CESTA TMOU

Byl večer a šerého světla opět rychle ubývalo, když se zastavili na noc. Byli umoření. Hory halilo houstnoucí šero a vítr studil. Gandalf dopřál každému ještě hlt roklinského miruvoru. Když něco pojedli, svolal poradu.

"Dnes v noci samozřejmě nemůžeme jít dál," řekl. "Útok na Rudou bránu nás vyčerpal a musíme si tu chvíli odpočinout."

"A kam půjdeme p tom?" zeptal se Frodo.

"Cestu a své poslání máme pořád před sebou," odvětil Gandalf. "Nemáme jinou volbu než jít dál, nebo se vrátit do Roklinky."

Pipin se viditelně rozjasnil jen při zmínce o návratu do Roklinky; Smíšek a Sam s nadějí vzhlédli. Aragorn a Boromir však nedávali najevo nic. Frodo se tvářil ztrápeně.

"Rád bych tam byl zpátky," řekl. "Ale jak se mohu beze studu vrátit - ledaže opravdu není jiná cesta a jsme už poraženi?"

"Máš pravdu, Frodo," řekl Gandalf; "vrátit se znamená přiznat porážku a stát před ještě horší porážkou. Jestliže se teď vrátíme, Prsten musí zůstat tam: znovu se už nebudeme moci vydat. Potom bude Roklinka dříve nebo později obležena a v krátké hořké chvíli bude zničena. Prstenové přízraky jsou smrtonosní nepřátelé, ale zatím jsou jen stínem hrůzné moci, kterou by získaly, kdyby se Vládnoucí prsten opět ocitl na ruce jejich pána."

"Potom musíme dál, jestli je nějaká cesta," vzdychl Frodo. Sam se opět pohroužil do chmur.

"Je cesta, o kterou se můžeme pokusit," řekl Gandalf. "Od počátku, kdy jsem začal uvažovat o této pouti, jsem si myslel, že bychom se o ni měli pokusit. Není to ovšem příjemná cesta a dosud jsem o ní s Družinou nemluvil. Aragorn byl proti tomu, dokud se alespoň nepokusíme přejít přes hory."

"Jestliže je to horší cesta než Rudou branou, pak musí být opravdu hodné zlá," řekl Smíšek. "Ale radši nám o ní povězte, ať víme nejhorší."

"Cesta, o níž mluvím, vede do Dolů v Morii," řekl Gandalf. Jediný Gimli zvedl hlavu; v očích mu zadoutnal oheň. Na všechny ostatní padl děs jen při zmínce o tom jménu. I pro hobity to byla pověst zahalená neurčitým strachem.

"Cesta může vést do Morie, ale jak můžeme doufat, že povede skrz?" řekl Aragorn temně.

"Je to zlověstné jméno," řekl Boromir. "A nevidím důvod, proč bychom tudy měli jít. Když nemůžeme přes hory, pojďme k jihu, až dojdeme k Rohanské bráně, kde jsou lidé nakloněni mému národu. Pojďme cestou, kterou jsem putoval sem. Nebo můžeme jít dál přes Želíz do Dlouhopolska a Lebenninu, a tak se dostaneme do Gondoru z přímořské oblasti."

"Věci se změnily od doby, kdy jsi šel na sever, Boromire," odpověděl Gandalf. "Neslyšel jsi, co jsem říkal o Sarumanovi? Možná že já s ním budu mít nějaké jednání, než všechno skončí. Ale Prsten nesmí přijít do blízkosti Železného pasu, pokud tomu lze zabránit. Rohanská brána je nám uzavřena, dokud jdeme s Tím, kdo nese Prsten.

A pokud jde o delší cestu: nemáme čas. Taková cesta by mohla trval rok a procházeli bychom mnoha pustými zeměmi, kde není útočiště. Nebylo by tam bezpečno. Sledují je bdělé oči Sarumana i Nepřítele. Když jsi putoval na sever, Boromire, byl jsi v očích Nepřítele jen bludný poutníček z Jihu a nezajímal jsi ho: zaměstnávalo ho pronásledování Prstenu. Teď se však vracíš jako člen Družiny Prstenu, a dokud zůstáváš s námi, jsi v nebezpečí. Nebezpečí poroste s každou mílí, kterou ujdeme k jihu pod širým nebem.

Obávám se, že od našeho otevřeného pokusu o horský průsmyk je naše postavení ještě zoufalejší. Vidím teď jen malou naději, jestliže rychle načas nezmizíme pohledům a nezameteme za sebou stopu. Proto radím, abychom nešli ani přes hory, ani kolem nich, ale pod nimi. Přinejmenším je to cesta, kterou od nás bude Nepřítel nejméně očekávat."

"Nevíme, co očekává," řekl Boromir. "Možná že sleduje všechny cesty, pravděpodobné i nepravděpodobné. V tom případě by vejít do Morie znamenalo vejit do pasti. To bychom mohli rovnou zaklepat na bránu Temné věže. Jméno Morie je černé."

"Mluvíš o něčem, co neznáš, když přirovnáváš Morii k Sauronově baště," odvětil Gandalf. "Já jediný z vás jsem byl v kobkách Temného pána, a to jen v jeho starším a menším obydlí Dol Gulduru. Ti, kdo překročí brány Barad-dur, se nevracejí. Vždyť bych vás do Morie nevedl, kdyby nebyla naděje vyjít zase ven. Jsou-li tam skřeti, může to pro nás být zlé, to je pravda. Ale většina skřetů z Mlžných hor byla rozprášena nebo padla v Bitvě pěti armád. Orli oznamují, že se skřeti opět z dálky stahují; je však naděje, že Moria je dosud volná. Je dokonce možné, že tam jsou trpaslíci a že v některé hluboké síni praotců najdeme Balina, syna Fundinova. Ať už to dopadne jakkoliv, je třeba jít stezkou, kterou určuje nutnost!"

"Já s vámi po té stezce půjdu, Gandalfe!" řekl Gimli. "Půjdu a podívám se na Durinovy sály, ať tam čeká cokoliv - jestli dokážete najít dveře, které jsou zavřeny."

"Dobrá, Gimli!" řekl Gandalf. "Povzbuzuješ mě. Půjdeme hledat skryté dveře spolu. A projdeme. V troskách trpasličí říše se trpaslíkovi hlava nezamotá jako elfovi, člověku nebo hobitovi. A nebude to poprvé, kdy vstoupím do Morie. Dlouho jsem tam pátral po Thráinovi, synu Thrórově, když se ztratil. Prošel jsem tudy a vyšel jsem živ!"

"I já jsem jednou prošel Rmutnou branou," řekl Aragorn tiše; "přestože jsem však také vyšel živ, je to velice ošklivá vzpomínka. Nemám chuť vstoupit do Morie podruhé."

"A já nemám chuť ani jednou," řekl Pipin.

"Ani já ne," zamumlal Sam.

"Samozřejmě že ne!" řekl Gandalf. "Kdo by po tom toužil? Otázka však zní: kdo půjde za mnou, když vás tam povedu?"

"Já," řekl Gimli dychtivě.

"Půjdu," řekl Aragorn ztěžka. Navedl jsem té málem do zkázy ve sněhu, a ty jsi mi to nevytkl ani slovem. Půjdu teď s tebou - když s tebou nepohne ani poslední varování. Nemyslím teď na Prsten ani na nás ostatní, ale na tebe, Gandalfe. A říkám ti: jestliže vstoupíš do dveří Morie, dej si pozor!"

"Já nepůjdu," řekl Boromir, "pokud hlasy celé Družiny nebudou proti mně. Co říká Legolas a malý nárůdek? Měli bychom přece vyslechnout Toho, kdo nese Prsten!"

"Já nemám chuť jít do Morie," řekl Legolas.

Hobiti neříkali nic. Sam pohlédl na Froda. Nakonec Frodo promluvil. "Nemám chuť jít," řekl, "ale nemám také chuť zamítnout Gandalfovu radu. Prosím, aby se nehlasovalo, dokud se na to nevyspíme. Gandalf bude snáze získávat hlasy v ranním světle než v téhle studené tmě. Jak ten vítr vyje!"

Po těch slovech upadl do mlčenlivého zadumání. Slyšeli vítr syčet ve skalách a stromech a pustými prostorami noci se kolem rozléhalo vytí a nářek.

 

Náhle Aragorn vyskočil. "Jak ten vítr vyje!" vykřikl. "Vyje vlčími hlasy. Vlci přešli na západní stranu Hor!"

"Musíme čekat do rána?" řekl Gandalf. "Je to, jak jsem říkal. Dohonili nás. Jestli se vůbec dožijeme svítání, kdo si teď bude přát putovat nocí k jihu s dravými vlky v patách?"

"Jak daleko je Moria?" zeptal se Boromir.

"Na jihozápad od Caradhrasu bývaly dveře, nějakých patnáct mil vzdušnou čarou a asi dvacet mil vlčí stopou," odvětil Gandalf pochmurně.

"Tak vyrazíme, jen co se rozední, budeme-li moci," řekl Boromir. "Vlk, kterého slyšíš, je horší než skřet, kterého se bojíš."

"To je pravda," řekl Aragorn a uvolnil si meč v pochvě. "Jenže kde vyjí vrrci, tam také obcházejí skřeti."

"Měl jsem dát na Elrondovu radu," zamumlal Pipin Samovi. "Přece jen nejsem k ničemu. Nemám v sobě dost krve Bandobrase Bučivoje: z toho vytí mi tuhne krev. Nepamatuji se, že bych se někdy cítil tak zbědovaně."

"Já mám srdce až v prstech u nohou, pane Pipine," řekl Sam. "Ale ještě nás nesežrali a máme s sebou pár pořádných chlapů. Ať už starého Gandalfa čeká co chce, vsadím se, že to není vlčí břicho."

 

Aby se v noci ubránili, vylezla celá Družina na vršek pahorku, pod nímž se schovávali. Věnčil jej chlumek starých křivolakých stromů a kolem ležel rozbitý kruh balvanů. Uprostřed něho si rozdělali oheň, protože nebyla naděje, že by je ve tmě a v tichu lovící smečka nenašla.

Seděli kolem ohně, a kdo neměl hlídku, neklidně podřimoval. Chudák poník Vili se třásl a potil. Vlčí vytí se teď ozývalo všude kolem, někdy blíž, jindy dále. V hluboké noci bylo vidět množství svítících očí, jak vyhlížejí přes temeno pahorku. Někteří se odvážili až skoro ke kamennému kruhu. V průlomu kruhu bylo vidět veliký temný obrys vlka, jak stojí a zírá na ně. Vydal ze sebe hrůzostrašné zavytí, jako když vůdce svolává svou smečku k útoku.

Gandalf vstal a vykročil kupředu s napřaženou holí. "Poslouchej, Sauronův pse!" zvolal. "Je tu Gandalf. Upaluj, jestli je ti tvá špinavá kůže drahá! Uškvařím tě od ocasu k tlamě, jestli vstoupíš sem do kruhu."

Vlk zavrčel a skočil k nim mohutným skokem. V tom okamžiku zaznělo ostré zadrnčení. Legolas pustil tětivu. Ozvalo se ohyzdné zaúpění a letící obrys žuchl na zem; elfův šíp mu projel hrdlem. Pozorující oči rázem zhasly. Gandalf a Aragorn vykročili, ale pahorek byl opuštěný; lovící smečka se rozutekla. Tma kolem nich zmlkla a vzdychající vítr nepřinášel žádné volání.

 

Noc stárla a na západě zapadal ubývající měsíc a co chvíli probleskoval potrhanými mračny. Náhle se Frodo vytrhl ze spaní. Nečekaně kolem celého tábora zabouřilo zuřivé, divoké vytí. Tiše se sebralo veliké vojsko vrrků a teď na ně útočilo ze všech stran současně.

"Hoďte dříví na oheň!" křikl Gandalf na hobity. "Taste a postavte se zády k sobě!"

Když čerstvé dříví vzplanulo, spatřil Frodo v tančícím světle spoustu šedých obrysů, jak skáčou přes kameny. Další a další. Hrdlem jednoho obrovského vůdce projel Aragornův meč; mocným rozmachem uťal Boromir hlavu jinému. Vedle nich stál Gimli, rozkročen na statných nohou, a máchal trpasličí sekyrou. Legolasův luk zpíval.

V mihotavém světle ohně jako by Gandalf náhle vyrostl: vstal, veliká hrozebná postava podobná kamennému pomníku pradávného krále na pahorku. Sklonil se jako mračno, pozdvihl hořící větev a vykročil vstříc vlkům. Couvali před ním. Vysoko do vzduchu vrhl planoucí pochodeň. Zaplála prudkou bílou září jako blesk; jeho hlas zahřímal jako hrom.

"Naur an edraith ammen! Naur dan i ngaurhoth!" zvolal.

Ozvalo se burácení a praskot a strom nad ním rozkvetl oslepujícími plameny. Oheň skákal z koruny do koruny. Celý kopec byl korunován oslnivým světlem. Meče a nože obránců zasvítily a zablyštěly se. Poslední Legolasův šíp vzplanul v letu a hořící se vnořil do srdce velkého vlčího náčelníka. Všichni ostatní se rozprchli.

Oheň pomalu hasl, až zůstal jen padající popel a jiskry; trpký kouř se kadeřil nad spálenými pahýly stromů a temně vál z kopce, když na nebi svitlo první světlo. Nepřátelé byli zahnáni na útěk a nevraceli se.

"Co jsem vám říkal, pane Pipine?" pravil Sam a strkal meč do pochvy. "Vlci ho nedostanou. Ten jim ukázal! Málem mi seškvařil vlasy z hlavy!"

 

Když se rozsvětlilo, nebylo po vlcích ani stopy a marně hledali mrtvá těla. Po boji nezůstalo ani stopy kromě opálených stromů a Legolasových šípů ležících po pahorku. Všechny byly nepoškozené, až na jeden, z něhož zbyla jen špice.

"Je to, jak jsem se obával," řekl Gandalf. "To nebyli žádní obyčejní vlci lovící pro obživu v divočině. Rychle se najezme a pojďme!"

Toho dne se počasí opět změnilo, skoro jako na povel nějaké síly, která již nepotřebovala sníh, protože ustoupili z průsmyku, síly, která si nyní přála mít jasné světlo, v němž by byli tvorové pohybující se v pustině zdálky viditelní. Vítr se v noci obrátil od severu k severozápadu a nyní ustal. Mraky se vytratily na jih a obloha se klenula vysoká a modrá. Když stáli na úbočí připraveni k odchodu, přes vrcholky hor zasvitlo bledé sluneční světlo.

"Do západu slunce musíme být u dveří," řekl Gandalf, "jinak mám strach, že se k nim nedostaneme vůbec. Není to daleko, ale možná že půjdeme křivolace, protože tudy nás Aragorn nemůže vést; touto zemí procházel zřídka a já byl pod západní stěnou Morie jen jednou, a ještě k tomu dávno.

Tam leží," ukázal na jihovýchod, kde horské stěny svisle spadaly do stínů na úpatí. V dálce se matně rýsovala řada holých skal a uprostřed nich jedna veliká šedá stěna, vyšší než ostatní. "Když jsme opustili průsmyk, vedl jsem vás na jih, a ne zpátky tam, odkud jsme vyšli, jak si možná někteří z vás všimli. A dobře jsem udělal, protože jsme si ušetřili řadu mil a máme naspěch. Pojďme!"

"Nevím, jestli mám doufat," řekl Boromir ponuře, "že Gandalf najde, co hledá, nebo že přijdeme ke skále a zjistíme, že brána je navždycky ztracená. Všechny možnosti vypadají špatně a ze všech nejpravděpodobnější je, že uvízneme mezi skálou a vlky. Veď!"

 

Gimli teď kráčel napřed, čarodějovi po boku, tak dychtil vstoupit do Morie. Spolu vedli Družinu zase k horám. Odedávna vedla ze západu do Morie jediná cesta podle toku řeky Sirannon, která prýštila z úpatí skal u místa, kde stávaly dveře. Buď ale Gandalf zabloudil, nebo se kraj v posledních letech změnil; nenašel totiž bystřinu tam, kde ji hledal, pár mil na jih od místa, odkud vyšli.

Blížilo se poledne, a Družina stále bloudila a plahočila se holou červenou kamenitou krajinou. Nikde ani vidu ani slechu po vodě. Všude bylo bezútěšně sucho. Srdce jim klesala. Neviděli živáčka ani ptáčka na obloze; co však přinese noc, pokud je zastihne v této ztracené zemi, na to raději nemysleli.

Najednou je Gimli, který všechny předhonil, zavolal k sobě. Stál na vršku a ukazoval vpravo. Pospíšili a spatřili před sebou hluboké a úzké koryto. Bylo prázdné a tiché a mezi hnědými rudě stříkanými kameny řečiště se sotva plazil pramínek vody; na bližší straně však byla velice rozbitá a poničená pěšina, která se vinula mezi zhroucenými valy a dlažebními kameny pradávné silnice.

"Ach! Konečně!" řekl Gandalf. "Tudy tekla říčka Sirannon; Branná jí říkali. Co se však stalo s vodou, nemám zdání; bývala prudká a halasná. Pojďme! Musíme si pospíšit. Zdrželi jsme se."

 

Družinu bolely nohy a všichni byli unavení, dále se však zarytě plahočili hrubou točitou stezkou mnoho mil. Slunce se obrátilo z poledne na západ. Po krátké zastávce a chvatném jídle šli dál. Před nimi se mračily hory, ale jejich cesta vedla hlubokým korytem, takže viděli jen vyšší ramena a daleké východní štíty.

Konečně došli k ostré zatáčce. Tam silnice, která předtím uhýbala k jihu mezi krajem koryta a příkrým srázem vlevo, opět zahnula a šla rovnou na východ. Když prošli zákrutem, spatřili před sebou nízkou, asi pět sáhů vysokou skálu s polámaným zubatým vrcholkem. Přes něj stékal potůček širokou průrvou, kterou jako by kdysi vymlel mocný a silný vodopád.

"Věci se opravdu změnily!" řekl Gandalf. "Ale nemýlím se. Tohle zbylo ze Stupňových vodopádů. Jestli si dobře vzpomínám, ve skále po jejich boku bývalo vytesáno schodiště, ale hlavní silnice zatáčela doleva a několika zákruty se dostávala na náhorní planinu. Za vodopády se táhlo mělké údolí až k Stěnám Morie. Protékal jím Sirannon a silnice šla podle něho. Pojďme se podívat, jak to tam vypadá dnes!"

Kamenné stupně našli bez obtíží a Gimli se rychle vyšvihl nahoru a Gandalf a Frodo za ním. Když byli nahoře, viděli, že tudy dál neprojdou, a objevili důvod, proč vyschla Branná. Klesající slunce za nimi plnilo chladné večerní nebe mihotavým zlatem. Před nimi se rozkládalo temné nehybné jezero. Nebe ani západ slunce se nezrcadlily v jeho mračném povrchu. Sirannon byl přehrazen a zaplavil údolí. Za touto zlověstnou vodou se zvedaly ohromné skály, jejichž přísné tváře byly ve slábnoucím světle sinavé, konečné a neprůchodné. Nikde ani stopy po bráně nebo vchodu, ani štěrbinku, ani puklinku neviděl Frodo v zachmuřeném kameni.

"Tu jsou Stěny Morie," řekl Gandalf a ukázal přes vodu. "A tam stávala brána. Elfí dveře na konci silnice z Cesmínie, po níž jsme přišli. Tato cesta je však přehrazena. Nikdo z Družiny asi nebude mít chuť plavat přes tuhle pochmurnou vodu na konci dne. Vypadá nezdravě."

"Musíme obejít po severním okraji," řekl Gimli. "Družina musí nejdřív vylézt hlavní cestou a zjistit, kam nás povede. I kdyby tu nebylo jezero, po těchto schodech bychom našeho nákladního poníka nedostali."

"Stejně to ubohé zvíře nemůžeme vzít s sebou do Morie," řekl Gandalf. "Cesta pod horami je temná a je tak úzká a strmá, že by po ní neprošel, i když my projdeme."

"Chudák Vilík!" řekl Frodo. "Na to jsem nepomyslel. A chudák Sam! Co asi řekne?"

"Je mi líto," řekl Gandalf. "Chudák Vilík byl užitečný společník a srdce mě bolí, že ho teď musíme poslal pryč. Kdyby bývalo po mém, byl bych putoval víc nalehko a nebral s sebou žádné zvíře, a nejmíň ze všech tohle, které má Sam rád. Celý čas jsem se bál, že budeme musel jít tudy."

 

Chýlilo se již k večeru a vysoko na obloze nad zapadajícím sluncem se blyštěly studené hvězdy, když Družina plnou rychlostí, které byla schopna, zlezla svahy a dosáhla břehu jezera. Zdálo se, že v nejširším místě měří stěží dvě stě tři sta sáhů. V slábnoucím světle neviděli, jak daleko na jih se táhne; jeho severní konec byl nanejvýš půl míle od místa, kde stáli, a mezi skalnatými hřebeny, jež uzavíraly údolí, a okrajem vody byl pruh souše. Pospíšili si, protože na protější břeh, k bodu, kam mířil Gandalf, měli ještě jednu až dvě míle a pak ještě musel Gandalf najít dveře.

Když došli k severnímu okraji jezera, přehradil jim cestu úzký záliv. Byl zelenkavý a stojatý, natažený k okolním kopcům jako slizká paže. Gimli kráčel dál nezastrašen a zjistil, že je voda mělká, zkraje stěží po kotníky. Šli za ním řadou, opatrně volíce cestu, protože na dne zarostlé tůňky byly kluzké oslizlé kameny a chůze byla zrádná. Frodo se otřásl hnusem, když se nečistá temná voda dotkla jeho nohou.

Když Sam, poslední z Družiny, vyvedl Vilíka na souš na druhé straně, ozval se tichý zvuk: ševel a po něm žbluňknutí, jako by tichou hladinu vody zčeřila ryba. Rychle se obrátili a spatřili v hasnoucím světle vlnky černě lemované stínem: od bodu hluboko v jezeře se šířily veliké kruhy. Zabublalo to a bylo ticho. Šero zhoustlo a poslední záblesky slunce zahalil mrak.

Gandalf se nyní hnal velice rychle a ostatní ho následovali, jak mohli. Dosáhli pruhu souše mezi jezerem a skalami; byl úzký, často sotva šest sáhů široký, a zavalený spadlými balvany a kamením, našli však cestu těsně podle skály a drželi se co nejdál od temné vody. O míli jižněji našli na břehu cesmíny. V mělčině uhnívaly pahýly a mrtvé větve; vypadaly jako zbytky starých křovisek anebo živého plotu, který kdysi lemoval cestu zatopeným údolím. Těsně pod skálou však stály dva vysoké stromy, dosud plné života a síly, větší než všechny cesmínové stromy, které kdy Frodo viděl anebo si vůbec uměl představit. Jejich mohutné kořeny se rozprostíraly od skály k vodě. Z dálky od schodů vypadaly pod temně se rýsujícími útesy jako pouhé keře; nyní však nad nimi čněly jako temné a tiché věže, vrhaly hluboký noční stín a jako sloupy střežily konec cesty.

"Konečně jsme tady!" řekl Gandalf. "Tady končila elfí cesta z Cesmínie. Cesmína byla znakem lidu oné země a zasadili ji zde, aby označili, kde končí jejich říše; Západní dveře totiž sloužily především jim, když obchodovali s vládci Morie. To bylo za šťastnějších dnů, když se ještě časem důvěrně přátelila různá plemena, dokonce i trpaslíci a elfové."

"Nebylo to vinou trpaslíků, že přátelství zaniklo," řekl Gimli.

"Neslyšel jsem, že by to bylo vinou elfů," řekl Legolas.

"Já slyšel obojí a teď nebudu vynášet rozsudek," řekl Gandalf. "Ale prosím vás dva, Legolasi a Gimli, abyste aspoň vy byli přátelé a pomohli mi. Potřebuji vás oba. Dveře jsou zavřené a skryté, a čím dřív je najdeme, tím líp. Bude noc!"

Obrátil se k ostatním. "Zatímco budu hledat, připravte se prosím ke vstupu do Dolů. Teď se totiž naneštěstí musíme rozloučit s naším dobrým soumarem. Musíte odložit většinu věcí, které jsme si vzali do nepohody: uvnitř je potřebovat nebudete, a až vyjdeme, doufám, že cestou na jih také ne. Místo toho si každý musí vzít díl toho, co nesl poník, zejména potraviny a vodní měchy."

"Nemůžete přece nechat Vilíka v tomhle opuštěném místě, pane Gandalfe!" vykřikl Sam rozzlobeně a polekaně. "To si nenechám líbit, abyste věděl. Když šel s námi tak daleko a vůbec!"

"Je mi líto, Same," řekl čaroděj. "Ale až se dveře otevřou, nemyslím, že budeš moci Vilíka vtáhnout dovnitř do dlouhé tmy v Morii. Budeš si muset vybrat mezi Vilikem a svým pánem."

"Šel by za panem Frodem do dračí sluje, kdybych ho vedl," namítl Sam. "To bude vražda, pustit ho tady, když jsou kolem ti vlci."

"Doufám, že to vražda nebude," řekl Gandalf. Položil poníkovi ruku na hlavu a promluvil polohlasem. "Jdi a s tebou půjde ochranné a vůdčí slovo," řekl. "Jsi moudré zvíře a hodně ses naučil v Roklince. Jdi tam, kde roste tráva, a tak časem dojdi do Elrondova domu nebo kam si budeš přát.

Tak, Same. Bude mít zrovna takovou naději uniknout vlkům a dostat se domů, jako máme my."

Sam stál zamračeně vedle poníka a neodpověděl. Vilík, jako když výborně rozumí všemu, co se děje, se k němu přitočil a šťouchl ho nosem do ucha. Samovi vytryskly slzy a začal poslepu rozpínat popruhy a házet balíky na zem. Ostatní přebírali věci, skládali na hromadu, co mohou nechat tady, a ostatní si rozdělovali.

Když bylo všechno hotovo, obrátili se ke Gandalfovi. Zdálo se, že neudělal vůbec nic. Stál mezi dvěma stromy a zíral na holou skalní stěnu, jako by ji chtěl provrtat očima. Gimli přecházel a tu a tam oťukával kámen svou sekyrou. Legolas stál přitisknut ke skále, jako by naslouchal.

"Tak jsme všichni připraveni," řekl Smíšek. "ale kde jsou dveře? Nevidím po nich ani stopy."

"Trpaslici dveře nejsou udělány tak, aby je bylo vidět, když jsou zavřené," řekl Gimli. "Jsou neviditelné a nenajdou je ani jejich vlastní páni, neotevřou je, když je jejich tajemství zapomenuto."

"Tyhle dveře však neměly být tajemstvím trpaslíků," řekl Gandalf, který náhle ožil a obrátil se. "Jestli se všechno úplně nezměnilo, oči, které vidí, co hledat, by měly znaky rozeznat."

Přikročil ke stěně. Právě mezi stíny obou stromů bylo hladké místo a po něm přejel rukama, mumlaje tichá slova. Pak odstoupil.

"Podívejte!" řekl. "Už něco vidíte?"

Měsíc teď osvětloval šedou tvář skály; chvíli však neviděli nic víc. Pak zvolna na povrchu, který přejely čarodějovy ruce, vystupovaly slabé čáry podobné stříbrným žilkám v kameni. Zprvu byly jen tenoučkými vlákny babího léta, tak jemnými, že probleskovaly jen chvílemi, když na ně dopadlo měsíční světlo, stále však sílily a jasněly, až bylo možno rozeznat kresbu. Nahoře, kam až Gandalf dosáhl, byl oblouk spletený z písmen elfské abecedy. Níže, ačkoli tahy byly místy rozmazané nebo porušené, bylo vidět obrys kladiva a kovadliny a nad nimi korunu se sedmi hvězdami. Ještě níž byly dva stromy nesoucí srpky měsíce. Jasněji než vše ostatní zářila uprostřed dveří jediná hvězda s mnoha paprsky.

"To jsou Durinovy znaky!" vykřikl Gimli.

"A tady je Strom Vznešených elfů!" řekl Legolas.

"A Hvězda Fëanorova rodu," řekl Gandalf. "Jsou vyrobeny z ithildinu, který zrcadlí jen měsíční a hvězdné světlo a spí, dokud se ho nedotkne ten, kdo vyřkne slova už dávno zapomenutá ve Středozemi. Moc dlouho jsem je neslyšel a hluboce jsem přemýšlel, nežli jsem si je vybavil."

"Co říká ten nápis?" zeptal se Frodo, který se pokoušel rozluštit písmo na oblouku. "Myslel jsem, že znám elfí písmo, ale tohle nemohu přečíst."

"Slova jsou v elfím jazyku západní Středozemě ze Starých časů," odpověděl Gandalf, "Neříkají nám však nic důležitého. Říkají pouze: Dveře Durina, Pána Morie. Ať promluví přítel a vstoupí. A pod tím stojí drobně a nezřetelně: Já, Narvi, jsem je vyrobil. Celebrimbor z Cesmínie nakreslil tyto znaky."

"Co se tím asi myslí - ať promluví přítel a vstoupí?" zeptal se Smíšek.

"To je celkem jasné," řekl Gimli. "Jestliže jsi přítel, řekni heslo, dveře se otevřou a můžeš vstoupit."

"Ano," řekl Gandalf, "tyto dveře jsou pravděpodobně ovládány slovem. Některé trpasličí dveře se otvírají jen v určitý čas nebo určitým osobám; a některé mají zámky a klíče, kterých je zapotřebí i pak, když znáte všechny potřebné časy a slova. Tyto dveře nemají žádný klíč. Za Durinových časů nebývaly tajné. Obvykle byly dokořán a seděly v nich stráže. Když byly zavřené, každý, kdo znal otvírací slovo, je mohl vyslovit a vejít. Tak to stojí v záznamech, viď, Gimli?"

"Ano," řekl trpaslík. "Ale nikdo si to slovo nepamatuje, Narvi a jeho umění i celé jeho příbuzenstvo zmizeli ze země."

"Copak ty to slovo neznáš, Gandalfe?" řekl Boromir s údivem.

"Ne," řekl čaroděj.

Ostatní vypadali zaraženě, jen Aragorn, který znal Gandalfa dobře, stál mlčky a nepohnutě.

"Tak jakou cenu mělo vodit nás na tohle prokleté místo?" vykřikl Boromir a otřásl se při pohledu na temnou vodu. "Říkal jsi nám, že jsi Doly jednou prošel, jak to, když jsi nevěděl, jak vstoupit?"

"Odpověď na tvou první otázku, Boromire," řekl čaroděj, "zní: zatím to slovo neznám. Ale brzy se uvidí. A na to," dodal a oči mu pod zježeným obočím zableskly, "jakou cenu mají mé skutky, se ptej, až se prokáže, že byly bezcenné. Pokud jde o tvou druhou otázku: nedůvěřuješ mému vyprávění? Nebo jsi ztratil rozum? Nevstoupil jsem tudy. Přišel jsem od Východu.

Abys věděl, ty dveře se otvírají ven. Zevnitř je můžeš rozrazit rukou. Zvenčí s nimi nepohne nic než kouzelné slovo. Násilím se dovnitř vtlačit nedají."

"A copak budete dělat?" zeptal se Pipin, nezastrašený čarodějovým zježeným obočím.

"Zaklepu na dveře tvou palicí, Peregrine Brale," řekl Gandalf. "Ale jestli je to neroztříští a jestli mi dáte chvíli pokoj s hloupými otázkami, budu hledat otvírací slovo.

Kdysi jsem znal každé zaklínadlo každého jazyka elfů, lidí i skřetů, které kdy bylo použito s podobným záměrem. Ještě si jich spatra pamatuji pár set. Myslím však, že bude stačil pár pokusů; a nebudu muset žádat Gimliho o slova tajného trpasličího jazyka, kterému neučí nikoho. Otvírací slova byla elfí stejné jako písmo oblouku: to se mi zdá jisté."

Opět přistoupil ke skále a lehce se dotkl holí stříbrné hvězdy uprostřed pod znakem kovadliny.

 

Annon edhellen, edro hi ammen! 

Fennas nogothrim, lasto beth lammen!

 

řekl velitelsky. Stříbrné čáry vybledly, ale holý šedý kámen se nepohnul.

Mnohokrát opakoval ta slova v různém pořadí nebo je obměňoval. Pak zkoušel jiná zaklínadla jedno po druhém, jednou rychleji a hlasitěji, jindy tiše a zvolna. Pak vyřkl mnoho jednotlivých slov elfí řečí. Nic se nedělo. Skála se tyčila do noci, nesčetné hvězdy zahořely, vítr studeně vál a dveře zůstávaly zavřeny.

Opět se Gandalf přiblížil ke stěně, pozdvihl paže a promluvil velitelsky a s rostoucím hněvem. "Edro! Edro!" zvolal a udeřil do skály holí. "Otevři se! Otevři se!" zakřičel a pak následoval stejný rozkaz ve všech jazycích, kterými se kdy mluvilo na západě Středozemě. Pak hodil svou hůl na zem a mlčky usedl.

 

V tom okamžiku donesl vítr k naslouchajícím uším vytí vlků. Vilík sebou ve strachu trhl, Sam vyskočil k němu a něco mu šeptal.

"Nenech ho utéci!" řekl Boromir. "Zdá se, že ho přece budeme potřebovat, jestli nás vlci nenajdou. Jak nenávidím tuhle špinavou louži!" Sehnul se, sebral velký kámen a mrštil jím daleko do temné vody.

Kámen zmizel s lehkým plesknutím; v témže okamžiku se však ozval ševel a zabublání daleko za místem, kam dopadl. Na povrchu vyvstaly veliké vlnivé kruhy a zvolna se pohybovaly k úpatí skály.

"Proč jsi to udělal, Boromire?" řekl Frodo. "I já nenávidím tohle místo a bojím se. Nevím čeho: ne vlků, ani tmy za dveřmi, ale čehosi jiného. Bojím se toho rybníka. Nedráždi ho!"

"Kdybychom tak mohli odtud pryč!" řekl Smíšek.

"Proč Gandalf rychle něco neudělá?" řekl Pipin.

Gandalf si jich nevšímal. Seděl se svěšenou hlavou, buď v zoufalství, nebo v usilovném přemítání. Opět se ozvalo naříkavé vytí vlků. Vlnky na vodě rostly a přibližovaly se; některé už olizovaly břeh.

S prudkostí, jež všemi trhla, vyskočil čaroděj na nohy. Smál se. "Už to mám!" volal. "Samozřejmě! Samozřejmě! Neuvěřitelně prostinké jako většina hádanek, když poznáš řešení."

Zvedl hůl,postavil se před skálu a řekl jasným hlasem: "Mellon!"

Hvězda krátce zazářila a opět pohasla. Pak se tiše začal rýsovat veliký vchod, ač předtím nebylo vidět ani skulinku, ani spoj. Zvolna se uprostřed rozdělil a otvíral se ven píď po pídi, až obě křídla dveří přilehla ke skále. Otvorem bylo vidět stín strmě stoupajícího schodiště; hned za nejnižšími schody však byla tma hlubší než noc. Družina zírala v úžasu.

"Přece jsem se mýlil," řekl Gandalf, "a Gimli také, Smíšek byl jediný na správné stopě. Otvírací slovo stálo celý čas na oblouku! Překlad měl znít: Ať řekne ‚přítel' a vstoupí. Stačilo jen vyslovit elfí slovo pro přítele a dveře se otevřely. Docela prosté. Příliš prosté pro učeného mudrce v téhle podezřívavé době. Byly to tenkrát šťastnější časy. A teď pojďme!"

 

Vykročil kupředu a položil nohu na nejnižší stupeň. V tom okamžiku se však stalo několik věcí. Frodo ucítil, jak ho něco chytá za kotník, a s výkřikem upadl. Poník Vili divoce zaržál strachem, otočil se a prchal kolem jezera do tmy. Sam skokem za ním; pak zaslechl Frodův výkřik a hnal se zpátky s pláčem a kletbami. Ostatní se prudce obrátili a viděli, že vody jezera vřou, jako by od jižního konce připlouvalo množství hadů.

Z vody se vyplazilo dlouhé a zakřivené chapadlo; bylo bledě zelené, mokré a světélkovalo. Jeho prstnatý konec držel Froda za nohu a stahoval ho do vody. Sam klečel na kolenou a sekal do něho nožem.

Paže Froda pustila a Sam ho vlekl pryč, volaje o pomoc. Přivlnilo se dvacet jiných paží. Temná voda vřela a bylo cítit ohavný puch.

"Do brány! Po schodech! Rychle!" vykřikl Gandalf a skočil zpět. Vytrhl je z hrůzy, která jako by všechny kromě Sama přikovala k zemi, a popohnal je kupředu.

V nejvyšší čas. Sam a Frodo byli na prvních schodech a Gandalf právě začínal stoupat, když tápající chapadla přelezla úzký břeh a začala osahávat skalní stěnu a dveře. Jedno se připlazilo přes práh a zalesklo se v hvězdném svitu. Gandalf se otočil a čekal. Pokud uvažoval, jaké slovo by zavřelo dveře zevnitř, nebylo to zapotřebí. Množství propletených paží uchopilo dveře z obou stran a s hrůznou silou je zhouplo zpátky. S drtivou ozvěnou zabouchly a bylo po světle. Kamennou masou dolehl ztlumený rachot trhání a řičení.

Sam přitisknutý k Frodově paží se zhroutil na schod v černé tmě. "Chudák Vilík!" řekl zadrhlým hlasem. "Chudáček Vilík! Vlci a hadi! Ale ti hadi byli na něho moc. Musel jsem si vybrat, pane Frodo. Musel jsem jít s vámi."

Slyšeli, jak Gandalf schází ze schodů a vráží holí do dveří. Kámen se zachvěl a schody se zatřásly, ale dveře se neotevřely.

 

"No vida!" řekl čaroděj. "Cesta za námi je zavalena a teď už je jen jedna cesta ven - na druhé straně hor. Podle těch zvuků tam asi byly nahrnuty balvany a stromy byly vyrvány a hozeny před bránu. To je mi líto; byly to krásné stromy a stály tak dlouho."

"Cítil jsem blízkost něčeho hrozného od okamžiku, kdy jsem poprvé stoupl do té vody," řekl Frodo. "Co to bylo za tvora, nebo jich bylo víc?"

"Nevím," odpověděl Gandalf, "ale všechny ty paže byly vedeny jedním záměrem. Něco se vyplížilo anebo bylo vyhnáno z temných vod pod horami. V hlubinách světa jsou starší a ohavnější věci než skřeti." Neřekl nahlas svou myšlenku, že to, co bydlelo v jezeře, sáhlo po Frodovi jako prvním z celé Družiny.

Boromir si bručel pod vousy, ale ozvučný kámen zesílil zvuk v chraptivý šepot, který slyšeli všichni: "V hlubinách světa! A tam jdeme proti mému přání. Kdo nás teď provede smrtelnou tmou?"

"Já," řekl Gandalf, "a Gimli půjde se mnou. Sledujte mou hůl!"

 

Čaroděj přešel kupředu po velikých stupních, držel hůl vztyčenou a z její špice vycházela slabá záře. Široké schodiště bylo pevné a nepoškozené. Napočítali dvě stě širokých a nízkých stupňů a nahoře našli chodbu s rovnou podlahou, vedoucí dál do tmy.

"Pojďme se posadit a najíst tady na odpočívadle, když nemůžeme najít jídelnu," řekl Frodo. Už se otřepával z hrozného zážitku se stahující paží a najednou měl obrovský hlad.

Všichni návrh uvítali; posadili se na nejvyšších stupních, matné postavy v šeru. Když pojedli, dal Gandalf každému z nich potřetí usrknout roklinského miruvoru.

"Bojím se, že už nám dlouho nevydrží," řekl; "ale myslím, že ho po té hrůze u brány potřebujeme. A ledaže bychom měli výjimečné štěstí, vypotřebujeme celý zbytek dřív, než uvidíme druhou stranu! Buďte opatrní i s vodou. V Dolech je mnoho potoků a studní, ale neměli bychom se jich dotýkat. Možná že nebudeme mít příležitost doplnit měchy a láhve, dokud nevyjdeme do Rmutného dolu."

"Jak dlouho nám to bude trvat?" řekl Frodo.

"To ti nepovím," odvětil Gandalf. "Záleží na spoustě náhod. Když půjdeme přímo, nepotká-li nás neštěstí a nezabloudíme-li, budou to tři čtyři pochody, řekl bych. Přímou čarou od Západních dveří k Východní bráně to nemůže být méně než čtyřicet mil a cesta se může hodně točit."

 

Jen krátce si odpočinuli a vydali se dál. Všichni toužili mít cestu co nejrychleji odbytou a byli i při své únavě ochotni jít ještě několik hodin. Gandalf kráčel napřed jako předtím. V levé ruce nesl pozdviženou jiskřící hůl, jejíž světlo mu stačilo osvětlit cestu před nohama; v pravici svíral meč Glamdring. Za ním šel Gimli a oči mu v mdlém světle svítily, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo a nesl vytasený svůj krátký mečík Žihadlo. Čepel Žihadla ani Glamdringu nezářily; a to bylo jistou útěchou, protože tyto výrobky elfích kovářů ze Starých časů zářily studeným světlem, když byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem šel Sam a po něm Legolas a mladí hobiti a Boromir. Ve tmě vzadu, chmurný a tichý, kráčel Aragorn.

Chodba několikrát zahnula a pak začala klesat. Dlouho se stejnoměrně svažovala a pak opět pokračovala po rovině. Vzduch začal být horký a dusný, nebyl však zkažený a chvílemi cítili na tvářích chladnější proudy vycházející ze zpola tušených otvorů ve zdech. Těch bylo mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole spatřoval Frodo na okamžik schodiště a oblouky a jiné chodby a tunely, jež stoupaly nebo se prudce svažovaly anebo temně zívaly po stranách. Bylo to matoucí a k nezapamatování.

Gimli pomáhal Gandalfovi pramálo, leda svou srdnatostí. Aspoň ho tma sama o sobě netrápila jako většinu ostatních. Čaroděj se s ním často radil na místech, kde bylo nejisté, kudy dál; ale konečné slovo měl vždycky Gandalf. Doly Morie byly tak obrovské a spletité, že přesahovaly představivost Gimliho, Glóinova syna, ač byl trpaslíkem z horského plemene. Gandalfovi teď byly vzdálené upomínky na dávnou cestu málo platné, ale i v temnotách a přes všechny zákruty cesty věděl, kam si přeje dojít, a dokud nějaká cesta vedla k jeho cíli, neuvázl.

"Nebojte se!" řekl Aragorn. Přestávka byla delší než obvykle a Gandalf s Gimlim si spolu šeptali; ostatní se tísnili vzadu v úzkostném očekávání. "Nebojte se! Byl jsem s ním na mnoha výpravách, i když nikdy ne na tak temné; a v Roklince se vypráví o větších skutcích, které vykonal, než jaké jsem viděl já. Neztratí cestu - dokud lze nějakou najít. Zavedl nás sem navzdory našemu strachu, ale zase nás vyvede ven, ať ho to stojí cokoliv. Najde si cestu domů v černé noci jistěji než kočky královny Berúthiel."

Bylo dobře, že Družina měla takového vůdce. Neměli palivo ani žádnou možnost vyrobit si pochodně; v zoufalé strkanici u dveří nechali venku spoustu věcí. Beze světla by však byli brzy v koncích. Nejenže museli volit z mnoha cest, ale na mnoha místech byly také díry a jámy a temné studny podle cesty, ve kterých ozvěnou zněly jejich kroky. Ve stěnách i v podlaze byly trhliny a propasti a co chvíli se jim nějaká puklina rozevřela rovnou pod nohama. Nejširší měla přes sedm stop a dlouho trvalo, než Pipin sebral odvahu skočit přes tu hroznou díru. Zdola se ozývalo víření vody, jako když se v hlubinách otáčí nějaké veliké mlýnské kolo.

"Provaz," mumlal Sam. "Já věděl, že mi bude scházet, když ho nebudu mít!"

 

Když byla tato nebezpečí stále častější, pochod se zpomalil. Zdálo se jim, že jdou a jdou donekonečna až ke kořenům hor. Byli už víc než unavení, a přece je neutěšovala představa, že se někde zastaví. Frodovi na chvíli stoupla nálada po šťastném vyváznutí a po jídle a doušku životabudiče; teď ho však opět prostupovala hluboká tíseň a přerůstala v děs. Ačkoli mu v Roklince vyléčili stopu po noži, krutá rána nezůstala bez účinku. Měl ostřejší a vnímavější smysly vůči věcem, které nelze vidět. Jednou známkou změny, kterou brzy zaznamenal, bylo, že ve tmě viděl víc než kdokoli z jeho společníků, snad s výjimkou Gandalfa. A každopádně byl Tím, kdo nese Prsten: visel mu na řetízku na prsou a chvílemi ho tížil jako závaží. S jistotou cítil, že má zlo před sebou a zlo za sebou; neříkal však nic. Pevněji sevřel jílec meče a zarytě šel dál.

Družina za ním rozmlouvala zřídka a pak jen chvatným šeptem. Nebylo slyšet nic než jejich vlastní kroky; duté nárazy Gimliho trpasličích bot, těžké došlapování Boromirovo, lehkou chůzi Legolasovu, tichý, sotva slyšitelný cupot hobitích nožek; a vzadu pomalý, pevný krok Aragornových dlouhých nohou. Když se na chviličku zastavili, neslyšeli vůbec nic, jen chvilkami slabounké zurčení a odkapávání neviditelné vody. Přesto od jisté chvíle Frodo slyšel, nebo se domníval, že slyší, něco jiného: tichounký dopad lehounkých bosých nohou. Nikdy ne dost hlasitě a dost blízko, aby si mohl být jist; ale jakmile to jednou začalo, nikdy to neustávalo, dokud byla Družina v pohybu. Nebyla to však ozvěna, protože když se zastavili, ťapalo to kousek samo a pak přestalo.

 

Byla noc, když vstoupili do Dolů. Šli s krátkými zastávkami už několik hodin, když Gandalf narazil na první vážnou překážku. Před ním se tma rozvírala doširoka třemi chodbami: všechny vedly v zásadě stejným směrem na východ, levá se však vrhala dolů, kdežto pravá šplhala nahoru a prostřední, zdálo se, pokračovala hladce po rovině, ale byla velmi úzká.

"Na tohle místo si vůbec nevzpomínám," řekl Gandalf a stanul nejistě ve vstupním oblouku. Zvedl hůl v naději, že najde nějaké znaky nebo nápis, jež by mu pomohly volit; nic podobného však nebylo viděl. "Jsem příliš unavený na rozhodování," řekl a potřásl hlavou. "A počítám, že jste všichni unavení stejné jako já, ne-li víc. Radši bychom tu měli přečkal zbytek noci. Víte přece, jak to myslím! Tady je tma pořád, ale venku se pozdní měsíc šine k západu a půlnoc minula."

"Chudák Vilík!" řekl Sam. "Kdepak asi je? Doufám, že ho ti vlci ještě nedostali."

Nalevo od vstupního oblouku našli kamenné dveře. Byly zpola zavřené, ale podvolily se jemnému doteku. Zdálo se, že za nimi je rozlehlá komnata vytesaná ve skále.

"Pomalu!" vykřikl Gandalf, když se Smíšek a Pipin tlačili kupředu, rádi, že našli k odpočinku místo, kde se mohou cítit chráněnější než v otevřené chodbě. "Pomalu! Ještě nevíte, co může být vevnitř. Půjdu první."

Opatrně vstoupil a ostatní řadou za ním. "Podívejte!" ukázal holí doprostřed podlahy. U nohou mu spatřili veliký okrouhlý otvor podobný studně. Na kraji ležely zpřerážené a zrezivělé řetězy a splývaly do černé jámy. Kolem se povalovaly úlomky kamene.

"Jeden z vás tam mohl spadnout a ještě teď by přemýšlel, kdy asi dopadne na dno," řekl Aragorn Smíškovi. "Nechte jít vůdce prvního, když ho máte."

"To vypadá jako bývalá strážnice na hlídání těch tří cest," řekl Gimli. "Ta díra bývala studna pro strážné přikrytá kamenným víkem. Jenže víko je rozbité a všichni si musíme dávat ve tmě pozor."

Pipina studna podivně přitahovala. Zatímco ostatní rozvinovali pokrývky a stlali je u stěn komnaty, co nejdál od díry v podlaze, připlazil se ke kraji a zíral dovnitř. Jako když ho do tváře udeří mrazivý vzduch stoupající z neviditelných hlubin. Náhle ho něco ponouklo, aby nahmatal volný kámen a pustil jej dolů. Mnohokrát se mu v uších ozval tep vlastního srdce, než zaslechl nějaký zvuk. Pak se hluboko dole ozvalo žbluňk, jako by kámen dopadl do vody v jakési jeskynní prostoře, a znělo to vzdáleně, ale ozvěna zvuk zesílila a opakovala v duté šachtě.

"Co je to?" vykřikl Gandalf. Ulevilo se mu, když se Pipin přiznal; zlobil se však a Pipin viděl, jak mu jiskří oči. "Hlupáku Bralovská!" vrčel. "Tohle je vážná výprava, a ne hobití výlet. Příště se tam hoď sám, aspoň přestaneš otravovat. Teď buď zticha!"

Několik minut nebylo slyšet nic; pak se však z hloubi ozvalo tiché ťukání: ťuk-ťuk, ťuk-ťuk. Ustalo, a když ozvěna utichla, opakovalo se: ťuk-ťuk, ťuk-ťuk, ťuk-ťuk, ťuk. Znělo to znepokojivě jako signál; po chvíli však ťukání utichlo a už se neozvalo.

"To bylo kladívko, nebo jsem v životě kladívko neslyšel," řekl Gimli.

"Ano," řekl Gandalf, "a to se mi nelíbí. Nemusí to mít nic společného s Peregrinovým bláznivým kamenem, ale pravděpodobně se vyrušilo něco, co mělo raději zůstat v klidu. Prosím vás, nedělejte už nic takového! Doufejme, že si teď chvíli odpočineme bez dalších nepříjemností. Ty, Pipine, budeš mít za odměnu první hlídku," zavrčel a zavinul se do pokrývky.

Pipin seděl zbědovaně u dveří v smolné tmě; ustavičně se však otáčel ve strachu, že ze studny vyleze něco neznámého. Kdyby tak mohl díru zakrýt, třeba jen pokrývkou, ale neodvažoval se pohnout ani se k ní přiblížit, i když se zdálo, že Gandalf spí.

Ve skutečnosti byl Gandalf vzhůru, přestože ležel nehybně a mlčky. Byl hluboce zamyšlen; snažil se vybavit si celé své minulé putování Doly a úzkostně rozvažoval, kudy se vydat dál: zmýlit si směr by teď mohlo být katastrofální. Po hodině vstal a přešel k Pipinovi.

"Zalez do koutku a vyspi se, hošku," řekl laskavě. "Počítám, že budeš ospalý. Já stejně nezamhouřím oka, tak mohu klidně držet stráž."

"Já vím, co mi schází," zamumlal, sotva se posadil u dveří. "Potřebuji si zakouřit! Od rána před sněhovou bouří jsem si nezapálil."

Poslední, co Pipin viděl, než se ho zmocnil spánek, byla temná postava starého čaroděje schoulená na podlaze, jak chrání uzlovatýma rukama mezi koleny žhoucí třísku. Mihotavé světlo na okamžik ukázalo jeho ostrý nos a obláček dýmu.

 

Gandalf je také všechny probudil ze spánku. Seděl a bděl sám asi šest hodin a nechal ostatní odpočívat "Během hlídky jsem si to rozmyslel," řekl. "Prostřední cesta se mi nějak nezdá a levá cesta mi nevoní: tam dole je zkažený vzduch, anebo nejsem žádný vůdce. Zvolím chodbu vpravo, je čas, abychom začali zase stoupat."

Osm temných hodin, nepočítaje dvě krátké přestávky, pochodovali, nestřetli se s žádným nebezpečím a neslyšeli nic a neviděli nic než slabý odlesk čarodějova světla, které před nimi poskakovalo jako bludička. Chodba, kterou zvolili, se vinula stále nahoru. Pokud mohli soudit, tvořila velké stoupavé zatáčky, a čím byli výše, tím byla vznosnější a širší. Po stranách teď nebyly žádné otvory do jiných pater nebo tunelů a podlaha byla rovná a neporušená, bez jam a puklin. Zřejmě narazili na nějakou dávnou hlavní cestu; postupovali rychleji než během prvního pochodu.

Tak postoupili o nějakých patnáct mil, měřeno přímo na východ, ačkoli ve skutečnosti ušli jistě dvacet. Jak cesta šplhala vzhůru, trochu se zvedala i Frodova nálada; stále se však cítil stísněn a stále chvílemi slyšel, nebo se domníval, že slyší, kus za Družinou a za dupotem a cupotem jejich nohou následovat krok, který nebyl ozvěnou.

 

Došli, kam až hobiti bez odpočinku mohli, a všichni pomýšleli na nějaké příhodné místo, kde by si mohli zdřímnout, když tu stěny napravo i nalevo zmizely. Jako by prošli jakýmsi klenutým průchodem do černého prázdna. Za sebou cítili mocný van teplého vzduchu a tma před nimi je studila do tváří. Zastavili se a úzkostně se shlukli k sobě.

Gandalf vypadal potěšeně. "Zvolil jsem správnou cestu," řekl. "Konečně přicházíme do obytných prostor a odhaduji, že nejsme daleko od Východní brány. Jsme ale vysoko, o hodné vyš než Rmutná brána, leda bych se mýlil. Podle vzduchu musíme být v rozlehlém sále. Dovolím si teď trochu opravdového světla."

Pozvedl hůl, a nakratičko vzplanula záře jako blesk. Veliké stíny vyskočily a prchly, a na vteřinu spatřili nad hlavami obrovský strop podpíraný mnoha mocnými pilíři vytesanými z kamene. Před nimi i do stran se rozprostíral ohromný prázdný sál; jeho černé stěny, vyleštěné a hladké jako sklo, se blyštěly a třpytily. Zahlédli jiné tři temné klenuté vchody: jeden přímo před sebou směrem na východ a po každé straně také jeden. Pak světlo zhaslo.

"Víc se zatím neodvážím," řekl Gandalf. "V horních patrech Dolů bývala v boku hory veliká okna a světlíky. Myslím, že jsme k nim už dospěli; ale venku je zase noc a do rána to nepoznáme. Jestli se nemýlím, zítra možná doopravdy uvidíme, jak sem nahlíží ranní světlo. Zatím bychom ale neměli chodit dál. Odpočiňme si, pokud můžeme. Zatím šlo všechno dobře a část temné cesty je už za námi. Nejsme však ještě na druhé straně a k bráně do světa je ještě kus cesty z kopce."

 

Družina strávila noc v té velké sluji schoulená pohromadě v koutku, aby unikli průvanu. Zdálo se, že z východního oblouku setrvale vane studený vzduch. Leželi a všude kolem nich visela prázdná a nesmírná tma a tížila je osamělost a obrovitost vyhloubených sálů a nekonečně se větvících schodišť a chodeb. Nejdivočejší představy, jaké kdy hobitům vnukly temné povésti, se vůbec nedaly srovnat se skutečnou hrůznou, podivuhodnou Morií.

"Tady muselo být kdysi trpaslíků!" řekl Sam. "A každý dělal jako bobr pět set let, aby tohle všechno postavili, a ještě k tomu v tvrdé skále! Proč to všechno dělali? Přece v těchhle temných dírách nežili?"

"To nejsou žádné díry," řekl Gimli. "Tohle je veliká říše a město Trpasluj. A kdysi tu nebývalo temno, ale plno světla a lesku, jak se dodnes připomíná v našich písních."

Vstal a stoje ve tmě začal prozpěvovat hlubokým hlasem, až klenba zazvučela ozvěnou.

 

Svět mladý byl, hory zelené,

světlo měsíce čerstvé zrozené,

potok i kámen bez jmen byl,

a tu se Durin probudil.

Horám a dolům jména dal,

z pramenů vodu ochutnal;

a v Zrcadlovém jezeře

spatřil sám sebe v nádheře

s hvězdnou korunou zářivou

vlastnímu stínu nad hlavou.

 

Svět krásný byl, hory pyšně stály

za Starých časů, nežli padli

král Nargothrondu, Gondolinu,

když marně vzdorovali stínu,

a dávno jsou již za mořem.

Krásný byl svět v Durinův den.

Založil tesaný trůn králů

uprostřed sloupořadých sálů

se zlatou klenbou; po stříbře

šlapali tam a na dveře

vepsali mnohé mocné znaky,

jak slunce, hvězdy plály lampy

z křišťálu, v stínu nehasnoucí,

a jasem prozářily noci.

 

Tam perlík v kovadlinu bil,

štěpilo dláto, rytec ryl;

tam ostří s jílcem skuli v ráz,

doloval, stavěl jiný zas.

Tam beryl, opál svítivý,

zbroj jako rybí šupiny,

kabátce, meče, sekyry,

pásy, kopí se vršily.

 

Únavu neznal Durinův lid;

pod horou nechal hudbu znít:

na harfy hráli, pěvec pěl,

ryk trubek v branách zazvučel.

 

Zešedl svět, hory zestárly,

pod kovadlinou popel tlí;

mlčí harfy i kladiva,

temnota v sálech přebývá;

sám Durin zhynul ve stínu

tam v Morii, tam v Khazad-dum.

Jen hvězdy svítí s večerem

tmou v Zrcadlovém jezeře;

v hlubině koruna se skví,

než se zas Durin probudí.

 

"To se mi líbí!" řekl Sam. "Rád bych se to naučil. Tam v Morii, tam v Khazad-dum! Ale jako by ta tma byla teď ještě těžší, když pomyslím na ty lampy. A leží tu pořád ještě hromady drahokamů a zlata?"

Gimli mlčel. Dozpíval a už nehodlal nic říkat

"Hromady drahokamů?" řekl Gandalf. "Ne. Skřeti často Morii plenili; v horních sálech už nic nezbylo. A od té doby, co trpaslíci uprchli, se nikdo neodvažuje hledat šachty a poklady dole v hlubinách. Utonuly pod vodou - anebo pod stínem strachu."

"Proč se sem tedy chtějí trpaslíci vrátit?" zeptal se Sam.

"Pro mitril," odpověděl Gandalf. "Bohatství Morie nespočívalo ve zlatě a drahokamech, hračkách trpaslíků, ani v železe, jejich služebníku. Nacházeli tu, pravda, takové věci, zejména železo, ale kvůli ním nepotřebovali dolovat: všechny věci, po nichž toužili, mohli získat obchodem.

Jedině zde se však na celém světě nacházelo morijské stříbro, čili pravostříbro, jak je někteří nazývali: elfí jméno je mitril. Trpaslíci mají své jméno, které nikomu neřeknou. Bývalo desetkrát dražší než zlato a dnes je k nezaplacení; na povrchu země ho totiž zbývá velice málo a ani skřeti se zde neodvažují dolovat. Žíly vedou na sever ke Caradhrasu a dolů do tmy. Trpaslíci nic nevypravují, ale jako byl mitril základem jejich bohatství, stal se i jejich zkázou. Dolovali příliš chamtivě a příliš hluboko a vyrušili to, před čím pak uprchli, Durinovu zhoubu. Z toho, co vynesli na povrch, většinu pobrali skřeti a dali jako daň Sauronovi, který po něm prahne.

Mitril! Všechny národy po něm toužily. Dal se tepat jako měď a leštit jako sklo; a trpaslíci z něho uměli dělat kov lehký, a přece tvrdší než kalená ocel. Krásou se rovnal obyčejnému stříbru, avšak jeho krása nezacházela a nematněla. Elfové jej velice milovali a mezi jiným z něho vyráběli ithildin, hvězdolunu, kterou jste viděli na dveřích. Bilbo míval nátělník z mitrilových kroužků, který mu dal Thorin. Kdo ví, co se s ním stalo? Asi pořád chytá prach v Domě pamětin ve Velké Kopanině."

"Cože?" vykřikl Gimli, vytržen z mlčení. "Nátělník z morijského stříbra? To byl královský dar!"

"Ano," řekl Gandalf. "Nikdy jsem mu to neřekl, ale měl větší cenu než celý Kraj a všechno, co tam je."

Frodo neřekl nic, ale vsunul si ruku pod kabát a nahmatal kroužky své drátěné košile. Zatočila se mu hlava při pomyšlení, že chodí a má pod kabátem hodnotu celého Kraje. Věděl to Bilbo? Nepochyboval, že Bilbo to věděl docela dobře. Byl to opravdu královský dar. Myšlenky se mu však od temných Dolů rozběhly do Roklinky, k Bilbovi a do Dna pytle za dnů, dokud tam ještě Bilbo žil. Z celého srdce zatoužil, aby byl zpátky tam v oněch časech, sekal trávník, pěstoval květiny a aby neslyšel o Morii ani o mitrilu - a ani o Prstenu.

 

Padlo hluboké ticho. Ostatní jeden po druhém usínali. Frodo měl hlídku. Z hlubin na něho přišel děs jako dech za neviditelnými dveřmi. Ruce měl studené a čelo mu zvlhlo. Naslouchal. Celou myslí se upínal jen a jen k naslouchání po celé dlouhé dvě hodiny; neslyšel však ani zvuk, ani tušenou ozvěnu kroků.

Jeho hlídka téměř končila, když se mu zazdálo, že v dálce, kde tušil západní oblouk, vidí dva bledé svítící body, téměř jako světélkující oči. Trhl sebou. Hlavu měl spadlou na prsa. "Div jsem neusnul na stráži," pomyslel si. "Asi se mi něco zdálo."

Vstal, protřel si oči a zůstal stát, zíraje do tmy, dokud ho nevystřídal Legolas.

Když ulehl, rychle usnul, zdálo se mu však, že sen pokračuje; slyšel šepot a viděl dva bledé světelné body, jak se pomalu přibližují. Probudil se a zjistil, že ostatní si kolem něho tiše povídají a že mu na tvář padá matné světlo. Vysoko nad východním průchodem přicházel šachtou u stropu dlouhý bledý paprsek; a na druhé straně sálu severním obloukem také probleskovalo vzdálené a slabé světlo.

Frodo se posadil. "Dobré ráno!" řekl Gandalf. "Vždyť konečně je zase ráno. Vidíte, měl jsem pravdu. Jsme vysoko na východní straně Morie. Během dneška bychom měli najít Velkou bránu a uvidět před sebou vody Zrcadlového jezera ve Rmutném dole."

"Budu rád," řekl Gimli. "Podíval jsem se do Morie a je velkolepá, ale je teď temná a strašná; a nenalezli jsme ani stopy po mých příbuzných. Už pochybuji, že sem Balin vůbec došel."

 

Když posnídali, Gandalf se rozhodl jít ihned dál. "Jsme unaveni, ale líp si odpočineme venku," řekl. "Myslím, že nikdo z nás nebude mít chuť strávit další noc v Morii."

"To rozhodně ne," řekl Boromir. "Kterou cestou se dáme? Tamtím východním obloukem?"

"Možná," řekl Gandalf. "Nevím ale ještě přesně, kde jsme. Pokud jsem docela nezabloudil, soudím, že jsme vysoko nad Velkou branou a severně od ní; a nebude možná snadné najít k ní pravou cestu. Asi opravdu budeme muset jít východním obloukem; než se však rozhodneme, měli bychom se porozhlédnout kolem sebe. Pojďme k tomu světlu v severním průchodu. Kdybychom našli nějaké okno, pomohlo by nám to, ale obávám se, že světlo přichází jen hlubokými šachtami."

Pod jeho vedením prošla Družina severním obloukem. Octli se v širší chodbě. Jak šli dál, záře sílila a viděli, že vychází z dveřního otvoru napravo od nich. Byl vysoký a obdélný a kamenné dveře dosud seděly v čepech a byly zpola otevřené. Za nimi byla velká čtvercová komnata. Osvětlena byla matně, ale jejich očím po takovém čase ve tmě připadala oslnivě jasná a mžikali, když vstoupili.

Jejich nohy rozvířily hlubokou vrstvu prachu na podlaze a klopýtaly o předměty ležící ve vchodu, jejichž tvary zprvu nemohli rozeznat. Komnatu osvětloval široký světlík vysoko v protější východní stěně; směřoval šikmo vzhůru a vysoko, vysoko bylo vidět čtvereček modré oblohy; světlo z šachty padalo přímo na stolec uprostřed místnosti; prostý obdélný hranol asi dvě stopy vysoký, na němž ležela veliká deska z bílého kamene.

"Vypadá to jako náhrobek," zamumlal Frodo a se zvláštní předtuchou se naklonil kupředu, aby si jej prohlédl zblízka. Gandalf rychle přikročil k němu.

Na desce bylo hluboko vtesáno:

 

"To jsou Daeronovy runy, jakých se kdysi používalo v Morii," řekl Gandalf. "Jazykem lidí a trpaslíků zde stojí psáno:

 

BALIN, SYN FUNDINŮV, PÁN MORIE"

 

"Je tedy mrtev," řekl Frodo. "Toho jsem se obával." Gimli si přetáhl kápi přes obličej.