POSLEDNÍ ROZMLUVA 

Po dni bitvy přišlo jitro a bylo krásné, s lehkými obláčky, a vítr se obracel na západ. Legolas a Gimli vstali časně a prosili o dovolení jít do města, dychtili totiž vidět Smíška a Pipina.

„Je příjemné vědět, že ještě žijí," řekl Gimli, „dost jsme se přece kvůli nim nadřeli na pochodu přes Rohan a nerad bych takovou námahu docela vyplýtval."

Elf a trpaslík společně vešli do Minas Tirith a lidé, kteří je viděli, žasli nad takovým společenstvím, neboť Legolas byl krásnější než lidé a jasným hlasem si zpíval elfí píseň, když kráčel ránem, kdežto Gimli rázoval vedle něho, hladil si vous a civěl kolem sebe.

„Najde se tu dobrá kamenická práce," řekl, dívaje se po zdech, „ale některá už tak dobrá není a ulice se daly rozvrhnout lip. Až se Aragorn ujme svého, nabídnu mu služby kameníků z Hory a uděláme z toho město, na které bude moci být hrdý."

„Potřebuje víc zahrad," řekl Legolas. „Domy jsou mrtvé a málo toho tady roste a raduje se. Jestliže se Aragorn ujme svého, lid z Lesa mu přinese zpěvné ptáky a stromy, které neumírají."

Konečně přišli ke knížeti Imrahilovi. Legolas na něho pohlédl a hluboce se poklonil, viděl totiž, že tady je vpravdě kdosi, kdo má v žilách elfí krev. „Buď zdráv, pane!" řekl. „Už je to dlouho, co Nimrodelští odešli z lórienských lesů, a přece je ještě vidět, že ne všichni odpluli z amrothského přístavu přes vodu na západ."

„To říká stará moudrost mé země," řekl kníže, „ale nikdo ze Sličného lidu se tam už nesčítané roky neukázal. A žasnu, že tu teď jednoho vidím uprostřed bolesti a války. Co hledáš?"

„Jsem jeden z devíti druhů, kteří se vydali s Mithrandirem z Imladris," řekl Legolas, „a s tímhle trpaslíkem, který je můj přítel, jsme přišli s Pánem Aragornem. Teď bychom však rádi viděli své přátele Smělmíra a Peregrina, které prý máš ve své péči."

„Jsou v Domech uzdravování," řekl Imrahil, „dovedu vás tam."

„Postačí, když s námi někoho pošleš, pane, aby nás vedl," řekl Legolas. „Aragorn ti totiž posílá poselství. Nepřeje si v této době opět vstoupit do Města. Přesto je třeba, aby se velitelé ihned poradili, a prosí, abyste s Éomerem Rohanským co nejdříve sešli dolů k jeho stanům. Mithrandir už tam je."

„Přijdeme," řekl Imrahil a zdvořile se rozloučili.

„Je to řádný šlechtic a velký kapitán," řekl Legolas. „Má-li Gon-dor takové muže ještě v dnešních časech úpadku, veliká musela být jeho sláva, když povstal."

„A ta dobrá kamenická práce je bezpochyby ta starší a vznikla, když stavěli město," řekl Gimli. „Tak je to s věcmi, které začnou lidé, vždycky: na jaře přijde mráz nebo v létě padlí a ony nesplní, co slibovaly."

„Přesto málokdy zajdou bez semene," řekl Legolas. „A to bude ležet v prachu a hnilobě a vzejde znovu tehdy a tam, kde to nečekáme. Činy lidí nás přetrvají, Gimli."

„A stejně z nich nakonec nebude tolik, kolik mohlo být, hádal bych," řekl trpaslík.

„Na to elfové neznají odpověď," řekl Legolas.

V tu chvíli přišel služebník knížete a zavedl je do Domů uzdravování, tam našli své přátele v zahradě a bylo to veselé setkání. Chvíli se procházeli a povídali si a radovali se z kratičkého míru a odpočinku zrána na větrných kruzích Města. Když pak byl Smíšek unavený, šli se posadit na zeď a před sebou měli palouk Domů uzdravování, na jih od nich se ve slunci třpytila Anduina a odplouvala, kam ani Legolas nedohlél - do širých rovin a zeleného oparu Lebenninu a jižního Ithilienu.

Legolas zmlkl, zatímco ostatní rozmlouvali, zahleděl se do slunce a uviděl bílé mořské ptáky máchající křídly proti proudu Reky.

„Podívejte!" řekl. „Rackové! Letí hluboko do vnitrozemí. Vzbuzují můj údiv a zneklidnili mé srdce. Nikdy v životě jsem se s nimi nesetkal, dokud jsme nepřišli do Pelargiru. Tam jsem slyšel jejich křik ve vzduchu, když jsme vjížděli do bitvy o lodě. Tehdy jsem zůstal stát a zapomněl na válku ve Středozemí. Ty kvílivé hlasy ke mně mluvily o Moři. Moře! Běda! Ještě jsem je neviděl. Ale hluboko v srdci všeho mého rodu leží touha po Moři a tu je nebezpečné probudit. Ach, ti rackové! Teď už nenajdu klid pod bukem ani pod jilmem."

„To neříkej!" řekl Gimli. „Ve Středozemí je ještě spousta věcí k vidění a musí se udělat veliká práce. Ale když všechen Sličný lid odejde do Přístavů, svět bude šedivější pro ty, kterým je souzeno zůstat."

„Ano, šedivý a ponurý!" řekl Smíšek. „Nesmíte do Přístavů, Le-golasi. Pořád tu budou lidi, velcí nebo malí, kteří vás budou potřebovat, a dokonce i pár moudrých trpaslíků jako Gimli. Aspoň doufám. Ačkoli nějak cítím, že to nejhorší v téhle válce teprve přijde. Tolik bych chtěl, abychom už to měli za sebou, a šťastně za sebou!"

„Nebuď takový mrzout!" křikl Pipin. „Sluníčko svítí a jsme tu zas aspoň na den na dva spolu. Chci toho slyšet o vás o všech víc. No tak, Gimli, už od rána jste s Legolasem samá zmínka o vaší podivné cestě s Chodcem, ale nic jste mi o ní neřekli."

„Tady sice svítí slunce," řekl Gimli, „ale na tu cestu mám vzpomínky, které se mi nechce vytahovat na světlo. Kdybych byl věděl, co mám před sebou, myslím, že by mě na Stezky Mrtvých nedostalo žádné přátelství."

„Stezky Mrtvých?" řekl Pipin. „Slyšel jsem, že to říkal Aragorn, a byl jsem zvědav, co tím myslí. Neřekneš nám toho víc?"

„Nerad," řekl Gimli. „Na té cestě jsem byl totiž zahanben: já, Gimli, Glóinův syn, který se pokládal za tvrdšího než muži a odolnějšího pod zemí než všichni elfi. Ale ukázalo se, že nejsem ani to, ani ono, a na cestě mě udržela jedině Aragornova vůle."

„A také láska k němu," řekl Legolas. „Vždyť každý, kdo ho pozná, si ho po svém zamiluje, i ta studená rohirská dívka. Bylo časné ráno, den předtím, než jsi dojel, Smíšku, když jsme odjížděli z Šeré Brázdy, a na celý lid padl takový strach, že se nikdo nešel podívat na náš odjezd, jen Paní Éowyn, která teď leží raněná tam v Domě. Bylo to bolestné rozloučení a mne bolelo i jen dívat se na ně."

„Běda, já jsem měl na srdci jen sám sebe," řekl Gimli. „Ne! O té cestě mluvit nebudu."

Zmlkl, ale Pipin a Smíšek byli tak dychtiví novinek, že Legolas nakonec řekl: „Povím vám toho aspoň tolik, abych vás upokojil, já jsem tu hrůzu totiž necítil a nebál jsem se stínů lidí. Zdály se mi bezmocné a křehké."

Potom jim rychle vyprávěl o strašidelné cestě pod horami, o temném dostaveníčku na Erechu a o veliké jízdě odtamtud dvě stě osmdesát mil do Pelargiru na Anduině. „Čtyři dny a noci a ještě kus pátého jsme jeli od Černého kamene," řekl. „A hle! V mordorské tmě ve mně rostla naděje, protože v té černavě se zdálo Stínové vojsko silnější a strašlivější na pohled. Někteří jeli, jak jsem viděl, jiní kráčeli, a přesto se všichni pohybovali touž velikou rychlostí. Byli ml-čenliví, ale oči jim svítily. Na lamedonské vysočině nás předhonili, hnali se kolem nás a byli by nás minuli, kdyby jim to byl Aragorn nezakázal. Na jeho povel zůstali vzadu. I stíny mužů ho poslouchají," pomyslel jsem si. „Takže mu třeba poslouží, jak bude potřebovat!"

Jeli jsme jeden den za světla a pak přišel den bez svítání a my jeli pořád dál a překročili jsme Kiril a Ringló, třetího dne jsme přijeli do Linhiru nad ústím Gilrainu. A tam Lamedonští bojovali o brody se zlými Haradskými a Umbarskými, kteří připluli vzhůru po Řece. Ale obránci i útočníci nechali bitvy, sotva jsme přišli, a křičeli, že na ně přišel král Mrtvých. Jen Angbor, pán Lamedonu, měl odvahu vydržet při nás, a Aragorn ho vyzval, aby sebral svůj lid a šel za námi, budou-li mít odvahu, až Šedé vojsko přejde.

„V Pelargiru vás bude potřebovat Isildurův dědic," řekl.

Tak jsme překročili Gilrain a hnali před sebou spojence Mordoru úprkem, pak jsme si chvíli odpočali. Aragorn však brzy vstal a řekl: „Minas Tirith už je napadena. Bojím se, že padne, než jí přijdeme na pomoc." Proto jsme ještě za noci nasedli a jeli dál, co koně stačili, po Lebenninských pláních.

Legolas se odmlčel a vzdychl, obrátil oči k jihu a tiše zazpíval:

Stříbrně plynou potůčky z Celosu kErui

v zelených pláních Lebenninu!

Vysoká roste tam tráva. Ve větru od moří

lilie bílé se kývají

a chvějí se zlaté zvonky mallosu a alfirinu

na zelených pláních Lebenninu

ve větru od moří!

„V písních mého lidu jsou ty pláně zelené, ale tentokrát to byly temné, šedivé pustiny v černotě před námi. A širým krajem jsme den a noc hnali nepřítele a bezohledně dupali po trávě a kvítí, až jsme na hořkém konci dojeli k Velké řece.

Tu se mi v srdci zdálo, že se blížíme k Moři, voda ve tmě byla širá a na březích křičeli nesčetní mořští ptáci. Proč jen ti rackové kvíleli? Neříkala mi Paní, abych se měl před nimi na pozoru? Teď na ně nemohu zapomenout."

„Já si jich nevšímal," řekl Gimli, „protože jsme konečně přijeli do opravdové bitvy. V Pelargiru kotvila hlavní umbarská flotila, padesát velikých lodí a menších nepočítané. Spousta těch, které jsme pronásledovali, byla v přístavech dřív než my a přinesla svůj strach s sebou, některé lodě odrazily a snažily se ujet po Řece dolů nebo na protější břeh, a hodně menších plavidel hořelo. Ale Haradští, když byli zahnáni na kraj Reky, se obrátili a v zoufalství byli zuřiví. A když nás viděli, smáli se, protože jich byla pořád veliká armáda.

Ale Aragorn zastavil a vykřikl velikým hlasem: „Teď pojďte! Volám vás při Černém kameni!" A najednou Stínové vojsko, které se drželo zpátky, konečně nastoupilo jako šedivý příliv a všechno před sebou smetlo. Slyšel jsem slabé výkřiky a dušené troubení rohů a ševel nespočetných dalekých hlasů, bylo to jako ozvěna nějaké zapomenuté bitvy z dávných Temných roků. Měli bledé meče, nevím však, jestli ještě mohli ranit, protože Mrtví už nepotřebovali žádnou zbraň, jen strach. Nikdo se jim nepostavil.

Vstoupili na každou loď, která byla vytažena na břeh, a pak šli přes vodu na ty, které byly zakotveny, všichni námořníci zešíleli hrůzou a seskákali přes palubu, kromě otroků, kteří byli přikováni k veslům. Bezstarostně jsme projížděli mezi prchajícími nepřáteli a hnali je jako listí, až jsme dojeli k pobřeží. Pak poslal Aragorn na každou velkou loď, která zůstala, jednoho Dúnadana, a ti uklidňovali zajatce na palubě a říkali jim, aby se nebáli, že jsou svobodní.

Než skončil ten temný den, nezůstal proti nám stát jediný nepřítel, všichni utonuli nebo prchali na jih v naději, že se pěšky dostanou domů. Připadalo mi zvláštní a podivuhodné, že plány Mordoru rozvrátily takové příšery strachu a temnoty. Byl poražen svými vlastními zbraněmi!"

„Opravdu zvláštní," řekl Legolas. „V tu chvíli jsem hleděl na Aragorna a myslel na to, jak veliký a strašný pán se z něho mohl stát při jeho síle a vůli, kdyby si byl vzal Prsten sám. Mordor se ho neobává pro nic za nic. Jeho duch je však ušlechtilejší, než může Sauron pochopit, není snad z dětí Lúthien? Ten rod nikdy nevymře, i kdyby let přibývalo donekonečna."

„Na takové předpovídání trpaslíci nejsou," řekl Gimli. „Ale v ten den byl Aragorn opravdu mocný. Vždyť měl najednou v rukou celé černé loďstvo, vybral si největší loď a vstoupil na ni. Pak nechal svolat slavné shromáždění trubkami ukořistěnými od nepřátel a Stínové vojsko se stáhlo na břeh. Tam stáli mlčky, stěží viditelní, jen oči jim rudě svítily, jak se v nich odrážela záře lodí, které hořely. A Aragorn hlasitě oslovil Mrtvé:

„Teď slyšte slova Isildurova dědice! Vaše přísaha je splněna. Jděte nazpět a víckrát neznepokojujte doliny. Odejděte a odpočiňte!"

Nato král Mrtvých vystoupil před vojsko, zlomil své kopí a hodil je na zem. Pak se hluboce poklonil a obrátil se, a celé Šedé vojsko se rychle vzdálilo a zmizelo jako mlha odehnaná závanem větru, a zdálo se mi, že procitám ze sna.

Tu noc jsme odpočívali, zatímco jiní pracovali. Bylo tam totiž mnoho propuštěných zajatců a osvobozených otroků, kteří bývali z gondorského lidu a byli zajati při nájezdech, a brzy se tu sebrala i spousta mužů z Lebenninu a Ethiru a Angbor přijel z Lamedonu se všemi jezdci, které mohl sebrat. Teď, když pominul strach z Mrtvých, přišli nám na pomoc a hledali Isildurova dědice, pověst o tom jménu se totiž tmou rozlétla jako oheň.

A to už je našemu vyprávění pomalu konec. Za večer a za noc připravili totiž spoustu lodí a osadili je, a ráno loďstvo vyrazilo. Už se to zdá hrozně dávno, ale bylo to teprve předevčírem ráno, šest dní nato, co jsme vyjeli z Šeré Brázdy. Ale Aragorna stále poháněl strach, že má příliš málo času.

„Z Pelargiru je do přístaviště v Harlondu sto dvacet šest mil," řekl. „Ale zítra musíme být v Harlondu, nebo jsme naprosto selhali."

Vesly teď vládli svobodní muži a pracovali mužně, přesto jsme proti proudu Velké řeky postupovali pomalu a namáhavě. Není sice dole na jihu silný, ale neměli jsme žádnou pomoc větru. Přes to vítězství v přístavu bych býval měl těžké srdce, kdyby se Legolas najednou nerozesmál.

„Zvedni bradu, Durinův synu!" řekl. „Říká se přece: naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá" Ale jakou naději viděl v dálce, to mi neřekl. Když přišla noc, tma se jenom prohloubila a srdce nás pálila, protože daleko na severu jsme viděli pod mraky rudou záři, a Aragorn řekl: „Minas Tirith hoří."

Ale o půlnoci se opravdu zrodila nová naděje. Ethirští, znalí moře, pohlédli na jih a mluvili o změně, která přichází od Moře s čerstvým větrem. Dlouho před rozedněním vytáhly lodě plachty na stěžně a naše rychlost rostla, až se pěna před našimi příděmi začala bělat svítáním. A tak jsme, jak víte, přijeli v třetí hodinu po ránu s dobrým větrem a jasným sluncem a rozvinuli jsme velikou zástavu do bitvy. To byl veliký den a veliká hodina, ať už teď přijde cokoliv."

„Ať se stane cokoli, velké činy neztratí svou cenu," řekl Legolas. „Jízda po Stezkách Mrtvých byla velký čin a zůstane velký, i kdyby v Gondoru napříště nezůstal nikdo, kdo by ji opěvoval."

„A to se může docela dobře stát," řekl Gimli. „Protože Aragorn i Gandalf se tváří vážně. Moc rád bych věděl, o čem se tam dole ve stanech radí. Já bych si zrovna jako Smíšek přál, aby teď, s naším vítězstvím, bylo už po válce. Ale ať se bude dít co chce, doufám, že se toho zúčastním pro čest lidu z Osamělé hory."

„A já za lid z Velkého lesa," řekl Legolas, „a z lásky k Pánu Bílého stromu."

Pak druhové zmlkli, ale zůstali chvíli sedět nahoře, každý zaměstnán vlastními myšlenkami, zatímco se kapitáni radili.

Když kníže Imrahil opustil Legolase a Gimliho, poslal ihned pro Éomera a sešli před Město k Aragornovým stanům, jež byly rozestaveny v poli nedaleko místa, kde padl král Théoden. Tam se radili spolu s Gandalfem, Aragornem a Elrondovými syny.

„Pánové," řekl Gandalf, „poslechněte si, co říkal Správce Gondoru, než zemřel: „Afa den můžeš na Pelennorských polích triumfovat, ale proti Moci, která teď povstala, není vítězství" Neříkám vám, abyste zoufali jako on, ale abyste uvážili pravdivost jeho slov.

Vidoucí kameny nelžou a nedonutí jek tomu ani Pán Barad-důr. Může snad svou vůlí vybírat, co uvidí slabší mysl, nebo způsobit, aby špatně pochopila to, co vidí. Přesto nelze pochybovat, že když De-nethor viděl proti sobě v Mordoru připravené veliké síly, a jak se sbírají ještě další, viděl, co vpravdě je.

Sotva nám stačila síla na odražení prvního útoku. Příští bude větší. Tato válka je nakonec bez naděje, jak Denethor pochopil. Vítězství nelze dosáhnout zbraněmi, ať budete sedět tady a odolávat jednomu obležení za druhým, nebo překročíte Reku a tam se dáte pohltit. Máte na vybranou jen mezi dvěma zly, opatrnost by radila opevnit silné tvrze, které máte, a očekávat nápor, protože tak oddálíte svůj konec."

„Chtěl bys tedy, abychom ustoupili do Minas Tirith a Dol Amro-thu nebo do Šeré Brázdy a tam seděli jako děti na hradech z písku, když se valí příliv?" řekl Imrahil.

„To bych vám neradil nic nového," řekl Gandalf. „Dělali jste snad něco jiného za Denethorových časů? Ale ne! Já říkal, že by to bylo opatrné. Já k opatrnosti neradím. Řekl jsem, že vítězství nelze dosáhnout zbraněmi. Pořád doufám ve vítězství, ale ne zbraněmi. Protože do všeho tohoto plánování vstupuje Prsten moci, základ Ba-rad-důr a Sauronova naděje.

O tom teď, pánové, všichni víte dost, abyste chápali položení naše i Sauronovo. Jestliže jej získá zpět, vaše udatnost je marná a jeho vítězství bude rychlé a úplné, tak úplné, že si nikdo nedovede představit, že by skončilo, dokud trvá tento svět. Bude-li Prsten zničen, pak Sauron padne, padne tak hluboko, že nikdo si nedovede představit, jak by znovu povstal. Ztratí totiž převážnou část síly, která mu na počátku byla vlastní, a všechno, co bylo vytvořeno nebo započato s tou mocí, se zhroutí, a on bude navždy ochromen. Stane se z něho pouhý záštiplný duch, který se užírá ve stínu, ale nemůže znovu vyrůst nebo nabýt podoby. A tak bude odstraněno z tohoto světa veliké zlo.

Jsou jiná zla, jež mohou přijít, i Sauron sám je jenom služebník či vyslanec. Nám nepřísluší zvládnout všechny zvraty světa, jen udělat, co můžeme, pro dobro let, do nichž jsme postaveni, vykořeňovat zlo na polích, která známe, aby ti, kdo přijdou po nás, mohli obdělávat čistou zemi. Jaké počasí budou mít, o tom my nerozhodneme.

Sauron tohle všechno ví a ví, že se jeho ztracený miláček zase našel, ale neví ještě, kde je. Alespoň doufáme. A proto je teď na velikých pochybách. Jestliže jsme totiž tu věc našli my, jsou mezi námi někteří dost silní, aby ji používali. I to ví. Nehádám snad správně, Aragorne, že ses mu ukázal v Orthanckém kameni?"

„Udělal jsem to, než jsem vyjel z Hlásky," odpověděl Aragorn. „Soudil jsem, že čas uzrál a že Kámen přišel právě pro takový účel. Bylo to už deset dní, co Ten, kdo nese Prsten, odešel na východ od Raurosu, a myslel jsem, že Sauronovo Oko by mělo být odpoutáno od jeho vlastní země. Když se vrátil do své věže, byl příliš málo vyzýván. Kdybych byl ovšem předvídal, jak rychlý bude jeho odvetný nástup, možná že bych se byl neodvážil ukázat. Stěží jsem měl čas přijít vám na pomoc."

„Ale jak vysvětlíte tohle?" ptal se Éomer. „Říkáte, že všechno je marné, získá-li Prsten. Proč si nemyslí, že je marné útočit na nás, když jej máme my?"

„Ještě si není jist," řekl Gandalf, „a nevybudoval svou sílu tím, že by čekal, až budou jeho nepřátelé zajištěni, jako jsme to dělali my. A kromě toho bychom se nenaučili vládnout plnou silou Prstenu za den. Ano, může jej používat jenom jediný pán, sám, ne několik, a on se bude těšit, že nastanou sváry, dokud se některý velký mezi námi nestane pánem a nepodrobí si všechny ostatní. V tom čase by mu Prsten mohl posloužit, kdyby jednal rychle.

Pozoruje, vidí a slyší mnoho. Jeho nazgúlové jsou pořád na cestách. Před východem slunce přelétli nad tímto polem, ačkoli málokdo z unavených spáčů si jich povšiml. Zkoumá znamení: meč, který ho oloupil o jeho poklad, obnovený, vítr štěstěny, který se obrátil v náš prospěch, nečekaná porážka prvního útoku, pád jeho velikého kapitána.

Jeho pochybnosti porostou i teď, zatímco tu rozmlouváme. Jeho Oko se teď namáhá spatřit nás a je téměř slepé vůči všemu ostatnímu, co se pohybuje. Musíme je tedy poutat dál. V tom leží všechna naše naděje. Toto je tedy má rada. Nemáme Prsten. Moudře, nebo velmi bláznivě byl odeslán pryč, aby byl zničen, nemá-li zničit nás. Bez něho nemůžeme Sauronovu sílu porazit silou. Musíme ale za každou cenu odpoutat jeho Oko od opravdového nebezpečí, které mu hrozí. Nemůžeme dobýt vítězství zbraněmi, ale jedině zbraněmi můžeme dát Tomu, kdo nese Prsten, možnost, třebaže vratkou.

Jak Aragorn začal, tak musíme pokračovat. Musíme dotlačit Sau-rona k poslednímu vrhu. Musíme vylákat jeho utajené síly, aby vyprázdnil svou zem. Musíme okamžitě vypochodovat proti němu. Musíme ze sebe udělat vnadidlo, i kdyby nás sevřel svými čelistmi. V naději a hltavosti se na vnadidlo chytí, protože v takové zbrklosti uvidí pýchu nového Pána Prstenu a řekne si: „Tak! Vystrkuje hlavu moc brzy a moc daleko. Jen ať přijde a já ho dostanu do pasti, ze které nemůže uniknout. Tam ho rozdrtím a to, co mi ve své opovážli-vosti vzal, dostanu zpátky jednou provždy."

Musíme do té léčky vejít s otevřenýma očima, s odvahou, ale nedělat si pro sebe velkou naději. Může se totiž snadno stát, že sami nadobro zahyneme v černé bitvě daleko od zemí živých, takže i tehdy, bude-li Barad-důr svržena, nedožijeme se novéno věku. Ale to pokládám za naši povinnost. A lépe tak, než zahynout stejně - jako určitě zahyneme, když zůstaneme sedět - a při umírání vědět, že žádný nový věk nebude."

Chvíli mlčeli. Posléze promluvil Aragorn. „Jak jsem začal, tak budu pokračovat. Teď jsme přišli až na rozhraní, kde je naděje sestrou zoufalství. Zaváhat znamená padnout. Ať teď nikdo nezavrhuje Gandalfovu radu. Dlouho pracoval proti Sauronovi a teď přichází zkouška jeho díla. Bez něho bychom byli dávno ztraceni. Nicméně si ještě nečiním nárok, abych komukoli rozkazoval. Ať ostatní volí, jak chtějí."

Pak řekl Elrohir: „S tímto záměrem jsme přijeli ze Severu a od Elronda neseme právě takovou radu. Neobrátíme se zpět."

„Pokud jde o mne," řekl Éomer, „v těchto hlubokých věcech se mnoho nevyznám, ale není mi toho třeba. Vím jedno a to mi stačí: jako můj přítel Aragorn podpořil mne a můj lid, tak pomohu já jemu, když volá. Půjdu."

„A já," řekl Imrahil, „pokládám Pána Aragorna za svého lenního pána, ať si na to činí nárok nebo ne. Jeho přání je mi rozkazem. Půjdu také. Přesto v tuto chvíli zastávám také místo Správce Gondoru a musím nejprve myslet na zdejší lid. Je dosud třeba dbát jisté opatrnosti. Musíme se přece připravit na všechny možnosti, na dobré jako na zlé. Může se stát, že zvítězíme, a dokud je taková naděje, musí být Gondor chráněn. Nerad bych se vítězně vracel z bitvy do Města v troskách a do vypleněného zázemí. A přitom se od Rohirů dozvídám, že na našem severním boku je ještě neporazená armáda."

„To je pravda," řekl Gandalf. „Neradím, abyste nechávali Město zcela bez posádky. Vždyť síla, kterou povedeme na východ, nemusí být dost velká na opravdový útok na Mordor, stačí, když bude dost velká, aby ho vylákala k bitvě. A musí se pohnout brzy. Proto se Kapitánů ptám: jak velkou sílu můžeme sebrat a vyvést nejdéle do dvou dní? A musí to být tvrdí muži, kteří jdou dobrovolně a znají své nebezpečí."

„Všichni jsou unavení a velmi mnoho je lehce nebo těžce raněno," řekl Éomer, „a utrpěli jsme velké ztráty na koních. To je trpké. Musíme-li jet brzy, nemohu doufat, že povedu celé dva tisíce, mám-li zároveň nechat stejné množství na obranu Města."

„Nemusíme počítat jen s těmi, kdo bojovali na tomto poli," řekl Aragorn. „Z jižních lén jsou na cestě posily, když jsou teď pobřeží volná. Přede dvěma dny jsem jich poslal z Pelargiru čtyři tisíce pochodem přes Lossarnach. Před nimi jede nebojácný Angbor. Vyrazí-me-li za dva dny, budou blízko, než odejdeme. Mnohé jsem kromě toho vyzval, aby mě následovali po Řece každým plavidlem, které najdou, a s tímhle větrem tu budou brzy, několik lodí už do Harlondu skutečně přijelo. Soudím, že bychom mohli vést sedm tisíc jízdních i pěších, a přesto nechat město lépe osazeno, než bylo na počátku útoku."

„Brána je rozbitá," řekl Imrahil, „a kde je teď umění, které by ji dokázalo opravit a znovu vybudovat?"

„V Dáinově království v Ereboru takové umění je," řekl Aragorn, „a nezahynou-li všechny naděje, pošlu Gimliho, Glóinova syna, aby požádal o řemeslníky z Hory. Ale muži jsou lepší než brány a žádná brána neodolá našemu Nepříteli, když ji muži opustí."

Tak tedy skončil rozhovor pánů: měli by vyrazit zrána druhého dne se sedmi tisíci, pokud se najdou, velká část té armády by měla být pěší, protože půjdou do zlých končin. Aragorn hodlal vybrat asi dva tisíce z těch, které k sobě shromáždil na Jihu, Imrahil měl vybrat tři a půl tisíce a Éomer pět set Rohirů bez koní, kteří zůstali boje-schopní, a sám vést pět set svých nejlepších Jezdců na koni, kromě toho měla být ještě jedna družina pěti set koní, v níž měli jet Elron-dovi synové s Dúnadany a rytíři z Dol Amrothu, dohromady „šest tisíc pěších a tisíc na koni. Ale hlavní síla Rohirů, která měla dosud koně a byla bojeschopná, asi tři tisíce mužů pod Elfhelmovým velením, měla u Západní silnice přepadnout nepřítele, který byl v Anórienu. Ihned byli vysláni rychlí jezdci pro noviny ze severu a také z východu od Osgiliathu, ze silnice k Minas Morgul.

Když sečetli všechny své síly a rozvážili, kudy poputují a kterými cestami se dají, Imrahil se najednou nahlas rozesmál.

„To je přece," zvolal, „největší žert v dějinách Gondoru: že se sedmi tisíci, což je méně než předvoj armády z dnů naší moci, jdeme, abychom napadli hory a neproniknutelnou bránu Černé země! Tak by mohlo děcko vyhrožovat obrněnému rytíři lukem z provázku a vrbového proutku! Ví-li Temný pán tolik, kolik říkáš, Mithrandire, nebude se spíš usmívat než obávat, nerozmáčkne nás malíčkem jako mouchu, která ho chce štípnout?"

„Ne, pokusí se mouchu chytit a vzít jí žihadlo," řekl Gandalf. „A jsou mezi námi jména, z nichž každé má cenu tisíce obrněných rytířů. Ne, nebude se usmívat."

„My také ne," řekl Aragorn. „Je-li to žert, je příliš trpký pro smích. Ne, je to poslední tah ve veliké nejistotě a pro jednu nebo druhou stranu to bude konec hry." Pak vytasil Andúril a pozvedl jej, až se zatřpytil na slunci. „Nevrátíš se do pochvy, dokud nebude vybojována poslední bitva," řekl.