JÍZDA ROHANSKYCH

Byla tma a Smíšek, který ležel na zemi zachumlaný v pokrývce, neviděl nic, ač byla noc dusná a bezvětrná, všude kolem lehce vzdychaly skryté stromy. Zvedl hlavu. Pak to uslyšel zas: zvuk jako tiché bubnování v lesnatých kopcích a předstupních hor. Tepání náhle ustávalo a pak zaznívalo opět jinde, jednou blíž, jednou dál. Uvažoval, jestli to slyšely i stráže.

Neviděl nikoho, ale věděl, že všude okolo něho jsou oddíly Rohi-rů. Cítil ve tmě koně a slyšel je, jak přešlapují a podupávají na půdě pokryté jehličím. Vojsko nocovalo v borových lesích, které obklopovaly maják Eilenach, vysoký kopec trčící z dlouhých hřebenů Drúa-danského hvozdu, který ležel při velké silnici ve východním Anórie-nu.

I když byl Smíšek unavený, nemohl spát. Jel teď už čtyři dny a stále houstnoucí tma mu tížila srdce. Začínal se divit, proč byl tak dychtivý té cesty, když měl veškerou omluvu včetně příkazu svého pána, aby zůstal stranou. Byl také zvědav, jestli starý král ví, že neposlechl, a zlobí se. Snad ne. Zdálo se, že mezi Dernhelmem a Elfhel-mem, který velel éoredu, v němž jeli, existuje nějaká dohoda. On i všichni jeho muži Smíška přehlíželi a dělali, že neslyší, když promluvil. Jako by byl prostě nějaký pytel, který Dernhelm veze. Ani Dernhelm ho nijak nepovzbuzoval, nikdy s nikým nemluvil. Smíšek se cítil malý, nechtěný a opuštěný. Nastal teď čas úzkosti a vojsko se octlo v nebezpečí. Zbýval jim sotva den cesty k vnějším zdem Minas Tirith, jež obtáčely přimésti. Dopředu byli vysláni vyzvědači. Někteří se nevrátili, jiní přispěchali zpátky a hlásili, že jim cestu zastoupilo nepřátelské vojsko. Utábořilo se na ní tři míle na západ od Amon Dinu a jisté množství mužů už vyráželo po silnici. Byli od sebe sotva devět mil. V kopcích a lesích u silnice obcházeli skřeti. Král s Éomerem drželi během nočních hlídek poradu.

Smíšek potřeboval někoho, s kým by si popovídal, a myslel na Pipina. To ho ale jen tím víc zneklidnilo. Smíšek zalitoval, že není urostlý Jezdec jako Éomer a nemůže zatroubit na roh nebo něco takového a tryskem se rozjet zachránit ho. Posadil se a naslouchal bubnům, které už zase tloukly, teď blíž. Vzápětí uslyšel tiché hlasy a spatřil, jak mezi stromy procházejí matné polozakryté lucerny. Muži v okolí se začínali nejistě pohybovat ve tmě.

Vynořila se vysoká postava, klopýtla o něho a prohodila cosi nelichotivého o kořenech stromů. Smíšek poznal hlas maršála Elfhel-ma.

„Já nejsem kořen, pane," řekl, „ani pytel, ale pohmožděný hobit. Nejmenší, co můžete udělat na omluvu, je, že mi řeknete, co se tu sběhlo."

„Všechno, co v téhle čertovské tmě nezakoplo," odpověděl El-fhelm. „Ale pán vzkazuje, že se musíme připravit: může přijít rozkaz a okamžitě se hneme."

„Takže nepřítel už jde?" zeptal se Smíšek úzkostlivě. „Jsou to jejich bubny? Už jsem si myslel, že si je vymýšlím, když si jich nikdo nevšímal."

„Ale ne," řekl Elfhelm, „nepřítel je na silnici, ne v kopcích. Slyšíš Wose, Divoké lidi z lesů, tak se domlouvají na dálku. Říká se, že ještě obcházejí Drúadanský hvozd. Přežili ze Starých časů, žije jich jen pár a tajně a jsou divocí a ostražití jako zvěř. Nechodí do války s Gondorem ani s Markou, ale teď je znepokojila ta tma a příchod skřetů: bojí se, aby se nevrátily Temné roky, a nebylo by divu. Buďme rádi, že nehoní nás, protože prý používají otrávené šípy a v lese se jim nikdo nevyrovná. Nabídli ale své služby Théodenovi. Zrovna teď vedli jednoho jejich pohlavára ke králi. Tamhle jdou světla. To jsem slyšel, ale nic víc. A teď musím plnit rozkazy svého pána. Sbalte se, pane Pytel!" S tím zmizel ve stínech.

Smíškovi se nelíbily řeči o divokých lidech a otrávených střelách, ale i bez nich na něm ležel veliký děs. Čekání bylo nesnesitelné. Toužil vědět, co se bude dít. Vstal a zanedlouho se už ostražitě plížil za poslední lucernou, než se ztratila mezi stromy.

Vzápětí vyšel na prostranství, kde pod velikým stromem postavili králi stan. Z větve visela velká, shora zakrytá svítilna a vrhala dolů bledý kruh světla. V něm seděl Théoden a Éomer a před nimi seděla na zemi zvláštní sražená postava muže, hranatá jako starý kámen.

Chlupy řídké bradky se mu rozlézaly po bradě jako uschlý mech. Měl krátké nohy a tlusté paže, silné a pahýlovité, a oblečen byl jenom travou kolem pasu. Smíšek měl pocit, že už ho někdy viděl, a vtom si vzpomněl na Púkely z Šeré Brázdy. Tady jako by jedna ze soch oživla, nebo to stvoření bylo po nekonečných letech přímým potomkem modelů, které sloužily dávnověkým řemeslníkům. Smíšek se plížil dál, nejdřív bylo ticho a pak začal divoký člověk mluvit, zřejmě v odpověď na nějaké otázky. Hlas měl hluboký a hrdelní, přesto však k Smíškovu překvapení mluvil Obecnou řečí, ačkoli zadrhával a mísil do ní nelibozvučná slova.

„Ne, otče Lidí s koňmi," říkal, „my nebojujeme. Jen lovíme. Zabíjíme gorgun v lesích, nenávidíme skřety. Vy také nenávidíte gogun. My pomůžeme, jak umíme. Divocí lidé mají dlouhé uši a dlouhé oči, znají všechny stezky. Divocí lidé tu žijí před kamennými domy, než přijdou Vysocí lidé z vody."

„Ale my potřebujeme pomoc v boji," řekl Éomer. „Jak nám chceš se svým lidem pomoci?"

„Nesu noviny," řekl divoký člověk. „Díváme se z kopců. Lezeme na vysokou horu a díváme se dolů. Kamenné město je zavřené. Venku tam hoří oheň, teď už i vevnitř. Vy tam chcete jet? Tak musíte rychle. Ale gorgun a lidi zdaleka," máchl krátkou sukovitou paží k východu, „sedí na koňské silnici. Moc, moc, víc než Lidí s koňmi."

„Jak to víš?" řekl Éomer.

Starcova plochá tvář a tmavé oči neprojevovaly nic, ale hlas zněl rozmrzele. „Divocí lidé jsou divocí, svobodní, ale ne děti," odpověděl. „Já jsem velký pohlavár Ghán-buri-ghán. Počítám mnoho věcí: hvězdy na nebi, listy na stromech, lidi ve tmě. Vás je dvacetkrát dvacet počítáno desetkrát a pětkrát. Jich je víc. Velké boje, a kdo vyhraje? A mnohem víc jich obchází kolem zdí Kamenného města."

„Žel, mluví až příliš bystře," řekl Théoden. „A naši zvědové říkají, že přes silnici prokopali příkopy a nadělali kolové hradby. Nemůžeme je smést náhlým nájezdem."

„Přesto potřebujeme být velmi rychlí," řekl Éomer. „Mundburg hoří!"

„Nechtě Ghán-buri-ghána domluvit," řekl divoký člověk. „Zná víc než jednu cestu. Povede vás cestou, kde nejsou žádné jámy, nechodí tam žádní gorgun, jen Divocí lidé a zvířata. Mnoho stezek bylo postaveno, když byli Lidé z kamenných domů silnější. Krájeli kopce, jako lovec krájí maso zvířete. Divocí lidé myslí, že kámen jedli. Jezdili přes Drúadan k Rimmonu s velikými vozy. Už nejezdí. Cesta je zapomenutá, ale divocí lidé nezapomněli. Za kopcem leží pořád pod trávou a stromy, vzadu za Rimmonem a dolů k Dinu a pak zpátky na silnici Lidí s koňmi. Divocí lidé vám tu cestu ukážou. Pak pobijete gorgun a zaženete zlou tmu jasným železem a Divocí lidé zas mohou jít spát do divokých lesů."

Éomer a král se spolu rozhovořili vlastním jazykem. Konečně se Théoden obrátil k divokému člověku. „Přijímáme tvou nabídku," řekl. „Nesejde na tom, že za sebou necháme vojsko nepřátel. Padne-li Kamenné město, nebude pro nás návratu. Bude-li zachráněno, pak bude skřeti vojsko samo odříznuto. Budeš-li věrný, Ghán-buri-gháne, dáme ti bohatou odměnu a navždy budeš mít přátelství Marky."

„Mrtví lidé nejsou přáteli živých lidí a nedávají jim žádné dary," řekl divoký člověk. „Ale jestli přežijete tmu, nechtě divoké lidi v lesích na pokoji a už je nehoňte jako zvěř. Ghán-buri-ghán vás do pasti nezavede. Půjde sám s otcem Lidí s koňmi, a když vás povede špatně, zabijete ho."

„Staň se!" řekl Théoden.

„Jak dlouho potrvá, než obejdeme nepřátele a vrátíme se na silnici?" ptal se Éomer. „Musíme krokem, když nás povedeš, a cesta je určitě úzká."

„Divocí lidé chodí rychle," řekl Ghán. „Cesta v Údolí kamenných vozů je široká pro čtyři koně," máchl rukou k jihu, „ale na začátku a na konci je úzká. Divoký člověk by odtud k Dinu došel mezi východem slunce a polednem."

„Musíme tedy počítat pro vedoucí oddíl nejméně sedm hodin," řekl Éomer, „ale raději počítejme pro všechny deset hodin. Může nám vstoupit do cesty něco nečekaného, a bude-li celé naše vojsko roztaženo, za kopci je hned tak neseřadíme. Kolik je hodin teď?"

„Kdoví?" řekl Théoden. „Všude je noc."

„Všude je tma, ale není všude noc," řekl Ghán. „Když vyjde slunce, cítíme je, i když se schovává. Už šplhá přes východní hory. Na slunečních lánech se šíří den."

„Musíme tedy vyrazit co nejdřív," řekl Éomer. „Ani tak nemůžeme doufat, že přijedeme Gondoru na pomoc ještě dnes."

Smíšek dál neposlouchal, ale odplížil se pryč a chystal se, až budou volat na pochod. Tohle byl poslední úsek před bitvou. Nezdálo se mu pravděpodobné, že jich moc přežije. Pomyslil ale na Pipina a na plameny v Minas Tirith a potlačil svůj vlastní děs.

Všechno se ten den dařilo a nezahlédli ani nezaslechli nepřítele, který by číhal v záloze. Divocí lidé vyslali rojnici ostražitých lovců, aby se žádný skřet nebo obcházející zvěd nedozvěděl o pohybu v kopcích. Světlo bylo stále mdlejší, jak se blížili k obleženému městu, a Jezdci projížděli v dlouhých řadách jako černé stíny mužů a koní. Každý oddíl vedl divoký lesní člověk, starý Ghán však kráčel vedle krále. Vyrazili pomaleji, než doufali, protože Jezdcům, kteří kráčeli pěšky a vedli koně, trvalo dlouho, než našli cestičky přes hustě zalesněné hřebeny za táborem a dolů do skrytého Údolí kamenných vozů. Bylo pozdní odpoledne, když vedoucí oddíl přišel k rozlehlým šedým houštinám, které se táhly po východní straně Amon Dinu a zakrývaly velikou průrvu v řadě pahorků, jež ubíhaly na západ a na východ od Nardolu k Dinu. Průrvou kdysi scházela zapomenutá vozová cesta zpět na hlavní jízdní silnici z města přes Anórien, teď však na ní už mnoho lidských věků pracovaly stromy, takže zmizela rozrušena a pohřbena pod listím nesčítaných let. Houštiny však poskytly Jezdcům poslední úkryt, než vyjedou do otevřené bitvy, dál totiž ležela silnice a pláně u Anduiny, zatímco na východě a na jihu byly holé skalnaté svahy, kde se změť vrchů shlukovala a stoupala, bašta za baštou, k veliké hmotě ramen Mindolluiny.

Vedoucí oddíl zastavil, a jak se ti za ním vynořovali z koryta Údolí kamenných vozů, rozprostírali se a rozcházeli na tábořiště pod šedými stromy. Král svolal radu kapitánů. Éomer vyslal zvědy na silnici, starý Ghán však vrtěl hlavou.

„Není k ničemu posílat Lidi s koňmi," řekl. „Divocí lidé už viděli všechno, co se v tom špatném vzduchu vidět dá. Brzy přijdou a budou se mnou mluvit."

Kapitáni se sešli a pak se ze stromů ostražitě vyplížili jiní Púke-lové, tak podobní starému Ghánovi, že je Smíšek těžko rozlišoval. Oslovili Ghana cizím, hrdelním jazykem.

Ghán se brzy obrátil ke králi. „Divocí lidé říkají hodně věcí," řekl. „Za prvé: buď ostražitý! V táboře za Dinem mnoho mužů, hodinu cesty tam," máchl paží na západ k černému majáku. „Ale odtud až k nové hradbě Kameníků není vidět nikoho. Tam hodně živo. Hradby už nestojí: gorgun je shazují pozemním hromem a klacky z černého železa. Nejsou ostražití a nerozhlížejí se. Myslí, že jejich kamarádi střeží všechny cesty!" Při tom vydal starý Ghán podivný kloktavý zvuk, jako když se směje.

„Dobré zprávy!" zvolal Éomer. „I v téhle černotě nám svitla naděje. Vynálezy Nepřítele často slouží nám jemu navzdory. Ta prokletá tma nám sama posloužila jako plášť. A teď jsou skřeti tak lační rozsápat Gondor a nenechat kámen na kameni, že mě zbavili mé největší obavy. Tu vnější hradbu proti nám mohli dlouho bránit. Teď můžeme proletět -jestli se dostaneme až tam."

„Ještě jednou ti děkuji, Ghán-buri-gháne," řekl Théoden. „Hodně štěstí za tvé zprávy a tvé vedení!"

„Zabíjejte gorgunl Zabíjejte skřety! Jiné slovo Divoké lidi nepotěší," odpověděl Ghán. „Zažeňte špatný vzduch a tmu jasným železem!"

„Právě proto jedeme z velké dálky," řekl král, „a také se o to pokusíme. Co ovšem dokážeme, to ukáže až zítřek."

Ghán-buri-ghán se skrčil na bobek a na rozloučenou se dotkl země rohovatým čelem. Pak vstal k odchodu. Náhle však zůstal stát a vzhlédl jako překvapené lesní zvíře, když ucítí neznámý pach. V očích mu svitlo.

„Vítr se obrací!" vykřikl a s tím jako mžikem oka zmizel i se svými druhy ve tmě. Žádný Rohanský jezdec ho víckrát nespatřil. Zanedlouho v dálce na východě začaly opět tiše tepat bubny. Přesto nikoho ve vojsku nenapadlo bát se, že Divocí lidé, třebaže vypadali podivně a nepůvabně, jsou proradní.

„Dál už vedení nepotřebujeme," řekl Elfhelm, „ve vojsku jsou totiž jezdci, kteří už byli v Mundburgu v míru. Já k nim patřím. Až budeme na silnici, ta zahne k jihu a bude před námi ležet ještě jedenadvacet mil, než dorazíme k vnější zdi přimésti. Skoro celou cestuje po obou stranách silnice dobrá tráva. Počítá se, že na tom kousku jezdí gondorští jízdní posli nejrychleji. Můžeme tudy jet rychle a celkem nehlučně."

„Protože máme vyhlídku na lítý boj a budeme potřebovat všechny síly," řekl Éomer, „radím, abychom si teď odpočali a vyjeli odtud za noci. Načasujeme tak svůj příchod, abychom vjeli do pole ráno, až bude světlo, nebo až nám pán dá znamení."

S tím král souhlasil a kapitáni se rozešli. Elfhelm se však brzy vrátil. „Zvědové nenašli za šedým lesem nic, pane," řekl,,jenom dva muže, dva mrtvé muže a dva mrtvé koně."

„Nuže?" řekl Éomer. „Co to znamená?"

„Toto, pane: byli to gondorští jízdní posli, jeden byl možná Hir-gon. V ruce aspoň dosud svírá Rudý šíp. Hlavu mu ale usekli. A také toto: pravděpodobně prchali na západ, když padli. Z toho usuzuji, že už našli u vnější hradby nepřítele, nebo tam právě útočil, když se vraceli - a to mohlo být v noci před dvěma dny, pokud na stanicích dostávali čerstvé koně, jak je u nich zvykem. Nemohli dojet do Města a vraceli se."

„To je zlé!" řekl Théoden. „Takže Denethor neslyšel o naší jízdě a ztratil naději, že přijedeme."

„V nouzi je každá minuta drahá, a přece je lepší pozdě než nikdy,1' řekl Éomer. „A uvidíme možná, že za celou dobu, co lidé umějí mluvit, nebylo tohle rčení pravdivější."

Byla noc. Po obou stranách silnice se tiše pohybovalo rohanské vojsko. Silnice teď míjela předhůří Mindolluiny a otáčela se k jihu. Daleko a téměř přímo vpředu prosvítala pod černým nebem rudá záře a úbočí velké hory se proti ní temně rýsovalo. Blížili se k pelennor-ským Rammas, den však ještě nepřicházel.

Král jel uprostřed vedoucího oddílu, kolem něho muži z jeho domu. Za nimi jel Elfhelmův éored, a tu si Smíšek všiml, že Der-nhelm opustil své místo a ve tmě vytrvale předjížděl, dokud nejel těsně za královou stráží. Došlo k zastávce. Smíšek slyšel vpředu tichý hovor. Vrátili se vyzvědači, kteří jeli napřed až téměř k hradbě. Přijeli ke králi.

„Hoří tam veliké ohně, pane," řekli. „Celé Město je obklopeno plameny a poleje plné nepřátel. Zdá se ale, že všichni jsou staženi do útoku. Nakolik můžeme odhadnout, na vnější hradbě jich zůstalo pár a ti o nic nedbají a pilně bourají."

„Vzpomínáš na slova toho divokého člověka, pane?" řekl jiný. „V míru žiji na otevřené Vysočině, jmenuji se Wídfara a i mně vzduch přináší noviny. Vítr se už obrací. Dýchá to z jihu, je cítit moře, i když slaboučce. Ráno přinese něco nového. Až přejedeš hradbu, nad ohavnými výpary bude svítat."

„Mluvíš-li pravdu, Wídfaro, kéž přežiješ tento den a čekají tě blažené roky!" řekl Théoden. Obrátil se k mužům ze své domácnosti, kteří byli poblíž, a promluvil teď jasným hlasem, takže ho zaslechli i mnozí jezdci z prvního éoredu:

„Teď přišla hodina, Jezdci z Marky, synové Eorlovi! Nepřítel a oheň před námi, domovy daleko za námi. A přece: ač budete bojovat na cizím poli, sláva, kterou sklidíte, bude navždy vaše vlastní. Složili jste přísahy: splňte je všechny, pánu i zemi i přátelství a spojenectví!"

Muži udeřili kopími o štíty.

„Éomere, můj synu! Veď první éored" řekl Théoden, „pojede za královou zástavou uprostřed. Elfhelme, až přejedeme hradbu, veď svůj oddíl doprava. A Grimbold povede svůj doleva. Ať ostatní oddíly následují tyto vedoucí, jak se dá. Udeřte všude, kde se nakupí nepřátelé. Jiné plány činit nemůžeme, protože dosud nevíme, jak se vyvíjejí věci v poli. Teď kupředu a nebojte se žádné tmy!"

Vedoucí družina vyjela tak rychle, jak to šlo, protože byla pořád hluboká tma, ať Wídfara předpovídal cokoli. Smíšek jel za Dernhel-mem, levou rukou se držel a druhou se snažil povytáhnout meč z pochvy. Cítil teď hořce pravdivost králových slov: „Co by sis počal v takové bitvě, Smělmíre?" „Jenom tohle," myslel si, „budu na přítěž jezdci a přinejlepším budu doufat, že se udržím v sedle a nenechám se rozdupat pádícími koňmi!"

K vnější zdi byly sotva tři míle. Brzy k ní dojeli, Smíškovi až příliš brzy. Vypukl divoký pokřik a třeskly zbraně, srážka však byla krátká. Skřetů na zdech bylo pár a překvapených, takže byli rychle pobiti a rozehnáni. Před troskami severní brány Rammas král zastavil podruhé. První éored se stáhl kolem něho. Dernhelm se držel při králi, přestože Elfhelmův oddíl byl kus vpravo. Grimboldovi muži odbočili a přejeli k široké průrvě ve zdi dál na východě.

Smíšek vyhlížel Dernhelmovi za zády. Daleko, snad deset mil a víc, byl veliký požár, ale mezi ním a Jezdci plápolaly ve velikém půlkruhu řady ohňů. Nejblíže sahaly asi na tři míle od nich. Na temné pláni o mnoho víc nerozeznal a zatím neviděl žádnou naději na jitro a necítil žádný vítr, ať už z jakéhokoli směru.

Rohanské vojsko se tiše pohnulo vpřed do gondorských polí, lilo se do nich pomalu, ale vytrvale, jako příliv stoupající průlomem v hrázi, kterou lidé pokládali za bezpečnou. Mysl a vůle Černého kapitána však byla plně upnuta k hroutícímu se městu a dosud k němu nedošly zprávy a varování, že v jeho plánech je chyba.

Za chvíli vedl král své muže trochu stranou k východu, aby se dostal mezi obkličující ohně a vnější pláně. Stále se proti nim nikdo nestavěl a stále nedával Théoden žádné znamení. Nakonec zastavil ještě jednou. Město bylo už blíž. Ve vzduchu visel pach spáleniště a samotný stín smrti. Koně zneklidněli. Král však seděl nehybně na Bělohřívákovi a zíral na smrtelný zápas Minas Tirith jako zasažen náhlou bolestí či děsem. Jako by se scvrkal, pokořen stářím. I Smíšek cítil, že na něho padla velká tíže hrůzy a pochybností. Srdce mu bilo pomalu. Čas se zdál viset v nejistotě. Jedou příliš pozdě! Příliš pozdě je horší než nikdy! Třeba Théoden zakolísá, skloní hlavu, obrátí se, odplíží a ukryje se v kopcích.

A vtom to Smíšek pocítil nad všechny pochyby: změna! Vítr mu vanul do tváře. Mihotalo se světlo. Daleko, daleko na jihu bylo matně vidět mraky jako valící a vlekoucí se šedé mátohy, za nimi leželo jitro.

V tom okamžiku však zablýsklo, jako by ze země pod Městem vyšlehl oheň. Palčivou vteřinu oslnivě vyvstávalo v dálce černé a bílé, nejvyšší věž jako třpytivá jehla, a pak, když se temnota opět zavřela, se přes pláň převalilo veliké zadunění.

V té chvíli se králova ohnutá postava rázem napřímila. Opět byl vysoký a hrdý, povstal ve třmenech a zvolal mocným hlasem, jasněji, než z nich někdo slyšel volat smrtelníka:

Vzhůru teď, vzhůru Jezdci Théodenovi!

Lítý boj čeká: plameny a činy!

Kopí se štípe, štít jiskry křeše,

den mečů, den rudý, nežli slunce vzejde!

Jeďte jen, jeďte! Do Gondoru jeďte!

S tím sáhl po velikém rohu, který nesl jeho praporečník Guthláf, a zadul do něho tak, že se rozpukl. Rázem se zvedly všechny rohy v celém vojsku a zazpívaly, a jejich troubení v onu hodinu bylo jako bouře na pláni a hrom v horách.

Jeďte jen, jeďte! Do Gonďoru jeďte!

Najednou král křikl na Bělohříváka a kůň skočil vpřed. Za ním se třepotala jeho zástava, bílý kůň na zeleném poli, ale on ji předháněl. Za ním hřměli rytíři z jeho domu, ale král byl stále před nimi. Jel tam Éomer, bílý koňský ohon mu rychlostí vlál za přilbou a čelo prvního éoreďu burácelo jako zpěněný příboj na pobřeží, ale Théodena předjet nemohli. Byl jako posedlý smrtí, či snad se mu bojová zuřivost jeho otců rozběhla žilami jako nový oheň, letěl na Bělohříváku jako bůh ze starých dob, jako sám velký Oromě v bitvě Valar, když byl svět mlád. Zlatý štít byl odhalen, a hle: svítil jako obraz slunce a tráva zeleně zahořívala pod bílýma nohama králova oře. Vždyť přicházelo jitro, jitro a vítr od moře, temnota byla sňata a mordorská vojska kvílela hrůzou a prchala a hynula a kopyta hněvu je rozdupávala. A pak celé rohanské vojsko propuklo v zpěv a Jezdci zpívali a zabíjeli, protože se jich zmocnila radost z bitvy, a zvuk jejich zpěvu, který byl krásný a strašný, dolehl do Města.