DOMY UZDRAVOVÁNÍ

Smíšek měl v očích mlhu slz a únavy, když se blížili k zhroucené Bráně Minas Tirith. Ani si nevšímal zkázy a jatek kolem sebe. Ve vzduchu byl oheň, kouř a zápach, mnoho strojů totiž shořelo nebo bylo sraženo do hořících jam a mnoho zabitých rovněž, zatímco tu a tam ležely mrtvoly velikých jižních netvorů, zpřerážené vrhanými kameny nebo střelené do oka udatnými morthondskými lučištníky. Letící déšť na chvíli ustal a nahoře problesklo slunce, celé dolní město však zahalovaly doutnavé výpary.

Muži už pracně proklízeli cestu mezi pozůstatky bitvy a z Brány už vycházeli s nosítky. Jemně položili Éowyn na měkký polštář, královo tělo však přikryli velikým kusem zlatohlavu a okolo něho nesli pochodně, jejichž plameny, blednoucí ve slunci, rozkolísával vítr.

Tak přišli Théoden a Éowyn do gondorského Města, a kdo je viděl, obnažoval hlavu a klaněl se, procházeli popelem a dýmem spáleného kruhu a stoupali dál a nahoru kamennými ulicemi. Smíškovi se zdál ten výstup nekonečný, jako nesmyslná pouť v odporném snu, který se vleče k nějakému mlhavému konci, který paměť vůbec nemůže uchopit.

Světlo pochodní před ním pomalu zaprskalo a zhaslo a Smíšek se ocitl ve tmě, pomyslel si: „To je určitě tunel někam do hrobky, tam zůstaneme navždycky." Náhle však do jeho snu vpadl živý hlas.

„Smíšku! To je dobře, že jsem tě našel!"

Vzhlédl a mlha před očima se mu trochu projasnila. Vida, Pipin! Stáli proti sobě v úzké uličce a kolem nich pusto a prázdno. Protřel si oči.

„Kde je král?" řekl. „A Éowyn?" Pak klopýtl, sedl si na práh a znovu se dal do pláče.

„Šli do citadely," řekl Pipin. „Myslím, že jsi musel usnout v chůzi a špatně odbočit. Když jsme zjistili, že s nimi nejsi, Gandalf mě poslal, abych tě hledal. Chudáčku Smíšku! To jsem rád, že tě zase vidím! Ale ty jsi unavený a já tě nebudu otravovat řečmi. Jenom mi pověz, jsi nějak poraněný?"

„Ne," řekl Smíšek, „aspoň myslím, že ne. Ale neslouží mi pravá ruka, Pipine, od té chvíle, co jsem ho bodl. A můj meč shořel jako kus dřeva."

Pipinova tvář byla ustaraná. „Radši se mnou pojď co nejrychleji," řekl. „Kdybych tě tak mohl nést. Už bys neměl dál chodit. Vůbec tě neměli nechat jít pěšky, ale musíš jim odpustit. Ve Městě se stalo tolik děsných věcí, Smíšku, že jednoho chudáka hobita snadno přehlédnou, když jde z boje."

„Není to vždycky neštěstí, když tě přehlédnou," řekl Smíšek. „Zrovna teď mě přehlédl - ne, nemůžu o tom mluvit. Pomoz mi, Pipine! Už se zase stmívá a ruku mám tak studenou."

„Opři se o mě, kamaráde Smíšku!" řekl Pipin. „Pojď, krok za krokem. Není to daleko."

„Pohrbíš mě?" řekl Smíšek.

„To jsou nápady!" snažil se Pipin mluvit vesele, přestože srdce se mu svíralo strachem a lítostí. „Nejdeme do Domů uzdravování."

Zabočili zpátky z uličky mezi vysokými domy a vnější zdí čtvrtého kruhu na hlavní ulici stoupající k citadele. Šli, co noha nohu mine, a Smíšek se potácel a mumlal jako ze spaní.

„Já ho tam prostě nedostanu," pomyslel si Pipin. „To tu nikdo není, aby mi pomohl? Tady ho nemůžu nechat." Právě v tu chvíli k jeho údivu přibíhal kolem něho zezadu chlapec. Když ho míjel, poznal Beregondova syna Bergila.

„Hej, Bergile!" zavolal. „Kam jdeš? Rád tě vidím, že jsi živ!"

„Dělám poslíčka uzdravovatelům," řekl Bergil. „Nemohu se zdržet."

„Tak se nezdržuj!" řekl Pipin. „Řekni jim nahoře, že tu mám nemocného hobita, periana, abys věděl, a jde z bitvy. Myslím, že až tam nedojde. Jestli je tam Mithrandir, bude mít z té noviny radost." Bergil utíkal dál.

„Radši počkáme tady," pomyslel si Pipin. Nechal Smíška, aby se zlehka svezl na dláždění, kam svítilo sluníčko, pak se posadil vedle něho a položil si Smíškovu hlavu do klína. Jemně mu ohmatal trup a končetiny a vzal přítele za ruce. Pravá byla na omak ledová.

Zanedlouho je přišel hledat Gandalf sám. Sklonil se nad Smíškem a pohladil ho po čele, pak ho opatrně zvedl. „Měli ho se ctí přinést do Města," řekl. „Dobře se mi odvděčil za mou důvěru. Kdyby mi byl Elrond neustoupil, ani jeden z vás by byl nešel a pak by byl tento den přinesl mnohem víc zlého." Vzdychl. „Jenže teď mám na starosti dalšího a bitva je pořád na vážkách."

Tak konečně leželi Faramir, Éowyn a Smělmír na postelích v Domech uzdravování a tam se o ně dobře starali. Vždyť navzdory tomu, že všechno poznání v těchto pozdních dnech upadlo od starodávné plnosti, gondorské léčitelství bylo posud moudré a umělo hojit rány i pohmoždění a všechny nemoci, jimiž trpěli lidé na východ od Moře.

Jen stáří ne. Pro to nenašli lék, a délka jejich života nyní příliš nepřesahovala délku života ostatních lidí, těch, kteří v plné síle přečkali stovku, bylo málo, s výjimkou některých rodů s málo smíšenou krví. Teď však bylo zdejší poznání a umění zmateno, mnozí tu totiž ochořeli nemocí, kterou nešlo léčit. Nazvali ji Černý stín, protože pocházela od nazgulů. Ti, kdo jí byli zasaženi, se zvolna propadali do stále hlubšího snu a pak odcházeli do mlčení a smrtelného chladu, a tak umírali. Těm, kdo pečovali o nemocné, se zdálo, že na půlčíka a na rohanskou Paní dolehla ta nemoc těžce. Dopoledne ještě chvílemi promlouvali a šeptali ze sna a ošetřovatelé naslouchali s nadějí, že se snad dozvědí něco, co jim pomůže pochopit, co se přihodilo. Brzy se však oba začali propadat do tmy, a když se slunce obrátilo k západu, do tváře se jim vkradl šedý stín. Faramira však spalovala horečka, která neklesala.

Gandalf chodil starostlivě od jednoho k druhému a dozvídal se všechno, co zaslechli ošetřovatelé. Tak plynul den, zatímco bitva venku pokračovala, naděje se střídaly a docházely divné zvěsti. Gandalf pořád čekal a pozoroval a nevycházel, až nakonec oblohu naplnil červený západ slunce a světlo dopadlo na šedivé tváře nemocných. Tu se těm, kdo stáli kolem, zazdálo, že se tváře v té záři lehce zardívají, jako by se do nich vracelo zdraví, byl to však jen výsměch naději-

Stařena loreth, nejstarší z žen, které sloužily v Domě, propukla v pláč při pohledu na Faramirovu sličnou tvář, protože všechen lid ho miloval. Řekla: „Běda, kdyby měl umřít. Kéž by tak byli v Gondoru králové, jako prý bývali kdysi! Protože stará moudrost praví: Ruce krále jsou ruce uzdravitele. A tak se vždycky poznal právoplatný král."

Gandalf, který stál u toho, řekl: „Tvá slova si budou lidé možná dlouho pamatovat, loreth! Vždyť je v nich naděje. Snad se do Gondoru opravdu vrátil král, copak jsi neslyšela ty divné zvěsti, které došly do Města?"

„Mám práci tuhle a tamhle a křiku si nevšímám," odpověděla. „Jenom doufám, že ti vrahouni nepřijdou sem do Domu a nebudou rušit nemocné."

Nato Gandalf spěšně odešel a oheň na obloze dohoříval, řeřavé vrchy bledly a přes pole se plížil popelavý večer.

Když slunce zapadalo, Aragorn, Éomer a Imrahil se stáhli k Městu se svými kapitány a rytíři a před Branou jim Aragorn řekl:

„Pohleďte, jak slunce zapadá ve velikém ohni! Je to znamení konce mnoha věcí a obratu ve světě. Toto Město a říše však mnoho dlouhých let přebývaly v péči správců a bojím se, že vejdu-li bez pozvání, vzniknou pochybnosti a spory, což by se nemělo stát, dokud trvá tato válka. Nevejdu ani nevznesu žádný nárok, dokud se neukáže, zda vítězíme my, nebo Mordor. Muži postaví mé stany na poli a tady budu čekat na uvítání Pána Města."

Éomer však řekl: „Už jsi rozvinul praporec Králů a ukázal znaky Elendilova domu. Strpíš, aby je někdo zlehčoval?"

„Ne," řekl Aragorn. „Pokládám však dobu za nezralou a nehodlám se svářit s jinými než s Nepřítelem a jeho služebníky."

Kníže Imrahil řekl: „Tvá slova jsou moudrá, smí-li v této věci soudit ten, kdo je příbuzný Pána Denethora. Má silnou vůli, je pyšný, ale starý, a od chvíle, kdy byl raněn jeho syn, se chová divně. Přesto bych nerad, abys zůstal jako žebrák u dveří."

„Ne jako žebrák," řekl Aragorn. „Řekni kapitán Hraničářů, kteří nepřivykli městům a kamenným domům." Pak přikázal, aby jeho zástavu svinuli, sňal Hvězdu Severního království a dal ji do úschovy Elrondovým synům.

Potom ho kníže Imrahil a Éomer Rohanský opustili, prošli Městem a davy lidu a vystoupili do citadely, tam vešli do Věžní síně a hledali správce. Jeho křeslo však našli prázdné, před stupni ležel na slavnostním loži král Théoden z Marky. Okolo stálo dvanáct pochodní a dvanáct stráží, rytířů z Rohanu i Gondoru. Závěsy lože byly zelené a bílé, král však byl až po hruď zahalen širokým zlatohlavem a na něm ležel obnažený meč a u nohou jeho štít. Světlo pochodní se mu mihotalo v bílých vlasech jako slunce v tříšti vodotrysku, ale tvář byla sličná a mladá, jen klid, který na ní spočíval, byl mimo dosah mládí. Zdálo se, že spí.

Když chvíli postáli mlčky u krále, řekl Imrahil: „Kde je správce? A kde je také Mithrandir?"

Jeden ze strážných Gondoru odpověděl: „Správce Gondoru jev Domech uzdravování."

Ale Éomer řekl. „Kde je Paní Éowyn, má sestra? Přece by měla ležet vedle krále s nemenšími poctami? Kam ji položili?"

Imrahil odpověděl: „Vždyť Paní Éowyn ještě žila, když ji sem donesli. To jsi nevěděl?"

Tu vnikla Éomerovi do srdce tak prudce nečekaná naděje a s ní znovu procitlo hryzení starostí a strachu, že už nic neříkal, ale obrátil se a rychle vyšel ze síně, kníže ho následoval. Když vyšli, byl večer a na obloze plno hvězd. A přicházel Gandalf a s ním kdosi v šedém plášti, setkali se přede dveřmi Domů uzdravování. Pozdravili Gan-dalfa a řekli: „Hledáme správce a muži říkají, že je v tomto domě. Byl nějak raněn? A kde je Paní Éowyn?"

Gandalf odpověděl: „Leží uvnitř a není mrtva, aleje blízka smrti. Pán Faramir však byl raněn zlou střelou, jak jste slyšeli, a on je nyní správce. Denethor totiž odešel a jeho dům se obrátil v popel." Byli plni zármutku a úžasu, když jim příběh vyložil.

Imrahil však řekl: „Tak je vítězství zbaveno radosti a je to trpké pomyšlení, že Gondor i Rohan jsou v jediném dnu připraveny o své pány. Rohirům vládne Éomer. Kdo bude zatím vládnout Městu? Nemáme nyní poslat pro Pána Aragorna?"

Muž v plášti řekl: „Už přišel." Když vystoupil do světla lucerny u dveří, viděli, že je to Aragorn, halící lórienským pláštěm svou drátěnou košili, beze všech odznaků, jen se zeleným kamenem Galad-riel. „Přišel jsem, protože mě o to prosí Gandalf," řekl. „Ale prozatím jsem jenom kapitán arnorských Dúnadanů a Městu bude vládnout kníže Dol Amrothu, dokud Faramir neprocitne. Radím však, aby nám všem v následujících dnech vládl Gandalf." Na tom se dohodli.

Potom Gandalf řekl: „Nestůjme tu u dveří, protože čas kvapí. Vejděme! Vždyť jenom Aragornův příchod je možná nadějí pro nemocné, kteří leží v Domě. Tak pravila loreth, gondorská moudrá žena: ,Jluce krále jsou ruce uzdravitele, a tak se pozná právoplatný král."

Aragorn tedy vešel první a ostatní ho následovali. U dveří byli dva strážní ve stejnokroji citadely: jeden vysoký, ale druhý vzrůstem sotva chlapec, když je viděl, hlasitě vykřikl překvapením a radostí.

„Chodce! To je báječné! Víte, že jsem uhádl, že jste v těch černých lodích? Ale oni všichni křičeli korzáři a neposlouchali mě. Jak jste to provedl?"

Aragorn se zasmál a vzal hobita za ruku. „Opravdu příjemné setkání!" řekl. „Ale ještě není čas na vyprávění z cest."

Imrahil však řekl Éomerovi: „Takhle se mluví s králem? Ale možná že korunu bude nosit pod nějakým jiným jménem!"

Aragorn ho zaslechl, obrátil se a řekl: „To opravdu, protože ve vznešeném starobylém jazyku jsem Elessar, Eljkam, a Envinyatar, Obnovitel." Pozvedl zelený kámen, který mu spočíval na prsou. „Ale Chodec bude jméno mého domu, bude-li někdy založen. Ve vznešeném jazyce to nebude znít tak špatně a Telcontar budu já i všichni dědicové z mého těla."

S tím vešli do Domu. Když procházeli k pokojům, kde byli ošetřováni choří, Gandalf jim vyprávěl, co vykonali Éowyn a Smělmír. „Dlouho," řekl, Jsem totiž u nich stál a zprvu hodně mluvili ze sna, než se propadli do smrtelné tmy. A také je mi dáno vidět mnoho vzdálených věcí."

Aragorn šel nejdřív k Faramirovi, pak k Paní Éowyn a nakonec k Smíškovi. Když pohlédl do tváří chorých a viděl jejich rány, vzdychl. „Tady musím vynaložit všechny síly a umění, které jsou mi dány," řekl. „Kéž by tu byl Elrond, ten je nejstarší z našeho plemene a má větší moc."

Éomer viděl, že je zarmoucený a znavený, a řekl: „Nejdřív si přece musíš odpočinout a aspoň trochu se najíst."

Aragorn však odpověděl: „Ne, těmto třem, a zejména Faramiro-vi, už dobíhá čas. Je třeba nejvyššího spěchu."

Pak zavolal loreth a řekl: „Máte tu v domě zásoby léčivých bylin?"

„Ano, pane," odpověděla, „ale bojím se, že ne dost pro všechny, kdo je budou potřebovat. Protože vůbec nemám ponětí, kde vezmeme další, všechno je v tuhle strašnou dobu vzhůru nohama, ohně, požáry, chlapců poslíčkuje příliš málo a všechny silnice jsou ucpané. To už je doba, co z Lossarnachu nepřijel na trh jediný povozník! Ale děláme tu v Domě, co můžeme, s tím, co máme, to vaše jasnost určitě ví."

„To posoudím, až to uvidím," řekl Aragorn. „Také jednoho je málo, času na hovor. Máte athelasT'

„To nevím, to vám nevím, pane," odpověděla, „aspoň ne pod tímto jménem. Půjdu se zeptat mistra bylinkáře, ten zná stará jména."

„Říká se mu také králův lístek" řekl Aragorn, „a možná že ho znáš pod tímto jménem, protože tak se mu v těchto pozdních dobách říká na venkově."

„A ten!" řekla loreth. „No, kdyby ho byla vaše jasnost pojmenovala hned, tak jsem vám to mohla říct. Ne, ten nemáme, určitě ne. Víte, nikdy jsem neslyšela, že by byl nějak zvlášť dobrý, a často jsem vlastně říkávala sestrám, když jsme ho viděly růst v lese: „Králův lístek," povídám, „to je divné jméno a ráda bych věděla, proč se mu tak říká, já kdybych byla králem, nasázela bych si do zahrady onačejší kytky." Ale voní sladce, když se rozmačká, že? Jestli ovšem sladce je to pravé slovo: snad spíš zdravě."

„Opravdu zdravě," řekl Aragorn. „A teď, paničko, jestli máš ráda Pána Faramira, běž tak rychle, jak ti běhá jazyk, a sežeň mi králův lístek, i kdyby bylo ve Městě jediné stébélko."

„A když ne," řekl Gandalf, „pojedu do Lossarnachu, posadím si loreth za sebe a ona mě odvede do lesa, ale ne ke svým sestrám. A Stínovlas jí ukáže, co je spěch."

Zatímco byla loreth pryč, Aragorn nařídil ostatním ženám, aby nahřály vodu. Pak vzal Faramira za ruku a druhou položil na čelo nemocného. Bylo zalito potem, Faramir se však nehýbal a nedával nic najevo a zdálo se, že sotva dýchá.

„Je téměř stráven," řekl Aragorn Gandalfovi. „Ale to není zraněním. Vidíš, to se hojí. Kdyby ho byla zasáhla střela nazgulů, jak sis myslel, byl by zemřel ještě téže noci. Tuto ránu způsobil nějaký jižanský šíp, hádal bych. Kdo jej vytáhl? Schovali jste jej?"

„Já jsem jej vytáhl," řekl Imrahil, „a ucpal ránu. Ale šíp jsem neschoval, protože jsme měli co dělat. Vzpomínám si, že to byla střela, jaké používají Jižané. Přesto jsem věřil, že přilétla od Stínů nahoře, protože jinak nebylo možné vysvětlit jeho horečku a nemoc, rána přece nebyla hluboká ani smrtelná. Jak tedy vykládáš tu věc?"

„Únava, zármutek nad otcovou nevůlí, zranění, a především Černý dech," řekl Aragorn. „Je to muž pevné vůle, protože pod Stín se dostal už předtím, než vyjel do bitvy na vnějším opevnění. Tma ho musela zaplavit pomalu, zatímco bojoval a snažil se udržet své předsunuté postavení. Kéž bych tu býval dřív!"

Nato vstoupil mistr bylinkář. „Vaše jasnost si přála králův lístek, jak říkají vesničané," řekl, „čili athelas ve vznešeném jazyku, anebo pro ty, kteří znají trochu valinorsky ..."

„Znám," řekl Aragorn, „a je mi jedno, jestli mu budeš říkat asěa aranion nebo králův lístek, jen když nějaký máš."

„Promiňte, pane!" řekl muž. „Vidím, že jste učenec, nejen válečník. Ale žel, pane, nepřechováváme tu rostlinu v Domech uzdravování, kde se ošetřují jen vážně ranění nebo nemocní. Nevíme totiž, že by měla nějakou moc, leda snad že zlepšuje nečistý vzduch nebo zahání nějakou pomíjivou těžkost. Pokud ovšem nedáte na staré říkanky, které omílají ženské jako naše milá loreth, i když jim nerozumějí.

Když vane černý dech, smrt stojí na schodech

a paprsek dne zhasí, přijď, athelasi! Přijď, athelasi!

Život v umírání

na králově dlani!

Je to kostrbaté, obávám se, že to báby celé popletly. Uhodnout smysl přenechávám vám, má-li to ovšem nějaký. Staří tu bylinu ovšem pořád užívají v nálevu proti bolení hlavy."

„Tak ve jménu krále běž a sežeň nějakého starocha, který je míň učený, ale moudřejší, a má ho doma!" vykřikl Gandalf.

Teď Aragorn přiklekl k Faramirovi a držel mu ruku na čele. Ti, co přihlíželi, cítili, že se tu odehrává veliký zápas. Aragornova tvář totiž zešedla únavou, znovu a znovu volal Faramirovo jméno, ale pokaždé slaběji, jako by se i Aragorn od nich vzdaloval a kráčel daleko jakýmsi temným údolím, volaje někoho ztraceného.

Nakonec vběhl Bergil a nesl šest lístečků v kuse látky. „Je to králův lístek," řekl, „pane, ale není čerstvý, naneštěstí. Určitě je utržený nejmíň čtrnáct dní. Doufám, že poslouží, pane?" Pak se podíval na Faramira a vytryskly mu slzy.

Ale Aragorn se usmál. „Poslouží," řekl. „Nejhorší je už za námi. Zůstaň tu a potěš se!" Potom vzal dva lístečky, položil si je do dlaní, dechl na ně a pak je rozmačkal. Místnost rázem naplnila živá svěžest, jako by samotný vzduch procitl, zatetelil se a zatřpytil se radostí. Pak hodil lístky do misky vroucí vody, kterou mu přinesli, a všem srdcím se náhle ulevilo. Vůně, která k nim všem zavála, byla jako vzpomínka na orosená jitra s jasným sluncem v jakési jiné zemi, na kterou je krása jarního světa sama pouhou vzpomínkou. Aragorn se vztyčil jako osvěžen a očima se usmíval, když přidržel misku před Farami-rovou snící tváří.

„No ne! Kdo by tomu věřil!" řekla loreth k ženě vedle sebe. „Ta bylina je lepší, než jsem myslela. Připomíná mi růže z Imloth Melui, když jsem byla děvče, a ani král by nemohl chtít nic lepšího."

Najednou se Faramir pohnul, otevřel oči a pohlédl na Aragorna, který se nad ním skláněl, v očích mu zasvitlo světlo poznání a lásky a tiše promluvil. „Volal jsi mě, můj pane. Přicházím. Co přikazuje král?"

„Nechoď už stínem, ale probuď se!" řekl Aragorn. „Jsi unaven. Trochu si odpočiň a jez a buď připraven, až se vrátím."

„Budu, pane," řekl Faramir. „Vždyť kdo by zahálel, když se vrátil král?"

„Tak sbohem na chvíli!" řekl Aragorn. „Musím k ostatním, kteří mě potřebují." Nato s Gandalfem a Imrahilem odešel z komnaty, Be-regond se synem však zůstali a nemohli ovládnout svou radost. Když se Pipin ubíral za Gandalfem a zavíral dveře, slyšel loreth, jak vykřikuje:

„Král! Slyšelas to? Ruce uzdravitele, to jsem říkala." Brzy se z Domu vyneslo, že král skutečně přišel mezi ně a po válce přináší uzdravení, a novina se rozběhla po Městě.

Aragorn však přišel k Eowyn a řekl: „Tady je veliká bolest a těžká rána. Paži, která byla zlomena, ošetřili obratně a časem se uzdraví, bude-li mít ona sílu žít. Zmrzačená je ruka, která nosí štít, ale hlavní zlo přišlo skrze ruku s mečem. Zdá se, že v té není život, i když je nezlomena.

Žel, stála proti nepříteli, který přesahoval sílu jejího ducha i těla. Ti, kdo zvednou zbraň proti takovému nepříteli, musejí být tvrdší než ocel, nemá-li je zahubit samotný náraz. Zlý byl osud, který mu ji postavil do cesty. Vždyť je to sličná dívka, nejsličnější paní z rodu královen. A přece nevím, jak bych měl o ní mluvit. Když jsem na ni poprvé pohlédl a uvědomil si, jak je nešťastná, zdálo se mi, že vidím bílý květ stát zpříma a hrdě jako lilie, a přece jsem věděl, že je tvrdý, jako by jej elfové vyrobili z oceli. Či to snad byl mráz, který obrátil jeho mízu v led, takže stál sladkohořce, na pohled pořád krásný, ale už zasažený a na pokraji pádu a smrti? Její nemoc začíná dávno před tímto dnem, viď, Éomere?"

„Divím se, že se ptáš mne, pane," odpověděl. „Já tě přece v této věci neobviňuji, jako v ničem jiném, ale nevěděl jsem, že by se mé sestry Eowyn dotkl mráz, dokud tě poprvé nespatřila. Znala starosti a obavy a sdílela je se mnou za časů Červivce a králova očarování, a pečovala o krále s rostoucím strachem. Ale to ji do tohoto stavu nepřivedlo!"

„Můj milý," řekl Gandalf, „ty jsi měl koně a činy ve zbrani a svobodná pole, ale ona, narozená v těle dívky, měla ducha a odvahu, kterými se ti přinejmenším vyrovnala. Přesto byla odsouzena, aby pečovala o starce, kterého milovala jako otce, a sledovala, jak upadá do ubohé stařecké pošetilosti, její úloha se jí zdála víc ponižující, než kdyby bývala holí, o kterou se opíral.

Myslíš, že Červivec měl jed jen pro královy uši? „Dědku! Co jiného je Eorlův dům než došková stodola, kde v prachu popíjejí lotři a jejich spratkové se válejí po podlaze se psy? " Neslyšel jsi ta slova?

Říkal je Saruman, Červivcův učitel. Nepochybuji ovšem, že Červivec je doma zaobalil zchytraleji. Můj pane, kdyby jí láska, kterou k tobě měla, a vůle, která ji stále poutala k povinnosti, nezavíraly ústa, možná bys ze sestřiných rtů slyšel právě taková slova. Kdo ale ví, co říkala ve tmě, sama, v hořkém nočním bdění, když se jí zdálo, že se celý její život scvrká a stěny její besídky se kolem ní svírají jako klec, v níž má být zkrocen nějaký divoký tvor?"

Éomer mlčel a hleděl na sestru, jako by znovu vážil všechny spolu prožité dny. Ale Aragorn řekl: „I já jsem viděl to, co ty, Éomere. Málokterá bolest mezi smutnými nahodilostmi tohoto světa působí tolik hořkosti a studu srdci muže jako vidět lásku tak krásné a statečné paní, jež nemůže být opětována. Bolest a lítost mě provázely od chvíle, kdy jsem ji opustil zoufalou v Šeré Brázdě a odjel po Stezkách Mrtvých. A žádný strach na té cestě nebyl tak živý jako strach, co se může stát jí. Přesto ti říkám, že tebe miluje opravdověji než mne, tebe miluje a zná tě, ve mně však miluje jen stín a myšlenku: naději na slávu a velké činy a země daleko od rohanských polí.

Možná, že mám moc uzdravit její tělo a přivolat ji z toho temného údolí. Ale k čemu se probudí - k naději, k zapomnění, nebo k zoufalství - to nevím. A jestliže k zoufalství, pak zemře, nepřijde-li jiné uzdravení, které já přinést nemohu. Je to smutné, vždyť její skutky ji postavily na roven nejslavnějším královnám."

Pak se Aragorn sklonil a pohlédl jí do tváře a ta byla opravdu bílá jako lilie, studená jako mráz a tvrdá jako tesaný kámen. Shýbl se však, políbilji na čelo a tiše zavolal:

„Éowyn, Eomundova dcero, vzbuď se! Tvůj nepřítel zahynul!"

Nepohnula se, ale začala opět zhluboka dýchat, takže se jí hruď pod bílým prostěradlem zvedala a klesala. Ještě jednou rozmačkal Aragorn dva lístky athelasu, vhodil do vroucí vody a omyl jí čelo a pravou paži ležící studeně a ochromeně na pokrývce.

Ať již měl Aragorn skutečně jakousi zapomenutou moc Západní říše, nebo tak působila jen jeho slova o Paní Éowyn, když se sladký účinek byliny šířil po místnosti, zdálo se těm, kdo stáli okolo, že oknem přivál ostrý vítr a ničím nevoní, ale je naprosto čerstvý a čistý a mladý, jako by jej ještě nevdechl žádný živý tvor a jako by, nově stvořený, právě přilétl od zasněžených hor vysoko pod hvězdnou klenbou nebo z dalekých stříbřitých břehů omývaných mořem pěn.

„Probuď se, Éowyn, Paní Rohanu!" řekl Aragorn znovu, vzal její pravou ruku do své a cítil, zeje teplá vracejícím se životem. „Probuď se! Stín odešel a všechna temnota je smyta!" Pak vložil její ruku do Éomerovy a ustoupil. „Závojej ji!" řekl a mlčky odešel z komnaty.

„Éowyn! Éowyn!" volal Éomer v slzách. Ona však otevřela oči a řekla: „Éomere! Co je to za radost? Vždyť říkali, že jsi zabit. Ne, to byly jen hlasy, temné hlasy v mém snu. Jak dlouho jsem snila?"

„Dlouho ne, sestřičko," řekl Éomer. „Ale už na to nemysli!"

„Jsem tak divně unavená," řekla. „Musím si trochu odpočinout. Ale řekni mi, co je s Pánem Marky? Běda! Neříkej mi, že to byl sen, já přece vím, že nebyl. Je mrtev, jak předvídal."

„Je mrtev," řekl Éomer, „ale přikázal mi, abych se za něho rozloučil s Éowyn, která mu byla dražší než dcera. Leží teď ve velké cti v gondorské citadele."

„To je bolestné," řekla. „A přece je to lepší než všechno, več jsem se odvažovala doufat v temných dnech, kdy se zdálo, že Eorlův dům poklesl ve cti níž než pastouška. A co králův panoš, ten půlčík? Éomere, udělej ho rytířem Jízdmarky, protože je udatný!"

„Leží nedaleko odtud tady v Domě a půjdu za ním," řekl Gan-dalf. „Éomer tu chvíli zůstane. Ale nemluv ještě o válce a pohromách, dokud nebudeš zdráva. Je to veliká radost, vidět, jak se zas probouzíš ke zdraví a naději, taková udatná paní!"

„Ke zdraví?" řekla Éowyn. „To možná. Aspoň pokud zbylo nějaké prázdné sedlo po padlém Jezdci a mohu nasednout a je třeba konat nějaké činy. Ale k naději? To nevím."

Gandalf a Pipin přišli do Smíškova pokoje a tam našli Aragorna stát u postele. „Chudák Smíšek!" vykřikl Pipin a rozběhl se k lůžku, protože se mu zdálo, že přítel vypadá hůř a tvář má zešedlou, jako by na něm ležela tíha bolestných let, a najednou se ho zmocnil strach, že Smíšek umře.

„Neboj se," řekl Aragorn. „Přišel jsem včas a přivolal ho zpět. Je teď unavený a zarmoucený. Byl raněn podobně jako Paní Éowyn, protože se odvážil bodnout toho smrtícího netvora. Ale to se dá napravit, vždyť má v sobě silného a veselého ducha. Svůj zármutek nezapomene, ale nezatemní mu srdce, naučí ho moudrosti."

Potom položil ruku Smíškovi na hlavu, zlehka mu prohrábl hnědé kučery, dotkl se víček a zavolal ho jménem. Když se místností rozlila vůně athelasu jako dech ze sadů a ze slunečného vřesu plného včel, Smíšek najednou procitl a řekl: „Mám hlad. Kolik je hodin?"

„Už je po večeři," řekl Pipin, „ale hádám, že bych ti mohl něco přinést, když mě pustí."

„To jistě," řekl Gandalf. „A všechno ostatní, co si může tento Rohanský jezdec přát, pokud se to dá opatřit v Minas Tirith, kde je jeho jméno ve cti."

„Tak dobře!" pravil Smíšek. „Nejdřív bych chtěl večeři a pak dýmku." Tu se jeho tvář zasmušila. „Ne, dýmku ne. Myslím, že víckrát už kouřit nebudu."

„Proč ne?" řekl Pipin.

„Tak," odpověděl Smíšek pomalu. „On umřel. Všechno se mi vybavilo. Říkal, že ho mrzí, že si se mnou nemohl nikdy popovídat o bylinkách. To bylo málem to poslední, co vůbec řekl. Už nebudu nikdy kouřit, abych si přitom nevzpomněl na něho a na ten den, Pipi-ne, kdy přijel k Železnému pasu a byl tak zdvořilý."

„Tak kuř a vzpomínej na něho!" řekl Aragorn. „Měl ušlechtilé srdce a byl to velký král a dodržoval přísahy, ze stínu povstal k poslednímu krásnému ránu. Přestože byla tvá služba u něho krátká, měla by to být pro tebe radostná vzpomínka do konce života."

Smíšek se usmál. „Tak dobře," řekl. „Jestli mi Chodec opatří potřebné, budu kouřit a přemýšlet. Měl jsem v batohu zbytek listí od Sarumana, ale co se s ním stalo v bitvě, to nevím."

„Mistře Smělmíre," řekl Aragorn,, jestli si myslíš, že jsem přešel přes hory a přes Gondorskou říši s ohněm a mečem, abych nosil bylinky nepořádnému vojákovi, který zahazuje výstroj, tak to se pleteš. Jestli se tvůj batoh nenašel, musíš poslat pro mistra bylinkáře z tohoto Domu. Ten ti řekne, že bylina, po které toužíš, nemá, pokud on ví, žádnou moc, ale prosťáčci jí říkají západní kořen a urození galenas, a poví ti ještě jiná jména v učenějších jazycích, a když přidá navrch pár polozapomenutých veršovánek, kterým nerozumí, s lítostí ti oznámí, že v Domě žádný není, a ponechá tě úvahám o dějinách jazykovědy. A to musím i já. Protože v takovéhle posteli jsem nespal, co jsem vyjel z Šeré Brázdy, a od svítání jsem nejedl."

Smíšek ho chytil za ruku a políbil ji. „Strašně se omlouvám," řekl. „Honem běžte! Už od té noci v Hůrce jsme vám jen na obtíž. Ale to už je takový zvyk v našem národě, že v takové chvíli mluvíme lehkovážně a říkáme míň, než myslíme. Bojíme se toho říct příliš. Potom nám chybějí vhodná slova, když se nesluší žertovat."

„Já to přece dobře vím, jinak bych ti neoplácel stejným," řekl Aragorn. „Ať Kraj nikdy nezestárne!" Políbil Smíška a vyšel, a Gan-dalf šel za ním.

Pipin zůstal. „Byl někdy někdo takový jako on?" řekl. „Kromě Gandalfa, samozřejmě. Myslím, že musejí být z rodiny. Ty můj oslí čku, vždyť máš batoh u postele, a když jsem tě potkal, měl jsi ho na zádech. Samozřejmě ho celý čas viděl. A můžeš si přece vzít ode mě. Tak si dej! Je to Dolanské listí. Nacpi si a já zatím doběhnu pro jídlo. A pak si dáme chvíli klid. To víš, my Bralové a Brandorádi nevydržíme žít dlouho ve výšinách."

„To ne," řekl Smíšek. „Já ne. Aspoň zatím ne. Ale aspoň je, Pi-pine, vidíme a vážíme si jich. Asi je nejlepší mít nejdřív rád to, k čemu se hodíš: musíš někde začít a mít nějaké kořeny a v Kraji je hluboká půda. Ale jsou i hlubší a vyšší věci, a kdyby jich nebylo, žádný kmotr by nemohl ošetřovat zahrádku v tom, čemu říká klid a mír, ať už o nich ví nebo neví. Jsem rád, že o nich vím aspoň trochu. Ale nevím, proč tak vykládám. Kde je to listí? A podej mi z batohu dýmku, jestli není rozbitá."

Aragorn a Gandalf teď zašli k dozorčímu Domů uzdravování a radili mu, aby Faramir a Éowyn zůstali a ještě dlouho byli pečlivě ošetřováni.

„Paní Éowyn si bude brzy přát vstát a odejít," řekl Aragorn, „ale nemělo by se jí to dovolit, pokud ji budete moci jakkoli zadržet, aspoň dokud nepřejde deset dní."

„Pokud jde o Faramira," řekl Gandalf, „musí se brzy dozvědět, že jeho otec je mrtev. Ale celý příběh Denethorova šílenství byste mu neměli vyprávět, dokud nebude zcela zdráv a nebude mít před sebou povinnosti. Dbejte, aby mu Beregond a ten perian, který byl u toho, zatím nic neříkali!"

„A ten druhý perian, Smělmír, kterého mám na starost, co bude s ním?" řekl dozorčí.

„Je pravděpodobné, že zítra bude moci vstát, na chvilku," řekl Aragorn. „Dovolte mu to, bude-li si přát. Může se trochu projít, když o něho budou přátelé pečovat."

„Je to pozoruhodné plemeno," řekl dozorčí a pokýval hlavou. „Mají tuhý kořínek, řekl bych."

U dveří Domů se už sebralo mnoho lidí, aby viděli Aragorna, a následovali ho, a když se konečně navečeřel, přišli a prosili, aby uzdravil jejich příbuzné nebo přátele, jejichž životy byly v nebezpečí po zranění nebo pohmoždění, nebo na které dolehl Černý stín. Aragorn vstal a vyšel, poslal pro Elrondovy syny a společně pracovali hluboko do noci. A Městem šla pověst: „Král doopravdy přišel!" Říkali mu Elfkam, pro zelený kámen, který nosil, a tak jméno, jež mu bylo předpověděno při narození, vyvolil pro něho jeho vlastní lid.

Když dál nemohl, zahalil se pláštěm a vyklouzl z Města. Těsně před úsvitem došel do svého stanu a šel chvíli spát. Ráno vlála z Věže zástava Dol Amrothu, bílá loď jako labuť na modré vodě, a lidé vzhlíželi a ptali se, zda králův příchod byl jen sen.