PŘEHLÍDKA ROHANSKÝCH

Všechny cesty se nyní sbíhaly na východ vstříc přicházející válce a náporu Stínu. A právě když Pipin stál u Velké brány Města a viděl vjíždět knížete Dol Amrothu s praporci, rohanský král sjížděl z vrchoviny.

Den se klonil. V posledních paprscích slunce vrhali jezdci dlouhé špičaté stíny, které šly před nimi. Pod ševelící větve jedlových lesů, jež halily strmá horská úbočí, se už vkrádala tma. Král jel teď na konci dne zvolna. Zanedlouho cesta zahnula kolem velikého holého skalnatého ramene a vrhla se do tmy mezi zlehka vzdychajícími stromy. Dolů a pořád dolů sjížděli dlouhou točící se řadou. Když byli konečně na dně rokle, zjistili, že do prohlubin už padla noc. Slunce zmizelo. Na vodopádech ležel soumrak.

Celý den před nimi skákal z vysokého průsmyku potok a prorážel si úzkou cestu mezi srázy porostlými borem, teď vytékal kamennými vraty do širší doliny. Jezdci jej sledovali a náhle před nimi ležela Brázdná dolina plná večerního hučení vod. Tam se přes kameny hnala Sněžná a pěnila s menšími přítoky dolů k Edorasu a zeleným vrchům a pláním. Stranou vpravo se v čele veliké doliny rýsoval mohutný Roháč jako obrovské bašty ovinuté mraky, jeho zubatý štít pokrytý věčným sněhem se však třpytil vysoko nad světem, na východě jako modrý stín, na západě s rudými skvrnami od zapadajícího slunce.

Smíšek s úžasem hleděl na tu cizí zemi, o níž slyšel na jejich dlouhé cestě tolik příběhů. Byl to svět bez oblohy, v němž oko za šerými propastmi stinného vzduchu vidělo jenom další a další svahy, veliké stěny kamene jednu za druhou a mračné propasti věnčené mlhou. Chviličku seděl jako ve snách, poslouchal hučení vody, ševel temných stromů, praskání kamene a ohromné čekající ticho, jež viselo za všemi zvuky. Miloval hory, nebo alespoň pomyšlení na ně v příbězích z dalekých krajů, nyní ho však drtila nesnesitelná váha Středozemě. Toužil se před tím nekonečnem zavřít do klidného pokojíka k ohni.

Byl velmi unaven, jeli sice pomalu, ale téměř bez odpočinku. Hodinu za hodinou se skoro tři úmorné dny trmácel přes průsmyky a dlouhé doly a přes mnoho říček. Někdy, když byla cesta širší, jel po boku krále a nevnímal, že se mnozí Jezdci usmívají, když je vidí spolu: hobita na šedém huňatém poníku a Pána Rohanu na velikém bílém hřebci. Potom si s Théodenem povídal a vyprávěl mu o svém domově a o tom, co dělá lid z Kraje, nebo zas naslouchal jeho příběhům o Marce a o jejích dávných mocných mužích. Většinu času, zejména poslední den, však jel Smíšek sám, hned za králem, nemluvil a snažil se porozumět pomalé zvučné rohanské řeči, kterou slyšel za sebou. Zdálo se mu, že v tom jazyce poznává mnohá slova, přestože zněla šťavnatěji a silněji než v Kraji, a přece je nemohl poskládat dohromady. Čas od času zvedl některý z Jezdců hlas jasnou a svižnou písní a Smíškovi poskočilo srdce, i když nevěděl, o čem je.

Přesto se cítil osamělý a teď na konci dne víc než jindy. Dumal, kam se v tom cizím světě poděl Pipin a co se stalo s Aragornem a Legolasem a Gimlim. Pak ho najednou do srdce zamrazila myšlenka na Froda a Sama. „Zapomínám na ně!" řekl si káravě. „A přitom jsou důležitější než my všichni ostatní. A já jsem jim šel pomáhat, teď ale musejí být stovky mil daleko, jestli jsou ještě živí." Zachvěl se.

„Konečně Brázdná dolina," řekl Éomer. „Naše pouť bude brzy u konce." Zastavili se. Z úzké rokle spadaly strmé stezky. Veliké údolí bylo pod nimi v soumraku vidět jen zčásti, jako vysokým oknem. U řeky mrkalo jediné světélko.

„Tato pouť možná končí," řekl Théoden, „ale já mám jet ještě daleko. Včera byl úplněk a ráno pojedu do Edorasu na shromáždění Marky."

„Kdyby sis však dal poradit ode mne," řekl Éomer tiše, „vrátil by ses sem, dokud nebude po válce, ať bude prohraná nebo vyhraná."

Théoden se usmál. „Ne, můj synu, protože tak ti chci říkat, nemluv mi do starých uší Červivcovými slovy!" Vztyčil se a ohlédl se na dlouhou řadu svých mužů tratící se v šeru. „Dny od chvíle, kdy jsem vyjel na západ, mi připadají jako roky, ale nikdy se už nebudu opírat o hůl. Když bude válka prohraná, k čemu bude, abych se schovával v kopcích? A když vyhraná, jaký žal, i kdybych padl a vydal se z posledních sil? Ale teď toho necháme. Dnes si odpočineme v Hradišti Šeré Brázdy. Ještě nám zbývá alespoň jeden pokojný večer. Pojeďme dál!"

Houstnoucím šerem vjeli do údolí. Sněžná se tam valila u západní stěny doliny a stezka je brzy odvedla k brodu, kde mělká voda hlučně kolotala po kamení. Brod byl střežen. Když se král přiblížil, ze stínu skal vyskočil houfec mužů. Když uviděli krále, radostně volali: „Král Théoden! Král Théoden! Král Marky se vrací!"

Pak jeden dlouze zatroubil na roh signál. Rozlehl se údolím. Odpověděly mu jiné rohy a za řekou vysvitla světla. A náhle z výšky sborem zahučely trubky jako z nějaké dutiny, jež se zdála sbírat jejich tóny v jediný hlas a vysílala jej, aby zabušil a zahřímal do kamenných stěn.

Tak se král Marky vítězně vrátil ze západu do Šeré Brázdy na úpatí Bílých hor. Tam našel sebrány ostatní síly svého lidu, jakmile se totiž kapitáni doslechli o jeho příchodu, vyjeli mu k brodu vstříc a nesli vzkazy od Gandalfa. V jejich čele byl Dúnhere, náčelník lidu z Brázdné doliny.

„Na úsvitu před třemi dny, pane," řekl, „přiletěl do Edorasu od západu jako vítr Stínovlas a Gandalf přinesl novinu o tvém vítězství, aby nás rozradostnil. Přinesl však i tvůj vzkaz, abychom uspíšili brannou hotovost Jezdců. A pak přiletěl okřídlený stín."

„Okřídlený stín!" řekl Théoden. „I my jsme jej viděli, ale to bylo hluboko v noci, než nás Gandalf opustil."

„Možná, pane," řekl Dúnhere. „Přesto týž anebo podobný, letící tma ve tvaru obludného ptáka, přelétl toho jitra nad Edorasem a všichni muži se třásli strachem. Nad Meduseldem totiž slétl níž, skoro až nad střechu, a vydal výkřik, který nám zmrazil srdce. Potom nám Gandalf poradil, abychom se neshromažďovali v poli, ale počkali na tebe tady, v údolí pod horami. A vybízel nás, abychom nerozží-hali víc ohňů a světel, než je zcela nezbytné. Udělali jsme to tak, Gandalf mluvil s velkou vážností. Spoléháme se, že je to podle tvého přání. V Brázdné dolině se tito zlí tvorové neukázali."

„To je dobře," řekl Théoden. „Pojedu teď do Hradiště a tam, než si půjdu odpočinout, přijmu kapitány a maršály. Ať ke mně přijdou co něj dřív!"

Cesta teď vedla přímo na východ přes údolí, které v těch místech bylo jen něco přes půl míle široké. Kolem nich ležely plochy a loučky hrubé trávy šednoucí s příchodem noci, vpředu však na druhém konci údolí uviděl Smíšek chmurnou stěnu, poslední výběžek velikých kořenů Roháče, proražený za dávných věků řekou.

Na všech planinách byla veliká spousta mužů. Někteří se tlačili k cestě a zdravili krále a Jezdce od západu radostnými výkřiky, do dáli za nimi se však táhly spořádané řady stanů a srubů a skupiny uvázaných koní a veliké zásoby zbraní i nakupená kopí, která se ježila jako háje čerstvě zasazených stromků. Teď se celé shromáždění propadalo do stínu. Přestože z vysočiny vál chladný noční vzduch, nesvítily žádné lucerny a nehořely žádné ohně. Strážní v těžkých pláštích přecházeli sem a tam.

Smíšek uvažoval, kolik Jezdců tu je. V padající tmě nemohl odhadnout jejich počet, ale připadalo mu to jako veliká, mnohatisícová armáda. Zatímco usilovně vyhlížel, králova skupina vjela pod přečnívající útes na východní straně údolí, tam najednou začala stezka stoupat a Smíšek ohromeně vzhlédl. Byl na silnici, jakou ještě neviděl, velikém díle lidských rukou z let, o nichž se už nezpívá. Vinula se nahoru jako had a razila si cestu po kolmém skalním srázu. Mohli po ní vystoupit koně i pomalu vyjet vozy, ale nemohl tudy projít žádný nepřítel, pokud byla shora bráněna. U každého zákrutu stály veliké kameny otesané do lidské podoby. Byly mohutné, s neohrabanými končetinami, seděly se zkříženýma nohama a pahýlovité paže měly složeny na odulém břiše. Některé léty ztratily všechnu podobu, jen černé díry očí dosud smutně pohlížely na příchozí. Jezdci na ně ani nepohlédli. Říkali jim Púkelové a nevšímali si jich: už ztratily všechnu moc i děsivost. Smíšek však na ně hleděl s podivem a cítil téměř soucit, jak se tak truchlivě rýsovaly v soumraku.

Po chvíli se ohlédl a viděl, že už jsou několik set stop nad údolím, a přesto pořád ještě viděl hluboko dole vinoucí se řadu Jezdců, jak překračuje brod a řadí se na cestu k připravenému táboru. Jen král a jeho stráž jeli nahoru do Hradiště. Konečně dorazila králova družina na ostrou hranu a stoupající cesta vklouzla do soutěsky mezi skalními stěnami, vystoupila do krátkého svahu a na rozlehlou náhorní planinu. Muži ji nazývali Firi-enfeld. Byla to velká horská louka s trávou a vřesem vysoko nad hluboce vymletým řečištěm Sněžné, rozložená v klíně velikých hor v pozadí. Na jihu to byl Roháč a na severu zubatá hmota Pilice, mezi nimiž stála proti jezdcům pochmurná černá stěna Dwimorbergu, Strašidelné hory, zvedající se nad příkrými svahy zasmušilých borů. Náhorní rovinu půlila dvojitá řada neopracovaných stojících kamenů, které se zmenšovaly do hloubi soumraku a mizely mezi stromy. Ti, kdo se obrátili tou cestou, brzy přišli do temného Černoboru pod Dwimorbergem, k hrozivému kamennému pilíři a zejícímu stínu zapovězených dveří.

Taková byla temná Šerá Brázda, dílo dávno zapomenutého národa. Jeho jméno se ztratilo a nepřipomínala je žádná píseň a legenda. Za jakým záměrem zbudovali to místo, zda jako město, jako tajný chrám nebo jako pohřebiště králů, to nemohl říci nikdo. Tady pracovali za Temných roků, než k západním břehům přijela první loď a než stál Gondor Dúnadanů, pak zmizeli a zůstali jen Púkelové sedící posud v zákrutech silnice.

Smíšek zíral na dvojstup ubíhajících kamenů: byly černé a zvětralé, některé stály šikmo, jiné padly, některé byly puklé nebo zlámané, vypadaly jako řady starých hladových zubů. Ptal se, co to může být, a doufal, že se jimi král nedá vést do tmy vzadu. Pak viděl, že po obou stranách cesty s kameny jsou skupiny stanů a srubů, ale nestojí u stromů, naopak se tísní dál od nich při kraji útesu. Víc jich bylo napravo, kde byl Firienfeld širší. Nalevo byl menší tábor. Uprostřed něho stál vysoký pavilón. Z té strany jim teď vyjel vstříc jezdec a zástup odbočil ze silnice.

Když se přiblížili, viděl Smíšek, že jezdec je žena, jejíž dlouhé pletence vlasů se lesknou v soumraku. Přesto měla přilbu, do pasu byla oděna jako válečník a byla opásána mečem.

„Buď zdráv, Pane Marky!" zvolala. „Ze srdce se raduji, že ses vrátil!"

„A co ty, Éowyn," řekl Théoden, „vede se ti dobře?"

„Dobře," odvětila, přesto se Smíškovi zdálo, že její hlas prozrazuje opak, a myslel by, že plakala, kdyby se to dalo věřit o tak strohé tváři. „Všechno je dobré. Byla to pro lidi úmorná cesta, odtrhnout se tak náhle od domovů. Trochu se reptalo, protože nás už dávno válka nevyhnala ze zelených plání, ale nikdo neprovedl nic zlého. Jak vidíš, teď je všechno spořádané. A ubytování máš připravené. Dostala jsem totiž o tobě zevrubné zprávy a znala jsem hodinu tvého příjezdu."

„Aragorn tedy přijel," řekl Éomer. „Ještě tuje?"

„Ne, je pryč," řekla Éowyn, odvrátila se a zahleděla se na temné hory na východě a na jihu.

„Kam jel?" ptal se Éomer.

„Já nevím," odvětila. „Přišel v noci a odjel včera za svítání, než slunce vyšlo nad koruny stromů. Je pryč."

„Trápíš se, dcero," řekl Théoden. „Co se stalo? Pověz mi, mluvil o té cestě?" ukázal na temnící dvojstup kamenů k Dwimorbergu. „O Stezkách Mrtvých?"

„Ano, pane," řekla Éowyn. „A odešel do stínů, z nichž se nikdo nevrátil. Nemohla jsem ho odradit. Je pryč."

„Naše cesty se tedy rozešly," řekl Éomer. „Je ztracen. Musíme jet bez něho a naše naděje klesá."

Pomalu jeli nízkým vřesem a horskou trávou a nemluvili, dokud nedojeli ke královu pavilónu. Tam Smíšek zjistil, že je všechno připraveno a že nezapomněli ani na něj. Vedle králova obydlí pro něj postavili malý stan a tam seděl sám, zatímco muži procházeli mimo, ke králi a na poradu s ním. Noc postupovala a stěží viditelné hlavy hor na západě byly korunovány hvězdami, východ však byl temný a bezhvězdný. Ubíhající kameny zvolna mizely oku, za nimi se však stále chmuřil obrovský hrbatý stín Dwimorbergu černější než tma.

„Stezky Mrtvých," bručel si. „Stezky Mrtvých? Co to celé značí? Všichni mě teď opustili. Všichni šli za nějakým osudem: Gandalf a Pipin do války na Východ, Sam a Frodo do Mordoru a Chodec a Le-golas a Gimli na Stezky Mrtvých. Ale počítám, že brzo dojde i na mne. Rád bych věděl, o čem to vlastně vykládají a co chce král dělat. Protože teď musím jít tam, kam on."

Uprostřed pochmurných myšlenek si najednou vzpomněl, že má velikánský hlad, a vstal, aby se porozhlédl, není-li v tomhle zvláštním táboře ještě někdo se stejnými pocity. V tu chvíli však zazněla trubka a přišel muž, který ho zval jako králova panoše, aby šel králi sloužit u tabule.

Ve vnitřní části pavilónu byl malý prostor oddělený vyšívanými závěsy a vystlaný kožešinami. Tam seděl u malého stolu Théoden s Éomerem a Éowyn s Dúnherem, pánem Brázdné doliny. Smíšek stál u královy židle a vyčkával. Stařec se za chviličku vynořil z hlubokého zamyšlení, obrátil se k němu a usmál se.

„Pojď, Mistře Smělmíre!" řekl. „Nebudeš stát. Dokud zůstávám ve vlastní zemi, budeš sedět vedle mne a potěšíš mi srdce vyprávěním."

Udělali hobitovi místo po levici krále, nikdo však o vyprávění nežádal. Mluvili vskutku pramálo a jedli a pili ponejvíc mlčky, až nakonec Smíšek sebral odvahu a položil otázku, která ho mučila.

„Už dvakrát jsem, pane, slyšel o Stezkách Mrtvých," řekl. „Co to je? A kam šel Chodec, myslím Pán Aragorn?"

Král vzdychl, ale nikdo neodpovídal, až nakonec promluvil Éo-mer. „Nevíme a srdce máme těžká," řekl. „Pokud jde ale o Stezky Mrtvých, sám jsi kráčel po jejich prvních stupních. Ne, nebudu mluvit zlověstně! Cesta, kterou jsme vystupovali, je příchod ke Dveřím v Černoboru. Co však je dál, to nikdo neví."

„To nikdo neví," řekl Théoden, „nicméně starobylá, dnes málo připomínaná pověst má ještě co říci. Mluví-li pravdu ty staré zkazky, které se v Eorlově rodu předávají z otce na syna, Dveře pod Dwimor-bergem vedou na tajnou cestu, jež vede pod horami k zapomenutému konci. Nikdo se však neodvážil vyzkoumat jejich tajemství od té doby, co Baldor, syn Bregův, prošel Dveřmi a víckrát ho lidé nespatřili. Pronesl zbrklou přísahu, když vyprázdnil roh na hostině, kterou Bre-go uspořádal na oslavu dokončení Meduseldu, a nikdy nenastoupil na vysoký stolec, jehož byl dědicem.

Říká se mezi lidmi, že cestu střeží Mrtví z Temných roků a nedovolí živému, aby vkročil do jejich síní, časem však bývá vidět je samé, jak vycházejí ze dveří jako stíny a plouží se dolů silnicí. Tehdy lidé v Brázdné dolině zamykají dveře, zastírají okna a bojí se. Mrtví však vycházejí zřídka a jenom v dobách velikého neklidu a blížící se smrti."

„Přesto se v Brázdné dolině říká," pravila Eowyn, „že nedávno za bezměsíčných nocí přicházelo veliké vojsko v podivném ustrojení. Odkud přišli, neví nikdo, vystoupili však po kamenné silnici a zmizeli v hoře, jako by šli na dohodnutou schůzku."

„Proč tedy šel Aragorn tou cestou?" ptal se Smíšek. „Nevíte, jak to vysvětlit?"

„Pokud tobě jako svému příteli neřekl nic, co jsme neslyšeli," řekl Éomer, „nikdo v zemi živých teď nemůže mluvit o jeho záměru."

„Zdál se mi velmi změněn od té doby, kdy jsem ho prvně viděla v králově domě," řekla Eowyn. „Pochmurnější, starší. Zdál se mi posedlý smrtí jako ten, koho volají Mrtví."

„Možná že byl povolán," řekl Théoden, „a srdce mi říká, že už ho víckrát neuvidím. A přece je to královský muž vysokého údělu. Ale utěš se, dcero, protože, zdá se, potřebuješ útěchu v zármutku pro tohoto hosta. Vypráví se, že po tom, co Eorlovci přijeli ze Severu, časem jeli proti toku Sněžné a hledali pevná útočiště pro čas tísně. Brego a jeho syn Baldor zlezli schody k Hradišti, a tak se dostali ke Dveřím. Na prahu seděl stařec, letitý tak, že jeho roky nemohl nikdo sečíst, býval královsky urostlý, ale teď byl zvrásněný jako starý kámen. Nejdřív ho dokonce pokládali za kámen, protože se nehýbal a neřekl ani slovo, dokud se nepokusili obejít ho a vstoupit. A tu z něho vyšel hlas jako z hloubi země, a k jejich úžasu promluvil západní řečí: „Cesta je uzavřena."

Zastavili se, podívali se na něj a viděli, že je ještě živ, nedíval se však na ně. „Cesta je uzavřena, " opakoval jeho hlas. „Postavili ji ti, kdo jsou dnes mrtvi, a Mrtví ji střeží, dokud nepřijde čas. Cesta je uzavřena."

„A kdy ten čas přijde?" řekl Baldor. Odpověď však nikdy nedostal. Stařec totiž v tu hodinu zemřel a padl na tvář, a náš lid nikdy nezjistil nic víc o praobyvatelích hor. A přece snad konečně přišel předpověděný čas a Aragorn smí vejít."

„Jak jinak ale člověk zjistí, zda přišel čas nebo ne, pokud se neodváží do Dveří?" řekl Éomer. „A já bych tudy nešel, i kdybych měl před sebou všechna vojska Mordoru, byl sám a neměl jiné útočiště. Běda, že takové velké srdce zatoužilo po smrti v této hodině tísně! Není snad na světě dost zlého bez toho, abychom je chodili hledat pod zem? Bude válka."

Odmlčel se, protože v tu chvíli se venku ozval hluk, nějaký muž volal Théodenovo jméno a stráž ho stavěla.

Vzápětí odhrnul závěs velitel stráže. „Je tu jeden muž, pane," řekl, ,jízdní posel z Gondoru. Přeje si okamžitě předstoupit před tebe."

„Ať vejde!" řekl Théoden.

Vstoupil urostlý muž a Smíšek zdusil výkřik, na okamžik se mu zdálo, že Boromir ožil a vrátil se. Pak si všiml, že tomu tak není: byl to neznámý muž, ačkoli se Boromirovi podobal jako příbuzný, byl stejně vysoký, šedooký a hrdý. Oblečen byl v jezdeckém, s tmavozeleným pláštěm přes jemnou drátěnou košili, na čele přilby měl stříbrnou hvězdičku. V ruce nesl jediný šíp s černým opeřením a ocelovou špicí, hrot však byl natřen červeně.

Klesl na koleno a podal šíp Théodenovi. „Buď zdráv, Pane Rohi-rů, příteli Gondoru!" řekl. „Jsem Hirgon, jízdní posel Denethorův, a přináším ti toto znamení války. Gondor je ve veliké nouzi. Často nám Rohirové pomáhali, tentokrát však Pán Denethor žádá o celé vaše vojsko a všechnu vaši rychlost, nebo Gondor konečně padne."

„Rudý šíp!" řekl Théoden a uchopil jej jako ten, kdo dostal výzvu, kterou dlouho očekával, a přece je strašlivá, když přišla. Ruka se mu chvěla. „Za celý život jsem v Marce neviděl Rudý šíp! Až k tomu došlo? A s jakým vojskem a s jakou rychlostí Denethor počítá?"

„To víš nejlíp sám, pane," řekl Hirgon. „Zanedlouho se však může stát, že Minas Tirith bude obklíčena, a nemáš-li vojsko, abys prolomil obležení mnoha mocností, Pán Denethor mi kázal říci, že podle něho by bylo silným pažím Rohirů lépe uvnitř zdí než vně."

„Ale vždyť ví, že jsme národ, který raději bojuje na koni v otevřeném poli, a že jsme roztroušený lid a k sebrání našich Jezdců je zapotřebí času. Není pravda, Hirgone, že Pán Minas Tirith ví víc, než říká ve svém poselství? Vždyť my už válčíme, jak jsi mohl vidět, a nezastihl jsi nás zcela nepřipravené. Byl mezi námi Gandalf Šedý a už se shromažďujeme do boje na Východě."

„Nemohu říci, co Pán Denethor ví nebo tuší o těchto věcech," řekl Hirgon. „Naše situace je však zoufalá. Můj pán nerozkazuje, jen prosí, abys pamatoval na staré přátelství a dávno pronesené přísahy, a pro své vlastní dobro udělal, co můžeš. Dostali jsme hlášení, že z Východu přijde na pomoc Mordoru mnoho králů. Od Severu po pláň

Dagorlad jsou šarvátky a proslýchá se o válce. Na Jihu se hnuli Ha-radští a na všechna naše pobřeží padl strach, takže odtamtud nám velká pomoc nepřijde. Pospěšte! Před valy Minas Tirith se totiž rozhodne osud našeho času, a nebude-li tam příval zastaven, přelije se přes krásná pole Rohanu a ani toto Hradiště v horách nebude ochranou."

„Temné zprávy," řekl Théoden, „a přece ne netušené. Řekni však Denethorovi, že i kdyby Rohan sám nebezpečí necítil, přece bychom mu přišli na pomoc. Utrpěli jsme však velké ztráty v bitvách se zrádcem Sarumanem a musíme stále myslit na své severní a západní hranice, jak vysvítá i z jeho zpráv. Zdá se, že Temný pán teď vládne takovou mocí, že by nás docela dobře mohl zadržet v bitvě před Městem, a přesto udeřit velkou silou přes Reku nahoře nad Branou Králů. Nebudeme však dále mluvit o opatrnosti. Přijedeme. Branná hotovost je svolána na zítřek. Až budou všichni seřazeni, vyrazíme. Býval bych mohl poslat přes pláň deset tisíc koní a zastrašil bych nepřátele. Obávám se, že teď to bude méně, nenechám totiž všechny své pevnosti nechráněné. Přesto se mnou pojede nejméně šest tisíc. Řekni Denethorovi, že v tuto hodinu král Marky sám přijede do Gondoru, ačkoli možná nepojede zpět. Je to však dlouhá cesta a muži i zvířata musejí dojet na konec bojeschopní. Od zítřejšího rána to může být týden, než uslyšíte pokřik Eorlových synů ze Severu."

„Týden!" řekl Hirgon. „Musí-li to být, musí. Za sedm dní ode dneška ale nejspíš najdeš jenom zřícené zdi, nepřijde-li jiná nečekaná pomoc. Přesto snad aspoň vyrušíte skřety a Černé muže od hodování v Bíle vězí.

„Aspoň to," řekl Théoden. „Já sám však právě přijel z bitvy a dlouhé cesty a půjdu si teď odpočinout. Zdrž se tu přes noc. Pak uvidíš přehlídku Rohanských a odjedeš veselejší o ten pohled a rychlejší o ten odpočinek. Ráno je moudřejší večera."

S tím král povstal a všichni se zvedli. „Jděte si teď všichni odpočinout," řekl, „a spěte dobře. A tebe, Mistře Smělmíre, už dnes večer nepotřebuji. Buď však připraven na mé zavolání, sotva vyjde slunce."

„Budu připraven," řekl Smíšek, „i kdybyste mě vyzval, abych jel s vámi Stezkami Mrtvých."

„Nesýčkuj!" řekl král. „Vždyť víc je cest, které mohou nést to jméno. Neříkal jsem ale, že tě vyzvu, abys se mnou někam jel. Dobrou noc!"

„Já se nenechám odložit, aby si mě vyzvedli, až se vrátí!" řekl Smíšek. „Nenechám a nenechám." A to si opakoval, dokud ve svém stanu konečně neusnul.

Probudil ho jakýsi muž, který s ním třásl. „Vstávej, vstávej, pane holbytlo!" volal. Smíšek se pomalu vynořil z hlubokého snu a s trhnutím se posadil. Zdálo se mu ještě hodně tma. „Co se děje?" ptal se.

„Král tě volá."

„Ale vždyť slunce ještě nevyšlo," řekl Smíšek.

„A dneska ani nevyjde, pane holbytlo. A asi nikdy, jak se člověku zdá pod tím mrakem. Ale čas nestojí, i když se slunce ztratilo. Pospěš!"

Smíšek na sebe hodil šaty a vykoukl. Svět byl potemnělý. I vzduch vypadal hnědý a všechno kolem bylo černé a šedé a nic nevr-halo stín, bylo veliké mrtvo. Neukázal se ani obrys mraku, snad jen daleko na západě, kde se nejvzdálenější tápavé prsty veliké černavy ještě plazily dál a mezi nimi prosakovalo trochu světla. Nad hlavami visela těžká ponurá střecha bez tvaru a světlo spíš sláblo než sílilo.

Smíšek viděl řadu lidí stát, vzhlížet a šeptat, jejich tváře byly šedivé a smutné a někteří se báli. Srdce mu klesalo, když šel ke králi. Před ním tam byl gondorský jezdec Hirgon a vedle něho teď stál další muž, který mu byl podobný a oblečen byl stejně, byl však menší a rozložitější. Když Smíšek vstoupil, mluvil ke králi.

„Jde to z Mordoru, pane," říkal. „Začalo to včera večer se západem slunce. Viděl jsem, jak se to zvedá z kopců ve Východních úvalech tvé říše a rozlézalo se to po obloze celou noc. Jak jsem jel, šlo to za mnou a polykalo hvězdy. Teď visí veliký mrak nad celou zemí odtud až k Horám stínu, a prohlubuje se. Válka začala."

Král chvíli seděl. Nakonec promluvil. „Tak konečně nadchází," řekl, „veliká bitva naší doby, v níž mnoho věcí pomine. Není však aspoň třeba se dál skrývat. Pojedeme přímou cestou a po otevřené silnici plnou rychlostí. Přehlídka začne ihned a nebudeme čekat na opozdilce. Máte v Minas Tirith dobré zásoby? Teď totiž musíme jet ve velkém chvatu, a proto nalehko, jen s jídlem a vodou, které by nám vystačily do bitvy."

„Máme veliké, dlouho připravované zásoby," odvětil Hirgon. „Jen jeďte nalehko a co nejrychleji!"

„Povolej tedy herolda, Éomere," řekl Théoden. „Ať se Jezdci řadí!"

Éomer vyšel a vzápětí zazvučely v Hradišti trubky a zdola jim odpovídalo mnoho jiných, jejich hlasy však již nezněly jasně a odvážně, jako se Smíškovi zdálo včera. Zněly dušeně a drsně a v těžkém vzduchu zlověstně vřeštěly.

Král se obrátil k Smíškovi. „Jedu do války, Mistře Smělmíre," řekl. „Zanedlouho se vydám na cestu. Propouštím tě ze svých služeb, ale ne ze svého přátelství. Zůstaneš tady, budeš-li si přát, a můžeš sloužit Paní Éowyn, která bude za mne vládnout lidu."

„Ale, ale, pane," zakoktal Smíšek, „já jsem vám nabídl svůj meč. Já se od vás nechci dát takhle odloučit, králi Théodene. A když šli do bitvy všichni mí přátelé, styděl bych se zůstat pozadu."

„Jenže my jezdíme na vysokých a rychlých koních," řekl Théoden, „a i když máš veliké srdce, na takovém zvířeti jet nemůžeš."

„Tak mě nějakému přivažte na záda nebo mě nechtě, abych se držel třmenu nebo něco," řekl Smíšek. „Je to daleko na to, abych běžel, ale já poběžím, jestli nebudu moct jet, i kdybych si měl nohy uběhat a dorazit za kolik neděl."

Théoden se usmál. „To bych tě raději vezl s sebou na Bělohřívá-kovi," řekl. „Pojedeš ale se mnou aspoň do Edorasu a podíváš se na Meduseld, tou cestou se totiž dám. Tak daleko tě může nést Stybba, velká štvanice začne až na pláních."

Pak vstala Éowyn. „Pojď, Smělmíre," řekla. „Ukážu ti výzbroj, kterou jsem pro tebe připravila." Odešli spolu. „Jen o to jediné mě žádal Aragorn," řekla Éowyn, když procházeli mezi stany, „abys byl vyzbrojen do bitvy. Splnila jsem to, jak jsem mohla. Srdce mi totiž říká, že takovou výzbroj budeš potřebovat, než bude konec."

Teď zavedla Smíška do srubu mezi obydlími královy stráže, tam jí zbrojíř přinesl malou přilbu, okrouhlý štít a jinou výstroj.

„Nemáme žádné brnění, které by ti padlo," řekla Éowyn, „ani čas ukovat je. Je tu však kazajka ze silné kůže, opasek a nůž. Meč máš." Smíšek se poklonil a paní mu ukázala štít, který se podobal tomu, jejž dostal Gimli, a měl na sobě znak bílého koně. „Vezmi si to všechno a šťastně jeď!" řekla. „Teď sbohem, Mistře Smělmíre. Přesto se možná my dva ještě setkáme."

Tak se tedy v rostoucím temnu připravil král Marky, aby vedl své Jezdce cestou na východ. Srdce byla těžká a mnohé se ve stínu chvělo. Byl to však tvrdý lid věrný svému pánu, a bylo slyšet málo pláče nebo reptání, dokonce i v Hradišti, kde byli usídleni vyhnanci z Edo-rasu, ženy, děti a starci. Visel nad nimi osud, čelili mu však mlčky. Rychle přelétly dvě hodiny a král teď seděl na bílém koni, který se mihotal v polosvětle. Byl hrdý a vysoký, přestože vlasy, které mu splývaly zpod přilbice, byly bílé jako sníh, a mnozí nad ním žasli a nabývali odvahy, když ho viděli neshrbeného a nebojácného.

Na širokých planinách vedle hlučné řeky se v oddíly seřadilo téměř pětapadesát stovek plně ozbrojených Jezdců a mnoho set mužů s náhradními koňmi a lehkým nákladem. Zazněla jediná trubka. Král zvedl ruku a vojsko Marky se tiše dalo do pohybu. Napřed jelo dvanáct proslulých Jezdců, mužů z královského domu. Potom král s Éo-merem po pravici. S Éowyn se rozloučil nahoře v Hradišti a byla to bolestná vzpomínka, teď se však obrátil myslí k cestě před sebou. Za ním jel Smíšek na Stybbovi s gondorskými jízdními posly a za nimi opět dvanáct mužů z královského domu. Míjeli dlouhé řady čekajících mužů se strohými, nepohnutými tvářemi. Když však byli téměř na konci řady, jeden vzhlédl a ostře se zadíval na hobita. Mladíček, pomyslel si Smíšek, když pohled oplácel, menší a útlejší než většina ostatních. Zachytil záblesk čirých šedých očí, a pak se otřásl, protože mu náhle přišlo, že je to tvář člověka bez naděje, který jede hledat smrt. Dál dolů šedou cestou jeli podle Sněžné, chvátající přes kameny, vesničkami Podbrázdím a Nadříčím, kde z temných dveří vyhlížely smutné tváře žen, a tak bez rohů, harf a hudby lidských hlasů začala veliká jízda na východ, o níž pak po mnoho lidských životů zpívaly rohanské písně.

Ze Šeré Brázdy za šerého jitra s tvrdými muži Thengelůvjel syn. Do Edorasu dojel, dlouhověké síně, záštity Marky, zahalené mhou, trámoví zlaté temnotou se krylo. Sbohem dal svému svobodnému lidu, krbu i křeslu, kolébce též králů, kde dlouho dlel, než světlo zemdlelo. Vpřed vyjel král, strach v patách kráčel. Vedl ho osud, věrností se skvěl, přísahu složil, slavně splnil pak. Vpřed vyjel Théoden. V noci jel i ve dne, pět nocí na východ nes' národ kůň, to Eorlovce úvalem a úžlabinou, šest tisíc oštěpů šlo k zemi Sluneční, k mocnému Mundburgu pod Mindolluinou kde město Mořských králů klesá ohněm a nepřáteli obklíčeno nyní. Sudbajim dala spěch, soumrak je stínil, jezdce i koně, jejich kopyta potuchla v tichu, píseň praví nám.

Král skutečně přijel do Edorasu v houstnoucí tmě, přestože podle hodin bylo teprve poledne. Zastavil se tam jen krátce a posílil své vojsko asi o šedesát Jezdců, kteří přijeli pozdě k branné hotovosti. Pojedl, připravil se k odjezdu a laskavě se loučil se svým panošem. Smíšek však naposledy snažně prosil, aby se od něho nemusel odloučit.,

„To není cesta pro takové zvíře, jako je Stybba," pravil Théoden. „Už jsem ti to říkal. A v takové bitvě, jakou chceme svést na gondor-ské pláni - co by sis počal, Mistře Smělmíre, i když jsi mečník srdcem větší nežli postavou?"

„Kdo může tohle říct?" odpověděl Smíšek. „Proč jste mě ale, pane, přijal za mečníka, když vám nemám zůstat po boku? A nechci, aby se o mně zpívalo, že mě vždycky někde odložili!"

„Přijal jsem tě do opatrování," odpověděl Théoden, „a také abys činil, k čemu tě vybídnu. Nikdo z mých Jezdců tě nemůže nést jako břemeno. Kdyby mi bitva stála před branami, snad by tvé skutky opěvovali pěvci, do Mundburgu, kde je pánem Denethor, je ale tři sta mil. Dál nebudu mluvit."

Smíšek se poklonil a nešťastně odcházel a zíral na řady jezdců na koních. Oddíly se už hotovily k odjezdu: muži utahovali řemení, prohlíželi sedla, laskali koně, někteří nepokojně vzhlíželi do zamračené oblohy. Nepovšimnut přistoupil jeden Jezdec a tiše promluvil hobitovi do ucha.

„Kde vůle neschází, cesta se nachází, říká se u nás," zašeptal, „a sám jsem to zjistil." Smíšek vzhlédl a viděl, že je to ten mladý Jezdec, kterého si povšiml ráno. „Přeješ si jet tam, kam jede Pán Marky: vidím ti to na obličeji."

„To ano," řekl Smíšek.

„Tak pojeď se mnou," řekl Jezdec. „Posadím si tě před sebe a přikryji pláštěm, dokud nebudeme daleko v poli a tma nebude ještě temnější. Takové dobré vůli se odepřít nedá. Už nikomu nic neříkej, ale pojď."

„Opravdu ti děkuji!" řekl Smíšek. „Děkuji ti, pane, i když neznám tvé jméno."

„Neznáš?" řekl Jezdec tiše. „Potom mi říkej Dernhelm."

Tak se stalo, že král vyrazil a před Dernhelmem seděl hobit Smělmír a veliký šedý oř Větroplach to břímě ani necítil, vždyť Dernhelm vážil méně než mnozí muži, přestože byl pohyblivý a pevně stavěný.

Do stínu jeli dál. Té noci tábořili ve vrbových hájích šestatřicet mil na východ od Edorasu, kde se Sněžná vlévala do Entvy. Pak jeli dál Úvalem a přes Bahniska, kde se jim po pravici zvedaly veliké dubové lesy na úpatí vrcholů pod stínem temné Halifirien na pomezí Gondoru, nalevo od nich však v močálech, které napájela delta Entvy, ležely mlhy. A zatímco jeli, šířila se pověst o válce na Severu. Osamělí, divoce ujíždějící muži přinášeli zprávy, že nepřátelé napadli východní hranici a po Rohanské vysočině pochodují vojska skřetů.

„Jeďte dál! Jeďte dál!" volal Éomer. „Teď už je pozdě odvracet se stranou. Z boku nás musí chránit bažiny Entvy. Teď je nám třeba spěchu. Jeďte dál!"

A tak odjel král Théoden z vlastní říše a míli za mílí se vinula dlouhá cesta pryč a kolem míjely majákové kopce: Calenhad, Min-rimmon, Erelas, Nardol. Jejich ohně však byly uhašeny. Všechny kraje byly šedé a tiché, stín před nimi se stále prohluboval a ve všech srdcích hasla naděje.