? Jíst rybišky každý den, třikrát za den, čerstvé z moře. Největší Milášek Glum! Musíme ho mít.

My ho chceme, chceme, chceme!"

"Ale oni jsou dva. Vzbudí se moc rychle a zabijí nás," kňoural Sméagol z posledních sil. "Teď ne. Ještě ne."

"My ho chceme! Ale - " nastalo dlouhé ticho, jako by procitla nová myšlenka. "Ještě ne, aha? Možná. Třeba pomůže Ona. Třeba Ona, jistě."

"Ne, ne! Tak ne!" kvílel Sméagol.

"Jistě! My ho chceme! My ho chceme!"

Pokaždé když mluvila druhá mysl, Glumova dlouhá ruka se pomalu plížila kupředu, kradla se k Frodovi, a pak sebou trhla nazpět, když opět promluvil Sméagol. Nakonec se obě paže se zkřivenými a cukajícími prsty začaly sápat jako pařáty po jeho krku.

Sam ležel zticha, stržen sporem, zpod přivřených víček však pozoroval každý Glumův pohyb. Jeho prosté mysli připadal obyčejný hlad, touha sníst hobity, jako hlavní nebezpečí, které od Gluma hrozí.

Teď si uvědomil, že je to jinak. Glum cítil strašlivé volání Prstenu. On byl samozřejmě Temný pán, Sam však byl zvědav, kdo je Ona. Soudil, že nějaká ohavná přítelkyně, kterou si ten malý mizera pořídil na cestách. Pak zapomněl na úvahy, protože věci očividně zašly dost daleko a začínalo to být nebezpečné. Všechny údy měl nesmírně těžké, ale s námahou se vytrhl a posadil se. Něco ho varovalo, aby byl opatrný a neodhalil, že vyslechl spor. Hlasitě vzdychl a široce zazíval.

"Kolik je hodin?" řekl ospale.

Glum vyrazil mezi zuby dlouhé zasyčení. Chviličku stál zpříma, napjatě a hrozivě; pak se zhroutil, dopadl na všechny čtyři a vylezl do břehu jámy.

"Miloušci hobitci! Miloušek Sam!" řekl. "Ospalci, jistěže, ospalci!

Nechají hodného Sméagola hlídat! Ale je večer. Šero se plíží. Je čas jít."

"Nejvyšší čas!" pomyslel si Sam. "A taky čas se rozejít." Přesto mu projela myslí otázka, zda by teď vlastně svobodně se pohybující Glum nebyl stejně nebezpečný, jako když ho mají s sebou. "Zatraceně!

Kdyby se tak zalknul!" zabručel. Seškrábal se dolů břehem a vzbudil svého pána.

Frodo se cítil kupodivu osvěžen. Zdál se mu sen. Temný stín přešel a v této choré krajině ho navštívilo líbezné vidění. Nic mu z něho v  paměti nezůstalo, a přece díky němu cítil radost a měl lehčí srdce. I jeho břímě na něm spočívalo s menší tíhou. Glum ho vítal s psí radostí.

Chichotal se a štěbetal, praskal dlouhými prsty a šátral Frodovi po kolenou. Frodo se na něho usmál.

"Pojď!" řekl. "Vedl jsi nás dobře a věrně. Tohle je poslední úsek.

Doveď nás k Bráně a nebudu žádat, abys šel dál. Doveď nás k Bráně a můžeš jít, kam chceš - jenom ne k našim nepřátelům."

"K Bráně, ano?" vykvikl Glum a vypadal překvapeně a poděšeně.

"K Bráně, říká pánešek. Jistě, říká to. A hodný Sméagol dělá, o co požádá, jistě. Ale až přijdeme blíž, potom se uvidí, potom se třeba uvidí. Vůbec to nebude miloušké. Ne, ne!"

"Jenom běž!" řekl Sam. "Ať to máme odbyté!"

V houstnoucím šeru se vyškrábali z jámy a pomalu se proplétali mrtvou zemí. Nedošli daleko a opět pocítili strach, který na ně padl, když se nad močály přehnal okřídlený tvor. Zarazili se a choulili se k zle páchnoucí zemi; na tmavé večerní obloze však neviděli nic a hrozba se brzy přehnala kdesi vysoko, snad na nějaké rychlé posílce z Barad- dur. Po chvíli Glum vstal a plazil se dál. Přitom si mumlal a třásl se.

Asi hodinu po půlnoci na ně padl strach potřetí, nyní se však jevil vzdálenější, jako by letěl vysoko nad mraky a strašlivou rychlostí se hnal na západ. Glum však byl bezmocný hrůzou a byl přesvědčen, že honí je, že se o jejich příchodu ví.

"Třikrát!" fňukal. "Třikrát, to je výstraha. Cítí nás tu, cítí Miláška.

Milášek je jejich pán. Tudy dál nemůžeme, ne, ne. To nejde, to nejde!"

Domluvy a vlídná slova už nepomáhaly. Teprve když mu Frodo rozhněvaně přikázal a položil ruku na jílec meče, Glum vstal. Pak se konečně se zavrčením zvedl a šel před nimi jako Spráskaný pes.

Tak proklopýtali úmorný zbytek noci, dokud nepřišel nový den strachu; kráčeli mlčky se sklopenými hlavami a neviděli nic a neslyšeli nic než vítr, který jim syčel do uší.