LOUČENÍ S LÓRIENEM

Toho večera pozvali Družinu opět do Celebornovy komnaty a tam je Pán a Paní vlídně přivítali. Pak Celeborn promluvil o jejich odchodu.

"Nyní je čas," řekl, "kdy se ti, kdo chtějí pokračovat ve výpravě, musí vzmužit a opustit tuto zemi. Ti, kdo si už nepřeji jít dál, tu mohou nějaký čas zůstat. Ať však zůstanou nebo odejdou, nikdo si nemůže být jist mírem. Došli jsme totiž až na pokraj osudného dne. Ti, kdo si přejí, mohou tady vyčkat příchodu hodiny, kdy se buď znovu otevřou cesty světa, nebo je povoláme k poslední bitvě o Lórien. Pak se mohou vrátit do vlastní země, anebo odejdou do dlouhého domova těch, kteří padli v boji."

Bylo ticho. "Všichni se rozhodli jít dál," řekla Galadriel, hledíc jim do očí.

"Pokud jde o mne," řekl Boromir, "má cesta domů vede kupředu, a ne nazpět."

"To je pravda," řekl Celeborn, "půjde však celá Družina s tebou do Minas Tirith?"

"Ještě jsme se nerozhodli, kudy půjdeme," řekl Aragorn. "Nevím, co Gandalf zamýšlel za hranicí Lórienu. Myslím, že vlastně ani on neměl jasný záměr."

"Možná že ne," řekl Celeborn, "když však opustíte tuto zemi, nemůžete už zapomínat na Velkou řeku. Jak někteří z vás vědí, mezi Lórienem a Gondorem ji cestující se zavazadly mohou překročit jedině s pomocí člunu. A nejsou snad mosty v Osgiliathu zhroucené a neobsadil všechna přístaviště Nepřítel?

Po které straně poputujete? Cesta do Minas Tirith leží na této, západní straně, přímá cesta výpravy leží na východ od Řeky, na temnějším břehu, který břeh nyní zvolíte?"

"Bude-li co platit má rada, tedy západní břeh a Minas Tirith," pravil Boromir. "Já ovšem nejsem vůdcem Družiny." Ostatní neříkali nic a Aragorn vypadal ztrápeně a na pochybách.

"Vidím, že ještě nevíte, co dělat," řekl Celeborn. "Není na mně, abych volil za vás, ale pomohu vám, jak umím. Někteří z vás dovedou zacházet s čluny. Legolas, jehož lid zná bystrou Lesní řeku, Boromir z Gondoru a zcestovalý Aragorn."

"A jeden hobit!" vykřikl Smíšek. "Všichni se nedíváme na čluny jako na splašené koně. Má rodina žije na březích Brandyvíny."

"To je dobře," řekl Celeborn. "Opatřím tedy Družině čluny. Musí být malé a lehké, vždyť pojedete-li po vodě daleko, místy je budete muset přenášet Dostanete se k peřejím Sarn Gebir a nakonec možná k velkým Rauroským vodopádům, kde Řeka burácí dolů z Nen Hithoelu; a jsou i jiná nebezpečí. Čluny vám možná na chvíli usnadní cestu. Neporadí vám ovšem: nakonec budete muset opustit je i Řeku a obrátit se na západ - nebo na východ."

Aragorn Celebornovi mnohokrát děkoval. Dar člunů ho velmi potěšil - a nikoli nejméně proto, že se teď ještě několik dní nebude muset rozhodovat. I ostatní vypadali nadějněji. Ať už před nimi leží jakékoli nebezpečí, zdálo se jim lepší plout mu vstříc po proudu široké Anduiny než se plahočit s ohnutými hřbety. Jen Sam byl nedůvěřivý: podle něho člun pořád nebyl o nic lepší než splašený kůň, možná horší, a ani ta spousta nebezpečí, která už přečkal, nezměnila jeho smýšlení.

"Zítra před polednem bude všechno hotovo a bude to na vás čekat v přístavu," řekl Celeborn. "Ráno vám pošlu své lidi, aby vám pomohli s přípravami na cestu. Teď vám přejeme krásnou noc a klidný spánek."

"Dobrou noc, přátelé mojí!" řekla Galadriel. "Spěte v míru! Netrapte se dnes v noci příliš myšlenkou na cestu. Možná že stezky, kterými každý z vás půjde, leží již před vámi určeny, i když je nevidíte. Dobrou noc!"

Družina se rozloučila a vrátila se do svého pavilónu. Legolas šel s nimi, protože to měla být jejich poslední noc v Lothlórienu, a přes slova Galadriel se chtěli společně poradit.

Dlouho rozebírali, co dělat a jak se nejlépe pokusit splnit svůj záměr s Prstenem; nedospěli však k žádnému rozhodnutí. Bylo zřejmé, že většina touží jít nejprve do Minas Tirith a aspoň na chvíli uniknout hrůze z Nepřítele. Byli by ochotni jít přes Řeku a do stínu Mordoru za nějakým vůdcem; Frodo však nepromluvil a Aragorn byl stále rozpolcený.

Dokud s nimi byl Gandalf, měl v plánu, že půjde s Boromirem a svým mečem pomůže osvobodit Gondor. Věřil totiž, že sny byly poselstvím a výzvou a že nadešla hodina, kdy Elendilův dědic má vystoupit a bít se se Sauronem o panství. V Morii však na něho bylo vloženo Gandalfovo břímě a věděl, že teď nemůže opustit Prsten, jestliže Frodo nakonec odmítne jít s Boromirem. Jenomže jakou pomoc může on nebo kdokoli jiný z Družiny poskytnout Frodovi, ledaže s ním půjde naslepo do tmy?

"Půjdu do Minas Tirith sám, bude-li třeba, protože je to má povinnost," řekl Boromir; a pak chvíli mlčel, oči upřeny na Froda, jako by se snažil číst půlčíkovy myšlenky. Posléze promluvil opět tiše, jako by se přel sám se sebou. "Chcete-li pouze zničit Prsten," řekl, "potom jsou zbraně a válčení k ničemu; a muži z Minas Tirith nemohou pomoci. Ale chcete-li zničit ozbrojenou moc Temného pána, potom je pošetilost vstoupit na jeho území neozbrojen silou a pošetilost zahazovat -" Náhle se zarazil, jako by si uvědomil, že říká své myšlenky nahlas. "Myslím pošetilost zahazovat životy," skončil. "Máme na vybranou; buď bránit pevnost, nebo otevřeně kráčet do náruče smrti. Tak se to aspoň jeví mne."

Frodo postřehl v Boromirově pohledu něco nového a zvláštního a upřeně se na něho zahleděl. Boromir si očividně myslel něco jiného, než nakonec řekl. Byla by pošetilost zahazovat - co? Prsten moci? Něco takového říkal v Radě, ale tenkrát přijal Elrondovo pokárání. Frodo pohlédl na Aragorna, ale ten vypadal zadumán a nejevil známky, že by byl Boromirova slova vnímal. A tak rozprava skončila. Smíšek a Pipin už spali a Sam podřimoval. Noc se krátila.

 

Když ráno začali balit své skrovné svršky, přišlí elfové mluvící jejich řečí a přinesli jim darem hojnost potravin a šatstva na cestu. Potrava byly především tenoučké oplatky z mouky vypečené do světle hněda a uvnitř do smetanova. Gimli jednu oplatku uchopil a nedůvěřivě si ji prohlížel.

"Kram," řekl potichu, ulomil růžek a kousl do něho, jeho výraz se rychle změnil a s chutí snědl oplatku celou.

"Už dost! Už dost!" smáli se elfové. "Už ses najedl na celodenní pochod!"

"Myslel jsem, že je to jenom kram, jako si dělají na cestu lidé z Dolu," řekl trpaslík.

"To také je," odpověděli. "My mu ale říkáme lembas, neboli cestovní chléb, a posiluje víc než jakékoliv lidské jídlo, a pokud víme, je rozhodně chutnější než kram."

"To tedy je," řekl Gimli. "Vždyť je lepší než medové koláčky Meddědovců, a to je co říct, protože Meddědovci jsou nejlepší pekaři, které znám; ale v dnešních dobách své koláčky pocestným příliš nenabízejí. Jste laskaví hostitelé!"

"Přesto s nimi, prosím vás, šetřte," řekli. "Jezte vždycky jen kousek a jen v nouzi. Dostáváte je totiž, aby vám posloužily, až selže všechno ostatní. Oplatky vydrží dlouho chutné, pokud nejsou polámané a zůstanou ve svém obalu z listí, jak jsme je přinesli. Jedna udrží poutníka na nohou po celý dlouhý a namáhavý den, i kdyby to byl veliký muž z Minas Tirith."

Pak elfové rozbalili a rozdali členům Družiny šatstvo, které přinesli. Každému opatřili kápi a plášť ušité na míru z lehké, ale teplé hedvábné látky, jakou tkali Galadhrim. Bylo těžké pojmenovat jejich barvu: zdály se šedé jako soumrak pod stromy, a přece, když se s nimi pohnulo nebo na ně padlo jiné světlo, byly zelené jako listí ve stínu nebo hnědé jako oraniště v noci, šerostříbrné jako voda pod hvězdami. Pláště se zapínaly u krku sponou podobnou zelenému listu se stříbrnými žilkami.

"To jsou kouzelné pláště?" zeptal se Pipin, s úžasem si je prohlížeje.

"Nevím, co tím myslíš," řekl předák elfů. "Jsou to krásné oděvy a tkanina je dobrá, protože byla vyrobena v této zemi. Je to samozřejmé elfí oblečení, jestli myslíš tohle. List a větev, voda a kámen: mají odstín a krásu všech těch věcí za našeho milovaného soumraku v Lórienu, vždyť myšlenku na to, co milujeme, vkládáme do všeho, co děláme. Jsou to však oděvy, a ne zbroj, a neodvrátí kopí ani meč. Ale snad vám poslouží dobře: jsou lehké na nošení a hřejí nebo chladí podle potřeby. A zjistíte, že vám velmi pomohou vyhnout se nepřátelským zrakům, ať jdete mezi kamením, nebo mezi stromy. Skutečně máte velkou přízeň Paní! Vždyť tkala tuto látku sama se svými dívkami; a ještě nikdy jsme neoblékli cizince šatem našeho vlastního lidu."

 

Po snídani se Družina rozloučila s paloukem u fontány. Srdce měli těžká; bylo to líbezné místo a stalo se jim téměř domovem, ačkoli nedovedli spočíst dny a noci, které tam strávili. Když se na okamžik zastavili a hleděli do bílé vody ve slunečním světle, objevil se na zelené trávě mýtiny Haldir a přišel k nim. Frodo ho radostně pozdravil.

"Vrátil jsem se ze Severního pásu," řekl elf, "a mám vás opět vést. Rmutný dol je plný výparů a mračen kouře a hory jsou neklidné. Z hlubin země se ozývá hluk. Kdyby někoho z vás napadlo vracet se domů na sever, tamtudy byste neprošli. Ale pojďme! Vaše cesta teď vede na jih."

Když procházeli Caras Galadhonem, zelené cesty byly opuštěné, ze stromů nahoře však doléhal mnohohlasý hovor a zpěv. Oni sami šli mlčky. Konečně je Haldir dovedl po jižním svahu kopce k veliké bráně s lampami a k bílému mostu, a tak vyšli a nechali město elfů za sebou. Pak sešli z dlážděné cesty a dali se pěšinou, která vedla do houště mallornů, a kráčeli dál klikatou cestou ve zvlněné lesnaté krajině stříbřitým stínem pořád z kopce, na jih a na východ, k břehu Řeky.

Ušli již deset mil a bylo poledne, když dorazili k vysoké zelené zdi. Prošli otvorem a najednou byli z lesa venku. Před nimi se táhl dlouhý palouk svítivé trávy protkaný zlatými elanory, které se leskly na slunci. Palouk vybíhal v úzký jazyk mezi jasnými okraji: napravo na západě se třpytila Stříberka, nalevo na východě se valila široká a hluboká temná Velká řeka. Na protějším břehu se k jihu dál táhly lesy do nedohledna, ale sám břeh byl ponurý a holý. Za zemí Lórien nerozprostíral žádný mallorn své větve ověšené zlatem.

Na břehu Stříberky kousek nad soutokem řek bylo přístaviště z bílých kamenů a dřeva. U něho kotvilo mnoho člunů a bárek. Některé byly natřené jasnými barvami a svítily stříbřitě, zlatě a zeleně, většina však byla bílá nebo šedá. Pro cestovatele byly připraveny tři malé šedé člunky a do nich elfové naskládali jejich vybavení. A přidali i kotouče lana, po třech do každého člunu. Zdály se tenké, ale silné, hedvábné na dotek, šedé jako elfí pláště.

"Co je tohle?" ptal se Sam a osahával lano ležící na trávníku.

"Přece lana!" odpověděl jeden elf z člunu. "Nikdy necestuj bez lana! A ať je dlouhé a pevné a lehké, jako jsou tahle. Budou se vám hodit v lecjaké nouzi."

"Mně to říkat nemusíte!" řekl Sam. "Neměl jsem ho s sebou a celý čas mi to dělalo starosti. Ale zajímalo mě, z čeho jsou, protože se v provaznictví trochu vyznám: máme to v rodě, abych tak řekl."

"Jsou z hithlainu," řekl elf, "ale teď není čas učit tě, jak se dělají. Kdybychom věděli, že máš v tomhle řemesle zálibu, mohli jsme tě leccos naučit. Škoda, teď se budeš muset spokojil s naším darem, leda by ses sem někdy vrátil. Ať ti dobře slouží!"

"Pojďte!" řekl Haldir. "Všechno už je pro vás připraveno. Vstupte do člunů! Ale dejte si zpočátku pozor!"

"To ano!" řekli ostatní elfové. "Ty čluny jsou lehce stavěné, jsou pohyblivé a nepodobají se člunům jiných národů. Nepotopí se, kdybyste je naložili jak chtěli, ale jsou vzpurné, když se s nimi špatně zachází. Bylo by moudré, abyste si zkusili nastupovat a vystupovat tady, kde je přístaviště, než se vydáte po proudu."

 

Družina se rozdělila takto: Aragorn, Frodo a Sam byli v jednom člunu; Boromir, Smíšek a Pipin v druhém; a ve třetím byli Legolas a Gimli, z nichž se zatím stali nerozluční přátelé. Do tohoto posledního člunu naložili většinu zásob a vaků. K pohánění a ovládání člunů sloužila krátká pádla se širokými listovými čepelemi. Když bylo všechno připraveno, Aragorn je na zkoušku vyvezl proti proudu Stříberky. Proud byl rychlý a postupovali zvolna. Sam seděl na přídi, svíral boky člunu a toužebně hleděl na břeh. Slunce, které se odráželo ve vodě, ho oslepovalo. Když minuli zelený Jazyk, stromy sestoupily až na pokraj řeky. Tu a tam se na vlnkách zmítaly a pluly zlaté lístky. Vzduch byl velmi jasný a klidný a bylo ticho, jen daleko ve výši zpíval skřivánek.

Řeka ostře zahnula a tam spatřili velikou labuť, jak jím hrdě pluje po proudu vstříc. Voda se vlnila po obou stranách bílé hrudi pod prohnutým hrdlem. Její zobák zářil jako leštěné zlato a oči se blyštěly jako antracit zasazený mezi žlutými kameny; obrovská bílá křídla měla zpola pozdvižena. Jak se blížila, po řece přicházela hudba; a tu pochopili, že je to loď, zručností elfů postavená a vyřezaná do podoby ptáka. Dva bíle odění elfové ji řídili černými pádly. Uprostřed lodi seděl Celeborn a za ním stála Galadriel, vysoká a bělostná; ve vlasech měla obroučku ze zlatých kvítků, v ruce držela harfu a zpívala. Smutně a sladce zněl její hlas v chladném čirém vzduchu:

 

Já o listech jsem zpívala - a zlaté listí bylo.

Já zpívala jsem o větru - a lesem zabouřilo.

Tam za Sluncem a Měsícem po moři pěny jdou

a na pobřeží Ilmarin kdys rostl zlatý strom.

Ve věčném hvězdném soumraku v Eldamaru svítíval,

v Eldamaru, kde Tirion blažených elfů stál.

Tam rosilo zlaté listoví a košatil se věk,

však zde za mořem Dělícím pro slzy není lék.

Lóriene! Již zima jde, den holý, bez listí;

do vody listy padají, Řeka je odnáší.

Lóriene! Již příliš dlouho na tomto břehu přebývám

a ve vadnoucí korunu elanor žlutý zaplétám.

Chci-li však zpívat o lodích, která mi přijde vstříc?

Kde vzít tu, jež mě přenese nazpátek po mořích?

 

Aragorn zastavil svůj člun, když se labutí loď přiblížila. Paní dozpívala a pozdravila je. "Přišlí jsme se s vámi rozloučit," řekla, "a přát vám požehnání na cestu z naší země."

"Ačkoli jste byli našimi hosty," řekl Celeborn, ještě jste s námi nejedli, a proto vás zveme k hostině na rozloučenou tady, mezi tekoucími vodami, které vás odnesou daleko od Lórienu."

Labuť zvolna plula ke kotvišti a oni obrátili své čluny a jeli za ní. Tam se na samém konci Egladilu konala hostina na zelené trávě; Frodo však jedl a pil jen skrovně a vnímal jen krásu Paní a její hlas. Už se mu nezdála nebezpečná nebo strašlivá, ani nabitá skrytou mocí. Viděl ji už tak, jako lidé z pozdějších věků dosud vídávají elfy: blízkou, a přece vzdálenou, živou vidinu něčeho, co plynoucí čas dávno nechal za sebou.

 

Když v trávě pojedli a popili, Celeborn s nimi znovu promluvil o jejich cestě, pozvedl ruku a ukázal na jih k lesům za Jazykem.

"Cestou po Řece," řekl, "zjistíte, že lesy končí a začíná nehostinný kraj. Řeka tam teče údolími mezi vysokými vřesovišti, až nakonec po mnoha mílích dospěje k vysokému ostrovu Špičáku, kterému my říkáme Tol Brandir. Objímá jeho strmé břehy a pak s velikým hlukem a dýmáním padá Rauroským vodopádem do Nindalfu, Vlhké pláně, jak se jí říká ve vaší řeči. Je to rozlehlá oblast zatuchlých bažin, kde se proud různí klikatí a hodně se větví. Tam ústí mnoha rameny Entva přitékající od západu z lesa Fangornu. Podél jejího toku se na této straně Velké řeky rozkládá Rohan. Na druhé straně jsou ponuré vrchy Emyn Muil. Tam vane vítr od východu, protože hledí k Mrtvým močálům a Zemi nikoho a přes ně k Cirith Gorgoru a Černé bráně Mordoru.

Bude dobře, když Boromir a ti, kdo s ním půjdou do Minas Tirith, opustí Velkou řeku nad Raurosem a překročí Entvu, než se dostane do bažin. Ale neměli by chodit příliš daleko proti jejímu proudu, aby neuvázli v lese Fangornu. To je podivná země a dnes málo známá. Boromir a Aragorn však jistě nepotřebují takové varování."

"Opravdu jsme v Minas Tirith o Fangornu slyšeli," řekl Boromir. "Ale většina toho, co jsem slyšel, mi připadá jako babské povídačky, jaké vypravujeme dětem. Na sever od Rohanu je nám dnes všechno tak vzdálené, že tam může obrazotvornost volně bloudit. Kdysi ležel Fangorn na pomezí naší říše; už mnoho lidských věků jej však nikdo z nás nenavštívil, aby ověřil nebo vyvrátil pověsti, které pocházejí z dávných časů.

Sám jsem občas býval v Rohanu, ale nikdy jsem nedošel až na sever. Když jsem byl vyslán jako posel, prošel jsem Branou na úpatí Bílých hor a přes Želíz a Šeravu jsem se dostal do Severních zemí. Byla to dlouhá a úmorná cesta. Napočítal jsem dvanáct set mil a trvalo mi to několik měsíců; v Tharbadu jsem totiž na brodu Šeravy ztratil koně. Po tamté cestě a po tom, kudy jsem prošel s Družinou, bezpochyby najdu cestu i přes Rohan, a bude-li to nutné, i přes Fangorn."

"Pak nemusím říkat více," pravil Celeborn. "Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných časů; často se totiž stává, že báby chovají v paměti pověst o věcech, které kdysi museli znát moudří."

 

Teď vstala z trávy Galadriel, vzala pohár od jedné ze svých dívek, naplnila jej bílou medovinou a podala Celebornovi.

"Nyní je čas vypít pohár na rozloučenou," řekla. "Pij, Pane Galadhrim! A nermuť své srdce, přestože po polední musí přijít noc a náš večer už se blíží."

Pak podala pohár každému z Družiny a vybídla je, aby se napili na rozloučenou. Když však dopili, přikázala jim, aby si opět sedli do trávy, a pro ni a pro Celeborna byla přistavena křesla. Její dívky stály mlčky kolem ní a ona se chvíli dívala na své hosty. Nakonec promluvila.

"Tady je dar od Celeborna a Galadriel vůdci vaší pružiny," řekla Aragornovi a podala mu pochvu vyrobenou na míru jeho meče. Byla vykládaná stříbrnými a zlatými listy a květy a mezi nimi byly vsazeny elfí runy z drahokamů, jež tvořily jméno Andúril a vyprávěly o původu meče.

"Čepel vytasená z této pochvy se neposkvrní ani nezlomí, dokonce ani při porážce," řekla. "Přál by sis však ode mne ještě něco, když se rozcházíme? Vždyť mezi nás padne tma a možná že se už nesetkáme, leda daleko odtud na cestě, z níž není návratu."

A Aragorn odpověděl: "Paní, ty znáš všechny mé touhy a dlouho jsi chovala jediný poklad, který hledám. A přece není tvůj a nemůžeš mi jej dát, i kdybys chtěla; a jenom skrze tmu k němu dojdu."

"Snad se ti s tímhle půjde lehčeji," řekla Galadriel; "dostala jsem to kdysi pro tebe, kdybys někdy procházel touto zemí." Pak zvedla z klína velký jasně zelený kámen zasazený ve stříbrné sponě v podobě orla s rozepjatými křídly. Když ji podržela ve výši, drahokam zableskl jako slunce, které svítí jarním listím. "Ten kámen jsem dala své dceří Celebrían a ona své; a teď přichází k tobě jako symbol naděje. V tuto hodinu přijmi jméno, jež bylo pro tebe předpovězeno: Elessar, Elfkam z Elendilova rodu!"

Tehdy vzal Aragorn kámen a připjal si sponu na prsa a ti, kdo ho viděli, užasli; nikdy dřív si totiž neuvědomili, jak urostlou a královskou má postavu, a zdálo se jim, že mnoho let těžké lopoty mu spadlo z ramenou. "Za dary, které jsi mi dala, ti děkuji," řekl, "ó Paní z Lórienu, z níž vzešly Celebrían a Arwen Večernice. Jakou větší chválu bych ti mohl vzdát?"

Paní sklonila hlavu a pak se obrátila k Boromirovi a dala mu zlatý opasek; Smíškovi a Pipinovi dala po malém stříbrném opasku se sponou v podobě zlaté květiny, Legolasovi dala luk, jakého užívají Galadhrim, delší a silnější než luky z Temného hvozdu, a s tětivou z elfích vlasů. K němu přidala toulec šípů.

"Pro tebe, zahradníčku a milovníku stromů," řekla Samovi, "mám jenom malý dárek." Vložila mu do ruky krabičku z obyčejného šedivého dřeva bez ozdob, s jedinou stříbrnou runou na víčku. "To je G jako Galadriel," řekla, "ale v tvém jazyce by to mohlo být Z jako zahrada. V té krabičce je zem z mého sadu a je na ní tolik požehnání, kolik ještě Galadriel může dát. Nebude tě posilovat cestou ani tě neuchrání před nebezpečím, ale neztratíš-li ji a nakonec zase spatříš domov, pak se ti možná odmění. I kdybys našel všechno holé a zpustošené, málokterá zahrada ve Středozemi rozkvete jako tvoje, rozhodíš-li po ní tuto zem. Pak si možná vzpomeneš na Galadriel a zachytíš vzdálený odlesk Lórienu, který jsi spatřil jenom v naší zimě. Víš, naše jaro a léto minuly a nikdy už se na zem nevrátí - jen ve vzpomínce."

Sam zčervenal až po uši a bručel něco nesrozumitelného, když svíral krabičku a klaněl se, jak nejlíp uměl.

"A jaký dar si od elfů vyžádá trpaslík?" obrátila se Galadriel ke Gimlimu.

"Žádný, Paní," odpověděl Gimli. "Stačí mi, že jsem viděl Paní Galadhrim a slyšel její vlídná slova."

"Elfové, slyšte!" zvolala k těm, kdo stáli kolem ní. "Ať už nikdo neříká, že trpaslíci jsou chamtivci a nezdvořáci! Ale přece jen, Gimli, synu Glóinův, jistě si přeješ něco, co ti mohu dát? Vyslov to, vyzývám tě! Nebudeš jediným neobdarovaným hostem."

"Vůbec nic, Paní Galadriel," řekl Gimli, hluboce se klaněl a zakoktával se, "Nic, ledaže bych mohl - ledaže by bylo dovoleno požádal, nejenom vyslovit - jediný pramínek tvých vlasů, které jsou nad pozemské zlato, tak jako hvězdy jsou nad drahokamy z dolu. Nežádám o takový dar. Ale ty jsi mi přikázala, abych vyslovil svou touhu."

Elfové se pohnuli a v ohromení zahučeli a Celeborn se na trpaslíka zahleděl s podivem; Paní se však usmála. "Říká se, že trpaslíci mají obratnější ruce než jazyky," řekla, "neplatí to však o Gimlim. Nikdo mi nikdy nepřednesl žádost tak smělou, a přece tak dvornou. A jak mohu odmítnout, když jsem mu sama přikázala mluvit? Pověz mi ale, co chceš s takovým darem dělat?"

"Chovat jej jako poklad, Paní," odpověděl, "na památku toho, co jsi mi řekla při našem prvním setkání. A vrátím-li se někdy do svého domova, zasadím je do nezničitelného křišťálu a budou dědictvím mého domu a zástavou dobré vůle mezi Horou a Lesem až do konce dnů."

Nato si Paní rozpletla jeden dlouhý pramen vlasů, ustřihla tři zlaté vlasy a položila je Gimlimu do dlaně, "Tato slova nechť jdou s darem," řekla. "Nepředpovídám, protože všechny předpovědi jsou teď marné: na jedné straně je tma, na druhé pouhá naděje. Ale pokud naděje nezklame, potom ti říkám, Gimli, synu Glóinův, že tvé ruce budou oplývat zlatem, a přesto nad tebou zlato panovat nebude.

A Ty, který neseš Prsten," obrátila se k Frodovi, "k tobě se obracím naposled, i když nejsi poslední v mých myšlenkách. Tobě jsem připravila toto." Pozdvihla křišťálovou lahvičku; zatřpytila se, když jí pohnula, a z ruky jí vytryskly prameny bílého světla. "V této lahvičce," řekla, "je zachyceno světlo Eärendilovy hvězdy ve vodách mé fontány. Zasvítí ještě jasněji, až bude kolem tebe noc. Ať je ti světlem v temných místech, až zhasnou všechna ostatní světla. Pamatuj na Galadriel a na její Zrcadlo!"

Frodo uchopil lahvičku a v okamžiku, kdy zářila mezi nimi, uviděl Galadriel opět jako královnu, velikou a krásnou, ale již ne strašlivou. Uklonil se, slova však nenalezl.

 

Tu Paní vstala a Celeborn je odvedl zpátky na kotviště. Na zeleném Jazyku leželo žluté poledne a voda světélkovala stříbrem. Konečně bylo všechno hotovo. Družina zaujala místa ve člunech jako předtím. S přáním šťastné cesty je lórienští elfové dlouhými šedými tyčemi odstrčili do proudu. Vlny je pomalu odnášely. Cestovatelé seděli strnule, bez pohybu a beze slova. Na zeleném břehu na samém konci Jazyka stála sama a mlčky Paní Galadriel. Když projížděli kolem, obrátili se a očima ji sledovali, jak pomalu odplouvá. Tak se jim totiž zdálo: Lórien sklouzával zpět jako jasná loď se stěžni začarovaných stromů, plující kamsi k zapomenulým pobřežím, zatímco oni bezmocně sedí na okraji šedivého bezlistého světa.

Zatímco se dívali, Střiberka vplynula do proudu Velké řeky a jejich čluny se otočily a začaly kvapit k jihu. Brzy byla bílá postava Paní Galadriel malá a vzdálená. Svítila jako skleněné okno na dalekém pahorku proti zapadajícímu slunci nebo jako daleké jezero pozorované z hory: křišťál spadlý do klína země. Potom se Frodovi zdálo, že zvedla paže v posledním loučení, a zdaleka, avšak pronikavě jasně donesl vítr její zpívající hlas. Nyní však zpívala prastarým jazykem elfů ze Zámoří a on slovům nerozuměl: byla to líbezná hudba, neutěšila ho však.

Přesto mu, jak tomu s elfími slovy bývá, zůstala vryta v paměti a dlouho poté si je přeložil, jak nejlépe dovedl: jazyk patřil elfím zpěvům a vyprávěl o věcech málo známých ve Středozemi.

 

Ai! Laurië lantar lassi súrinen.

Yéni únótimë ve rámar aldaron!

Yéni ve lintë yuldar avánier

mi oromardi lisse-miruvóreva

Andúnë pella, Vardo tellumar

nu luini yassen tintilar i eleni

ómaryo airetári-lirinen.

 

Si man i yulma nin enquantuva?

 

An si Tintallë Varda Oiolossëo

ve fanyar máryat Elentári orianë

ar ilyë tier undulávë lumbulë;

ar sindanóriello caita mornië

i falmalinnar imbë met, ar hísië

untúpa Galaciryo míri oialë

Si vanwa ná, Rómello vanwa, Valimar!

 

Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.

Nai elyë hiruva. Namarië!

 

"Ach! Jak zlatě padají listy ve větru, nesčetné dlouhé roky, jako křídla stromů! Pominuly dlouhé roky jak rychlé doušky sladké medoviny ve vysokých síních nejzazšího Západu, pod blankytnými klenbami Vardy, kde hvězdy se chvějí v písni jejího hlasu, svatého a královského. Kdo mi teď znovu naplní číší? Vždyť nyní Rozsvětilelka, Varda, Královna hvězd, pozvedla z Věčně bílé hory ruce jako oblaky, a všechny cesty utonuly v hlubokém stínu; a ze šedivé země lehla na pěnící vody mezi námi tma a mlha navždy kryje drahokamy z Calacirye. Teď ztracen, ztracen je těm na Východě Valimar! Sbohem! Snad najdeš Valimar. Snad právě ty jej najdeš. Sbohem!" Varda je jméno té Paní, kterou elfové v těchto zemích vyhnanství nazývají Elbereth.

 

Náhle Řeka zahnula, břehy na obou stranách se zvedly a světlo Lórienu se skrylo. Do oné krásné země už Frodo víckrát nepřišel.

Cestovatelé se teď obrátili tváří ke své pouti; před sebou měli slunce a to jim oslnilo oči, protože všichni je měli plné slz. Gimli plakal neskrývaně.

"Naposled jsem se podíval na to, co je nejkrásnější," řekl svému druhu Legolasovi. "Od nynějška neřeknu o ničem, že je to krásné, leda by to byl její dar." Položil si dlaň na prsa.

"Pověz, mi, Legolasi, proč jsem se vydal na tuhle výpravu? Neměl jsem zdání, kde leží největší nebezpečí! Pravdu měl Elrond, když říkal, že nemůžeme předvídat, s čím se po cestě setkáme. Muka ve tmě, to bylo nebezpečí, kterého jsem se obával, a to mě neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpečí světla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal teď při loučení, i kdyby mě ještě dnes v noci vlekli před Temného pána. Běda Gimlimu, synu Glóinovu!"

"Ne!" řekl Legolas. "Běda nám všem! A všem, kteří chodí po tomto pozdním světě. Tak už, to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá těm, jejichž člun pluje po proudu. Ale já tě mám za šťastného, Gimli, synu Glóinúv. Vždyť trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné vůle a mohl jsi volit jinak. Ale neopustil jsi své druhy a nejmenší odměna, které se ti dostane, je ta, že ti vzpomínka na Lothlórien zůstane navždycky. Čistá a nezkalená v srdci a nevybledne ani nezestárne!"

"Snad," řekl Gimli; "a já ti za tvá slova děkuji. Jistě jsou pravdivá, je to však chladná útěcha. Vzpomínka není to, po čem srdce louží. Ta je jen zrcadlo, třebaže jasné jako Kheled-zâram. Tak aspoň říká srdce trpaslíka Gimliho. Elfové možná vidí věci jinak. Opravdu, slyšel jsem, že pro ně vzpomínka je bližší světu bdění než snu. Pro trpaslíky není.

Ale už o tom nemluvme. Dávej pozor na člun! Sedí moc nízko na vodě se všemi těmi zavazadly a Velká řeka je rychlá. Nechtěl bych utopit svůj žal ve studené vodě." Vzal pádlo a zamířil blíž k západnímu břehu, za Aragornovým člunem, který se už odklonil z hlavního proudu.

 

Tak se Družina vydala na svou dlouhou cestu po širé spěchající vodě stále na jih. Po obou březích je provázely holé lesy a nezahlédli ani zákmit země za nimi. Větřík utichl a Řeka plynula beze zvuku. Ani ptáček neporušil ticho. Slunce se mlžilo, jak den stárl, až se blyštělo vysoko na bledém nebi jako bílá perla. Pak na západě zhaslo, a padlo časné šero a po něm šedá bezhvězdná noc. Dlouho do temných tichých hodin pluli, vedouce své čluny pod převislými stíny lesů na západě. Veliké stromy míjely jako přízraky a žíznivé kořeny se prodíraly mlhou do vody. Bylo neutěšeně zima. Frodo seděl a naslouchal tichému pleskání a zurčení Řeky mezi kořeny stromů a splaveným dřívím u břehu, až mu klesla hlava a upadl do neklidného spánku.