ROZBITÍ SPOLEČENSTVA

Aragorn je vedl pravým ramenem Řeky. Tady, na západní straně ve stínu Tol Brandiru, sbíhal z úpatí Amon Henu k vodě zelený trávník. Za ním se zvedaly mírné svahy kopce oděné stromy a stromy se táhly do dáli k západu podle neobydlených břehů jezera. Padal tam potůček a napájel trávu.

"Tady si dnes v noci odpočineme," řekl Aragorn. "To je palouk Parth Galen; bývalo to v létě líbezné místečko. Doufejme, že sem ještě nepřišlo nic zlého."

Vytáhli čluny na zelený břeh a utábořili se u nich. Postavili stráže, ale nepřátele nezahlédli ani nezaslechli. Pokud se Glumovi podařilo je sledovat, zůstával neviděn a neslyšen. Přesto během noci Aragorn zneklidněl, často se převracel ve spánku a budil se. K ránu vstal a přišel k Frodovi, který měl právě hlídku.

"Proč vstáváte?" řekl Frodo. "Nemáte přece hlídku."

"Nevím," řekl Aragorn. "Ve spaní ve mně rostl stín a pocit ohrožení. Bylo by dobře, kdybys vytáhl meč."

"Proč?" řekl Frodo. "Jsou tu někde nepřátelé?"

"Podíváme se, co ukáže Žihadlo," odpověděl Aragorn.

Frodo tedy vytáhl elfí čepel z pochvy. Čekalo ho nepříjemné překvapení: ostří se do noci matně zalesklo. "Skřeti!" řekl. "Ne moc blízko, ale přece příliš blízko, jak se zdá."

"Toho jsem se bál," řekl Aragorn. "Snad ale nejsou na téhle straně Řeky. Žihadlo svítí slabě a třeba ukazuje jen to, že se po svazích Amon Lhawu potloukají mordorští zvědové. Ještě nikdy jsem neslyšel o skřetech na Amon Henu. Ale kdo ví, co se může stál v těchto zlých časech, když už Minas Tirith nezabezpečuje přechody přes Anduinu. Zítra musíme jít opatrně."

 

Den přišel jako oheň a dým. Dole na východě stály černé mříže mraků jako kouř nad požářištěm. Vycházející slunce je zespodu osvěcovalo temně rudými plameny; brzy vystoupilo nad ně do čisté oblohy. Vrcholek Tol Brandiru zezlátl. Frodo vyhlížel k východu a upíral zrak na vysoký ostrov. Jeho boky se svisle nořily z běžící vody. Vysoko nad srázy byly příkré svahy, po nich šplhaly stromy, zvedajíce se hlava nad hlavou; ještě výše byly šedé plochy nedostupných skal korunované kamennou špicí. Kolem ní kroužilo množství ptáků. Jiné živé tvory však nebylo vidět.

Když pojedli, Aragorn svolal Družinu. "Konečně přišel den," řekl, "den volby, kterou jsme tak dlouho odkládali. Co se teď stane s naší Družinou, která tak dlouho putovala ve společenství? Obrátíme se na západ s Boromirem a půjdeme do války o Gondor, nebo se obrátíme na východ ke Strachu a Stínu; nebo své společenství rozbijeme a půjdeme, kam kdo chce? Ať uděláme cokoli, musíme jednat brzy. Nemůžeme se tu dlouho zdržet. Víme, že nepřítel je na východním břehu; já se však bojím, že skřeti jsou možná už na této straně vody."

Nastalo dlouhé ticho, v němž nikdo nepromluvil ani se nepohnul.

"Tak, Frodo," řekl Aragorn. "Bojím se, že břímě leží na tobě. Ty jsi byl určen Radou, abys je nesl. Jen ty si můžeš zvolit svou vlastní cestu. V té věci ti poradit nemohu. Nejsem Gandalf, a ačkoliv jsem se snažil plnit jeho úlohu, nevím, jaký záměr nebo naději měl pro tuto hodinu, pokud měl vůbec nějaký. Nejpravděpodobnější se mi zdá, že i kdyby tu teď byl, volba by stejně čekala na tebe. Takový je tvůj úděl."

Frodo neodpověděl hned. Pak zvolna promluvil. "Vím, že je třeba spěchat, ale nemohu si vybrat. Břímě je těžké. Dejte mi ještě hodinu a pak vám řeknu. Nechte mě o samotě!"

Aragorn na něho pohlédl s laskavým soucitem. "Výborně, Frodo, synu Drogův," řekl. "Dostaneš hodinu a budeš sám. Zůstaneme chvíli tady. Ale neodcházej daleko, ani z doslechu."

Frodo chvilku seděl se sklopenou hlavou. Sam, který pána ustaraně sledoval, zavrtěl hlavou a zabručel si: "Je to jasný jako facka, ale teď nemá cenu, aby do toho Sam strkal prsty."

Vzápětí Frodo vstal a šel pryč a Sam viděl, že zatímco ostatní se ovládali a nedívali se na něho, Boromir Froda sledoval napjatým pohledem, dokud nezmizel mezi stromy na úpatí Amon Henu.

 

Nejdříve Frodo jen tak bloumal a pak zjistil, že ho nohy nesou do svahu kopce. Přišel na pěšinu, rozpadající se trosky pradávné dlážděné cesty. Na příkrých místech byly vytesány kamenné schody, ale teď už byly popraskané a omšelé a v rozsedlinách kořenily stromy. Chvíli lezl vzhůru a bylo mu jedno, kam jde, až se octl na travnaté plošině. Kolem rostly jeřáby a uprostřed byl široký plochý kámen. Palouk v stráni se otvíral k východu a byl plný ranního slunce. Frodo se zastavil a zahleděl se přes Řeku, která byla hluboko pod ním, k Tol Brandiru a na hejna ptáků kroužící v obrovské propasti vzduchu mezi ním a panenským ostrovem. Hlas Raurosu mocně burácel a dunivě bušil v hloubce.

Sedl si na kámen a položil bradu do dlaní. Zíral k východu, ale vlastně neviděl. Myslí mu procházelo všechno, co se stalo od chvíle, kdy Bilbo odešel z Kraje, a vzpomínal a vážil každé z Gandalfových slov, jež si byl schopen vybavil. Čas plynul, a on nebyl o nic blíže rozhodnutí.

Náhle procitl z myšlenek: měl zvláštní pocit, že za ním něco je, že se na něho upírají nepřátelské oči. Vyskočil a obrátil se; k svému překvapení však spatřil jenom Boromira, jehož tvář se vlídně usmívala.

"Bál jsem se o tebe, Frodo," řekl a přistoupil. "Má-li Aragorn pravdu a skřeti jsou nablízku, pak by se nikdo z nás neměl toulal sám, a ty nejméně ze všech: tolik toho na tobě závisí. A já mám tak těžké srdce. Smím tady zůstat a chvíli si s tebou povídat, když jsem tě našel? Potěšilo by mě to. Kde je mnoho lidí, tam se z každého hovoru stane nekonečná pře. Ale dva možná dokážou spolu najít moudrost."

"Jsi laskavý," řekl Frodo. "Myslím ale, že žádný hovor nepomůže. Já totiž vím, co bych měl udělat, ale bojím se toho, Boromire, bojím."

Boromir stál mlčky. Rauros dál nekonečně burácel. Vítr ševelil ve větvích stromů. Frodo se zachvěl.

Náhle Boromir přišel a sedl si vedle něho. "Jsi si jistý, že se netrápíš zbytečně?" řekl. "Přál bych si ti pomoci. Potřebuješ radu při své těžké volbě. Nepřijmeš ji ode mne?"

"Myslím, že už znám tvou radu, Boromire," řekl Frodo. "A zdála by se moudrá, ale mé srdce mě varuje."

"Varuje? Varuje před čím?" řekl Boromir ostře.

"Před otálením. Před cestou, která se zdá snazší. Před odmítnutím břemene, které na mne bylo vloženo. Před - dobrá, když to musím říct, před spoléháním na sílu a pravdivost mužů."

"A přitom tě ta síla dlouho ochraňovala v tvé daleké zemičce, i když jsi o tom nevěděl."

"Nepochybuji o udatnosti tvého národa. Jenže svět se mění. Zdi Minas Tirith jsou možná silné, ale dost silné nejsou. Když nevydrží, co bude pak?"

"Statečně padneme v boji. Ale je pořád ještě naděje, že vydrží."

"Žádná, dokud trvá Prsten," řekl Frodo.

"Á, Prsten!" zasvitlo Boromirovi v očích. "Prsten! Není to prazvláštní sudba, že máme trpět tolik strachu a tolik pochybností pro takovou malou věc? Taková maličká věc! A já jí viděl jenom na okamžik v Elrondově domě. Nemohl bych se na něj znovu podívat?"

Frodo vzhlédl. Srdce mu ustydlo. V Boromirových očích postřehl záblesk, a přece byla jeho tvář stále vlídná a přátelská. "Je líp, když zůstane schován," řekl.

"Jak si přeješ. Mně je to jedno," řekl Boromír. "Nemohu ale o něm zde aspoň mluvit? Vždyť ty, zdá se mi, pořád myslíš jen na to, jakou by měl moc v ruce Nepřítele: na jeho zlé účinky, ne na dobré. Říkáš, že svět se mění. Minas Tirith padne, bude-li Prsten zachován. Ale proč? Jistě, kdyby měl Prsten Nepřítel. Ale proč, kdybychom ho měli my?"

"Copak jsi nebyl v Radě?" odpověděl Frodo. "Vždyť my jej nemůžeme používat, a co je vykonáno s jeho pomocí, obrací se k zlému." 

Boromir vstal a netrpělivě přecházel. "Pořád dokolečka," vykřikl. "Gandalf, Elrond - ti tě tak naučili mluvit. Oni sami mají možná pravdu. Tihle elfové a poloelfové a čarodějové, těm by se to třeba nevyplatilo. Stejně často uvažuji, jestli jsou doopravdy moudří, nebo jen bázliví. Ale každý podle své přirozenosti. Muži upřímného srdce, ti se nedají zkazit. My z Minas Tirith jsme obstáli věrně v předlouhých letech zkoušek. My netoužíme po moci velkých čarodějů, jen po síle ubránit se, po síle pro spravedlivou věc. A hle! V naší tísni náhoda vynese na světlo Prsten moci. Je to dar, říkám ti, dar nepřátelům Mordoru. Je šílenství nepoužít ho, nevyužít moci Nepřítele proti němu samému. Nebojácní, nelítostní, jen ti dobudou vítězství. Co by nedokázal v téhle hodině válečník, nějaký veliký vůdce? Co by nedokázal Aragorn? Anebo, odmítne-li, proč ne Boromir? Prsten by mi dal moc velet. Jak já bych tlačil mordorská vojska a jak by se všichni lidé sbíhali k mé zástavě!"

Boromir přecházel sem a tam a mluvil stále hlasitěji. Zdálo se, že na Froda téměř zapomněl; hovořil o valech a zbraních a o svolávání vojsk; načrtal plány velikých spojenectví a budoucích slavných vítězství; a svrhl Mordor a stal se mocným králem, laskavým a moudrým. Náhle se zastavil a zamával pažemi.

"A oni nám říkají, abychom ho zahodili!" vykřikl. "Neříkám zničili. To by možná bylo dobré, kdyby byla rozumná naděje, že se to podaří. Ale ta není. Jediný plán, který nám předkládají, je, aby nějaký půlčík slepě běžel do Mordoru a nabídl Nepříteli skvělou možnost, jak získat Prsten zpátky. Bláznovství!

To přece chápeš, příteli?" obrátil se náhle opět k Frodovi. "Říkáš, že máš strach. Jestli ano, i nejodvážnější ti to prominou. Ale nebouří se to v tobě vlastně zdravý rozum?"

"Ne, mám strach," řekl Frodo. "Prostě strach. Ale jsem rád, že jsem tě slyšel mluvit tak otevřeně. Leccos se mi ujasnilo."

"Takže půjdeš do Minas Tirith?" vykřikl Boromir. Oči mu svítily v rozdychtěné tváři.

"Nerozumíš mi," řekl Frodo.

"Ale půjdeš, aspoň na chvilku?" naléhal Boromir. "Mé město není daleko; a odtamtud není do Mordoru o mnoho dál než odtud. Dlouho jsme byli v pustých končinách a potřebuješ zprávy o tom, co Nepřítel dělá, než začneš jednat. Pojď se mnou, Frodo," řekl. "Potřebuješ si odpočinout před svou výpravou, musíš-li ji podniknout." Položil hobitovi přátelsky ruku na rameno, Frodo však cítil, že se ta ruka třese potlačovaným vzrušením. Rychle ustoupil a s obavou pozoroval vysokého muže, který byl skoro dvakrát tak velký a mnohokrát silnější než on.

"Proč jsi tak nepřístupný?" řekl Boromir. "Já jsem poctivý muž, ani zloděj, ani špeh. Potřebuji tvůj Prsten: to teď víš. Ale dávám ti slovo, že si jej netoužím ponechat. Nedovolíš mi ani, abych aspoň vyzkoušel svůj plán? Půjč mi ten Prsten!"

"Ne! Ne!" vykřikl Frodo. "Mně uložila Rada, abych jej nesl."

"Pro naše vlastní bláznovství nás Nepřítel porazí," vykřikl Boromir. "Jak mě to zlobí! Hlupák! Zatvrzelý hlupák: schválně poběží na smrt a zničí nás všechny. Jestli vůbec nějací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne půlčíci. Vždyť jsi jej dostal jen nešťastnou náhodou. Mohl být můj. Měl by být můj. Dej mi ho!"

Frodo neodpověděl, ale ustupoval, dokud mezi nimi nestál ten veliký plochý kámen.

"No tak, no tak, příteli!" řekl Boromir měkčeji. "Proč se ho nezbavit? Proč se neosvobodit od pochyb a strachu? Můžeš dát vinu mně, když budeš chtít. Můžeš říci, že jsem byl příliš silný a vzal ti jej násilím. Protože já jsem na tebe příliš silný, půlčíku," vykřikl; a náhle přeskočil kámen a vrhl se po Frodovi. Jeho sličná a příjemná tvář se ohyzdně proměnila; oči mu zběsile plály.

Frodo uhnul, a zase byl mezi nimi kámen. Teď mohl udělat jenom jedno: roztřeseně vytáhl Prsten na řetízku a rychle si jej navlékl na prst v okamžiku, kdy po něm Boromir znovu skočil. Muž otevřel ústa, chviličku ohromeně zíral a pak se pomateně rozběhl kolem a hledal mezi balvany a stromy.

"Zatracený komediante!" zařval. "Jen počkej, až tě dostanu do rukou! Teď do tebe vidím. Ty ten Prsten odneseš Sauronovi a všechny nás prodáš, jenom jsi čekal na příležitost, abys nás nechal v louži. Proklínám tě. A všechny půlčíky. Ať na vás padne smrt a tma!" Tu zakopl o kámen, svalil se a zůstal ležet na obličeji. Chvilku byl tak nehybný, jako by ho srazila vlastní kletba. Najednou se rozplakal.

Vstal a přejel si rukou přes oči, stíraje slzy. "Co jsem to řekl?" vykřikl. "Co jsem to udělal? Frodo! Frodo!" volal. "Vrať se! Zmocnilo se mě šílenství, ale už přešlo. Vrať se!"

 

Nikdo neodpověděl. Frodo jeho výkřiky ani neslyšel. Byl už daleko a slepě skákal pěšinou vzhůru na vrchol kopce. Lomcovala jím hrůza a hoře, když v duchu viděl šílenou zdivočelou tvář Boromirovu a jeho planoucí oči.

Brzy se octl sám na vrcholku Amon Henu, zastavil se a lapal po dechu. Jako v mlze viděl široký plochý kruh dlážděný velikými kameny a obklopený drolícím se opevněním; uprostřed stál na čtyřech vyřezávaných sloupech vyvýšený stolec, k němuž stoupalo dlouhé schodiště. Vylezl nahoru a posadil se na starobylé křeslo. Cítil se jako zbloudilé děcko, které se vydrápalo na trůn horských králů.

Zpočátku mnoho neviděl, jako by byl v mlhavém světě stínů: měl nasazený Prsten. Pak mlha tu a tam ustoupila a on spatřil mnoho obrazů. Byly malé a zřetelné, jako by je měl na tabulce před očima, a přece vzdálené. Neozval se ani zvuk, jen živoucí jasné obrázky. Jako by se svět smrštil a oněměl. Seděl na Stolci vidění, na Amon Henu, na kopci Oka Mužů z Númenoru. Hleděl na východ do širých nezmapovaných zemí, do bezejmenných plání a neprozkoumaných lesů. Hleděl na sever a Velká řeka ležela před ním jako stuha a Mlžné hory byly v dálce malé a tvrdé jako polámané zuby. Hleděl na západ a viděl širé pastviny Rohanu; a Orthank, věž v Železném pasu, jako černý bodec. Hleděl na jih a přímo pod nohama se mu Velká řeka svíjela v hroutící se vlnu a vrhala se Rauroským vodopádem do zpěněné propasti; v tříšti pohrávala třpytivá duha. A viděl Ethir Anduin, mocnou deltu Řeky, a myriády ptáků kroužících jako bílý prach ve slunci; a pod nimi zelené a stříbřité moře.

Kam se však podíval, všude viděl znamení války. Mlžné hory se podobaly mraveništi: skřeti vylézali tisíci děrami. Pod haluzemi Temného hvozdu se odehrával smrtelný zápas elfů a lidí a divokých zvířat. Země Meddědovců hořela; nad Morií visel mrak; na hranicích Lórienu vystupoval kouř.

Po trávě Rohanu cválali jezdci; ze Železného pasu proudili vlci. Z haradských přístavů vyplouvaly na moře válečné lodi a z východu se valil nekonečný proud mužů s meči, kopiníků, lučištníků na koni náčelnických dvoukolek a naložených povozů. Veškerá moc Temného pána byla v pohybu. Obrátil se zase na jih a spatřil Minas Tirith. Zdála se vzdálená a krásná: s bílými zdmi, mnoha věžemi, hrdá a sličná ve svém horském sedle; cimbuří se blyštěla ocelí a na baštách vlály pestré praporce. V srdci mu svitla naděje. Avšak proti Minas Tirith stála jiná pevnost, větší a silnější. Tam, na východ, se nevolky obracel jeho pohled. Přešel po zhroucených mostech Osgiliathu, po vyceněných branách Minas Morgul, po přízračných horách, a padl do Gorgorothu, údolí děsu v zemi Mordor. Tam pod sluncem ležela tma. Kouřem probleskoval oheň. Hora osudu hořela a stoupal z ní dusivý kouř. Potom jeho pohled strnul přikován: val za valem, cimbuří za cimbuřím, černá, nezměrně silná železná hora, ocelová brána, diamantová věž; tak spatřil Barad-dur, pevnost Sauronovu. Veškerá naděje ho opustila.

A náhle ucítil Oko. Tam, v Temné věži, bylo oko, jež nespí. Poznal, že si uvědomilo jeho pohled. Byla v něm zuřivá, dychtivá vůle. Vrhlo se k němu; cítil je téměř jako prst, který ho hledá. Už brzy ho zasáhne a přesně pozná, kde je. Dotklo se Amon Lhawu. Smeklo se po Tol Brandiru - skočil dolů ze stolce, schoulil se, zakryl si hlavu šedou kápí.

Slyšel sám sebe, jak křičí: "Nikdy! Nikdy!" Nebo to bylo: "Jistě, už jdu, jdu k tobě?" Nevěděl. Pak mu jako blesk z nějakého jiného zdroje síly do mysli pronikla jiná myšlenka: "Sundej ho! Sundej ho! Hlupáku, sundej ho! Sundej Prsten!"

Obě síly v něm zápasily. Chviličku se v mukách svíjel v přesné rovnováze mezi jejich bodavými hroty. A tu si opět uvědomil sám sebe, Froda, ani Hlas, ani Oko: měl svobodu volby a zbýval mu k tomu jediný okamžik. Sundal Prsten z prstu. Klečel v jasném slunci před vysokým stolcem. Jako by nad ním přeletěl černý stín, podobný paži; minul Amon Hen, zalapal na západě a vybledl. Pak bylo celé nebe čisté a modré a v každém stromě zpívali ptáci.

Frodo se zvedl. Ležela na něm veliká únava, vůli měl ale pevnou a srdce lehčí. Promluvil k sobě nahlas: "Teď udělám, co musím," řekl. ,‚Aspoň jedno je zřejmé: zlo Prstenu už působí i v Družině a Prsten ji musí opustit, než napáchá větší škody. Půjdu sám. Některým důvěřovat nemohu, a ti, kterým důvěřovat mohu, jsou mi příliš drazí: chudák Sam a Smíšek a Pipin. A také Chodec: jeho srdce touží po Minas Tirith a bude ho tam zapotřebí, teď když Boromir propadl zlu. Půjdu sám. Hned."

Rychle sešel po pěšině a vrátil se na palouk, kde ho našel Boromir. Tam se zastavil a naslouchal. Měl dojem, že zdola z lesa a pobřeží slyší výkřiky a volání.

"To mě asi hledají," řekl. "Kdo ví, jak dlouho jsem byl pryč, Řekl bych, že kolik hodin." Zaváhal. "Co mám dělat?" zamumlal. "Musím jít teď, nebo nepůjdu nikdy. Víckrát nebudu mít příležitost. Hrozně nerad je opouštím takhle bez vysvětlení. Ale vždyť oni to pochopí. Sam určitě. A co jiného mohu dělat?"

Pomalu vytáhl Prsten a znovu si jej navlékl. Zmizel a kráčel z kopce tišeji než šelest větru.

 

Ostatní dlouho zůstali u řeky. Nějakou dobu mlčeli a neklidně přecházeli; teď však seděli v kruhu a rozmlouvali. Co chvíli se pokoušeli mluvit o jiném, o své dlouhé pouti a mnoha dobrodružstvích, vyptávali se Aragorna na Gondorskou říši a její starobylou historií a na pozůstatky velikých děl, které bylo dosud viděl v této podivné hraniční zemí Emyn Muil: na kamenné krále a stolce Lhaw a Hen a na veliké schody podél Rauroského vodopádu. Myšlenkami i slovy se však ustavičně vraceli k Frodovi a Prstenu. Jak se Frodo rozhodne? Proč váhá?

"Podle mne rozvažuje, která cesta je zoufalejší," řekl Aragorn. "A má proč. Vydat se na východ je teď pro Družinu ještě beznadějnější, protože nás vystopoval Glum a musíme se obávat, že tajemství naší výpravy je už prozrazeno. Minas Tirith však není o nic blíž ohni a zničení Břemene.

Můžeme se tam chvíli udržet a statečně bojovat; jenže Pán Denethor se všemi svými muži nemůže doufat, že se jim podaří to, nač podle vlastních slov nemá sílu ani Elrond, totiž uchovat Břímě v tajnosti nebo zadržet veškerou moc Nepřítele, až si pro ně přijde. Kterou cestu by kdo z nás volil na Frodově místě? Já nevím. Teď nám opravdu nejvíc schází Gandalf."

"Je to bolestná ztráta," řekl Legolas. "Přesto se chtě nechtě musíme rozmyslet i bez jeho pomoci. Proč bychom se nerozhodli my a nepomohli tak Frodovi? Zavolejme ho zpátky a budeme hlasovat. Já bych hlasoval pro Minas Tirith."

"Já také," řekl Gimli. "My jsme samozřejmě byli posláni jen proto, abychom cestou pomáhali Tomu, kdo nese Břímě a nešli dál, než budeme mít chuť; a nikdo z nás není pod přísahou ani pod příkazem, aby hledal Horu osudu. Těžko jsem se loučil s Lothlórienem. Došel jsem však až sem a říkám tohle: teď, když už jsme dospěli k poslední volbě, je mi jasné, že nemohu Froda opustit. Volil bych Minas Tirith, ale jestli on nebude chtít, půjdu za ním."

"I já půjdu s ním," řekl Legolas. "Bylo by proradné teď dávat sbohem."

"Skutečně by to byla zrada, kdybychom ho všichni opustili," řekl Aragorn. "Půjde-li však na východ, nemusí s ním jít všichni. Dokonce si myslím, že by neměli. Je to zoufalý podnik pro osm stejně jako pro tři, pro dva nebo pro jednoho samotného. Kdybyste mi dovolili vybírat, určil bych tři společníky: Sama, který by nic jiného nestrpěl, Gimliho a sebe. Boromir se vrátí do vlastního města, kde ho jeho otec a jeho lid potřebují; a ostatní by měli jít s ním, nebo přinejmenším Smělmír a Peregrin, pokud by nás Legolas nechtěl opustit."

"Tak to by vůbec nešlo!" vykřikl Smíšek. "Nemůžeme opustit Froda! Pipin a já jsme vždycky chtěli jít, kam půjde on, a chceme pořád. Ale neuvědomovali jsme si, co to bude znamenat. Daleko v Kraji nebo i v Roklince to vypadalo jinak. Bylo by šílené a kruté nechat Froda, aby šel do Mordoru. Proč ho nemůžeme zadržet?"

"Musíme ho zadržet," řekl Pipin. "A kvůli tomu se určitě trápí. Ví, že nebudeme souhlasit s tím, aby šel na východ. A chudák nechce nikoho žádat, aby šel s ním. Představte si to: jít do Mordoru sám!" Pipin se otřásl. "Ale vždyť ten hlupáček hobití musí vědět, že nepotřebuje žádat. Měl by vědět, že když ho nebudeme moci zadržet, neopustíme ho."

"Prosím za prominutí," řekl Sam. "Myslím, že mému pánovi vůbec nerozumíte. Není na pochybách, kterou cestou se dát. To vůbec ne! Stejně, k čemu je dobrá Minas Tirith? Myslím pro něho, prosím za prominutí, pane Boromire," dodal a obrátil se. A tu zjistili, že Boromir, který zprvu mlčky seděl na vnějším okraji kruhu, už tam není.

"Kam mohl jít?" vykřikl Sam. Zatvářil se ustaraně. "Podle mě byl poslední dobou trochu divný. Ale co, jeho věc to stejné není, jde domů, jak vždycky říkal, a já mu to nevyčítám. Ale pan Frodo ví, že musí najít Pukliny osudu, když to půjde. Ale má strach. Teď, když na to došlo, je prostě vyděšený. To ho trápí. Samozřejmě, dostal už nějakou tu školu, abych tak řekl - to jsme dostali všichni od té doby, co jsme odešli z domu, jinak by byl tak vyděšený, že by prostě Prsten hodil do Řeky a upaloval. Ale pořád ještě má moc velký strach vydat se na cestu. A kvůli nám si hlavu nedělá, jestli s ním půjdeme nebo ne. Ví, že chceme. A to je další věc, která ho žere. Jestli se sebere a půjde, tak bude chtít jít sám. Dejte na moje slova! Až se vrátí, čekají nás mrzutosti. Protože on se sebere, to je jisté, jako že se jmenuje Pytlík."

"Věřím, že jsi promluvil moudřeji než my všichni, Same," řekl Aragorn. "A co budeme dělat, ukáže-li se, že máš pravdu?"

"Zarazíme ho! Nenecháme ho jít!" zvolal Pipin.

"Kdo ví?" řekl Aragorn. "On nese Prsten a jeho osud leží na něm. Nemyslím, že je naší úlohou hnát ho jedním nebo druhým směrem. A myslím, že by se nám to ani nepodařilo, kdybychom se o to pokoušeli. Tady pracují jiné, mnohem silnější mocnosti."

"Já bych byl rád, kdyby se Frodo sebral a přišel zpátky a skoncovali jsme to," řekl Pipin. "Tohle čekání je hrozné! Čas přece musel vypršet?"

"Ano," řekl Aragorn. "Hodina minula už dávno. Blíží se poledne. Musíme ho zavolat."

 

V tom okamžiku se objevil Boromir. Vyšel z lesa a mlčky kráčel k nim. Tvář měl zachmuřenou a smutnou. Zastavil se, jako by počítal přítomné, a pak usedl stranou s očima sklopenýma k zemi.

"Kde jsi byl, Boromire?" zeptal se Aragorn. "Viděl jsi Froda?"

Boromir kratičce zaváhal, "Ano a ne," odvětil pomalu. "Ano: našel jsem ho kus nahoře v kopci a mluvil jsem s ním. Naléhal jsem na něho, aby šel do Minas Tirith, a ne na východ. Rozzlobil jsem se, a on odešel. Zmizel. Nikdy jsem nic takového neviděl, ačkoli jsem o tom slyšel v pohádkách. Musel si nasadit Prsten. Už jsem ho pak nemohl najít. Myslel jsem, že se vrátil k vám."

"To je všechno, co můžeš říci?" řekl Aragorn a hleděl na Boromira tvrdě a nepříliš laskavě.

"Ano," odpověděl. "Zatím víc neřeknu."

"To je ale špatné!" vykřikl Sam a vyskočil. "Kdo ví, co tenhle člověk provedl. Proč by si byl Frodo nasazoval Prsten? Neměl to dělat, a jestli to udělal, tak se mohlo stát nevím co!"

"Přece by si ho nenechal na ruce," řekl Smíšek, "když už utekl nevítanému hostu, jako to dělával Bilbo."

"Ale kam šel? Kde je?" vykřikl Pipin. Je pryč už strašnou dobu."

"Kdy jsi viděl Froda naposled, Boromire?" zeptal se Aragorn.

"Snad před půl hodinou," odpověděl. "Anebo možná před hodinou. Toulal jsem se chvíli nazdařbůh. Já nevím! Já nevím!" Položil si hlavu do rukou a seděl zhrouceně jako pod tíží utrpení. "Hodina, co zmizel!" zařval Sam. "Okamžitě ho musíme jít hledat! Pojďte!"

"Počkej chvilku!" vykřikl Aragorn. "Musíme se rozdělit do dvojic a dohodnout - no tak, stůjte! Počkejte!"

Marně. Nevšímali si ho. Sam se vyřítit první, Smíšek a Pipin běželi za ním a už s křikem mizeli na západě mezi stromy u břehu. "Frodo! Frodo!" zněly jejich vysoké, jasné hobití hlásky. Legolas a Gimli utíkali. Jako by na Družinu padla náhlá panika nebo šílenství.

"Všichni se rozutekou a ztratí," zasténal Aragorn. "Boromire, nevím, jakou úlohu jsi sehrál v téhle zlé věci, ale teď pomoz! Jdi za těmi dvěma hobitími splašenci a chraň alespoň je, i kdybyste Froda nenašli. Přijďte zpátky na tohle místo, nenajdete-li buď jeho, nebo nějaké stopy po něm. Vrátím se brzy."

 

Aragorn pružně vyskočil a rozběhl se za Samem. Dostihl ho právě na palouku u jeřábů, jak namáhavě funí do kopce a volá: "Frodo!"

"Pojď se mnou, Same!" řekl. "Nikdo z nás by neměl chodit sám. Cítím, že je tu někde nějaké zlo. Jdu nahoru, na stolec Amon Hen, abych viděl, co se dá. Podívej! Je to tak, jak mi srdce řeklo: Frodo tudy prošel. Pojď za mnou a měj oči otevřené!" Hnal se pěšinou vzhůru.

Sam dělal, co mohl, ale s Hraničářem Chodcem krok neudržel a brzy zůstal pozadu. Nedošel daleko a Aragorn se mu vpředu ztratil z očí. Sam zůstal stát a vydýchal se. Najednou se pleskl do čela.

"Pozor, Same Křepelko!" řekl nahlas. "Nohy máš moc krátké, tak používej hlavu! Počkejme. Boromir nelže, to není jeho způsob; ale neřekl nám všechno. Něco pana Froda pořádně vyděsilo. Pak se najednou sebral. Konečně se rozhodl, že půjde. Kam? Na východ. Bez Sama? Ano, nevezme s sebou ani svého Sama. To je kruté, to je strašně kruté."

Sam si přejel rukou přes oči, stíraje slzy. "Klid, Křepelko!" řekl. "Mysli, jestli to vůbec dokážeš! Nemůže přeletět řeku a nemůže skočit do vodopádu. Nemá nic s sebou. Takže musí zpátky k člunům. Zpátky k člunům! Zpátky k člunům, Same, bleskově!"

Sam se obrátil a upaloval zpátky pěšinou. Upadl a rozbil si kolena. Vstal a běžel dál. Došel k břehu, na okraj palouku Parth Galen, kde byly čluny vytažené z vody. Nikde nikdo. Zdálo se, že vzadu v lese někdo křičí, ale na to nedbal. Chviličku stál jako sloup a zíral. Po břehu klouzal sám od sebe člun. Sam s výkřikem vyrazil tryskem přes trávník. Člun sklouzl do vody.

"Už jdu, pane Frodo! Už jdu!" křikl Sam a vrhl se z břehu po odjíždějícím člunu. Minul jej o pár stop. S výkřikem a šplouchnutím padl obličejem do hlubokého rychlého proudu. Zakloktal a ponořil se. Řeka se zavřela nad jeho kučeravou hlavou.

Z prázdného člunu se ozval úzkostný výkřik. Zamávalo pádlo a člun obrátil. Právě včas chytil Frodo Sama za vlasy, když se vynořil, prskaje a zmítaje se. Kulaté hnědé oči měl skelné strachem.

"Polez nahoru, Samíčku!" řekl Frodo. "Chyť se mě za ruku!"

"Zachraňte mě, pane Frodo!" dusil se Sam. "Topím se. Já vaši ruku nevidím."

"Tady! Neštípej přece! Já tě nepustím. Šlapej vodu a nepotápěj se, abys nepřevrhl člun. Tuhle, chyť se kraje a nech mě pádlovat!"

Několika rázy dovezl Frodo člun zpátky k břehu a Sam se vyškrábal z vody, zmáčený jako potkan. Frodo si sundal Prsten a vystoupil na břeh.

"Ze všech otravu jsi ty nejotravnější, Same!" řekl.

"Pane Frodo‚ to je kruté," řekl Sam a třásl se. "To je kruté, chtít odejít beze mě a vůbec. Kdybych to neuhodl, kde byste byl teď!"

"Bezpečně na cestě."

"Bezpečně!" řekl Sam. "Dočista sám a beze mě? Kdo by vám pomáhal? To bych byl nesnesl. To by mě zabilo."

"Zabilo by tě, kdybys šel se mnou, Same," řekl Frodo, "a to bych nesnesl já."

"Ne tak spolehlivě, jako kdybych já zůstal bez vás," řekl Sam.

"Ale vždyť jdu do Mordoru."

"To vím, pane Frodo. Samozřejmě že tam jdete. A já jdu s vámi."

"Koukej, Same," řekl Frodo, "nepřekážej mi! Ostatní tu budou každou chvíli, jestli mě tu chytnou, budu se muset přít a vysvětlovat a víckrát nebudu mít odvahu a ani příležitost dostat se pryč. Ale já musím jit hned. Je to jediná cesta."

"Ovšem že je," řekl Sam. "Ale ne sám. Já jdu taky, nebo nepůjde ani jeden. To radši proděravím všechny čluny."

Frodo se doopravdy rozesmál. Srdce mu zalila náhlá hřejivá radost. "Jeden nech!" řekl. "Budeme ho potřebovat Ale nemůžeš jít jen tak, bez oblečení a bez jídla a beze všeho."

"Jenom chviličku vydržte a všechno si vezmu!" vykřikl Sam dychtivě. "Všechno mám připraveno. Myslel jsem, že dneska vyrazíme," Odpádil k tábořišti, vylovil svůj batoh z hromady, kam jej Frodo položil, když vykládal z člunu věci svých druhů, hmátl po jedné přikrývce a nějakých balíčcích jídla navíc a utíkal zpátky.

"Tak mám plán pokažený!" řekl Frodo. "Tobě člověk neuteče. Ale jsem rád, Same. Nemůžu ti vypovědět, jak rád. Pojď! Je vidět, že jsme měli jít spolu. Půjdeme a snad i ostatní najdou bezpečnou cestu! Chodec se o ně postará. Asi je víckrát neuvidíme."

"A třeba přece, pane Frodo. Třeba přece," řekl Sam.

 

Tak se Frodo a Sam vydali na poslední úsek pouti spolu. Frodo odpádloval od břehu a Řeka je rychle nesla západním ramenem kolem mračných skal Tol Brandiru. Řev velkých vodopádů se blížil. Ani se Samovou pomocí nebylo snadné překonat proud na jižním konci ostrova a zavézt člun na východ k protějšímu břehu.

Konečně opět stáli na pevné pudě na jižním úpatí Amon Lhawu. Břeh se tam mírně svažoval. Vytáhli tedy člun vysoko nad vodu a schovali jej, jak uměli, za veliký balvan. Pak zvedli svá břemena a vyrazili hledat cestu, která by je převedla přes šedivé pahorky Emyn Muil do Země stínu.

 

 

Zde končí první část historie Války o Prsten.

Druhá část se jmenuje DVĚ VĚŽE, protože nad jejím děním se tyčí Sarumanova citadela ORTHANK a pevnost MINAS MORGUL, jež střeží tajný vchod do Mordoru: vypráví se tam o činech a nebezpečích všech členů nyní rozděleného Společenstva až po příchod Velké tmy.

Třetí část, NÁVRAT KRÁLE, vypráví o poslední obraně před Stínem a o konci posláni Toho, který nesl Prsten.

*) Jak vyprávějí gondorské záznamy, byl to Argeleb lI., dvacátý ze severní linie, jež skončila o tři sta let později Arveduiem.

**) Roky Třetího věku podle počítání elfů a Dúnadanů lze ledy zjistit přidáním 1600 k datům podle krajového letopočtu.