DOUPĚ ODULY

Možná že byl opravdu den, ale hobiti neviděli velký rozdíl, leda snad, že těžká obloha nad nimi nebyla tak vysloveně černá a podobala se víc veliké kouřové střeše; na místě hluboké noční tmy, jež dosud otálela ve škvírách a skulinách, zahaloval kamennou říši kolem šedý a rozmazaný stín. Šli dál, Glum napřed a hobiti teď bok po boku, vzhůru dlouhou průrvou mezi pilíři a sloupy rozervané omšelé skály, jež stály po obou stranách jako obrovité neopracované sochy. Nikde ani zvuk.

Asi míli před sebou měli velkou šedou stěnu, poslední mohutnou přečnívající hmotu horského kamene. Jak se přibližovali, temněla a vytrvale rostla, až se tyčila vysoko nad nimi a uzavírala výhled dál do krajiny.

U paty jí ležel hluboký stín. Sam zavětřil.

"Fuj! Ten zápach!" řekl. "Je silnější a silnější."

Vzápětí na ně padl stín a uprostřed něho spatřili otvor jeskyně.

"Tohle je cesta dovnitř," řekl Glum tiše. "Tohle je vstup do tunelu."

Nevyřkl jeho jméno: Torech Ungol, Doupě Oduly. Vycházel odtud zápach; ne chorobná vůně rozkladu jako na morgulských lukách, ale nečistý puch, jako by se ve tmě uvnitř hromadila a skladovala nevýslovná špína.

"Je tohle jediná cesta, Sméagole?" řekl Frodo.

"Jistě, jistě," odpověděl. "Jistě, teď musíme touhle cestou."

"To chceš říct, že už jsi tuhle díru prošel skrz?" řekl Sam. "Fuj.

Ale třeba ti smrad nevadí."

Glumovi zableskly oči. "Neví, co nám vadí, viď, milášku? Ne, kdepak. Ale Sméagol umí věci snášet. Jistě. Prošel skrz. Jistěže ano, skrz naskrz. Je to jediná cesta."

"A z čeho jde ten zápach, to bych rád věděl," řekl Sam. "Je to jako - ne, radši to nebudu říkat. Nějaká hnusná skřetí díra, to se vsadím, a jejich staletá špína vevnitř."

"Dobře," pravil Frodo, "skřeti neskřeti, když je to jediná cesta, musíme se po ní dát."

Zhluboka se nadechli a vešli. Po pár krocích byli v čiré neprostupné tmě. Takovou tmu Frodo a Sam nepoznali od neosvětlených chodeb Morie a zde byla snad ještě hlubší a hustší. Tam se pohyboval  vzduch, rozléhala ozvěna, měli vědomí prostoru. Tady byl vzduch nehybný, stojatý, těžký a zvuk hluše zanikal. Jako by kráčeli černými výpary utkanými z čiré tmy, a když je vdechovali, sleply nejen oči, ale i mysl, takže samotná vzpomínka na barvy a tvary a světlo v paměti pohasínala. Noc byla odjakživa a měla být navždycky a noc byla vším.

Chvíli jim však ještě sloužil hmat a skutečně, v nohou i v prstech měli zprvu vnímavost až bolestně zostřenou. Zdi byly na dotek kupodivu hladké a podlaha s výjimkou občasného schodu byla rovná a bez hrbolů a stejnoměrně, ostře stoupala. Tunel byl vysoký a široký, tak široký, že hobiti šli vedle sebe a jen nataženou paží se dotýkali bočních zdí, a přece byli odděleni, odříznuti v samotě a ve tmě.

Glum vstoupil první a zdálo se, že jde jen pár kroků napřed. Dokud si ještě dovedli všímat takových věcí, slyšeli jeho dech, jak syká a zadrhuje přímo před nimi. Po čase jim však smysly otupěly, hmat i sluch jako by zmrtvěly, a šli dál a dál, hlavně silou vůle, s níž vstoupili, vůle projít skrz a touhy dojít konečně k vysoké bráně na druhé straně.

Snad ještě nebyli daleko (Sam ovšem brzy ztratil přehled o čase a vzdálenosti), když Sam, hmataje po zdi, zjistil, že ve stěně napravo je otvor: na okamžik zachytil slaboučký dech méně tíživého vzduchu a pak jej minul.

"Je tu těch chodeb víc," zašeptal s námahou; bylo těžké přinutit dech, aby vydal vůbec nějaký zvuk. "Skřetovatější místo snad nemůže být!"

Potom minuli, on napravo a později Frodo nalevo, tři nebo čtyři takové otvory, některé širší, jiné užší; nebylo však zatím pochyb, která cesta je hlavní, protože byla přímá, nezahýbala a stále stejnoměrně stoupala. Jak dlouhá ale byla, o kolik víc budou muset vydržet, a vydrží vůbec?

Čím dále stoupali, tím nedýchatelnější byl vzduch, a teď se jim v slepé tmě často zdálo, že cítí nějaký odpor hustší než zkažený vzduch.

Jak se tlačili dopředu, cítili, že se jim cosi otírá o hlavu nebo o ruce, dlouhá chapadla, nebo snad splývavý porost; nemohli uhodnout, co to je. A puch pořád rostl. Rostl, až se jim zdálo, že čich je jediný smysl, který jim zůstal nezkalený, a jen proto, aby je trýznil. Hodinu, dvě hodiny, tři hodiny: kolik jich strávili v té díře bez světla? Hodiny spíš dny a týdny. Sam opustil bok tunelu, uhnul k Frodovi, chopili se za ruce, a tak šli spolu dál.

Posléze Frodo, hmataje po zdi vlevo, najednou sáhl do prázdna.

Málem se překotil na bok do nicoty. Tady byl ve skále otvor mnohem širší než všechny, které dosud minuli; vycházel z něho puch tak zkažený a tak pronikavě odtud vyzařovala číhavá zloba, že se Frodo zapotácel.

V tu chvíli ztratil rovnováhu i Sam a upadl dopředu.

Frodo násilím potlačil nevolnost i strach a sevřel Samovu ruku.

"Vstávej!" chraptivě, nehlasně vydechl. "Všechno to vychází odtud, puch i nebezpečí. Honem pryč! Rychle!"

Sebral zbylou sílu odhodlání, vytáhl Sama na nohy a donutil vlastní končetiny k pohybu. Sam klopýtal vedle něho. Jeden krok, dva kroky, tři kroky - nakonec šest kroků. Možná že děsivý neviditelný otvor přešli, ale tak či onak bylo náhle snazší se pohybovat, jako by je pro tu chvíli jakási nepřátelská vůle propustila. Drali se dál, držíce se stále za ruce.

Téměř ihned však přišli na další obtíž. Tunel se větvil, nebo se to zdálo, a ve tmě nemohli určit, která cesta je širší nebo rovnější. Kterou se dát, levou, nebo pravou? Nevěděli o ničem, co by je mohlo vést, a přece muselo být chybné rozhodnutí skoro jistě osudné.

"Kudy se dal Glum?" ztěžka vydechl Sam. "A proč nečekal?"

"Sméagole!" pokusil se zavolat Frodo. "Sméagole!" Hlas mu však zadrhl a jméno mu odpadlo od úst mrtvé. Žádná odpověď ani ozvěna, ani zachvění vzduchu.

"Řekl bych, že teď je pryč doopravdy," zamumlal Sam. "Vsadím se, že přesně sem nás chtěl dostat. Glume! Jestli tě ještě jednou dostanu do ruky, bude tě to mrzet."

Vzápětí tápáním a hmatáním ve tmě zjistili, že otvor vlevo je přehrazen; buď to byla slepá ulička, nebo chodbu zavalil velký kámen.

"Tahle cesta to být nemůže," šeptl Frodo. "Musíme se dát tou druhou, ať je dobrá nebo špatná."

"A rychle!" dechl Sam. "Je tady něco horšího než Glum. Cítím, že se na nás něco dívá."

Ušli sotva pár metrů a za nimi se ozval zvuk, děsivý a strašný v tom těžkém zadušeném tichu: kloktavé zabublání a dlouhé záštiplné zasyčení. Obrátili se zpět, ale nebylo nic vidět. Stáli jako zkamenělí, zírali, čekali a nevěděli nač.

 "Je to past!" řekl Sam a položil ruku na jílec meče; přitom si vzpomněl na temnotu v mohyle, odkud meč pocházel. "Kdyby tu tak byl starý Tom!" pomyslel si. A pak, jak tam stál uprostřed tmy a s černým zoufalstvím a hněvem v srdci, zazdálo se mu, že vidí světlo: světlo v mysli, zprvu až nesnesitelně jasné jako sluneční paprsek očím toho, kdo dlouho ležel v jámě bez oken. Pak světlo nabylo barev: zelené, zlaté, stříbrné, bílé. Daleko, jako na obrázku malovaném elfí rukou, uviděl Paní Galadriel, jak stojí v lórienské trávě a v rukou drží dary. "A Tobě, který neseš Prsten," slyšel ji, "tobě jsem připravila toto."

Bublavé syčení se blížilo a bylo slyšet vrzání, jako by se tmou za svým cílem pomalu pohybovalo cosi mohutného a kloubnatého. Puch přicházel před tím. "Pane! Pane!" vykřikl Sam a do hlasu se mu vrátil život a naléhavost. "Dar Paní! Hvězdná sklenička! Měla vám posvítit v temných místech, jak to říkala. Hvězdná sklenička!"

"Hvězdná sklenička?" zamumlal Frodo jako ten, kdo odpovídá ze spaní a stěží chápe. "Ale ano! Jak to, že jsem na ni zapomněl? ,Ať je ti světlem, až všechna ostatní světla zhasnou.' A teď nám opravdu může pomoci jedině světlo."

Pomalu putovala jeho ruka do záňadří a pomalu pozvedl Galadrielina lahvičku. Chviličku mihotala slabě jako stoupající hvězda, když bojuje s těžkými přízemními mlhami, pak sílila a Frodovi v mysli vykvétala naděje. Začala hořet a vzplála jasným plamenem, srdíčkem oslnivého světla, jako by Eäbendil sám sestoupil z vysokých stezek zapadajícího slunce s posledním silmarilem na čele. Tma ustupovala, až se zdálo, že lahvička září uprostřed koule vzdušného křišťálu, a ruka, jež ji držela, jiskřila bílým ohněm.

Frodo s úžasem hleděl na tento podivuhodný dar, který tak dlouho nosil, aniž tušil jeho plnou cenu a moc. Zřídka si naň cestou vzpomněl, dokud nepřišli do Morgulského údolí, a nikdy jej nepoužil ze strachu před jeho odhalujícím světlem. "Aiya Eärendil Elenion Ancalima!"

zvolal a nevěděl, co vyřkl; zdálo se mu totiž, že z něho promluvil jiný hlas, jasný, nezaražený zkaženým vzduchem jámy.

Jsou však i jiné moci ve Středozemi, moci tmy, a ty jsou staré a silné. Ta, jež kráčela tmou, slýchala elfy vykřikovat to volání dávno v hlubinách času a nedbala na ně, a nezastrašilo ji ani teď. Již během řeči cítil Frodo, jak se k němu upírá veliká zloba a měří si ho smrtícím pohledem. Nedaleko v tunelu mezi nimi a místem, kde se zapotáceli a  klopýtli, si uvědomil oči, jež začínaly vyvstávat, dva veliké chuchvalce očí s mnoha okénky; postupující zloba konečně strhla masku. Zář hvězdné skleničky se tříštila a odlétala zpět od tisíce jejich plošek, za nimi se však rozhoříval bledý smrtonosný oheň, plamen roznícený v jakési hluboké jámě zlé mysli. Byly to obludné a zrůdné oči, zvířecké, a přece plné záměru, a s odpornou rozkoší se pásly na svých obětech, polapených bez naděje na únik.

Frodo a Sam začali v hrůze zvolna couvat, zatímco jejich pohled přitahovaly ty hrozné upřené zhoubné oči; ale jak couvali, oči postupovaly k nim. Frodovi se zachvěla ruka a lahvička pomalu klesla. Pak kouzlo, jež je drželo, náhle povolilo, aby chvíli pro zábavu očí v bezhlavém strachu utíkali. Oba se obrátili a společně prchali; v běhu se však Frodo ohlédl a s hrůzou viděl, že se oči velikými skoky blíží.

Puch smrti ho obklopil jako oblak.

"Stát! Stát!" zvolal zoufale. "Utíkat nemá smysl."

Oči se pomalu kradly blíž.

"Galadriel!" zvolal, sebral odvahu a opět pozvedl lahvičku. Oči se zastavily. Jejich upřený pohled na okamžik povolil, jako by je znepokojil náznak pochybnosti. Tu Frodovo srdce zahořelo a bez rozmýšlení, jedná-li pošetile nebo zoufale, vzal lahvičku do levé ruky a pravou vytasil meč. Žihadlo zablesklo a elfí čepel se zatřpytila ve stříbrném světle, na jejím ostří však zakmital modravý oheň. Pak s hvězdou pozdviženou a jasným mečem napřaženým vykročil Frodo, hobit z Kraje, pevným krokem vstříc očím.

Zakolísaly. Jak se blížilo světlo, vstupovala do nich pochybnost.

Jedno po druhém matněly a pozvolna se stahovaly. Nikdy je ještě nepronásledoval tak smrtící jas. Před sluncem, měsícem a hvězdami byly v bezpečí pod zemí, jenže teď sestoupila hvězda do samotné země.

Stále se blížila a oči začaly kolísat. Jedno po druhém se zatmívaly, odvrátily se a veliká hmota, kterou světlo nezasáhlo, vložila před ně svůj obrovský stín. Byly pryč.

"Pane! Pane!" volal Sam. Byl těsně za ním, i on s taseným mečem pohotově. "Hvězdy na nebi! O tom by elfi složili písničku, kdyby se o tom někdy doslechli! A kdybych tak zůstal živ a vypravoval jim to a slyšel je zpívat! Dál ale nechoďte, pane! Nechoďte do toho pelechu!

Teď máme jedinou možnost. Pojďme pryč z téhle zasmrádlé díry!"

A tak se obrátili zpět, nejdříve šli a potom běželi; podlaha tunelu dál strmě stoupala a každým krokem šplhali výš nad výpary neviděného doupěte a do srdce i údů se jim vracela síla. Nenávistná Bdící však za nimi stále číhala, na chvíli snad oslepená, ale neporažená a stále upnutá k zabíjení. Tu jim přivanul vstříc tenký studený pramének vzduchu. Otvor, konec tunelu, byl konečně před nimi. V touze po volném prostoru nad hlavou se těžce dýchajíce vrhli vpřed; a pak se ohromeně zapotáceli a padli zpět. Východ uzavírala jakási přehrada, ne však kamenná. Zdála se měkká a trochu poddajná, a přece silná a neprostupná; vzduch jí pronikal, ale nikde ani záblesk světla. Znovu zaútočili a byli vrženi zpět.

S lahvičkou pozdviženou se Frodo podíval a spatřil před sebou šeď, kterou záře hvězdné skleničky nepronikala a neosvětlovala, jako by to nebyl stín vržený světlem, a proto jej žádné světlo nemohlo rozptýlit.

Přes celou šíři a výši tunelu byla utkána osnova, pečlivá jako síť velikého pavouka, ale hustší a mnohem větší, a každé vlákno bylo tlusté jako lano.

Sam se posupně zasmál. "Pavučiny!" řekl. "To je všecko? Pavučiny!

To ale musel být pavouk! Dejme se do nich, pryč s nimi!"

Zuřivě do nich ťal mečem, vlákno, do něhož udeřil, však neprasklo.

Trochu povolilo a pak odskočilo jako tětiva, zvrtlo čepel a vymrštilo meč i s rukou. Třikrát udeřil Sam vší silou a nakonec pukl jediný ze všech nesčíslných provázků, zkroutil se, svinul a švihl vzduchem. Jeden konec šlehl Sama přes ruku, až vykřikl bolestí, ucukl a přejel si rukou ústa.

"To bude trvat kolik dní, než si tu prorazíme cestu," řekl. "Co budeme dělat? Už se ty oči vrátily?"

"Ne, vidět nejsou," řekl Frodo. "Ale pořád cítím, že se na mne dívají nebo na mne myslí; možná že vymýšlejí nějaký jiný plán. Kdybych to světlo spustil nebo kdyby zhaslo, byly by tu hned."

"Nakonec jsme přece v pasti," řekl Sam trpce. Jeho hněv opět překonal únavu a zoufalství. "Jako komáři v síti. Ať Gluma rychle zadáví Faramirova kletba!"

"To by nám teď nepomohlo," řekl Frodo. "Pojď! Podíváme se, co udělá Žihadlo. Je to elfí čepel. V temných roklinách Beleriandu, kde ji ukovali, byly strašlivé pavučiny. Musíš ale zůstat na stráži a zadržovat ty oči. Tu máš, vezmi hvězdnou skleničku. Neboj se. Drž ji ve výšce a hlídej!"

Pak Frodo přistoupil k veliké šedé síti a ťal do ní zeširoka, takže nemilosrdné ostří zprudka projelo hustou spletí provazců, a pak hbitě  odskočil. Modře svítící čepel jimi projela jako kosa trávou. Odskočily, zkroutily se a zůstaly viset. Vznikla veliká trhlina.

Dával ránu za ranou, až nakonec byla celá pavučina, kam dosáhl, rozedrána a vrchní část povívala jako uvolněný závoj v proudícím vzduchu. Past byla proražena.

"Pojď!" zvolal Frodo. "Ven! Ven!" Mysl mu prudce zalila divoká radost, že unikli přímo z tlamy zoufalství. Hlava se mu zatočila jako po doušku silného vína. S křikem se vrhl ven.

Jeho očím, které prošly doupětem noci, se zdálo, že je v temné zemi světlo. Veliké dýmy se zvedly a prořídly a plynuly poslední hodiny ponurého dne; rudá záře Mordoru uhasla v mračnou černotu. A přece se Frodovi zdálo, že hledí na jitro náhlé naděje. Již téměř dospěl na vrchol stěny. Už jenom kousek výš. Před sebou měl rozsedlinu Cirith Ungol, šerý zářez v černém hřebeni; po obou stranách se na pozadí nebe tměly skalní rohy. Chvíli běhu, poslední trysk, a bude na druhé straně!

"Průsmyk, Same!" vykřikl, nedbaje pronikavosti svého hlasu, který teď, osvobozen od dusivých výparů tunelu, vysoce a prudce zazvonil.

"Průsmyk! Poběž, poběž, ať jsme na druhé straně - dřív než nás někdo stačí zarazit!"

Sam spěchal za ním, co mu nohy stačily; ale jakkoli byl rád, že je na svobodě, cítil se nesvůj a v běhu se stále ohlížel po temném oblouku tunelu a bál se, že spatří oči nebo nějakou nepředstavitelnou stvůru, jak se vrhá ven za nimi. Pramálo věděli on i jeho pán o vychytralosti Oduly. Měla ze svého doupěte mnoho východů.

Přebývala tam věky, zlá stvůra v pavoučí podobě, taková, jaké kdysi dávno žily v říši elfů na Západě, který nyní leží pod Mořem, taková, s jakými bojoval Beren v Horách děsu u Doriathu, a tak se dostal k Lúthien na zeleném palouku při měsíci mezi bolehlavy. Jak se sem Odula na útěku ze zkázy dostala, nevypravuje žádná historie, protože z Temných roků se dochovalo jen málo příběhů. Přesto tu byla: ta, jež tu byla dřív než Sauron a dříve, než stál první kámen Baraddur; nesloužila jinému než sobě a pila krev elfů i lidí, nadouvala se a tloustla nekonečným hloubáním o svých hostinách a tkala pavučiny stínu; neboť všechno živé jí bylo za potravu a její zvratky tma. Široko daleko se z dolu do dolu rozlézalo její chabé potomstvo, bastardi ubohých samečků, které sama zplodila a sama požírala, od Ephel Dúath k vrchům na východě, k Dol Gulduru, do pevností Temného hvozdu.

 Žádný se však nemohl měřit s Velkou Odulou, posledním dítětem Ungolianty, jež soužilo nešťastný svět.

Glum, který strkal nos do každé temné díry, ji spatřil již před léty, a tehdy před ní padl a kořil se jí a temnota její zlé vůle kráčela po jeho boku všemi jeho úmornými cestami a odřezávala ho od světla a od lítosti. Slíbil také, že jí přivede potravu. Její žádost však nebyla jeho žádostí. Málo věděla a málo dbala o věže, prsteny a všechno stvořené myslí nebo rukama ta, která toužila jen po smrti všech ostatních, mysli i těla, a sama se chtěla zalykat životem, nadmout se, až ji hory neunesou a tma ji neobsáhne.

Ta toužebná vidina však byla ještě daleká a teď už dlouho hladověla v pelechu, zatímco Sauronova moc rostla, světlo a živí tvorové opouštěli jeho kraje a město v údolí bylo mrtvé a nepřicházel ani elf, ani člověk, jen neblazí skřeti. Ubohá a ostražitá potrava. Žrát ovšem musela, a třebaže si z průsmyku a z věže pilně prokopávali nové průchody, vždycky si našla nějakou cestičku, jak je chytit do léčky.

Dychtila ovšem po chutnějším mase. A Glum jí je přivedl.

"Uvidíme, uvidíme," říkával si častokrát, když na něho na nebezpečné cestě z Emyn Muilu do Morgulského údolí padla zlá nálada, "uvidíme. Možná, snad, jistě, snad potom, až zahodí kostičky a prázdné šaty, třeba ho najdeme, dostaneme ho, Miláška, odměnu pro chudáška Sméagola, který vodí miloušké jídlíško. A zachráníme Miláška, jak jsme slíbili. Jistě. Až ho budeme mít pěkně v ruce, potom si to s ní vyřídíme, milášku. Pak si to vyřídíme s každým!"

Tak přemýšlel ve vnitřní komůrce svého chytráctví a doufal, že to před ní utají, i tehdy, když se k ní vrátil a hluboce se jí poklonil, zatímco jeho společníci spali.

Pokud šlo o Saurona, věděl, kde Odula číhá. Těšilo ho, že tam přebývá hladová, ale s neutuchající zlobou, spolehlivější strážkyně pradávné stezky do jeho země než cokoli, co by mohl vynalézt svým umem. Skřeti byli sice užiteční otroci, ale měl jich nadbytek. Když si je Odula sem tam chytala pro ukojení hladu, mohla si posloužit a on se bez nich obešel. A občas, jako člověk hází lahůdku své kočce (a říká jí moje kočička, ona ho však neuznává), posílal jí Sauron vězně, pro které neměl lepší použití; nechal je zahnat do její díry a dal si hlásit, jak si s nimi pohrála.

 Tak oba žili, radovali se ze svých úkladů a nebáli se žádného napadení ani hněvu, ani konce své špatnosti. Žádná moucha dosud neunikla z Oduliných pavučin, a tím větší teď byla její zuřivost a hlad.

O zlu, které probudili, nevěděl ovšem ubohý Sam vůbec nic, jenom v něm rostl strach, hrozba, kterou neviděl; a dolehla na něho takovou tíhou, že utíkat mu bylo břemenem a nohy měl jako z olova.

Kolem něj byl děs, v průsmyku před ním nepřátelé, a jeho pán jako smrtí posedlý jim běžel vstříc. Odvrátil oči od stínu za sebou a od hluboké temnoty pod srázem vlevo, podíval se kupředu a spatřil dvě věci, jež zvýšily jeho neklid. Viděl, že meč, který Frodo dosud drží obnažený, blýská modrým plamenem; všiml si rovněž, že obloha v pozadí je temná, a okno ve věži přesto rudě žhne.

"Skřeti!" zamumlal. "Takhle šturmem to nejde. Jsou tady skřeti a horší věci." Pak se rychle vrátil k dlouhodobému návyku skrývání a sevřel ruku kolem drahocenné lahvičky, kterou stále nesl. Chviličku mu ruka rudě zářila vlastní živou krví, než zastrčil odhalující světlo hluboko do kapsy na prsou a zachumlal se do elfího pláště. Pokusil se teď zrychlit krok. Jeho pán získával náskok, byl už nějakých dvacet kroků napřed a míhal se jako stín; brzy by se v tom šerém světě ztratil z dohledu.

Sotvaže Sam schoval světlo hvězdné skleničky, objevila se. Kousek napřed a nalevo spatřil náhle, jak se z černé díry pod útesem noří ta nejohavnější stvůra, jakou kdy viděl, děsnější než hrůzostrašný zlý sen.

Nejvíc připomínala pavouka, byla však mohutnější než dravé šelmy a strašnější než ony, protože její nelítostné oči hořely zlým záměrem.

Ty oči, které Sam pokládal za zastrašené a poražené, už zase plály krutým světlem, dva chuchvalce v její vysunuté hlavě. Měla veliké rohy a za krátkým krkem připomínajícím stopku obrovské nafouklé tělo, ohromný nadmutý vak, který se jí houpal a visel mezi nohama; jeho veliká hmota byla černá, stříkaná sinými skvrnami, břicho však bylo vespod bledé, světélkovalo a vydávalo puch. Nohy měla ohnuté, s velikými boulovatými klouby vysoko nad hřbetem, trčely z nich chlupy jako ocelové bodliny a na každé noze měla pařát.

Jakmile protlačila své měkké čvachtavé tělo a složené končetiny horním východem ze svého doupěte, pohybovala se děsivou rychlostí, tu běžíc po vrzavých nohou, tu náhlým skokem. Byla mezi Samem a jeho pánem. Buď Sama neviděla, nebo se mu pro tu chvíli vyhýbala,  protože nesl světlo, a zcela se upnula k jediné kořisti: k Frodovi, zbavenému lahvičky, který nevšímavě běžel stezkou a dosud netušil své nebezpečí. Utíkal rychle, ale Odula byla rychlejší; stačilo jí pár skoků, aby ho dostihla.

Sam zalapal po dechu a pak se vzchopil k výkřiku. "Ohlídněte se dozadu!" vyjekl. "Pozor, pane! Já -" Náhle byl jeho křik zdušen.

Na ústa mu dolehla dlouhá studená vlhká ruka a druhá ho chytila za krk, zatímco se mu cosi ovinulo kolem nohy. Překvapeně se zapotácel dozadu do náruče útočníka.

"Máme ho!" zasyčel mu Glum do ucha. "Konešně, milášku, ho máme, jistě, toho oššklivého hobita. Dostaneme ho. Ona dostane druhého.

Jistě, jistě, dostane ho Odula, ne Sméagol, ten slíbil, že páneškovi vůbec neublíží. Ale dostal tebe, ty ošklivý, špinavý slídile!" Plivl Samovi na krk.

Zuřivost nad zradou a zoufalství nad tím, že ho zdržují teď, když je pán ve smrtelném nebezpečí, dodalo náhle Samovi zběsilost a sílu, která daleko přesáhla všechno, co Glum očekával od tak pomalého a hloupého hobita, za jakého ho pokládal. Ani Glum by sebou nedokázal mrsknout rychleji nebo divočeji. Ruka mu sklouzla ze Samových úst a Sam se zase rychle předklonil a snažil se vytrhnout i z ruky, která mu svírala krk. Pořád ještě třímal meč a na levé paži mu na řemínku visela Faramirova hůl. Zoufale se snažil obrátit se a bodnout nepřítele.

Glum však byl příliš rychlý. Jeho dlouhá pravá paže vystřelila a hmátla po Samově zápěstí. Prsty měl jako svěrák, pomalu a neústupně otáčel rukou dolů a dopředu, až Sam s bolestným výkřikem upustil meč a ten padl na zem; celý ten čas svíral Glum druhou rukou Samovo hrdlo víc a víc.

V tu chvíli provedl Sam svůj poslední kousek. Vší silou se odtáhl a pevně se zapřel; pak se najednou odrazil oběma nohama a plnou vahou se vrhl nazad. Glum nečekal od Sama ani tento prostinký trik.

Upadl a statný hobit mu celou vahou dopadl na žaludek. Glumovi se vydralo ostré zasyčení a ruka na Samově hrdle na vteřinku povolila.

Prsty však stále svíral ruku, jež předtím držela meč. Sam sebou trhl dopředu, vyskočil na nohy a pak se rychle otočil vpravo kolem zápěstí, které držel Glum. Levičkou uchopil hůl, máchl jí, a už s hvízdnutím třískla do Glumovy natažené paže těsně pod loktem.

Glum zavřískl a pustil. A teď se do toho Sam dal; ani si nepřehodil hůl do pravičky a uštědřil mu další zuřivou ránu. Rychle jako had  sklouzl Glum stranou a rána mířená na hlavu mu dopadla na hřbet.

Hůl praskla a zlomila se. To mu stačilo. Chytání zezadu byl jeho starý trik a málokdy selhal. Tentokrát ho však zášť svedla k tomu, aby promluvil a radoval se dřív, než měl obě ruce na hrdle oběti. Jeho nádherný plán se celý pokazil, když se ve tmě tak nečekaně objevilo to hrozné světlo. A teď stál tváří v tvář rozzuřenému nepříteli ne o mnoho menšímu, než byl sám. To nebyl boj pro něho. Sam švihem sebral meč se země a zvedl jej. Glum vřískl, odskočil stranou na všechny čtyři a jediným velikým žabím skokem odlétl pryč. Než na něho mohl Sam dosáhnout, byl pryč a ohromující rychlostí pádil zpátky do tunelu.

Sam běžel s mečem v ruce za ním. V tu chvíli zapomněl na všechno kromě rudé zuřivosti v hlavě a touhy zabít Gluma. Nežli ho však dohonil, Glum zmizel. A když před Samem zívla temná díra a vstříc mu zavál puch, jako hromová rána ho zasáhlo pomyšlení na Froda a obludu. Zvrtl se a divoce pádil stezkou vzhůru a volal pánovo jméno. Už bylo pozdě. Zatím se Glumův uskok zdařil.