POUŤ ŠEDÉ DRUŽINY

Když se Smíšek vrátil k Aragornovi, byl Gandalf pryč a dusot Stínovlasových kopyt se ztratil v noci. Měl jenom lehký uzlíček, protože o svůj batoh přišel na Parťh Galenu, a nesl jen pár užitečných věcí, které posbíral v troskách Železného pasu. Hasufel byl už osedlán. Legolas a Gimli stáli se svým koněm hned vedle.

„Takže pořád ještě zůstávají čtyři z Družiny," řekl Aragorn. „Pojedeme spolu. Nepojedeme však sami, jak jsem si myslel. Král je teď rozhodnut vyrazit ihned. Co přiletěl ten okřídlený stín, chce se vrátit do kopců pod rouškou noci."

„A pak kam?" řekl Legolas.

„Ještě vám nepovím," odpověděl Aragorn. „Pokud jde o krále, pojede teď do Edorasu, kam svolal vojsko na čtvrtý večer ode dneška. A tam myslím uslyší zprávy o válce a Rohanští jezdci pojedou dolů do Minas Tirith. Ale já, a kdo půjde se mnou ..."

„Rozhodně já!" zvolal Legolas.

„A Gimli s ním!" řekl trpaslík.

„Tedy já," řekl Aragorn, „mám před sebou temno. I já musím dolů do Minas Tirith, ale cestu ještě nevidím. Blíží se dlouho připravovaná hodina."

„Nenechávejte mě být!" řekl Smíšek. „Ještě jsem nebyl moc užitečný, ale nechci se dát odložit jako zavazadlo, které si vyzvednou, když je po všem. Myslím, že Jezdci se teď se mnou nebudou chtít obtěžovat. I když král samozřejmě říkal, že budu sedět u něho a vykládat mu o Kraji, až bude ve svém domě."

„Ano," řekl Aragorn, „myslím, že tvá cesta vede k němu, Smíšku. Nečekej ale na konci nic veselého. Bojím se, že to bude dlouho trvat, než Théoden zase s úlevou zasedne v Meduseldu. Mnoho nadějí uvadne v tomto hořkém jaru."

Brzy byli všichni hotovi k odjezdu: čtyřiadvacet koní, Gimli za Legolasem a Smíšek před Aragornem. Vzápětí se rychle rozjeli nocí.

Nebyli daleko za brody přes Želíz, když ze zadní řady tryskem předjel jezdec.

„Můj pane," řekl králi, „za námi jsou jezdci na koních. Když jsme přejížděli brody, zdálo se mi, že je slyším. Teď jsme si jistí. Dohánějí nás a jedou mocně."

Théoden dal ihned zastavit. Jezdci se obrátili a uchopili kopí. Aragorn sesedl, postavil Smíška na zem, tasil a stanul u králova třmene. Éomer a jeho panoš se rozjeli k zadní řadě. Smíšek se teď teprve cítil jako zbytečné zavazadlo a přemítal, co si počne, když dojde k bitvě. Co když bude králův malý průvod zaskočen a přemožen, ale on uteče do tmy - sám v divokých rohanských pláních bez nejmenšího tušení, kde vlastně je v těch nekonečných mílích? „To není na nic!" pomyslel si. Tasil meč a utáhl si opasek.

Klesající měsíc byl zakryt velikým letícím mrakem, ale náhle opět vyplul na jasné nebe. Všichni slyšeli zvuk kopyt a v témže okamžiku spatřili temné stíny rychle jedoucí po cestě od brodů. Měsíční světlo se tu a tam zalesklo na hrotech kopí. Nebylo možné pronásledovatele sečíst, zdálo se však, že jich není méně než králova průvodu.

Když byli na padesát kroků, Éomer hlasitě zvolal: „Stát! Stát! Kdo jede Rohanem?"

Pronásledovatelé rázem zastavili koně. Následovalo ticho, pak bylo v měsíčním světle vidět, že jeden jezdec sesedá a zvolna kráčí vpřed. Bíle zasvitla jeho ruka, kterou držel pozdviženu dlaní ven na znamení míru, královi muži však svírali zbraně. Když byl na deset kroků, muž stanul. Byl vysoký - temný stojící stín. Pak zazněl jeho jasný hlas. „Rohan? Říkáte Rohan? To je radostné slovo. Spěcháme do té země zdaleka."

„Už jste v ní," řekl Éomer. „Vstoupili jste do ní, když jste překročili brody. Je to však říše krále Théodena. Nikdo tudy nejezdí bez jeho svolení. Kdo jste? A proč spěcháte?"

„Jsem Dúnadan Halbarad, Hraničář ze Severu," zvolal muž. „Hledáme jistého Aragorna, syna Arathornova, a doslechli jsme se, zeje v Rohanu."

„A také jste ho našli!" vykřikl Aragorn. Podal otěže Smíškovi, rozběhl se kupředu a objal příchozího. „Halbarade!" řekl. „Ze všech radostí je tahle nejméně očekávaná!"

Smíšek úlevou vydechl. Myslel, že je to nějaký poslední Saru-manův kousek, napadnout krále ze zálohy, dokud má s sebou jen pár mužů, zdálo se však, že nebude třeba padnout při obraně Théodena, alespoň prozatím. Strčil meč do pochvy.

„Všechno je v pořádku," obrátil se zpět Aragorn. „To jsou mí vlastní příbuzní z daleké země, kde jsem přebýval. Proč ale přicházejí a kolik jich je, to nám poví Halbarad."

„Je nás třicet," řekl Halbarad. „Víc našich příbuzných se narychlo sebrat nedalo, ale jedou s námi bratři Elladan a Elrohir, kteří si přejí jet do války. Když přišla tvá výzva, jeli jsme, jak rychle jsme mohli."

„Já vás ale nevyzýval," řekl Aragorn, „leda přáním. Často jsem se k vám obracel v myšlenkách a málokdy tolik jako dnes v noci, přesto jsem nevzkazoval. Ale pojďte! To všechno musí počkat. Našli jste nás, jak ujíždíme ve spěchu a nebezpečí. Pojeďte s námi, pokud král dovolí."

Théoden měl z té noviny opravdovou radost. „To je dobře!" řekl. „Jsou-li tví příbuzní aspoň trochu podobní tobě, můj pane Aragorne, třicet takových rytířů je posila, jakou nelze měřit počtem hlav."

Pak jeli jezdci dál a Aragorn jel chvíli s Dúnadany, a když pohovořili o novinách ze Severu a z Jihu, Elrohir mu řekl:

„Přináším ti vzkaz od svého otce: Dny se krátí. Spěcháš-li, vzpomeň na Stezky Mrtvých.'''

„Mé dny se mi vždycky zdály příliš krátké, abych dosáhl své touhy," řekl Aragorn. „Budu ovšem muset velmi spěchat, než se dám onou cestou."

„To se brzy ukáže," řekl Elrohir. „Ale nemluvme o těch věcech na otevřené cestě."

A Aragorn řekl Halbaradovi: „Co to neseš, bratře?" Viděl totiž, že místo kopí nese dlouhou tyč jako zástavu, byla však těsně ovinuta černou látkou převázanou mnoha řemínky.

„Je to dar, který ti přináším od Paní z Roklinky," odvětil Halbarad. „Vyráběla jej potají a vznikal dlouho. I ona ti posílá vzkaz: Dny se krátí. Buď přijde naše naděje, nebo bude všem nadějím konec. Proto ti posílám, co jsem pro tebe udělala. Měj se dobře, Elfkame!"

A Aragorn řekl: „Už vím, co neseš. Nos to pro mne ještě chvíli!" A obrátil se, pohlédl na daleký Sever pod velikými hvězdami, pak zmlkl, a dokud trvala noční jízda, nepromluvil.

Noc stárla a na východě šíralo, když konečně vyjeli ze Žlebové kotliny a vrátili se do Hlásky. Tam si měli na chvíli lehnout, odpočinout si a poradit se.

Smíšek spal, dokud ho Legolas a Gimli neprobudili. „Slunce je vysoko," řekl Legolas. „Všichni ostatní jsou vzhůru a pracují. Pojďte, pane Loudo, a prohlédněte si to tady, dokud můžete!"

„Před třemi dny tu byla v noci bitva," řekl Gimli, „a hráli jsme tu s Legolasem hru, kterou jsem vyhrál o jednoho skřeta. Pojď se podívat, jak to bylo! A jsou tam jeskyně, Smíšku, podivuhodné jeskyně! Co myslíš, Legolasi, zajdeme do nich?"

„Ne," řekl elf, „není čas. Nekaz ten zázrak spěchem! Dal jsem ti slovo, že se sem s tebou vrátím, přijde-li zase den míru a svobody. Ale teď bude poledne a v tu hodinu jíme a slyšel jsem, že pak zas pojedeme."

Smíšek vstal a zívl. Pár hodin spánku mu zdaleka nestačilo, byl unavený a celý skleslý. Scházel mu Pipin a cítil, že je pouhým břemenem, zatímco každý dělá plány, jak rychle jednat v čemsi, čemu valně nerozuměl. „Kde je Aragorn?" ptal se.

„V horní komnatě hradu," řekl Legolas. „Myslím, že nespal ani neodpočíval. Šel tam před několika hodinami. Říkal, že musí přemýšlet, a vzal s sebou jen svého příbuzného Halbarada, leží na něm nějaká temná pochybnost nebo starost."

„Je to zvláštní družina, ti noví příchozí," řekl Gimli. „Jsou to statní páni a Rohanští jezdci vedle nich vypadají málem jako chlapci, jsou to zachmuření muži, ošlehaní jako skály, tak jako Aragorn, a mlčenliví."

„Ale jako Aragorn jsou ovšem zdvořilí, když přeruší své mlčení," řekl Legolas. „A všiml sis bratrů Elladana a Elrohira? Jejich oděv je méně ponurý než ostatních a jsou krásní a ušlechtilí jako knížata elfů, tomu se nelze divit u synů Elronda z Roklinky."

„Proč přijeli? Neslyšeli jste?" ptal se Smíšek. Už se oblékl a přehodil si přes ramena šedý plášť, všichni tři vyšli k zhroucené bráně hradu.

„Jak jsi slyšel, odpověděli na výzvu," řekl Gimli. „Říkají, že do Roklinky došel vzkaz: Aragorn potřebuje své příbuzné. Ať k němu Dúnadani jedou do Rohanu! Teď ale nevědí, odkud ta zpráva přišla. Hádal bych, že ji poslal Gandalf."

„Ne, Galadriel," řekl Legolas. „Nemluvila skrze Gandalfa o tom, že ze Severu přijede Šedá družina?"

„Ano, tys na to přišel," řekl Gimli. „Paní z Lesa! Čte mnohá srdce a mnohé touhy. Pročpak jsme si nepřáli nějaké příbuzné my, Legolasi?"

Legolas stál před branou, obracel jasné oči na severovýchod a jeho sličná tvář byla ztrápená. „Myslím, že by nepřišli," odpověděl. „Není jim třeba vyjíždět do války, válka už je na pochodu do jejich vlastních zemí."

Druhové se chvíli procházeli a vyprávěli o zvratech bitvy a šli od rozbité brány kolem mohyl padlých na trávníku u cesty, až stáli na Helmově valu a dívali se do Kotliny. Smrtný vrch už tam čněl vysoký, černý a kamenitý a bylo vidět trávu zdupanou a rozoranou huor-ny. Vrchovci a mnozí z posádky hradu pracovali na Valu a v polích a na otlučených zdech vzadu. Přesto se všechno zdálo nezvykle tiché: unavené údolí odpočívalo po velké bouři. Brzy se obrátili zpět a šli poobědvat do hradu.

Král už tam byl, a sotva vešli, povolal Smíška a dal mu postavit židličku vedle sebe. „Není to takové, jak bych si přál," řekl Théoden, „tohle se totiž málo podobá mému krásnému domu v Edorasu. A tvůj přítel, který měl být tady, je pryč. Může ještě dlouho trvat, než spolu posedíme u tabule v Meduseldu, až se tam vrátím, nebude čas na hostiny. Ale pojď, teď jez a pij a povídejme si, dokud můžeme. A pak pojedeš se mnou."

„Můžu?" řekl Smíšek překvapeně a nadšeně. „To by bylo nádherné?" Nikdy nebyl vděčnější za laskavé slovo. „Obávám se, že každému jen překážím," zakoktal, „ale rád bych udělal všecko, co mohu."

„O tom nepochybuji," řekl král. „Dal jsem pro tebe připravit dobrého horského poníka. Po cestách, kterými pojedu, tě ponese tak rychle jako každý jiný kůň. Pojedu totiž z hradu horskými pěšinami, ne po pláni, a tak se dostanu do Edorasu přes Šerou Brázdu, kde mě očekává Paní Éowyn. Chceš-li, budeš mým panošem. Je tady nějaká zbroj, Éomere, kterou by mohl použít můj mečník?"

„Nejsou tu velké zásoby zbraní, pane," odpověděl Éomer. „Možná že by se na něho našla přilba, ale nemáme brnění ani meč na jeho postavu."

„Meč mám," řekl Smíšek, slezl se židle a vytáhl z černé pochvy svůj lesklý mečík. Náhle ho prostoupila láska k tomuto starci. Poklekl na koleno, vzal ho za ruku a políbil ji. „Smím Vám položit do klína meč Smělmíra z Kraje, králi Théodene?" zvolal. „Přijměte mé služby, přejete-li si!"

„Rád je přijmu," řekl král. Položil dlouhé stařecké ruce na hobitovy hnědé vlasy a požehnal mu. „Vstaň, Smělmíre, panoši rohanský z meduseldské domácnosti!" řekl. „Přijmi svůj meč a nos jej šťastně!"

„Budete pro mne jako otec," řekl Smíšek.

„Nakratičko," řekl Théoden.

Potom si při jídle povídali, až zanedlouho promluvil Éomer. „Blíží se hodina, kterou jsme stanovili k odjezdu, pane," řekl. „Mám dát zatroubit? Kde však je Aragorn? Jeho místo je prázdné a nejedl."

„Připravíme se k jízdě," řekl Théoden, „dej však Aragornovi vzkázat, že se hodina přiblížila."

Král se svou stráží a se Smíškem po boku sešel od brány hradu tam, kde se na zelené trávě shromažďovali jezdci. Mnozí již seděli na koních. Byl to velký houfec, král totiž nechával v hradě jen malou posádku a všichni, kdo mohli být postrádáni, jeli k branné hotovosti do Edorasu. Tisíc kopí odjelo již v noci, přesto však s králem mělo jet ještě asi pět set dalších, ponejvíce mužů z plání a údolí Západních úvalů.

Hraničáři seděli trochu stranou ve spořádaném útvaru, ozbrojeni luky, kopími a meči. Byli oděni v tmavošedých pláštích a přes hlavy v přilbách teď měli přehozeny kápě. Koně měli silné a pyšně vykračující, ale s hrubou srstí, a jeden tam stál bez jezdce - Aragornův vlastní kůň, kterého přivedli ze Severu. Jmenoval se Roheryn. Na jejich oblečení a postrojích nezářil jediný kámen ani zlato a vůbec žádná okrasa, jezdci také nenesli odznaky ani erby, jen pláště měli na levém rameni sepnuty sponou ve tvaru paprsčité hvězdy.

Král nasedl na svého koně Bělohříváka a Smíšek vedle něho vylezl na poníka, jmenoval se Stybba. Nato vyšel z brány Éomer a s ním Aragorn, Halbarad, který nesl velikou tyč těsně ovinutou černou látkou, a dva urostlí muži, ani mladí, ani staří. Tak podobní si byli synové Elrondovi, zeje málokdo rozeznal od sebe: tmavovlasí, šedo-ocí, s elfsky sličnými tvářemi, odění stejně lesklým brněním pod stří-brošedými plášti. Za nimi kráčel Legolas a Gimli. Smíšek však měl oči jen pro Aragorna, tak zarážející proměnu na něm pozoroval. Jako by za jedinou noc dolehlo na jeho hlavu mnoho let. Tvář měl chmurnou, zešedlou a unavenou.

„Jsem znepokojen," řekl, když stál u králova koně. „Slyšel jsem podivné zvěsti a vidím teď daleká nebezpečí. Dlouho jsem namáhavě přemýšlel a teď se obávám, že musím změnit svůj záměr. Pověz mi, Théodene, jedeš teď do Šeré Brázdy. Jak dlouho ti bude trvat, než se tam dostaneš?"

„Je už hodina s poledne," řekl Éomer. „Před večerem třetího dne bychom se měli dostat k Hradišti. To bude den po úplňku a přehlídka branné hotovosti se bude konat den nato. Rychleji nemůžeme, má-li se sebrat všechna síla Rohanu."

Aragorn chviličku mlčel. „Tři dny," zamumlal, „a to teprve začne přehlídka Rohanských. Vidím však, že se to teď uspíšit nedá." Vzhlédl a zdálo se, že došel k nějakému rozhodnutí, jeho tvář byla méně ztrápená. „Pak, dovolíš-li, pane, já a mí příbuzní si musíme poradit jinak. Musíme jet svou vlastní cestou a už ne tajně. Pro mne čas skrývání minul. Pojedu na východ nejkratší cestou a dám se Stezkami Mrtvých."

„Stezkami Mrtvých?" řekl Théoden a zachvěl se. „Proč o nich mluvíš?" Éomer se otočil a zahleděl se na Aragorna, a Smíškovi se zdálo, že tváře jezdců v doslechu při těch slovech zbledly.

„Jestliže vpravdě existují takové stezky," řekl Théoden, Jejich brána je v Šeré Brázdě, žádný živý však do ní nesmí vkročit."

„Běda, Aragorne, můj příteli!" řekl Éomer. „Doufal jsem, že pojedeme do války spolu, hledáš-li však Stezky Mrtvých, nadešlo nám loučení a je málo pravděpodobné, že se pod sluncem ještě setkáme."

„Nicméně tou cestou půjdu," řekl Aragorn. „Říkám ti ale, Éome-re, že se v bitvě možná ještě setkáme, i kdyby mezi námi stála všechna vojska Mordoru."

„Dělej, jak chceš, můj pane Aragorne," řekl Théoden. „Snad je ti souzeno chodit neznámými stezkami, kam se jiní neodvažují. To loučení mne rmoutí a moje síla se tím umenšuje, teď se však musím vydat na horské cesty a dál neotálet. Měj se dobře!"

„Měj se dobře, pane!" řekl Aragorn. „Jeď vstříc veliké slávě! Měj se dobře, Smíšku! Nechávám tě v dobrých rukou, v lepších, než jsme doufali, když jsme se hnali za skřety k Fangornu. Legolas a Gi-mli budou, doufám, dál honit se mnou, ale nezapomeneme na tebe."

„Sbohem!" řekl Smíšek. Více slov nenalézal. Cítil se maličký a mátla ho a skličovala ta ponurá slova. Víc než kdy jindy postrádal Pipinovu nepotlačitelnou veselost. Jezdci byli připraveni a jejich koně přešlapovali, aby vyjeli a bylo po všem.

Théoden promluvil k Éomerovi, ten zvedl ruku a hlasitě vzkřikl, a na to slovo se jezdci rozjeli. Projeli Valem, dolů Kotlinou, pak rychle zabočili na východ a dali se stezkou, jež v dálce asi dvou mil obtáčela předhůří, pak zahýbala na jih, vracela se do pahorkatiny a mizela z očí. Aragorn dojel k Valu a díval se, dokud královi muži nebyli daleko v Kotlině. Pak se otočil k Halbaradovi.

„Tam jedou tři, které mám rád, a toho nejmenšího ne nejméně," řekl. „Neví, k jakému konci jede, a přece, kdyby věděl, stejně by jel dál."

„Je to malý nárůdek, ale má velkou cenu, ti Krajané," řekl Halba-rad. „Co vědí o naší dlouhé námaze, kdy jsme jim zabezpečovali hranice? Přesto jsem to dělal rád."

„A teď se naše osudy spletly dohromady," řekl Aragorn. „A přece se tu žel musíme rozloučit. Dobrá, musím něco sníst a pak musíme rychle odtud i my. Pojďte, Legolasi a Gimli! Musím s vámi mluvit, zatímco budu jíst."

Vrátili se spolu do hradu. Přesto seděl Aragorn chvíli u stolu v síni mlčky a druzí čekali, až promluví. „No tak?" řekl nakonec Legolas. „Mluv, potěš se a setřes ten stín! Co se sběhlo, když jsme se za šerého jitra vrátili na tohle drsné místo?"

„Zápas, který byl pro mne trochu drsnější než bitva o Hlásku," řekl v odpověď Aragorn. „Pohlédl jsem do Orthanckého kamene, přátelé moji."

„Ty ses podíval do toho prokletého čarodějnického kamene!" zvolal Gimli a ve tváři měl strach a ohromení. „Řekl jsi něco - jemu? Gandalf se bál toho střetnutí."

„Zapomínáš, s kým mluvíš," řekl Aragorn stroze a v očích mu zablesklo. „Neprohlásil jsem snad svůj titul otevřeně před branami Edorasu? Co bych mu řekl, že se toho bojíš? Ne, Gimli," řekl měkče-ji a zachmuření opustilo jeho tvář a vypadal jako ten, kdo protrpěl mnoho bezesných nocí v bolestech. „Ne, přátelé moji, jsem právoplatný pán tohoto Kamene a měl jsem právo i sílu použít jej, aspoň jsem tak soudil. O právu pochybovat nelze. Síla postačila - stěží."

Zhluboka se nadechl. „Byl to hořký zápas a únava přechází pomalu. Neřekl jsem mu ani slovo a nakonec jsem mu svou vůlí Kámen vyrval. Už to ponese těžce. A spatřil mne. Ano, Mistře Gimli, viděl mě, ale v jiném šatě, než mě vidíte tady. Jestliže mu to prospěje, jednal jsem špatně. Ale nemyslím si to. Dozvědět se, že žiji a chodím po zemi, byla pro něho, myslím, rána do srdce: až do nynějška to totiž nevěděl. Oči Orthanku neprohlédly Théodenovo brnění, Sauron však nezapomněl na Isildura a na Elendilův meč. Teď v samu hodinu jeho velikých záměrů se zjevil Isildurův dědic a Meč, ukázal jsem mu totiž znovu zkutou čepel. Ještě není tak mocný, aby neznal strach, ne, stále ho sžírají pochybnosti."

„Přesto vládne velikým panstvím," řekl Gimli, „a teď udeří tím rychleji."

„Ukvapený úder jde často mimo," řekl Aragorn. „Musíme na Nepřítele dotírat, už nečekat na jeho pohyb. Víte, přátelé, když jsem opanoval Kámen, dozvěděl jsem se mnoho věcí. Viděl jsem, že na Gondor se valí neočekávané nebezpečí z Jihu a stáhne mnoho sil od obrany Minas Tirith. Nebude-li rychle odraženo, soudím, že Město bude do deseti dnů ztraceno."

„Pak ztraceno být musí," řekl Gimli. „Vždyť jakou posilu tam můžeme poslat, a jak se tam může dostat včas?"

„Nemám žádnou posilu, kterou bych mohl poslat, proto musím jít sám," řekl Aragorn. „Je ale jenom jedna cesta horami, která mě dovede na pobřeží, než bude všechno ztraceno. To jsou Stezky Mrtvých."

„Stezky Mrtvých?" řekl Gimli. „To je zlověstné jméno, a viděl, jsem, že Rohanským se valně nelíbilo. Může takovou cestou projít živý a nezahynout? A i kdybys prošel tou cestou, co nadělá taková hrstka, aby odvrátila úder Mordoru?"

„Co přišli Rohirové, živí nikdy nepoužili té cesty," řekl Aragorn, „protože je jim uzavřena. V tuto temnou hodinu jí však Isildurův dědic smí použít, odváží-li se. Poslouchejte! Tento vzkaz mi přinášejí Elrondovi synové od svého otce z Roklinky, od nejmoudřejšího z učených: Řekněte Aragornovi, aby vzpomněl na slova Věštce a na Stezky Mrtvých"

„A co jsou slova Věštce?" řekl Legolas.

„Tak pravil Malbeth Věštec za dnů Arveduiho, posledního krále ve Fornostu," řekl Aragorn:

Nad zemí leží dlouhý stín,

na západ vztahuje temná křídla.

Věž otřásá se, k hrobům králů

blíží se osud. Mrtví procitají,

vždyť přišla hodina pro věrolomné,

u kamene Érech znovu budou stát

a z hor uslyší troubení rohu.

Čí roh to bude? Kdo je povolá

z šerého soumraku, zapomenutý národ?

Dědic toho, kterému přísahali.

Ze Severu přijde, nouzí hnán:

on projde dveřmi Stezek Mrtvých.

„To je rozhodně temná cesta," řekl Gimli, „ale o nic temnější, než jsou pro mne ty verše."

„Chceš-li jim porozumět lip, zvu tě, abys šel se mnou," řekl Aragorn. „Tou cestou totiž půjdu. Nejdu ovšem rád, jen nouze mě žene. Proto bych chtěl, abys šel jedině z vlastní vůle, protože tam potkáš námahu i velký strach a možná horší věci."

„Půjdu s tebou i Stezkami Mrtvých," řekl Gimli, „ať vedou k jakémukoliv konci."

„Já půjdu také," řekl Legolas, „protože se Mrtvých nebojím."

„Doufám, že ten zapomenutý národ nezapomněl bojovat," řekl Gimli, „protože jinak nevím, proč bychom je měli rušit."

„To poznáme, dojdeme-li někdy k Erechu," řekl Aragorn. „Ale přísaha, kterou porušili, byla, že budou bojovat proti Sauronovi. Musí tedy bojovat, má ji-li ji splnit. Na Erechu totiž dosud stojí černý kámen, který prý přinesl z Númenoru Isildur, postavili jej na kopec a na něm přísahal Horský král věrnost, když vznikla Gondorská říše. Když se však Sauron vrátil a opět zesílil, Isildur vyzval muže z hor, aby splnili svou přísahu, a oni nechtěli: v Temných rocích totiž Saurona uctívali.

Pak řekl Isildur jejich králi: „Budeš posledním králem. A proká-že-li se Západ silnější než tvůj Černý pán, vkládám na tebe a na tvůj lid toto prokletí: nikdy neodpočinete, dokud přísahu nesplníte. Tato válka totiž potrvá nespočetné roky a budete ještě jednou povoláni, než skončí." A oni uprchlí před Isildurovým hněvem a neodvážili se vyjít do války po Sauronově boku, skrývali se v tajných horských končinách a nestýkali se s jinými lidmi, ale pomalu hynuli v neúrodných kopcích. A okolo vrchu Érech a na všech místech, kde onen národ živořil, leží hrůza z Mrtvých, kteří nespí. Musím však jít tou cestou, protože nejsou živí, kteří by mi pomohli."

Vstal. „Pojďte!" zvolal, tasil meč a ten se zablýskl v soumračné síni hradu. „Ke kameni Érech! Hledám Stezky Mrtvých. Ať jde se mnou, kdo chce!"

Legolas a Gimli neodpověděli, ale vstali a následovali Aragorna ze síně. Na zelené louce tam nehybně čekali mlčenliví Hraničáři v kápích. Legolas a Gimli nasedli. Aragorn vyskočil na Roheryna. Pak Halbarad pozdvihl veliký roh a jeho zatroubení se rozlehlo Helmovým žlebem a s tím se vyřítili pryč a jeli Kotlinou jako bouře, zatímco všichni muži, kteří zůstali na Valu nebo na hradě, užasle přihlíželi.

Zatímco Théoden jel pomalými pěšinami pahorkatinou, Šedá družina rychle projížděla plání a druhého dne odpoledne byla v Edo-rasu. Zdrželi se tam jen krátce, než vyjeli vzhůru údolím, a tak za setmění dojeli do Šeré Brázdy.

Paní Éowyn je přivítala a radovala se, že přijeli, neviděla totiž ještě mocnější muže než Dúnadany a sličné Elrondovy syny, nejvíce však její oči utkvívaly na Aragornovi. Pak s ní usedli k večeři, rozmlouvali a ona se doslechla o všem, co se přihodilo od Théodenova odjezdu, dosud k ní došly jen chvatné zprávy. Když slyšela o bitvě v

Helmově žlebu a o velikém pobíjení nepřátel a o útoku Théodena a jeho rytířů, oči sejí rozzářily.

Nakonec řekla: „Páni, jste unavení a půjdete si teď lehnout tak pohodlně, jak bylo možno narychlo zařídit. Zítra však pro vás najdeme lepší ubytování."

Aragorn však řekl: „Ne, paní, netrapte se s námi! Smíme-li tu dnes přenocovat a ráno posnídat, to postačí. Jedu za krajně naléhavým úkolem a musíme jet, jen se rozední."

Usmála se na něho a řekla: „Bylo tedy laskavé, pane, že sis zajel tolik mil, abys přinesl noviny Éowyn a promluvil s ní v jejím vy-hnanství."

„Žádný muž by jistě nepokládal takovou cestu za promarněnou," řekl Aragorn, „avšak, paní, nebyl bych mohl přijít, kdyby mě cesta, kterou musím jít, nevedla do Šeré Brázdy."

Odpověděla jako ten, komu se nelíbí, co slyší: „Potom jsi, pane, zabloudil, vždyť z Brázdné doliny nevede žádná cesta na jih či na východ, a měl by ses raději vrátit, jak jsi přijel."

„Ne, paní, nezabloudil jsem," řekl, „chodil jsem totiž touto zemí, nežli ses narodila k její ozdobě. Je cesta z tohoto údolí, a tou se dám. Zítra pojedu Stezkami Mrtvých."

Tu na něj pohlédla jako udeřená a její tvář jí zbělela a dlouho neříkala nic. Všichni mlčeli. „Ale, Aragorne," řekla nakonec, ,je pak tvým úkolem hledat smrt? Vždyť to je jediné, co najdeš na té cestě. Oni nestrpí, aby jí prošel někdo živý."

„Mne možná strpí," řekl Aragorn, „ale odvážím se toho buď jak buď. Jiná cesta mi neposlouží."

„To je ale šílenství," řekla. „Vždyť jsou tu slavní a chrabří muži, které bys neměl brát s sebou do stínů, ale vést do války, kde je mužů třeba. Prosím tě, zůstaň a jeď s mým bratrem, potom se budou srdce nás všech radovat a naše naděje bude jasnější."

„Není to šílenství, paní," odpověděl, ,jdu totiž po určené cestě. Ale ti, kdo mě následují, to činí ze svobodné vůle, a přejí-li si teď zůstat a jet s Rohiry, mohou. Já však půjdu Stezkami Mrtvých třeba sám, bude-li třeba."

Víc neřekli a jedli mlčky, její oči však byly stále upřeny na Ara-gorna a ostatní viděli, že trpí. Posléze se zvedli, rozloučili se s Paní, poděkovali za její starostlivost a odebrali se k odpočinku.

Když však Aragorn docházel k chýši, kde měl nocovat s Legola-sem a Gimlim, a jeho druhové zašli, objevila se Paní Éowyn a zavolala na něho. Obrátil se a uviděl ji v noci jako třpyt, protože byla oblečena v bílém, oči jí však hořely.

„Aragorne," řekla, „proč chceš jít tou smrtonosnou cestou?"

„Protože musím," řekl. „Jeví se mi, že jen tak mám naději sehrát svou úlohu ve válce proti Sauronovi. Nevybírám si nebezpečné stezky, Éowyn. Kdybych měl jít tam, kde zůstává mé srdce, toulal bych se teď daleko na Severu líbezným údolím Roklinky."

Chvíli mlčela, jako by uvažovala, co to asi znamená. Pak mu náhle položila ruku na paži. „Jsi přísný a tvrdý pán," řekla, „a tak muži dobývají slávy." Odmlčela se. „Pane," řekla, „musíš-li jít, dovol mi tedy jet v tvém průvodu. Už mě omrzelo schovávat se v horách a přeji si čelit nebezpečí v bitvě."

„Tvou povinností je zůstat se svým lidem," odpověděl.

„Příliš často slýchám o povinnosti," vykřikla. „Nejsem snad z Eorlova rodu, štítonoška, a ne chůva? Už jsem dost dlouho posluhovala roztřeseným nohám. Když se teď zřejmě dál netřesou, nemohu snad trávit život tak, jak chci?"

„To může se ctí málokdo," odpověděl. „Ale pokud jde o tebe, paní, nepřijala jsi snad pověření vládnout lidu, dokud se jeho pán nevrátí? Kdybys nebyla vyvolena ty, musel by totéž místo zaujmout některý maršál nebo kapitán a nemohl by ujet od svého pověření, ať by ho mrzelo či ne."

„To budu vždycky vyvolena já?" řekla hořce. „Vždycky mě nechají doma, když jezdci odjedou, abych se starala o dům, zatímco oni dobývají slávy, aby pak našli při návratu jídlo a postel?"

„Možná že brzy přijde čas," řekl on, „a nevrátí se žádný. Pak bude třeba statečnosti bez slávy, protože nikdo nebude pamatovat činy, které budou vykonány při poslední obraně vašich domovů. Přesto ty činy nebudou méně chrabré, protože nejsou oslavovány."

Odpověděla: „Všemi slovy říkáš jen jedno: jsi žena a tvoje úloha je v domácnosti. Ale až muži se ctí padnou v bitvě, smíš se dát v domě upálit, protože muži už jej potřebovat nebudou. Já jsem ale z Eorlova rodu, a ne služka. Dovedu jezdit a zacházet s mečem a nebojím se bolesti ani smrti."

„Čeho se bojíš, paní?" zeptal se.

„Klece," řekla. „Zůstat za mřížemi, dokud je zvyk a stáří nepřijmou a možnost vykonat velké činy nebude nenávratně pryč a neztratím i touhu po nich."

„Přesto jsi mi radila, abych se neodvažoval na cestu, kterou jsem zvolil, protože je nebezpečná?"

„Tak může člověk radit druhému," řekla. „Přesto tě nevybízím, abys prchal před nebezpečím, ale abys jel do bitvy, kde ti může tvůj meč dobýt slávu a vítězství. Nechtěla bych vidět, jak je něco vznešeného a skvělého zbytečně zahozeno."

„Já také ne," řekl. „Proto ti říkám, paní: zůstaň! Na Jihu nemáš žádný úkol."

„Ti ostatní, co jedou s tebou, také ne. Jdou jenom proto, že se od tebe nechtějí nechat odloučit - protože tě milují." Pak se obrátila a zmizela v noci.

Když se na obloze objevilo denní světlo, ale slunce ještě nevystoupilo nad vysoké hřebeny na východě, Aragorn se hotovil k odjezdu. Jeho družina už byla v sedle a on se právě chystal naskočit, když jim přišla Paní Éowyn přát šťastnou cestu. Byla oblečena jako jezdec a opásána mečem. V ruce držela pohár, přiložila jej k ústům, upila, a pak podala pohár Aragornovi. Napil se a řekl: „Měj se dobře, rohan-ská Paní! Připíjím na štěstí tvého rodu a tvoje a všeho tvého lidu. Řekni svému bratrovi: za stíny se snad opět setkáme!"

Tehdy se Gimlimu a Legolasovi, kteří byli blízko, zdálo, že zaplakala, a u někoho tak strohého a hrdého to byl tím bolestnější pohled. Řekla však: „Aragorne, pojedeš?" „Pojedu," řekl.

„A nedovolíš mi tedy jet s tvou družinou, jak jsem žádala?"

„Ne, paní," řekl. „Nemohl bych to dovolit bez souhlasu krále a tvého bratra, a ti se do zítřka nevrátí. Já však teď počítám každou hodinu, ba každou minutu. Měj se dobře!"

Nato padla na kolena. „Snažně tě prosím!"

„Ne, paní," řekl, vzal ji za ruku a zvedl ji. Pak jí ruku políbil, skočil do sedla a odjel bez ohlédnutí, jenom ti, kdo ho znali dobře a byli blízko, viděli bolest, kterou si odnáší.

Éowyn však stála strnule jako postava vytesaná z kamene, ruce zaťaty, a hleděla za nimi, dokud nezajeli do stínů pod černým Dwi-morbergem, Strašidelnou horou, v níž byla Brána Mrtvých. Když

zmizeli oku, obrátila se, klopýtajíc jako slepec, a vrátila se do svého příbytku. Nikdo z jejího lidu však toto loučení neviděl, protože se ve strachu skryli a nechtěli vyjít, dokud nebudou ti troufalí cizinci pryč.

A někteří říkali: „Jsou to elfská strašidla. Ať si jdou, kam patří, do temných končin, a víckrát se nevracejí. Časy jsou i tak dost zlé."

Teprve šíralo, když jeli, protože slunce ještě nevystoupilo nad černé hřebeny Strašidelné hory před nimi. Padl na ně děs, už když projížděli mezi řadami starobylých kamenů, a tak se dostali do Čer-noboru. Tam, v temnu pod černými stromy, pod nimiž ani Legolas dlouho nevydržel, našli dutinu otvírající se u kořenů hory a přímo v cestě jim stál jeden mohutný kámen jako prst osudu.

„Stydne mi krev," řekl Gimli, ostatní však byli zticha a jeho hlas mrtvě padl do vlhkého jedlového jehličí u nohou. Koně odmítali minout zlověstný kámen, dokud jezdci nesesedli a neprovedli je kolem. A tak nakonec zašli hluboko do rokliny. Tam stála kolmá skalní stěna a ve stěně jim zely vstříc temné dveře jako tlama noci. Nad vysokým obloukem byly vytesány znaky a obrazce, příliš nezřetelné, aby se daly rozluštit, a jako šedá mlha odtud vanul strach.

Družina se zastavila a nebylo mezi nimi srdce, jež by se neza-chvělo, snad kromě srdce Legolase z elfů, které duchové lidí neděsí.

„Jsou to zlé dveře," řekl Halbarad, „a za nimi leží má smrt. Přesto se odvážím jimi projít. Žádný kůň ale dovnitř nevejde."

„Jenže my dovnitř musíme, a proto musejí i koně," řekl Aragorn. „Pokud totiž někdy vyjdeme z té tmy, zbývá nám ještě mnoho mil a každá ztracená hodina přiblíží Sauronův triumf. Za mnou!"

Aragorn šel první a taková byla síla jeho vůle v tu hodinu, že všichni Dúnadani a jejich koně ho následovali. Láska, kterou koně Hraničářů chovali ke svým jezdcům, byla vskutku tak veliká, že byli ochotni čelit i hrůze dveří, pokud byla srdce jejich pánů pevná, když kráčeli vedle nich. Avšak Arod, rohanský kůň, odmítal jít a stál a potil se ve strachu, který bylo bolestné vidět. Tehdy mu Legolas položil ruce na oči a zazpíval mu pár slov, jež něžně pronikala tmou, až se nechal vést, a Legolas vstoupil. A teď tu zůstal trpaslík Gimli docela sám.

Kolena se mu třásla a zlobil se sám na sebe. „To je neslýchané!" řekl. „Elf půjde pod zem, a trpaslík se neodváží!" S tím se vrhl dovnitř jako do vody. Zdálo se mu však, že vleče nohy přes práh jako olovo, a rázem na něj padla slepota - na Gimliho, Glóinova syna, který nebojácně kráčel mnoha hlubinami světa.

Aragorn vzal s sebou z Šeré Brázdy pochodně a teď šel napřed a třímal jednu z nich, Elladan nesl druhou na konci a Gimli klopýtal vzadu a snažil se ho dohonit. Neviděl nic než nezřetelný plápol pochodní, když se však družina zastavila, zdálo se mu, že všude kolem nekonečně šepotají hlasy a mumlají jazykem, jaký ještě nikdy neslyšel.

Družinu nic nepřepadlo ani jí nic nebránilo v průchodu, a přece trpaslíkův strach narůstal, čím dále zacházel: nejvíc proto, že věděl, že teď už není návratu, všechny cesty za ním byly plné neviditelných vojsk, jež následovala tmou.

Tak míjel neměřený čas, až Gimli uviděl to, co si pak vždycky nerad připomínal. Cesta byla široká, pokud mohl soudit, teď však družina náhle vyšla do velkého prázdného prostoru a po stranách už nebyly žádné zdi. Děs ho tížil tak, že se sotva vlekl. Po straně vlevo se v černotě cosi zatřpytilo, když se Aragornova pochodeň přiblížila. Aragorn se zastavil a šel se podívat, co to je.

„To vůbec necítí strach?" zamumlal trpaslík. „V každé jiné jeskyni by Glóinův syn Gimli první běžel za zábleskem zlata. Ale tady ne. Ať si leží!"

Přesto šel blíž a viděl, že Aragorn klečí, zatímco Elladan třímal obě pochodně. Před ním ležely kosti mohutného muže. Byl kdysi oděn v brnění a to tu dosud leželo neporušené, protože vzduch ve sluji byl suchý jako troud a kyrys byl pozlacený. Opasek byl ze zlata a granátů a bohatě zlacená byla i přilba na jeho holé lebce, ležící tváří dolů na podlaze. Padl u zdi jeskyně, jak bylo nyní vidět, a před ním stály zavřené kamenné dveře, prstní kůstky se dosud zarývaly do štěrbin. Vedle ležel zubatý a polámaný meč, jako by muž v konečném zoufalství sekal do skály.

Aragorn se ho nedotkl. Chvíli však na něho mlčky hleděl a pak vstal a vzdychl. „Sem nikdy do konce světa nepřijdou květy simbel-myne" zamumlal. „Devět a sedm mohyl se už zelená trávou a on tu celé ty dlouhé roky leží u dveří, které nemohl odemknout. Kam vedou? Proč tam chtěl vejít? To se nikdy nikdo nedoví. Protože to není můj úkol!" zvolal, obrátil se a oslovil šepotavou tmu za sebou. „Nechtě si své poklady a své tajnosti ukryté za Prokletých let! Žádáme jen o rychlost. Nechtě nás projít a pak pojďte! Zvu vás ke kameni Érech!"

Nedočkal se odpovědi, leda že jí bylo naprosté ticho, strašlivější než dosavadní šepot, pak zavál chladný vzduch, pochodně zablikaly a zhasly a nedaly se už rozsvítit. Z času, který následoval, ať to byla hodina nebo mnoho hodin, si Gimli pamatoval málo. Ostatní spěchali dál, on však byl stále poslední, pronásledován tajemnou hrůzou, která jako by po něm ustavičně sahala, za ním se ozýval ševel jako přízrač-ný zvuk mnoha kráčejících nohou. Klopýtal dál a pak se plazil po zemi a cítil, že nevydrží: buď musí najít východ a uprchnout, nebo se v šílenství rozběhne zpátky vstříc strachu za sebou.

Náhle uslyšel zurčení vody, tvrdý a čirý zvuk, jako když do snu o temném stínu padne kámen. Začalo se šířit světlo a hle - družina prošla další klenutou, širokou branou a po jejich boku vyprýštila ven stružka, dál vedla strmě dolů cesta mezi svislými srázy s hranami jako nůž proti vysokému nebi. Průrva byla tak hluboká a úzká, že nebe bylo temné a svítily v něm drobné hvězdy. A přece, jak se Gimli potom dozvěděl, chyběly ještě dvě hodiny do západu slunce dne, kdy se vydali ze Šeré Brázdy. Pro něj to však mohl být soumrak v nějakém jiném roce nebo v jiném světě.

Družina opět nasedla a Gimli se vrátil k Legolasovi. Jeli v řadě a s večerem přišel hluboký modrý soumrak, strach je však stále následoval. Legolas se otočil ke Gimlimu, pohlédl dozadu a trpaslík viděl před obličejem třpyt elfových jasných očí. Za nimi jel Elladan, poslední z družiny, ale ne poslední z těch, kteří sjížděli cestou dolů.

„Mrtví jedou za námi," řekl Legolas. „Vidím obrysy mužů a koní a bledé praporce jako potrhané mraky a kopí jako zimní háje za mlhavé noci. Mrtví jedou za námi."

„Ano. Mrtví jedou. Byli vyzváni," řekl Elladan.

Nakonec družina vyjela ze strže tak náhle, jako když se vynoří z trhliny ve stěně. Před nimi ležel horní konec širokého údolí a potok vedle nich spadal řadou vodopádů a studeně zněl.

„Na kterém konci Středozemě to jsme?" řekl Gimli. Elladan odvětil: „Sestoupili jsme od pramenů Morthondy, dlouhé studené řeky, která nakonec vtéká do moře, jež omývá stěny Dol Amrothu. Od nynějška se nebudeš muset ptát, jak přišla ke svému jménu: lidé jí říkají Černokořán."

Údolí Morthondy tvořilo velikou zátočinu, jež se vzdouvala proti strmým jižním stěnám hor. Příkré svahy zarůstala tráva, v tu hodinu však bylo všechno šedé, protože slunce odešlo a daleko dole mrkala světélka lidských obydlí. Údolí bylo bohaté a žilo tam mnoho lidí.

Pojednou Aragorn bez otočení hlasitě zvolal, aby všichni slyšeli: „Přátelé, zapomeňte na únavu! Jeďte, jen jeďte! Než mine dnešní den, musíme být u kamene Érech a cesta je ještě dlouhá."

Jeli tedy dál horskými pláněmi a neohlíželi se, až přijeli k mostu přes sílící bystřinu a našli cestu, jež sbíhala dolů do kraje.

Když přijížděli, světla v domech a ve vesničkách zhasínala, dveře se uzavíraly a lidé na polích křičeli hrůzou a rozbíhali se jako štvaní jeleni. Znovu a znovu se zvedal houstnoucí nocí křik: „Král Mrtvých! Král Mrtvých na nás přišel!"

Daleko dole zvonily zvony a všichni lidé prchali před Aragorno-vou tváří, Šedá družina však ve svém chvatu jela jako lovci, až koně klopýtali únavou. A tak těsně před půlnocí a za tmy černé jako sluje v horách dorazili konečně ke kameni Érech.

Dlouho spočívala na onom pahorku a pustých pláních kolem hrůza z Mrtvých. Na vrcholku totiž stál černý kámen, oblý jako veliká koule a vysoký jako člověk, přestože byl zpola zabořen v zemi. Vypadal nezemsky, jako by spadl z nebe, jak někteří věřili, ale ti, kdo ještě pamatovali moudrost Západní říše, říkali, že byl vynesen ze zkázy Númenoru a sem jej postavil po přistání Isildur. Nikdo z lidí v údolí se k němu neodvážil přiblížit ani se neusídlil poblíž, říkali totiž, že je to místo, kde se scházejí Stíny lidí a shromažďují se tam v dobách strachu, tísní se kolem kamene a šepotají.

K tomu kameni přijela družina a zastavila se v hluboké noci. Pak dal Elrohir Aragornovi stříbrný roh, Aragorn na něj zatroubil a těm, kdo stáli okolo, se zdálo, že slyší odpověď rohů jako ozvěnu v hlubokých jeskyních. Jiný zvuk neslyšeli, a přece si byli vědomi, že kolem pahorku, na kterém stáli, se shromáždil velký zástup, z hor vál studený vítr jako dech přízraků. Aragorn však sesedl, stanul u kamene a zvolal mocným hlasem:

„Věrolomníči, proč jste přišli?"

A z noci bylo slyšet hlas, který jako by mu zdaleka odpovídal:

„Splnit svou přísahu a dojít pokoje."

Pak řekl Aragorn: „Hodina konečně přišla. Teď půjdu do Pelargi-ru na Anduině a vy půjdete za mnou. A až bude tato země očištěna od Sauronových služebníků, budu mít přísahu za splněnou a vy získáte pokoj a navždy odejdete. Protože já jsem Elessar, potomek Isildurův, dědic Gondoru."

S tím vyzval Halbarada, aby rozvinul velikou zástavu, kterou přinesl, a hle, byla černá, a byl-li na ní nějaký znak, kryla jej tma. Pak bylo ticho a celou noc nezazněl ani šepot, ani vzdech. Družina se utábořila u kamene, spali však málo pro hrůzu ze Stínů, které je obklopovaly.

Když ale přišel studený a bledý úsvit, Aragorn ihned vstal a vedl družinu na nejchvatnější a nejúmornější pouť, jakou kdy zažil někdo z nich s výjimkou jeho samotného, a jenom jeho vůle je držela, aby jeli dál. Nevydržel by žádný smrtelník, co tenkrát vydrželi Dúnadani ze Severu a s nimi Gimli trpaslík a Legolas z elfů.

Přejeli Tarlangovu šíji a vjeli do Lamedonu, vojsko Stínů se hnalo za nimi a strach je předcházel, až nakonec přijeli do Calembelu na Kirilu a slunce v krvi zapadlo za Pinnath Gelinem daleko na západě, vzadu za nimi. Město a brody Kirilu našli opuštěné, protože mnoho mužů odešlo do války a všichni zbylí uprchlí do hor, když zaslechli o příchodu Krále Mrtvých. Příštího dne však nepřišlo svítání. Šedá družina odjela do tmy Mordorské bouře a zmizela lidským pohledům, Mrtví však jeli za nimi.