OKNO NA ZÁPAD

Samovi se zdálo, že sotva zdříml, když se probudil a zjistil, že je pozdní odpoledne a Faramir se vrátil. Přivedl s sebou mnoho mužů; na svahu se shromáždili všichni, kdo přežili výpad, asi dvě nebo tři stovky bojovníků. Seděli v širokém půlkruhu, uprostřed seděl na zemi Faramir a před ním stál Frodo. Podivně to připomínalo přelíčení s vězněm.

Sam se vyplížil z kapradí, nikdo mu však nevěnoval pozornost, a tak se usadil zkraje řady mužů, kde viděl a slyšel všechno, co se dělo.

Pozoroval a naslouchal napjatě, hotov vrhnout se pánovi na pomoc, bude-li třeba. Viděl Faramirovu tvář, jež byla nyní odmaskována; byla strohá a velitelská a v pátravém pohledu se tajil bystrý rozum. V šedých očích, jež pevně hleděly na Froda, se zračila pochybnost.

Sam si brzy uvědomil, že kapitána neuspokojuje několik bodů z toho, co o sobě Frodo vypověděl: jakou úlohu hrál v Družině, která se vydala z Roklinky, proč opustil Boromira a kam jde nyní. Zejména se vracel k Isildurově zhoubě. Zjevně viděl, že mu Frodo tají cosi důležitého.

"Jenže Isildurova zhouba se měla probudit s příchodem půlčíka, tak se přece musí chápat ta slova," naléhal. "Jestliže jsi ten půlčík, který byl jmenován, bezpochyby jsi tu věc, ať je to cokoliv, přinesl do Rady, o které mluvíš, a Boromir ji tam viděl. Zapřeš to?"

Frodo neodpověděl. "Tak!" řekl Faramir. "Přeji si tedy dozvědět se o tom víc; co se týká Boromira, dotýká se i mne. Podle starých pověstí zabil Isildura skřetí šíp. Skřetích šípů jsou ovšem spousty a pohled na něj by Boromir z Gondoru nepocítil jako osudové znamení.

Měl jsi tu věc v držení? Říkáš, že je skryta; není to však proto, že ty ses rozhodl ji skrývat?"

"Ne proto, že jsem se rozhodl já," řekl Frodo. "Nepatří mi. Nepatří žádnému smrtelníku, velkému ani malému; pokud by si na ni ovšem někdo mohl činit nárok, byl by to Aragorn, syn Arathornův, kterého jsem jmenoval, vůdce naší Družiny od Morie po Rauros."

"Proč on, a ne Boromir, kníže města, jež založili Elendilovi synové?"

 "Protože Aragorn pochází v přímé linii po otci od samotného Isildura, Elendilova syna. A meč, který nosí, je Elendilův meč."

Kruhem mužů prošel ševel úžasu. Někteří hlasitě vykřikli: "Elendilův meč přichází do Minas Tirith! Veliká novina!" Faramirova tvář však zůstala nepohnutá.

"Možná," řekl. "Tak velký nárok ovšem musí být prokázán a budou žádány jasné důkazy, přijde-li tento Aragorn někdy do Minas Tirith.

Když jsem před šesti dny vycházel, nepřišel ani on, ani jiní z vaší Družiny."

"Boromir ten nárok uznal," řekl Frodo. "Ano, kdyby tu byl Boromir, odpověděl by ti na všechny otázky. A protože byl už před řadou dní nad Raurosem a hodlal jít přímo do vašeho města, vrátíš-li se, možná se tam brzy dozvíš všechny odpovědi. Mou úlohu v Družině znal jako všichni ostatní, byla mi totiž uložena samotným Elrondem z Imladris před celou Radou. S tím posláním jsem přišel do této země, nepatří mi však odhalit je komukoli mimo Družinu. Přesto by ti, kdo tvrdí, že stojí proti Nepříteli, udělali dobře, kdyby mi nepřekáželi."

Frodův tón byl hrdý, ať už se cítil jakkoliv, a Sam to schvaloval; Faramira však neuspokojil.

"Vyzýváš mě tedy, abych se staral o své a upaloval domů a nechal tě na pokoji. Až přijde Boromir, všechno mi řekne. Až přijde, říkáš!

Byl jsi Boromirovým přítelem?"

Frodovi živě vyvstala před očima vzpomínka na Boromirův útok a zaváhal. Faramirovy oči, které ho pozorovaly, ztvrdly. "Boromir byl statečný člen Družiny," řekl posléze Frodo. "Ano, byl jsem jeho přítelem, já ano."

Faramir se chmurně pousmál. "Zarmoutilo by tě tedy, kdyby ses dozvěděl, že je Boromir mrtev?"

"To by mě opravdu zarmoutilo," řekl Frodo. Pak zachytil výraz Faramirových očí a hlas mu zakolísal. "Mrtev?" řekl. "Myslíš tím, že je mrtev a že jsi to věděl? Snažil ses mě chytit za slovo, hrál sis se mnou? Anebo se mě snažíš chytit do léčky teď, klamem?"

"Ani skřeta bych nechytal do léčky klamem," řekl Faramir.

"Jak tedy zemřel a jak ses to dozvěděl? Říkáš přece, že do vašeho odchodu nikdo z Družiny do města nedošel."

"Pokud jde o to, jak zemřel, doufal jsem, že mi to poví jeho přítel a společník."

 "Vždyť byl živ a zdráv, když jsme se rozešli. A co já vím, žije pořád.

Ačkoli ve světě jsou samozřejmě mnohá nebezpečí."

"Ano, mnohá," řekl Faramir, "a zrada není nejmenší z nich."

Sam byl při tomto rozhovoru stále netrpělivější a pohněvanější.

Poslední slova byla víc, než mohl snést; vrazil doprostřed kruhu a rázně přikročil k svému pánu.

"Prosím za prominutí, pane Frodo," řekl, "ale už to trvá moc dlouho. Nemá právo takhle s vámi mluvit. Po všem, co jste prodělal pro jeho vlastní dobro a pro dobro těch velkých mužských, jako pro všecky ostatní.

Koukněte, kapitáne!" rozkročil se před Faramirem, ruce v bok a ve tváři výraz, jako když promlouvá k hobiťátku, které "mělo hubu", když se ho ptal, co dělá v sadě. Ozvalo se mručení a na některých tvářích přihlížejících mužů se objevil i široký úsměv; pohled na jejich kapitána, jak sedí na zemi a do očí si hledí s mladým hobitem, který je celý naježený rozhořčením, byl pro ně čímsi nevídaným. "Koukněte!"

řekl. "Na co narážíte? Pojďme k věci, než na nás přijdou všichni skřeti z Mordoru. Jestli si myslíte, že můj pán zavraždil Boromira a potom utekl, nemáte zdravý rozum; ale řekněte to, ať to máme odbyté! A pak nám řekněte, co s tím chcete dělat. Je to ale škoda, že lidi, kteří vykládají, že bojují proti Nepříteli, nemůžou nechat jiné, aby si udělali svoje, a neplést se jim do toho. Ten by měl radost, kdyby vás teď viděl.

Myslel by, že má nového kamaráda, to vám řeknu."

"Měj trpělivost!" řekl Faramir, ale bez hněvu. "Nemluv před svým pánem, který je chytřejší než ty. Nepotřebuji nikoho, aby mě poučoval o mém vlastním nebezpečí. Přesto jsem si vyšetřil krátký čas, abych spravedlivě posoudil nesnadnou věc. Kdybych byl tak ukvapený jako ty, mohl jsem vás dávno zabít. Mám totiž příkaz zabít každého, kdo se nalézá v této zemi bez povolení Pána Gondoru. Nezabíjím však lidi ani zvířata zbytečně a nedělám to rád, ani když je to nutné. A nemluvím naprázdno. Uklidni se tedy. Sedni si k pánovi a mlč!"

Zrudlý Sam ztěžka dosedl. Faramir se opět obrátil k Frodovi. "Ptal ses, jak to vím, že je Denethorův syn mrtev. Novina o smrti má křídla.

Noc často nosí zprávy blízkým příbuzným, říká se. Boromir byl můj bratr."

Tváří mu prošel stín zármutku. "Vzpomínáš si na něco zvláštního, co s sebou nosil Pán Boromir?"

 Frodo se na okamžik zamyslel v obavě před novou léčkou a ptal se sám sebe, jak ten hovor skončí. Stěží zachránil Prsten před pyšnou rukou Boromira, a jak se mu povede mezi tolika silnými, bojovnými muži, to nevěděl. Přesto srdcem cítil, že Faramir, přestože se vzhledem velmi podobá bratru, je muž, který si méně cení sám sebe, je přísnější a zároveň moudřejší. "Pamatuji si," řekl nakonec, "že Boromir nosil roh."

"Pamatuješ se dobře, jako ten, kdo ho vskutku viděl," řekl Faramir.

"Potom jej možná v duchu vidíš před očima: veliký roh divokého vola z Východu, přepásaný stříbrem a popsaný starobylým písmem.

Ten roh nosil nejstarší syn našeho domu již mnoho pokolení; a říká se, že zatroubí-li na něj někdo v hranicích Gondorské říše, jak bývala zastara, jeho hlas nezůstane nepovšimnut.

Pět dní předtím, než jsem se vydal na tuto výpravu, čili před jedenácti dny, jsem uslyšel troubit ten roh: zněl od severu, ale nezřetelně, jako by to byla jen ozvěna v mysli. Zdálo se mi, že věští zlé, a mému otci rovněž, neboť jsme neměli o Boromirovi zpráv od té doby, co odešel, a žádný pozorovatel na našich hranicích ho neviděl projít. A třetí noci poté se mi přihodila jiná a zvláštnější věc.

Seděl jsem v noci u vod Anduiny v šedé tmě pod mladým bledým měsícem a pozoroval věčně plynoucí proud. Smutné rákosí šelestilo.

Takto stále střežíme břehy u Osgiliathu, který teď zčásti drží naši nepřátelé a vycházejí a znepokojují naši zemi. Té noci však všechen svět spal v půlnoční hodině. A tu jsem viděl, nebo se mi zdálo, že vidím, člun plující po vodě, třpytivě šedý, malý člun zvláštního tvaru s vysokou přídí, a nikdo nevesloval ani neřídil.

Padla na mne bázeň, protože kolem bylo bledé světlo. Vstal jsem však a přistoupil k břehu a vykročil do proudu, protože mě přitahoval.

Potom se člun obrátil ke mně a zvolnil a pomalu proplul kolem mne na dosah ruky, a přece jsem se ho neodvážil dotknout. Nořil se hluboko, jako by nesl těžké břímě, a zdálo se mi, když mi plul před očima, že je téměř celý naplněn čirou vodou, z níž vychází to světlo; vodou omýván tam ležel spící bojovník. Na koleni měl zlomený meč. Viděl jsem na něm mnoho ran. Byl to můj bratr Boromir, mrtvý. Poznal jsem jeho oděv, jeho meč, jeho milovanou tvář. Jen jediná věc scházela: jeho roh. A jen jedinou věc jsem neznal: krásný opasek, jakoby spojený ze zlatých lístků, okolo jeho pasu. ,Boromire!' vykřikl jsem.

,Kde je tvůj roh? Kam pluješ? Ach, Boromire!' Byl však pryč. Člun se  otočil do proudu a s třpytem odjel do noci. Bylo to jako sen, a přece ne, protože po něm nepřišlo probuzení. A nepochybuji, že je mrtev a odplul s Řekou do Moře."

"Běda!" řekl Frodo. "To byl opravdu Boromir. Ten zlatý opasek mu dala v Lothlórienu Paní Galadriel. Ona nás oblékla tak, jak nás vidíš, do elfí šedi. Tato spona je stejné práce." Dotkl se zeleného a stříbrného lístku, kterým měl sepnut plášť pod hrdlem.

Faramir si jej zblízka prohlédl. "Je krásný," řekl. "Ano, je to stejná práce. Prošli jste tedy zemí Lórien? Laurelindórenan se jmenovala zastara; teď však již dlouho leží mimo známost lidí," dodal tiše a pohlížel na Froda s novým podivem v očích. "Začínám teď chápat mnohé, co se mi na tobě zdálo podivné. Nepovíš mi víc? Je to přece trpké pomyšlení, že Boromir zemřel na dohled od země, kde byl doma."

"Nemohu říci víc, než jsem řekl," odpověděl Frodo. "Přesto mě tvůj příběh naplňuje předtuchou. To, co jsi spatřil, muselo být vidění, nic víc, stín zlého osudu, který byl nebo bude. Není-li to ovšem lživý klam Nepřítele. Viděl jsem tváře sličných bojovníků ze starých dob, jak spí pod jezery Mrtvých močálů, nebo se tak zdálo jeho nečistými kouzly."

"Ne, tak to nebylo," řekl Faramir. "Jeho díla totiž plní srdce nenávistí, mé srdce však naplnil zármutek a soucit."

"Jak by se však mohlo něco takového stát doopravdy?" ptal se Frodo. "Žádný člun přece nemohl být přenesen přes kamenné vrchy za Tol Brandirem a Boromir hodlal jít domů přes Entvu a rohanská pole.

A jak by mohlo nějaké plavidlo projet zpěněný velký vodopád a neponořit se do vířících tůní, i kdyby bylo obtíženo vodou?"

"Já nevím," řekl Faramir. "Odkud však pocházel ten člun?"

"Z Lórienu," řekl Frodo. "Ve třech takových člunech jsme pádlovali po proudu Anduiny k Vodopádům. I ty byly elf ská práce."

"Prošel jsi skrytou zemí," řekl Faramir, "ale zdá se, že jsi příliš nepochopil její moc. Jedná-li člověk s Paní kouzel, jež sídlí ve Zlatém lese, pak může čekat divné věci. Pro smrtelníka je nebezpečné vykročit ze světa našeho slunce, a říká se, že odtamtud málokdo vyšel nezměněn.

Boromire, ach, Boromire!" zvolal. "Co ti řekla Paní, která neumírá?

Co se tenkrát probudilo v tvém srdci? Proč jen jsi chodil do Laurelindórenanu a nevrátil ses vlastní cestou, nepřijel zrána domů na rohanských koních?"

 Pak se opět obrátil k Frodovi a znovu promluvil tiše. "Hádám, že na tyto otázky bys mohl dát jistou odpověď, Frodo, synu Drogův.

Možná však, že ne tady a teď. Abys ovšem můj příběh dál nepokládal za vidění, povím ti toto. Alespoň Boromirův roh se vrátil skutečně, a ne jen zdánlivě. Roh přišel rozpolcen vedví jako sekyrou nebo mečem.

Střepy se dostaly na břeh každý zvlášť: jeden se našel v rákosí na severu pod ústím Entvy, kde leželi gondorští pozorovatelé; druhý našel kroužit v proudu kdosi, kdo měl poslání na vodě. Zvláštní náhody, vražda však vyjde najevo, jak se říká.

A teď leží roh staršího syna ve dvou kusech na klíně Denethora, jenž sedí ve vysokém křesle a čeká na zprávy. A ty mi nemůžeš říci nic o tom, jak byl roh rozťat?"

"Ne, nevěděl jsem o tom," řekl Frodo. "Den, kdys jej slyšel troubit, počítáš-li správně, byl však den, kdy jsme se rozešli, kdy jsme já a můj služebník opustili Družinu. Teď mě tvůj příběh plní děsem. Jestliže byl tehdy Boromir v nebezpečí a byl zabit, musím se obávat, že moji druhové zahynuli všichni. A byli to mí přátelé a příbuzní.

Neodsuneš své pochybnosti stranou a nenecháš mě jít? Jsem unavený, plný zármutku a bojím se. Mám však cosi vykonat, nebo se o to pokusit, než budu také zabit. A tím víc je třeba spěchu, jestliže z celého našeho Společenstva zbýváme jen my dva půlčíci. Jdi zpátky, Faramire, statečný gondorský kapitáne, braň své město, dokud můžeš, a mě nech jít, kam mě vede osud."

"Nenalezl jsem v našem rozhovoru žádnou potěchu," řekl Faramir, "ty však z něho jistě čerpáš větší hrůzu, než je třeba. Pokud k Boromirovi nepřišli sami Lórienští, kdo ho uložil k takovému pohřbu?

Skřeti a služebníci Bezejmenného jistě ne. Hádám, že někdo z tvé družiny ještě žije.

Cokoli se však stalo v Severní marce, o tobě, Frodo, už nemám pochyb. Jestli mě těžké dny naučily soudit lidská slova a tváře, mohu se odvážit posoudit půlčíky! Nicméně," a teď se usmál, "je v tobě cosi zvláštního, Frodo, snad trochu elfího. Na našem rozhovoru však závisí více, než jsem zprvu myslel. Měl bych tě teď vzít s sebou zpátky do Minas Tirith, aby ses tam zodpovídal Denethorovi, a můj život právem propadne, jestliže nyní zvolím cestu, která ublíží mému městu.

Nebudu tedy rozhodovat v chvatu. Přesto se odtud musíme hnout bez dalšího zdržení."

 Vyskočil a vydal několik příkazů. Muži, kteří se sebrali kolem něho, se rozešli do skupin, rozdělili se různými směry a rychle zmizeli ve stínech skal a stromů. Brzy zůstali jen Mablung a Damrod.

"Teď půjdete, Frodo a Samvěde, se mnou a s mými strážemi," řekl Faramir. "Nemůžete jít na jih po silnici, jestliže jste to měli v úmyslu.

Pár dní bude nebezpečná a po této srážce ještě sledovanější než dosud. A myslím, že dnes vůbec daleko nemůžete, protože jste unavení.

A my také. Jdeme teď na tajné místo, které máme necelých deset mil odtud. Skřeti a zvědové Nepřítele je dosud neobjevili, a kdyby, mohli bychom je dlouho bránit i proti mnoha útočníkům. Tam si můžeme na chvíli lehnout a odpočinout a vy s námi. Ráno rozhodnu, co bude nejlepší pro mne a co pro vás."

Frodo nemohl než souhlasit s touto žádostí či příkazem. V dané chvíli se to zdálo nejmoudřejší, protože tento výpad Gondorských učinil putování po Ithilienu ještě nebezpečnější než dřív.

Vyrazili ihned: Mablung a Damrod napřed, Faramir s Frodem a Samem vzadu. Obešli jezírko, kde se hobiti koupali, překročili potok, zlezli dlouhý břeh a vešli do lesnaté krajiny zelených stínů, která sestupovala z kopce na západ. Šli tak rychle, jak hobiti mohli, a tlumeně rozmlouvali.

"Přerušil jsem náš rozhovor," řekl Faramir, "nejen proto, že nás tísní čas, jak mi připomněl Mistr Samvěd, ale také proto, že jsme se blížili k věcem, o nichž není dobré mluvit otevřeně před mnoha lidmi.

Proto jsem se raději obrátil k záležitostem svého bratra a nechal být Isildurovu zhoubu. Nebyl jsi ke mně zcela otevřený, Frodo."

"Neřekl jsem žádnou lež a řekl jsem tolik pravdy, kolik jsem mohl," řekl Frodo.

"Nekárám tě," řekl Faramir. "Mluvil jsi obratně v těžkém postavení a zdálo se mi, že moudře. Dozvěděl jsem se však nebo uhodl víc, než jsi řekl slovy. Nebyli jste s Boromirem přáteli, nebo jste se přinejmenším v přátelství nerozešli. Ty, a myslím, že Mistr Samvěd rovněž, v sobě nesete křivdu. Ano, velice jsem ho miloval a rád bych pomstil jeho smrt, ale znal jsem ho dobře. Isildurova zhouba - odvážil bych se říci, že mezi vámi ležela Isildurova zhouba a byla příčinou nešváru ve vaší Družině. Zjevně je to jakési mocné dědictví, a takové věci neplodí mír mezi spojenci, dá-li se v čem poučit ze starých příběhů.

Nejsem blízko pravdy?"

 "Blízko," řekl Frodo, "ale ne docela. V naší Družině nebyly žádné nešváry, přestože tam byla pochybnost: pochybnost, kterou cestou se dát z Emyn Muilu. Ať je to jakkoli, staré příběhy nás učí i tomu, jak nebezpečná jsou ukvapená slova o věcech jako - dědictví."

"Aha, je to tedy tak, jak jsem si myslel: tvá nesnáz byla jen s Boromirem.

Přál si donést tu věc do Minas Tirith. Běda! Je to křivý osud, když zavírá ústa tobě, který jsi ho viděl poslední, a odpírá mi to, co toužím vědět: co bylo v jeho srdci a v jeho mysli v posledních hodinách.

Ať už chybil nebo ne, jedním jsem si jistý: zemřel dobře a vykonal něco dobrého. Jeho tvář byla ještě krásnější než zaživa.

Zprvu jsem na tebe hodně dotíral kvůli Isildurově zhoubě. Odpusť mi! Bylo to nemoudré v takovou hodinu a na takovém místě. Neměl jsem čas na rozmyšlenou. Měli jsme za sebou těžký boj a měl jsem toho plnou hlavu. Jak jsem však s tebou mluvil, začal jsem se blížit středu terče, a proto jsem záměrné mířil vedle. Musíš totiž vědět, že mezi vládci města se dosud uchovalo mnoho starodávné učenosti, která se nešíří na veřejnost. Můj dům není z Elendilovy linie, ačkoli v sobě máme númenorskou krev. Odvozujeme totiž svůj rod od Mardila, dobrého správce, který vládl za krále, když odešel do války. A to byl král Eärnur, poslední z Anárionovy linie a bezdětný, a nikdy se nevrátil.

Od toho dne vládnou městu správci, přestože přešlo již mnoho lidských pokolení.

A to si pamatuji, že Boromira jako chlapce vždycky mrzelo, když jsme se spolu učili o našich předcích a o dějinách města, že jeho otec není král. ‚Kolika set let je třeba, aby byl ze správce král, když se král nevrací?' ptal se. ,Snad jen pár let v jiných, méně královských místech,' odvětil můj otec. ,V Gondoru nepostačí deset tisíc let.' Nešťastný Boromir! Neříká ti to o něm něco?"

"Ano," řekl Frodo. "Přesto vždycky jednal s Aragornem s úctou."

"O tom nepochybuji," řekl Faramir. "Byl-li uspokojen ve věci Aragornova nároku, jak říkáš, jistě ho velmi ctil. Ještě však nepřišlo do tuhého. Nedošli ještě do Minas Tirith a nestali se soupeři ve válkách.

Odbočuji však. V Denethorově domě známe mnoho staré učenosti přenášené tradicí, a kromě toho jsou v našich pokladnicích uchovávány mnohé věci: knihy a tabulky psané různými písmy na svraskalém pergamenu, ano, a na kameni a na lístcích stříbra a zlata. Některá už dnes nikdo nepřečte a ostatní rozluští málokterý. Právě tyto záznamy k  nám přiváděly Šedého poutníka. Poprvé jsem ho viděl jako chlapec a od té doby byl u nás dvakrát nebo třikrát."

"Šedý poutník?" řekl Frodo. "Měl jméno?"

"Mithrandir jsme mu říkali po elfsku," řekl Faramir, "a spokojil se s tím. ,Mám mnoho jmen v mnoha zemích,' říkal. ,Mithrandir mezi elfy, Tharkún mezi trpaslíky, Olórin jsem byl ve svém mládí na Západě, který je zapomenut, na Jihu Incánus, na Severu Gandalf; na Východ nechodím.'" "Gandalf!" řekl Frodo. "Myslel jsem si to. Gandalf Šedý, nejdražší rádce. Vůdce naší Družiny. Ztratil se v Morii."

"Mithrandir se ztratil!" řekl Faramir. "Zlý osud zřejmě pronásledoval tvé společenstvo. Je vskutku těžké uvěřit, že kdosi tak moudrý a mocný - vykonal totiž mezi námi mnohé podivuhodné věci - by mohl zahynout a tolik moudrosti by mohlo být vzato ze světa. Jsi si tím jistý, neopustil vás prostě, aby šel, kam chtěl?"

"Běda, jsem si jistý," řekl Frodo. "Viděl jsem ho padat do propasti."

"Vidím, že je tu příběh o veliké hrůze," řekl Faramir, "který mi možná povíš za večera. Tento Mithrandir, jak nyní hádám, byl víc než jenom mudřec: veliký hybatel činů, které se konají v našem čase.

Kdyby byl tenkrát mezi námi a my jsme se ho mohli zeptat na temná slova našeho snu, mohl nám je objasnit a nebylo by třeba posla. A přece by to byl možná neudělal a Boromirovi byla pouť souzena. Mithrandir s námi nikdy nemluvil o tom, co bude, ani neodhaloval své záměry. Dostal svolení od Denethora - jak, to nevím - aby směl nahlédnout do tajemství naší pokladnice, a trochu jsem se od něho naučil, když měl chuť učit (to bylo zřídka). Stále hledal a vyptával se nás především na velkou bitvu, jež byla svedena na Dagorladu v počátcích Gondoru, kde byl ten, jehož nejmenujeme, svržen. A dychtil po příbězích o Isildurovi, ačkoli o něm jsme neměli tolik co říci; o jeho konci totiž mezi námi nebylo známo nic spolehlivého."

Teď poklesl Faramirův hlas v šepot. "Tolik jsem se však dozvěděl, či uhodl, a od té doby to tajím v srdci: že Isildur vzal cosi z ruky Bezejmenného dříve, než odešel z Gondoru, a smrtelníci ho víckrát nespatřili. Zde jsem viděl odpověď na Mithrandirovo vyptávání. Tehdy se však zdálo, že je to jen věc hledačů staré učenosti. Ani když jsme rozmlouvali o hádankovitých slovech našeho snu, nepomyslel jsem, že Isildurova zhouba je tatáž věc. Vždyť Isildur byl podle jediné  pověsti, kterou jsem znal, ze zálohy zabit skřetími šípy, a Mithrandir mi nikdy nepověděl víc.

Co ta věc vpravdě je, jsem zatím neuhodl; musí to však být jakési mocné a nebezpečné dědictví. Možná nějaká krutá zbraň vynalezená Temným pánem. Kdyby to byla věc, jež dává výhodu v bitvě, snadno uvěřím, že pyšný a nebojácný Boromir, často zbrklý a stále úzkostlivý, aby Minas Tirith vítězila (a on při tom dobýval slávy), mohl po takové věci zatoužit a být jí sveden. Proč jen chodil za tím posláním!

Můj otec a starší muži měli vybrat mne, on se však tlačil do popředí jako starší a zdatnější (obojí bylo pravda) a nechtěl se dát zadržet.

Ale už se neboj! Já bych tu věc nevzal, i kdyby ležela u silnice. I kdyby Minas Tirith klesala do zkázy a já jediný ji mohl zachránit použitím zbraně Temného pána pro dobro města a pro svou slávu. Ne, nepřeji si takové triumfy, Frodo, synu Drogův."

"Nepřála si je ani Rada," řekl Frodo. "Ani já. Nechtěl jsem mít s takovými věcmi nic společného."

"Já," řekl Faramir, "já bych si přál vidět Bílý strom, jak zase kvete na nádvoří králů, a Stříbrnou korunu, jak se vrací, a Minas Tirith v míru: Minas Anor jako zastara, světlou, vysokou a sličnou, krásnou jako královna královen; ne paní mnoha otroků, ne, ani vlídnou paní ochotných otroků. Válka být musí, dokud bráníme své životy proti ničiteli, který by nás všechny pohltil; nemiluji však jasný meč pro jeho ostrost, ani šíp pro jeho rychlost, ani válečníka pro jeho slávu. Miluji pouze to, co brání: město Mužů z Númenoru; a chtěl bych, aby bylo milováno pro svou památnost, pro svou starobylost, svou krásu a svou současnou moudrost. Ne obáváno, leda tak, jako se lidé obávají vznešenosti starého a moudrého muže.

Neboj se tedy už! Nežádám tě, abys mi řekl víc. Nežádám ani, abys mi řekl, jsem-li teď blíže pravdě. Budeš-li mi však důvěřovat, může se stát, že ti poradím na tvé nynější výpravě, ať je jakákoliv - ano, a snad i pomohu."

Frodo neodpověděl. Téměř se podvolil touze po pomoci a radě, touze říci tomu vážnému mladému muži, jehož slova se zdála tak moudrá a spravedlivá, všechno, co měl v mysli. Cosi ho však drželo zpátky. Srdce měl těžké strachem a zármutkem: pokud byli se Samem jediní, jak se zdálo pravděpodobné, kdo zbyli z devíti Pěších, byl on sám nositelem tajemství jejich poslání. Lepší nezasloužená nedůvěra než zbrklá slova. A vzpomínka na Boromira, na děsivou změnu, kterou v něm způsobilo vábení Prstenu, mu živě vyvstávala v mysli, když hleděl na Faramira a poslouchal jeho hlas: byli si nepodobní, a přece i velmi příbuzní.

Kráčeli dál mlčky jako šedé a zelené stíny pod starými stromy a nohama nedělali žádný hluk; nad nimi zpívali ptáci a slunce se lesklo na blýskavé střeše tmavého listí stále zelených lesů Ithilienu.

Sam se rozhovoru nijak neúčastnil, přestože naslouchal; zároveň sledoval svýma bystrýma hobitíma ušima tiché zvuky okolního lesa.

Jedné věci si povšiml: že v celé rozmluvě nebylo ani jednou vysloveno jméno Gluma. Byl tomu rád, ačkoli cítil, že si nemůže dělat naději, že o něm víckrát neuslyší. Brzy si také uvědomil, že sice kráčejí sami, ale v blízkosti je mnoho mužů: nejen Damrod a Mablung prokmitávající stínem před nimi, ale další po obou stranách, a všichni se rychle, tajně ubírají na nějaké určené místo.

Jednou, když se náhle ohlédl, jako kdyby mu zježené chloupky na zátylku řekly, že je zezadu pozorován, měl dojem, že nakratičko zahlédl malou tmavou postavičku, jež vklouzla za kmen stromu. Otevřel ústa, aby promluvil, a zase je zavřel. "Nejsem si jistý," řekl si, "a proč bych jim měl toho starého darebáka připomínat, když se rozhodli, že na něho zapomenou? Kdybych tak mohl zapomenout taky!"

Šli dál, až lesy prořídly a půda se začala strměji svažovat. Pak opět zahnuli doprava a rychle přišli k říčce v úzké rokli; byl to týž pramen, který nahoře vytékal z okrouhlého jezírka a vyrostl teď v rychlou bystřinu skákající po kamenech v hluboce vymletém řečišti, přes které se klonily doubky a tmavé vavřínové háje. Když pohlédli na západ, viděli pod sebou v oparu světla nížiny a široké luhy, a daleko v zapadajícím slunci se leskly široké vody Anduiny.

"Zde se bohužel musím vůči vám dopustit nezdvořilosti," řekl Faramir.

"Doufám, že to odpustíte tomu, kdo dosud dával přednost zdvořilosti před rozkazy a nedal vás zabít ani svázat. Je však rozkázáno, že žádný cizinec, ba ani Rohanský, který bojuje s námi, nesmí otevřenýma očima spatřit cestu, jíž nyní půjdeme. Musím vám zavázat oči."

"Jak si přeješ," řekl Frodo. "I elfové tak v tísni jednají a se zavázanýma očima jsme překročili hranice krásného Lothlórienu. Gimli trpaslík to nesl těžce, hobiti to však strpěli."

"Nepovedu vás na tak krásné místo," řekl Faramir. "Jsem však rád, že to přijmete dobrovolně, a ne z donucení."

 Tiše zavolal a Mablung s Damrodem ihned vystoupili ze stromů a vrátili se k němu. "Zavažte oči těmto hostům," řekl. "Bezpečně, ale tak, abyste jim nezpůsobili nepohodlí. Nesvazujte jim ruce. Dají slovo, že se nebudou pokoušet vidět. Důvěřoval bych jim, že sami zavřou oči, oči však zamžikají, když noha klopýtne. Veďte je tak, aby neklopýtali."

Dva strážci teď zavázali hobitům oči zelenými šátky a stáhli jim kápě až skoro k ústům; pak rychle vzali každý jednoho za ruku a šli dál. O poslední míli své cesty věděli Frodo a Sam jen to, co uhodli ve tmě. Zanedlouho zjistili, že jdou prudce se svažující pěšinou; brzy byla tak úzká, že šli po jednom a z obou stran se dotýkali kamenné stěny. Strážci je zezadu řídili rukama, které jim pevně položili na ramena.

Tu a tam přišli na nerovná místa a tu je na chvíli zvedli a pak zase postavili. Stále měli po pravici hluk běžící vody. Blížil se a sílil.

Posléze se zastavili. Mablung a Damrod je rychle několikrát otočili kolem dokola, až ztratili všechen smysl pro směr. Trochu stoupali; zdálo se chladno a zvuk pomalu zeslábl. Pak byli zvednuti a neseni dolů po mnoha schodech a za roh. Tu opět uslyšeli vodu, která se teď hlasitě hnala a pleskala. Zdálo se jim, že je všude kolem nich, a na rukou a tvářích cítili jemný déšť. Konečně je znovu postavili na nohy.

Chviličku stáli tak, trochu bázlivě, se zavázanýma očima, nevědouce, kde jsou; nikdo nemluvil.

Pak se zezadu a zblízka ozval Faramirův hlas: "Ať vidí!" Šátky byly strženy, kapuce odhozeny a hobiti zamžikali a zatajil se jim dech.

Stáli na vlhké podlaze z leštěného kamene, jakémsi prahu hrubě přitesané skalní brány, která temně zela za nimi. Vpředu však visel tenounký závoj vody, tak blízko, že by na něj Frodo dosáhl vztaženou paží. Byl na západě. Narážely do něho rovné paprsky zapadajícího slunce a rudé světlo se tříštilo ve spoustu třpytivých pruhů měňavých barev. Bylo to, jako by stáli v okně jakési elfí věže se záclonou z navlečených šperků ze stříbra, zlata, rubínů, safírů a ametystů zažehnutých plamenem, který nestravuje.

"Přišli jsme aspoň šťastnou náhodou v pravou hodinu, abyste byli odměněni za trpělivost," řekl Faramir. "Toto je Okno západu slunce, Henneth Annun, nejlíbeznější vodopád Ithilienu, země mnoha pramenů.

Nemnozí cizinci jej viděli. Není však za ním žádný královský sál, aby se s ním mohl měřit. Vejděte a vizte!"

 Než domluvil, slunce zapadlo a oheň v proudící vodě pohasl. Obrátili se a prošli nízkým nevlídným obloukem. Rázem se octli v široké a hrubé skalní komnatě s nerovnou, svažitou střechou. Pár zažehnutých pochodní vrhalo mdlé světlo na lesklé stěny. Bylo tam již mnoho mužů. Další ještě přicházeli po dvou a po třech úzkými temnými dveřmi po straně. Když si hobití oči zvykly na příšeří, viděli, že jeskyně je větší, než odhadovali, a je v ní velká zásoba zbraní a potravin.

"Tak tady je naše útočiště," řekl Faramir. "Není tu velké pohodlí, ale můžete tu strávit noc v klidu. Je tu alespoň sucho a je tu jídlo, ačkoli oheň ne. Kdysi protékala touto jeskyní voda klenutým průchodem ven, staří řemeslníci však výše v rokli změnili směr toku a poslali jej vodopádem dvojnásobné výše přes skály vysoko nahoře. Pak byly všechny cesty do této jeskyně kromě jediné zahrazeny vodě i všemu jinému. Jsou teď jen dvě cesty ven: tamhleta chodba, kterou jste přišli poslepu, a Okenním závěsem do hluboké nádrže s kamennými noži.

Teď si trochu odpočiňte, než bude večeře."

Hobity zavedli do koutku a dali jim nízké lůžko, aby si mohli lehnout, budou-li si přát. Zatím muži tiše, spořádaně a rychle pracovali v jeskyni. Ze zdí vytáhli lehké stoly, postavili je na trnože a rozložili náčiní. Bylo vesměs prosté, všechno však bylo pěkně a dobře uděláno: okrouhlé talíře, mísy a misky z polévané hnědé hlíny nebo soustruženého vavřínového dřeva, všechny hladké a čisté. Tu a tam byl pohár nebo mísa z leštěného bronzu; u kapitánova sedátka uprostřed nejzazšího stolu postavili prostý stříbrný kalich.

Faramir procházel mezi muži a vyptával se každého, kdo přišel.

Někteří se vrátili z pronásledování Jižanů, jiní, kteří zůstali u silnice na výzvědách, přicházeli poslední. O všech Jižanech se vědělo, jen o velikém mumakovi ne; co se stalo s ním, nedokázal říci nikdo. Nebylo vidět žádný pohyb nepřítele ani žádného špehujícího skřeta.

"Tys neviděl a neslyšel nic, Anborne?" zeptal se Faramir posledního příchozího.

"Vlastně ne, pane," řekl muž. "Aspoň ne skřeta. Viděl jsem ale, nebo se mi to zdálo, něco trochu divného. Bylo už hodně šero, kdy oči vidí všechno větší, než to je. Možná že to byla jen veverka." Sam natáhl uši. "Ale potom to byla černá veverka a neviděl jsem ocas. Bylo to jako stín na zemi, a když jsem se přiblížil, kmitlo to za peň stromu a vyběhlo nahoru stejně hbitě jako veverka. Nechceš, abychom stříleli divoká zvířata bezúčelně, a nezdálo se, že by to bylo něco víc, proto  jsem nepoužil šíp. Stejně bylo na spolehlivou střelbu příliš tma a to stvoření zmizelo v tmavém listí mžikem oka. Zdržel jsem se chvíli, protože se mi to zdálo zvláštní, a pak jsem pospíchal zpátky. Měl jsem dojem, že to na mě zasyčelo, když jsem se odvrátil. Možná velká veverka.

Třeba ve stínu Bezejmenného putují nějaká zvířata z Temného hvozdu sem do našich lesů. Říká se, že tam mají černé veverky."

"Snad," řekl Faramir. "Bylo to však zlé znamení. Nechceme v Ithilienu žádné uprchlíky z Temného hvozdu." Samovi se zdálo, že rychle pohlédl na hobity, když mluvil; Sam ale nic neříkal. Chvíli s Frodem leželi a pozorovali světlo pochodní a muže, kteří přecházeli a hovořili tlumenými hlasy. Pak najednou Frodo usnul.

Sam chvíli bojoval sám se sebou a probíral argumenty. "Možná že je dobrý," myslel si, "a možná není. Pěkná řeč může zakrývat škaredé srdce." Zívl. "Prospal bych týden a hned by mi bylo líp. A co naděláš, Same Křepelko, když zůstaneš vzhůru úplně sám s takovou spoustou čahounů kolem? Nic; ale stejně musíš zůstat vzhůru." A nějak se mu to podařilo. Světlo ve dveřích jeskyně zašlo a šedý závoj padající vody zmatněl a ztratil se v houstnoucím stínu. Hluk vody zněl pořád, neměnně, ráno, večer nebo v noci. Mumlal a šeptal o spánku. Sam si promnul oči pěstmi.

Teď rozsvítili víc pochodní. Otevřeli soudek vína. Otvíraly se sudy s potravinami. Muži přinášeli vodu z vodopádu. Někteří si myli ruce v umyvadlech. I Faramirovi přinesli širokou měděnici a bílý ručník, aby se mohl umýt.

"Probuďte hobity," řekl, "a doneste jim vodu. Je čas k jídlu."

Frodo se posadil, zívl a protáhl se. Sam, nezvyklý na obsluhu, hleděl s notným překvapením na vysokého muže, který se ukláněl a držel před ním umyvadlo s vodou.

"Postavte to, prosím vás, pane, na zem!" řekl. "Bude to pro nás oba snazší." A pak k úžasu a pobavení mužů ponořil hluboko do studené vody hlavu a ošplíchal si krk a uši.

"Je ve vaší zemi zvykem mýt si před večeří hlavu?" řekl muž, který hobity obsluhoval.

"Ne, před snídaní," řekl Sam. "Ale když vám chybí spánek, studená voda na krk je jako deštíček na zvadlý salát. No! Teď vydržím vzhůru dost dlouho, abych něco snědl."

Dovedli je k sedadlům vedle Faramira: byly to soudky pokryté kožešinou, dost vysoko nad lavicemi mužů, aby se jim sedělo pohodlně. Než začali jíst, Faramir a všichni jeho muži se na okamžik mlčky obrátili k západu. Faramir naznačil Frodovi a Samovi, aby udělali totéž.

"Děláme to vždycky," řekl, když usedali; "díváme se k Númenoru, který byl, a dále k Elfii, která je, a k tomu, co je za Elfií a bude stále. Vy nemáte žádný takový zvyk při jídle?"

"Ne," řekl Frodo a cítil se zvláštně venkovsky a nevzdělaně.

"Jsme-li však hosty, ukloníme se hostiteli a po jídle vstaneme a poděkujeme mu."

"To děláme také," řekl Faramir.

Po tak dlouhém putování a táboření a dnech strávených v osamělé divočině připadala hobitům večeře jako hostina: pili chladné a vonné bledě žluté víno, jedli chléb a máslo a solené maso, sušené ovoce a dobrý červený sýr čistýma rukama, čistými noži a na čistých talířích.

Frodo ani Sam neodmítli nic, co jim bylo nabídnuto, ani druhou, ba ani třetí porci. Víno se jim rozběhlo žilami a unavenými údy a v srdci cítili radost a úlevu, jakou nepoznali od chvíle, kdy opustili zemi Lórien.

Když bylo po všem, Faramir je dovedl do výklenku v pozadí jeskyně, zčásti zastřeného závěsy; tam přinesli židli a dvě stoličky. Na výstupku stěny svítila hliněná lampička.

"Možná že brzy zatoužíte po spánku," řekl, "a zejména dobrý Samvěd, který ani oka nezamhouřil, dokud se nenajedl - buď ze strachu, že otupí svůj ušlechtilý hlad, nebo ze strachu přede mnou, to nevím.

Není však dobré spát hned po jídle, a zvláště když jste hladověli.

Povídejme si chvíli. O vaší cestě z Roklinky se jistě dá vypravovat mnoho. A i vy se možná budete chtít něco dovědět o nás a o zemích, kterými teď procházíte. Povídejte mi o mém bratru Boromirovi a o starém Mithrandirovi a o Sličném lidu z Lothlórienu."

Frodo necítil ospalost a byl ochoten vyprávět. Jakkoli ho však víno a potrava uvolnily, neztratil všechnu ostražitost. Sam zářil a pobrukoval si, když ale Frodo mluvil, zprvu se spokojil s nasloucháním a jen chvílemi se odvážil souhlasného výkřiku.

Frodo vyprávěl mnoho příběhů, a přece se stále držel stranou od poslání Družiny a od Prstenu a raději se šířil o tom, jak statečně si počínal Boromir ve všech jejich dobrodružstvích, s vlky v divočině, ve sněhu pod Caradhrasem a v Dolech Morie, kde padl Gandalf. Faramira nejvíc dojal příběh o boji na Můstku.

 "To muselo Boromira znechutit, že utíkal před skřety," řekl, "ba i před tou zlou stvůrou, o které mluvíš, před balrogem - i když odcházel poslední."

"Šel poslední," řekl Frodo, "ale Aragorn nás musel vést. Po Gandalfově pádu znal cestu jen on. Kdyby však neměli na starost nás menší, myslím, že ani on, ani Boromir by byli neutekli."

"Snad by bývalo lépe, kdyby tam Boromir padl s Mithrandirem," řekl Faramir, "a nešel vstříc osudu, který ho čekal nad Raurosem."

"Snad. Povídej mi teď ale o vašich vlastních osudech," řekl Frodo a opět změnil směr hovoru. "Rád bych se dozvěděl víc o Minas Ithil a Osgiliathu a o vytrvávající Minas Tirith. Jakou naději má vaše město ve vaší dlouhé válce?"

"Jakou máme naději?" řekl Faramir. "Už dávno nemáme žádnou.

Snad ji znovu vznítí Elendilův meč, vrátí-li se skutečně, nemyslím však, že dokáže víc než jen pozdržet zlý den, leda by přišla ještě jiná, nečekaná pomoc od elfů nebo od lidí. Nepřítel totiž sílí a my slábneme.

Jsme chátrající lid, podzim bez jara.

Muži z Númenoru sídlili široko daleko po pobřežích a přímořských oblastech Velkých zemí, většinou ale propadli zlu a pošetilosti.

Mnozí si zamilovali Tmu a černé umění; někteří se zcela oddali zahálce a pohodlí a někteří bojovali mezi sebou, dokud je v jejich slabosti nepřemohli divocí lidé.

Neříká se, že by se někdy v Gondoru provozovala zlá umění nebo že by byl někdy Bezejmenný jmenován s úctou, a stará moudrost a krása přinesená ze Západu dlouho přetrvávala v říši synů Elendila Spravedlivého a něco z ní zůstává posud. I tak si však Gondor přivodil vlastní úpadek, postupně klesl do stařecké pošetilosti a myslel si, že Nepřítel spí. Byl však jen zapuzen, ne zničen.

Smrt byla stále přítomna, protože Númenorejci stále, jako ve svém starém království, které tím ztratili, toužili po nekonečném a neměnném životě. Králové budovali hrobky honosnější než sídla živých a stará jména ve svitku rodokmenů měli za dražší než jména synů.

Bezdětní šlechtici seděli ve stárnoucích síních a dumali o heraldice, v tajných komnatách míchali vyschlí muži mocné elixíry anebo se vysoko ve studených věžích doptávali hvězd. A poslední král z Anárionovy linie neměl dědice.

Správci však byli moudřejší a měli větší štěstí. Moudřejší, protože hledali sílu našeho národa ve statných lidech od pobřeží Moře a v otužilých horalech z Ered Nimrais. A také uzavřeli příměří s hrdými národy Severu, které nás často napadaly, se zuřivými bojovníky, kteří však byli našimi vzdálenými příbuznými a nepodobali se divokým Východňanům a krutým Haradským.

Tak se stalo za dnů Dvanáctého správce Ciriona (můj otec je dvacátý šestý), že nám přijeli na pomoc a na velikém Poli Celebrantu zahubili naše nepřátele, kteří uchvátili naše severní provincie. To jsou Rohirové, jak jim říkáme, Páni koní, a přenechali jsme jim pole Calenardhonu, kterému se od té doby říká Rohan; ta provincie byla totiž dlouho řídce obydlená. Stali se našimi spojenci a stále nám prokazují věrnost, pomáhají nám v nouzi a střeží naše severní marky a Rohanskou bránu.

Naučili se z naší moudrosti a způsobů tolik, kolik chtěli, a jejich pánové hovoří naším jazykem, když je třeba; většinou se ovšem drží způsobů svých vlastních otců a vlastních vzpomínek a hovoří mezi sebou svým vlastním severským jazykem. A my je máme rádi: vysoké muže a krásné ženy, obojí stejně udatné, zlatovlasé, s jasnýma očima a silné; připomínají nám mládí lidí, jací bývali za Starých časů. Skutečně, naši učenci říkají, že pocházejí ze stejných Tří rodů lidí jako na počátku Númenorejci; ne snad od Hadora Zlatovlasého, Přítele elfů, ale z těch jeho synů a lidí, kteří neodešli přes Moře na Západ a odmítli volání.

Tak totiž řadíme lid v naší učenosti: jsou nazýváni Vysokorodí neboli Muži ze Západu, kteří byli Númenorejci; Prostřední lidé, muži Soumraku, jako jsou Rohirové a jejich příbuzní, kteří dosud sídlí daleko na Severu; a Divocí lidé, muži Tmy.

Nyní však, jestliže se Rohirové v něčem připodobnili nám, povzbuzeni k umění a zjemnělosti, i my jsme se začali víc podobat jim a stěží už si smíme dělat nárok na titul Vysokorodí. Stali se z nás Prostřední lidé, ze Soumraku, avšak se vzpomínkou na jiné věci. Jako Rohirové teď totiž milujeme válku a udatnost jako věci dobré samy o sobě, jako zábavu a cíl, a třeba dosud soudíme, že válečník by měl umět a znát i jiné věci než zabíjet a používat zbraní, oceňujeme přesto válečníky více než lidi jiných řemesel. Taková je nutnost našich časů.

Takový byl i můj bratr Boromir: byl to chrabrý bojovník, a proto byl pokládán za nejlepšího muže v Gondoru. A skutečně byl velmi udatný; žádný dědic Minas Tirith už léta nebyl tak vytrvalý v práci, tak  první v boji, ani nezatroubil na Veliký roh tak mocnou notu." Faramir vzdychl a chvíli mlčel.

"Neříkáte toho ve svých příbězích moc o elfech, pane," sebral najednou kuráž Sam. Všiml si, že Faramir mluvil o elfech s velkou úctou, a to, ještě víc než jeho dvornost a jeho jídlo a víno, si získalo Samovu úctu a utišilo jeho podezřívavost.

"Opravdu ne, Mistře Samvěde," řekl Faramir, "protože v naukách o elfech nejsem zběhlý. Tady se ovšem dotýkáš dalšího bodu, ve kterém jsme se změnili a poklesli od Númenoru ke Středozemi. Jak možná víš, protože Mithrandir byl tvým společníkem a mluvil jsi s Elrondem, Edain, Otci Númenorejců, bojovali po boku elfů v prvních válkách a za odměnu dostali darem království uprostřed Moře, na dohled Elfie. Ve Středozemi se však lidé a elfové za dnů Tmy navzájem odcizili Nepřítelovými záludnostmi a pomalými změnami během časů, kdy každý rod kráčel po jiné cestě. Lidé se nyní elfů bojí a nedůvěřují jim, a přece o nich vědí málo. A my z Gondoru začínáme být jako ostatní lidé, jako muži z Rohanu; vždyť i oni, kteří jsou nepřáteli Temného pána, se elfům vyhýbají a mluví o Zlatém lese s hrůzou.

Přesto jsou ještě mezi námi někteří, kteří se stýkají s elfy, jak mohou, a čas od času jde někdo tajně do Lórienu, zřídka se však vrátí. Já ne. Zdá se mi totiž nebezpečné, aby teď smrtelný člověk svévolně hledal Starší lid. Přesto vám závidím, že jste mluvili s Bělostnou paní."

"Paní Lórienu! Galadriel!" vykřikl Sam. "Měl byste ji vidět, opravdu, to byste měl, pane. Já jsem jenom hobit a doma jsem zahradníkem, pane, jestli mi rozumíte, a na poezii moc nejsem - teda na skládání; tu a tam nějakou žertovnou říkanku, to snad, víte, ale opravdovskou poezii ne - takže vám to nemůžu vysvětlit. To by se mělo zpívat. Na to byste musel vzít Chodce, tedy Aragorna, nebo starého pána Bilba. Ale hrozně rád bych o ní složil písničku. Ta je krásná, pane! Báječná! Někdy jako bílý narcis, taková droboučká a útlá. Tvrdá jako diamant, jemná jako měsíční světlo. Hřeje jako sluníčko a studí jako hvězdný mráz. Je pyšná a vzdálená jako zasněžená hora a veselá jako děvče zjara se sedmikráskami ve vlasech. Ale to jsou všechno nesmysly a vůbec jsem to netrefil."

"Pak musí být opravdu nádherná," řekl Faramir, "nebezpečně krásná."

 "Nevím, jestli nebezpečně," řekl Sam. "Napadá mě, že lidi si nesou svoje nebezpečí do Lórienu s sebou a tam ho najdou, protože si ho přinesli. Ale možná že byste mohl říct, že je nebezpečná, protože je sama tak silná. Vy, vy byste se mohl o ni rozbít na kusy jako loď o skálu, nebo se utopit jako hobit v řece. Ale ani skála, ani řeka by na tom neměly vinu. A Boro -" zarazil se a zrudl.

"Ano? A Boromir jsi chtěl říci?" řekl Faramir. "Co jsi chtěl říci?

Přinesl si své nebezpečí s sebou?"

"Ano, pane, prosím za prominutí, a že byl váš bratr skvělý člověk, jestli to smím říct. Ale vždyť vy jste byl celý čas na stopě. Já tedy Boromira pozoroval a poslouchal jsem ho celou cestu z Roklinky - staral jsem se o pána, pochopte, a nechtěl jsem Boromirovi nijak ukřivdit - a podle mého mínění v Lórienu poprvé uviděl, co jsem já uhádl už dřív: co chce. Od první chvíle, co ho viděl, chtěl Nepřítelův Prsten!"

"Same!" vykřikl Frodo zděšeně. Na chvíli se hluboce ponořil do vlastních myšlenek a vynořil se z nich náhle a příliš pozdě.

"No nazdar!" řekl Sam, zbledl a pak krvavě zrudl. "To jsem celý já! ,Kdykoliv otevřeš hubu, hned do toho šlápneš,' říkával mi Kmotr, a měl pravdu. Ach jo!

Koukejte, pane!" obrátil se k Faramirovi se vší odvahou, kterou dokázal sebrat. "Nezneužívejte toho, že služebník je hlupák, proti pánovi.

Celý čas jste mluvil náramně hezky a zbavil jste mě ostražitosti, jak jste vykládal o elfech a tak. Ale hezký je, kdo hezky jedná, říká se u nás. Teď máte možnost ukázat, co jste zač."

"Vypadá to tak," řekl Faramir pomalu a velice tiše, se zvláštním úsměvem. "To je tedy odpověď na všechny hádanky! Ten Jeden prsten, o kterém se myslelo, že zmizel ze světa. A Boromir se ho pokusil dostat násilím? A vy jste utekli? A celou cestu běželi - ke mně! A tady mám v širé pustině vás a vojsko mužů, kterým stačí kývnout, a Prsten prstenů. Pěkný tah Štěstěny! Příležitost pro Faramira, kapitána Gondoru, aby ukázal, co je zač! Ha!" Vstal, velice vysoký a přísný, a šedé oči mu blýskaly.

Frodo a Sam vyskočili ze stoliček, postavili se vedle sebe zády ke zdi a hmatali po jílcích mečů. Bylo ticho. Všichni muži v jeskyni přestali mluvit a s podivem hleděli k nim. Faramir si však sedl zpátky na židli a začal se tiše smát a pak náhle opět zvážněl.

"Nešťastný Boromir! To byla příliš krutá zkouška!" řekl. "Jak jste zvětšili můj zármutek, vy dva podivní poutníčci z daleké země, kteří  nesou nebezpečí lidstva. Méně však dovedete soudit muže nežli já půlčíky. I kdybych to našel na silnici, nevzal bych si to, řekl jsem.

I kdybych byl takový člověk, který po té věci touží, a přestože jsem jasně nevěděl, co ta věc je, když jsem svá slova vyřkl, přece bych je pokládal za přísahu a cítil se jimi vázán.

Takový člověk ale nejsem. Anebo jsem dost moudrý, abych věděl, že jsou nebezpečí, před nimiž člověk musí prchat. Sedněte si klidně!

A ty se upokoj, Samvěde. Zdá-li se ti, že jsi klopýtl, bylo to souzeno.

Tvé srdce je stejně bystré jako věrné a vidělo jasněji než tvé oči. Zdá se to možná zvláštní, ale mně jsi to mohl klidně oznámit. Možná že to nakonec pomůže pánovi, kterého máš rád. Rozhodně se to obrátí k jeho dobrému, bude-li to v mé moci. Upokoj se tedy. Víckrát ale tu věc nejmenuj. Jednou to stačilo."

Hobiti se vrátili na sedátka a seděli velmi tiše. Muži se obrátili zpátky k pití a hovoru, protože postřehli, že kapitán si s malými hosty trochu zažertoval a že už to skončilo.

"Vida, Frodo, tak si konečně rozumíme," řekl Faramir. "Jestliže jsi tu věc vzal na sebe, nerad, ale na žádost druhých, máš můj soucit a mou úctu. A žasnu nad tebou: nosit ji schovanou a nepoužívat ji. Jste pro mne nový národ a nový svět. Jsou všichni tví příbuzní stejného rázu? Tvoje země musí být říše míru a spokojenosti a zahradníci tam musí být velmi ctěni."

"Všechno tam v pořádku není," řekl Frodo, "ale zahradníci rozhodně ctěni jsou."

"Lidé tam ovšem musí cítit únavu i ve svých zahradách, jako všechny věci pod sluncem tohoto světa. A vy jste daleko od domova a utrmácení. Dnes večer už dost. Spěte oba - pokojně, můžete-li. Nebojte se! Nechci to vidět ani si na to sáhnout, ani vědět víc, než vím (což je dost), aby mě nepřepadlo nebezpečí a nezklamal jsem ve zkoušce, v níž obstál Frodo, syn Drogův. Jděte si teď odpočinout - ale nejdřív mi ještě řekněte, chcete-li, kam si přejete jít a co dělat. Musím totiž bdít a čekat a přemýšlet. Čas plyne. Ráno se musíme každý rychle dát cestou, která je nám určena."

Frodo cítil, jak se chvěje, když pominul první náraz strachu. Nyní se na něho jako mrak snesla veliká únava. Už nemohl předstírat a odolávat.

 "Hledal jsem cestu do Mordoru," řekl slabě. "Šel jsem do Gorgorothu.

Musím najít Ohnivou horu a vrhnout tu věc do Puklin osudu.

Gandalf to řekl. Ale myslím, že tam nikdy nedojdu."

Faramir na něho chviličku hleděl v hlubokém úžasu. Pak ho náhle zachytil, když se zapotácel, něžně ho zvedl a odnesl na lůžko, položil ho a teple přikryl. Frodo ihned upadl do hlubokého spánku.

Pro jeho služebníka přistavili vedle druhou postel. Sam chviličku váhal a pak se hluboce poklonil. "Dobrou noc, kapitáne, můj pane," řekl. "Využil jste příležitosti."

"Ano?" řekl Faramir.

"Ano, pane, a ukázal jste, co jste zač. Z těch nejlepších."

Faramir se usmál. "Jsi prostořeký služebník, Mistře Samvěde. Ale ne: chvála chvályhodných je nade všechny odměny. Nebylo tu však co chválit. Nic mě netáhlo a nelákalo jednat jinak, než jsem jednal."

"Víte, pane," řekl Sam, "říkal jste, že můj pán má v sobě něco elfího, a to bylo dobré a pravdivé. Ale já zas můžu říct tohle: i ve vás je něco, pane, co mi připomíná - připomíná - ano, Gandalfa, čaroděje."

"Možná," řekl Faramir. "Možná že zdálky rozeznáváš duch Númenoru.

Dobrou noc!"