ZRCADLO GALADRIEL

Když opět vyrazili, slunce zapadalo za hory a stíny v lesích se prohlubovaly. Cesta je nyní zavedla do houštin, kde se již zešeřilo. Jak šli, pod stromy vstoupila noc a elfové odkryli své stříbrné lampy.

Náhle opět vyšli do otevřeného prostoru a nad nimi se rozklenulo bledé večerní nebe probodané několika časnými hvězdami. Před sebou měli široký nezalesněný prostor, který po obou stranách kruhem ubíhal do dálky. Za ním se v měkkém stínu ztrácel hluboký příkop, avšak tráva na jeho okraji se zelenala, jako když dosud vyzařuje vzpomínku na odešlé slunce. Na druhé straně se do výše zvedala zelená zeď obepínající zelený pahorek hustě porostlý mallorny většími, než dosud v celé zdejší zemi viděli. Jejich výška se nedala odhadnout, stály však v soumraku jako živé věže. V jejich mnohoposchoďových větvích a mezi jejich mihotavým listím probleskovala zeleně, zlatě a stříbrně světélka. Haldir se otočil k Družině.

"Vítejte v Caras Galadhonu!" řekl. "Tady je město Galadhrim, kde žije Pán Celeborn a Galadriel, Paní Lórienu. Tudy však vstoupit nemůžeme, protože brány na sever nevedou. Musíme jít okolo na jižní stranu, a není to krátká cesta, protože město je veliké."

 

Po vnějším okraji příkopu se táhla cesta dlážděná bílými kameny. Šli po ní k západu a po levici se jim stále zvedalo město jako zelený oblak; jak se prohlubovala noc, stále více světel se rozžíhalo, až se zdálo, jako by celý pahorek hořel hvězdami. Nakonec přišli k bílému mostu, překročili jej a nalezli velikou bránu města. Byla obrácena na jihozápad a stála mezi oběma konci okružní zdí, které se zde překrývaly. Byla vysoká a pevná a osvětlená mnoha lampami.

Haldir zaklepal a promluvil, a brána se nehlučně otevřela, Frodo však nespatřil žádné stráže. Pocestní prošli dovnitř a brána se za nimi zavřela. Byli v hluboké uličce mezi oběma zdmi. Rychle prošli a vstoupili do Města stromů. Neviděli ani živáčka a na pěšinách neslyšeli žádné kroky; z okolí a shora se však ozývalo množství hlasů. Daleko, vysoko na pahorku slyšeli zpěv, který se snášel dolů jako jemný deštík na listí.

Šli mnoha pěšinami a stoupali mnoha schodišti, než došli nahoru a spatřili před sebou uprostřed rozlehlého trávníku třpytivou fontánu. Osvětlovaly ji stříbrné lampy, jež visely ve větvích stromů, a voda padala do stříbrné nádrže, z níž se vyléval bělostný pramen. Na jižní straně trávníku stál nejmohutnější ze stromů; jeho mocný hladký kmen se leskl jako šedé hedvábí a tyčil se vzhůru, až tam, kde se daleko ve výšce rozvírala mohutná náruč nejnižších větví ve stinných oblacích listů. Vedle stál široký bílý žebřík a u něho seděli tři elfové. Když se pocestní přiblížili, elfové vyskočili a Frodo viděl, že jsou urostlí a na sobě mají šedou zbroj a z ramenou jim splývají dlouhé bílé pláště.

"Zde sídlí Celeborn a Galadriel," řekl Haldir. "Přejí si, abyste vystoupili nahoru a promluvili s nimi."

Jeden ze strážných elfů pak zatroubil na malý roh jasný tón a shora se mu dostalo trojí odpovědi. "Já půjdu první," řekl Haldir. "Za mnou ať jde Frodo a Legolas. Ostatní mohou následoval libovolně. Pro ty, kdo nejsou zvyklí na takové schodiště, je to dlouhá cesta, ale můžete si během ní odpočinout."

 

Když Frodo pomalu šplhal nahoru, míjel mnoho podlaží: některé na té, jiné na oné straně anebo okolo celého pně, takže žebřík procházel skrze ně. Ve veliké výši nad zemí dospěl k rozlehlému talanu podobnému palubě veliké lodi. Vstoupil za Haldirem a octl se v oválné komnatě, jejímž středem prorůstal kmen obrovitého mallornu. Zužoval se zde ke koruně, a přesto dosud tvořil mocný pilíř.

Komnata byla plná měkkého světla, stěny měla zelené a stříbrné a střechu ze zlata. Sedělo tam mnoho elfů. Na dvou křeslech u pně stromu pod zelenou větví místo baldachýnu seděli vedle sebe Celeborn a Galadriel. Po zvyku elfů, i těch, kdo byli považováni za mocné krále, povstali, aby uvítali hosty. Byli velmi vysocí a Paní nebyla o nic menší než Pán; a byli vážní a krásní. Celí byli oblečeni v bílém; vlasy Paní byly temně zlaté a vlasy Pána Celeborna jasně stříbřité a dlouhé. Nejevili žádné známky stáří, snad jenom v očích; neboť ty byly břitké jako kopí v hvězdném svitu, a přece hluboké jako studnice hlubokých vzpomínek.

Haldir uvedl Froda před ně a Pán ho uvítal jeho vlastním jazykem. Paní Galadriel neřekla ani slova, dlouho mu však hleděla do tváře.

"Usedni teď vedle mého křesla, Frodo z Kraje!" řekl Celeborn, "Až přijdou všichni, promluvíme si spolu."

Každého z členů Družiny pozdravil dvorně jménem, když vstupoval. "Vítej, Aragorne, synu Arathornův!" řekl. "Je to třicet osm let podle světa venku, co jsi byl v této zemi; a ony roky na tebe těžce dolehly. Konec je však blízko, ať dobrý nebo zlý. Odlož zde na chvíli své břímě!"

"Vítej, synu Thranduilův! Příliš vzácně sem přicházejí naši příbuzní ze Severu."

"Vítej, Gimli, synu Glóinův! Už dlouho, předlouho jsme v Caras Galadhonu neviděli nikoho z Durinova lidu. Dnes jsme však porušili svůj starý zákon. Kéž je to znamením, že svět je sice temný, avšak blíží se lepší dny, a že přátelství mezi našimi národy bude obnoveno." Gimli se hluboce poklonil.

 

Když se všichni hosté usadili před jeho křeslem. Pán si je znovu prohlédl. "Je vás osm," řekl. "Mělo být vysláno devět: tak říkají zprávy. Možná že v radě došlo k nějaké změně, o níž jsme se nedoslechli. Elrond je daleko, tma mezi námi houstne a celý tento rok se dloužily stíny."

"Ne, v radě nedošlo ke změně," promluvila poprvé Paní Galadriel. Hlas měla jasný a hudební, avšak hlubší, než je obvyklé u ženy. "S Družinou vyšel Gandalf Šedý, nepřekročil však hranici této země. Povězte nám tedy, kde je. Velmi jsem toužila s ním opět promluvit Na dálku ho však vidět nemohu, pokud nevstoupí do ochranného pásu Lórienu; je zahalen šedou mlhou a cesty jeho kroků a jeho myšlenek jsou mi skryty."

 

"Běda!" řekl Aragorn. "Gandalf Šedý se propadl do stínu. Zůstal v Morii a nevyvázl."

Při těch slovech všichni elfové v sále vykřikli žalostí a ohromením. "To jsou zlé noviny," řekl Celeborn, "nejhorší, jaké jsme tady slyšeli za dlouhé roky plné žalostných skutků." Obrátil se k Haldirovi. "Proč mi o tom dosud nikdo neřekl?" zeptal se elfsky.

"Nemluvili jsme s Haldirem o našich činech," řekl Legolas. "Ani o svých záměrech. Zprvu jsme byli vyčerpáni a nebezpečí bylo příliš těsně za námi, a potom jsme na chvíli téměř zapomněli na svůj zármutek, když jsme radostně kráčeli po krásných pěšinách Lórienu."

"A přece je náš zármutek veliký a naše ztráta nenahraditelná," řekl Frodo. "Gandalf byl naším vůdcem a provedl nás skrze Morii, a když všechno vypadalo beznadějně, zachránil nás a sám padl."

"Vyložte nám, jak to bylo!" řekl Celeborn.

Aragorn vyprávěl o všem, co se stalo v průsmyku Caradhrasu a ve dnech, jež následovaly. Mluvil o Balinovi a jeho knize a o boji v komnatě Mazarbul a o ohni a úzkém můstku a o příchodu Hrůzy. "Jak zlo ze Starého světa mi to připadalo, podobné jsem ještě nikdy neviděl," řekl Aragorn. "Byl to zároveň stín a plamen, silný a strašlivý."

"Byl to jeden z Morgothových balrogů," řekl Legolas. "Ze všech hubitelů elfů ten nejzhoubnější, s výjimkou toho, který sedí v Temné věži."

"Ano, já skutečně spatřil na můstku to, co nás pronásleduje v našich nejčernějších snech; spatřil jsem Durinovu zhoubu," řekl Gimli polohlasem a v očích měl děs.

"Běda!" řekl Celeborn. "Dlouho jsme se báli, že pod Caradhrasem dřímá nějaká hrůza. Kdybych však byl věděl, že trpaslíci zlo v Morii opět probudili, byl bych ti zakázal překročit severní hranici, tobě i všem, kdo jdou s tebou. A kdyby to bylo možné, řeklo by se, že Gandalf nakonec upadl z moudrosti do bláznovství, když zbytečně vkročil do bludiště Morie."

"Vskutku, jen ukvapenec by řekl něco takového," řekla Galadriel vážně. "Zbytečný nebyl žádný Gandalfův čin, dokud byl živ. Ti, kdo ho následovali, neznali jeho myšlenky a nemohou oznámit celý jeho záměr. Ať udělal cokoli, následovníci jsou bez viny. Nelituj, že jsi uvítal trpaslíka. Kdyby náš lid žil v dlouhém vyhnanství daleko od Lothlórienu, kdo z Galadhrim, byť by to byl Celeborn Moudrý, by procházel kolem a nezatoužil pohledět na svůj pradávný domov, i kdyby se stal příbytkem draků?

Temná je voda Kheled-zâram, chladné jsou prameny Kibil-nâla a krásné bývaly mnohosloupé sály Khazad-dum za Starých časů, než padli mocní králové pod kamenem." Pohlédla na Gimliho, který seděl zachmuřeně a smutně, a usmála se. A trpaslík, když uslyšel jména ve svém vlastním starodávném jazyce, vzhlédl a setkal se s jejíma očima; zdálo se mu, že nečekaně pohlédl do srdce nepřítele a spatřil tam lásku a porozumění. Úžas mu vstoupil do tváře a pak se usmál v odpověď.

Nemotorně vstal a poklonil se po trpasličím způsobu se slovy: "Ještě krásnější však je živoucí Lórien a Paní Galadriel je nade všechny drahokamy, které leží pod zemí!"

 

Bylo ticho. Posléze promluvil Celeborn znova. "Nevěděl jsem, že jste byli v tak zoufalém postavení," řekl. "Ať Gimli zapomene na má příkrá slova: mluvil jsem v hořkosti srdce. Udělám všechno, co budu moci, abych vám pomohl, každému podle jeho přání a potřeb, ale zejména tomu z Malého národa, který nese břímě."

"Známe tvé poslání," pohlédla Paní Galadriel na Froda, "Nebudeme tu však o něm mluvit otevřeněji. Přesto snad nebude marné, že jste přišli hledat pomoc do této země, jak určitě zamýšlel Gandalf. Pán Galadhrim je totiž považován za nejmoudřejšího elfa Středozemě a za dárce darů větších, než mohou dát králové. Žije na Západě od úsvitu dní a já žiji s ním už nesčíslné roky; ještě před pádem Nargothrondu a Gondolinu jsem totiž překročila hory a během věků světa jsme spolu odráželi tu dlouhou prohru.

Já první svolala Bílou radu. A kdyby bylo po mém, byl by jí předsedal Gandalf Šedý, a pak by se možná věci vyvinuly jinak. Ale i teď zbývá naděje. Nebudu vám dávat rady: udělej to nebo ono. Nepomohu vám skutky ani vymýšlením nebo volbou cest. Jen tím, že vím, co je a bylo, a zčásti také, co nastane. A toto vám řeknu: vaše poslání spočívá na ostří nože. Jen maličko sklouznete, a všechno ztroskotá. Přesto zůstává naděje, dokud bude celá Družina věrná."

A s těmi slovy je zajala pohledem a mlčky se na každého po řadě zkoumavě zahleděla. Nikdo vyjma Legolase a Aragorna nesnesl dlouho její pohled. Sam se rychle začervenal a svěsil hlavu.

Konečně je Paní Galadriel propustila z pohledu a usmála se. "Netrapte se," řekla. "Dnes v noci budete spát pokojně." Tu vydechli a pocítili náhlou únavu jako ti, kdo byli důkladně a do hloubi vyslýcháni; a přece nepadlo jediné hlasité slovo.

"Jděte nyní!" řekl Celeborn. "Jste vyčerpáni zármutkem. I kdyby se nás vaše poslání tak úzce nedotýkalo, nalezli byste útočiště v tomto městě, dokud se neuzdravíte a neosvěžíte. Teď odpočívejte; zatím nebudeme mluvit o vaší další cestě."

 

Tu noc spala Družina na zemi, k velkému uspokojení hobitů. Elfové jim postavili pavilón mezi stromy u fontány a ustlali v něm měkká lůžka. Pak líbeznými elfími hlasy pronesli slova o míru a opustili je. Pocestní si chvíli povídali o předcházející noci v korunách stromů a o své dnešní cestě a o Pánu a Paní; neměli totiž ještě odvahu pohlédnout hlouběji do minulosti.

"Proč ses začervenal, Same?" řekl Pipin. "Dlouho jsi nevydržel. Každý by myslel, že máš špatné svědomí. Doufám, že to nebylo nic horšího než zločinný záměr ukrást mi pokrývku."

"V životě mě nic takového nenapadlo," odpověděl Sam, kterému nebylo do žertů. "Jestli to chcete vědět, bylo mi, jako když nemám nic na sobě, a nelíbilo se mi to. Zdálo se mi, že mě prohlíží skrz naskrz a že se mě ptá, co bych dělal, kdyby mi dala možnost utéct zpátky domů do Kraje a tam bych našel pěknou malou noru se - se zahrádkou, a byla by moje vlastní."

"To je legrace," řekl Smíšek. "Skoro přesně ten samý pocit jsem měl já, jenže - myslím, že o tom nebudu mluvit," skončil neobratně.

Jak se zdálo, všem se vedlo stejně: každý pocítil, že se mu nabízí volba mezi strašlivým stínem ležícím před ním a něčím, po čem velmi touží: viděl to před sebou jasně a stačilo jen sejít z cesty a už to měl, jen přenechat poslání a válku proti Sauronovi jiným.

"Zdálo se mi také," řekl Gimli, "že má volba zůstane v tajnosti."

"Mně se to zdálo náramně divné," řekl Boromir. "Možná že to byla jen zkouška a že nám chtěla číst myšlenky pro nějaký vlastní dobrý záměr, ale skoro bych řekl, že nás pokoušela a nabízela něco, o čem jen předstírala, že to může dát. Není třeba říkat, že jsem odmítl naslouchat. Muži z Minas Tirith jsou věrní." Ale neřekl jim, co si myslel, že mu Paní nabízela.

Frodo vůbec nechtěl mluvil, třebaže na něho Boromir dotíral otázkami.

"Dlouho se na tebe dívala," řekl.

"Ano," řekl Frodo, "ale co mi v tu chvíli přišlo na mysl, to zůstane tam."

"Dobrá, dej si pozor!" řekl Boromir. "Nejsem si touhle elfí Paní a jejími záměry příliš jist."

"Nemluv tak o Paní Galadriel," řekl Aragorn přísně. "Nevíš, co říkáš. V ní a v této zemi není žádné zlo, ledaže si je člověk přinese s sebou. Pak ať se má na pozoru! Dnes v noci však budu usínat beze strachu poprvé od chvíle, kdy jsem opustil Roklinku. A rád bych spal tvrdě a zapomněl na chvíli na svůj zármutek! Jsem unaven na těle i na duchu." Vrhl se na lůžko a ihned upadl do dlouhého spánku.

Ostatní ho brzy následovali a jejich dřímotu nerušil ani zvuk, ani sen. Když procitli, viděli, že se po trávníku před pavilónem rozlévá denní světlo a fontána ve slunci třpytivě stoupá a padá.

 

Pokud mohli soudit a pokud si vzpomínali, zůstali v Lothlórienu několik dní. Po celou dobu, co se tam zdržovali, jasně svítilo slunce, krom chvilek, kdy padal jemný déšť. Když pominul, nechával za sebou všechno svěží a čisté. Vzduch byl chladivý a hebký, jako by bylo časné jaro, a přece cítili kolem sebe hluboký zádumčivý klid zimy. Zdálo se jim, že málem nedělají nic jiného, než jedí, pijí, odpočívají a procházejí se mezi stromy. A stačilo jim to.

Pána a Paní víckrát neviděli a s elfy toho mnoho nenamluvili; málokterý z nich totiž znal a byl ochoten používat západštinu. Haldir se s nimi rozloučil a vrátil se opět do ochranného pásu na sever, kde po zprávách, jež Družina přinesla z Morie, zůstávala silná stráž. Legolas byl často pryč s Galadhrim a po první noci s ostatními nepřespával, ačkoli se vracel a jedl a rozmlouval s nimi. Často s sebou bral Gimliho, když se šel toulat zemí, a ostatní se divili té proměně.

Teď když druhové seděli nebo se spolu procházeli, mluvili o Gandalfovi a všechno, co o něm kdo věděl a nač si vzpomínal, jim zřetelně vyvstávalo v mysli. Jak okřívali z tělesné únavy a zranění, sílil zármutek nad utrpěnou ztrátou. Často slyšeli opodál zpívat elfí hlasy a věděli, že skládají žalozpěvy na jeho pád, protože slýchali jeho jméno mezi sladkými a smutnými slovy, jimž nerozuměli.

"Mithrandire, Mithrandire," zpívali elfové, "Poutníku Šedý!" Tak jej totiž s láskou nazývali. Když však byl Legolas s Družinou, nechtěl jim písně překládat; říkal, že to nedovede a že je pro něho zármutek ještě příliš živý, že je mu do pláče, a ne do zpěvu.

Byl to Frodo, kdo jako první vložil část svého žalu do zadrhávajících slov. Málokdy cítil popud skládat písně nebo rýmovat; v Roklince také jenom naslouchal a nezpíval, přestože si pamatoval mnohé, co složili jiní dávno před ním. Ale teď, když seděl u fontány v Lórienu a kolem sebe slyšel hlasy elfů, jeho myšlenky přijaly tvar písně, která mu připadala krásná; když se ji však pokusil zopakovat Samovi, zbyly jen útržky, vybledlé jako hrstka zvadlého listí.

 

Když večer v Kraji šedý byl,

slýchal jsem v Kopci jeho krok;

před svítáním se vytratil

na dlouhou cestu beze slov.

 

Od Divočiny k břehům Moře,

do jižních hor z pouští severních,

tajnými dveřmi, v dračí noře,

temnými hvozdy šel svobodný.

 

Ať s nim byl trpaslík, člověk či hobit,

anebo elf, který neumírá,

s ptáky i zvířaty dovedl mluvit

jazykem, jenž srdce otevírá.

 

Smrtící meč a hojící ruka,

záda, jež ohnulo těžké břímě;

planoucí pochodeň, hlas jako trubka,

znavený poutník na cestě v zimě.

 

Jako pán moudrosti na trůnu sedal

rychle se hněval rychle se smál;

odřený klobouk a brada šedá,

o hůl se trnitou opíral.

 

Na můstku samoten vzdoroval

náporu Ohně a Stínu zlého;

o kámen hůl se zlomila,

v Khazad-dum zemřela moudrost jeho.

 

"Vy za chvíli trumfnete pana Bilba," řekl Sam.

"To sotva," řekl Frodo, "ale zatím to líp nesvedu."

"Víte, pane Frodo, jestli to budete zase zkoušet, doufám, že se zmíníte o jeho ohňostrojích," řekl Sam. "Nějak takhle:

 

Nejbáječnější rakety světa:

zelená, modrá ve hvězdách létá,

po bouří zlatým deštíkem

snáší se z nebe kytice.

 

I když tohle je ani zdaleka nevystihuje."

"Ne, přenechám to tobě, Same. Nebo možná Bilbovi. Ale nějak už o tom nemohu mluvit. Je mi zle, když pomyslím, že mu přinesu tuhletu novinu."

 

Jednoho večera se Frodo a Sam spolu procházeli v chladném soumraku. Oba už zase cítili nepokoj. Na Froda náhle padl stín loučení: poznal, že se přiblížil čas, kdy bude muset opustit Lothlórien.

"Co si myslíš o elfech teď, Same?' řekl. "Položil jsem ti tuhle otázku už jednou - připadá mi to hrozně dávno; ale od té doby jsi je poznal líp."

"To ano!" řekl Sam, "A zdá se mi, že není elf jako elf. Všichni mají v sobě něco elfího, ale ne všichni stejně. Tihle tady nejsou poutníci bez domova a jako by nám byli trochu bližší; jako by patřili sem ještě víc, než patří hobiti do Kraje. Jestli oni udělali tu zemi, nebo ta země udělala je, to se dá těžko říct, jestli mi rozumíte. Je tu báječně klidno. Zdá se, že se nic nemění, a nikdo ani nechce, aby se měnilo. Jestli je v tom nějaké kouzlo, tak je pořádně hluboko, kam na něj nedosáhnu, abych tak řekl."

"Vždyť je vidět a cítit všude," řekl Frodo.

"To ano," řekl Sam, "ale nevidím nikoho, kdo čaruje. Žádné ohňostroje, jako dělal nebožtík Gandalf. Nevím, že se Pán a Paní celý čas neukázali. Mám dojem, že ona by uměla dělat pěkně divy, kdyby se jí zachtělo. Moc rád bych viděl nějaká elfí kouzla, pane Frodo!"

"Já ne," řekl Frodo, "Já jsem spokojen. A nescházejí mi Gandalfovy ohňostroje, ale jeho ježaté obočí a jeho prchlivost a jeho hlas."

"Máte pravdu," řekl Sam. "A nemyslete si, že hledám chyby. Často jsem si přával vidět nějaké to kouzlo, o jakých se vypravuje ve starých pohádkách, ale nikdy jsem neslyšel o žádné lepší zemi, než je tahle. Je to tu zároveň jako doma a jako na prázdninách, jestli mi rozumíte. Nechce se mi odtud. A přesto začínám mít pocit, že jestli máme jít dál, tak bude lepší odbýt si to rychle.

‚Kdo nezačne, neskončí,' říkával náš Kmotr. A počítám, že tady už nám moc nepomůžou, s kouzly nebo bez kouzel. Ale až odejdeme, potom nám bude Gandalf teprve scházet, aspoň myslím."

"Bojím se, že máš pravdu, Same," řekl Frodo. "Ale přece jen moc a moc doufám, že ještě uvidíme Paní elfů, než odejdeme."

Sotva domluvil, spatřili Paní Galadriel, jako by přicházela v odpověď na jejich slova. Kráčela pod stromy, vysoká, bílá a sličná. Neřekla ani slova, ale pokynula jim.

Odbočila a vedla je k jižnímu svahu pahorku Caras Galadhon. Prošli vysokým živým plotem a octli se v uzavřené zahradě. Nerostly v ní žádné stromy a ležela pod širým nebem. Večernice už vstala a bíle hořela nad lesy na západě. Po dlouhém schodišti sešla Paní do hluboké zelené kotliny, kterou zurčel stříbrný pramen vytékající z fontány na kopci. Dole stála na nízkém podstavci tesaném do podoby rozvětveného stromu široká a mělká stříbrná nádržka a vedle ní stříbrný džbán.

Galadriel naplnila nádržku až po okraj vodou z potoka, dechla na ni, a když se voda opět ustálila, promluvila. "To je Zrcadlo Galadriel," řekla. "Přivedla jsem vás sem, abyste se do něj podívali, jestli chcete."

Vzduch byl velice klidný, dolina temná a elfí Paní vedle nich vysoká a bledá. "Po čem se máme dívat a co uvidíme?" zeptal se Frodo s bázní.

"Mohu Zrcadlu přikázat, aby zjevilo mnohé věci," odpověděla, "a někomu mohu ukázat to, po čem touží. Ale Zrcadlo také ukazuje věci nežádáno, a ty jsou často podivnější a užitečnější než věci, které si přejeme viděl. Co uvidíš, necháš-li Zrcadlo pracovat volně, to ti nepovím. Ukazuje totiž věci, které byly, a věci, které jsou, i věci, které teprve mohou být. Ale co vlastně vidí, to někdy nerozezná ani ten nejmoudřejší. Přeješ si nahlédnout?"

Frodo neodpověděl.

"A ty?" obrátila se k Samovi. "Tomuhle se přece u vás říká kouzla, aspoň myslím; ačkoli úplně nechápu, co se tím myslí; a téhož slova se tam myslím používá pro Nepřítelovy klamy. Ale toto, chceš-li, jsou kouzla Galadriel. Neříkal jsi, že chceš vidět elfí kouzla?"

"Říkal," odpověděl Sam a trochu se tetelil, zmítán strachem a zvědavostí. "Kouknu se, Paní, jestli dovolíte."

"Docela rád bych se mrknul, co se děje doma," prohodil stranou k Frodovi. "Zdá se mi to strašná doba, co jsem pryč. Ale co, možná uvidím jenom hvězdy nebo něco, čemu nebudu rozumět."

"Možná," jemně se zasmála Paní. "Ale pojď se podívat. Něco určitě uvidíš. Nedotýkej se vody!"

Sam vylezl na podstavec a naklonil se nad nádržkou. Voda se zdála tvrdá a temná. Odrážely se v ní hvězdy.

"Jenom hvězdy, jak jsem si myslel," řekl. Pak tiše zalapal po dechu, protože hvězdy zhasly, jako by byl odtažen temný závoj. Zrcadlo zešedlo a pak se projasnilo. Svítilo slunce a větve stromů se houpaly a kolébaly ve větru. Nežli však Sam dokázal určit, nač se to dívá, světlo vymizelo, a teď se mu zdálo, že vidí Froda s bledou tváří, jak leží a tvrdě spí pod velikým tmavým útesem. Pak jako by viděl sám sebe, jak jde, jde šerou chodbou a šplhá po nekonečném točitém schodišti. Vtom mu přišlo, že něco naléhavě hledá, ale nevěděl, co to je. Viděni se posunulo jako ve snu a vrátilo se zpátky, a Sam opět viděl stromy. Tentokrát však nebyly tak blízko, a on viděl, co se děje: nekolébaly se ve větru, padaly, řítily se na zem.

"Hele!" vykřikl Sam rozhořčeně. "Tuhle poráží Ted Pískař stromy. Co to dělá? Ty se přece nemají kácet, to je přece alej, která stíní cestu od mlýna do Povodí. Jenom kdybych na Teda mohl, já bych skácel jeho!"

Tu si Sam všiml, že starý mlýn zmizel a na jeho místě se zvedá veliká cihlová budova. Spousty hobitů horlivě pracovaly. Opodál stál vysoký černý komín. Zdálo se, že se povrch Zrcadla chmuří černým kouřem.

"V Kraji se děje nějaká neplecha," řekl. "Elrond viděl, proč chce pana Smíška poslat zpátky." Tu Sam vykřikl a odskočil, "Tady nemůžu zůstat," řekl rozrušeně, "musím domů. Rozkopali Pytlovou ulici a chudák taťka si tamhle veze svršky z Kopce na trakaři. Musím domů!"

"Nemůžeš jít domů sám," řekla Paní. "Než ses podíval do Zrcadla, nepřál sis jít domů bez svého pána, a přece jsi věděl, že se v Kraji mohou dít zlé věci. Pamatuj, že Zrcadlo ukazuje mnoho věcí a ne všechny se už staly. Některé se vůbec nestanou, pokud ten, kdo vidiny spatří, nesejde ze své cesty, aby jim zabránil. Zrcadlo je nebezpečné, kdybys chtěl podle něho jednat."

Sam se posadil na zem a složil hlavu do dlaní. "Kdybych sem byl radši nechodil. Už nechci vidět žádná kouzla," řekl a zmlkl. Za chviličku promluvil opět, zdušeně, jako když zápasí s pláčem. "Ne, půjdu domů dlouhou cestou s panem Frodem, nebo vůbec ne," řekl. Ale doufám, že jednoho dne zpátky přijdu. A jestli je pravda, co jsem viděl, tak to někdo schytá!"

 

"Chceš se teď podívat ty, Frodo?" řekla Paní Galadriel. "Nepřál sis vidět elfí kouzla a byl jsi spokojen."

"Radíte mi, abych se podíval?" zeptal se Frodo.

"Ne," řekla. "Neradím ti tak ani onak. Nejsem tvůj rádce. Možná že se něco dozvíš, a ať uvidíš něco krásného nebo ošklivého, může to být k užitku, a také nemusí. Vidět je dobré i nebezpečné. Ale myslím si, Frodo, že máš dost odvahy a moudrosti, abys to zkusil; jinak bych tě sem nevedla. Dělej, jak chceš!"

"Podívám se," řekl Frodo, vylezl na podstavec a sklonil se nad temnou vodou. Zrcadlo se ihned vyjasnilo a viděl soumračnou zemi. V dálce se proti bledému nebi černaly obrysy hor. Dlouhá šedá cesta se vinula do nedohledna. Z dálky po cestě pomalu přicházela postava, zprvu nezřetelná a malá, ale jak se přibližovala, byla stále větší a jasnější. Náhle si Frodo uvědomil, že mu připomíná Gandalfa. Málem vykřikl čarodějovo jméno nahlas, a pak viděl, že postava není oblečena v šedém, ale v bílém, jež slabě září v šeru; v ruce měla bílou hůl. Hlavu měla skloněnou, že do tváře neviděl; vzápětí zahnula po cestě a zmizela ze zorného pole Zrcadla. Frodo zapochyboval: byla to vidina Gandalfa na jedné z jeho osamělých poutí, nebo to byl Saruman?

Vidění se teď změnilo. Nakratičko, ale velmi zřetelně zahlédl drobounký obrázek Bilba, jak neklidně přechází po svém pokojíku. Stůl byl zavalen papíry, do oken bil déšť.

Pak byla přestávka a po ní následovalo množství rychlých scén, o nichž Frodo nějakým způsobem věděl, že patří do velkého dění, do kterého byl vtažen. Mlha se projasnila a spatřil něco, co nikdy neviděl, ale ihned poznal: Moře. Padla tma. Moře se vzdouvalo a zuřilo velikou bouří. Pak spatřil proti slunci, krvavě zapadajícímu do změti oblaků, černý obrys vysoké lodí, jak s rozervanými plachtami připlouvá od západu. Pak širokou řeku protékající lidnatým městem. Pak bílou pevnost se sedmi věžemi. A potom opět loď s černými plachtami, ale to už bylo opět jitro a voda se čeřila světlem; na slunci zářil praporec se znakem bílého stromu. Povstal kouř jako z požáru a bitvy a slunce opět zapadlo v ohnivé červeni, která vybledla v mlhavou šeď: do mlhy odplouvala malá loď mrkající světly. Zmizela, a Frodo vydechl a chystal se poodstoupit.

Náhle však Zrcadlo úplně ztemnělo, jako by se ve viditelném světě rozevřela díra a Frodo nahlédl do prázdna. V černé propasti se objevilo jediné oko, jež pomalu rostlo, až vyplnilo celé Zrcadlo. Bylo tak strašné, že Frodo stál jako přikován, neschopen vykřiknout ani odvrátit pohled. Oko bylo ověnčeno ohněm, samo však bylo lesklé, žluté jako kočičí, číhavě upřené a černá zornice se otvírala jako jáma, okno do nicoty.

Pak začalo bloudit, hledalo tu a tam a Frodo věděl, najisto a s hrůzou, že mezi věcmi, jež hledá, je i on sám. Věděl ovšem také, že ho nemůže spatřit - ještě ne, dokud on sám nebude chtít. Prsten, který mu visel na řetízku kolem krku, ztěžkl, byl těžší než veliký kámen a stahoval mu hlavu dolů. Zrcadlo jako by začínalo vřít a z vody vystupovaly obláčky páry. Klouzal kupředu.

"Nedotýkej se vody!" řekla Paní Galadriel mírně. Vidina zhasla a Frodo náhle uzřel v stříbrné nádržce mrkat chladné hvězdy. Odstoupil a třásl se na celém těle. Pohlédl na Paní.

"Vím, co jsi viděl naposled," řekla, "protože to je i v mé mysli. Neboj se! Nemysli však, že je země Lothlórien udržována jen zpíváním mezi stromy a že ji před Nepřítelem chrání jen štíhlé šípy elfích luků. Říkám ti, Frodo, že i teď, když s tebou mluvím, vnímám Temného pána a znám jeho myšlenky, alespoň ty, které se týkají elfů. A on pořád tápe a snaží se uvidět mne a moje myšlenky. Ale dveře jsou pořád ještě zavřeny!"

Pozvedla své bílé paže a rozestřela ruce směrem k východu v odmítavém a záporném gestu. Eärendil, Večerní hvězda, největší láska elfů, nad ní jasně zářila. Byla tak jasná, že postava elfí Paní vrhala na zem matný stín. Paprsek sklouzl po prstenu na jejím prstu; ten se zatřpytil jako leštěné zlato zahalené stříbrným světlem a bílý kámen v něm zamrkal, jako by jí na ruce spočinula sama Večernice. Frodo hleděl na prsten s bázní; náhle se mu totiž zdálo, že chápe.

"Ano," řekla, uhadujíc jeho myšlenku, "není dovoleno o něm mluvit a Elrond nemohl. Nemůže však zůstat utajen Tomu, kdo nese Prsten a kdo spatřil Oko. Skutečně, v zemi Lórien na prstě Galadriel zůstává jeden ze Tří. Toto je Nenja, Prsten s diamantem, a já jsem jeho strážkyní. On má podezření, ale neví - dosud ne. Vidíš už, proč je tvůj příchod pro nás osudový? Jestliže totiž selžeš, budeme odhaleni Nepříteli. Jestli však uspěješ, potom se naše moc zmenší a Lothlórien zešedne a proud času jej odplaví. Budeme muset odejít na Západ, anebo klesneme a staneme se zaostalým nárůdkem z dolin a jeskyní, pomalu zapomeneme a budeme zapomenuti."

Frodo sklonil hlavu, "A co si přejete?" řekl nakonec.

"Aby se stalo, co se má stát," odpověděla. "Láska elfů k jejich zemi a jejich dílům je hlubší než hlubiny Moře a jejich lítost neumírá a nikdy se docela neutěší. Přesto raději odvrhnou všechno, než aby se poddali Sauronovi: protože teď už ho znají. Nejsi odpovědný za osud Lothlórienu, ale jen za splnění vlastního úkolu. Přesto bych si přála, kdyby to mělo nějakou cenu, aby ten Jeden prsten nebyl nikdy stvořen anebo zůstal ztracen navždy."

"Jste moudrá, nebojácná a krásná, Paní Galadriel," řekl Frodo. "Dám vám ten Jeden prsten, jestli o něj požádáte. Je pro mne velký."

Galadriel se náhle zasmála jasným smíchem. "Moudrá možná Paní Galadriel je," řekla, "ale tady se setkala s někým, kdo je jí roven dvorností. Jemně ses pomstil za to, že jsem při našem prvním setkání zkoušela tvé srdce. Začínáš mít pronikavé oko. Nezapřu, že mé srdce velice toužilo požádat o to, co nabízíš. Už dlouhé roky hloubám o tom, co bych udělala, kdyby mi přišel do rukou Velký prsten, a hle! Přišel mi na dosah. Zlo, jež bylo stvořeno před věky, pracuje rozličnými způsoby, ať Sauron sám stojí či padá. Nebyl by to skutek hodný tohoto Prstenu, kdybych jej byla odňala svému hostu násilím nebo zastřešováním?

A teď je konečně tady. Ty mi ten Prsten dáš dobrovolně! Na místo Temného pána dosadíš Královnu. A já nebudu temná, ale krásná a strašlivá jako jitro a noc! Sličná jako moře a slunce a sníh na Hoře! Děsivá jako bouře a blesk! Silnější nežli základy země. Všichni mě budou milovat a zoufat!"

Pozvedla ruku, a z prstenu, který na ní měla, vytryskl proud mocného světla, jež ozářilo jen ji samotnou a ostatek nechalo ve tmě. Stála před Frodem a zdála se vyrůstat do nekonečné výše a krásná byla až k nesnesení, strašlivá, zbožnováníhodná. Pak nechala ruku klesnout, a světlo pohaslo; a náhle se opět zasmála, a hle! byla maličká; útlá elfí žena oděná v prosté bílé a její mírný hlas byl měkký a smutný.

"Prošla jsem zkouškou," řekla. "Zmenším se, odjedu na Západ a zůstanu Galadriel."

 

Dlouho stáli mlčky. Konečně Paní promluvila. "Vraťme se!" řekla. "Ráno musíš jít, protože teď jsme volili a vlny osudu se valí."

"Ještě bych se zeptal na jedno, než půjdeme," řekl Frodo, "na věc, na kterou jsem se často chtěl zeptat Gandalfa v Roklince. Je mi dovoleno nosit Jeden prsten: proč nemohu vidět ostatní a znát myšlenky těch, kteří je nosí?"

"Nezkoušel jsi to," řekla "Jen třikrát sis nasadil Prsten od chvíle, kdy ses dozvěděl, co to vlastně máš. Nezkoušej to! Zničilo by tě to. Neříkal ti Gandalf, že prsteny dávají moc podle míry toho, kdo je vlastní? Než bys mohl tuto moc používat, musel bys získat mnohem větší sílu a vypěstovat si vůli panovat nad ostatními. Přesto se ti i tak pohled zostřil jako Tomu, kdo nese Prsten, a jako tomu, kdo jej měl na prstě a viděl, co je skryto. Postřehl jsi mou myšlenku jasněji než mnozí, kteří jsou počítáni k moudrým. Viděls Oko toho, kdo ovládá Sedm a Devět. A cožpak jsi neviděl a nepoznal prsten na mém prstě? Viděl jsi můj prsten?" obrátila se k Samovi.

"Ne, Paní," odpověděl. "Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, o čem mluvíte. Viděl jsem vám skrz prst hvězdu. Ale jestli prominete, řekl bych, že pán má pravdu. Přál bych si, abyste si jeho Prsten vzala. Vy byste všechno srovnala. Vy byste je nenechala rozkopat taťkovi noru a vyhnat ho. Vy byste jim to pěkně spočítala."

"To ano," řekla. "Tím by to začalo. Ale tím by to naneštěstí neskončilo! Už o tom nebudeme mluvit. Pojďme!"