OBLEHANÍ GONDORU

Pipina vzbudil Gandalf. V jejich komnatě hořely svíce, protože okny přicházel jen šerý soumrak, vzduch byl těžký, jako když se valí bouře.

„Kolik je?" zívl Pipin.

„Po druhé hodině," řekl Gandalf. „Je čas vstát a upravit se, Mistře Pipine. Volá tě k sobě Pán Města, aby ses poučil o svých nových povinnostech."

„A dá mi snídani?"

„Ne, dám ti ji já, před polednem víc nedostaneš. Jídlo je teď podle rozkazu na příděl."

Pipin žalně hleděl na malý bochánek a na velmi nedostatečnou (jak soudil) kuličku másla, které měl před sebou vedle pohárku sbíraného mléka. „Proč jste mě sem vozil?" řekl.

„Víš to docela dobře," řekl Gandalf. „Abych tě uchránil před mrzutostmi, a když se ti to nelíbí, připomínej si, že sis to přivodil sám." Pipin už neříkal nic.

Zanedlouho opět kráčel s Gandalfem dlouhou chodbou ke dveřím Věžní síně. Tam seděl v hustém šeru Denethor - jako starý trpělivý pavouk, pomyslel si Pipin, zdálo se, že se od včerejška nepohnul. Pokynul Gandalfovi, aby se posadil, Pipin však zůstal chvíli nepovšimnut stát. Nato se k němu stařec obrátil:

„Nuže, Mistře Peregrine, doufám, že jsi včerejšího dne využil prospěšně a příjemně? Bojím se ovšem, že strava je tu hubenější, než by sis přál."

Pipin měl nepříjemný pocit, že většina toho, co říkal nebo dělal, se nějak donesla Pánovi Města, a že také tuší mnoho z jeho myšlenek. Neodpověděl.

„Co chceš konat v mých službách?"

„Myslel jsem, pane, že mi mé povinnosti oznámíte vy."

„To ano, až zjistím, k čemu se hodíš," řekl Denethor. „Ale nejsnáze to asi zjistím, když si tě nechám u sebe. Můj komorník žádal, aby směl jít na přední hlídku, takže pro tu chvíli zaujmeš jeho místo. Budeš mě obsluhovat, vyřizovat vzkazy a mluvit se mnou, když mi válka a porady popřejí trochu volného času. Umíš zpívat?"

„Ano," řekl Pipin. „Tedy, na můj národ docela slušně. Ale nemáme žádné písně, které by se hodily do vznešených síní a zlých časů, pane. Málokdy zpíváme o něčem horším, než je vítr a déšť. A většina mých písniček je o věcech, které nás rozesmávají, nebo o jídle a pití, samozřejmě."

„A proč by měly být takové písně nevhodné pro síně nebo pro takové hodiny, jako jsou nynější? My, kteří dlouho žijeme pod Stínem, si snad přece můžeme poslechnout ozvěnu ze země, kam nedo-padá. Pak můžeme mít pocit, že naše bdělost nebyla neplodná, i když se nám za ni nedostalo díků."

Pipinovi pokleslo srdce. Nelákala ho představa, že bude zpívat nějakou písničku z Kraje Pánu Minas Tirith, rozhodně ne nějakou žertovnou, jaké uměl nejlíp, pro takovou příležitost byly trochu, řekněme, venkovské.

Prozatím byl ovšem toho utrpení ušetřen. Zpívat mu neporučili. Denethor se obrátil ke Gandalfovi, začal se vyptávat na Rohiry a jejich politiku a na postavení králova synovce Éomera. Pipin žasl nad tím, co Pán, jak se zdálo, věděl o lidech žijících tak daleko, ačkoli to muselo být léta, myslel si, co Denethor sám vyjížděl přes hranice.

Zanedlouho Denethor Pipinovi pokynul a zase ho na chvíli propustil. „Jdi do zbrojnice citadely," řekl. „A nech si tam dát stejnokroj a výstroj Věže. Budou připraveny. Včera to bylo nařízeno. Vrať se, až budeš ustrojen."

Bylo to, jak říkal, a Pipin se brzy procházel v cizím oblečení, celý v černém a ve stříbře. Měl kazajku z kroužků kovaných nejspíš z oceli, ale černých jako smola, a vysokou přilbu s malými krkavčími křídly po stranách. Uprostřed obroučky měla vsazenou stříbrnou hvězdičku. Přes brnění měl krátký kabátek, černý, ale na prsou byl stříbrem vyšitý znak Stromu. Jeho staré šaty sbalili a uložili, dovolili mu však, aby si nechal šedý lórienský plášť. Ve službě jej ovšem nosit nesměl. Ani nevěděl, že teď vypadá opravdu jako ernil ipheriannath, kníže půlčíků, jak ho nazývali lidé. Cítil se jenom nesvůj. A přítmí mu začínalo tížit ducha.

Celý den byla tma a šero. Od úsvitu bez slunce se těžký stín prohluboval až do večera a tísnil všechna srdce v městě. Vysoko daleko z Černé země pomalu táhl na západ veliký mrak, pohlcoval světlo a nesl se na větru války, dole však byl vzduch nehybný a nedýchatelný, jako by údolí Anduiny čekalo na nápor ničivé bouře.

Kolem jedenácté byl Pipin na chvíli propuštěn ze služby a šel si ven hledat něco k jídlu a pití, aby potěšil své těžké srdce a lépe snášel svůj úkol vyčkávání. V jídelně se opět setkal s Beregondem, který právě přišel z výpravy přes Pelennor ke strážním věžím u silnice. Spolu šli procházkou k hradbám, Pipin se totiž cítil pod střechou jako ve vězení a dusil se i ve vznosné citadele. Teď spolu opět seděli u průhledu na východ, kde jedli a povídali včera.

Byla hodina západu slunce, ale veliký příkrov se teď roztáhl daleko na západ, a teprve když slunce klesalo do moře, podařilo se mu uniknout a vyslat krátký záblesk na rozloučenou před nocí - ten, který viděl Frodo, jak na Křižovatce svítí na hlavu padlého krále. Na Pe-lennorská pole ve stínu Mindolluiny však žádný záblesk nepřišel. Byla hnědá a tesklivá.

Pipinovi to připadalo jako léta, co tady seděl, v jakémsi zpola zapomenutém čase, kdy byl ještě hobit, lehkovážný poutníček, kterého se nebezpečí, jimiž prošel, téměř nedotkla. Teď byl malý vojáček v městě, které se připravovalo na velký útok, oděný hrdě, ale ponuře po způsobu Strážní věže.

Jindy a jinde by byl Pipin možná svým novým úborem potěšen, ale teď věděl, že to všechno není hra, že je smrtelně vážně služebníkem tvrdého pána v největším nebezpečí. Kazajka mu byla břemenem a přilba na hlavě ho tížila. Plášť odhodil stranou na sedátko. Odvrátil unavený pohled od potemnělých polí dole, zívl a pak vzdychl.

„Unavil tě dnešní den?" řekl Beregond.

„Ano," řekl Pipin, „moc, jsem umořený nicneděláním a čekáním. Hodiny jsem postával u dveří komnaty svého pána, zatímco si dlouze povídal s Gandalfem a s knížetem a s jinými velkými pány. A nejsem zvyklý, Mistře Beregonde, o hladu obsluhovat jiné při jídle. To je pro hobita tvrdá zkouška. Nepochybně si myslíš, že bych měl víc cítit, jaká je to čest. Ale k čemu je taková čest? A k čemu je vlastně jídlo a pití pod tímto plíživým stínem? Co to znamená? Vždyť i vzduch jako kdyby zhoustl a zhnědl! Míváte tu často takovou tmu, když fouká od východu?"

„Ne," řekl Beregond, „tohle není počasí z tohoto světa. To je nějaký jeho zlovolný výmysl, nějaký palčivý dým z Ohnivé hory, který posílá, aby nám zatemnil srdce a rozum. A také se mu to daří. Kdyby tak byl zpátky Pán Faramir! Ten by se nedal zastrašit. Ale teď kdo ví, jestli vůbec přijde zpátky přes Reku z té tmy."

„Ano," řekl Pipin. „I Gandalf má starost. Myslím, že byl zklamán, když tu Faramira nenašel. A kam se poděl sám? Odešel z Pánovy rady před obědem a zdálo se mi, že v nijak dobré náladě. Možná že má předtuchu nějakých špatných zpráv."

Uprostřed rozhovoru najednou oněměli, zmraženi na kámen, kterému zbyl jen sluch. Pipin se schoulil a přitiskl si dlaně na uši, kdežto Beregond, který při řeči o Faramirovi vyhlížel přes cimbuří, zůstal ztuhlý a zíral vytřeštěnýma očima. Pipin znal chvějivý výkřik, který slyšeli: byl to týž, který slyšel dávno na Blatech v Kraji. Teď mu však přibylo mohutnosti a nenávisti a probodával srdce ohavným zoufalstvím. Nakonec Beregond s námahou promluvil. „Už jsou tady!" řekl.

„Vzmuž se a podívej se. Dole jsou zlé stvůry."

Pipin neochotně vylezl na sedátko a vyhlédl přes zeď. Pelennor se pod ním v šeru táhl k téměř neznatelné linii Reky. Nyní však nad ním spatřil ve vzduchu pod sebou rychle kroužit pět tvorů v ptačí podobě jako předčasné noční stíny. Byli hrozní jako mrchožrouti, a přece větší než orli, krutí jako smrt. Tu se řítili dolů téměř na dostřel od hradeb, tu kroužili dál.

„Černí jezdci!" zamumlal Pipin. „Černí jezdci ve vzduchu! Ale podívej, Beregonde!" vykřikl. „Ti přece něco hledají! Podívej, jak krouží a snášejí se dolů, pořád na tamto jedno místo! Vidíš, po zemi se něco pohybuje! Maličké tmavé tečky. Ano, muži na koních, čtyři nebo pět. Ne! Nemůžu to vydržet! Gandalfe, zachraň nás!"

Nové zakvílení se zvedlo a kleslo a Pipin se pozpátku vrhl od hradby, dýchaje jako štvaná zvěř. Slaboučce a jako z dálky slyšel za tím chvějivým výkřikem troubení trubky, jež končilo dlouhým vysokým tónem.

„Faramir! Pán Faramir! To je jeho volání!" vykřikl Beregond. „Hrdina! Ale jak se probije k Bráně, jestli ti ohavní pekelní jestřábi mají ještě jiné zbraně než strach? Ale podívej! Drží se. Dojedou k Bráně. Ne! Koně se plaší. Podívej! Shazují jezdce, utíkají pěšky. Ne, jeden je pořád v sedle, ale jede zpátky k ostatním. To bude kapitán: umí ovládat zvířata i lidi. Ach! Jedna ta obluda se řítí na něho. Pomoc! Pomoc! To k němu nikdo nevyjede? Faramire!"

S tím Beregond odskočil a běžel do tmy. Pipin se zastyděl za svou hrůzu, když Beregond ze Stráže myslel především na milovaného kapitána, vstal a podíval se ven. V tu chvíli spatřil od severu přijíždět bílý a stříbřitý záblesk jako hvězdičku na soumračných polích. Letělo to jako šíp a cestou rostlo. Rychle to směřovalo ke čtyřem mužům prchajícím k Bráně. Pipinovi se zdálo, že kolem sebe šíří bledé světlo a těžké stíny se před tím rozestupují, a pak, jak se to blížilo, měl dojem, že jako ozvěnu mezi hradbami slyší mocný hlas.

„Gandalf!" vykřikl. „Gandalf! Vždycky se objeví, když je nejhůř. Jeď, jeď, Bílý jezdce! Gandalf! Gandalf!" křičel zuřivě, jako když divák na velikých závodech pobízí běžce, k němuž povzbuzování zdálky nedoléhá.

Teď si však černé slétající stíny uvědomily nového příchozího. Jeden se obrátil k němu, Pipinovi se však zdálo, že Gandalf zvedl ruku a z ní šlehl paprsek bílého světla. Nazgul dlouze zakvílel a uhnul, ostatní čtyři zakolísali, rychlými spirálami se vznesli a ulétli na východ do nízkého mračna a dole na Pelennoru se zdálo pro tu chvíli méně temno.

Pipin pozoroval, jak se muž na koni a Bílý jezdec setkali a zastavili a čekají na pěší. Z města se k nim už rozbíhali muži, brzy všichni zmizeli z dohledu pod vnějším opevněním a věděl, že vcházejí do Brány. Uhodl, že půjdou rovnou do Věže a ke správci, spěchal tedy ke vchodu citadely. Tam se k němu připojilo mnoho jiných, kteří sledovali honičku a záchranu z vysokých hradeb.

Zanedlouho bylo slyšet v ulicích dole halas sunoucí se z vnějších okruhů vzhůru a znělo pozdravné volání a ozývala se jména Faramir a Mithrandir. Vzápětí spatřil Pipin pochodně a před shlukem lidu dva pomalu jedoucí muže na koni: jeden byl v bílém, ale už nesvítil a v soumraku byl bledý, jako by byl jeho oheň spotřebován nebo zahalen, druhý byl tmavý a hlavu měl skloněnou. Sesedli, a když štolbové převzali Stínovlase a druhého koně, kráčeli kupředu ke stráži a k bráně: Gandalf pevně, šedý plášť odhozen, v očích mu dosud doutnal oheň, ten druhý, celý v zeleném, šel pomalu a trochu kolísavě jako unavený nebo raněný člověk.

Pipin se protlačil dopředu, když procházeli pod lampou klenuté brány, a když spatřil Faramirovu bledou tvář, zastavil se mu dech. Byla to tvář člověka, který byl napaden velikým strachem nebo trýzní, ale již je přemohl a je klidný. Hrdě a vážně postál, když mluvil se stráží, a Pipin teď na něho zíral a viděl, jak velmi připomíná svého bratra Boromira, který se Pipinovi od začátku líbil, protože obdivoval jeho panské, a přece vlídné chování velkého muže. A přece pro Fa-ramira pocítil v srdci něco, co dosud nepoznal. Tady byl kdosi, z koho vyzařovala vznešenost, taková, jaká se někdy zjevila v Aragorno-vi, snad ne tak vysoká, ale zároveň méně nevyzpytatelná a vzdálená, jeden z Králů lidí narozený do pozdního času, ale dotčený moudrostí a smutkem Starého plemene. Už věděl, proč Beregond vyslovoval jeho jméno s láskou. Byl to kapitán, za jakým by muži šli, za kterým by šel i on sám do stínu černých křídel.

„Faramir!" volal nahlas s ostatními. „Faramir!" A Faramir zachytil mezi provoláváním mužů z Města jeho nezvyklý hlas, obrátil se, shlédl na něho a užasl.

„Odkud přicházíš?" řekl. „Půlčík, a v stejnokroji Věže! Odkud...?"

Tu však k němu přikročil Gandalf a promluvil. „Přišel se mnou ze země půlčíků," řekl. „Se mnou přišel. Ale nezdržujme se tady. Musíme toho mnoho prohovořit a udělat a ty jsi unaven. Půjde s námi. Vždyť musí, protože nezapomíná-li na své povinnosti rychleji než já, má v tuto hodinu nastoupit k svému pánu. Pipine, pojď za námi!"

Tak konečně přišli do soukromé komnaty Pána Města. Okolo koše se žhavým uhlím rozestavili hluboká křesla, bylo přineseno víno a Pipin tam stál skoro nepovšimnut za Denethorovým sedadlem a téměř necítil únavu, jak dychtivě naslouchal.

Když Faramir pojedl bílý chléb a vypil doušek vína, posadil se na nízkou stoličku po levici otce. Trochu stranou seděl na druhé straně Gandalf ve vyřezávaném dřevěném křesle a zprvu se zdálo, že spí. Zpočátku totiž Faramir mluvil jen o poslání, s nímž byl vyslán před deseti dny, a přinášel noviny z Ithilienu a o pohybech Nepřítele a jeho spojenců, vyprávěl také o bitce na silnici, kde porazili Haradské a jejich velké zvíře: hlášení kapitána veliteli o věcech, jaké už často slýchal, drobnosti z pohraniční války, které se teď zdály zbytečné a malicherné, postrádaly slávy.

Pak náhle Faramir pohlédl na Pipina. „Teď se však dostáváme k zvláštním věcem," řekl. „Protože tohle není první půlčík, kterého jsem viděl vkročit ze severských pověstí do jižních krajů."

Nato se Gandalf vzpřímil a sevřel opěradla křesla, neřekl však nic a pohledem zarazil Pipinovi výkřik na rtech. Denethor pohlédl na jejich tváře a pokývl hlavou, jako na znamení, že mnohé vyčetl dřív, než to bylo vyřčeno.

Pomalu, zatímco ostatní seděli nehybně a mlčky, vyprávěl Faramir svůj příběh. Oči upíral většinou na Gandalfa, ačkoli tu a tam zabloudil jeho pohled k Pipinovi, jako by si chtěl osvěžit vzpomínku na jiné, které viděl.

Jak se odvíjel příběh o setkání s Frodem a jeho služebníkem a o událostech v Henneth Annůnu, Pipin si uvědomil, že Gandalfovy ruce, jež svíraly vyřezávané dřevo, se chvějí. Zdály se teď bílé a prastaré, když na ně hleděl, a tu si Pipin s náhlým záchvěvem bázně uvědomil, že Gandalf, sám Gandalf, je znepokojen, dokonce má strach. Vzduch v místnosti byl dusný a nehybný.

Když nakonec Faramir mluvil o svém loučení s pocestnými a o jejich rozhodnutí jít do Cirith Ungolu, hlas mu klesl. Potřásl hlavou a vzdychl. Nato Gandalf vyskočil.

„Cirith Ungol? Morgulské údolí?" řekl. „Čas, Faramire, čas? Kdy ses s nimi rozloučil? Kdy mohli být v tom prokletém údolí?"

„Rozloučil jsem se s nimi přede dvěma dny ráno," řekl Faramir. „Odtamtud k údolí Morgulduiny je pětačtyřicet mil, pokud šli rovnou na jih, a to by byli ještě patnáct mil na západ od té prokleté věže. Nejrychleji tam mohli dojít dnes, a možná že tam ještě nejsou. Vím, čeho se obáváš. Ta tma ale s jejich výpravou nesouvisí. Začala včera večer a v noci bylo celé ithilienské území pod stínem. Je jasné, že Nepřítel útok na nás už dlouho plánoval a jeho hodina byla rozhodnuta před tím, než pocestní vůbec ode mne odešli."

Gandalf přecházel po komnatě sem a tam. „Přede dvěma dny ráno, skoro tri dny cesty! Jak daleko je místo, kde jste se rozešli?"

„Vzdušnou čarou asi pětasedmdesát mil," odpověděl Faramir. „Rychleji jsem ale přijít nemohl. Včera večer jsem nocoval na Cair Androsu, dlouhém ostrově v Řece na sever odtud, který bráníme. Na břehu držíme koně. Když se stmívalo, poznal jsem, že je třeba spěchat, odjel jsem tedy s třemi jinými, pro něž se také našli koně. Zbytek své družiny jsem poslal na jih, aby posílili posádku u brodů Osgi-liathu. Doufám, že jsem nejednal špatně?" Pohlédl na otce.

„Špatně?" vykřikl Denethor a oči mu náhle zablýskly. „Proč se ptáš? Ti muži byli pod tvým velením. Nebo žádáš, abych soudil všechny tvé skutky? V mé přítomnosti se chováš skromně, ale je to už hodně dlouho, co ses naposled odvrátil od své vlastní cesty na mou radu. Vidím, mluvil jsi obratně jako vždycky, ale já, copak jsem neviděl, že upíráš oči na Mithrandira a ptáš se, jestli mluvíš dobře, nebo příliš mnoho? Už dlouho je strážcem tvého srdce.

Synu, tvůj otec je starý, ale ještě ne slabomyslný. Slyším a vidím, jako jsem byl zvyklý, a zůstalo mi skryto málo z toho, co jsi řekl jen napůl nebo cos neřekl. Znám odpověď na mnohé hádanky. Ubohý, ubohý Boromir!"

„Jestliže tě to, co jsem udělal, rozhněvalo, otče," řekl Faramir tiše, „škoda že jsem neznal tvůj názor dřív, než na mne bylo vloženo břímě tak těžkého rozhodnutí."

„Bylo by to snad tvé rozhodnutí změnilo?" řekl Denethor. „Stejně bys, soudím, jednal právě tak. Znám tě dobře. Toužíš vypadat pořád ušlechtile a vznešeně jako král ze starých časů, milostivě, mírně. To může slušet člověku ze vznešeného rodu, když trůní v moci a v míru. Jenže v zoufalých chvílích se za mírnost může platit smrtí."

„Budiž," řekl Faramir.

„Budiž!" vykřikl Denethor. „Ale nejen tvou smrtí, pane Farami-re: i smrtí tvého otce a celého tvého národa, který máš teď za úkol chránit, když už není Boromir."

„Přál by sis tedy," řekl Faramir, „abychom si byli vyměnili místa?"

„Ano, to bych si doopravdy přál," řekl Denethor. „Protože Boromir byl věrný mně a nebyl to žádný čarodějův učeň. Byl by pamatoval na otcovu nouzi a nebyl by promrhal, co osud nabízel. Byl by mi přinesl mocný dar." Faramirovo sebeovládání na okamžik povolilo. „Rád bych tě, otče, požádal, aby sis vzpomněl, proč jsem byl v Ithilienu já, a ne on. Alespoň jedenkrát zvítězil tvůj názor, není to dlouho. To Pán Města ho poslal na cestu."

„Nerozviřuj hořkost v poháru, který jsem si sám namíchal," řekl Denethor. „Necítil jsem ji snad již kolik nocí na jazyku s předtuchou, že v sedlině čekají ještě horší věci? A to teď zjišťuji. Kdyby se to tak mohlo odestát! Kdyby tak ta věc byla přišla ke mně!"

„Utěš se," řekl Gandalf. „Boromir by ti ji byl v žádném případě nepřinesl. Je mrtev a zemřel dobře, ať spí v pokoji! Ale klameš sám sebe. Byl by po té věci vztáhl ruku, vzal ji a padl. Byl by si ji nechal, a až by se vrátil, nepoznal bys svého syna."

Denethorova tvář ztvrdla a zchladla. „Zjistil jsi, že Boromir tě jen tak neposlouchá, viď?" řekl tiše. „Ale já, který jsem byl jeho otcem, říkám, že by mi ji byl přinesl. Jsi možná moudrý, Mithrandire, ale při vší své zchytralosti nemáš všechnu moudrost. Najdou se rady, které nejsou ani předivem čarodějů, ani ukvapeností bláznů. V té věci mám větší poznání a moudrost, než se domníváš."

„Jaká je tedy tvá moudrost?" řekl Gandalf.

„Dostatečná, abych viděl, že je třeba vyhnout se dvěma bláznovstvím. Použít tu věc je nebezpečné. Poslat ji v tuto hodinu rukama nedovtipného půlčíka do země Nepřítele, jako jsi udělal ty a tento můj syn, to je šílenství."

„A co Pán Denethor? Co by byl udělal on?"

„Ani jedno, ani druhé. Ale naprosto jistě, a na žádné přesvědčování, by byl tu věc nevystavil nebezpečí, v němž může vidět naději jen blázen, neriskoval by naši naprostou zkázu, kdyby Nepřítel získal, co ztratil. Ne, mělo se to schovat, schovat do tmy a hluboko. Neříkám použít, leda v nejkrajnější nouzi, na sám konec, ale postavit mimo jeho dosah, ledaže by zvítězil tak konečně, že to, co bude pak, by nás už netrápilo, protože bychom byli mrtvi."

„Jak je tvým zvykem, pane, myslíš jen na Gondor," řekl Gandalf. „Jsou ale jiní lidé a jiné životy a přijde budoucnost. A já, já lituji i jeho otroky."

„A kde budou jiní lidé hledat pomoc, když Gondor padne?" odpověděl Denethor. „Kdybych tu věc teď měl v pevných kobkách citadely, netřásli bychom se strachem v téhle tmě, nebáli bychom se nějhoršího a naše úradky by nebyly rozrušené. Jestliže mi nedůvěřuješ, že bych ve zkoušce obstál, ještě mě neznáš."

„Přesto ti nedůvěřuji," řekl Gandalf. „Kdybych ti byl důvěřoval, mohl jsem ti to sem poslat do úschovy a ušetřil bych mnoho úzkosti sobě i jiným. A teď, když tě slyším, důvěřuji ti ještě méně, o nic víc než Boromirovi. Ne, zadrž svůj hněv! Nedůvěřuji v tom ani sobě a odmítl jsem tu věc i jako dobrovolný dar. Jsi silný a dosud se v mnohém dovedeš opanovat, Denethore, kdybys však byl tuto věc dostal, byla by tě rozvrátila. I kdyby byla pohřbena pod kořeny Mindolluiny, spalovala by ti mysl, zatímco tma roste a přicházejí ještě horší věci. Budou tu brzy." Denethorovi na okamžik opět vzplály oči, když čelil Gandalfovi, a Pipin znovu cítil napětí mezi jejich vůlemi, nyní se však téměř zdálo, že jejich pohledy jsou meče z oka do oka a blýskají, když se kříží. Pipin se roztřásl strachem z nějakého strašlivého úderu. Denethor se však náhle uvolnil a opět zchladl. Pokrčil rameny.

„Kdybych! Kdybys!" řekl. „Taková slova jsou marná. Odešlo to do Stínu a jenom čas ukáže, jaký osud to čeká a jaký čeká nás. Dlouho to trvat nebude. Ať se všichni, kdo po svém způsobu bojují s Nepřítelem, sjednotí, dokud zbývá čas, a udržují si naději, dokud budou moci, a po naději aspoň statečnost, aby zemřeli svobodní." Obrátil se k Faramirovi. „Co si myslíš o posádce v Osgiliathu?"

„Není silná," řekl Faramir. „Poslal jsem tam na posílenou svůj ithilienský oddíl, jak jsem říkal."

„To nestačí, soudím," řekl Denethor. „Tam dopadne první úder. Budou tam potřebovat statného kapitána."

„Tam i leckde jinde," řekl Faramir a vzdychl. „Ubohý můj bratr, vždyť jsem ho také miloval!" Vstal. „Dovolíš mi odejít, otče?" A pak se zapotácel a opřel se o otcovo křeslo.

„Jsi unaven, jak vidím," řekl Denethor. „Jel jsi dlouho a rychle a prý ve stínu zlých tvorů ve vzduchu."

„Nemluvme o tom!" řekl Faramir.

„Tak tedy ne," řekl Denethor. „Jdi teď, odpočiň si, jak můžeš. Zítřejší nároky budou tvrdší."

Všichni se teď s Pánem rozloučili a šli si odpočinout, dokud ještě mohli. Venku byla bezhvězdná černota, když se Gandalf s Pipinem, který nesl malou pochodeň, ubírali do svého příbytku. Dokud za sebou nezavřeli dveře, nemluvili. Potom vzal konečně Pipin Gandalfa záruku.

„Povězte mi," řekl, ,je nějaká naděje? Myslím pro Froda, tedy hlavně pro Froda."

Gandalf položil Pipinovi ruku na hlavu. „Nikdy nebylo moc naděje," odpověděl. „Jenom bláznovská naděje, jak mi bylo řečeno. A když jsem slyšel o Cirith Ungolu-" Zarazil se a odkráčel k oknu, jako by mohl očima prorazit noc na východě. „Cirith Ungol!" zamumlal. „Proč tudy, rád bych věděl?" Otočil se. „Právě teď mi, Pipine, málem selhalo srdce, když jsem uslyšel to jméno. A přece po pravdě řečeno věřím, že novina, kterou přinesl Faramir, má v sobě jistou naději. Zdá se totiž jasné, že Nepřítel již konečně zahájil válku a první krok udělal, zatímco byl Frodo ještě na svobodě. Teď bude po mnoho dní obracet oko sem i onam, pryč od vlastní země. A přece, Pipine, cítím zdaleka jeho chvat a strach. Začal dřív, než hodlal. Stalo se něco, co ho vyrušilo."

Gandalf chviličku stál v zamyšlení. „Možná," zamumlal. „Možná že pomohla i tvá hloupost, hošku. Počkej: bude to nějakých pět dní, co zjistil, že jsme svrhli Sarumana a vzali Kámen. Ale co by si z toho dělal? Nemohli jsme jej pořádně využít, rozhodně ne tak, aby se o tom nedozvěděl. Aha! Rád bych věděl... Aragorn? Jeho čas se blíží. A on je uvnitř silný a tvrdý, Pipine: smělý, rozhodný, je schopen poradit si sám, a když je nutno, odváží se do velikých nebezpečí. To by mohlo být ono. Možná že použil Kámen, ukázal se Nepříteli a vyzval ho právě pro tenhle účel. Kdoví. Ne, nedozvím se to, dokud nepřijedou Rohanští jezdci, neprijedou-li příliš pozdě. Máme před sebou zlé dny. Pojďme spát, dokud můžeme!"

„Ale," řekl Pipin.

„Ale co?" řekl Gandalf. „Dnes večer dovolím jenom jedno ale."

„Glum," řekl Pipin. „Jak je mohlo napadnout jít s ním, ba dokonce za ním? A viděl jsem, že se Faramirovi nezamlouvá, kam je vedl, o nic víc než vám. V čem je chyba?"

„Na to ti teď nemohu odpovědět," řekl Gandalf. „Přesto jsem v srdci uhodl, že Frodo a Glum se setkají, než bude konec. K dobrému nebo k zlému. Ale o Cirith Ungolu dnes večer mluvit nebudu. Zrady, zrady se bojím, zrady toho mrzkého tvora. Ale tak to musí být. Parnatujme, že zrádce může někdy zradit i sebe samého a vykonat dobro, které nezamýšlel. Občas se to stát může. Dobrou noc!"

Přišel další den a ráno bylo jako hnědý soumrak a srdce mužů, která na chvíli pozvedl Faramirův návrat, zase klesla. Toho dne okřídlené stíny nespatřili, a přece se čas od času vysoko nad městem ozval slabý výkřik a mnozí, kteří jej slyšeli, zůstávali stát strnulí okamžitým děsem, kdežto méně odolní se třásli a plakali.

A Faramir byl už zase pryč. „Nenechají ho odpočinout," mručeli někteří. „Pán žene svého syna příliš tvrdě a teď musí vykonávat povinnosti za dva, za sebe i za toho, který se nevrátí." A muži stále hleděli k severu a ptali se: „Kde jsou Rohanští jezdci?"

Po pravdě nešel Faramir ze své vůle. Pán Města byl však hlavou své rady a toho dne nebyl v náladě podvolovat se jiným. Časně zrána dal svolat radu. Všichni přítomní soudili, že vinou ohrožení z jihu jsou jejich síly příliš malé na to, aby mohli sami zasadit nějaký válečný úder, leda by snad ještě dorazili Rohanští jezdci. Zatím však musí postavit muže na hradby a čekat.

„Přesto," řekl Denethor, „bychom se neměli jen tak vzdávat našich opevnění Rammas, která jsme zbudovali s takovou námahou, a Nepřítel musí překročení Reky draze zaplatit. Chce-li napadnout Město, nemůže jít na sever od Cair Androsu kvůli močálům ani na jih směrem k Lebenninu, protože Řeka je tam široká a potřeboval by mnoho lodí. Jeho váha dopadne na Osgiliath jako předtím, když mu Boromir nedovolil projít."

„To byla jenom zkouška," řekl Faramir. „Dnes bychom mohli Nepříteli splatit naše ztráty na přechodu desetkrát, a přesto litovat. Vždyť on si snáze může dovolit ztratit celé vojsko než my jeden oddíl. A probij e-li se na druhou stranu, bude návrat těch, které postavíme daleko do pole, nebezpečný."

„A co Cair Andros?" řekl kníže. „I ten musíme držet, chceme-li bránit Osgiliath. Nezapomínejme na nebezpečí po levici. Rohirové možná přijedou, možná ne. Ale Faramir nám řekl o veliké síle, která se stále stahuje k Černé bráně. Z té může vyjít víc nezjedná armáda a udeřit na víc než jednom přechodu."

„Ve válce se musí mnoho riskovat," řekl Denethor. „Cair Andros má posádku a víc se tak daleko vyslat nedá. Nevzdám se ale Reky a Pelennoru bez boje - dokud tu bude jediný kapitán, který má ještě odvahu konat vůli svého pána."

Pak všichni mlčeli. Posléze však Faramir řekl: „Neodporuji tvé vůli, pane. Protože jsi přišel o Boromira, půjdu a udělám, co budu moci, místo něho -jestliže rozkážeš."

„Rozkazuji," řekl Denethor.

„Měj se tedy dobře!" řekl Faramir. „Ale kdybych se vrátil, smýšlej o mně lip!"

„To záleží na tom, jak se vrátíš," řekl Denethor.

Gandalf byl poslední, kdo oslovil Faramira, než odjel na východ. „Nezahazuj svůj život zbrkle ani v hořkosti," řekl. „Bude tě tu třeba pro jiné věci než pro válku. Tvůj otec tě miluje, Faramire, a upamatu-je se na to, než bude konec. Měj se dobře!"

Pán Faramir tedy opět vyjel a vzal s sebou tolik mužů, kolik bylo ochotno a kolik bylo možno postrádat. Na zdech mnozí hleděli mrá-kavou směrem ke zříceninám města a ptali se, co se tam děje, protože vidět nebylo. Jiní stále hleděli k severu a počítali míle k Théodenovi do Rohanu. „Přijede? Vzpomene na naše staré spojenectví?" říkali.

„Ano, přijede," říkal Gandalf. „I kdyby přijel pozdě. Ale pomyslete! Rudý šíp k němu nemohl dorazit dřív než před dvěma dny a z Edorasu je dlouhá cesta."

Byla už noc, když přišly zprávy. Od brodů spěšně přijel muž a říkal, že z Minas Morgul vyjelo vojsko a už se blíží k Osgiliathu, a připojily se k němu pluky z Jihu, velcí a krutí Haradští. „A dozvěděli jsme se," řekl posel, „že je zas vede Černý kapitán a přes Řeku ho předchází strach."

S těmi zlověstnými slovy skončil třetí den od Pipinova příjezdu do Minas Tirith. Málokdo šel odpočívat, protože kdo teď mohl doufat, že i sám Faramir ubrání brody?

Ač temnota druhý den dosáhla své plné síly a dál už nerostla, více tížila srdce mužů a na všech spočinul velký děs. Brzy došly další zlé zprávy. Nepřítel dobyl přechod přes Anduinu. Faramir ustupuje k pelennorské zdi a svolává své muže k pevnůstkám u silnice, má však proti sobě desetinásobnou přesilu.

„Jestli se vůbec dostane zpátky přes Pelennor, bude mít nepřítele v patách," řekl posel. „Zaplatili za přechod draze, ale ne tak, jak jsme doufali. Plán byl dobře promyšlen. Teď je vidět, že ve východním Osgiliathu dlouho tajně budovali velký počet vorů a pramic. Hemžily se přes řeku jako brouci. Ale Černý kapitán, ten nás poráží. Sotvakdo zůstane stát a snese už jen zvěst o jeho příchodu. Jeho vlastní se před ním třesou a na jeho povel by se sami pobíjeli."

„Potom je mne tam třeba víc než tady," řekl Gandalf a ihned odjel a jeho třpyt brzy zmizel z dohledu. Celou noc stál Pipin beze sna a sám na hradbě a zíral na východ.

Zvony na den sotva odbily jako výsměch v tom neprosvětleném temnu, když v dálce uviděl vyskakovat ohně v šerých prostorách, kde stály zdi Pelennoru. Pozorovatelé vykřikli nahlas a všichni muži v městě se chápali zbraní. Teď bylo rudé záblesky vidět co chvíli a v těžkém vzduchu se pomalu neslo duté hřmění. „Dobyli zeď!" volali muži. „Vyhazují ji do povětří. Jdou!" „Kde je Faramir?" zvolal Bere-gond s úlekem. „Neříkejte, že padl!"

První zprávy přivezl Gandalf. Uprostřed dopoledne přijel s hrstkou mužů na koních jako doprovod řady vozů. Byly plné raněných, všech, které zachránili z trosek pevnůstek u silnice. Šel rovnou k De-nethorovi. Pán Města teď seděl v horní komnatě nad síní v Bílé věži s Pipinem po boku a za zešeřelými okny obracel tmavé oči na sever a na jih a na východ, jako by chtěl prorazit stíny osudu, který ho obkružoval. Ponejvíc hleděl na sever a chvílemi se zaposlouchával, jako by nějakým pradávným umem mohlo jeho ucho zaslechnout hřmění kopyt na dalekých pláních.

„Přišel Faramir?" zeptal se.

„Ne," řekl Gandalf. „Dosud však žil, když jsem ho opustil. Je ovšem odhodlán zůstat se zadním vojem, aby se z ústupu přes Pelennor nestal úprk. Možná že své muže udrží pohromadě dost dlouho, ale pochybuji. Stojí proti příliš velikému nepříteli. Přišel totiž kdosi, koho jsem se obával."

„Ne - přece ne Temný pán?" vykřikl Pipin, který v zděšení zapomněl na své postavení.

Denethor se hořce zasmál. „Ne, ještě ne, Mistře Peregrine! Ten přijde jedině triumfovat nade mnou, až plně zvítězí. Jako své zbraně používá jiných. Tak to dělají všichni velcí páni, když jsou moudří, pane půlčíku. Proč bych jinak seděl tady ve věži a přemýšlel a bděl a čekal a obětoval vlastní syny? Vždyť dosud mohu vládnout mečem."

Vstal a rozhalil dlouhý černý plášť a hle: byl pod ním oděn drátěnou košilí a opásán mečem s velikým jílcem v černé a stříbrné pochvě. „Tak chodím a tak už celou řadu let spím," řekl, „aby s věkem tělo nezměklo a nezbojácnělo."

„A přece pod vedením Pána Barad-dúr už jeho nejlítější kapitán dobyl tvé vnější opevnění," řekl Gandalf. „Král pradávného Angma-ru, Černokněžník, Prstenový přízrak, Pán nazgulů, kopí děsu v Sau-ronově ruce, stín zoufalství."

„Potom jsi, Mithrandire, našel nepřítele, který je ti roven," řekl Denethor. „Já sám už dávno vím, kdo je hlavním kapitánem vojsk Temné věže. To je všechno, co jsi mi přišel říci? Nebo je to snad tak, že ses stáhl, protože byl na tebe příliš silný?"

Pipin se zachvěl obavou, že to Gandalfa popíchne k náhlému hněvu, ale obával se zbytečně. „Možná že je," odpověděl Gandalf mírně. „K měření našich sil však ještě nedošlo. A jsou-li pravdivá dávno vyřčená slova, nepadne rukou muže a Moudrým je skryto, jaký ho čeká osud. Ať je to jakkoliv, Kapitán zoufalství se zatím netlačí dopředu. Vládne raději podle moudrosti, o níž jsi právě mluvil, zezadu, a žene své šílené otroky před sebou.

Ne, přišel jsem spíš ochraňovat raněné, kteří se ještě mohou uzdravit, Rammas jsou totiž široko daleko proraženy a morgulské vojsko brzy pronikne na mnoha místech. A hlavně jsem přišel říci jedno. Brzy bude bitva na polích. Musí se připravit výpad. Ať jsou to muži na koních. V nich spočívá nakrátko naše naděje, protože jediného má nepřítel zatím málo: nedostává se mu jezdců."

„I my jich máme málo," řekl Denethor. „Teď je nejvyšší čas, aby přišli Rohanští."

„Pravděpodobně dřív uvidíme jiné příchozí," řekl Gandalf. „Uprchlíci z Cair Androsu se už dostali až k nám. Ostrov padl. Z Černé brány vyšla jiná armáda a přepravuje se od severovýchodu."

„Někteří tě obviňují, že nosíš rád špatné zprávy, Mithrandire," řekl Denethor, „ale pro mne to už není novina: věděl jsem o tom už včera večer. A pokud jde o výpad, už jsem na něj myslel. Pojďme dolů."

Čas plynul. Nakonec spatřili pozorovatelé na zdech návrat předních oddílů. Skupinky znavených a často raněných mužů přicházely zprvu v nepořádku, někteří divoce utíkali jako pronásledovaní. Daleko na východě šlehaly vzdálené ohně, teď se zdálo, že se tu a tam rozlézají po pláni. Hořely domy a stodoly. Pak se z mnoha míst začaly valit potoky rudých plamenů a vinuly se tmou a sbíhaly se k čáře široké silnice, která vedla od Brány Města k Osgiliathu.

„Nepřítel," mručeli muži. „Val padl. Tady se hrnou přes průlomy! A zřejmě nesou pochodně. Kde jsou naši?"

Podle hodin se chýlilo k večeru a světlo bylo tak mdlé, že ani dalekozrací nerozeznávali z citadely jasně, co se děje na polích, jen to, že požáry se stále množí a řady ohňů se dlouží a zrychlují. Nakonec se ani ne míli od Města objevil spořádanější útvar mužů. Pochodovali a neutíkali, dosud se drželi při sobě.

Pozorovatelé zatajili dech. „Tam musí být Faramir," říkali. „Dovede ovládat lidi i zvířata. Ještě to dokáže."

Hlavní ustupující voj už byl vzdálen jen dva hony. Z tmy vzadu vyjel tryskem malý jízdní oddíl, všechno, co zbylo ze zadního voje. Znovu se postavili a obrátili proti postupujícím čarám ohně. Pak se najednou rozlehly zuřivé výkřiky. Přihnali se nepřítelovi jezdci. Z ohnivých čar se staly proudící bystřiny, řada za řadou skřetů s pochodněmi a divocí Jižané s červenými praporci. Křičeli drsnými jazyky, hnali se jako příboj a doháněli ustupující. S pronikavým výkřikem padaly z temné oblohy okřídlené stíny, nazgulové řítící se zabíjet. Z ústupu se stal úprk. Muži se už trhali a rozbíhali pomateně sem a tam, zahazovali zbraně, křičeli strachem, padali na zem.

Tu z citadely zazněla trubka a Denethor konečně zahájil výpad. Všichni zbylí jízdní bojovníci z Města čekali venku shromážděni ve stínu Brány a pod záštitou zdí na jeho znamení. Teď skočili kupředu, seřadili se, zrychlili v trysk a s mocným křikem zaútočili. Z hradeb se nesl křik v odpověď, protože první jeli polem labutí rytíři z Dol Amrothu s knížetem a jeho modrým praporcem v čele. „Amroth za Gondor!" volali: „Amroth k Faramirovi!" Jako hrom udeřili na nepřítele po obou křídlech ustupujících, ale jeden jezdec předhonil všechny, rychlý jako vítr v trávě: nesl ho Stínovlas a zářil opět naplno a z pozdvižené ruky mu tryskalo světlo.

Nazgulové zavřískli a uhnuli, protože jejich kapitán dosud nepřišel vyzvat k boji bílý oheň nepřítele. Morgulské vojsko, upnuté ke své kořisti, se po nečekaném napadení rozprsklo a rozletělo jako jiskry v bouři. Ustupující oddíly se s jásavým výkřikem obrátily a udeřily na pronásledovatele. Z honců se stali honění. Z ústupu se stal útok. Pole bylo poseto padlými skřety a muži a zvedal se zápach odhozených pochodní, které čadivě zhasínaly. Jízda jela dál.

Denethor jim však nedovolil jet daleko. Přestože byl nepřítel zaražen a v danou chvíli zapuzen zpátky, z východu proudily mohutné posily. Trubka znovu zazněla, tentokrát k ústupu. Gondorská jízda stanula. Za její záštitou se znovu seřadily oddíly ustupujících. Teď pochodovali zpátky vyrovnaně. Dosáhli Brány Města a hrdě vkročili, lidé z Města na ně hrdě pohlíželi a provolávali jim slávu, a přece byla jejich srdce znepokojená. Oddíly totiž byly bolestně prořídlé. Faramir ztratil třetinu svých mužů. A kde zůstal?

Přišel poslední ze všech. Jeho muži už byli uvnitř. Rytíři na koních se vraceli. Řadu uzavíral praporec Dol Amrothu a kníže. V náručí nesl před sebou na koni tělo svého příbuzného Faramira, syna Denethorova, nalezené na poli padlých.

„Faramire! Faramire!" volali muži a plakali v ulicích. Neodpovídal však a nesli ho vzhůru točitou cestou k citadele a k otci. Ve chvíli, kdy nazgúlové uhýbali před nájezdem Bílého jezdce, přilétla smrtící střela a Faramir, který dotíral na haradského lamželeza na koni, padl na zem. Jen útok amrothských ho zachránil, aby ho rudé meče nerozsekaly na kusy tam, kde ležel.

Kníže Imrahil donesl Faramira do Bílé věže a řekl: „Tvůj syn se vrátil, pane, po velkých činech," a vyprávěl všechno, co viděl. Denethor však vstal, pohlédl na tvář svého syna a mlčel. Pak nařídil, aby v komnatě pro Faramira ustlali lůžko a odešli. Sám se ale vzdálil do tajné komnaty pod vrcholkem Věže. Mnohý, kdo tam v onu dobu vzhlédl, viděl bledé světlo, jak chvíli probleskuje a kmitá úzkými okny, pak silně zablesklo a zhaslo. Když Denethor opět sešel, usedl u Faramira a seděl vedle něho beze slova, Pánova tvář však byla zešedlá a mrtvější než tvář jeho syna.

Tak bylo Město konečně obklíčeno a uzavřeno kruhem nepřátel. Rammas byly prolomeny a Pelennor zanechán nepříteli. Poslední zvěst zvenčí přinesli muži prchající po silnici od severu, než se zavřela Brána. Byl to zbytek stráže, která byla udržována v místě, kde cesta z Anórienu a Rohanu vbíhala do přimésti. Vedl je Ingold, ten, který před pěti dny vpouštěl Gandalfa a Pipina, když slunce ještě vstávalo a jitro přinášelo naději.

„O Rohanských nejsou žádné zprávy," řekl. „Teď už Rohan ne-přijede. Anebo přijede-li, už nám to nepomůže. To nové vojsko, o kterém jsme měli zprávy, přišlo dřív, prý přes Řeku a Andros. Jsou silní: pluky skřetů s Okem a nesčíslné šiky mužů nového druhu, jaké jsme ještě neviděli. Nejsou vysocí, ale rozložití a sveřepí, vousatí jako trpaslíci a máchají velikými sekyrami. Soudíme, že pocházejí z nějaké divošské země na dalekém Východě. Drží severní silnici a mnoho jich proniklo do Anórienu. Rohirové přijít nemohou."

Brána se zavřela. Celou noc slyšeli pozorovatelé na zdech hluk nepřátel obcházejících venku. Pálili pole a stromy a rozsekali každého, koho našli, mrtvé i živé. Počet těch, kdo už překročili Řeku, se ve tmě nedal odhadnout, když se však do pláně vkradlo jitro nebo jeho matný stín, bylo vidět, že noční strach příliš nepřeháněl: pláň se černala jejich pochodujícími oddíly, a kam oko v temnu dohlédlo, jako šeredné houby vyrážely kolem obleženého města stanové tábory, černé nebo mračně červené.

Pilně jako mravenci kopali skřeti řady hlubokých příkopů v obrovském kruhu těsně mimo dostřel hradeb, každý příkop po dokončení naplnili ohněm, ačkoli nikdo neviděl, jakým umem nebo ďábelstvím se zažíhá a udržuje. Práce celý den pokračovala, muži z Minas Tirith přihlíželi a nemohli jí zabránit. Pokaždé když byl dokončen celý příkop, viděli, jak se blíží velké vozy, zanedlouho další oddíly nepřátel rychle stavěly za stěnou ohně veliké stroje na vrhání střel. Na hradbách Města neměli žádný, který by dosáhl tak daleko a mohl práci překazit.

Muži se zprvu smáli a nedělali si mnoho z takových vynálezů. Hlavní zeď Města byla totiž velmi vysoká a podivuhodně silná, postavená, ještě než začala moc a zručnost Númenoru ve vyhnanství upadat, a její vnější plocha byla jako věž Orthank, tvrdá, temná a hladká, neprorazitelná ocelí ani ohněm, a rozbít se nedala jinak než otřesem, který by rozerval samu půdu, na níž stála.

„Ne," říkali, „i kdyby přišel Bezejmenný sám, ani on by nevkročil, dokud jsme živi." Někteří ale odpovídali: „Dokud jsme živi? Jak dlouho? Má zbraň, která už od počátku světa pokořila mnoho silných pevností. Hlad. Cesty jsou odříznuty. Rohan nepřijede."

Stroje však neplýtvaly střelami na nepokořitelnou zeď. Útok na největšího nepřítele Pána Mordoru neřídil žádný lupič ani skřeti náčelník. Vedla jej síla a zlovolná mysl. Jakmile byly veliké katapulty postaveny, za jekotu, vrzání lan a rumpálů, začaly vrhat střely podivuhodně vysoko, takže přelétaly opevnění a dunivě dopadaly do prvního kruhu města, a mnohé, když padaly, jakýmsi tajemným kouzlem propukaly v oheň.

Brzy hrozilo za hradbou veliké nebezpečí požárů a každý, kdo mohl, hbitě hasil plameny vyskakující na mnoha místech. Pak mezi většími tělesy přilétlo jiné krupobití, méně zkázonosné, ale hrůznější. Do ulic a uliček za Branou se rozkutálely malé okrouhlé střely, které nehořely. Když se však muži rozběhli, aby viděli, co to je, vykřikovali a plakali. Nepřítel totiž vrhal do Města hlavy všech, kdo padli v boji u Osgiliathu, na Rammas a v poli. Vypadaly strašně, přestože některé byly rozdrcené a beztvaré a některé byly krutě posekané, mnohé měly rozeznatelnou podobu a mluvily o bolestné smrti, a všechny byly označeny ohavným znamením Oka bez víčka. Byly zohavené a zneuctěné, a přece se často stalo, že člověk znovu spatřil tvář někoho, koho znal, někoho, kdo kdysi pyšně kráčel ve zbroji nebo oral pole nebo o svátek přijížděl ze zelených dolin v horách.

Marně hrozili muži pěstmi nemilosrdným nepřátelům, kteří se hemžili před Branou. Na kletby nedbali a nerozuměli západnímu jazyku, křičeli ostrými hlasy jako zvířata nebo ptáci mrchožrouti. Brzy však v Minas Tirith zůstal málokdo, jenž by vyzývavě stál proti mor-dorským vojskům. Vždyť ještě jednu zbraň, a rychlejší než hlad, měl Pán Temné věže: děs a zoufalství.

Nazgulové přilétli znovu, a jak jejich Temný pán rostl a vysílal svou sílu, jejich hlasy, jež vyslovovaly jen jeho vůli, jeho zlobu, se plnily nenávistí a hrůzou. Stále kroužili nad městem jako supi, když čekají, až se nacpou masa odsouzených. Létali z dohledu a dostřelu, a přece byli stále přítomní a jejich smrtící hlasy drásaly vzduch. S každým novým výkřikem byly nesnesitelnější. Nakonec se i udatní muži vrhali na zem, když přelétala skrytá hrozba, nebo stáli a z bezvládných rukou jim padaly zbraně, zatímco do mysli jim vnikalo černo a nepomýšleli už na válku, ale jen na skrývání, plazení a smrt.

Celý ten černý den ležel Faramir na lůžku v komnatě Bílé věže a blouznil v zoufalé horečce, kdosi řekl, že umírá, a brzy říkali „umírá" všichni muži na hradbách a na ulicích. Jeho otec seděl u něho, neříkal nic, ale pozoroval ho a už se vůbec nestaral o obranu.

Tak temné hodiny nepoznal Pipin nikdy, dokonce ani v drápech skurut-hai. Měl za povinnost být k službám Pánovi, a čekal tedy zdánlivě zapomenut u dveří neosvětlené komnaty a přemáhal vlastní obavy, jak mohl. A zatímco hleděl, zdálo se mu, že Denethor mu před očima stárne, jako by v jeho pyšné vůli cosi prasklo a jeho přísná mysl byla rozvrácena. Snad to způsobil zármutek a výčitky svědomí. Viděl slzy na té kdysi neslzavé tváři a byly nesnesitelnější než hněv.

„Neplačte, pane," zakoktal. „Třeba se uzdraví. Ptal jste se Gan-dalfa?"

„S čaroději mě neutěšuj!" řekl Denethor. „Bláznivá naděje selhala. Nepřítel to našel a jeho síla teď roste, vidí i naše myšlenky a všechno, co děláme, přináší jen zkázu.

Poslal jsem syna pryč, bez poděkování, bez požehnání, ven do zbytečného nebezpečí, a teď tu leží s jedem v žilách. Ne, ne, ať se teď ve válce přihodí cokoliv, i můj rod končí, i Dům správců selhal. Poslednímu zbytku Králů lidí budou panovat prostřední lidé a budou se skrývat v horách, dokud je všechny nevyčenichají."

Ke dveřím přišli muži a dožadovali se Pána Města. „Ne, nepůjdu dolů," řekl. „Musím zůstat u syna. Snad ještě před koncem promluví. Ale to už je blízko. Následujte, koho chcete, třeba i Šedého blázna, i když jeho naděje selhala. Já zůstanu tady."

Tak se stalo, že se velení poslední obrany gondorského Města ujal Gandalf. Kam přišel, všude se srdce mužů pozvedala a okřídlené stíny prchaly z paměti. Neúnavně rázoval od citadely k Bráně, od severu k jihu podle hradeb, s ním chodil kníže Dol Amrothu v lesklé zbroji. On i jeho rytíři se totiž stále drželi jako páni, v nichž dosud koluje pravá númenorská krev. Muži, kteří je viděli, šeptali: „Snad mají staré pověsti skutečně pravdu, v žilách těch lidí je elfí krev, protože v té zemi kdysi žili Nimrodelští." A někdo zazpíval uprostřed temna pár veršů Zpěvu o Nimrodel nebo nějakou jinou píseň z údolí Anduiny ze zmizelých let.

A přece - když odešli, stíny se kolem mužů opět zavřely a jejich srdce stydla a gondorská udatnost se měnila v prach a popel. Tak pomalu přešli z šerého dne strachu do tmy zoufalé noci. V prvním kruhu Města už ohně zuřily bez překážek a posádka na vnějším opevnění měla na mnoha místech odříznutý ústup. Ale věrných, kteří tam zůstali na svých místech, bylo málo, většina uprchlá za druhou zeď.

Daleko za bitevní čarou rychle přemostili Reku a celý den se přes ni valily další posily a válečná výstroj. Teď uprostřed noci konečně spustili útok. Předvoj šel mezi ohnivými zákopy po mnoha klikatých cestičkách, které mezi nimi zůstaly. Šli vpřed, nedbali na ztráty a postupovali v hustých houfech na dostřel lučištníků ze zdí. Teď ale bylo nahoře příliš málo mužů na to, aby jim mohli způsobit velké ztráty, přestože světla ohňů poskytovala četné cíle pro lučištníky obdařené zručností, jakou se kdysi pyšnil Gondor. Tehdy si skrytý kapitán všiml, že udatnost města je už pokořena, a vyslal své síly vpřed. Zvolna se kupředu valily tmou veliké obléhací věže zbudované v Osgiliathu.

Poslové opět přišli ke komnatě v Bílé věži a Pipin je vpustil, protože naléhali. Denethor pomalu odvrátil hlavu od Faramirovy tváře a mlčky na ně hleděl.

„První kruh Města hoří, pane," řekli. „Jaké jsou tvé rozkazy? Jsi pořád Pán a správce. Ne každý chce poslouchat Mithrandira. Muži prchají z hradeb a nechávají je bez posádky."

„Proč? Proč ti hlupáci prchají?" řekl Denethor. „Lepší je shořet dřív než později, protože shořet musíme. Vraťte se na svou vatru! A já? Já teď půjdu na svou vlastní hranici. Na svou vlastní hranici! Žádný náhrobek pro Denethora a Faramira. Žádný náhrobek! Žádný dlouhý pomalý spánek balzamované smrti. Budeme hořet jako pohanští králové dávno předtím, než sem přijela první loď od Západu. Západ selhal. Vraťte se a shořte!"

Poslové se bez poklony a bez odpovědi obrátili a prchli.

Denethor vstal a pustil Faramirovu rozpálenou ruku, kterou držel. „Hoří, už hoří," řekl smutně. „Dům jeho ducha se hroutí." Pak tiše přikročil k Pipinovi a shlédl na něho.

„Sbohem!" řekl. „Sbohem, Peregrine, synu Paladinův! Tvá služba byla krátká a už se blíží ke konci. Propouštím tě z toho mála, co zbývá. Jdi si a umři, jak se ti zdá nejlepší. A s kým chceš, třeba i s tím přítelem, jehož bláznovství tě dovedlo k této smrti. Pošli pro mé služebníky a pak jdi. Sbohem!"

„Neřeknu sbohem, můj pane," řekl Pipin a poklekl. A pak najednou zase jako hobit vyskočil a pohlédl starci do očí. „Přijmu vaše dovolení, pane, protože opravdu velice potřebuji vidět Gandalfa. Ale on není blázen a já nebudu myslet na smrt, dokud si až k smrti ne-zouřhe on. Ale nepřeji si být propuštěn ze svého slova a z vašich služeb, dokud žijete. A jestli nakonec přijdou do citadely, doufám, že budu stát vedle vás a snad si zasloužím tu zbroj, kterou jste mi dal."

„Dělej, jak chceš, Mistře půlčíku," řekl Denethor. „Ale můj život je zlomen. Pošli pro mé služebníky!" Obrátil se zpátky k Faramirovi.

Pipin ho opustil, zavolal služebníky a ti přišli: šest silných a krásných mužů z domácnosti, a přece se třásli, když je povolával. Denethor jim však pokojně nařídil, aby přikryli Faramirovo lůžko teplými pokrývkami a zvedli je. Učinili to a nesli lůžko z komnaty. Kráčeli pomalu, aby co nejméně rušili blouznícího, a Denethor, shrbený a o holi, šel za nimi, poslední šel Pipin.

Vyšli ven z Bílé věže jako na pohřeb do tmy, kde nízko visící mračna zespodu zažíhaly mdlé rudé zášlehy. Tiše kráčeli přes veliké nádvoří a na Denethorovo slovo zastavili u Uschlého stromu.

Všude bylo ticho, jen dole ve Městě hučela válka a bylo slyšet, jak voda smutně kane z mrtvých větví do temného jezírka. Pak šli dál, branou citadely, kde na ně strážný s podivem a úlekem zíral, když ho míjeli. Obrátili se na západ a posléze přišli ke dveřím v zadní stěně šestého kruhu. Říkalo se jim Fen Hollen, protože byly stále zavřené s výjimkou časů pohřbu, a směl jich použít jenom Pán Města a ti, kdo nosili odznak hrobek a starali se o domy mrtvých. Ode dveří vedla točitá cesta, jež sestupovala na úzký pruh země pod stínem srázu Mindolluiny, kde stály příbytky mrtvých králů a jejich správců.

V domečku u cesty seděl vrátný a se strachem v očích vyšel s lucernou v ruce. Na Pánův povel odemkl dveře a mlčky je rozrazil, prošli a vzali lucernu z jeho ruky. Na příkré cestě mezi věkovitými zdmi a sloupořadími, jež vysvítala v kymácivých paprscích lucerny, byla tma. Pomalé kroky se rozléhaly, jak sestupovali níž a níž, až se nakonec octli v Mlčenlivé ulici, Rath Dínenu, mezi bledými kopulemi a pustými sály a sochami dávno mrtvých mužů, vešli do Domu správců a složili tam své břímě.

Tam se Pipin znepokojeně rozhlédl a viděl, že je v rozlehlé klenuté síni jakoby ověšené stíny, jež vrhala malá lucernička na zahalené zdi. Matně bylo vidět řady stolů tesaných z mramoru, na každém stole ležela spící postava se složenýma rukama, hlavu na kamenném polštáři. Jeden stůl nedaleko však byl prázdný. Na Denethorovo znamení naň položili Faramira a jeho otce bok po boku a oba přikryli jediným přehozem. Pak stáli se sklopenými hlavami jako truchlící u úmrtního lože. Potom Denethor tiše promluvil.

„Tady budeme čekat," řekl. „Neposílejte však pro balzamovače. Přineste nám dobře hořící dřevo a naložte je kolem nás i pod nás. Přelijte je olejem. A až vám přikážu, vhoďte do něj pochodeň. Vykonejte to a víc se mnou nemluvte. Sbohem!"

„Dovolte, pane!" řekl Pipin, obrátil se a v hrůze prchal ze smutného domu. „Chudák Faramir!" myslel si. „Musím najít Gandalfa. Chudák Faramir! Řekl bych, že spíš potřebuje léky než slzy. Kde jenom najdu Gandalfa? Asi tam, kde je to nejdivočejší, a nebude mít čas na umírající ani na šílence."

Ve dveřích se obrátil k jednomu ze služebníků, který tam zůstal na stráži. „Váš pán není ve své kůži," řekl. „Dělejte pomalu! Nenoste sem oheň, dokud Faramir žije! Počkejte, dokud nepřijde Gandalf!"

„Kdo je pánem Minas Tirith?" odpověděl muž. „Pán Denethor nebo Šedý tulák?"

„Šedý tulák nebo nikdo, jak se zdá," řekl Pipin a hnal se zpátky nahoru točitou cestou, co mu nohy stačily, kolem ohromeného vrátného, ven ze dveří a dál, až byl skoro u brány citadely. Strážný ho pozdravil, když míjel, a on poznal Beregondův hlas.

„Kam utíkáš, Mistře Peregrine?" volal.

„Hledám Mithrandira," odpověděl Pipin.

„Pánovy pochůzky jsou naléhavé a já bych je neměl zdržovat," řekl Beregond, „pověz mi ale rychle, můžeš-li: co se děje? Kam šel můj pán? Právě jsem nastoupil, ale slyšel jsem, že odešel k Zavřeným dveřím a před ním nesli Faramira."

„Ano, do Mlčenlivé ulice," řekl Pipin.

Beregond se sklonil, aby zakryl slzy. „Říkali, že umírá," vzdychl, „a teď je mrtev."

„Ne," řekl Pipin. „Ještě ne. A ještě teď by se myslím dalo jeho smrti zabránit. Ale Pán Města, Beregonde, padl dřív, než bylo dobyto jeho město. Je posedlý smrtí a nebezpečný." Rychle vyprávěl o De-nethorových podivných slovech a činech. „Musím ihned najít Gan-dalfa."

„To musíš dolů do bitvy."

„Já vím. Pán mi to dovolil. Ale udělej něco, Beregonde, jestli můžeš, aby se nestala nějaká hrozná věc."

„Pán nedovoluje těm, kdo nosí černou a stříbrnou, aby z jakéhokoli důvodu opustili své místo, jedině na jeho rozkaz."

„Dobře, musíš si tedy vybrat mezi nařízeními a Faramirovým životem," řekl Pipin. „A pokud jde o nařízení, myslím, že máš co dělat s šílencem, a ne s pánem. Musím běžet. Vrátím se, jakmile to půjde."

Běžel dál, dolů, dolů k okraji města. Muži prchající před požárem ho míjeli a někteří se obraceli a křičeli, když viděli jeho stejnokroj, ale on si ničeho nevšímal. Konečně byl za druhou branou, za níž mezi zdmi vzlétaly veliké ohně. Přesto se zdálo být podivné ticho. Nebylo slyšet žádný hluk ani výkřiky boje nebo třesk zbraní. Pak najednou strašlivý výkřik a hluboké, rozléhající se zadunění. Přinutil se jít proti závanu strachu a zděšení, který ho málem srazil na kolena. Zahnul za roh a otevřelo se před ním širé prostranství u Brány Města. Zůstal přikován. Našel Gandalfa, stáhl se však zpět a skrčil se do stínu.

Od poloviny noci pokračoval veliký útok. Bubny duněly. Ze severu i jihu se ke zdem tlačil oddíl za oddílem nepřátel. Přicházela veliká zvířata jako pochodující domy v rudém mihotavém světle, můmakové z Haradu. Vlekli uličkami mezi ohni veliké věže a stroje. Přesto jejich kapitán příliš nedbal, co natropí a kolik jich bude zabito: jejich účelem bylo jen zkoušet síly obrany a zaměstnávat Gondorské na mnoha místech. Svou největší sílu hodlal vrhnout proti Bráně. Byla sice velmi silná, vyrobená z oceli a železa, střežená věžemi a baštami z nepoddajného kamene, a přece byla klíčem, nejslabším místem v té vysoké a neprostupné zdi.

Bubny zaduněly hlasitěji. Vyšlehly ohně. Veliké stroje se plazily přes pole, uprostřed se na mocných řetězech houpalo obrovité bera-nidlo, veliké jako lesní strom, dlouhé sto stop. Dlouho je kovali v temných kovárnách Mordoru a jeho ohavná hlava z kalené černé oceli měla podobu hladového vlka, na ni byla vložena ničivá kouzla. Dali mu jméno Grond, na paměť Kladiva podsvětí z dávných časů. Táhla je veliká zvířata, obklopovali skřeti a vzadu šli horští obři, aby je rozhoupali.

Okolo Brány byl odpor dosud silný a stáli tam rytíři z Dol Amro-thu a nejstatnější z posádky. Střely a šípy se hustě sypaly, obléhací věže se hroutily nebo se náhle vzněcovaly jako pochodně. Po obou stranách Brány se všude před hradbami vršily trosky a těla zabitých, přesto, jako šílenstvím hnáni, nastupovali další a další.

Grond se plazil dál. Jeho konstrukce byla nehořlavá, a když co chvíli některé veliké tažné zvíře zdivočelo a dupotem vneslo zkázu mezi nesčíslné skřety, kteří je provázeli, těla prostě odhodili z cesty a jejich místa zaujali jiní.

Grond se plazil dál. Bubny zuřivě rachotily. Nad kopci zabitých se objevila obludná postava: vysoký jezdec na koni, v kápi a černém plášti. Pomalu přijížděl přes těla padlých a nedbal již na střely. Zastavil se a pozvedl dlouhý bledý meč. Když to učinil, na všechny padl strašný děs, na obránce i nepřátele, paže mužů klesly k bokům a nezazpíval žádný luk. Na okamžik všechno strnulo.

Bubny zaduněly a zarachotily. Ohromným chvatem vrhly Grond kupředu obří ruce. Dojel k Bráně. Zhoupl se. Hluboké zadunění zahřmělo Městem jako hrom v mracích. Dveře ze železa, sloupy z oceli však ráně odolaly.

Pak Černý kapitán vstal ve třmenech a vzkřikl hrozným hlasem. Zapomenutou řečí vyslovil mocná a děsná slova, která rvala srdce i kameny.

Zavolal třikrát. Třikrát zadunělo veliké beranidlo. A poslední ranou náhle Gondorská brána pukla. Jako pod úderem ničivého kouzla se rozlétla, palčivě šlehl blesk a dveře se zhroutily na zem rozervané na kousíčky.

Dovnitř vjel Pán nazgulů. Na pozadí ohňů se rýsoval veliký a černý, vyrostlý v obrovitou hrozbu zoufalství. Vjel pod klenbu, kterou ještě nikdy neprošel nepřítel, a všichni prchali před jeho tváří.

Všichni až na jednoho. V prostoru za Branou seděl mlčky a nehybně Gandalf na Stínovlasovi, na Stínovlasovi, který jediný ze svobodných koní země snášel hrůzu, nepohnut, pevný jako tesaná socha v Rath Dínenu.

„Sem nemůžeš," řekl Gandalf, a veliký stín zůstal stát. „Jdi zpátky do propasti, která je pro tebe připravena! Jdi zpátky! Padni do nicoty, která očekává tebe i tvého pána. Jdi!"

Černý jezdec odhodil kápi a hle: měl královskou korunu, a přece neseděla na viditelné hlavě. Mezi ní a velikými temnými rameny v plášti rudě žhly ohně. Z neviditelných úst vyšel smrtící smích.

„Starý blázne!" řekl. „Starý blázne! Toto je moje hodina. Nepoznáš smrt, když ji vidíš? Zemři teď a marně proklínej!" S tím vysoko zdvihl svůj meč a po čepeli se rozběhly plameny.

Gandalf se nepohnul. A právě v tom okamžiku daleko na jednom dvoře ve městě zakokrhal kohout. Pronikavě a jasně zakokrhal, nedbaje kouzel ani války, a vítal jenom jitro, jež vysoko na obloze nad stíny smrti přicházelo s úsvitem.

A jako v odpověď dolehla zdáli jiná nota. Rohy, rohy, rohy. Tlumeně se rozlehly ozvěnou v temných úbočích Mindolluiny. Divoce dující veliké rohy Severu. Rohan konečně přijel.