ČERNÁ BRÁNA SE OTVÍRÁ

 

Za dva dny se celá západní armáda shromáždila na Pelennoru. Vojsko skřetů a Východňanů se z Anórienu obrátilo nazpět, ale pronásledováno a rozháněno Rohiry se dalo téměř bez boje na útěk ke Cair Androsu, když byla tato hrozba odstraněna a z jihu přišly posily, město bylo dobře osazeno. Zvědové hlásili, že na východě až po Křižovatku padlého krále nezůstal na silnicích jediný nepřítel. Všechno teď bylo připraveno k poslednímu vrhu.
Legolas a Gimli měli zase jet spolu v Aragornově a Gandalfově oddílu, který jel s Dúnadany a Elrondovými syny jako předvoj. Ale Smíšek jet neměl a styděl se.
„Na takovou cestu ještě nejsi zdráv," řekl Aragorn. „Ale nestyď se. Neuděláš-li v této válce nic víc, vysloužil sis už velikou čest. Půjde Peregrin a bude zastupovat Krajany, a nezáviď mu tuhle vyhlídku na nebezpečí, protože dělal sice, co mu štěstí dopřálo, ale tobě a tvému činu se teprve bude muset vyrovnat. Pravda je ovšem, že všichni jsou teď ve stejném nebezpečí. Náš úkol možná bude znamenat hořký konec před Branou Mordoru, ale stane-li se to, nakonec se dostane i na tebe buď tady, nebo kdekoliv jinde tě stihne černá záplava. Sbohem!"
A tak teď Smíšek sklíčeně stál a pozoroval řazení armády. Byl s ním Bergil a i on byl skleslý. Jeho otec měl totiž vést do pochodu oddíl mužů z Města, nemohl se vrátit do Stráže, dokud nebude rozsouzen jeho případ. V tom oddíle měl pochodovat také Pipin jako gondorský voják. Smíšek viděl opodál jeho malou, ale vzpřímenou postavičku mezi vysokými muži z Minas Tirith.
Konečně zazněly trubky a vojsko se pohnulo. Četa za četou, oddíl za oddílem zatáčeli a odcházeli na východ. Smíšek tam stál ještě dlouho po tom, co zmizeli z dohledu po velké cestě k hlavní silnici. Jitřní slunce naposled zablesklo na kopí a přilbě a on tam pořád zůstával se sklopenou hlavou a s těžkým srdcem, cítil se bez přátel a sám. Všichni, na kom mu záleželo, odešli do tmy, která visela na východní obloze, v srdci měl málo naděje, že je ještě někdy uvidí.
Do paže se mu vrátila bolest, jako by ji přivolala jeho zoufalá nálada. Cítil se slabý a starý a sluneční světlo ochabovalo. Vytrhl ho dotek Bergilovy ruky.
„Pojďte, pane Periane!" řekl chlapec. „Vidím, že vás to ještě bolí. Pomohu vám zpátky k uzdravovatelům. Ale nebojte se! Oni se vrátí. Muži z Minas Tirith nebudou nikdy poraženi. A teď mají Pána Elfkama a taky Beregonda ze Stráže."
Před polednem došla armáda do Osgiliathu. Tam pilně pracovali všichni dělníci a řemeslníci, které bylo možno vyslat. Někteří posilovali přívozy a mosty z člunů, které postavili nepřátelé a na útěku zčásti zničili, někteří sbírali zásoby a kořist. Jiní rychle stavěli zátarasy na východě za Řekou.
Předvoj prošel troskami starého Gondoru, přes Reku a pak nahoru přímou silnicí, kterou za dnů slávy zbudovali od sličné Věže slunce k vysoké Věži měsíce, z níž se dnes stala Minas Morgul. Pět mil za Osgiliathem zastavili a ukončili první denní pochod.
Jezdci však pokračovali a do večera byli u Křižovatky s velikým kruhem stromů. Všude bylo ticho. Neviděli žádné známky nepřátel, nezaslechli výkřik ani volání, ze skal ani z houštin nevylétla jediná střela, přesto celý den cítili, jak ostražitost krajiny roste. Stromy a kameny, tráva i listí naslouchaly. Tma se rozptýlila. Daleko v údolí Anduiny zapadalo slunce a bílé štíty hor se rděly v modrém vzduchu, nad Ephel Dúath však visel stín a chmura.
Pak postavil Aragorn trubače na všechny čtyři cesty, jež se sbíhaly v kruhu stromů, ti zatroubili mocnou fanfáru a hlasatelé vzkřikli: „Gondorští Páni se vrátili a berou si zpět celou tuto zemi, jež jim patří." Ohavnou skřeti hlavu nasazenou na kamenné postavě shodili a rozbili na kusy, pozvedli hlavu starého krále a vrátili ji na místo. Zůstala korunovaná zlatými a bílými květy. Muži pracně omyli a odřeli nečisté škrábanice, kterými skřeti pomalovali kámen.
V rozhovoru předtím někteří radili, aby se nejdřív zaútočilo na Minas Morgul, a bude-li možné se jí zmocnit, aby byla naprosto zničena. „A možná," řekl Imrahil, „že k útoku na Temného pána bude cesta odtud do průsmyku snazší než jeho severní brána."
Gandalf však naléhavě mluvil proti, jednak proto, že v údolí sídlilo zlo, jež obracelo lidskou mysl k šílenství a hrůze, a také pro novinu, kterou přinesl Faramir. Jestliže se totiž Ten, kdo nese Prsten, skutečně pokusil o tuto cestu, rozhodně by k ní neměli obracet Oko Mordoru. Druhého dne, když dorazil hlavní voj, nechali tedy na Křižovatce silnou stráž, aby se mohla postavit k obraně, kdyby Mordor poslal vojsko přes Morgulský průsmyk nebo kdyby táhli další muži z Jihu. Pro tuto stráž vybrali zejména lučištníky, kteří se vyznali v Ithi-lienu a mohli se skrývat v lesích a na svazích kolem křižovatky cest. Gandalf a Aragorn však s předvojem vjeli do ústí Morgulského údolí a pohlédli na zlé město. Bylo temné a bez života, skřeti a menší mor-dorští netvoři, kteří tam sídlili, totiž zahynuli v bitvě a nazgúlové byli pryč. Přesto byl vzduch v údolí těžký strachem a nepřátelstvím. Zbořili zlý most, zažehli rudé plameny v ohavných polích a odjeli.
Příštího dne, třetího, co se vypravili z Minas Tirith, zahájilo vojsko pochod po silnici na sever. Od Křižovatky k Morannonu to bylo asi sto mil a nikdo nevěděl, co se jim může přihodit, než dojdou tak daleko. Šli neskrývaně, ale opatrně, s jízdními vyzvědači před sebou na silnici a s pěšími po stranách, zejména na východním boku, tam totiž byly tmavé houštiny a nerovný skalnatý kraj strží a trčících balvanů, za nimiž se zvedaly hrbolaté, dlouhé a ponuré svahy Ephel Dúath. Počasí zůstávalo krásné a vítr stále vál od západu, ale chmury a tesklivé mlhy, které lpěly na Horách stínu, nemohlo odvát nic, za nimi se občas do povětří zvedal hustý dým.
Co chvíli nechal Gandalf zatroubit a hlasatelé volali: „Gondorští Páni přicházejí! Ať všichni opustí tuto zemi nebo se vzdají!" Ale Imrahil se ozval: „Neříkejte gondorští Páni. Říkejte král Elessar. Vždyť je to pravda, přestože ještě nedosedl na trůn, a Nepřítel se víc zamyslí, když budou hlasatelé používat toho jména." Od té doby hlasatelé třikrát za den provolávali příchod krále Elessara. Nikdo však na výzvu neodpovídal.
Přestože pochodovali v zdánlivém míru, srdce celého vojska, od nejvyššího k nejnižšímu, byla skleslá a s každou mílí, kterou ušli na sever, padala na ně těžší předtucha zlého. Pomalu končil druhý den jejich pochodu od Křižovatky, když se jim poprvé naskytla příležitost k bitvě. Silné vojsko skřetů a Východňanů se totiž pokusilo nápadnout vedoucí oddíly ze zálohy, bylo to právě v místě, kde Faramir číhal na Haradské a silnice procházela hlubokým úvozem ve výběžku východních kopců. Kapitáni Západu byli ovšem včas varováni svými vyzvědači, zkušenými muži z Henneth Annúnu, které vedl Mablung, a tak se do pasti dostali sami číhající. Jezdci totiž udělali širokou objížďku na západ a vpadli na nepřátele z boku a zezadu a pobili je neboje zahnali na východ do kopců.
Vítězství však Kapitány příliš nepovzbudilo. „Je to jen klička," řekl Aragorn, „a hlavním účelem bylo, soudím, svést nás k falešnému odhadu Nepřítelovy slabosti, ne že by se nám pokoušel nějak vážně ublížit, aspoň prozatím." Toho večera přilétli nazgúlové a od té doby sledovali každý pohyb vojska. Pořád táhli vysoko, kam dohlédl jen Legolas, a přece bylo cítit jejich přítomnost jako hlubší stín a zatmí-vání slunce, a třebaže Prstenové přízraky dosud nenalétávaly na své nepřátele a nekřičely, hrůzu z nich nebylo možno setřást.
Tak se vlekl čas a beznadějná výprava. Čtvrtý den za Křižovatkou a šestý den od Minas Tirith došli konečně na hranice zemí živých a vstoupili do zpustlých končin, které se táhly před branami průsmy-ku Cirith Gorgor. Dohlédli až k močálům a poušti, které se táhly na sever a západ od Emyn Muilu. Tak bezútěšné byly ty kraje a tak hluboký děs na nich spočíval, že někteří z vojska docela ztratili zmužilost a nedokázali ani jít, ani jet dál na sever.
Aragorn na ně hleděl a v očích měl spíš lítost než hněv, byli to totiž mladíci z Rohanu, z dalekých Západních úvalů, a sedláci z Lossarnachu, pro něž byl Mordor od dětství jméno plné zla, a přece neskutečné, pověst, jež neměla díl v jejich prostém životě, teď kráčeli jako lidé v ohavném snu, který se stal skutečností, a nerozuměli té válce ani tomu, proč je sem osud zavedl.
„Jděte!" řekl Aragorn. „Zachovejte si však trochu cti a neutíkejte. A je jeden úkol, o který se můžete pokusit: tak nebudete zcela zahanbeni. Dejte se na jihozápad, až přijdete ke Cair Androsu, a jestliže jej dosud drží nepřátelé, jak se domnívám, dobuďte ho zpět, budete-li moci, a držte jej až do konce a braňte Gondor a Rohan!"
Nato se někteří zastyděli před jeho milosrdenstvím, přemohli strach a šli dál, ostatní získali novou naději, když slyšeli o mužném činu, na jaký stačí a k němuž se mohou obrátit, a odešli. A tak, protože mnoho mužů již bylo ponecháno na Křižovatce, přišli nakonec
Kapitáni Západu vyzvat k boji Černou bránu a mordorskou moc s méně než šesti tisíci muži.
Postupovali teď pomalu a každou hodinu očekávali odpověd na výzvu. Shlukli se dohromady, protože vysílat zvědy nebo malé skupiny z hlavního voje znamenalo plýtvat muži. Za večera pátého dne pochodu od Morgulského údolí se naposledy utábořili a rozžehli okolo sebe ohně z odumřelého chrastí a vřesu, které posbírali kolem. Probděli noční hodiny a byli si vědomi toho, že kolem obcházejí a plíží se různí tvorové, a slyšeli vytí vlků. Vítr odumřel a vzduch se zdál nehybný. Viděli pramálo, protože bylo sice bezmračno a měsíc už čtvrtý den rostl, ale ze země vyvstával kouř a výpary a bílý srpek byl zahalen rubášem mordorských mlh.
Ochladilo se. S ránem se opět probudil vítr, ale nyní vál od severu a brzy zesílil. Všechno, co v noci obcházelo, zmizelo a země se zdála pustá. Na severu se mezi páchnoucími děrami rozkládaly první velké hromady a pahorky hlušiny, roztlučeného kamení a spálené zeminy, zvratky mordorských červů, nedaleko na jihu se však již rýsovalo veliké opevnění Cirith Gorgoru: Černá brána uprostřed a po obou stranách vysoké a temné Zubové věže. Na posledním pochodu totiž Kapitáni odbočili ze staré silnice, když zahýbala na východ, aby se vyhnuli nebezpečí číhajícímu v kopcích, takže nyní přistupovali k Morannonu od severozápadu jako předtím Frodo.
Ohromná železná křídla Černé brány byla pod mračným obloukem pevně zavřená. Na cimbuří nebylo nic vidět. Všechno mlčelo a pozorovalo. Došli až na konec svého bláznovství a stáli ztraceně a zkřehle v šedém světle černého dne před věžemi a valy, které jejich vojsko nemělo naději vzít útokem, ani kdyby přitáhlo s sebou veliké, mocné stroje a kdyby Nepřítel neměl víc sil, než co by postavil k bráně a k hradbám. Přitom věděli, že všechny kopce a skály před Mo-rannonem jsou plné skrytých nepřátel a stínové defilé vzadu je skrz naskrz provrtáno hemživou zlou havětí. Jak stáli, viděli všechny naz-guly, jak se společně vznášejí nad Zubovými věžemi jako supi, a věděli, že jsou pozorováni. Přesto Nepřítel nedával žádné znamení.
Neměli teď na vybranou: museli dohrát svou úlohu až do konce. Aragorn tedy rozestavil vojsko, jak nejlépe mohl, stáhli se na dva veliké pahorky spáleného kamene a zeminy, které skřeti navršili za roky dřiny. Před nimi se k Mordoru táhlo bahnisko páchnoucího bláta a smradlavých tůní. Když bylo všechno seřazeno, Kapitáni vyjeli kupředu k Černé bráně se silnou jezdeckou stráží, s praporcem, hlasateli a trubači. Byl tam Gandalf jako první herold, Aragorn s Elron-dovými syny, Éomer Rohanský a Imrahil, Legolas, Gimli a Peregrin byli rovněž vyzváni, aby přišli, aby tak všichni z nepřátel Mordoru měli svého svědka.
Přijeli na doslech k Morannonu, rozvinuli praporec a zatroubili na trubky, hlasatelé vystoupili a poslali své hlasy přes cimbuří Mordoru.
„Vyjděte ven!" volali. „Ať vyjde Pán Černé země! Bude na něm vykonána spravedlnost. Vedl nespravedlivou válku proti Gondoru a uchvátil jeho země. Král Gondoru proto žádá, aby pykal za své zlé činy a pak navždy odešel. Vyjděte ven!"
Bylo dlouho ticho a ze zdi ani z brány nebylo slyšet žádný výkřik, žádný zvuk v odpověď. Ale Sauron měl už hotovy své plány a chtěl si nejprve s myškami krutě pohrát, než zasadí smrtelnou ránu. A tak, právě když Kapitáni chtěli obrátit, ticho bylo náhle prolomeno. Dlouze zarachotily bubny jako hřmění v horách a pak zabučely rohy, jež roztřásly samotný kámen a muže ohlušily. Nato se s řinčením rozlétly střední dveře Černé brány a z nich vyšlo poselstvo Temné věže.
V čele jel kdosi vysoký a zlý na černém koni, byl-li to kůň, bylo to totiž veliké a ohyzdné a na obličeji to mělo děsivou masku podobnou spíš lebce než živé hlavě a v očních důlcích a nozdrách hořel plamen. Jezdec byl celý v černém hávu a černá byla i jeho vznosná přilbice, přesto to nebyl Prstenový přízrak, ale živý člověk. Byl to Pobočník věže Barad-důr a jeho jméno nepřipomíná žádný příběh. Sám je zapomněl a říkal: „Jsem Ústa Sauronova." Vypráví se však, že to byl odpadlík, jenž pocházel z plemene těch, jimž se říkalo Černí Númenorejci, zbudovali si totiž sídla ve Středozemí za let Sauronova panství a uctívali ho, protože milovali zlé poznání. Vstoupil do služeb Temné věže, když opět povstala, a pro svou zchytralost vystupoval stále výše v přízni Pána, naučil se velikému černokněžnictví, znal velkou část Sauronovy mysli a byl krutější než všichni skřeti.
To on teď vyjel a s ním skupinka jeho vojáků v černém brnění a s jediným praporcem, celým černým až na rudé Zlé oko. Zastavil pár kroků před Kapitány Západu, změřil si je a zasmál se.
„Je tady v té sebrance někdo oprávněný, aby se mnou jednal?" zeptal se. „Má tu vůbec někdo vtip, aby mi rozuměl? Ty rozhodně ne!" výsměšně se obrátil k Aragornovi s opovržením. „Krále nedělá elfí sklíčko ani takováhle sběř. Kdejaký loupežník z kopců předvede lepší průvod!"
Aragorn v odpověd neřekl nic, ale upřel pohled do očí druhého a tak chviličku zápasili, zanedlouho, přestože Aragorn se nepohnul, ani se nedotkl zbraně, se však jeho protivník schoulil a couvl jako před hrozbou úderu. „Jsem herold a vyslanec a nesmím být napaden!" vykřikl.
„Kde platí takové zákony," řekl Gandalf, ,je také zvykem vyslanců nechovat se opovážlivě. Nikdo ti ale nevyhrazoval. Od nás se nemáš čeho obávat, dokud nevyřídíš své poselství. Pokud ovšem tvůj pán nezmoudřel, pak budeš v nebezpečí ty i všichni ostatní jeho služebníci."
„Tak!" řekl posel. „Ty jsi tedy mluvčím, šedá brado? Copak jsme o tobě neslýchali, že se potuluješ a z bezpečné vzdálenosti ustavičně kuješ zlomyslné pikle a děláš neplechu? Tentokrát jsi však strčil nos příliš daleko, Mistře Gandalfe, a uvidíš, co se stane tomu, kdo tká bláznovské pavučiny Sauronovi Velikému u nohou. Mám věci, které jsem ti měl ukázat - právě tobě, odvážíš-li se přijít." Pokynul jednomu ze své stráže a ten předstoupil s uzlíkem zabaleným v černé látce. Posel ji rozbalil a k úžasu a úleku všech Kapitánů pozvedl krátký mečík, který nosil Sam, pak šedý plášť s elfí sponou a nakonec mitri-lovou kazajku, kterou nosíval Frodo pod roztrhanými šaty. Před očima se jim začernalo a v okamžiku ticha se jim zdálo, že svět se zastavil, ale jejich srdce jsou mrtvá a poslední naděje pryč. Pipin, který stál za knížetem Imrahilem, skočil vpřed s bolestným výkřikem.
„Ticho!" řekl Gandalf přísně a strčil ho zpátky, posel se však hlasitě zasmál. „Tak ty máš s sebou ještě jednoho takového pidimužíka!" zvolal.
„Nechápu, k čemu ti slouží, ale posílat je na výzvědy do Mordo-ru je ještě větší bláznovství, než je u tebe obvyklé. Přesto mu děkuji, protože vidím, že přinejmenším tenhle harant už ty věci viděl, a teď bys je marně zapíral."
„Nepřeji šije zapírat,'1'' řekl Gandalf. „Ano, znám je všechny, i jejich původ, a i když se vysmíváš, ty, nečistá Ústa Sauronova, nemůžeš říci tolik. Ale proč je přinášíš?"
„Trpasličí brnění, elfí plášť, meč padlého Západu a špeh z toho krysího Kraje - necukej sebou! My to dobře známe - tady jsou znaky spiknutí. Možná že byste toho, kdo je nosil, postrádali celkem snadno, a možná že ne, třeba je vám drahý? Pokud ano, rychle se poraďte s tou špetkou rozumu, která vám zbyla. Sauron totiž špehy nemá rád a jeho osud teď závisí na vaší volbě."
Nikdo mu neodpovídal, viděl však jejich tváře zešedlé strachem a hrůzu v jejich očích a zasmál se znovu, protože se mu zdálo, že jeho hra se daří.
„Dobrá, dobrá," řekl. „Vidím, že vám byl drahý. Nebo jste nechtěli, aby jeho poslání selhalo? Už selhalo. Teď bude snášet pomalá muka během let, tak dlouhá a pomalá, jak jen to dovede naše umění ve Velké věži, a nebude nikdy propuštěn, leda snad až se změní a zlomí, pak se k vám může vrátit a vy uvidíte, co jste udělali. To se stane zcela určitě - jestliže nepřijmete podmínky mého Pána."
„Jmenuj podmínky," řekl Gandalf vyrovnaně, ale ti, kteří stáli okolo, viděli, že má ve tváři úzkost, vypadal nyní jako starý a seschlý kmet, zdrcený, konečně poražený. Nepochybovali, že přijme.
„Toto jsou podmínky," řekl posel a usmíval se, když pohlížel z jednoho na druhého. „Gondorská sebranka a její podvedení spojenci se okamžitě stáhnou za Anduinu, když se nejdřív zavážou, že už nikdy nepozdvihnou zbraně proti Sauronovi Velikému, ať otevřeně nebo skrytě. Všechny země na východ od Anduiny budou navždy a jedině Sauronovy. Země na západ od Anduiny až po Mlžné hory a Rohanskou bránu budou Mordoru odvádět daň a muži tam nebudou nosit zbraň, ale budou smět spravovat své vlastní záležitosti. Pomohou však znovu vybudovat Železný pas, který zbujně zničili, a ten bude Sauronův a v něm bude bydlit jeho pobočník, ne Saruman, ale někdo hodnější důvěry."
Hleděli do poslových očí a četli jeho myšlenku. On měl být tím pobočníkem a strhnout vše, co zbylo ze Západu, pod svou moc, on měl být jejich tyranem a oni jeho otroky.
Gandalf ale řekl: „To chcete mnoho za vydání jednoho služebníka: tak by tvůj Pán dostal výměnou to, co bude muset jinak vybojovat mnoha válkami! Nebo snad Gondorské pole zničilo jeho válečné naděje, takže se snížil k handrkování? A i kdybychom opravdu cenili toho vězně tak vysoko, jakou máme záruku, že Sauron, ten nízký mistr zrady, splní svou část smlouvy? Kde je vězeň? Ať je vyveden a je nám předán. Potom zvážíme tyto požadavky."
Tu se Gandalfovi, který svého soupeře upřeně pozoroval, jako by šermoval se smrtelným nepřítelem, zazdálo, že si posel na chviličku, jen co by nabral dech, neví rady, přesto se opět rychle rozesmál.
„Nežertuj ve své opovážlivosti s Ústy Sauronovými!" zvolal. „Žebráš o záruku! Sauron ji nedává. Když prosíš o slitování, nejdřív musíš udělat, co žádá. Toto jsou jeho podmínky. Ber, nebo nech tak!"
„Tohle beru!" řekl Gandalf náhle. Odhodil plášť a bílé světlo zasvitlo na tom černém místě jako meč. Ohavný posel ucouvl před jeho pozvednutou rukou. Gandalf přikročil a vytrhl mu předměty: kazajku, plášť a meč. „To si vezmeme na památku našeho přítele," zvolal. „Ale vaše podmínky, ty naprosto odmítáme. Táhni, protože tvé poselství skončilo a blíží se tvá smrt. Nepřišli jsme sem plýtvat slovy a vyjednávat se Sauronem, nevěrným a prokletým, tím méně s jeho sluhou. Jdi odtud!"
To už se posel Mordoru nesmál. Tvář se mu zkřivila ohromením a hněvem jako dravému zvířeti, které se hrbí nad kořistí a najednou je šlehne přes čumák palčivý prut. Zmocnila se ho zuřivost, ústa se mu zpěnila a z hrdla se mu draly nesrozumitelné zvuky běsnění. Pohlédl však do nelítostných tváří Kapitánů a do jejich smrtících očí a strach přemohl jeho vztek. Hlasitě vykřikl, obrátil se, skočil na koně a se svým mužstvem odjížděl jako šílenec zpátky k Cirith Gorgoru. Cestou však jeho vojáci zatroubili na roh dávno dohodnuté znamení, ještě než byli v bráně, Sauron sklapl past.
Bubny zarachotily a vzlétly ohně. Mohutná křídla Černé brány se rozlétla doširoka. Z ní proudilo veliké vojsko tak rychle, jako vířící voda, když se zvedne propust.
Kapitáni opět nasedli a jeli zpátky a z mordorského vojska se ozval výsměšný jek. Vzduchem se dusivě vznesl prach, když zneda-leka připochodovalo vojsko Východňanů, kteří čekali na znamení ve stínu Ered Lithui za vzdálenější věží. Z kopců po obou stranách Mo-rannonu se lili nespočetní skřeti. Muži ze Západu byli v pasti. Šedé pahorky, kde stáli, měly brzy obklopit síly desetkrát větší, než měli oni, a oblít je mořem nepřátel. Sauron uchopil nabízenou návnadu ocelovými čelistmi.
Aragornovi zbývalo málo času na uspořádání bitvy. Na jednom kopci stanul s Gandalfem a tam se, krásná a zoufalá, vztyčila zástava se Stromem a hvězdami. Na druhém kopci stály vedle sebe praporec Rohanu a Dol Amrothu, Bílý kůň a Stříbrná labuť. Kolem obou kopců utvořili kruh hledící do všech stran a ježící se kopími a meči. Avšak vpředu, naproti Mordoru, kam měl dopadnout první ostrý nápor, stáli nalevo synové Elrondovi s Dúnadany kolem sebe a napravo kníže Imrahil s urostlými a sličnými muži z Dol Amrothu a vybranými muži Strážní věže.
Vál vítr a trubky zpívaly a šípy kvílely, slunce stoupající k jihu však bylo zahaleno závojem mordorských dýmů a vzdáleně probleskovalo hrozivým oparem pochmurně a rudé, jako by končil den anebo možná veškerý svět světla. A pak z houstnoucího mraku přilétli nazgulové se studenými hlasy a volali smrt, tu hasla všechna naděje.
Pipin se shrbil, zdrcen hrůzou, když slyšel Gandalfa odmítat podmínky a odsuzovat Froda k mučení ve Věži, už se však opanoval a teď stál vedle Beregonda v první řadě Gondorských s Imrahilovými muži. Zdálo se mu totiž nejlepší zemřít brzy a nechat za sebou hořký příběh svého života, protože všechno bylo v troskách.
„Kdyby tu tak byl Smíšek," slyšel se a rychlé myšlenky se mu hnaly hlavou, zatímco pozoroval nepřátele, jak se ženou do útoku. „Tak, tak, teď aspoň rozumím trochu lip chudákovi Denethorovi. Mohli bychom se Smíškem umřít spolu, a když už umřít musíme, proč ne? No, není tady. Doufám, že skončí příjemněji. Ale teď se musím snažit."
Vytasil meč, pohlédl na něj a na propletené zlaté a červené kresby. Vzletné númenorské písmo na čepeli se lesklo jako oheň. „Ten vyrobili právě pro takovou hodinu," pomyslel si. „Kdybych tak s ním mohl srazit toho ohavného posla, pak bych se skoro vyrovnal Smíškovi. Dobře, nějakou tu šerednou havěť pobiju, než bude konec. Ale rád bych ještě jednou viděl sluníčko a chládek a zelenou trávu!"
Jak tak přemýšlel, narazil do nich první útok. Skřetům zabránila v postupu bahniska ležící před kopci. Zastavili se a metali do řad obránců šípy. Mezi nimi však rázoval vpřed se zvířeckým rykem oddíl horských obrů z Gorgorothu. Byli větší a rozložitější než muži a na sobě měli jen těsně přiléhající síť rohovatých šupin, nebo to snad byla jejich ohavná kůže, měli veliké černé okrouhlé štíty a v uzlovatých rukou třímali těžká kladiva. Bezohledně naskákali do tůní a přebrodili je a cestou řvali. Jako bouře padli na řadu gondorských mužů a bili je do přilbic, hlav, paží a štítů jako kováři ohýbající horké železo. Beregond byl Pipinovi po boku omráčen a překonán padl, veliký náčelník obrů, který ho srazil, se nad ním sklonil a natahoval pařát, obludy totiž prokusovaly hrdlo těm, které povalily.
Tu Pipin bodl vzhůru a popsaná čepel ze Západní říše prorazila tlustou kůži a hluboko se zaryla obru do útrob. Černá krev vystříkla. Zapotácel se a zřítil se dolů jako padající skála, pohřbívající všechny pod sebou. Pipina zavalila černota, puch a drtivá bolest a jeho mysl se propadala do veliké tmy.
„Takže to končí, jak jsem tušil," říkala jeho myšlenka, třepetajíc se pryč, a trochu se v něm zasmála, než ulétla, málem s veselou odhazovala konečně všechny pochybnosti a starosti a strach. A pak, jak se na křídlech nesla do zapomnění, zaslechla hlasy a zdálo se, že křičí v jakémsi zapomenutém světě kdesi vysoko:
„Přilétají orli! Přilétají orli!"
Pipinova myšlenka ještě na okamžik zaotálela. „Bilbo!" řekla. „Ale ne, to bylo v jeho příběhu, dávno, dávno. Tohle je můj příběh a ten teď končí. Sbohem!" A pak uletěla do dáli a jeho oči už nic neviděly.