MISTR SAMVĚD VÁHÁ 

Frodo ležel tváří vzhůru na zemi a obluda se nad ním skláněla, tak upnutá ke své oběti, že si nevšímala Sama a jeho výkřiků, dokud nebyl na dosah. Když se přihnal, viděl, že Frodo už je svázán, omotán provazci od kotníků k ramenům, a obluda se chystá svýma obrovskýma nohama napůl odnést, napůl odvléci jeho tělo.

Vedle něho ležela na zemi jeho elfí čepel a třpytila se tam, kde mu, již zbytečná, vypadla z ruky. Sam nečekal a nerozmýšlel se, co má dělat, nebo zda je statečný, věrný či rozzuřený. S jekem skočil kupředu a uchopil Frodův meč do levé ruky. Pak zaútočil. Divoký svět zvířat nikdy neviděl zuřivější útok, kdy zoufalý osamělý tvoreček vyzbrojený maličkými zoubky skočí po rohaté tlustokožné věži, která stojí nad jeho padlým druhem.

Jeho pípnutí jako by ji vyrušilo z jakéhosi rozkochaného snění.

Pomalu obrátila děsivou zlobu svého pohledu na něho. Než si však uvědomila, že se na ni vrhá zuřivost, jakou nepoznala za nesčíslné roky, svítící meč se jí zahryzl do nohy a uťal pařát. Sam skočil dovnitř mezi oblouky jejích nohou a rychlým švihem druhou rukou bodl do chuchvalce očí na skloněné hlavě. Jedno veliké oko zhaslo.

Teď bylo ono bídné stvoření rovnou pod ní, v danou chvíli mimo dosah jejího žihadla i pařátů. Ohromné břicho nad Samem hnilobně světélkovalo a puch ho málem porazil. A přece mu zuřivost stačila ještě na jednu ránu, a než na něho mohla dosednout a zadusit ho i s jeho drzou mrňavou odvahou, zoufalou silou po ní napříč sekl jasnou elfí čepelí.

Odula však nebyla jako draci; neměla žádné zranitelné místo kromě očí. Její věkovitá kůže byla zpuchřelá a dolíčkovatá rozkladem, stále však zevnitř tloustla vrstvami zlého bujení. Čepel v ní způsobila strašlivou zející ránu, ohavné záhyby však nemohla prorazit žádná lidská síla, i kdyby meč ukoval elf nebo trpaslík a kdyby jej vedla Berenova či Túrinova ruka. Poddala se úderu a pak zvedla velký vak svého břicha vysoko nad Samovu hlavu. Z rány pěnil a bublal jed.

Rozkročila se teď a nalehla na něho zpátky svou obrovitou hmotou.

Příliš záhy. Sam totiž dosud stál na nohou, pustil vlastní meč, oběma  rukama držel elfí čepel hrotem vzhůru a bránil se té ohavné střeše; a tak se Odula hybnou silou své vlastní kruté vůle, silou větší než ruka kteréhokoli válečníka, nabodla na ostrý hrot. Hluboko, hluboko se zabodával, jak byl Sam pomalu drtivě tisknut k zemi.

Za celý svůj dlouhý ničemný život nepoznala Odula takovou bolest, ani se jí o ní nesnilo. Ani nejudatnější gondorský voják, ani nejzběsilejší skřet v pasti jí nikdy takto nevzdoroval a nezasáhl mečem její milované tělo. Projel jí třas. Zvedla se, aby se bolesti vytrhla, zkroutila údy pod sebe a křečovitě odskočila nazad.

Sam padl na kolena Frodovi u hlavy. V ohavném puchu mu přecházely smysly; oběma rukama dál svíral jílec meče. Mlhou před očima si matně uvědomoval Frodovu tvář a zarytě bojoval o sebevládu a snažil se vybřednout z mdloby, která ho přepadla. Pomalu zvedl hlavu a spatřil Odulu jen pár kroků od sebe, jak po něm mžourá, ze zobáku jí kanou jedovaté sliny a pod poraněným okem vytéká zelený sliz. Krčila se tam s třesoucím se břichem rozpláclým na zemi a chvějícími se oblouky nohou, a sbírala se k dalšímu skoku - tentokrát zdrtit a ubodat k smrti: ne pouze lehce uštknout, aby se potrava nezmítala, tentokrát zabíjet a trhat.

Sam se také krčil, hleděl na ni a v jejích očích viděl svou smrt; a tu k němu přišla myšlenka, jako by promluvil nějaký vzdálený hlas.

Pak zalovil levou rukou na prsou a našel, co hledal: bylo to chladné a tvrdé a pevné na dotek v tom přízračném světě hrůzy - lahvička Galadriel.

"Galadriel!" řekl slabě a pak uslyšel daleké, avšak jasné hlasy: volání elfů kráčejících pod hvězdami v milovaných stínech Kraje, a elfí zpěv, jenž k němu doléhal spánkem v Síni ohně v Elrondově domě.

Gilthoniel a Elbereth!

A tu se mu jazyk rozvázal a jeho hlas zvolal řečí , kterou neznal: A Elbereth Gilthoniel o menel palan-diriel, le nallon sí di'nguruthos!

A tiro nin, Fanuilos!

 S tím se potácivě vztyčil, a zase to byl hobit Samvěd, Peckoslavův syn.

"Tak pojď, ty mrcho!" vykřikl. "Poranila jsi mi pána, ty potvoro, a za to zaplatíš. Půjdeme dál, ale nejdřív si to srovnáme s tebou. Tak pojď a ochutnej to znova!"

Lahvička mu v ruce rázem vzplála jako bílá pochodeň, jako by ji rozdmýchal jeho neporazitelný duch. Planula jako hvězda, jež skočí z oblohy a propálí temný vzduch nesnesitelným světlem. Nikdy nezahořela Odule do tváře taková hrůza z nebe. Její paprsky jí vnikly do poraněné hlavy a probodly ji nesnesitelnou bolestí a hrozná nákaza se šířila z oka do oka. Couvla, bijíc do vzduchu předníma nohama, zrak sežehnutý vnitřními blesky, mysl ztrýzněnou. Pak odvrátila zmrzačenou hlavu, odvalila se stranou a začala lézt, pařát za pařátem, k otvoru v temné skále za sebou.

Sam postupoval. Potácel se jako opilý, ale šel dál. A teď se konečně Odula zalekla; scvrkla se porážkou, trhala sebou a třásla se ve snaze být co nejrychleji pryč od něho. Dosáhla otvoru, přitlačila se k zemi, nechávajíc za sebou stopu žlutozeleného slizu, a vklouzla dovnitř, právě když Sam naposled ťal po jejích vlekoucích se nohách.

Pak padl na zem.

Odula byla pryč; a zda dlouho ležela ve svém doupěti, hýčkala svou zlobu a svou zbědovanost a v pomalých rocích se zevnitř vyhojila a znovu vybudovala své chuchvalce očí, až hladová jako smrt opět začala tkát své strašné léčky v dolinách Hor stínu, to již tento příběh nevypráví.

Sam zůstal o samotě. Zatímco večer Bezejmenné země padal na bojiště, znaveně se doplazil ke svému pánu.

"Pane, můj milý pane," řekl, Frodo však nepromluvil. Jak dychtivě běžel kupředu v radosti ze svobody, Odula ho obludnou rychlostí dohonila a jediným rychlým výpadem ho uštkla do šíje. Teď ležel bledý, neslyšel žádný hlas a nehýbal se.

"Pane, můj milý pane!" řekl Sam a dlouho čekal v tichu, marně naslouchaje.

Potom co nejrychleji přeřezal pouta provazců a položil hlavu Frodovi na prsa a k ústům, nenacházel však žádný pohyb života, ani nejslabší záchvěv srdce. Třel pánovi ruce a nohy, dotýkal se jeho čela, ale vše bylo studené.

 "Frodo! Pane Frodo!" volal. "Nenechávejte mě tu samotného! Váš Sam vás volá. Nechoďte tam, kam nemůžu za vámi! Vzbuďte se, pane Frodo! Vzbuďte se, Frodo, můj milý. Vzbuďte se!"

Potom v něm vzplál hněv a zuřivě se rozběhl okolo těla svého pána, bodal do vzduchu, tloukl do kamení a vykřikoval hrozby. Brzy se vrátil, sklonil se a pohleděl Frodovi do tváře, jež byla dole v prachu bledá. A náhle viděl, že je v obraze, který se mu zjevil v Zrcadle Galadriel v Lórienu: Frodo s bledou tváří leží a spí pod velikým temným útesem. Vlastně tenkrát si myslel, že tvrdě spí. "Je mrtev!" řekl. "Nespí, je mrtev!" Když to vyřkl, slova jako by opět probudila jed k činnosti.

Zdálo se mu, že tvář nabyla sinavě zeleného odstínu.

A tehdy na něho padlo černé zoufalství a Sam se sklonil k zemi, přetáhl si šedou kápi přes hlavu, do srdce mu vešla noc a víc už nevěděl.

Když konečně černá chvíle přešla, Sam vzhlédl a kolem byly stíny; kolik minut či hodin se však svět vlekl dál, to nevěděl. Byl pořád na tomtéž místě a jeho pán pořád ležel vedle něho mrtvý. Hory se nezhroutily a zem se nepropadla do zkázy.

"Co budu dělat, co budu dělat?" řekl. .,To jsem s ním šel celou cestu pro nic za nic?" A tu si vybavil svůj vlastní hlas, jak říká slova, kterým tenkrát na začátku jejich pouti nerozuměl: "Mám něco udělat, než přijde konec. Musím to provést celé, pane, jestli mi rozumíte."

"Co ale můžu dělat? Přece nenechám pana Froda mrtvého, nepohřbeného na horách a nepůjdu domů? Nebo mám jít dál? Jít dál?"

opakoval a chviličku jím zmítaly pochybnosti a strach. "Jít dál? To je to, co mám udělat? A opustit ho?"

Pak se konečně rozplakal; šel k Frodovi, urovnal jeho tělo, složil mu ruce na prsou a zavinul ho do pláště; po jedné ruce položil svůj vlastní meč a po druhé hůl, kterou mu daroval Faramir. "Jestli mám jít dál," řekl, "pak si musím vzít meč, když dovolíte, pane Frodo, ale položím vedle vás tenhle, jako ležel u toho starého krále v mohyle, a máte svůj krásný mitrilový kabátek od starého pana Bilba. A vaše hvězdná sklenička, pane Frodo, tu jste mi půjčil a já ji budu potřebovat, protože teď budu pořád ve tmě. Je pro mne příliš dobrá a Paní ji dala vám, ale snad by to pochopila. Chápete to vy, pane Frodo? Já musím dál."

 Ale jít nemohl, ještě ne. Klečel a držel Froda za ruku a nemohl ji pustit. A čas plynul a on pořád klečel, držel pánovu ruku a v srdci vedl při.

Snažil se nyní nalézt sílu odtrhnout se a jít na osamělou pouť - pomstít se. Jestliže se jednou vypraví, hněv ho povede všemi cestami světa po stopách, dokud ho nedostane: Gluma. Potom Glum umře zahnán do kouta. Kvůli tomu se však na cestu nevydával. Kvůli tomu by nemělo cenu opouštět pánovo tělo. To ho zpět nepřivede. Nic ho nepřivede zpět. Ať jsou raději mrtví spolu. A to by také byla osamělá pouť.

Pohlédl na jasný hrot meče. Pomyslel na místa za sebou, kde byla černá hrana a pak pustý pád do nicoty. Tamtudy nebylo úniku. To by znamenalo neudělat nic, ani netruchlit. Kvůli tomu se na cestu nevydával.

"Tak co mám dělat?" vykřikl zase a teď jasně a zřejmě znal tvrdou odpověď: provést to celé. Jiná osamělá pouť. Ta nejhorší.

"Cože? Já sám, jít k Puklinám osudu a tak?" Ještě uhýbal, ale rozhodnutí rostlo. "Cože? Já mám vzít Prsten od něho? Rada ho dala jemu."

Odpověď však přišla ihned: "A Rada mu dala společníky, aby poslání neselhalo. A ty jsi poslední z celé Družiny. Poslání nesmí selhat."

"Kdybych tak nebyl poslední," zasténal. "Kdyby tu tak byl starý Gandalf nebo někdo. Proč jsem úplně sám a musím se rozhodovat?

Určitě to pokazím. Nehodí se pro mě, abych bral Prsten a strkal se dopředu."

"Ale vždyť ses dopředu nestrkal, strčilo tě to. A když říkáš, že na to nejsi ten pravý, tak pan Frodo taky nebyl, dalo by se říct, ani pan Bilbo. Oni se sami nevybrali."

"Ach jo, musím se rozhodnout. A rozhodnu se. A určitě to pokazím.

To bude celý Sam Křepelka.

Tak počkat: jestli nás tady najdou, nebo najdou pana Froda a bude mít tu věc u sebe, tak ji Nepřítel dostane. A to je konec nás všech, Lórienu a Roklinky a Kraje a všeho. A není času nazbyt, nebo bude konec tak jako tak. Válka začala a dá se až moc dobře čekat, že se všecko bude vyvíjet ve prospěch Nepřítele. Není naděje vracet se s tím zpátky pro radu nebo pro povolení. Ne, buď tu budu sedět, dokud nepřijdou a nezabijou mě nad pánovým tělem a nedostanou to, nebo to vezmu a půjdu." Zhluboka se nadechl. "Takže to vezmu!"

 Sklonil se. Velice jemně rozepjal sponu u krku a vklouzl rukou Frodovi pod košili, pak druhou rukou zdvihl hlavu, políbil ji na studené čelo a zlehka přes ni přetáhl řetízek. Pak hlava dolehla zpátky k pokojnému odpočinku. Zklidnělou tváří nepřešla žádná změna, a to víc než všechny ostatní známky Sama konečně přesvědčilo, že Frodo zemřel a složil své poslání.

"Sbohem, můj drahý pane," zamumlal. "Odpusťte svému Samovi.

Vrátí se sem na tohle místo, až tu věc vyřídí - jestli to zvládne. A pak už vás neopustí. Odpočívejte klidně, dokud nepřijdu; a ať se k vám nepřiblíží žádná ohavná potvora. A kdyby mě Paní mohla slyšet a splnit mi jedno přání, tak bych si přál, abych se vrátil a zase vás našel.

Sbohem!"

Pak sehnul vlastní šíji a vložil na ni řetízek; rázem se mu hlava pod tíží Prstenu sklonila k zemi, jako by měl k sobě připoután veliký kámen. Ale pomalu, jako kdyby se váha zmenšovala, nebo jako kdyby v něm rostla nová síla, hlavu zvedl a pak se s velkou námahou postavil na nohy a zjistil, že dokáže jít a nést své břímě. Na okamžik zvedl lahvičku a shlédl na svého pána. Světlo plálo měkkou září večernice v létě a v onom světle byla Frodova tvář opět světlá, bledá, ale krásná elfí krásou toho, kdo dávno prošel stíny. S hořkou útěchou toho posledního pohledu se Sam odvrátil, skryl světlo a odklopýtal do houstnoucí tmy.

Daleko jít nemusel. Tunel byl kus vzadu, rozsedlina pár set metrů vpředu, snad ještě blíž. Stezku bylo v šeru vidět jako hlubokou kolej vyježděnou staletími. Stoupala teď mírně v dlouhém korytě s útesy po obou stranách. Koryto se prudce úžilo. Brzy přišel Sam k dlouhé řadě širokých velkých stupňů. Teď byla skřetí věž přímo nad ním, černě se mračila a oko v ní rudě planulo. Byl nyní schován v hlubokém stínu pod ní. Docházel na vrchol schodiště a konečně byl v rozsedlině.

"Rozhodl jsem se," říkal si pořád, ale nebyla to pravda. Přestože si to rozmyslel, jak nejlíp uměl, to, co dělal, mu bylo úplně proti srsti.

"Je to špatně?" mumlal. "Co jsem měl dělat?"

Před vrcholem, zatímco se kolem něho zavíraly svislé stěny rozsedliny a on měl konečně spatřit stezku sestupující do Bezejmenné země, se obrátil. Chviličku, strnulý v nesnesitelných pochybách, hleděl zpátky. Dosud viděl ústí tunelu jako šmouhu v houstnoucí tmě a myslel, že vidí nebo tuší, kde leží Frodo. Měl dojem, že tam na zemi  cosi prosvítá, ale snad ho jen ošálily slzy, když zíral na to vysoké kamenité místo, kde se rozpadl celý jeho život.

"Kdyby se mi tak mohlo splnit mé přání, mé jediné přání," vzdychl, "abych se vrátil a našel ho." Pak se obrátil na cestu vpřed a ušel několik kroků: nejtěžších a nejneochotnějších, jaké kdy udělal.

Jen pár kroků mu ještě zbývalo, než začne sestupovat dolů a víckrát to vyvýšené místo neuvidí. Vtom uslyšel výkřiky a hlasy. Zkameněl.

Byly to skřetí hlasy a byly za ním i před ním. Slyšel hluk dupajících nohou a hrubé pokřikování: skřeti přicházeli vzhůru rozsedlinou z druhé strany, snad z nějakého vchodu do věže. Vtom zazněl dupot a křik vzadu. Zprudka se obrátil. Spatřil červená světélka pochodní, jak mrkají dole, když se vynořují z tunelu. Štvanice končí, pomyslel si.

Rudé oko nebylo slepé. Je dopaden.

Blikání blížících se pochodní a řinčení oceli vpředu už bylo velmi blízko. V minutě budou nahoře a dostihnou ho. Příliš dlouho se rozhodoval a teď to nebylo k ničemu. Jak může uniknout, jak zachrání sebe, jak zachrání Prsten? Prsten. Nebyl si vědom žádného přemýšlení ani rozhodování. Uvědomil si jen, že vytahuje řetízek a bere Prsten do ruky. Čelo skřetí družiny se objevilo v rozsedlině přímo před ním.

Tehdy si jej nasadil.

Svět se proměnil a jediný okamžik času byl jako hodina přemýšlení.

Okamžitě si uvědomil, že sluch se mu zostřil, kdežto zrak zeslábl, ale jinak než v doupěti Oduly; všechno kolem teď nebylo temné, ale neurčité, kdežto on sám byl v šedém mlhavém světě, osamělý jako maličká černá a hutná skála. Prsten, který mu tížil levou ruku, byl jako kruh žhavého zlata. Vůbec se necítil neviditelný, ale děsivě a jedinečně viditelný; a věděl, že kdesi po něm pátrá Oko.

Slyšel praštění kamene a zurčení vody v dalekém Morgulském údolí; dole pod skalou nářek Oduly, jež tápala ztracená v nějaké slepé uličce; hlasy v žalářích věže; výkřiky skřetů nořících se z tunelu; do uší mu ohlušivě rachotilo dunění kroků a drásavý povyk skřetů nad ním. Schoulil se k útesu. Kráčeli však vzhůru jako družina přízraků, šedé pokřivené postavy v mlze, pouhé sny o strachu s bledými plameny v rukou. Minuli ho. Krčil se, snažil se zasoukat do nějaké štěrbinky a skrýt se.

Naslouchal. Skřeti z tunelu a ti druzí, pochodující dolů, se navzájem uviděli a obě skupiny se teď s křikem rozběhly. Slyšel je jasně a rozuměl tomu, co říkali. Možná že Prsten dával porozumění jazykům  anebo prostě porozumění vůbec, zejména pro služebníky svého tvůrce Saurona, takže když dával pozor, rozuměl a mohl si překládat myšlenky.

Prsten zajisté nabyl velkou moc, když se přiblížil k místu svého vzniku; jednu věc však nedával, a to byla odvaha. Sam zatím stále myslel jen na to, kam by se dalo zalézt, než bude zase klid, a naslouchal pln úzkosti. Nedokázal určit, jak blízko hlasy jsou; slova jako by mu zněla přímo u uší.

"Hola, Gorbagu! Co tu nahoře děláš? Už máš války dost?"

"Rozkaz, ty poleno. A co děláš ty, Šagrate? Už tě omrzelo číhat tady? Napadlo tě, že si půjdeš dolů zabojovat?"

"Rozkaz, ale tobě. Já velím tomuhle průsmyku. Tak mluv zdvořile.

Co hlásíš?"

"Nic."

"Hej! Hej! Joj!" zalehl do rozhovoru vůdců jek. Skřeti dole právě cosi uviděli. Rozběhli se a ostatní také.

"Hej holá! Tady je něco! Leží to rovnou na cestě. Špeh! Špeh!"

Zavrčely rohy a zahafala vřava hlasů.

Strašlivým nárazem procitl Sam ze své ustrašenosti. Zpozorovali jeho pána. Co udělají? Slyšel o skřetech pověsti, z nichž tuhla krev.

To nestrpí. Vyskočil. Zahodil poslání, všechna svá rozhodnutí a s nimi strach i pochybnosti. Teď věděl, kde je odjakživa jeho místo: po boku pána, i když nebylo jasné, co tam může dokázat. Utíkal zpátky ze schodů, dolů po stezce k Frodovi.

"Kolik jich tam je?" myslel si. "Přinejmenším třicet nebo čtyřicet z věže a hádám, že zdola jich je o hodně víc. Kolik jich můžu zabít, než mě dostanou? Sotva vytasím meč, uvidí, jak plane, a dřív nebo později mě dostanou. Rád bych věděl, jestli o tom někdy bude zmínka v nějaké písničce: jak Samvěd padl ve Vysokém průsmyku a postavil hradbu těl kolem svého pána. Ne, kdepak písnička. Samozřejmě že ne, protože najdou Prsten a bude po písničkách. Nedá se nic dělat. Moje místo je vedle pana Froda. To musejí pochopit - Elrond a Rada a velcí pánové a paní s celou jejich moudrostí. Jejich plány nevyšly. Já Prsten nést nemohu. Bez pána teda ne."

Skřeti mu ale v šeru zmizeli z dohledu. Dosud neměl čas uvažovat sám o sobě, ale teď si uvědomil, že je unavený, unavený až k vyčerpání: nohy ho nechtěly nést tak, jak potřeboval. Byl příliš pomalý.

Stezka se zdála míle dlouhá. Kam se všichni poděli v té mlze?

 Tady jsou! Pořád ještě kus napřed. Spatřil shluk postav kolem něčeho na zemi; zdálo se, že pár jich shrbeně pobíhá sem tam jako psi na stopě. Pokusil se běžet.

"Honem, Same!" řekl. "Nebo se zase zpozdíš." Povytáhl meč z pochvy. V minutce jej vytasí a pak - Divoký halas, houkání a smích; něco zvedali ze země. "Ja hoj! Já hari hoj! Zvedej! Zvedej!"

Pak zakřičel hlas: "A teď pryč! Rychlou cestou. Zpátky k Dolní bráně! Jak to vypadá, Ona nás dneska otravovat nebude." Celá tlupa skřetích postav se dala do pohybu. Čtyři prostřední nesli vysoko na ramenou tělo. "Ja hoj!"

Vzali Frodovo tělo. Byli pryč. Nemohl je dohonit. Pořád se ale plahočil dál. Skřeti dospěli k tunelu a zacházeli dovnitř. Nejdřív šli ti s břemenem a za nimi bylo velké strkání a šťouchání. Sam postupoval.

Tasil meč; modře zakmitl v jeho roztřesené ruce, ale skřeti jej neviděli.

Právě když udýchaně dorazil, poslední z nich zmizel v černé díře.

Chviličku stál, popadal dech a držel se za prsa. Pak si přejel rukávem přes obličej, setřel špínu, pot a slzy. "Zatracení špinavci!" řekl a skočil za nimi do tmy.

V tunelu se mu už nezdálo nijak temno, spíš jako by z řídké mlhy vstoupil do hustší. Jeho únava rostla, ale vůle se tím víc utvrzovala.

Zdálo se mu, že kousek vpředu vidí světlo pochodní, ale ať se snažil jak chtěl, nemohl je dohonit. Skřeti chodí tunely rychle a tenhle dobře znali; bez ohledu na Odulu jej totiž často museli používat jako nejrychlejší cestu z Mrtvého města přes hory. Nevěděli, v jak dávném čase byl proražen hlavní tunel a veliká okrouhlá jáma, kde se před věky usídlila Odula. Sami však po obou stranách vyhloubili mnoho postranních cest, aby se vyhnuli doupěti, když vyřizovali pochůzky pro své pány. Té noci nehodlali jít hluboko dolů, ale spěchali, aby našli boční průchod, který vedl zpět k jejich strážní věži na útesu. Většinou byli rozjaření, radovali se z toho, co uviděli a co našli, a v běhu kvákali a ječeli, jak měli ve zvyku. Sam slyšel v mrtvém vzduchu plochý tvrdý zvuk jejich hrubých hlasů. Mezi ostatními rozlišoval dva hlasy: zněly hlasitěji a blíže. Zdálo se, že kapitáni obou skupin uzavírají průvod a cestou rozmlouvají.

"Nemůžeš říct ty svý sebrance, aby tak neřvali, Šagrate?" chrochtal jeden. "Nechceme se potkat s Odulou."

 "Jen běž, Gorbagu! Ti tvoji dělají randálu víc," řekl druhý. "Ať si kluci pohrajou! Řek bych, že nějakou chvíli si s Odulou nemusíme dělat hlavu. Vypadá to, že sedla na hřebíček, a proto plakat nebudem.

Neviděls tu šerednou patlaninu, co za sebou nechávala až k tý svý zatracený škvíře? Přece jsme to tam ucpávali stokrát. Tak ať se smějou.

A konečně máme nějaký štěstí. Dostali jsme něco, co chce Lugbúrz."

"Lugbúrz to chce, jo? Co myslíš, že to je? Připadalo mi to jako elf, ale je to prťavý. Čím může bejt něco takovýho nebezpečný?"

"Nevím, dokud se nepodívám."

"Aha, tak oni ti neřekli, co můžeš čekat? Oni nám neříkají všecko, co vědí, že ne? Kdepak, ani zpola. Ale můžou se splíst, i ty nahoře."

"Pst, Gorbagu!" Šagrat ztišil hlas, takže i svým podivně zostřeným sluchem Sam stěží zaslechl, co říká. "Můžou, ale oči a uši mají všady, mezi mou čeládkou nejspíš taky. A neměj pochyby, něco jim dělá starosti. Podle tebe nazgulům dole jo, a v Lugbúrzu taky. Něco málem uklouzlo."

"Málem, říkáš?" řekl Gorbag.

"Tak, tak," řekl Šagrat. "Ale o tom si promluvíme pak. Počkej, až budeme na Dolní cestě. Je tam místo, kde si můžeme povykládat, zatímco hoši půjdou dál."

Zanedlouho se Samovi pochodně ztratily. Ozval se rachot, a právě když dobíhal, bouchnutí. Nakolik mohl odhadnout, skřeti zabočili a vešli právě do toho otvoru, který zkoušeli s Frodem a zjistili, že je přehrazen. Byl stále přehrazen.

V cestě jako by stál velký kámen; skřeti se ovšem přes něj dostali, protože slyšel jejich hlasy na druhé straně. Pořád utíkali, hlouběji a hlouběji do hory, zpátky k věži. Sam byl zoufalý. Odnášeli tělo jeho pána za nějakým ohavným záměrem a on za nimi nemohl. Strkal a tlačil do balvanu a vrhal se proti němu, ale ten nepovoloval. Pak uvnitř, zdálo se, že nedaleko, zaslechl opět hlasy obou kapitánů.

Chvilku stál, naslouchal a doufal, že se snad dozví něco užitečného.

Třeba Gorbag, který patřil do Minas Morgul, vyjde a on pak bude moci vklouznout.

"Ne, nevím," říkal Gorbagův hlas, "zprávy obyčejně docházejí rychlejc, než může něco přiletět. Ale já se nevyptávám. Je to bezpečnější.

Grrr! Z těch nazgulů jde na mě mráz. Jak se na tebe koukne, málem tě svlíkne z těla a zůstaneš celej zmraženej ve tmě na druhý  straně. Ale On je má rád, jsou to teď jeho mazlíčkové, tak nemá cenu bručet. Povídám ti, sloužit dole ve městě není žádná slast."

"Měl bys pobejt tady nahoře s Odulou," řekl Šagrat.

"Rád bych pobyl někde, kde není ani jeden z nich. Ale teď je válka, a až bude po ní, tak bude třeba větší pohov."

"Říkají, že postupujeme."

"Co jinýho by říkali," zachrochtal Gorbag. "Uvidíme. Ale jestli opravdu postupujeme, tak by mělo bejt brzo mnohem víc místa. Co říkáš - jestli budeme mít možnost, že bysme zmizli spolu a někde se usadili s pár spolehlivejma klukama, někde, kde se dá pěkně pohodlně loupit a nejsou tam velký páni."

"Jo!" řekl Šagrat. "Jako za starejch časů."

"Tak," řekl Gorbag. "Ale nespolíhej na to. Nějak se mi to nechce líbit. Jak jsem říkal, velký páni, jo," ztišil hlas téměř v šepot, "jo, i ten největší může sem tam udělat chybu. Říkáš, že něco málem uklouzlo.

Já říkám, že něco uklouzlo doopravdy. A my abysme se starali, když něco uklouzne. Vždycky to musejí napravovat skuruti, a kdo jim poděkuje?

Ale nezapomínej: nepřátelé nás nemají o nic radši než Jeho, a jestli se Jemu dostanou na kobylku, tak jsme vyřízený. Ale řekni mi: kdy tě poslali ven?"

"Asi před hodinou, těsně předtím, než jsi nás viděl. Přišla zpráva: Nazgulové znepokojení. Na Schodišti se lze obávat špehů. Zdvojnásobit bdělost. Hlídky na vrchol Schodiště. Hned jsem vyrazil."

"To je zlý," řekl Gorbag. "Koukni - naši Mlčenliví bdící byli neklidný už víc než přede dvěma dnama, to vím. Ale mě hlídkovat neposlali ještě celej druhej den, ani do Lugbúrzu neposlali zprávu: protože přišlo Velký znamení a Vrchní nazgul šel do války a tak. A pak prej v Lugbúrzu dlouho nechtěli nic slyšet."

"Oko bylo zaměstnaný jinde," řekl Šagrat. "Prej se na západě dějou velký věci."

"To bych řek," zavrčel Gorbag. "Ale mezitím se nepřátelé dostali po Schodišti nahoru. A cos dělal ty? Máš přece držet hlídky, ne, i bez zvláštních příkazů? Na co jseš?"

"Nech toho! Nepoučuj mě o tom, jak mám dělat vlastní práci. My jsme nespali. My jsme věděli, že je tam nějaká legrace."

"Náramná legrace!"

"Jo, náramná legrace: světla, křik a tak. Ale Odula byla venku.

Moji kluci ji viděli i s jejím Slídilem."

 "S jejím Slídilem? Co je zas tohle?"

"Musel jsi ho vidět: mrňavej, hubenej a černej; sám vypadá jako pavouk, nebo možná spíš jako vychrtlá žába. Už tady byl. Prvně přišel z Lugbúrzu tenkrát před lety, a shora jsme dostali pokyn, abysme ho nechali projít. Od ty doby byl na Schodišti ještě jednou nebo dvakrát, ale nechávali jsme ho na pokoji: zřejmě si s Jejím Veličenstvem rozumí.

Asi není k žrádlu: ta by si s pokynama shora nedělala hlavu. Ale to držíš v údolí pěknou stráž: byl tady nahoře den před celým tím popraskem.

Viděli jsme ho včera v podvečer. Každopádně mi kluci hlásili, že Její Veličenstvo se baví, a to mi celkem vyhovovalo, dokud nepřišla ta zpráva. Myslel jsem, že jí Slídil přived hračku nebo že jste jí poslali dárek, válečnýho zajatce nebo něco. Nepletu se jí do hry.

Když je Odula na lovu, neujde jí nic."

"Říkáš nic! To ses tam nahoře nedíval? Říkám ti, že jsem nesvůj.

Ať po Schodišti přišlo co chtělo, ušlo jí to. Rozsekalo to její pavučinu a dostalo se to krásně ven z díry. To stojí za zamyšlení!"

"No jo, ale nakonec ho přece dostala, ne?"

"Dostala ho? Koho dostala? Toho mrňousa? Ale kdyby byl jen jeden, už by ho dávno odtáhla do špajzu a byl by tam. A jestli ho Lugbúrz chce mít, musel by sis pro něj dojít tam. To by ti prospělo. Jenže je jich víc než jeden."

V tu chvíli začal Sam poslouchat pozorněji a přitiskl ucho ke kameni.

"Kdo přeřezal ty provazy, kterejma ho omotala, Šagrate? Ten, kdo přesekal její pavučinu. Tos neviděl? A kdo vrazil do Jejího Veličenstva špendlíček? Ten samej, počítám. A kde je? Kde je, Šagrate?"

Šagrat neodpovídal.

"Zapni mozek, jestli nějakej máš. To není legrace. Nikdo, nikdo ještě nikdy do Oduly nezapíchnul špendlík, to bys měl dost dobře vědět.

Není to žádná škoda, ale pomysli - pobíhá tady někdo, kdo je nebezpečnější než kterejkoliv zatracenej rebel, co chodil po světě od Velkýho obležení. Něco vážně uklouzlo."

"A co to teda je?" zavrčel Šagrat.

"Podle všeho bych řek, kapitáne Šagrate, že tu pobíhá velkej bojovník, nejspíš elf, aspoň určitě má elfí meč a možná i sekeru; a běhá ti po rajónu a tys ho vůbec nezaznamenal. Náramná legrace, viď!"

Gorbag si odplivl. Sam se posupně usmál, když slyšel, jak ho popisují.

 "No jo, tys byl vždycky škarohlíd," řekl Šagrat. "Můžeš si ty znamení vysvětlovat, jak chceš, ale dají se číst i jinak. Ale co, mám na každým bodě strážný a budu řešit jedno po druhým. Až se kouknem na toho, kterýho jsme chytili, tak si budu dělat starosti s dalším."

"Hádal bych, že na tom mrňousovi moc nenajdeš," řekl Gorbag.

"Nemusel mít s tou opravdovou neplechou nic společnýho. Ten velkej chlap s mečem si ho asi moc nepovažoval - prostě ho nechal ležet. To je pravý elfský chování."

"Uvidíme. Pojď už. Už jsme vykládali dost. Pojďme se kouknout na zajatce."

"Co s ním uděláš? Nezapomínej, že já ho zahlíd první. Jestli bude nějaký hraní, tak já a moji kluci budeme hrát taky."

"Hele, hele," zavrčel Šagrat, "já mám svůj rozkaz. A porušit ho, za to mi nestojí ani moje břicho, ani tvoje. Každýho, koho stráž najde, že sem pronik, držet ve věži. Zajatce svlíknout. Úplnej popis každýho kousku oděvu, zbraní, dopisů, prstenů, parádiček se má okamžitě poslat do Lugbúrzu a jedině do Lugbúrzu. A zajatce držet v bezpečí a nedotýkat se ho pod trestem smrti celý stráže, dokud si On nepošle nebo nepřijde sám. To je dost jasný a to taky udělám."

"Svlíknout, jo?" řekl Gorbag. "Co, zuby, nehty, vlasy, všecko?"

"Ne, to vůbec ne. Říkám ti, že je pro Lugbúrz. Chtěj ho živýho a zdravýho."

"To bude dost těžký," zasmál se Gorbag. "Vždyť je to mrtvola.

Co bude s něčím takovým Lugbúrz dělat, to nemám tuchy. Moh by se zrovna tak dobře hodit na pekáč."

"Ty hňupe," zavrčel Šagrat. "Mluvíš náramně chytře, ale nevíš spoustu věcí, který zná kdekdo. Samotnýho tě čeká pekáč nebo Odula, jestli si nedáš pozor. Mrtvola! Víc toho o Jejím Veličenstvu nevíš?

Když svazuje, tak jde za masem. Mrtvý maso nežere, ani nepije studenou krev. Ten mrňous není mrtvej!"

Sam se zapotácel a chytil se kamene. Měl pocit, že se celý temný svět otáčí vzhůru nohama. Otřes byl tak velký, že málem omdlel, ale jak se usilovně snažil zůstat při smyslech, hluboko v nitru si uvědomoval: "Ty hlupáku, on není mrtvý, a ty jsi to v srdci věděl.

Nevěř své hlavě, Samvěde, ta není nejlepší. Tvoje potíž je v tom, že jsi nikdy vlastně neměl naději. Co teď?" Pro tu chvíli nic, jen se opřít o nehybný kámen a naslouchat ohavným skřetím hlasům.

 "Pchá!" řekl Šagrat. "Ta má víc než jeden jed. Když loví, jenom je štípne do krku; splihnou jako vykostěná ryba a pak si s nima může dělat, co chce. Vzpomínáš na starýho Uftaka? Kolik dní jsme o něm nevěděli. Pak jsme ho našli v jednom koutě. Visel, ale byl probuzenej a mračil se. To jsme se nasmáli! Možná že na něho zapomněla, ale my jsme na něho nesahali. Nemá cenu plíst se do jejích věcí. Ne - ten prťavec se za pár hodin vzbudí, bude trošku nanicovatej, ale v pořádku. Nebo byl by, kdyby ho Lugbúrz nechal na pokoji. Akorát se bude samozřejmě divit, kde to je a co se to s ním stalo."

"A co se s ním stane," zasmál se Gorbag. "Můžeme mu aspoň vypravovat pár historek, když už nemůžeme nic víc. V nádherným Lugbúrzu asi nikdy nebyl, tak se třeba rád dozví, co může čekat. Bude to ještě větší legrace, než jsem myslel. Pojď!"

"Povídám ti, že žádná legrace nebude," řekl Šagrat. "A musí zůstat v pořádku, nebo je po nás."

"No jo! Ale bejt tebou, tak chytím toho velkýho, co tu běhá, než pošlu hlášení do Lugbúrzu. Nebude znít moc hezky, že jsi chytil kotě a kočku pustil."

Hlasy se počaly vzdalovat. Sam slyšel odcházející kroky.

Vzpamatovával se z otřesu a teď se ho zmocňovala bezhlavá zuřivost.

"Všecko jsem to zkazil!" křičel. "Já to věděl! Teď ho mají ti hnusové!

Ti špinavci! Nikdy neopouštěj svého pána, nikdy, nikdy, to bylo moje pravé nařízení! A já to v srdci věděl. Kdyby mi jenom odpustili! Teď musím zpátky k němu. Nějak to musí jít!"

Znovu vytasil meč a zabušil jílcem do kamene, ale znělo to plně.

Meč však planul tak jasně, že v jeho světle matně viděl. S překvapením spatřil, že velký kámen je přitesán do podoby těžkých dveří a že není ani dvakrát tak vysoký jako on sám. Nad ním byl mezi horní hranou a nízkým klenutím otvoru prázdný prostor. Dveře byly zřejmě myšleny jen jako překážka pro Odulu a zevnitř se zavíraly na závoru nebo na zámek, na které její vychytralost nestačila. Sam z posledních sil vyskočil, chytil se vršku, vydrápal se nahoru a skočil dolů. Potom se rozběhl jako šílený s planoucím mečem v ruce a dal se točitým tunelem vzhůru.

Novina, že jeho pán je živ, ho vyburcovala k poslednímu úsilí, jaké si ve své únavě ani nedovedl představit. Neviděl před sebou nic, protože nová chodba se ustavičně kroutila a zatáčela, ale měl dojem,  že oba skřety dohání: jejich hlasy se opět blížily. Zdály se teď docela blízko.

"To udělám," říkal Šagrat hrozebně. "Dám ho do nejvyšší komory."

"Na co?" vrčel Gorbag. "To nemáš dole žádný kobky?" "Říkám ti, že bude pěkně uklizenej," odpověděl Šagrat. "Chápeš? Je drahocennej. Já všem svejm klukům nevěřím a z tvejch žádnýmu; a ani tobě, když jseš celej žhavej do legrace. Půjde tam, kam budu chtít já a kam ty nepřijdeš, jestli nebudeš zdvořilej. Až nahoru, povídám.

Tam bude v bezpečí."

"Vážně?" řekl Sam. "Zapomínáte na velkého elfského bojovníka, co tu pobíhá!" Tryskem oběhl poslední zatáčku, ale zjistil jen, že ho oklamal tunel nebo vlastní sluch ovlivněný Prstenem, takže špatně odhadl vzdálenost.

Dvě skřetí postavy byly ještě pořád kus před ním. Už byly vidět, černé a sražené proti rudé záři. Chodba konečně běžela přímo do svahu a na konci zely dokořán otevřené dvojité dveře, vedoucí zřejmě do kobek hluboko pod vysokým rohem věže. Skřeti s břemenem už zašli dovnitř. Gorbag a Šagrat se blížili k bráně.

Sam slyšel, jak vytryskl chraplavý zpěv, zabučely rohy a třeskl gong; ohavný zvuk. Gorbag a Šagrat už byli na prahu.

Zaječel a zamával Žihadlem, ale jeho hlásek utonul v křiku a lomozu. Nikdo si ho nevšímal.

Velké dveře se zabouchly. Bum. Železné závory uvnitř zapadly.

Řink. Brána se zavřela. Sam se vrhl proti zamčeným mosazným plátům a bez vědomí padl k zemi. Byl venku a ve tmě. Frodo žil, ale byl zajat Nepřítelem.