BITVA NA PELENNORSKYCH POLÍCH

Ten, kdo vedl útok na Gondor, však nebyl žádný skřeti náčelník nebo lupič. Tma se trhala příliš brzy, dříve, než stanovil jeho Pán, štěstěna ho v tu chvíli zrazovala a svět se obracel proti němu, vítězství mu klouzalo z ruky, právě když ji po něm vztáhl. Jeho paže však byla dlouhá. Dosud velel, vládl velikou mocí. Král, Prstenový přízrak, Pán nazgulů, měl mnohé zbraně. Opustil Bránu a zmizel.

Théoden, král Marky, dorazil k silnici od Brány k Řece a obrátil se k Městu, které už bylo sotva míli vzdáleno. Trochu zvolnil, pátraje po nových nepřátelích, jeho rytíři ho obklopili a Dernhelm byl mezi nimi. Vpředu, blíž k hradbám, Elfhelmovi muži mezi obléhacími stroji sekali, zabíjeli a zaháněli nepřítele do hořících jam. Téměř celá severní polovina Pelennoru byla zaplavena Jezdci a hořely tam tábory, skřeti prchali k Řece jako stáda před honáky a Rohirové jezdili sem a tam, kam se jim zachtělo. Ještě však neprolomili obklíčení, ještě nedobyli Bránu. Před ní stálo množství nepřátel a na druhé polovině pláně byly další, ještě neporazené voje. Na jih od silnice ležela hlavní síla Haradských a jejich jezdci se tam seskupili pod praporem svého náčelníka. Ten vzhlédl a v rostoucím světle spatřil, že králova zástava je daleko vpředu v bitvě a kolem ní jen hrstka mužů. Tu se ho zmocnila rudá zuřivost, hlasitě zakřičel, rozvinul svůj praporec s černým hadem na šarlatovém poli a vyjel proti bílému koni na zeleném s velkým houfem mužů, zakřivené šavle Jižanů vzlétly, jako když se zatřpytí hvězdy.

Pak si Théoden všiml jeho, a místo aby čekal na nápor, křikl na Bělohříváka a střemhlav se vrhl náčelníku vstříc. Veliký třesk provázel jejich setkání. Bílá zuřivost Seveřanů však měla palčivější žár a jejich rytíři s dlouhými ostrými kopími byli zručnější. Bylo jich méně, ale rozčísli Jižany jako ohnivý blesk hvozd. Nejhustší sečí jel Théoden, a kopí se mu rozštíplo, když srazil náčelníka. Vytasil meč a pohodl koně k praporci, ťal po tyči i po nosiči, a černý had klesl. Nato se všichni nepobití z jižanské jízdy obrátili a prchali pryč.

Ale co to? Uprostřed slávy náhle králův zlatý štít zmatněl. Nové jitro bylo smazáno z oblohy. Kolem krále padla tma. Koně se vzpínali a řičeli. Muži vyhození ze sedel se váleli po zemi.

„Ke mně! Ke mně!" volal Théoden. „Vzhůru, Eorlovci! Nebojte se žádné tmy!" Bělohřívák zdivočelý hrůzou však stál na zadních a bil do vzduchu a pak se s velikým zařičením zřítil na bok: prolétla jím černá střela. Král padl pod něho.

Veliký stín klesal jako padající mrak. A hle: byl to okřídlený tvor. Jestliže pták, tedy větší než všichni ostatní ptáci, byl holý, bez brků a bez per a jeho obrovité letky byly jako kožní blány mezi roho-vitými prsty, zapáchal. Snad to byl nějaký z tvorů staršího světa, jehož rod se zdržoval v zapomenutých horách pod studeným svitem měsíce, přežil svou dobu a v ohyzdném hnízdě zplodil toto poslední, pozdní pokolení propadlé zlu. A Temný pán jej vzal a pěstoval jej na dravcích pokrmech, až přerostl všechny ostatní létavé tvory, a dal jej svému služebníku jako oře. Snášel se dolů, pak složil prstnaté blány, zakrákal a usadil se na Bělohřívákově těle, zaryl do něho drápy a ohnul dlouhý holý krk.

Seděla na něm obrovitá postava, hrozivá v černém plášti. Měla ocelovou korunu, ale mezi okrajem a hávem nebylo vidět nic než smrtící lesk očí. Pán nazgůlů, vrátil se do vzduchu, než přešla tma, povolal svého oře, a teď přicházel znovu, přinášel zkázu, obracel naději v zoufalství a vítězství ve smrt. Třímal veliký černý palcát.

Théoden však nebyl zcela opuštěn. Rytíři jeho domu leželi kolem pobiti nebo je splašení koně unášeli daleko do pole. Přesto tu jeden stál: mladičký Dernhelm, nebojácný ve své věrnosti, plakal, neboť miloval krále jako otce. Přes celý útok zůstal Smíšek za ním nezra-něn, dokud nepřišel Stín, potom je Větroplach ve své hrůze shodil a zdivočele teď běhal po pláni. Smíšek lezl po čtyřech jako omámené zvíře a ležel na něm takový děs, že byl slepý a bylo mu špatně.

„Králův vojáku! Králův vojáku!" křičelo v něm srdce. „Musíš stát při něm. Budete pro mne jako otec, to jsi říkal." Jeho vůle však neodpovídala a jeho tělo se třáslo. Neodvažoval se otevřít oči ani vzhlédnout.

Pak se mu v zatemnělé mysli zdálo, že slyší mluvit Dernhelma, a přece zněl ten hlas náhle jinak, připomínal jakýsi hlas, který znával.

„Táhni, ohavný dwimmerlaiku, pane mrtvol! Nech mrtvé na po-kóji!"

Odpověděl studený hlas: „Nevstupuj mezi nazgula a jeho kořist! Nebo tě nezabije. Odnese tě do domu nářků, až do nejzazší temnoty, kde bude tvé tělo stráveno a tvá schoulená mysl obnažena před Okem bez víčka."

Zařinčel tasený meč. „Dělej, co chceš, ale já ti v tom zabráním, budu-li moci."

„Zabráníš mně? Ty blázne. Mně nezabrání žádný živý muž!"

Tu Smíšek zaslechl nejpodivnější ze všech zvuků v té hodině. Zdálo se, že se Dernhelm směje, a jasný hlas zazvonil jako ocel. „Ale já nejsem živý muž! Máš před sebou ženu. Jsem Éowyn, Éomundova dcera. Stojíš mezi mnou a mým pánem a příbuzným. Táhni, pokud nejsi nesmrtelný! Ať živý nebo temný nemrtvý, srazím tě, jestli se ho dotkneš."

Okřídlený tvor na ni zavřískl, ale Prstenový přízrak neodpovídal a mlčel jako v náhlé pochybnosti. Samotný úžas na okamžik překonal Smíškův strach. Otevřel oči a černota z nich spadla. Pár kroků od něho seděla veliká obluda, kolem ní byla tma a nad ní se tyčil Pán nazgůlů jako stín zoufalství. Kousek vlevo, tváří k nim, stála ta, které říkal Dernhelm. Přilbice, pod níž se tajila, však spadla a její jasné vlasy osvobozené z pout jí bledězlatě zářily na ramenou. Její oči, šedé jako moře, byly tvrdé a nelítostné, a přece měla slzy na tvářích. V ruce držela meč a zvedala štít proti děsným očím nepřítele.

Byla to Éowyn i Dernhelm. Smíškovi vyvstala v mysli vzpomínka na tvář, kterou viděl při odjezdu z Šeré Brázdy: tvář toho, kdo jde hledat smrt, protože nemá naději. Srdce mu naplnil soucit a veliký úžas a náhle v něm procitla pomalu se budící statečnost jeho lidu. Sevřel pěst. Nesmí zemřít, tak krásná, tak zoufalá! Aspoň ne sama, bez pomoci.

Tvář jejich nepřítele nebyla obrácena k němu. Přesto se sotva odvažoval pohnout hrůzou, aby na něho nepadlo smrtící oko. Pomaloučku se začal plížit stranou, Černý kapitán, upřený ve zlobě a v pochybnosti k ženě před sebou, si ho nevšímal o nic víc než červa v blátě.

Veliká obluda náhle zatloukla křídly a vyvalil se puch. Vyskočila zase do vzduchu a pak rychle s vřeskem padla na Éowyn, zobák i drápy napřažené.

Rohirská dívka, dítě králů, štíhlá, avšak jako břit meče, krásná, a přece strašlivá, však nezbledla. Zasadila rychlou ránu, obratnou a smrtící. Přeťala natažený krk a useknutá hlava padla jako kámen. Odskočila, když se veliký tvor řítil do zkázy s roztaženými křídly a zhroutil se na zem, sotva dopadl, stín pominul. Kolem dívky se rozlilo světlo a vlasy jí zazářily ve vycházejícím slunci.

Ze zkázy povstal Černý jezdec. Vysoký a hrozivý čněl nad ní. S nenávistným výkřikem, který štípal do uší jako jed, nechal dopadnout palcát. Její štít se roztříštil na kousíčky a paže se zlomila. Klopýtla a padla na kolena. Sklonil se nad ní jako mrak a oči se mu leskly, zvedl palcát, aby zabil.

Náhle však klopýtl i on, vykřikl krutou bolestí a jeho rána šla mimo, zasáhla jen zem. Smíškův meč ho bodl zezadu, prorazil černý plášť, pronikl pod drátěnou košili a přeťal šlachu pod jeho mocným kolenem.

„Éowyn, Éowyn!" vykřikl Smíšek. Tu se potácivě zvedla a z posledních sil vrazila svůj meč mezi korunu a plášť, když veliké rameno před ní pokleslo. Meč se s třpytem rozlétl v úlomky. Koruna se zvonivě odkutálela. Éowyn se zhroutila tváří na padlého nepřítele. Avšak hle! Plášť a drátěná košile byly prázdné. Ležely na zemi beztvaré, potrhané a pomuchlané, a třesoucím se vzduchem se nesl výkřik, slábl v ostrý kvil a s větrem odlétal, tenký hlas bez těla, který umíral, byl pohlcen a svět jej v onom věku víckrát neuslyšel.

A hobit Smělmír tam stál vprostřed zabitých, mžouraje jako sova v denním světle, protože ho oslepovaly slzy, mlhou hleděl na Éowy-ninu plavou hlavu, která ležela a nehýbala se, a pak na tvář krále padlého uprostřed své slávy. Bělohřívák se sice ve smrtelném zápase opět odvalil, přesto se stal zhoubou svého pána.

Potom se Smíšek sklonil, vzal ho za ruku, aby ji políbil, a hle: Théoden otevřel oči, byly jasné. Tiše promluvil, ač s námahou.

„Sbohem, pane holbytlo!" řekl. „Mé tělo je zpřelámáno. Odcházím ke svým otcům. A teď se ani v jejich velké společnosti nebudu stydět. Srazil jsem černého hada. Pochmurné ráno, radostný den a zlatý západ slunce!"

Smíšek nedokázal promluvit, ale opět se rozplakal. „Odpusťte mi, pane," řekl nakonec, „že jsem porušil váš příkaz, a přece jsem ve vašich službách nedokázal víc než plakat při loučení."

Starý král se usmál. „Netrap se! Je odpuštěno. Velké srdce si nedá odepřít. Žij teď požehnaně, a až budeš sedět v míru se svou dým-čičkou, vzpomeň si na mne. Vždyť už nikdy neposedíme spolu v Meduseldu, jak jsem slíbil, a nebudu poslouchat tvé nauky o bylinách." Zavřel oči a Smíšek se vedle něho poklonil. Vzápětí promluvil znovu. „Kde je Éomer? Mé oči se už tmí a rád bych ho viděl, než odejdu. Musí být po mně králem. A rád bych vzkázal Éowyn. Nechtěla, abych ji opouštěl, a teď už ji neuvidím. Byla mi dražší než dcera."

„Pane, pane," začal Smíšek trhaně, „ona -", v tu chvíli se však ozval velký hluk a všude kolem se rozezvučely rohy a trubky. Smíšek se rozhlédl: zapomněl na válku a na celý svět kolem a zdálo se mu to kolik hodin, co král vyjel vstříc pádu, ačkoli to vpravdě byla jenom chvilka. Teď ale viděl, co jim hrozí: že budou chyceni uprostřed veliké bitvy, jež se záhy srazí.

Po silnici od Reky spěchaly nové šiky nepřátel, zpod hradeb přicházely morgulské síly a za nimi se zvedaly obří hřbety múmaků s válečnými věžemi. Od severu však Éomerův bílý chochol vedl velikou frontu Rohirů, kteří se opět sebrali a seřadili, a z Města vycházela všechna síla mužů, která byla uvnitř. Vpředu se nesla stříbrná labuť Dol Amrothu a hnala nepřátele od Brány.

Smíškovi na okamžik prolétla hlavou myšlenka: „Kde je Gan-dalf? Není tu? Nemohl zachránit krále a Éowyn?" Nato však chvatně přijel Éomer a s ním rytíři z domácnosti, kteří zůstali naživu a už ovládli své koně. Hleděli v úžasu na mrtvolu obludy, která tam ležela, a jejich koně se odmítali přiblížit. Éomer však seskočil ze sedla, a když přistoupil ke králi, padl na něho zármutek a zaraženost a zůstal stát mlčky.

Potom vzal jeden z rytířů královu zástavu z ruky praporečníka Guthláfa, který ležel mrtev, a zvedl ji. Théoden pomalu otevřel oči. Vida zástavu, učinil znamení, aby ji dali Éomerovi.

„Buď zdráv, králi Marky!" řekl. „Jeď k vítězství! Dej za mne sbohem Éowyn!" A tak zemřel a nevěděl, že Éowyn leží vedle něho. A ti, kdo stáli kolem, plakali a volali: „Králi Théodene! Králi Théo-dene!"

Éomer jim však řekl:

Přemozte pláč! Mocný byl ten padlý

a pěkný konec měl. Mohylu nakupíme

a potom budou plakat ženy. Nás volá válka!

A přece sám plakal, když to říkal. „Ať jeho rytíři zůstanou tady," řekl, „a odnesou jeho tělo se ctí z pole, aby se přes ně nepřehnala bitva! Ano, a také všechny ostatní královy muže, kteří tu leží." Nato pohlédl na zabité a připomínal jejich jména. Vtom spatřil svou sestru Éowyn, kde ležela, a poznal ji. Tvář mu smrtelně zbledla a vzňala se v něm chladná zuřivost, takže byl na chvíli neschopen slova. Zatoužil po smrti.

„Éowyn! Éowyn!" vykřikl nakonec. „Éowyn, jak ses sem dostala! Co je to za šílenství či kouzla? Smrt, smrt, smrt! Smrt ať nás vezme všechny!"

Pak bez porady, nečekaje na příchod mužů z Města, pobodl koně střemhlav zpět do čela fronty, zadul na roh a zavolal hlasitě do útoku. Přes pole zazvonil jeho jasný hlas: „Smrt! Jeďte, jeďte do zkázy a konce světa!"

S tím se dalo vojsko do pohybu. Rohirové však už nezpívali. Volali smrt jedním mohutným a strašným hlasem, nabrali rychlost jako veliká přílivová vlna, mihli se kolem svého padlého krále a s rykem ujížděli na jih.

A hobit Smělmír tu pořád stál, mžikaje skrz slzy, a nikdo k němu nemluvil, jako by si ho vůbec nikdo nevšímal. Setřel slzy, shýbl se, aby sebral zelený štít, který mu dala Éowyn, a hodil si jej na záda. Pak se ohlížel po svém meči, který mu vypadl, když udeřil, zmrtvěla mu totiž paže a mohl teď užívat jen levé ruky. A hle! Tu ležela jeho zbraň, čepel však kouřila jako suchá větev strčená do ohně, jak se díval, kroutila se a tratila se a byla strávena.

Tak odešel meč z Mohylových vrchů, dílo Západní říše. Ale ten, kdo jej pomalu koval kdysi dávno v Severním království, když byli Dúnadani mladí a jejich hlavním nepřítelem byla strašlivá říše Ang-mar a její Černokněžný král, ten by se radoval, kdyby znal jeho osud. Žádná jiná čepel, i kdyby jí vládla mohutnější ruka, by nezasadila onomu nepříteli ránu tak palčivou a neproťala by nemrtvé tělo, nezlomila kouzlo, jež upínalo neviditelné šlachy k jeho vůli.

Muži teď zvedli krále, položili pláště na tyče kopí, a tak ho nesli k Městu. Jiní jemně zvedli Éowyn a nesli ji za ním. Muže z královy domácnosti však ještě z pole odnést nemohli, padlo tam totiž sedm králových rytířů a mezi nimi jejich náčelník Déorwine. Položili je tedy stranou od nepřátel a od obludy a zabodali kolem kopí. Později, když bylo po všem, se muži vrátili a rozdělali oheň, jímž spálili mrtvolu obludy. Pro Bělohříváka však vykopali hrob a na něj postavili kámen, do nějž vytesali v jazycích Gondoru a Marky:

Věrný, a přece pána svého zhouba, Bělohřívák rychlý, rohanských stád chlouba.

Vysoká a zelená rostla tráva na Bělohřívákově rovu, ale půda, kde spálili obludu, zůstala navěky černá a holá.

Pomalu a smutně kráčel Smíšek vedle nosičů a bitvy si už nevšímal. Byl unavený a rozbolavělý a údy se mu třásly jako v zimnici. Od Moře se přivalil prudký déšť a zdálo se, že všechno pláče pro Théodena a Éowyn a hasí ohně v Městě šedými slzami. Jen mlhavě spatřil za chviličku předvoj Gondorských, jak se blíží. Předjel Imra-hil, kníže Dol Amrothu, a přitáhl otěže.

„Jaké břímě to nesete, rohanští muži?" zvolal.

„Krále Théodena," odpověděli. „Je mrtev. Král Éomer nyní jede do boje: ten s bílým chocholem ve větru."

Kníže tedy sestoupil z koně, poklekl u már na počest krále a jeho velikého útoku a zaplakal. Když vstával, pohlédl na Éowyn a užasl. „To je přece žena!" řekl. „Vyjely nám snad na pomoc i ženy Rohi-rů?"

„Ne, jenom jediná," odpověděli. „To je Paní Éowyn, Éomerova sestra, nevěděli jsme, že jede, až do této hodiny, a velmi nás to rmoutí." Kníže spatřil její krásu, přestože tvář měla bledou a chladnou, a dotkl se její ruky, když se nad ní skláněl, aby šiji lépe prohlédl. „Ro-hanští muži!" vykřikl. „Nemáte mezi sebou žádného lékaře? Je raněna, snad na smrt, ale věřím, že ještě žije." Podržel jí před ústy lesklý náloketník, který měl na paži, a hle: objevila se na něm sotva po-střehnutelná mlžička.

„Nyní je třeba spěchu," řekl a poslal rychle zpátky do Města pro pomoc. Sám se hluboce poklonil padlému, rozloučil se, nasedl a odjel do bitvy.

Teď se na polích Pelennoru rozběsnil boj, třesk zbraní vysoko vzlétal s výkřiky mužů a rzaním koní. Troubily rohy a vřeštěly trubky a múmakové ryčeli, když je pobodávali do války. Pod jižními hradbami Města teď gondorští pěšci dotírali na morgulské šiky, jichž tam byla dosud sebrána velká síla. Jezdci však jeli na východ posílit Éomera: Hurin Vysoký, Strážce klíčů a Pán Lossarnachu, Hirluin ze Zelených vrchů a sličný kníže Imrahil se svými rytíři.

Pomoc Rohirům přišla v nejvyšší čas, štěstí se totiž obrátilo proti Éomerovi a jeho zuřivost ho zradila. Jeho veliký hněvný nájezd zcela rozvrátil frontu nepřátel a veliké klíny jeho Jezdců projely naskrz řadami Jižanů, rozprašujíce jezdce a srážejíce pěší pod kopyta. Kde se však objevili múmakové, tam koně nechtěli, ale zachvívali se a uhýbali, velicí netvoři stáli neporazeni jako obranné věže a Haradští se seskupovali kolem nich. Jestliže bylo Rohirů na počátku útoku třikrát méně než samotných Haradských, jejich postavení se brzy zhoršilo, z Osgiliathu totiž proudily do pole nové síly. Byly sebrány pro plenění Města a pustošení Gondoru a čekaly na zavolání kapitána. Ten zhynul, ale morgulský pobočník Gothmog je vrhl do řeže: Východňany se sekyrami a Varjagy z Chandu, Jižany v šarlatu a černé muže z Dálného Haradu, připomínající poloviční obry s bílýma očima a červenými jazyky. Někteří se teď hnali Rohirům do zad, jiní mířili na západ, aby zadrželi síly Gondoru a zabránili jim spojit se s Rohanem.

Právě když se den takto začal obracet proti Gondoru a naděje kolísala, ozval se ve Městě nový pokřik. Bylo to uprostřed dopoledne a  vanul silný vítr, déšť letěl na sever a slunce svítilo. V tom čistém vzduchu spatřili pozorovatelé na zdech zdáli novou strašlivou podívanou a poslední naděje je opustila.

Anduina totiž od zákrutu u Harlondu tekla tak, že z Města na ni muži viděli řadu mil po proudu a dalekozrací zahlédli každou blížící se loď. Když tam teď pohlédli, vykřikli úlekem: na třpytivém proudu spatřili černé loďstvo poháněné větrem, lehké galéry a veliké lodi s mnoha vesly a s černými plachtami, jež se nadouvaly větrem.

„Umbarští korzáři!" křičeli muži. „Umbarští korzáři! Pohleďte, umbarští korzáři jedou! To tedy padl Belfalas a Ethir a Lebennin nám vzali. Korzáři táhnou na nás! To je poslední rána osudu!"

Někteří se zmateně rozběhli ke zvonům, protože ve Městě nemohli najít nikoho, kdo by velel, a bili na poplach, jiní troubili znamení ústupu. „Zpátky k hradbám!" volali. „Zpátky k hradbám! Vraťte se do Města, než bude všechno zaplaveno!" Avšak vítr, který poháněl lodi, odvíval jejich křik.

Rohirové však nepotřebovali zprávy ani výstrahy. Až příliš dobře sami viděli černé plachty. Vždyť Éomer už byl stěží míli od Harlondu a mezi ním a přístavem se tlačily houfy jeho dřívějších nepřátel, zatímco za ním se hnali noví nepřátelé a odřezávali ho od knížete. Teď hleděl na Reku a naděje mu umírala v srdci a vítr, kterému předtím žehnal, teď proklínal. Mordorský voj se posilnil a s novou lačností a zuřivostí nastoupil do útoku.

Teď byla Éomerova nálada přísná a mysl opět jasná. Dal zatroubit na rohy, aby sebral co možno nejvíc mužů pod svou zástavu, chtěl totiž nakonec postavit velikou zeď štítů a bojovat tam opěšalý, dokud všichni nepadnou, a vykonat na Pelennorských polích činy hodné písně, i kdyby na Západě nezbyl jediný, kdo by pamatoval na posledního krále Marky. Vyjel tedy na zelený vršíček, tam zarazil zástavu a Bílý kůň se zavlnil a zavlál ve větru.

Z pochyb a tísně tmou do jitra jel jsem,

zpíval jsem slunci, zasvítil se meč.

Do konce naděje jsem dojel,

a teď do skonání zlobou a zhoubou do zatmění dne!

Tak mluvil, a přece se smál, když to říkal. Vždyť se ho opět zmocnila radost z boje, byl přece dosud nezraněn, byl mladý a byl král: pán bojovného lidu. A hle! Když se vysmál zoufalství, pohlédl opět na černé lodě a vzdorně proti nim zvedl meč.

A tu se ho zmocnil úžas a veliká radost, vyhodil meč do slunce a zpíval, když jej chytal. A všechny oči sledovaly jeho pohled a hle: nad první z lodí zavlála veliká zástava a vítr ji rozestřel, když loď zahýbala do Harlondu. Kvetl tam Bílý strom, a to značilo Gondor, kolem však bylo Sedm hvězd a nahoře vysoká koruna, znaky Elendi-la, které nenosil žádný pán po nespočetně let. Hvězdy plápolaly na slunci, protože byly z drahokamů Arwen, Elrondovy dcery, a koruna za jitra zářila, protože byla z mitrilu a zlata.

Tak přišel Aragorn, syn Arathornův, Elessar, Isildurův dědic, ze Stezek Mrtvých, hnán větrem od Moře, do Gondorského království. Veselí Rohirů bylo přívalem smíchu a blýskavých mečů a radost a úžas Města byly hudbou trubek a zvoněním zvonů. Mordorských vojsk se však zmocnil zmatek a zdálo se jim velkým kouzelnictvím, že jejich vlastní lodě jsou plné nepřátel. Padl na ně černý děs, protože viděli, že tok osudu se obrací proti nim a že se jejich zkáza blíží.

K východu jeli rytíři z Dol Amrothu a hnali nepřítele před sebou: obro-lidi a skřety, kteří nenávidí slunce. Na jih rázoval Éomer a muži prchali před jeho tváří a byli chyceni mezi kladivem a kovadlinou. Na mola Harlondu teď totiž vyskakovali muži z lodí a hnali se na sever jako bouře. Přicházeli Legolas, Gimli se sekyrou v ruce a Hal-barad se zástavou, Elladan a Elrohir s hvězdami na čele, Dúnadani s těžkýma rukama, Hraničáři ze Severu, a vedli udatný lid z Lebenninu a Lamedonu a z jižních lén. Přede, všemi však jel Aragorn s Plamenem Západu, Andúrilem, který plál novým ohněm, znovu zkutým Narsilem, smrtonosným jako zastará, na čele měl Elendilovu hvězdu.

A tak se posléze Éomer a Aragorn setkali vprostřed bitvy. Opřeli se o meče a dívali se na sebe a byli rádi.

„Tak se opět setkáváme, přestože všechna vojska Mordoru ležela mezi námi," řekl Aragorn. „Neříkal jsem to u Hlásky?"

„Říkal," pravil Éomer, „ale naděje často klame a já tenkrát nevěděl, že máš dar předvídání. Přesto je nečekaná pomoc dvojnásob požehnaná a nikdy nebylo radostnějšího shledání přátel." Podali si ruce.

„Ani včasnějšího," řekl Éomer. „Přicházíš v nejvyšší čas, příteli. Mnoho ztrát a žalů nás postihlo."

„Pomstěme je tedy, než o nich budeme mluvit!" řekl Aragorn a rozjeli se zpátky do boje spolu.

Ještě je čekal těžký boj a dlouhá práce, Jižané totiž byli smělí a urputní a v zoufalství zuřiví, a Východňané byli silní a otužilí válečníci a neprosili o milost. A tak se tady a onde u spálených domů a stodol, na kopcích, na pahrbcích, pod zdí anebo v poli pořád seskupovali a bojovali, dokud nepohasl den.

Pak slunce konečně zapadlo za Mindolluinu a naplnilo celou oblohu velikým požárem, takže kopce a hory byly jako obarveny krví, oheň plál i na řece a tráva Pelennoru se do noci červenala. V tu hodinu byla veliká Bitva na Gondorském poli skončena, v celém kruhu Rammas nebyl jediný živý nepřítel. Všichni byli pobiti s výjimkou těch, kdo prchli, aby zemřeli nebo se utopili v rudé pěně na Řece. Pramálo se jich vrátilo na východ do Morgulu či Mordoru, a do země Haradských přišel jen příběh z dáli: pověst o hrozném hněvu Gondo-ru.

Aragorn, Éomer a Imrahil jeli zpátky k Bráně Města a byli tak unavení, že se nedokázali radovat ani trápit. Byli nezranění, protože takové bylo jejich štěstí a obratnost a síla jejich paží, a vskutku málokdo se odvážil postavit se jim nebo jim pohledět do tváře v hodině jejich hněvu. Mnozí jiní však byli raněni nebo zmrzačeni anebo leželi v poli mrtvi. Sekyry rozsekaly Forlonga, když bojoval sám a opěšalý, a Duilin Morthondský i jeho bratr byli ušlapáni za útoku na můmaky, když vedli své lučištníky blízko, aby mohli netvory střílet do oka. Krásný Hirluin se už nevrátil do Pinnath Gelinu, Grimbold do Grim-sladu a Halbarad, Hraničář s těžkou rukou, na Sever. Nemálo jich padlo, proslulých i bezejmenných, kapitánů i vojáků, byla to převeliká bitva a plný počet o ní nevydává žádný příběh. Tak pravil dlouho potom básník v Rohanu ve své písni o Mohylách u Mundburgu:

Zahučely rohy, rozlehly se v horách, míhaly se meče v poli pod městem. Klusali koně do Kamenné země jak vítr s jitrem. Válka jiskřila.

Tam padl Théoden, proslulý Thengelovec,

do zlaté síně, do zelených luk,

na pláně severní on nepojede zpět,

vojska velitel. Harding a Guthláf,

Dúnhere a Déorwine, Horn a Fastred

krev dali kraji dalekému:

v Mohylách u Mundburgu mlčky práchnivějí

s pobratimy svými, pány z Gondoru.

Nevrátí se Hirluin nazpět do svých hor,

ani starý Forlong do svých světlých planin,

tam do Arnachu, do své domoviny

ve slávě, ani statní lučišíníci

Derufin a Duilin k vodám dumavým

hluboké Morthondy, do které hledí hory.

Smrt za jitra i za soumraku

přijali páni jako poddaní.

Spí sladce v Gondoru u Velké řeky

šedé jak slzy, stříbrem svítící.

Rděla se tenkrát ryčná její voda:

do pěn a krve slunce klesalo,

hory jak majáky hořely za večera,

rudá padala rosa v Rammas Echoru.