ČERNÁ BRÁNA JE ZAVŘENÁ

Než se rozbřeskl další den, jejich cesta k Mordoru byla u konce.

Močály a poušť měli za sebou. Před nimi se proti sinavé obloze temně zvedaly hrozivé hlavy velkých hor.

Na západě Mordoru se zvedalo ponuré pohoří Ephel Dúath, Hory stínu, a na severu roztříštěné štíty a neplodné hřbety Ered Lithui, šedé jako popel. Kde se však tato pohoří - ve skutečnosti části jedné veliké stěny okolo truchlivých plání Lithlad a Gorgoroth a hořkého vnitrozemského moře Núrnen - blížila k sobě, vztahovala dlouhá ramena k severu, a mezi nimi byla hluboká úžlabina. To byl Cirith Gorgor, Strašidelný průsmyk, vstup do země Nepřítele. Po obou jeho stranách se chmuřily vysoké útesy a z ústí trčely dva svislé vrchy, černé do morku kostí a holé. Na nich stály Zuby Mordoru, dvě silné a vysoké věže.

V dávných dnech po Sauronově svržení a útěku je ve své pýše a moci postavili muži z Gondoru, aby se nepokusil proniknout zpátky do své staré říše. Síla Gondoru však oslábla a muži usnuli a věže dlouho stály prázdné. Potom se Sauron vrátil. Teď byly strážné věže, jež začaly propadat zkáze, opraveny a naplněny zbraněmi a osazeny ustavičně bdícími posádkami. Z jejich kamenných tváří zíraly temné okenní otvory na sever, na východ a na západ a každé okno bylo plné očí, jež nespaly.

Přes ústí průsmyku zbudoval Temný pán od útesu k útesu vysoké kamenné opevnění. Byla v něm jen jediná železná brána a na cimbuří neustále přecházely stráže. Pod vrchy byla skála z obou stran provrtána stovkami jeskyní a černých děr; tam číhalo vojsko skřetů, hotovo vyřítit se na znamení jako černí mravenci do války. Mezi Zuby Mordoru neprošel nikdo, aniž by pocítil jejich kousnutí, ledaže byl povolán Sauronem nebo znal tajná hesla, jež otvírala Morannon, černou bránu jeho země.

Dva hobiti se zoufalstvím zírali na věže a na zeď. I na dálku viděli v šerém světle pohyb černých stráží na zdi a hlídky před branou. Leželi a vyhlíželi přes okraj skalnaté prohlubně pod protáhlým stínem nejsevernější bašty Ephel Dúath. Vrána by v těžkém vzduchu uletěla jen  hon od jejich skrýše a byla by na černé špici bližší věže. Slabě se nad ní kroutil dým, jako by dole v pahorku doutnal oheň.

Přišel den a plavé slunce mhouralo přes neživé hřebeny Ered Lithui.

Pak náhle uslyšeli volání trubek s mosaznými hrdly; ryčely ze strážních věží, a ze skrytých pevnůstek a předsazených opevnění v kopcích se ozývaly odpovědi; a ještě dál se tlumeně, a přece hluboce a zlověstně rozléhaly v proláklině za horami mocné rohy a bubny Barad- dur. V Mordoru nadcházel nový hrůzný den strachu a dřiny, noční hlídky byly povolávány do svých kobek a denní hlídky, kruté a se zlýma očima, pochodovaly na svá místa. Na cimbuří se mdle zaleskla ocel.

"Tak jsme tady!" řekl Sam. "Tady je Brána, a tak se mně zdá, že dál se už nikdy nedostaneme. Že by mi ale Kmotr něco řekl, kdyby mě viděl! Často říkával, že špatně skončím, když si nedám pozor, zrovna tak. Teď už ale starouška sotvakdy uvidím. Přijde o možnost říct mi: ‚Já jsem ti to říkal, Same!'; a to je škoda. Mohl by mi to říkat, dokud by mu stačil dech, jen kdybych ho, dědouška, zas viděl. Nejdřív bych se ovšem musel umýt, jinak by mě nepoznal.

Asi je zbytečné ptát se, kudy půjdeme teď? Dál nemůžeme - leda bychom chtěli požádat skřety o doprovod."

"Ne, ne!" řekl Glum. "To nejde. Dál nemůžeme. Sméagol to říkal.

Říkal: půjdeme k Bráně a uvidíme. A vidíme. Jistě, milášku, vidíme.

Sméagol věděl, že hobitci tudy nemůžou. Jistěže, Sméagol věděl."

"Tak proč jsi nás sem u všech čertů vodil?" řekl Sam, který neměl náladu být spravedlivý a rozumný.

"Pánešek říkal. Pánešek říká: Doveď nás k Bráně. Tak to hodný Sméagol udělá. Pánešek říkal, pánešek moudrý."

"Říkal jsem to," pravil Frodo. Tvář měl zachmuřenou a sevřenou, avšak rozhodnou. Byl špinavý, vyzáblý a ztuhlý únavou, ale už se nehrbil a oči měl jasné. "Řekl jsem to, protože hodlám vstoupit do Mordoru a jinou cestu neznám. Proto půjdu tudy. Nežádám nikoho, aby šel se mnou."

"Ne, ne, pánešku!" kvílel Glum a sahal po něm a vypadal nesmírně rozrušeně. "Tou cestou to nejde! To nejde! Neber Miláška k Němu!

Spolkne nás všecky, když ho dostane, spolkne celý svět. Schovejte si ho, miloušku pánešku, a buďte hodný na Sméagola. Nedávejte ho Jemu.

Anebo jděte pryč, do milouškých krajinek, a dejte ho zpátky malému Sméagolovi. Jistě, jistě, pánešku: vraťte ho, ano? Sméagol ho  bude opatrovat; bude hrozně hodný, hlavně na miloušky hobitky. Hobitci půjdou domů. Nechoďte k Bráně!"

"Je mi přikázáno jít do země Mordor, a proto půjdu," řekl Frodo.

"Když je jen jediná cesta, musím jít tou. Co přijde pak, to přijít musí."

Sam neříkal nic. Výraz Frodovy tváře mu stačil; věděl, že by mluvil zbytečně. A koneckonců od začátku v celé té záležitosti neměl opravdovou naději; jako veselý hobit však naději nepotřeboval, dokud se dalo zoufalství odkládat. Teď došli k hořkému konci. Celou cestu se však držel pána; to bylo hlavní, proč šel, a bude se ho držet dál.

Jeho pán do Mordoru sám nepůjde. Sam půjde s ním - aspoň se zbaví Gluma.

Glum ovšem zatím nemínil připustit, aby se ho jen tak zbavili.

Klekl si Frodovi u nohou, lomil rukama a pištěl. "Tudy ne, pánešku!"

žebronil. "Je jiná cesta. Jistě, ano, jiná cesta. Jiná, temnější, hůř se hledá, tajnější. Ale Sméagol ji zná. Ať vám ji Sméagol ukáže!"

"Jiná cesta!" řekl Frodo pochybovačně a shlížel na Gluma zkoumavým pohledem.

"Jisstě! Jisstě, opravdu! Byla jiná cesta. Sméagol ji našel. Pojďte se podívat, jestli je tam ještě!"

"Dřív jsi o ní nic neříkal."

"Ne, pánešek se neptal. Pánešek neříkal, co má v úmyslu. Neříká chudáškovi Sméagolovi. Říká: Sméagole, doveď nás k Bráně - a potom sbohem! Sméagol může běžet a být hodný. Ale teď říká: já chci vstoupit do Mordoru touhle cestou. A tak se Sméagol strašně bojí.

Nechce ztratit milouška páneška. A slíbil, pánešek ho donutil slíbit, že zachrání Miláška. Ale pánešek ho odnese Jemu, rovnou Černé ruce, když půjde pánešek touhle cestou. A tak je Sméagol musí zachránit oba a vzpomene si na jinou cestu, která bývala, kdysi bývala. Miloušek pánešek. Sméagol moc, moc hodný, vždycky pomáhá."

Sam se zamračil. Kdyby mohl Gluma provrtat očima, byl by to udělal. Mysl měl plnou pochyb. Zdálo se mu, že Glum je opravdu upřímně rozrušen a úpěnlivě se snaží Frodovi pomoci. Pamatoval si však spor, který zaslechl, a nechtělo se mu věřit, že by se dlouho potlačovaný Sméagol přece prosadil. Jeho hlas rozhodně neměl ve sporu poslední slovo. Sam hádal, že sméagolovská a glumovská polovička (kterým v duchu říkal Podlez a Podraz) dospěly k příměří a dočasnému spojenectví; žádná nechtěla, aby Prsten dostal Nepřítel; obě si přály zachránit Froda před zajetím a mít ho co nejdéle v dohledu - přinejmenším do té doby, dokud bude mít Podraz nějakou naději, že dostane do rukou Miláčka. O tom, že by skutečně existovala nějaká jiná cesta do Mordoru, Sam pochyboval.

"A ještě dobře, že ani jedna polovička toho starého lotra neví, co chce pán udělat," pomyslel si. "Kdyby věděl, že pán chce s jeho Miláškem nadobro skoncovat, měli bychom mrzutosti v tu ránu. Stejně má Podraz takovou hrůzu z Nepřítele - a má nebo měl od něho příkazy - že by nás radši udal, než aby ho přistihli, jak nám pomáhá; a dost možná radši, než by nechal svého Miláška roztavit. To si aspoň myslím já. A doufám, že si to pán pořádně rozváží. Moudrý je dost, ale má měkké srdce. Žádný Křepelka nemůže uhodnout, co udělá za chviličku."

Frodo Glumovi neodpověděl hned. Zatímco Samovou pomalou, ale bystrou hlavou procházely tyto pochybnosti, stál a zíral k temnému útesu Cirith Gorgoru. Prohlubeň, v níž našli útočiště, byla vymleta v úbočí nízkého kopce kousíček nad dlouhým údolím připomínajícím příkop, které jej oddělovalo od krajních bašt hor. Uprostřed údolí stály černé základy západní strážní věže. Za ranního světla už bylo jasně vidět bledé a prašné silnice, které se sbíhaly k Bráně Mordoru; jedna se vinula zpátky na sever, jiná se tratila na východě v mlhách, které lnuly k úpatí Ered Lithui, a třetí běžela k Frodovi. Ostře zahýbala kolem věže, vstupovala do úzké brázdy a vycházela z ní nedaleko prohlubně, kde stál. Napravo od něho, na západě, obtáčela horská ramena a odcházela na jih do hlubokých stínů, jež halily všechna západní úbočí Ephel Dúath, a v nedohlednu putovala dál do úzkého pruhu země mezi horami a Velkou řekou.

Zatímco Frodo hleděl, uvědomil si, že na pláni je velký ruch a pohyb.

Zdálo se, jako by byla na pochodu celá vojska, přestože jich většinu zakrývaly výpary plazící se z bažin a pustin v pozadí. Tu a tam však zahlédl lesk kopí a přilbic; přes roviny u cest bylo vidět mnoho oddílů jízdy na koních. Připamatoval si své daleké vidění na Amon Henu, tak nedávné, ač mu teď připadalo jako před léty. Tu poznal, že naděje, jež se mu na okamžik divoce pohnula v srdci, byla marná.

Trubky nezvučely výzvou, ale na uvítanou. To nebyl útok na Temného pána, v němž by muži z Gondoru povstali jako mstící přízraky z hrobů dávno minulé udatnosti. To byli muži jiné rasy, z širých zemí na Východě, a sbírali se na zavolání svého vrchního vládce; vojsko, jež v noci tábořilo před jeho branou, nyní pochodovalo dovnitř, aby zvětšilo  jeho rostoucí moc. Jako by si náhle uvědomil, jak nebezpečné je jejich postavení, o samotě, v rostoucím denním světle, tak blízko té ohromné hrozby, rychle si stáhl svou tenounkou šedou kápi přes hlavu a sestoupil do prohlubně. Pak se obrátil ke Glumovi.

"Sméagole," řekl, "spolehnu se na tebe ještě jednou. Zdá se mi, že skutečně musím a že je mi souzeno přijímat pomoc od toho, u koho jsem ji nejméně hledal, a že tobě je souzeno, abys pomáhal mně, kterého jsi tak dlouho pronásledoval se zlým záměrem. Dosud si ode mne zasloužíš chválu a poctivě jsi dodržoval svůj slib. Říkám poctivě, a myslím to tak," dodal s pohledem na Sama, "protože jsme už dvakrát byli v tvé moci a ty jsi nám neublížil. Ani ses nepokusil vzít mi to, co jsi kdysi hledal. Kéž je to tak i do třetice! Varuji tě ale, Sméagole, jsi v nebezpečí!"

"Jistě, jistě, pánešku!" řekl Glum. "Ve strašném nebezpečí!

Sméagolovi se kosti třesou, když na to pomyslí, ale on neuteče. Musí pomáhat milouškovi páneškovi."

"Nemyslel jsem nebezpečí, které sdílíme všichni," řekl Frodo.

"Myslím nebezpečí pro tebe samotného. Složil jsi slib při tom, čemu říkáš Miláček. Pamatuj na to! Přinutí tě, abys jej dodržel, ale bude hledat cestu, jak jej zvrátit k tvé zkáze. Už teď tě převrací. Sám ses mi teď pošetile odhalil. ,Dejte ho zpátky Sméagolovi,' jsi řekl. To už neříkej!

Nedovol, aby ta myšlenka v tobě rostla! Nikdy ho zpátky nedostaneš.

Ale touha po něm tě může zradit a dojdeš k hořkému konci.

Nikdy ho nedostaneš zpátky. V krajní tísni, Sméagole, si Miláčka nasadím, a Miláček tě už dávno opanoval. Jestliže ti poručím a budu ho mít na ruce, poslechneš, i kdybys měl skočit do propasti nebo do ohně.

A to bych ti poručil. Dej si tedy pozor, Sméagole!"

Sam pohlédl na svého pána s pochvalou, ale i s překvapením; v jeho tváři a hlase bylo cosi, co dosud neznal. Vždycky se domníval, že laskavost milého pana Froda je tak velká, že předpokládá značnou dávku slepoty. Držel se samozřejmě i zcela protikladné víry, že pan Frodo je ta nejmoudřejší osoba na světě (snad s výjimkou starého pána Bilba a Gandalfa). Glum možná po svém, a mnohem omluvitelněji, protože se znali nepoměrně kratší dobu, udělal stejnou chybu. Rozhodně ho tento proslov zarazil a zděsil. Plazil se po zemi a nedokázal ze sebe vypravit jasné slovo kromě miloušek pánešek.

Frodo chvíli trpělivě čekal a pak promluvil méně příkře. "Tak pojď, Glume, nebo Sméagole, jestli chceš, a pověz mi o té druhé cestě,  a pokud můžeš, ukaž mi, jakou máme naději, když se po ní dáme; a mám-li právo sejít kvůli ní z přímé cesty. Spěchám."

Glum však byl v žalostném stavu a Frodova výhrůžka ho zcela rozrušila. Nebylo snadné dostat z něho nějaké sdělení; mumlal, pištěl a často se přerušoval, lezl po zemi a prosil oba, aby byli hodní na "chudáška Sméagola". Po chvíli se trochu uklidnil a Frodo z něho po kouskách vytahal, že pocestný, který se dá silnicí, jež vede na západ od Ephel Dúath, po čase dojde na křižovatku v kruhu temných stromů.

Napravo jde cesta dolů k Osgiliathu a k mostům přes Anduinu, středem vede dál cesta na jih.

"Dál, dál, dál," říkal Glum. "Nikdy jsme tamtudy nešli, ale prý se táhne tři sta mil a pak je vidět Velkou vodu, která nikdy neodpočívá.

Jsou tam spousty rybišek a velcí ptášci jedí rybišky; miloušci ptášci, ale nikdy jsme tam nešli, ne, ne, škoda, neměli jsme příležitost. A ještě dál jsou další země, ale strašně tam pálí Žlutá tvář a je tam málo mraků a lidi jsou tam divocí a mají tmavé obličeje. Tu zemi vidět nechceme."

"Ne!" řekl Frodo. "Ale neodbočuj ze své cesty. Co třetí odbočka?"

"Jistě, jistě, je tam třetí cesta," řekl Glum. "To je cesta vlevo. A hned začíná stoupat a pořád se točí a stoupá zpátky do vysokého stínu.

Zahne kolem černé skály a pak ji uvidíte, uvidíte ji nad sebou a budete se chtít schovat."

"Co uvidíme? Koho uvidíme?"

"Starou pevnost, moc starou a moc strašnou. Slýchávali jsme pověsti z Jihu, když byl Sméagol malý, dávno, dávno. Jistě, povídali spoustu příběhů, když jsme večer sedávali na břehu Velké řeky, pod vrbiškami, když byla Řeka mladší, glum, glum." Dal se do pláče a mumlání. Hobiti trpělivě čekali.

"Pověsti z Jihu," pokračoval zase Glum, "o vysokých mužích se svítícíma očima a o jejich domech jako kamenných horách a o stříbrné koruně jejich krále a o jeho Bílém stromě. Báječné pověsti. Stavěli vysokánské věže a jedna byla jako stříbro a v ní byl kámen jako měsíc a kolem veliké bílé zdi. Jistě, spoustu pověstí o Měsíční věži."

"To by měla být Minas Ithil, kterou postavil Elendilův syn Isildur," řekl Frodo. "Isildur to byl, kdo uřízl prst Nepříteli."

"Jistě, má jenom čtyři na své černé ruce, ale ty stačí," řekl Glum a otřásl se. "A On nenáviděl Isildurovo město."

 "Je snad něco, k čemu nemá nenávist?" řekl Frodo. "Ale co má s námi společného Měsíční věž?"

"Tohle, pánešku: byla tam a je tam. Vysoká věž a bílé domy a zeď; ale už není miloušká, už není krásná. Dávno ji dobyl On. Je to teď moc strašné místo. Pocestní se třesou, když ji vidí, plíží se z dohledu, vyhýbají se jejímu stínu. Ale pánešek tamtudy bude muset jít.

To je jediná druhá cesta. Protože tam jsou hory nižší a stará cesta vede nahoru a pořád nahoru, až dojde k tmavému průsmyku nahoře a pak zase klesá dolů - do Gorgorothu." Glum se otřásl a jeho hlas poklesl v šepot.

"Co nám to ale pomůže?" ptal se Sam. "Nepřítel přece určitě ví o svých horách všecko a tu cestu bude střežit zrovna jako tuhle, ne? Věž přece není prázdná?"

"Ne, není prázdná!" zašeptal Glum. "Zdá se prázdná, ale není, kdepak! Žijí tam strašidelné věci. Skřeti, jistě, vždycky skřeti, ale i horší věci, horší věci jsou tam taky. Silnice stoupá rovnou ve stínu zdí a prochází kolem brány. Na silnici se nešustne nic, aby o tom nevěděli.

Ti vevnitř vědí: Mlčenliví bdící."

"Takže ty nám radíš," řekl Sam, "abychom se dali na další dlouhý pochod na jih a nakonec se octli zrovna v takové louži jako tady, když ne horší?"

"Ne, kdepak," řekl Glum. "Hobitci musí chtít chápat. On nečeká útok z té strany. Jeho Oko je všude, ale některých míst si všímá víc než jiných. Nevidí všecko najednou, ještě ne. Vždyť dobyl celou zem na západ od Hor stínu až k Řece a má teď v rukou mosty. Myslí si, že nikdo nemůže přijít k Měsíční věži, když nejdřív nesvede velikou bitvu u mostů anebo si nevezme spoustu lodí, které se nedají schovat a o kterých se On dozví."

"Nějak moc toho víš o tom, co On dělá a co si myslí," řekl Sam.

"Mluvil jsi s ním poslední dobou? Nebo jsi jenom klábosil se skřety?"

"To není miloušek hobitek, nemá rozum," řekl Glum, hněvivě mžikl na Sama a obrátil se k Frodovi. "Sméagol se skřety mluvil, jistě, než potkal páneška, a s hodně lidmi; hodně se nachodil. A to, co teď říká, říká spousta lidí. Tady na severu mu hrozí velké nebezpečí a nám taky. On jednou vyjde z Černé brány, a brzo. Jenom tudy můžou přijít velké armády. Ale tam dole na západě nemá obavy a jsou tam Mlčenliví bdící."

 "Přesně tak," řekl Sam, který se nedal odradit. "Takže máme jít k bráně, zaklepat a zeptat se, jestli jdeme dobře do Mordoru? Nebo jsou tak mlčenliví, že nám neodpovědí? To nedává smysl. To můžeme udělat i tady a ušetřit si dlouhé chození."

"S tím nežertuj," zasyčel Glum. "Není to k smíchu. Kdepak! To není k zasmání. Vůbec nemá smysl pokoušet se dostat do Mordoru.

Když ale páneček říká Musím jít anebo Půjdu, tak se nějaká cesta vyzkoušet musí. Nesmí ale jít do strašlivého města. Ne, kdepak, ne. Tady mu Sméagol pomůže, miloušek Sméagol, i když mu nikdo neřekne, oč vlastně jde. Sméagol zase pomůže. On našel. On zná."

"Co jsi našel?" ptal se Frodo.

Glum se skrčil a zase začal šeptat. "Malinkou pěšinku do hor, a potom schody, úzké schody, jistě, náramně dlouhé a úzké. A potom další schody. A pak," - jeho hlas se ještě ztišil - "chodbu, temnou chodbu; a nakonec malou rozsedlinku a pěšinu vysoko nad hlavním průsmykem. Tamtudy se Sméagol dostal ze tmy. Bylo to před lety.

Možná že pěšina zmizela, a třeba ne, třeba ne."

"Vůbec se mi to nezdá," řekl Sam. "Zní to moc jednoduše, aspoň když o tom mluvíš. Jestli tam ta pěšina ještě je, bude taky hlídaná.

Nebyla hlídaná, Glume?" Když to řekl, postřehl, nebo se mu aspoň zdálo, v Glumově oku zelený záblesk. Glum zabručel, ale neodpověděl.

"Není hlídaná?" zeptal se Frodo přísně. "A utekl jsi z té tmy, Sméagole? Nedovolili ti spíš odejít s nějakým úkolem? To si aspoň myslel Aragorn, když tě před pár lety našel u Mrtvých močálů."

"To je lež!" zasyčel Glum a při zmínce o Aragornovi se mu v očích rozsvítilo zlé světélko. "Lhal o mně, lhal. Uprchl jsem, docela sám. Ano, řekli, že mám hledat Miláška, a já ho hledal a hledal, samozřejmě.

Ale ne pro Černého. Milášek byl náš, byl můj, říkám vám. Já utekl."

Frodo si byl podivně jistý, že v této věci není Glum pro jednou tak vzdálen od pravdy, jak by ho mohli podezřívat; že si našel nějakou jinou cestu z Mordoru a alespoň věří, že to bylo vlastní vychytralostí.

Jedna věc: všiml si, že Glum použil já, a když se to vzácně přihodilo, bývalo to znamením, že pro tu chvíli převládly pozůstatky dávné pravdomluvnosti a upřímnosti. I kdyby se ovšem dalo Glumovi v té věci věřit, Frodo nezapomínal na úskočnost Nepřítele. "Útěk" mohl  být dovolen nebo umožněn a v Temné věži o něm mohli dobře vědět.

A v každém případě si Glum zjevně mnoho nechával pro sebe.

"Ptám se tě znova," řekl, "není ta tajná cesta hlídaná?"

Aragornovo jméno však Gluma rozmrzelo. Tvářil se ukřivděně, jako když ho podezřívají ze lži, a on zrovna jednou řekl pravdu nebo její část. Neodpovídal.

"Není hlídaná?" opakoval Frodo.

"Asi, asi bude. V téhle zemi není nikde bezpečno," řekl Glum mrzutě.

"Nikde. Ale pánešek se musí pokusit, nebo jít domů. Jinudy to nejde." Víc z něho nedostali. Jméno onoho nebezpečného místa a mordorského průsmyku říci nemohl nebo nechtěl.

Jeho jméno bylo Cirith Ungol, jméno se strašlivou pověstí. Aragorn by jim snad byl mohl říci jméno i jeho význam; Gandalf by je byl varoval. Byli však sami a Aragorn byl daleko a Gandalf stál v troskách Železného pasu a zápolil se Sarumanem, zdržen zradou. A přece když říkal svá poslední slova Sarumanovi a když palantír vykřísl oheň ze schodů Orthanku, jeho myšlenky byly stále s Frodem a Samvědem a jeho mysl k nim zalétala přes dlouhé míle s nadějí a soucitem.

Možná že to Frodo nevědomky pocítil, jako tehdy na Amon Henu, přestože věřil, že Gandalf odešel navždy do stínu v daleké Morii.

Dlouho seděl na zemi a mlčel se skloněnou hlavou a snažil se vybavit si všechno, co mu kdy Gandalf říkal. Pro tuto volbu si však nevzpomínal na žádnou radu. Ano, Gandalfovo vedení jim bylo vzato příliš záhy, příliš záhy, když byla Temná země ještě příliš daleko. Jak do ní mají nakonec vstoupit, to Gandalf neřekl. Snad ani nevěděl. Do Nepřítelovy pevnosti na Severu, do Dol Gulduru, se jednou odvážil. Ale do Mordoru, k Ohnivé hoře a do Barad-dur, teď když zas Temný pán povstal v moci, putoval tam někdy? Frodo se domníval, že ne. A tady byl on, maličký půlčík z Kraje, prostý hobit z tichého venkova, a měl najít cestu tam, kam velcí nemohou nebo se neodvažují. Byl to zlý osud. Vzal jej však na sebe ve vlastním pokoji na dalekém jaře jiného roku, tak odlehlého jako 

kapitola v příběhu z mládí světa, kdy ještě kvetly Stříbrný a Zlatý strom. Byla to zlá volba. Kterou cestu má zvolit?

A vedou-li obě k hrůze a smrti, proč vůbec volit?

Den plynul. Hluboké ticho padlo na šedou prohlubinku, kde leželi, tak blízko hranice země strachu; ticho, jež bylo cítit, jako by to byl hustý závoj, který je odřezává od okolního světa. Nad nimi byla klenba bledé oblohy mřížovaná letícím kouřem, zdála se však vysoko a  daleko, jako by ji viděli z veliké hloubky vzduchu obtěžkaného chmurnými myšlenkami. Ani orel vznášející se ve slunci by si nepovšiml hobitů, kteří tam seděli pod tíží osudu mlčky, nehybně, zahaleni do tenoučkých šedých plášťů. Chviličku by možná zauvažoval o Glumovi, drobounké postavičce roztažené na zemi; snad tam ležela nějaká vychrtlá kostřička lidského dítěte, k níž dosud lnuly cáry oděvu, s dlouhýma rukama a nohama bílýma téměř jako kost a skoro tak vyhublýma; masa ani sousto.

Frodo měl hlavu skloněnou ke kolenům, Sam se však opíral dozadu a s rukama za hlavou zíral zpod kapuce do prázdného nebe. Alespoň dlouho bylo prázdné. Tu se Samovi zdálo, že mu do zorného pole plachtí cosi jako černý pták; zůstal viset, a pak opět odplachtil. Následovali dva další a potom čtvrtý. Na pohled byli maličcí, a přece nějak věděl, že jsou obrovští, s ohromným rozpětím křídel, a letí ve veliké výšce. Zakryl si oči a schoulil se dopředu. Zmocnil se ho týž varovný strach, jaký cítil v přítomnosti Černých jezdců, bezmocná hrůza, jež přišla s výkřikem ve větru a stínem na měsíci, ačkoli teď nebyla tak drtivá a nutkavá. Hrozba byla vzdálenější. Hrozba to však byla. I Frodo ji pocítil. Tok jeho myšlenek se přetrhl. Pohnul se a zachvěl, nevzhlédl však. Glum se schoulil jako pavouk zahnaný do kouta. Okřídlení tvorové zakroužili a začali se rychle snášet, spěchajíce zpátky do Mordoru.

Sam se zhluboka nadechl. "Jezdci už jsou zase na světě, nahoře ve vzduchu," řekl chraplavým šeptem. "Viděl jsem je. Myslíte, že mohli vidět nás? Byli hodně vysoko. A jestli jsou to Černí jezdci, stejní jako předtím, tak za denního světla moc nevidí, ne?"

"Snad ne," řekl Frodo. "Jejich koně ovšem viděli. A tihle okřídlení tvorové, na kterých teď létají, vidí asi líp než kdo jiný. Jsou jako velcí ptáci mrchožrouti. Něco hledají; bojím se, že Nepřítel bdí."

Pocit děsu pominul, obal ticha však byl protržen. Na chvíli byli odříznuti od světa jako na neviditelném ostrově; teď byli opět odhaleni, nebezpečí se vrátilo. Frodo však stále ještě neodpověděl Glumovi a neučinil svou volbu. Oči měl zavřené, jako by snil nebo hleděl dovnitř, do srdce a do paměti. Nakonec vstal a zdálo se, že se chystá promluvit a rozhodnout. Řekl však: "Poslouchejte! Co to je?"

Přišel na ně nový strach. Slyšeli zpěv a chraplavé výkřiky. Zprvu se zdály velmi vzdálené, blížily se však; přicházelo to k nim. Všem jim vytanulo v mysli, že Černá křídla je zpozorovala a vyslala ozbrojené vojáky, aby se jich zmocnili; žádná rychlost se jim nezdála příliš velká pro ty strašlivé Sauronovy služebníky. Krčili se a naslouchali.

Hlasy a řinčení zbraní a postrojů byly velmi blízko. Frodo a Sam povytáhli své mečíky z pochev. Útěk byl vyloučen.

Glum se pomalu zvedl a jako hmyz se doplazil ke kraji prohlubně.

Velice opatrně se píď po pídi natahoval, až mohl vyhlédnout mezi dvěma špičatými úlomky kamene. Chvíli tam nehybně a nehlučně setrval. Vzápětí se začaly hlasy opět vzdalovat a pak zvolna utichly.

Daleko zadul roh na cimbuří Morannonu. Pak se Glum tiše stáhl a sklouzl do prohlubně.

"Další muži jdou do Mordoru," řekl tiše. "Tmavé tváře. Takové lidi jsme ještě neviděli, ne, Sméagol neviděl. Jsou divocí. Mají černé oči a dlouhé černé vlasy a zlaté kruhy v uších, jistě, spoustu krásného zlata. A někteří mají červeně pomalované tváře a červené pláště; a jejich vlajky jsou červené a hroty oštěpů taky, a mají kulaté štíty, žluté a černé, s velikými bodci. To nejsou miloušci; hrozní kruťasi, tak vypadají.

Skoro tak oškliví jako skřeti, ale mnohem větší. Sméagol myslí, že přišli z Jihu, až zdaleka, kde už neteče Velká řeka; tou cestou přišli. Šli dál k Černé bráně, ale může jich přijít víc. Čím dál víc lidí jde do Mordoru. Jednou budou vevnitř všichni lidi."

"A byli tam olifanti?" ptal se Sam, který v dychtivosti po novinkách z cizích zemí docela zapomněl na strach.

"Ne, olifanti ne. Co jsou olifanti?" řekl Glum.

Sam si stoupl, dal si ruce za záda (jako vždycky, když odříkával "poezii") a spustil: Jako myška šedivý, jako dům jsem veliký, nos mám jako had, zem se musí třást, kudy kráčím trávou.

Stromy, ty se lámou.

Z úst mi trčí rohy, po Jihu si chodím, pleskám ušima.

Let si nevšímám; dusám pořád dál a dál, nikdy bych si nelekal,  ani kdybych umřít měl.

Olifant jsem, tak to je.

Ze všech největší, ze všech nejstarší.

Jednou bys mě viděl, nikdy nezapomněl.

Když mě neuvidíš, ve mě neuvěříš.

Přece olifant jsem, věř, nevím vůbec, co je lež.

"To," řekl Sam, když dopřednášel, "to je říkanka od nás z Kraje.

Možná že je to nesmysl, a možná že ne. I my totiž máme svoje pověsti a příběhy z Jihu, víš. Za starých časů hobiti občas cestovávali. Ne že by se jich bylo moc vrátilo a ne že by se věřilo všemu, co vykládali: noviny z Hůrky, a ne spolehlivé zprávy z Kraje, jak se říká. Slyšel jsem ovšem vypravovat o velkých lidech zdola, ze Slunečných zemí.

V našich pověstech se jim říká Černíni; jezdí prý na olifantech do boje.

Stavějí olifantům na záda domy a věže a olifanti po sobě házejí balvany a stromy. Když jsi říkal lidi z Jihu, celí v červené a zlaté, řekl jsem: ,A byli tam olifanti?' Protože jestli jo, tak bych se šel podívat - nebezpečí nenebezpečí. Teď už asi olifanta nikdy neuvidím. Třeba ani takové zvíře není," vzdychl.

"Ne, olifanti ne," řekl zase Glum. "Sméagol o nich nikdy neslyšel.

Nechce je vidět. Nechce, aby byli. Sméagol chce odtud pryč a schovat se víc do bezpečí. Sméagol chce, aby pánešek šel. Nepůjde miloušek pánešek se Sméagolem?"

Frodo vstal. Uprostřed všech svých svízelí se zasmál, když Sam drmolil starou dětskou říkanku o olifantovi, a smích ho vysvobodil z váhání. "Kdybychom tak měli tisíc olifantů a vpředu Gandalfa na jednom bílém," řekl. "Pak bychom se třeba do té země probili. Jenže nemáme; jenom vlastní uchozené nohy, to je všechno. Nuže, Sméagole, do třetice všeho dobrého. Půjdu s tebou."

"Hodný pánešek, moudrý pánešek, miloušek pánešek!" vykřikl Glum blaženě a hladil Frodovi kolena. "Hodný pánešek! Teď si odpočiňte, miloušci hobitci, ve stínu balvanů, těsně u balvanů. Odpočívejte a ležte, dokud Žlutá tvář neodejde. Pak můžeme jít rychle. Musíme jít tiše a rychle jako stíny!"