MINAS TIRITH

Pipin vyhlížel pod ochranou Gandalfova pláště. Přemýšlel, jestli bdí, nebo pořád ještě spí tím rychlým, pohyblivým snem, který ho zahaloval už tak dlouho, od chvíle, kdy začala jejich velká jízda. Temný svět se hnal kolem a vítr mu hlasitě zpíval v uších. Neviděl nic než otáčení hvězd a daleko po pravici obrovité stíny proti obloze, kde ubíhaly hory Jihu. V polodřímotě se pokoušel počítat čas a úseky jejich cesty, jeho paměť však byla ospalá a nejistá.

Nejprve byla ta jízda strašlivou rychlostí bez zastávky. Na úsvitu viděl bledý třpyt zlata a pak přijeli do mlčícího města a k velikému prázdnému domu na kopci. A sotva byli pod střechou, opět přelétl okřídlený stín a muži se krčili strachem. Gandalf ho však konejšivě oslovil. Potom spal v koutku, unavený, ale neklidný, a matně si uvědomoval, že přicházejí, odcházejí a rozmlouvají nějací muži a Gandalf dává příkazy. A potom zase jeli dál, jeli nocí. To byla druhá, ne, třetí noc od chvíle, kdy se podíval do Kamene. A s tou ošklivou vzpomínkou se nadobro probudil, zachvěl se a hluk větru byl náhle plný hrozivých hlasů.

Na obloze vzplanulo světlo, žlutý oheň za temnými hradbami. Pipin se přikrčil zpátky, na chviličku pln strachu, a ptal se, do jaké strašné země ho Gandalf unáší. Protřel si oči a pak viděl, že to měsíc vstává ze stínů na východě, téměř v úplňku. Noc byla tedy ještě mladá a temná cesta měla trvat ještě dlouhé hodiny. Zavrtěl se a promluvil.

„Kde jsme, Gandalfe?" zeptal se.

„V Gondorské říši," odvětil čaroděj. „Ještě projíždíme zemí Anórien."

Chvíli bylo zase ticho. Pak: „Co je to?" vykřikl náhle Pipin a sevřel Gandalfův plášť. „Koukejte! Oheň, rudý oheň! Jsou tady v zemi draci? Podívejte, támhle je další!"

V odpověď Gandalf hlasitě zvolal ke svému koni: „Běž, Stíno-vlasi! Musíme si pospíšit. Čas se krátí. Podívej! Gondorské majáky

svítí, volají o pomoc. Válka už vzplála. Vidíš, na Amon Dinu je oheň a plamen na Eilenachu, a tam ubíhají na západ Nardol, Erelas, Min-rimmon, Calenhad a Halifirien na rohanském pomezí."

Stínovlas však zkrátil krok, zpomalil chůzi, pak zvedl hlavu a za-ržál. A ze tmy se ozvalo rzáni jiných koní v odpověď, vzápětí bylo slyšet dusot kopyt a kolem se mihli tři jezdci, přelétli jako přízraky při měsíčním světle, a zmizeli na západ. Tu se Stínovlas opět vzchopil a odskočil a noc se přes něj přelila jako burácející vichr.

Na Pipina opět přišla ospalost a příliš nevnímal, že mu Gandalf vypráví o gondorských obyčejích a o tom, jak Pán Města dal postavit majáky na vrcholcích vybíhajících kopců po obou stranách velikého pohoří a jak na těchto místech udržuje stanice, kde jsou stále připraveni čerství koně, aby nesli jeho jízdní posly na sever do Rohanu nebo na jih do Belfalasu. „Už dávno nesvítily majáky Severu," řekl, „a za dávných časů jich Gondoru nebylo třeba, vždyť měli Sedm kamenů." Pipin se neklidně zavrtěl.

„Spi zas a neboj se!" řekl Gandalf. „Vždyť nějedeš jako Frodo do Mordoru, ale do Minas Tirith a tam budeš tak bezpečný, jak je v téhle době možno. Když padne Gondor nebo přijdeme o Prsten, potom Kraj nebude žádné útočiště."

„To mě moc neutěšujete," řekl Pipin, přesto mu spánek zavřel víčka. Poslední, nač si vzpomínal, než upadl do hlubokého snu, byl záblesk vysokých bílých štítů, jež se ve světle měsíce odcházejícího na západ třpytily jako plovoucí ostrovy. Uvažoval, kde je asi Frodo a jestli už je v Mordoru nebo zda je mrtev, nevěděl, že Frodo se zdáli dívá na týž měsíc, jak zapadá nad Gondorem před příchodem dne.

Pipina probudily hlasy. Přeletěl další den ukrývání a další noc putování. Šeřilo se, blížil se opět studený úsvit a kolem byly mrazivé šedé mlhy. Stínovlas stál, pot na něm kouřil, hlavu však nesl pyšně a nejevil žádné známky únavy. Vedle něj stálo mnoho urostlých mužů v těžkých pláštích a za nimi mlhou prosvítala kamenná zeď. Zdála se zčásti zhroucená, ale ještě za noci tu bylo slyšet hluk chvatné práce: bušení kladiv, řinčení zednických lžic a vrzání koleček. Tu a tam mdle zářily pochodně a ohně. Gandalf mluvil s muži, kteří mu zastoupili cestu, a když se Pipin zaposlouchal, uvědomil si, že je řeč o něm.

„Ano, vskutku tě znám, Mithrandire," říkal vůdce mužů, „a ty znáš hesla Sedmi bran a nic ti nebrání, abys jel dál. Neznáme však tvého společníka. Co je zač? Trpaslík ze severních hor? V této době nestojíme o cizince, leda by to byli mocní ozbrojenci, na jejichž věrnost a pomoc se můžeme spolehnout."

„Zaručím se za něj před Denethorovým stolcem," řekl Gandalf. „A pokud jde o udatnost, ta se neměří podle postavy. Prošel více bitev a nebezpečí než ty, Ingolde, přestože jsi dvakrát tak veliký, a teď přichází od dobytí Železného pasu, o čemž neseme zprávy, a je velice unaven, jinak bych ho probudil. Jmenuje se Peregrin a je to velmi chrabrý muž."

„Muž?" řekl Ingold pochybovačně a ostatní se zasmáli.

„Muž!" zvolal Pipin, teď už řádně vyburcovaný. „Muž! To tedy ne! Jsem hobit a nejsem o nic víc chrabrý, než jsem muž, leda tu a tam, z nezbytí. Nedejte se Gandalfem oklamat!"

„Mnohý, kdo koná velké činy, by neřekl více," řekl Ingold. „Ale co je to hobit?"

„Půlčík," odpověděl Gandalf. „Ne, ne ten, o kterém se mluvilo," dodal, když viděl úžas ve tvářích mužů. „Ten ne, ale jeden z jeho příbuzných."

„Ano, a putoval jsem s ním," řekl Pipin. „A Boromir z vašeho města byl nakonec s námi a zachránil mě ve snězích na Severu a nakonec padl, když mě bránil před množstvím nepřátel."

„Tiše!" řekl Gandalf. „Ta zarmucují čí novina měla být nejprve sdělena otci."

„Už jsme ji vytušili," řekl Ingold, „nedávno se zde totiž objevily zvláštní předzvěsti. Jeďte však rychle dál! Pán Minas Tirith dychtivě

uvítá toho, kdo nese poslední zprávy o jeho synu, ať je to muž nebo - "

„Hobit," řekl Pipin. „Malou službu mohu nabídnout vašemu pánu, ale udělám všechno, co budu moci, když vzpomenu na statečného Boromira."

„Šťastnou cestu!" řekl Ingold a muži ustoupili Stínovlasoví z cesty. Projel úzkou brankou ve zdi. „Kéž přineseš dobrou radu De-nethorovi v jeho nouzi i nám všem, Mithrandire!" zvolal Ingold. „Přijíždíš však s novinami o zármutku a nebezpečí, jak je prý tvým zvykem."

„Přicházím totiž zřídka, není-li třeba mé pomoci," odpověděl Gandalf. „A pokud jde o rady, řekl bych ti, že pelennorskou zeď opravuješ příliš pozdě. Proti bouři, která se žene, bude tou nejlepší obranou odvaha - ta, a naděje, kterou přináším. Ne všechny zprávy, jež nesu, jsou totiž špatné. Odložte zednické lžíce a naostřete si meče!"

„Do večera bude práce hotova," řekl Ingold. „Toto je poslední část zdi, kterou připravujeme k obraně: nejméně otevřená útoku, protože hledí vstříc našim rohanským přátelům. Víš o nich něco? Myslíš, že odpovědí na výzvu?"

„Ano, přijedou. Vybojovali však za vašimi zády mnoho bitev. Tato cesta ani žádná jiná už nehledí vstříc bezpečí. Buďte ostražití! Nebýt Gandalfa Sýčka, viděli byste z Anórienu přijíždět vojsko nepřátel, a ne Rohanské jezdce. A pořád se to ještě může stát. Mějte se dobře a nespěte!"

Teď se Gandalf rozjel širou zemí za Rammas Echorem. Tak nazývali Gondorští vnější zeď, kterou namáhavě zbudovali, když Ithili-en padl do stínu jejich Nepřítele. Táhla se v déli třiceti a více mil od úpatí hor a zase zpátky a ohrazovala Pelennorská pole, krásné a úrodné přimésti na dlouhých svazích a terasách spadajících hluboko k rovině Anduiny. Od Velké brány Města byla vzdálena nejvýše dvanáct mil. Tam z mračného břehu shlížela na dlouhou rovinu u řeky a muži ji postavili vysokou a silnou, tudy totiž přicházela obezděná silnice od brodů a mostů Osgiliathu a vedla přes střeženou bránu mezi opevněnými věžemi. Nejblíže byla zeď k Městu asi tři míle, a to bylo na jihovýchodě. Tam Anduina zeširoka obkružovala vrchy Emyn Amen v jižním Ithilienu, prudce zahýbala na západ a vnější zeď se zvedala přímo nad jejím okrajem, dole ležela mola a přístaviště Harlondu, kam z jižních lenních krajů připlouvaly proti proudu lodě.

Přimésti byl bohatý kraj s rozsáhlými poli a mnoha sady, byly tam usedlosti se sýpkami, stodolami, ovčinci a stájemi a zelení bublalo mnoho potůčků od vysočiny k Anduině. A přece pastýřů a oráčů, kteří tam žili, bylo pomalu a největší část obyvatel Gondoru žila v sedmi kruzích Města nebo vysoko v údolích na pomezí hor, totiž v Lossarnachu, nebo dál na jih v líbezném Lebenninu s jeho pěti bys-

trými řekami. Mezi horami a mořem žil odolný lid. Počítali se ke Gondorským, jejich krev však byla smíšená a byli mezi nimi menší snědí lidé, jejichž praotci pocházeli ze zapomenutých národů, jež přebývaly ve stínu vrchů za Temných let před příchodem králů. Avšak dál, na velikém lénu belfalaském, sídlil kníže Imrahil na hradě Dol Amrothu, a ze vznešené krve byl on sám i jeho lid: urostlí, hrdí muži s očima šedýma jako moře.

Když již Gandalf nějaký čas jel, nebe šedivě prosvětlalo, Pipin se probudil a vzhlédl. Nalevo leželo moře mlhy a na východě se tyčilo v ponurý stín, napravo se však zvedaly hlavy velikých hor a řadily se od západu k strmému a náhlému konci, jako by Řeka při utváření země protrhla velikou hráz a prorazila si mohutné údolí, aby se v budoucím čase stalo sporným územím mnoha bitev. A tam, kde končily Bílé hory, Ered Nimrais, spatřil, jak Gandalf slíbil, temnou hmotu hory Mindolluiny, hluboké fialové stíny náhorních roklin i její vysoké čelo, jež s přibývajícím dnem bělelo. Na její výspě stálo Střežené město se svými sedmi kamennými valy, tak silnými a starými, že se zdálo, jako by je nikdo nestavěl, ale jako by je vytesaly obří ruce z kostí země.

Zatímco Pipin s údivem hleděl, zdi se proměnily z matné šedi v běl a zlehka zčervenaly úsvitem, a najednou nad východní hradbou vzešlo slunce a vyslalo paprsek, který udeřil do čela města. Tu Pipin hlasitě vykřikl, protože Ecthelionova věž vysoko nad nejvyšším valem zazářila na pozadí oblohy jako perlový a stříbrný špičák, vysoká, jasná a vznešená, a její hrot se zatřpytil, jako by byl vyroben z křišťálu, na cimbuří zavlály v jitřním světle bílé praporce a vysoko, daleko uslyšel zvonivě jasné stříbrné trubky.

Tak přijeli Gandalf a Pipin s východem slunce k Velké bráně mužů z Gondoru a její železná vrata se před nimi rozevřela.

„Mithrandir! Mithrandir!" volali muži. „Teď víme, že je bouře opravdu blízko!"

„Žene se na vás," řekl Gandalf. „Přilétl jsem na jejích křídlech. Nechtě mě projet! Musím se dostat k vašemu Pánu Denethorovi, dokud trvá jeho správcovství. Ať se stane cokoli, Gondoru, jak jste jej znali, je konec. Nechtě mě projet!"

Nato muži ustoupili jeho velitelskému hlasu a dále se ho nedotazovali, přestože s úžasem hleděli na hobita, který seděl před ním, a na koně, který ho nesl. Lid z Města totiž koní užíval velice zřídka a na ulicích je nevídali, leda když přijížděli poslové jejich pána. Teď si říkali: „To je přece jeden z velikých hřebců rohanského krále? Snad brzy přijedou Rohirové a posílí nás." Stínovlas však pyšně kráčel vzhůru dlouhou točitou cestou.

Minas Tirith totiž byla zbudována na sedmi úrovních vytesaných do stěn kopce a každá byla obkroužena zdí a v každé zdi byla brána. Brány však nestály v řadě: Velká brána v městském opevnění byla na něj východnějším bodě okruhu, další však hleděla zpola na jih, třetí zpola na sever, a tak to šlo dál nahoru: dlážděná cesta, jež stoupala k citadele, se tedy po úbočí vrchu vinula sem a tam. A pokaždé, když míjela linii Velké brány, procházela klenutým tunelem, který prorážel mohutný skalní pilíř, jehož ohromná trčící hmota půlila všechny kruhy Města kromě prvního. Zčásti za prvotního utváření kopce, zčásti mohutným uměním a namáhavou prací dávných věků vyvstala totiž v rozlehlém nádvoří za Branou věžovitá bašta z kamene s hranou ostrou jako lodní kýl a obrácenou k východu. Zvedala se až k rovině nejvyššího kruhu a tam ji korunovalo cimbuří: v citadele se tedy mohli jako námořníci horské lodi dívat z vrcholu přímo dolů na Bránu sedm set stop pod sebou. I vstup do citadely hleděl k východu, byl však proražen srdcem skály, odtud se k sedmé bráně táhl dlouhý svah osvětlený lampami. Tak se lidé konečně dostávali na Horní nádvoří a k Náměstí s fontánou před úpatím Bílé věže. Ta byla vysoká a sličná, od základny k věžičkám měřila padesát sáhů, a tam, tisíc stop nad plání, vlál praporec správců.

Byla to skutečně silná citadela, a dokud byl uvnitř někdo schopný držet zbraň, nemohlo ji dobýt celé vojsko nepřátel, ledaže by se nepřítel dostal dozadu a zlezl nižší predhori Mindolluiny, a tak pronikl na úzkou šíji, jež spojovala Strážný vrch s masívem hory. Tato šíje, jež se zvedala do výše páté zdi, však byla obepnuta velikými valy až k propasti, která se rozvírala pod jejím západním koncem, ve věčném mlčení tam mezi horou a věží stály domy a klenuté hrobky přešlých králů a pánů.

Pipin s rostoucím úžasem zíral na veliké kamenné město, ohromnější a skvělejší než cokoli, o čem kdy snil, větší a světlejší než Železný pas, a mnohem krásnější. A přece vpravdě rok za rokem propadalo zkáze, již teď mu scházela polovina lidí, kteří by zde pohodlně mohli bydlet. V každé ulici míjeli velký dům nebo dvorec, jehož dveře a klenuté brány zdobilo půvabné písmo zvláštních a starobylých tvarů. Pipin hádal, že jsou to jména velkých mužů a jejich rodů, které zde kdysi přebývaly, avšak nyní byly domy němé a na prostorných nádvořích se nerozléhaly kroky, v síních nebylo slyšet hlasy a ze dveří a z prázdných oken nevyhlížely tváře.

Nakonec vyjeli ze stínu k sedmé bráně a teplé slunce, které svítilo nad řekou, zatímco Frodo kráčel loučkami Ithilienu, zde hřálo hladké zdi a pevně vkořeněné pilíře a velký oblouk s klenákem opracovaným do podoby korunované královské hlavy. Gandalf sesedl, protože do citadely koně nesměli, a Stínovlas strpěl, aby ho odvedli, když mu pán tiše domluvil.

Stráže u bran byly oděny černě a přilby měly zvláštní tvar: vysoké, s dlouhými lícnicemi přiléhajícími těsně k tváři, a nad lícnicemi byla nasazena bílá křídla mořských ptáků; přilby se však leskly stříbrným ohněm, protože byly skutečně vyrobeny z mitrilu a byly dědictvím slávy dávných časů. Na černých kabátcích byl bíle vyšit strom sněžně rozkvétající pod stříbrnou korunou s mnohacípými hvězdami. To byla uniforma Elendilových dědiců a v celém Gondoru ji dnes nenosil nikdo, jen stráž citadely před Nádvořím s fontánou, kde kdysi rostl Bílý strom.

Slovo o jejich příchodu je zřejmě předešlo a byli ihned mlčky, bez otázek vpuštěni. Gandalf rychle rázoval přes bíle dlážděné nádvoří. V jitřním slunci tam hrála líbezná fontána a kolem ní se rozkládal jasně zelený palouk, uprostřed však u jezírka sklesle stál mrtvý strom a krůpěje smutně kanuly z jeho neplodných a polámaných ratolestí zpátky do čiré vody.

Pipin na něj mrkl, když spěchal za Gandalfem. Vypadá truchlivě, pomyslel si, a uvažoval, proč tady, kde je všechno tak dobře udržováno, nechávají mrtvý strom.

Sedm hvězd, sedm kamenů a strom bělostný. Na mysl mu opět přišla slova, která mumlal Gandalf. A tu se ocitl u dveří velikého sídla pod velikou zářivou věží, prošel za čarodějem mezi vysokými mlčenlivými dveřníky a vstoupil do dlouhých stínů plných ozvěn v kamenném domě.

Procházeli dlouhou a prázdnou dlážděnou chodbou a cestou Gan-dalf k Pipinovi tiše promluvil. „Dej si pozor, co říkáš, Mistře Peregrine! Teď není chvíle na hobiti prostořekost. Théoden je laskavý starý pán. Denethor je jiného založení, je pyšný a obmyslný a je to muž z mnohem vyššího a mocnějšího rodu, přestože se nenazývá králem. Bude však mluvit především k tobě a bude se tě hodně vyptávat, protože mu můžeš vyprávět o jeho synu Boromirovi. Velmi ho miloval, snad přespříliš, tím víc, že si nebyli podobní. Pod pláštěm této lásky ovšem usoudí, že to, co si přeje, snáze vyzví od tebe než ode mne. Neříkej mu víc, než je třeba, a pomlč o Frodově poslání. To obstarám já v pravý čas. A neříkej také nic o Aragornovi, ne-budeš-li muset."

„Proč ne? Co je na Chodci špatného?" šeptl Pipin. „Přece sem chtěl jít, ne? A stejně sem brzy dorazí."

„Snad, snad," řekl Gandalf. „Jestliže ale přijde, bude to nejspíš tak, jak to nikdo nečeká, ani Denethor. Bude to tak lepší. Přinejmenším by měl přijít neohlášen námi."

Gandalf se zastavil před vysokými dveřmi z leštěného kovu. „Podívej, Mistře Pipine, není čas učit tě teď dějinám Gondoru, i když by bývalo lepší, kdyby ses byl o nich trochu poučil, dokud jsi ještě vybíral ptačí hnízda a chodil za školu v Kraji. Dělej, co ti říkám! Není moc moudré přinášet velkému pánu zprávu o smrti jeho dědice a přitom přespříliš mluvit o příchodu toho, kdo, prijde-li, bude žádat o království. Stačí?"

„Království?" řekl Pipin ohromeně.

„Ano," řekl Gandalf. „Jestli jsi celý čas chodil se zacpanýma ušima a spícím mozkem, tak se probuď!" Zaklepal na dveře.

Dveře se otevřely, nebylo však vidět, kdo je otvírá. Pipin nahlédl do veliké síně. Byla osvětlena hlubokými okny v širokých bočních lodích za řadami vysokých sloupů podpírajících strop. Černé mramorové pilíře se zvedaly k velikým hlavicím zdobeným mnoha podivnými podobami zvířat a listů, a daleko vysoko ve stínu se mdlým zlatem leskly široké klenby vykládané plynulými mnohobarevnými ornamenty. V dlouhé důstojné síni nebylo vidět žádné závěsy, nic z látky nebo ze dřeva, mezi sloupy však stála mlčenlivá družina soch tesaných ze studeného kamene.

Náhle si Pipin vybavil opracované skály Argonathu a padla na něj bázeň, když hleděl uličkou dávno zemřelých králů. Na druhém konci na podstavci o mnoha stupních stál vysoký trůn pod mramorovým baldachýnem ve tvaru korunované přilby, za ním byla ve stěně vytesána podoba kvetoucího stromu vykládaná drahokamy. Trůn však byl prázdný. Na nejnižším schodě podstavce, který byl široký a hluboký, bylo kamenné křeslo, černé a bez ozdob, a na něm seděl stařec hledící si do klína. V ruce měl bílou hůlku se zlatou hlavicí. Nevzhlédl. Důstojně kráčeli po dlouhé podlaze k němu, až stanuli tři kroky od jeho stolce. Tehdy Gandalf promluvil.

„Buď zdráv, Pane a správce Minas Tirith, Denethore, synu Ecthelionův! Přišel jsem v tuto temnou hodinu s radami a s novinami."

Tehdy starý muž vzhlédl. Pipin uviděl jeho řezanou tvář s hrdými kostmi a slonovinovou pletí a dlouhý orlí nos mezi temnýma hlubokýma očima, a spíš než Boromira mu připomněl Aragorna. „Je to skutečně temná hodina," řekl starý muž, „a v takových časech obvykle přicházíš, Mithrandire. A přestože všechna znamení věstí, že se osud Gondoru naplňuje, ta temnota je pro mne nyní menší než moje vlastní temnota. Řekli mi, že s sebou přivádíš někoho, kdo viděl umírat mého syna. Je to on?"

„Ano," řekl Gandalf. „Jeden ze dvou. Druhý je s Théodenem Rohanským a možná že přijede později. Jak vidíš, jsou to půlčíci, tento však není tím, o němž mluvila znamení."

„Přesto půlčík," řekl Denethor pochmurně, „a málo lásky chovám k tomu jménu od doby, kdy ta prokletá slova přišla, znepokojila nás a odvlekla mého syna na nerozvážnou výpravu za smrtí. Můj Boromir! Nyní nám schází. Měl jít místo něj Faramir."

„Byl by šel," řekl Gandalf. „Nebuď ve svém zármutku nespravedlivý! Boromir požádal o to poslání a nestrpěl, aby je dostal jiný. Byl to panovačný muž a bral si, po čem toužil. Putoval jsem s ním daleko a mnoho se poučil o jeho založení. Mluvíš však o jeho smrti. Dostal jsi o ní zprávu dřív, než jsme přišli?"

„Dostal jsem toto," řekl Denethor, odložil hůlku a zvedl z klína věc, na niž předtím hleděl. V rukou držel dvě polovice velikého rohu rozťatého vedví. Byl to roh z divokého vola, opásaný stříbrem.

„To je roh, který nosil Boromir!" zvolal Pipin.

„Vskutku," řekl Denethor. „A já jej nosil také a tak vždy nejstarší syn našeho domu už od zašlých dob, než vymřeli králové a když Mardilův otec Vorondil honil divoké Arawovy býky na dalekých rhúnských pláních. Před třinácti dny jsem jej slyšel slabě troubit ze severních krajů a Reka mi jej přinesla rozbitý: už nezazní.'''' Odmlčel se a bylo tíživé ticho. Náhle obrátil černý pohled k Pipinovi. „Co k tomu řekneš, půlčíku?"

„Třináct, třináct dní," zadrhl Pipinovi hlas. „Ano, tak to myslím bude. Ano, stál jsem vedle něho, když zatroubil na roh. Ale nepřišla žádná pomoc. Jen další skřeti."

„Tak," pohlédl Denethor Pipinovi bystře do obličeje. „Ty jsi byl u toho? Pověz mi víc. Proč nepřišla žádná pomoc? A jak to, že jsi unikl ty, a ne on, zdatný muž, který měl proti sobě jen skřety?"

Pipin se zarděl a zapomněl na strach. „I nejzdatnějšího může zabít jediný šíp," řekl, „a Boromira probodala spousta. Když jsem ho viděl naposled, svezl se podle stromu a vytrhoval si střelu s černými pery z boku. Potom jsem omdlel a byl zajat. Víckrát jsem ho neviděl a víc nevím. Ctím však jeho památku, protože byl velice udatný. Zemřel, aby nás zachránil, mého příbuzného Smělmíra a mne, když nás v lesích ze zálohy přepadli vojáci Temného pána, a přestože padl a neubránil nás, můj vděk není o nic menší."

Pak Pipin pohlédl starému muži do očí, protože se v něm nezvykle bouřila hrdost a popíchlo ho opovržení a podezření v tom studeném hlase. „Tak velký lidský pán jistě bude považovat službu hobita, půlčíka z Kraje, za nepatrnou, přesto ji nabízím takovou, jaká je, abych splatil svůj dluh." Odhodil stranou šedý plášť, vytáhl svůj mečík a položil jej Denethorovi k nohám.

Bledý úsměv jako zásvit studeného slunce zimního podvečera přešel tváří starého muže, sklonil však hlavu, odložil střepiny rohu a vztáhl ruku. „Podej mi tu zbraň!" řekl.

Pipin ji zvedl a podal mu ji jílcem.

„Odkud je?" řekl Denethor. „Co dlouhých let na ní leží! To je přece čepel, kterou kdysi dávno vyrobili naši vlastní příbuzní na Severu?"

„Pochází z mohyl, které leží na hranicích mé vlasti," řekl Pipin. „Dnes tam však sídlí jen zlí duchové a nerad bych o nich vyprávěl."

„Vidím, že tě obetkávají zvláštní příběhy," řekl Denethor, „a opět se ukazuje, že vzhled může klamat u muže i u půlčíka. Přijímám tvé služby. Nedáš se totiž zastrašit slovy a mluvíš rytířsky, ač nám Jižanům zní tvá řeč zvláštně. A ve dnech, které přijdou, budeme potřebovat všechny rytířské lidi, velké i malé. Přísahej mi tedy!"

„Vezmi jílec," řekl Gandalf, „a opakuj po Pánovi, jsi-li rozhodnut."

„Jsem," řekl Pipin.

Stařec si položil meč do klína, Pipin vložil ruku na jílec a zvolna opakoval po Denethorovi:

„Tímto přísahám věrnost a službu Gondoru a Pánu a správci říše. Budu mluvit a mlčet, činit a zdržovat se činu, přicházet a odcházet v nouzi i v hojnosti, v míru i ve válce, živ i umíraje, od této hodiny nadále, dokud mne nepropustí můj pán, nebo mě nevezme smrt, nebo neskončí svět. Tak pravím já, Peregrin, syn Paladina z Kraje půlčí-ků."

„A já to slyším, já, Denethor, syn Ecthelionův, Pán Gondoru, Správce Velkého krále, a nezapomenu ani neopominu odměnit to, co bude dáno: věrnost láskou, udatnost poctou, porušení přísahy pomstou." Pak přijal Pipin zpátky svůj meč a zastrčil jej do pochvy.

„A teď," řekl Denethor, „můj první příkaz: mluv a nemlč! Vylož mi celý svůj příběh a snaž se vzpomenout na všechno, co víš o mém synu Boromirovi. Posaď se a začni!" Když promluvil, udeřil do malého stříbrného gongu, který stál u jeho podnožky, a ihned přistoupili služebníci. Pipin viděl, že stáli ve výklencích po obou stranách dveří, takže je s Gandalfem neviděli, když vcházeli.

„Přineste víno a jídlo a sedadla pro hosty," řekl Denethor, „a ať nás hodinu nikdo nevyrušuje."

„Víc volného času nemám, protože se musím starat o mnoho jiných věcí," řekl Gandalfovi. „Snad se budou zdát mnohem důležitější, pro mne však méně naléhavé. Možná že si však budeme ještě moci promluvit na konci dne."

A doufám, že dřív," řekl Gandalf. „Nejedu sem z Železného pasu čtyři sta padesát mil rychlostí větru, abych ti přivezl jediného bojovní čka, i kdyby byl jak chce rytířský. Nic to pro tebe neznamená, že Théoden vybojoval velkou bitvu a Železný pas je svržen a že jsem zlomil Sarumanovu hůl?"

„Znamená to pro mne mnoho. Vím však již o těch činech dost, abych si věděl rady s hrozbou z Východu." Obrátil své tmavé oči ke Gandalfovi a Pipin teď viděl, jak jsou si podobni, a cítil napětí mezi nimi, téměř jako by viděl čáru doutnajícího ohně od oka k oku, která mohla každou chvíli vzplanout.

Denethor vlastně vypadal mnohem víc jako velký čaroděj než Gandalf, královštěji a mocněji, a zdál se i starší. A přece čímsi jiným než očima poznával Pipin, že Gandalf má větší moc a větší moudrost a vznešenost, která zůstávala zahalena. Byl také starší, mnohem starší. „O kolik starší?" ptal se Pipin a tu si pomyslel, jak je to zvláštní, že na to dosud nikdy nepřipadl. Stromovous něco říkal o čarodějích, ale ani tenkrát nemyslel na Gandalfa jako na jednoho z nich. Kdo je Gandalf? V jakém dalekém čase a místě přišel na svět, a kdy jej opustí? A tu se vytrhl ze zadumání a viděl, že Denethor a Gandalf si pořád hledí do očí, jako by si navzájem četli myšlenky. Denethor však první odvrátil pohled.

„Tak," řekl, „vždyť přestože Kameny jsou prý ztraceny, pánové Gondoru mají ostřejší zrak než menší lidé a dostávají mnohé zprávy. Posaďte se!"

Pak přišli muži s křeslem a nízkou stoličkou a jeden přinesl podnos se stříbrnou lahvicí, s poháry a s bílými koláčky. Pipin se posadil, nemohl však ze starého šlechtice spustit oči. Byla to pravda, nebo se mu to jen zdálo, že když promluvil o Kamenech, v očích mu zablesklo a pohlédl na Pipina?

„Vyprávěj mi teď svůj příběh, můj leníku," řekl Denethor zpola vlídně, zpola posměšně. „Slova toho, jemuž můj syn prokázal tolik přátelství, budou opravdu vítána."

Pipin nikdy nezapomněl na tu hodinu ve velké síni pod pronikavým pohledem Pána Gondoru, kdy ho znovu a znovu probodávaly jeho bystré otázky, a přitom si stále uvědomoval, že Gandalf po jeho boku pozoruje a naslouchá a (jak Pipin cítil) ovládá rostoucí hněv a netrpělivost. Když hodina uplynula a Denethor opět cinkl na gong, Pipin se cítil vyčerpán. „Nemůže být víc než devět," pomyslel si, „ale teď bych snědl tři snídaně na posezení."

„Zaveďte Pána Mithrandira do připraveného příbytku," řekl Denethor, „a jeho společník s ním může prozatím bydlet, jestliže si to přeje. Ať je však oznámeno, že mi přísahal službu, a bude znám jako Peregrin, syn Paladinův, a ať se dozví menší hesla. Vzkažte kapitánům, aby mě zde navštívili, jakmile odbije třetí.

A ty, můj pane Mithrandire, přijď také, jak a kdy si budeš přát. Nikdo ti nezabrání přijít ke mně v kteroukoli dobu s výjimkou krátkých hodin mého spánku. Nech zchladnout svůj hněv nad pošetilostí starce a pak se vrať a potěš mne!"

„Pošetilostí?" řekl Gandalf. „Ne, můj pane, až ty zdětinštíš, zemřeš. Dovedeš užívat i svého zármutku jako pláště. Myslíš, že nechápu tvůj záměr, když hodinu vyslýcháš toho, kdo ví nejméně, a mne necháš sedět vedle?"

„Jestliže chápeš, buď spokojen," opáčil Denethor. „Pošetilá by byla pýcha, jež opovrhuje pomocí a radou v nouzi, ty však takové dary udílíš podle svých vlastních záměrů. Pán Gondoru přesto nebude nástrojem záměrů jiných mužů, byť sebelepších. A pro něho není ve světě, jak nyní stojí, vyššího záměru než dobro Gondoru, a vláda v Gondoru, můj pane, je moje a ničí jiná, leda by opět přišel král."

„Leda by opět přišel král?" řekl Gandalf. „Dobrá, můj pane správce, tvým úkolem je zachovat nějaké království, než přijde ta událost, kterou dnes vyhlíží už málokdo. Při tom úkolu dostaneš všechnu pomoc, o kterou se ti zlíbí požádat. Ale jedno řeknu: nevládnu žádné říši, Gondorské ani jiné, velké nebo malé. Moje starost jsou ale všechny hodnotné věci, které jsou v nebezpečí ve světě, jak nyní stojí. A já, já ve svém úkolu docela neselžu, i kdyby Gondor zanikl, jestliže touto nocí projde vůbec něco, co ještě může vyrůst do krásy, nést plod a znovu rozkvést v příštích dnech. I já jsem totiž správce. To jsi nevěděl?" A s tím se obrátil a rázoval ze síně. Pipin popobíhal vedle něho.

Gandalf se celou cestu na Pipina ani nepodíval a neřekl mu jediné slovo. Průvodce je vyvedl ze dveří síně a pak je provázel přes Nádvoří s fontánou do uličky mezi vysokými kamennými budovami. Několikrát zahnuli, až přišli k domu blízko severní zdi citadely, nedaleko šíje, která spojovala kopec s horou. Uvnitř je v prvním poschodí do ulice nad širokým vyřezávaným schodištěm uvedl do pěkné, světlé a vzdušné komnaty s dobrými zlatolesklými závěsy bez vzoru. Zařízení bylo skromné, stál v ní jen stolek, dvě židle a lavice, po stranách však byly výklenky za záclonami a v nich nastlané postele se džbány a umyvadly. Byla tam tři vysoká úzká okna, jež hleděla na sever přes veliký zákrut Anduiny, dosud zahalené v mlhách, k Emyn Muilu a dalekému Raurosu, Pipin musel vylézt na lavičku, aby viděl přes širokou římsu.

„Zlobíte se na mne, Gandalfe?" řekl, když průvodce za sebou zavřel dveře. „Dělal jsem, co jsem mohl."

„To ano!" řekl Gandalf a náhle se zasmál, stoupl si vedle Pipina, objal hobita paží a zahleděl se z okna. Pipin s podivem mžikl na tvář, která teď byla blízko jeho vlastní, protože smích zněl vesele a radostně. Přesto v čarodějově tváři zprvu spatřil jen vrásky starostí a žalů, když se však zahleděl pozorněji, povšiml si, že pod tím vším je veliká radost: pramen veselí, jež by rozesmálo celé království, kdyby vytrysklo.

„Ano, dělal jsi, co jsi mohl," řekl čaroděj, „a doufám, že se teď dlouho nedostaneš do takových úzkých mezi takovými dvěma strašnými dědky. Stejně se od tebe Pán Gondoru dozvěděl víc, než jsi mohl uhodnout, Pipine. Nemohl jsi zakrýt skutečnost, že Boromir Družinu z Morie nevedl a že byl mezi vámi někdo velmi ctěný, kdo mířil do Minas Tirith a měl proslulý meč. V Gondoru hodně přemýšlejí o starých historiích, a když Boromir odešel, Denethor dlouho dumal nad verši a nad slovy Isildurova zhouba.

Není jako jiní muži dnešní doby, Pipine, a ať již pochází z jakýchkoli otců, jakousi náhodou v něm koluje téměř čistá krev Západní říše stejně jako v jeho druhém synu Faramirovi, nekótovala však v Boromirovi, kterého miloval víc. Vidí daleko. Když k tomu upne svou vůli, může vnímat mnohé, co prochází myslí lidí, i těch, kteří pobývají v dálce. Je těžké ho oklamat a nebezpečné pokoušet se o to.

Na to pamatuj! Přísahal jsi mu přece službu. Nevím, co ti to vnuklo do hlavy nebo do srdce. Ale provedl jsi to hezky. Nebránil jsem tomu, protože šlechetným skutkům by neměla bránit chladná rada. Dojalo to jeho srdce a také (řekl bych) ho to pobavilo. A přinejmenším máš teď aspoň svobodu pohybu v Minas Tirith - když nebudeš ve službě. Má to totiž i svou druhou stránku. Podléháš jeho příkazům a on na to nezapomene. Buď pořád ostražitý!"

Zmlkl a povzdechl. „Ale není třeba hloubat nad tím, co přinese zítřek. Jedno je jisté - že zítřek přinese horší věci než dnešek, a tak to půjde ještě mnoho dní. A nijak už tomu nemohu odpomoci. Šachovnice je rozložena a figurky v pohybu. Jedna figurka, po které teď velmi toužím, je Faramir, nynější Denethorův dědic. Myslím, že ve Městě není, neměl jsem ovšem čas sbírat zprávy. Musím jít na tu poradu pánů a dozvědět se co nejvíc. Nepřítel je však na tahu a brzy otevře hru doopravdy. A pěšci toho možná uvidí zrovna tolik jako každý jiný, Peregrine, synu Paladinův, vojíne Gondoru. Naostři si meč!"

Gandalf šel ke dveřím a tam se obrátil. „Mám naspěch, Pipine," řekl. „Udělej mi laskavost, až půjdeš ven. Ještě než si odpočineš, pokud nejsi příliš unavený. Jdi za Stínovlasem a podívej se, jak ho ustájili. Jsou tady ke zvířatům laskaví, protože je to dobrý a moudrý národ, ale neumějí s koňmi zacházet jako jiní."

S tím Gandalf vyšel a v tu chvíli zacinkal ve věži citadely líbezně a čistě zvonek. Zazvonil třikrát vzduchem jako stříbro a ustal: třetí hodina po východu slunce.

Za chviličku šel Pipin ke dveřím a po schodech dolů a vyhlédl na ulici. Slunce už jasně svítilo a hřálo a věže a vysoké domy vrhaly na západ dlouhé a ostré stíny. Vysoko do modrého vzduchu zvedala Mindolluina svou bílou přilbici a sněžný plášť. Po cestách přecházeli ozbrojenci, jako by úderem hodiny střídali stráže a povinnosti.

„V Kraji bychom řekli, že je devět," řekl si Pipin nahlas. „Pravý čas posnídat u otevřeného okna v jarním sluníčku. A že bych si dal snídani! Snídají tady vůbec, nebo je už pozdě? A kdy obědvají, a kde?"

Vzápětí si všiml muže v černobílém, který přicházel úzkou uličkou z nitra citadely směrem k němu. Pipin pocítil osamělost a rozhodl se, že muže osloví, až půjde kolem, ale nebylo třeba. Muž šel rovnou k němu.

„Ty jsi půlčík Peregrin?" řekl. „Řekli mi, že jsi přísahal službu Pánu a Městu. Buď vítán!" Vztáhl ruku a Pipin sejí chopil.

„Jmenuji se Beregond, syn Baranorův. Dnes dopoledne nemám službu a poslali mě, abych tě naučil hesla a pověděl ti některé věci, které si jistě budeš přát vědět. A já sám bych se také rád poučil od tebe. Nikdy jsem totiž v této zemi půlčíka neviděl, a přestože jsme o nich slyšeli, v příbězích, které známe, se o nich vypravuje pramálo. Navíc jsi Mithrandirův přítel. Znáš ho dobře?"

„No," řekl Pipin, „celý svůj krátký život o něm vím, dalo by se říct, a poslední dobou jsem s ním putoval. V té knize je toho ale zapsáno hodně a já nemůžu tvrdit, že jsem přečetl víc než pár stran. Přesto ho možná neznám o nic hůř než jiní, až na pár výjimek. Z naší Družiny ho myslím doopravdy znal jen Aragorn."

„Aragorn?" řekl Beregond. „Kdo to je?"

„Ale," zakoktal se Pipin, „to byl člověk, který s námi chodil. Teď je myslím v Rohanu."

„Slyším, že jsi byl v Rohanu. Na tu zemi bych se tě také rád vyptal, všechnu naději, která nám ještě zbývá, vkládáme v tamní lid. Zapomínám ovšem na své poslání, což bylo nejprve odpovídat, nač se budeš ptát ty. Co bys rád věděl, Mistře Peregrine?"

„No, víš," řekl Pipin, ,jestli se můžu odvážit to vyslovit, tak v tuhle chvíli mě nejvíc pálí otázka, jak je to se snídaní a podobně? Teda, kdy se jí, jestli mi rozumíš, a kde je jídelna, jestli máte něco takového? A hospody? Rozhlížel jsem se, když jsme jeli nahoru, ale žádnou jsem neviděl, přestože mě celou cestu podpírala naděje na doušek piva, sotva se dostaneme tam, kde bydlí rozumní a zdvořilí lidé."

Beregond na něho vážně pohlédl. „Starý válečník, jak vidím," řekl. „Říká se, že muži, kteří jdou do bitevního pole, vždycky vzhlížejí s nadějí k tomu, kdy se zas najedí a napijí, já sám ovšem nejsem zcestovalý. Tak ty jsi dnes ještě nejedl?"

„No, ano, mám-li být slušný, řekněme, že ano," pravil Pipin. „Ale jen pohár vína a pár bílých koláčků z laskavosti tvého pána, ale hodinu mě za to natahoval na skřipec otázkami, a to jednomu vyhládne."

Beregond se zasmál. „Říká se u nás, že malý človíček koná u stolu veliké činy. Snídal jsi ale stejně dobře jako kterýkoli muž v citadele a s větší ctí. Toto je pevnost a strážní věž a nyní je ve stavu války. Vstáváme před sluncem, za šírání sníme nějaké sousto a jdeme za svými povinnostmi v hodině počátku. Nezoufej ale!" Opět se zasmál, když viděl, jak zaraženě se Pipin tváří. „Ti, kdo měli opravdu těžkou službu, trochu občerstvují své síly v polovici dopoledne. Pak je po-ludno, v poledne nebo později, jak služba dovolí, a okolo západu slunce se muži shromažďují k dennímu jídlu a k takovému veselí, jaké dosud bývá.

Pojď! Trochu se projdeme a pak si vyhledáme nějaké občerstvení, najíme se na cimbuří a podíváme se na krásné ráno."

„Momentíček!" začervenal se Pipin. „Hltavost, nebo při vaší zdvořilosti hlad, mi to vyhnaly z hlavy, ale Gandalf, vy mu říkáte Mithrandir, mě požádal, abych dohlédl na jeho koně -je to Stínovlas, velikánský rohanský hřebec, a jak jsem slyšel, králův miláček, i když ho za prokázané služby daroval Mithrandirovi. Myslím, že jeho nový pán miluje to zvíře víc než spoustu lidí, a jestli tomuhle městu trochu záleží na jeho dobré vůli, budete zacházet se Stínovlasem ve vší úctě, ještě laskavěji, než zacházíte s tímhle hobitem, jestli je to vůbec možné."

„S hobitem?" řekl Beregond.

„Tak si říkáme," pravil Pipin.

„Rád se to dozvídám," řekl Beregond, „protože nyní mohu říci, že zvláštní přízvuk nekazí pěknou mluvu a že hobiti mluva je pěkná. Ale pojď, seznámíš mě s tím dobrým koněm. Miluji zvířata a v tomto kamenném městě je vídáme zřídka: můj rod totiž přišel z horských dolin a předtím z Ithilienu. Neboj se ale! Návštěva bude krátká, jen zdvořilostní, a odtud půjdeme do špižíren."

Pipin zjistil, že Stínovlase ustájili dobře a pečují o něho. V šestém kruhu vně hradeb citadely byly totiž pěkné stáje, kde drželi pár rychlých koní vedle ubytovny Pánových jízdních poslů. Ti byli vždy hotovi vyjet s naléhavými rozkazy od Denethora nebo jeho hlavních kapitánů. Teď však byli všichni koně a jezdci pryč.

Když Pipin vešel do stáje, Stínovlas zařehtal a otočil hlavu. „Dobré jitro!" řekl Pipin. „Gandalf přijde hned, jakmile bude moci. Má práci a posílá pozdravy a já mám dohlédnout, jestli se ti vede dobře, a doufám, že odpočíváš po své dlouhé námaze."

Stínovlas pohodil hlavou a dupl. Dovolil však Beregondovi, aby mu jemně polaskal hlavu a pohladil mocné boky.

„Vypadá, jako by se mu stýskalo po pořádném běhu, a ne jako když právě přijel z dlouhé cesty," řekl Beregond. „Jak je silný a hrdý! Kde má postroj? Měl by být bohatý a krásný."

„Pro něj není žádný dost bohatý a krásný," řekl Pipin. „Žádný nestrpí. Když svolí, že tě ponese, nese tě, a když ne, tak ho nezkrotí žádné udidlo, uzda, bičík nebo řemení. Měj se dobře, Stínovlasi! Měj trpělivost. Bitva se blíží."

Stínovlas zvedl hlavu a zaržál, až se stáj otřásla a oni si zakryli uši. Pak se rozloučili, když viděli, že má dobře zasypaný žlab.

„A teď půjdeme také ke žlabu," řekl Beregond a vedl Pipina zpátky do citadely a ke dveřím v severní stěně velké věže. Tam sešli po dlouhém chladném schodišti do široké chodby osvětlené lampami. V bočních zdech byla okénka a jedno bylo otevřené.

„To je skladiště a špižírna mého oddílu Stráže," řekl Beregond. „Zdravím tě, Targone!" zavolal do okénka. „Je ještě časně, aleje tu nováček, kterého Pán přijal do služby. Přijel zdaleka, jel dlouho s utaženým opaskem a ráno měl těžkou práci, takže má hlad. Dej nám, co máš!"

Dostali chléb, máslo, sýr a jablka: poslední ze zimních zásob, svraštělá, ale zdravá a sladká, a koženou lahvici čerstvě stočeného piva, dřevěné talíře a poháry. Složili všechno do proutěného košíku a vystoupili zpátky na slunce. Beregond Pipina dovedl na východní konec velikého předsunutého opevnění, kde byl ve zdi průhled s kamenným sedátkem pod římsou. Odtud se mohli dívat na svět za jitra.

Jedli, pili a povídali si, tu o Gondoru a tamních zvyklostech a způsobech, tu o Kraji a cizích zemích, které Pipin viděl. A čím déle mluvili, tím více Beregond žasl a hleděl s větším údivem na hobita, který houpal krátkýma nožkama, když seděl na sedátku, nebo na něm stál na špičkách, aby dohlédl přes římsu na krajinu dole.

„Nebudu před tebou tajit, Mistře Peregrine," řekl Beregond, „že nám připadáš skoro jako jedno z našich dětí, asi jako devítiletý klouček, a přece jsi přestál nebezpečí a viděl divy, jakými by se u nás mohla chválit málokterá šedá brada. Myslil jsem si, že je to Pánův rozmar, aby si vzal vznešené páže po způsobu starých králů, jak se říká. Vidím však, že to tak není, a musíš mi prominout mou pošetilost."

„Promíjím," řekl Pipin. „I když nejsi daleko od pravdy. Jsem vlastně ještě chlapec, jak se to u nás počítá, a teprve za čtyři roky budu plnoletý, jak říkáme v Kraji. Se mnou si ale hlavu nedělej. Pojď se podívat a řekni mi, co je vidět."

Slunce už stoupalo a mlhy v dolině pod nimi se zvedly. Poslední jim právě odplouvaly nad hlavami jako chumáčky bílých oblaků, jež nesl sílící východní vítr, který teď pleskal a cloumal vlajkami a bílými zástavami citadely. Daleko na dně údolí, snad patnáct mil odtud, kam oko dohlédlo, bylo teď vidět třpyt Velké řeky, jež přitékala od severozápadu a zahýbala opět mohutným obloukem na jihozápad, až se ztratila očím v oparu a pablescích. Daleko, ještě sto padesát mil, leželo Moře.

Pipin před sebou viděl ležet Pelennor do daleka posetý statky a zídkami, stodolami a ohradami, nikde však neviděl skot ani jiná zvířata. Zelená pole křižovalo mnoho cest a pěšin a na nich vládl ruch: nákladní vozy se v řadách sunuly k Velké bráně a jiné vyjížděly. Tu a tam přijel jezdec na koni, seskočil ze sedla a chvátal do Města. Většina provozu však pokračovala dál po hlavní silnici a ta zahýbala na jih prudčeji než řeka obcházející pahorky a záhy mizela z dohledu. Byla široká a dobře dlážděná a po její východní hraně se táhla široká zelená jízdní cesta a za ní zeď. Po jízdní stezce uháněli jezdci sem a tam, ale silnice byla ucpána velikými krytými vozy jedoucími na jih. Pipin ale brzy viděl, že všechno je vlastně dobře řízeno: vozy se pohybovaly ve třech řadách, jedna byla nejrychlejší, tažená koňmi, druhá pomalejší, veliké vozy s parádními barevnými plachtami, tažené voly, a po západním okraji namáhavě vlekli menší vozíky lidé.

„To je silnice do údolí Tumladenu a Lossarnachu a do horských vsí a odtud dál do Lebenninu," řekl Beregond. „Tam odvážejí poslední vozy do úkrytu starce, děti a ženy, které musejí s nimi. Než přijde poledne, všichni musí být pryč od Brány a silnice musí být na tři míle volná: tak zněl rozkaz. Je to smutná nutnost." Vzdychl. „Možná že málokterý z těch, kdo jsou teď odloučeni, se opět setká se svými. A v tomto městě bylo vždycky příliš málo dětí, teď tu vlastně nejsou žádné - až na pár chlapců, kteří nechtějí odtud a najde se pro ně užitečná práce. Je mezi nimi i můj syn."

Na chvíli umlkli. Pipin úzkostně vyhlížel k východu, jako by měl každou chvíli spatřit tisíce skřetů, jak se přelévají přes pláň. „Co to vidím támhle?" zeptal se a ukázal doprostřed velkého oblouku An-duiny. „Je to další město, nebo co to je?"

„Bylo to město," řekl Beregond, „hlavní město Gondoru, a toto byla jen jeho pevnost. To jsou totiž trosky Osgiliathu na obou březích Anduiny, které naši nepřátelé dávno dobyli a vypálili. Přesto jsme je získali zpět, když byl Denethor mlád. Ne abychom tam bydleli, ale abychom je drželi jako přední výspu a znovu vystavěli most pro přechody vojsk. A pak přišli Zběsilí jezdci z Minas Morgul."

„Černí jezdci?" rozevřel Pipin oči, a ty byly veliké a temné znovu procitlým starým strachem.

„Ano, byli černí," řekl Beregond, „a vidím, že o nich něco víš, přestože jsi o nich v žádném ze svých příběhů nemluvil."

„Vím o nich," řekl Pipin tiše, „ale nechci teď o nich mluvit, tak blízko, tak blízko." Zarazil se, zvedl oči přes Reku a zdálo se mu, že vidí ohromný a hrozivý stín. Snad se to v nedohlednu tyčily hory a jejich zubaté hrany změkčovalo téměř šedesát mil mlhavého vzduchu, snad to byla jen hradba mraků a za ní ještě hlubší šero. Hleděl a jeho očím se zdálo, že šero houstne a sbírá se a pomalu zvedá, aby zadusilo sluneční říši.

„Tak blízko Mordoru?" řekl Beregond tiše. „Ano, tam leží. Zřídka jej nazýváme jménem, žijeme však stále na dohled toho stínu, někdy se zdá slabší a vzdálenější, někdy bližší a temnější. Teď roste a temní, a proto roste i náš strach a nepokoj. A Zběsilí jezdci ani ne před rokem dobyli zpátky přechody a mnoho našich nejlepších mužů bylo pobito. Byl to Boromir, kdo nakonec vytlačil nepřítele z tohoto břehu, a dosud držíme západní polovinu Osgiliathu. Nakrátko. Nyní tam ale očekáváme nové napadení. Možná že hlavní nápor přicházející války."

„Kdy?" řekl Pipin. „Odhadujete to nějak? Viděl jsem totiž včera v noci majáky a posly, a Gandalf říkal, že to značí, že válka začala. Zdálo se, že zoufale spěchá. Ale teď to vypadá, jako by se všechno zpomalilo."

„Jen proto, že už je všechno připraveno," řekl Beregond. „Je to jen hluboké nadechnutí před skokem do vody."

„Ale proč včera v noci rozsvítili majáky?"

„Je příliš pozdě posílat pro pomoc, když už jsi obležený," odpověděl Beregond. „Neznám ovšem úradky Pána a jeho kapitánů. Znají mnohé způsoby, jak získávat zprávy. A Pán Denethor je jiný než ostatní muži: vidí daleko. Někteří říkají, že sedává v noci sám ve své vysoké komnatě ve Věži a obrací mysl tím či oním směrem. Tehdy prý dovede přečíst něco z budoucnosti a někdy dokonce zkoumá i mysl Nepřítele a zápasí s ním. Proto předčasně zestárl. Buď jak buď, můj pán Faramir je za hranicemi, s nějakým nebezpečným úkolem za Řekou, a mohl poslat zprávy.

Chceš-li ovšem vědět, proč myslím, že zahořely majáky, bylo to kvůli novině, jež včera došla z Lebenninu. K ústí Anduiny se stahuje veliké loďstvo s posádkami umbarských korzárů z Jihu. Dávno se přestali obávat moci Gondoru a spojili se s Nepřítelem a teď vedou těžký úder za něho. Tento útok totiž odpoutá velkou část pomoci, kterou jsme očekávali z Lebenninu a Belfalasu, kde je mnoho zdatných lidí. Tím více se naše myšlenky ubírají na sever k Rohanu a tím víc nás těší novina o vítězství, kterou přinášíte.

A přece" - zarazil se, vstal a rozhlédl se na sever, na východ a na jih - „to, co se dělo v Železném pasu, by nás mělo varovat, že jsme chyceni ve veliké strategické síti. Tohle už nejsou šarvátky u brodů, loupeživé nájezdy z Ithilienu a z Anórienu, přepady ze zálohy a ple-nění. Tohle je velká a dlouho plánovaná válka a my jsme v ní jenom jedna figurka, ať pýcha říká cokoli. Jsou hlášení, že na dalekém Východě za Vnitrozemským mořem je pohyb, a také na Severu v Temném hvozdě a za ním, a na Jihu v Haradu. Teď budou všechny říše postaveny před zkoušku a buď obstojí, nebo padnou - do Stínu.

Přesto, Mistře Peregrine, máme tu čest: vždycky neseme hlavní nápor nenávisti Temného pána, protože ta nenávist pochází z hlubin času a z hlubin Moře. Tady dopadne kladivo nejtvrději. A to je důvod, proč sem Mithrandir přijel v takovém spěchu. Vždyť padneme-li my, kdo obstojí? A vidíš, Mistře Peregrine, nějakou naději, že obstojíme?"

Pipin neodpověděl. Hleděl na mohutné zdi a věže a chrabré praporce a na slunce na vysokém nebi, a potom na houstnoucí černavu na východě, myslel na dlouhé prsty Stínu: na skřety v lesích a v horách, na zradu Železného pasu, na ptáky se zlýma očima a na Černé jezdce na pěšinkách samotného Kraje - na okřídlený postrach, na nazguly. Otřásl se a naděje skomírala. V tu chvíli dokonce i slunce na okamžik zesláblo a zakrylo se, jako by přes ně přešlo černé křídlo. Téměř za hranicí slyšitelnosti jako by zachytil vysoko a daleko v nebesích výkřik: slabý, ale svírající srdce, krutý a studený. Zbledl a schoulil se ke zdi.

„Co to bylo?" ptal se Beregond. „I ty jsi něco cítil?" „Ano," zamumlal Pipin. „To je znamení našeho pádu a stín osudu, Zběsilý jezdec ve vzduchu."

„Ano, stín osudu," řekl Beregond. „Bojím se, že Minas Tirith padne. Noc přichází. Jako by ukrádala teplo i mé krvi."

Chvíli seděli se sklopenými hlavami a nemluvili. Pak najednou Pipin vzhlédl a viděl, že slunce dosud svítí a praporce dosud vlají ve větru. Otřepal se. „Přešlo to," řekl. „Ne, moje srdce si ještě nebude zoufat. Gandalf padl a vrátil se a je s námi. Možná že zůstaneme stát, třeba i na jedné noze, nebo aspoň zůstaneme na kolenou."

„Dobře mluvíš!" vykřikl Beregond, zvedl se a začal přecházet. „Ne, i když všechno musí časem nadobro skončit, Gondor ještě nezahyne. I kdyby hradby dobyl bezohledný nepřítel, který by před ně navršil kopec mrtvol. Jsou ještě jiné pevnosti a únikové cesty do hor. Naděje a vzpomínka budou žít dál v nějakém skrytém údolí, kde se zelená tráva."

„Stejně už bych byl rád, kdyby bylo po tom, ať k dobrému nebo k zlému," řekl Pipin. „Nejsem žádný válečník a oškliví se mi pomyšlení na boj, ale čekat na krajíčku bitvy, které nemohu uniknout, je vůbec nejhorší. Jak dlouhý už se mi zdá tenhle den! Byl bych šťastnější, kdybychom tu nemuseli postávat a dívat se, nic nedělat, nikde neude-řit první. Myslím, že kdyby nebylo Gandalfa, v Rohanu nepadla jediná rána."

„Ach, tady vkládáš prst do rány, kterou cítí mnozí!" řekl Beregond. „Věci se ale mohou změnit, až se vrátí Faramir. Je smělý, smělejší, než si mnozí myslí, v dnešních dobách totiž lidé těžko věří, že kapitán může být moudrý a zběhlý ve svitcích učenosti a zpěvů jako on, a přece být v poli udatný a rychle se rozhodovat. Takový je ale Faramir. Méně bezohledný a dychtivý než Boromir, ale o nic méně rázný. Ale co vlastně může udělat? Nemůžeme napadnout hory té - té říše tam. Zkrátily se nám paže, nemůžeme udeřit, dokud nám nepřítel

nepřijde na dosah. Pak musíme mít těžkou ruku!" Udeřil do jílce meče.

Pipin na něho pohlédl: byl vysoký a hrdý a vznešený jako všichni muži, které zatím viděl v té zemi, a v očích mu jiskřilo, když myslel na bitvu.

„Achich! Ruku mám lehkou jako pírko," myslel si, ale nic neříkal. „Pěšec, říkal Gandalf? Možná, ale na nesprávné šachovnici."

Tak povídali, dokud slunce nedošlo na vrchol své cesty, a najednou zazvonily polední zvony a v pevnosti nastal ruch, všichni kromě stráží šli totiž k jídlu.

„Půjdeš se mnou?" řekl Beregond. „Dnes se můžeš stravovat s mým oddílem. Nevím, ke kterému oddílu budeš přidělen, nebo zda si tě Pán nechá k dispozici. Budeš však vítán. A bude dobré seznámit se s co nejvíce muži, dokud je čas."

„Půjdu rád," řekl Pipin. „Cítím se osamělý, abych pravdu řekl. Nechal jsem nejlepšího přítele v Rohanu a nemám si s kým povídat a žertovat. Nemohl bych se doopravdy připojit k tvému oddílu? Jsi kapitán? Když ano, mohl bys mě přijmout, nebo se za mne přimluvit?"

„Kdepak," zasmál se Beregond. „Nejsem žádný kapitán. Nemám žádný úřad ani hodnost, ani velení. Jsem jen řadový ozbrojenec Třetího oddílu citadely. Přesto, Mistře Peregrine, být pouhým ozbrojencem Stráže Gondorské věže je ve městě pokládáno za čest a takoví muži jsou v zemi váženi."

„Potom na to zdaleka nestačím," řekl Pipin. „Zaveď mé zpátky do našeho pokoje, a nebude-li tam Gandalf, půjdu, kam budeš chtít -jako tvůj host."

Gandalf v bytě nebyl a nic nevzkázal, Pipin šel tedy s Beregon-dem a seznámil se s muži z Třetího oddílu. A zdálo se, že Beregon-dovi to přišlo ke cti stejně jako hostu, protože Pipin byl velice vítán. V citadele se už hodně mluvilo o Mithrandirově společníku a o dlouhém tajném rozhovoru s Pánem. Rozletěla se pověst, že ze Severu přijel kníže půlčíků a nabídl Gondoru spojenectví a pět tisíc mečů. Říkalo se také, že z Rohanu přiveze každý jezdec za sebou půlveli-kého válečníka, sice malého, ale udatného. Pipin musel s lítostí zbořit tuto nadějnou vidinu, ale své hodnosti se zbavit nemohl: muži se domnívali, že žádná jiná by neslušela někomu, s kým se přátelil Boromir a jehož poctil Pán Denethor, děkovali mu, že mezi ně přišel, a viseli mu na rtech, když vypravoval o cizích krajích, a dali mu jídla a piva, kolik si jen přál. Jeho jedinou starostí bylo, aby zůstal „ostražitý" podle Gandalfovy rady a aby si příliš nepopouštěl jazyk po způsobu hobita mezi přáteli.

Posléze Beregond vstal. „Zatím se měj dobře!" řekl. „Do západu slunce mám službu a ostatní kolem myslím také. Jestli je ti ale smutno, jak říkáš, třeba bys přivítal veselého průvodce po městě. Můj syn by s tebou chodil rád. Mohu říct, že je to dobrý chlapec. Budeš-li mít chuť, sejdi dolů do nejnižšího kruhu a ptej se na Starý hostinec v Rath Celerdain, Lampářské ulici. Najdeš ho tam s ostatními chlapci, kteří zůstali ve městě. Možná že dole u Velké brány něco uvidíte, než se zavře."

Vyšel a ostatní ho brzy následovali. Byl pořád pěkný den, i když se mlžil, a i tady na jihu bylo na březen dost horko. Pipin se cítil ospalý, ale v bytě bylo neveselo. Rozhodl se, že půjde dolů a propátrá Město. Vzal s sebou pár soust, která schoval Stínovlasovi, a ta byla zdvořile přijata, přestože kůň zřejmě ničeho nepostrádal. Pak šel dolů točitými uličkami.

Lidé ho cestou notně okukovali. Do očí k němu byli vážně zdvořilí, zdravili ho po gondorském způsobu úklonem hlavy s rukama na prsou, za zády však slyšel četné výkřiky, když lidé ve dveřích volali na ty uvnitř, aby se šli podívat na knížete půlčíků, Mithrandirova společníka. Mnozí užívali jiného jazyka než Obecné řeči, ale zanedlouho se naučil aspoň to, co znamená ernil ipheriannath, a pozoroval, že titul ho do města předešel.

Nakonec dospěl klenutými průchody a mnoha půvabnými dlážděnými uličkami do nejnižšího a nejširšího kruhu a tam mu ukázali cestu k Lampářské ulici, široké cestě mířící k Velké bráně. V ní našel Starý hostinec, velikou budovu ze šedivého zvětralého kamene s dvěma křídly ubíhajícími dozadu od cesty. Mezi nimi se zelenal úzký palouk a za ním byl dům s mnoha okny, který měl po celé šíři sloupovou verandu a na trávu sbíhala řádka schodů. Mezi sloupy si hráli chlapci, jediné děti, které Pipin v Minas Tirith dosud viděl. Zastavil se a hleděl na ně. Vzápětí si ho jeden všiml, s výkřikem přeběhl trávník a vyšel na ulici. Několik jiných za ním. Tam si stoupl před Pipina a měřil si ho.

„Nazdar!" řekl chlapec. „Odkud jsi? Ve městě jsi cizí."

„Byl jsem," řekl Pipin, „ale teď mi říkají, že jsem gondorský muž."

„Nepovídej!" řekl chlapec. „Pak jsme tu muži všichni. Ale jak jsi starý a jak se jmenuješ? Mně už je deset let a brzo budu měřit pět stop. Jsem větší než ty. Ale můj táta je ze Stráže, jeden z největších. Čím je tvůj táta?"

„Na co mám odpovědět nejdřív?" řekl Pipin. „Můj otec je sedlák v Bílé Studni poblíž Bralova Městce v Kraji. Je mi skoro devětadvacet, takže v tom tě předčím, i když měřím jen čtyři stopy a asi už ne-porostu, leda do šířky."

„Devětadvacet!" hvízdl chlapec. „To jsi teda pěkně starý! Tak starý jako můj strejda lorlas. Stejně," dodal s nadějí, „vsadím se, že bych tě dokázal postavit na hlavu nebo položit na lopatky."

„Možná že ano, kdybych ti to dovolil," řekl Pipin se smíchem. „A možná že bych to udělal já tobě, v naší malé zemičce umíme lecjaký zápasnický trik. Musím ti říct, že mě tam pokládají za náramně velkého a silného, a nikdy jsem nikomu nedovolil, aby mě postavil na hlavu. Takže kdyby to někdo zkoušel a já si nemohl jinak pomoct, třeba bych ho musel zabít. Až budeš starší, poznáš, že lidi vždycky nejsou takoví, jak vypadají, a třebaže mě možná považuješ za měkkotu a snadnou kořist, musím tě varovat: to nejsem, já jsem půlčík, tvrdý, smělý a zlý!" Pipin se zarváni tak sveřepě, že chlapec ustoupil o krok, ale hned se vrátil se zaťatými pěstmi a oči mu bojovně svítily. „Ne!" zasmál se Pipin. „Nevěř také tomu, co o sobě cizí lidé říkají! Nejsem rváč. Ale bylo by každopádně zdvořilejší, kdyby vyzývatel řekl, kdo je."

Chlapec se hrdě vzpřímil. „Jsem Bergil, syn Beregonda ze Stráže," řekl.

„To jsem si myslel," řekl Pipin, „protože jsi podobný otci. Znám ho a poslal mě, abych tě vyhledal."

„Tak proč jsi to neřekl hned?" řekl Bergil a najednou mu do tváře vstoupil úlek. „Neříkej mi, že si to rozmyslel a že mě pošle pryč s holkama! Ale ne, poslední vozy už odjely."

„Jeho vzkaz není tak zlý, když už ne dobrý," řekl Pipin. „Říkal, že kdybys mě nechtěl zrovna stavět na hlavu, mohl bys mě místo toho provést po městě a potěšit mě v mé osamělosti. Na oplátku ti mohu povídat o cizích krajích."

Bergil zatleskal a úlevou se rozesmál. „Tak to je dobré!" vykřikl. „Pojď. Chystali jsme se, že se za chvíli půjdeme podívat k Bráně. Půjdeme hned."

„Co se tam děje?"

„Po jižní silnici mají do západu slunce přijet kapitáni z Venkova. Pojď s námi a uvidíš."

Bergil se projevil jako dobrý kamarád, nejlepší společník, jakého měl Pipin od rozloučení se Smíškem. Záhy se smáli a vesele povídali, když procházeli ulicemi a nedbali na lidské pohledy. Zanedlouho se ocitli v davu, který mířil k Velké bráně. Tam Pipin u Bergila velice stoupl v úctě, když totiž vyslovil své jméno a heslo, strážný mu zasalutoval a nechal ho projít, navíc mu dovolil, aby vzal svého společníka s sebou.

„To je dobré!" řekl Bergil. „Kluky už z Brány nepouštějí bez někoho staršího. Teď budeme lip vidět."

Za Branou byl zástup mužů na okraji silnice a velikého dlážděného prostranství, kde se sbíhaly všechny cesty k Minas Tirith. Všechny oči byly obráceny k jihu a brzy se zvedlo mručení: „Tamhle víří prach! Už j dou!"

Pipin a Bergil se protáhli do popředí zástupu a čekali. V jisté vzdálenosti zazněly rohy a pozdravné volání se k nim valilo jako rostoucí vítr. Pak hlasitě zatroubila trubka a lidé kolem se rozkřičeli.

„Forlong! Forlong!" slyšel Pipin volání. „Co to říkají?" ptal se.

„Přišel Forlong," odpověděl Bergil, „starý Forlong Tlustý, Pán Lossarnachu. Tam bydlí můj dědeček. Hurá! Tady je. Starý dobrý Forlong!"

V čele zástupu kráčel veliký statný valach a na něm seděl širokoplecí objemný muž, starý a šedovlasý, ale v brnění a s černou přilbou, a třímal veliké těžké kopí. Za ním hrdě pochodovala řada zaprášených mužů, dobře ozbrojených a s velikými válečnými sekyrami, vypadali sveřepě a byli menší a snědší než muži, které zatím Pipin v Gondoru viděl.„Forlong!" křičeli muži. „Věrné srdce, věrný přítel! Forlong!" Ale když muži z Lossarnachu přešli, mumlali: „Málo! Dvě stovky, co to je? Doufali jsme v desetkrát tolik. To udělala ta nová zpráva o černém loďstvu. Posílají jenom desátek své síly. Přesto, každá troška dobrá."

A tak přicházely oddíly a byly vítány a pozdravovány a procházely Branou: muži z Venkova pochodovali bránit gondorské Město v temnou hodinu, vždycky však příliš málo, vždycky méně, než vyhlížela naděje nebo žádala nouze. Za synem svého pána Dervorina kráčeli pěšky muži z údolí Ringló: tři stovky. Z vysočiny Morthondu, z velikého údolí Černokořánu, přicházel urostlý Duinhir se svými syny Duilinem a Derufmem a pět set lučištníků. Z Anfalasu, dalekého Dlouhopolska, dlouhá řada nejrůznějších mužů, lovců, pastevců a vesničanů s chabou výzbrojí, s výjimkou domácnosti jejich pána Go-lasgila. Z Lamedonu hrstka sveřepých horalů bez kapitána. Ethirští rybáři, stovka, kterou mohli postrádat na lodích. Hirluin Sličný ze Zelených vrchů s třemi sty chrabrých mužů v zeleném z Pinnath Ge-linu. A nakonec, nejhrději ze všech, Imrahil, kníže Dol Amrothu, příbuzný Pána, se zlacenými praporci, jež nesly jeho znak lodi a stříbrné labutě, s družinou obrněných rytířů na šedých koních a za nimi sedm set ozbrojenců urostlých jako šlechtici, s šedýma očima a tmavými vlasy. Cestou zpívali.

A to bylo vše, celkem ani ne tři tisíce. Víc už jich nemělo přijít. Jejich výkřiky a těžký krok vstoupily do města a dozněly. Diváci chvíli stáli mlčky. Ve vzduchu visel prach, protože vítr ustal, a večer byl tíživý. Blížila se již hodina zavření Brány a rudé slunce zašlo za Mindolluinu. Na město se snášel stín.

Pipin vzhlédl a zdálo se mu, že obloha zpopelavěla, jako by nad nimi doširoka visel prach a kouř a světlo jím procházelo mdle. Na západě však slunce všechen dým zažehlo a Mindolluina se teď černala proti doutnajícímu, jantarově stříkanému ohni. „Tak končí krásný den v hněvu!" řekl, zapomínaje na chlapce po svém boku.

„To ano, jestli se nevrátím před večerními zvony," řekl Bergil. „Pojď! Troubí trubka, Brána se bude zavírat."

Ruku v ruce se vrátili do Města, poslední, kdo prošel, než Bránu zavřeli, a když došli do Lampářské ulice, všechny zvony na věžích vážně odbíjely. V mnoha oknech se rozžíhala světla a z domů a ubytoven ozbrojenců u opevnění se ozýval zpěv.

„Zatím se měj dobře!" řekl Bergil. „Pozdravuj tátu a poděkuj mu, že mi poslal takovou společnost. Prosím tě, přijď zase brzo. Skoro bych si přál, aby nebyla válka, protože to bychom se spolu pobavili. Mohli jsme zajet do Lossarnachu k dědečkovi, na jaře je tam hezky, lesy a louky jsou samá kytka. Ale třeba se tam ještě spolu podíváme. Našeho Pána nikdy nepřemůžou a můj táta je ohromně statečný. Měj se dobře a vrať se!"

Rozloučili se a Pipin spěchal zpátky do citadely. Připadala mu daleko. Uřítil se a dostal velký hlad, a noc padala rychle. Byla temná, na nebi ani hvězdička. Přišel do jídelny pozdě. Beregond ho radostně pozdravil a posadil ho k sobě, aby mu vyprávěl o synovi. Po jídle Pipin chvíli poseděl a pak se rozloučil, protože na něho přišla divná zasmušilost a velice teď toužil po Gandalfovi.

„Trefíš?" řekl Beregond ve dveřích malé síně na severní straně citadely, kde seděli. „Je černá noc, tím černější, že přišel rozkaz ztlumit světla ve městě a na opevnění nenechat svítit vůbec žádné. A řeknu ti novinu jiného druhu: zítra budeš časně povolán k Pánu De-nethorovi. Obávám se, že tě Třetí oddíl nedostane. Přesto doufám, že se ještě sejdeme. Měj se dobře a spi klidně." Obydlí bylo temné, jen na stole svítila lucernička. Gandalf tam nebyl. Zasmušilost padala na Pipina víc a víc. Vylezl na lavici a snažil se vykouknout z okna, bylo to však jako dívat se do inkoustové tůně. Slezl, zavřel okenici a šel do postele. Chvíli ležel a naslouchal, kdy se vrátí Gandalf, a potom neklidně usnul.

V noci ho probudilo světlo a viděl, že Gandalf přechází po místnosti za záclonou výklenku. Na stole byly svíce a svitky pergamenu.

Slyšel čaroděje povzdechnout a zamumlat: „Kdy se vrátí Fara-mir?"

„Nazdar!" řekl Pipin a vystrčil hlavu ze záclony. „Myslel jsem, že jste na mě úplné zapomněl. Rád vás zase vidím. Byl to dlouhý den."

„Ale noc bude příliš krátká," řekl Gandalf. „Vrátil jsem se sem, protože musím mít chvíli klidu a samoty. Měl bys spát, dokud máš postel. Za východu slunce tě zase odvedu k Pánu Denethorovi. Vlastně ne, až přijde výzva, ne za východu slunce. Začala Tma. Žádné svítání nebude."