DENETHOROVA HRANICE

Když se temný stín od Brány stáhl, Gandalf zůstal sedět bez pohybu. Pipin však vyskočil, jako by z něho spadla veliká tíže, poslouchal rohy a myslel, že mu srdce pukne radostí. Od té doby pak nikdy nemohl slyšet troubení rohu v dálce, aby mu z očí nevytryskly slzy. Ale teď si náhle vzpomněl na své poslání a rozběhl se kupředu. V tom okamžiku se Gandalf pohnul, oslovil Stínovlase a chystal se projet Branou.

„Gandalfe! Gandalfe!" vykřikl Pipin a Stínovlas se zastavil.

„Co tu děláš?" řekl Gandalf. „Neplatí v Městě zákon, že ti, kdo nosí černou a stříbrnou, musejí zůstat v citadele, pokud je neuvolní jejich pán?"

„Uvolnil mě," řekl Pipin. „Poslal mě pryč. Ale já mám hrozný strach. Tam nahoře se může stát něco strašného. Myslím, že Pán se zbláznil. Bojím se, že zabije sám sebe a že zabije taky Faramira. Nemůžete něco udělat?"

Gandalf vyhlédl zející Branou a zaslechl v poli hluk sílící bitvy. Sevřel pěst. „Musím jet," řekl. „Je tam Černý jezdec a ještě nám způsobí zkázu. Nemám čas."

„Ale Faramir!" vykřikl Pipin. „Není mrtvý a oni ho upálí zaživa, jestli je někdo nezastaví."

„Upálí ho zaživa?" řekl Gandalf. „Co je to za povídačky? Rychle!"

„Denethor odešel do hrobek," řekl Pipin, „a vzal Faramira a říká, že všichni shoříme a že nebude čekat, a mají pro něho udělat hranici a upálit ho na ní a Faramira taky. Poslal už pro dříví a pro olej. Já to řekl Beregondovi, ale mám strach, že se neodváží opustit místo, je na stráži. A stejně, co může dělat?" Tak ze sebe Pipin vysypal svůj příběh, natáhl se a třesoucíma se rukama se dotkl Gandalfova kolena. „Nemůžete Faramira zachránit?"

„Možná že ano," řekl Gandalf, „ale potom, obávám se, budou muset umřít jiní. Ano, musím jít, protože jiná pomoc se k němu nedostane. Ale vzejde z toho zlo a bolest. I v srdci naší bašty má Nepřítel moc zasadit nám ránu: vždyť to pracuje jeho vůle."

Když se jednou rozhodl, jednal rychle, chytil Pipina, posadil ho před sebe a slovem obrátil Stínovlase. Klapali strmými ulicemi Mi-nas Tirith, zatímco za nimi se zvedal hluk války. Všude muži procitali ze zoufalství a děsu, chápali se zbraní a volali na sebe: „Rohan přijel!" Kapitáni křičeli, oddíly se řadily, mnohé již pochodovaly dolů k Bráně.

Potkali knížete Imrahila a ten na ně zavolal: „Kampak, Mithran-dire? Rohirové bojují na Gondorském poli! Musíme sebrat všechny síly."

„Budeš potřebovat každého muže a ještě jich nebude dost," řekl Gandalf. „Spěchej, jak můžeš. Přijedu, až budu moci. Mám poslání k Pánu Denethorovi, které nemůže čekat. Převezmi velení v Pánově nepřítomnosti!"

Jeli dál. Jak stoupali a blížili se k citadele, cítili, jak jim vítr vane do tváří, a zahlédli zásvit dalekého jitra, světla, jež se rozrůstalo na jižní obloze. Dávalo jim však málo naděje, vždyť nevěděli, jaké zlo je čeká, a báli se, že přijdou pozdě.

„Tma pomíjí," řekl Gandalf, „ale na Městě dosud leží těžce."

U brány citadely nenašli stráž. „Takže Beregond šel," řekl Pipin s větší nadějí. Obrátili se a spěchali silnicí k Zavřeným dveřím. Byly dokořán a před nimi ležel strážný. Byl zabit a byl mu vzat klíč.

„Dílo Nepřítele," řekl Gandalf. „Tohle se mu líbí: přítel ve válce s přítelem, rozpolcená věrnost ve zmatených srdcích." Sesedl a poslal Stínovlase zpátky do stáje. „Víš, příteli," řekl, „měli jsme spolu už dávno vyjet do pole, ale zdržují mě jiné věci. Přijď ale, až tě zavolám!"

Prošli Dveřmi a kráčeli dolů točitou stezkou. Rozsvětlovalo se a vysoké sloupy a sochy u cesty zvolna míjely jako šedá strašidla.

Náhle bylo ticho přerušeno a před sebou uslyšeli výkřiky a řinčení mečů, takové zvuky se v těchto posvátných místech neozvaly, co Město stálo. Konečně došli do Rath Dínenu a spěchali k Domu správců, který se v šeru rýsoval pod svou velikou kopulí.

„Zadržte! Zadržte!" křičel Gandalf, vrhaje se na kamenné schodiště přede dveřmi. „Zadržte to šílenství!"

Tam totiž byli Denethorovi služebníci s meči a pochodněmi v rukou, na nejvyšším schodě stál osamocen Beregond ve stříbrném a černém stejnokroji Stráže a bránil proti nim dveře. Dva z nich už padli jeho mečem a jejich krev poskvrnila posvátné místo, ostatní ho proklínali a nazývali ho vyvrhelem a zrádcem svého pána.

Právě když Gandalf a Pipin přibíhali, slyšeli z domu mrtvých Denethorův hlas: „Rychle! Rychle! Dělejte, jak velím! Zabijte mi toho odpadlíka! Nebo to musím udělat sám?"

Nato se dveře, které Beregond držel zavřené levou rukou, trhnutím rozevřely a za ním stanul Pán Města, vysoký a zuřivý, v očích mu svítil plamen a držel tasený meč.

Gandalf však vylétl po schodech a muži před ním uskakovali a zakrývali si oči, přicházel ve velikém hněvu, jako když bílé světlo vpadne do temné komory. Zvedl ruku a uprostřed rány vylétl meč Denethorovi z ruky. Dopadl za něho do stínu v domě a Denethor ustoupil před Gandalfem jako omráčený.

„Co je to, můj pane?" řekl čaroděj. „Domy mrtvých nejsou pro živé. A proč se muži bijí tady, na posvátných místech, když je před Branou války dost? Nebo snad Nepřítel přišel až do Rath Dínenu?"

„Odkdy se Pán Gondoru zodpovídá tobě?" řekl Denethor. „Cožpak nesmím poroučet svým služebníkům?"

„Smíš," řekl Gandalf. „Ale jiní se mohou postavit proti tvé vůli, když se obrátila k šílenství a zlému. Kde je tvůj syn Faramir?"

„Leží uvnitř," řekl Denethor, „hoří, už hoří. Zažehli mu oheň v těle. Ale brzy shoří všechno. Západ selhal. Všechno vyletí ve velikém ohni a všemu bude konec. Popel! Popel a kouř, který odvane vítr!"

Tu viděl Gandalf, jaké šílenství ho posedlo, a lekl se, že již spáchal nějaký zlý čin. Tlačil se dopředu s Beregondem a Pipinem za zády a Denethor ustupoval, až stál vedle stolu uvnitř. Faramira našli ležet na stole, pořád v horečných snech. Pod stolem a kolem něho bylo vysoko navršeno dříví a všechno bylo nasáklé olejem včetně Faramirova oděvu a přikrývek. Dřevo však ještě nikdo nezapálil. Tehdy Gandalf odhalil sílu, kterou v sobě tajil, jako se tajilo světlo jeho moci pod šedým pláštěm. Vyskočil na otep dřeva, zvedl chorého muže, lehce seskočil zpátky a nesl ho ke dveřím. Přitom však Faramir zasténal a ve snu volal otce.

Denethor sebou trhl, jako když procitá z omámení, plamen v oku mu pohasl a on zaplakal a řekl: „Neber mi mého syna! Volá po mně."

„Volá," řekl Gandalf, „ale ty za ním ještě nemůžeš. On musí hledat uzdravení na prahu smrti a možná je nenajde. Kdežto tvou povinností je vyjít do bitvy za Město, kde tě možná očekává smrt. To ve svém srdci víš."

„Už se neprobudí," řekl Denethor. „Bitva je marná. Proč bychom si měli přát žít dál? Proč bychom neměli jít bok po boku na smrt?"

„Ty nemáš právo, Správce Gondoru, určit si hodinu své smrti," řekl Gandalf. „Jenom pohanští králové pod nadvládou Temné moci tak jednali, zabíjeli se v pýše a zoufalství a vraždili svůj rod, aby si usnadnili vlastní umírání." Pak prošel dveřmi, vynesl Faramira ze smrtného domu a položil ho na máry, na nichž ho přinesli. Stály teď pod přístřeškem. Denethor šel za ním a stál a třásl se a s touhou hleděl na tvář svého syna. Chviličku kolísal, zatímco všichni stáli mlčky a nehybně a sledovali Pána v jeho rozervanosti.

„Pojď!" řekl Gandalf. „Je nás zapotřebí. Můžeš ještě mnoho vykonat."

Pak se najednou Denethor zasmál. Znovu se pyšně vztyčil, rychle odstoupil zpět ke stolu a zvedl z něho polštář, na němž předtím spočívala jeho hlava. Pak přišel opět ke dveřím, odtáhl povlak a hle: v ruce držel palantír. Když jej pozdvihl, přihlížejícím se zdálo, že koule zahořela vnitřním plamenem, takže vyzáblá tvář Pána byla osvětlena rudým ohněm a vypadala jako vytesaná z tvrdého kamene: ostrá, s černými stíny, vznešená, pyšná a strašná. Oči se mu třpytily.

„Pýcha a zoufalství!" zvolal. „Myslil jsi, že jsou oči Bílé věže slepé? Ne, viděl jsem víc, než ty víš, Šedý blázne. Tvá naděje je jenom nevědomost. Jen jdi a namáhej se s uzdravováním! Jdi vpřed a bojuj! Marnost. Nakratičko můžeš v poli triumfovat, najeden den. Jenže proti Moci, která teď povstává, není vítězství. Zatím natáhla k tomuto Městu jen první prst své ruky. Celý Východ je v pohybu. A i teď tě vítr tvé naděje klame a nese vzhůru po Anduině loďstvo s černými plachtami. Západ selhal. Je čas, aby odešli všichni, kdo nechtějí být otroky."

„Takové rady skutečně zajistí Nepříteli vítězství," řekl Gandalf.

„Tak doufej dál!" smál se Denethor. „Copak tě neznám, Mi-thrandire? Doufáš, že budeš vládnout místo mne, že budeš stát za každým trůnem na Severu, na Jihu i na Západě. Já přečetl tvé myšlenky a záměry. Copak nevím, že přikazuješ tady tomu půlčíkovi, aby mlčel? Že jsi ho sem přivedl, aby mi dělal špeha v mé vlastní komnatě? A přece jsem se v našem rozhovoru dozvěděl jména a záměry všech tvých společníků. Tak! Levou rukou bys mě chvíli používal jako štít proti Mordoru a pravou bys přitáhl toho Hraničáře ze Severu, aby mě vyhodil ze sedla.

Ale já ti říkám, Gandalfe Mithrandire, že nebudu tvým nástrojem! Jsem Správce Anárionova rodu. Já nesestoupím, abych byl zdě-tinštělým komořím nějakého samozvance. I kdyby mi jeho nárok prokázali, pořád je jenom z Isildurovy linie. Takovému se nepoklo-ním, poslednímu z odraného rodu, který už dávno ztratil panství a důstojnost."

„Co bys tedy chtěl," řekl Gandalf, „kdyby mohlo být po tvé vůli, Denethore?"

„Chtěl bych, aby bylo všechno, jak bývalo celý můj život," odpověděl Denethor, „a za dlouhých let mých předků: být Pánem tohoto Města v míru a zanechat po sobě křeslo synu, který by byl svým vlastním pánem a žádným čarodějovým učněm. Když mi to ale osud upírá, tak nechci nic: ani zmenšený život, ani rozpůlenou lásku, ani pokleslou čest."

„Mně by se nezdálo, že správce, který věrně odevzdá své pověření, je zmenšen v lásce nebo ve cti," řekl Gandalf. „A přinejmenším neoloupíš svého syna o vlastní volbu, dokud není jisto, že zemře."

Při těchto slovech Denethorovi opět vzplály oči. Vzal Kámen pod paži, vytáhl nůž a kráčel k márám. Beregond však skočil vpřed a postavil se před Faramira.

„Tak!" zvolal Denethor. „Už jsi ukradl polovic lásky mého syna. Teď kradeš také srdce mých rytířů, aby mě nakonec o mého syna docela připravili. Ale v jednom se proti mé vůli nepostavíš: svůj konec budu řídit sám."

„Pojďte sem!" vykřikl na své služebníky. „Pojďte, nejste-li všichni odpadlíci!" Tu dva z nich vyběhli po schodech k němu. Pak jednomu vytrhl pochodeň a vrhl se zpátky do domu. Než mu v tom mohl Gandalf zabránit, zarazil hořící větev mezi klestí a to okamžitě zapraskalo a zahučelo plamenem.

Pak Denethor vyskočil na stůl, a jak tam stál ověnčen ohněm a kouřem, vzal hůl svého správcovství, jež mu ležela u nohou, a zlomil ji přes koleno. Oba kusy hodil do ohně, sklonil se a ulehl na stůl, svíraje palantír oběma rukama na hrudi. A říkalo se, že od té doby musel mít ten, kdo se do Kamene podíval, obrovskou sílu vůle, aby jej odvrátil za jiným cílem, jinak viděl jen dvě stařecké ruce stravované plameny.

Gandalf v zármutku a hrůze odvrátil tvář a zavřel dveře. Chvíli stál zamyšleně a mlčky na prahu, zatímco ti venku slyšeli lačný hukot ohně uvnitř. Pak Denethor silně vykřikl a víckrát nepromluvil a víckrát ho již žádný smrtelník nespatřil.

„Tak odchází Denethor, syn Ecthelionův," řekl Gandalf. Pak se obrátil k Beregondovi a Pánovým služebníkům, kteří tu stáli v zděšení. „A tak odcházejí i dny Gondoru, který jste znali, ať k dobrému či zlému, jsou skončeny. Staly se tu zlé činy, nechtě však nyní nepřátelství stranou, protože bylo připraveno Nepřítelem a provedlo jen jeho vůli. Byli jste polapeni do sítě protikladných povinností, kterou jste sami nespletli. Ale pomyslete, vy služebníci Pána, slepí ve své poslušnosti, že nebýt Beregondovy zrady, Faramir, kapitán Bílé věže, by teď také hořel.

Odneste z tohoto místa své padlé druhy. A my odneseme Farami-ra, Správce Gondoru, na místo, kde může pokojně spát, nebo zemřít, jestliže je to jeho osud."

Pak vzali Gandalf s Beregondem máry a nesli je k Domům uzdravování a Pipin kráčel za nimi se svěšenou hlavou. Ale služebníci Pána stáli a zírali jako omráčení na dům mrtvých, a když Gandalf docházel na konec Rath Dínenu, ozval se veliký hluk. Ohlédli se a viděli, jak klenba domu puká a kouř se valí ven. Pak se s hukotem a rachocením kamene zřítila do změti plamenů, oheň však nerušené šlehal a tančil mezi troskami. Pak se služebníci v hrůze dali na útěk za Gandalfem.

Konečně došli ke Dveřím správců a Beregond zarmouceně pohlédl na strážného. „Tohoto skutku budu vždycky litovat," řekl, „ale šílel jsem spěchem a on si nechtěl dát říci a tasil proti mně meč."

Potom vzal klíč, který vyrval mrtvému, zavřel dveře a zamkl je. „Měl by být nyní odevzdán Pánu Faramirovi," řekl.

„V nepřítomnosti Pána velí kníže Dol Amrothu," řekl Gandalf, „ale protože tu není, musím to vzít na sebe. Vyzývám tě, abys klíč podržel a opatroval jej, dokud nebude Město zase v pořádku."

Teď konečně prošli do horních kruhů Města a v jitřním světle se ubírali k Domům uzdravování, byly to krásné domy vyhrazené péči o ty, kdo byli vážně nemocní, ale teď byly připraveny pro ošetřování mužů raněných v bitvě nebo umírajících. Stály nedaleko brány citadely v šestém kruhu poblíž jižní zdi a kolem byla zahrada a palouk se stromy, jediné takové místo ve Městě. Tam zůstávalo těch pár žen, kterým dovolili zůstat v Minas Tirith, protože dovedly uzdravovat nebo sloužit uzdravovatelům.

Ale právě když Gandalf a jeho společníci donášeli máry k hlavnímu vchodu Domů, zaslechli silný výkřik, který se vznesl z pole před Branou a ostře, pronikavě vzlétl k obloze a zmíral ve větru. Výkřik byl tak strašný, že na okamžik všechno strnulo. Ale když minul, náhle se jim srdce zvedla takovou nadějí, jakou nepoznali od chvíle, kdy od východu přišla tma, zdálo se jim, že světlo se rozjasnilo a slunce prorazilo mraky.

Gandalfova tvář však byla vážná a smutná. Vyzval Beregonda a Pipina, aby odnesli Faramira do Domů uzdravování, a vystoupil na nedalekou zeď, stál tam jako bílá socha v novém slunci a vyhlížel. A zrakem, který mu byl dán, viděl vše, co se přihodilo, když Éomer vyjel z přední řady bitvy a stanul vedle těch, kteří leželi v poli, vzdychl, opět si přes sebe přehodil plášť a sestoupil ze zdi. Když Be-regond a Pipin vycházeli, našli ho zamyšleně stát před vchodem.

Hleděli na něho a on chvíli mlčel. Konečně promluvil. „Přátelé moji," řekl, „a všichni lidé z tohoto Města a ze Západních zemí! Staly se truchlivé a slavné věci. Máme plakat, nebo se radovat? Nedoufali jsme v to, ale kapitán našich nepřátel byl zahuben a vy jste slyšeli ozvěnu jeho posledního zoufalství. Neodešel však bez pohromy a bez trpkých ztrát. To jsem mohl odvrátit, nebýt Denethorova šílenství. Tak daleko dosáhl Nepřítel! Běda. Teď však chápu, jak mohla jeho vůle proniknout až do srdce Města.

Správci se sice domnívali, že je to jejich tajemství, ale já dávno uhodl, že tady v Bílé věži byl uchován aspoň jeden ze Sedmi vidoucích kamenů. Za dnů své moudrosti se Denethor neopovážil jej použít ani vyzývat Saurona, protože znal meze vlastní síly. Jeho moudrost však selhala, a jak rostlo nebezpečí jeho říše, obávám se, že do něj hleděl a byl oklamán: tuším, že od chvíle, kdy odešel Boromir, až příliš často. Byl příliš velký, aby se pokořil před vůlí Temné moci, ale přesto viděl jen věci, které mu ona dovolila vidět. Poznání, které získal, mu nepochybně často posloužilo, přesto vidina veliké moci Mordoru, kterou mu ukázali, živila zoufalství v jeho srdci, dokud mu nerozvrátilo mysl."

„Teď už chápu, co mi bylo tak divné," řekl Pipin. Otřásl se při vzpomínce. „Pán odešel z místnosti, kde ležel Faramir, a teprve když se vrátil, zdál se mi změněný, starý a zlomený."

„Právě v hodinu, kdy přinesli Faramira do Věže, mnozí viděli v horní komnatě zvláštní světlo," řekl Beregond. „Ale to světlo jsme viděli už předtím a ve městě se dlouho proslýchalo, že Pán občas myšlenkami zápasí se svým Nepřítelem."

„Běda, hádal jsem tedy správně," řekl Gandalf. „Tak Sauronova vůle vstoupila do Minas Tirith, a tak jsem tu byl zdržen. A budu tu muset zůstat dál, protože brzy budu mít na starost jiné, nejen Faramira.

Teď musím dolů vstříc těm, kteří přicházejí. Viděl jsem na poli podívanou, z níž mě bolí srdce, a může nastat ještě vetší bolest. Pojď se mnou, Pipine! A ty, Beregonde, by ses měl vrátit do citadely a říci veliteli Stráže, co se stalo. Obávám se, že jeho povinností bude vyloučit tě ze Stráže, ale řekni mu, aby tě, smím-li mu radit, poslal do Domů uzdravování, abys střežil svého kapitána a sloužil mu, a tak byl po jeho boku, až se probudí - pokud se to ještě někdy stane. Vždyť jsi ho zachránil před ohněm. Teď jdi! Já se brzy vrátím."

S tím se otočil a scházel s Pipinem do dolního města. A jak pospíchali, vítr přinesl šedý déšť, který utloukal ohně, a před nimi se zvedaly spousty dýmu.