LOTHLÓRIEN

"Je to zlé, ale obávám se, že déle tu zůstat nemůžeme," řekl Aragorn. Pohleděl k horám a zdvihl meč. "Sbohem, Gandalfe!" vykřikl. "Neříkal jsem ti: jestliže vstoupíš do dveří Morie, dej si pozor? Běda, že jsem měl pravdu! Jakou máme bez tebe naději?"

Obrátil se k Družině. "Musíme se obejít bez naděje," řekl. "Třeba se ještě alespoň pomstíme. Opásejme se a už neplačme. Pojďte. Máme dalekou cestu a mnoho práce."

Vstali a rozhlédli se. Na sever ubíhalo údolí do stinné rokle mezi dvěma mohutnými rameny hor, nad nimiž zářily tři bílé vrcholky: Celebdil, Fanuidhol, Caradhras, hory Morie. Z ústí rokle proudila bystřina jako bělostná krajka po nekonečném žebří krátkých vodopádů a ve vzduchu okolo úpatí hor visela mlha pěny.

"To jsou Rmutné schody," ukázal Aragorn k vodopádům. "Tou hluboko vytesanou cestou podél bystřiny bychom byli přišli, kdyby nám byl osud příznivější."

"Nebo Caradhras méně krutý," řekl Gimli. "Támhle si stojí a usmívá se na sluníčku!" Pohrozil pěstí nejvzdálenějšímu zasněženému štítu a odvrátil se.

Na východě vyčnívající rameno hor zprudka končilo a za ním bylo možno rozeznat mlhavé obrysy daleké širé země. Na jihu se táhly Mlžné hory do nekonečné dáli, kam až oko dohlédlo. Sotva míli vpředu a trochu níže, protože pořád ještě stáli vysoko v západním svahu dolu, leželo jezero. Bylo dlouhé a oválné. Podobalo se veliké hlavici kopí zaražené hluboko do severní rokle; jeho jižní konec však ležel za hranicí stínu pod slunečným nebem. Přesto byly jeho vody temné: hluboce modré jako čisté večerní nebe pozorované z osvětlené místnosti. Jeho hladina byla klidná a nezčeřená. Kolem se rozkládala hladká niva, ze všech stran se svažující k jeho nezarostlému nepřerušovanému okraji.

"Tam leží Zrcadlové jezero, hluboké Kheled-zâram!" řekl Gimli smutně. "Vzpomínám si, jak mi řekl: ‚Kéž tě ten pohled potěší! Ale nemůžeme se tam zdržet.' Teď budu dlouho putovat, než zase najdu radost. To já musím spěchat odtud, a on musí zůstat."

 

Družina se dala cestou od Brány. Byla hrubá a rozbitá a vytrácela se v nezřetelnou stezku mezi vřesem a kručinkou, které se prodíraly rozpraskaným kamením. Stále však bylo vidět, že kdysi dávno se z nížin vinula do trpasličího království veliká dlážděná cesta. Místy byly u stezky trosky kamenných staveb a zelené pahrbky. Na vršku stály útlé břízy a jedle vzdychající ve větru. Zatáčka na východ je zavedla až k trávníku okolo Zrcadlového jezera a tam stál nedaleko od cesty osamělý sloup s roztříštěným vrcholkem.

"To je Durinův kámen!" zvolal Gimli. "Nemohu projít a nezastavit se aspoň na chvilku před divem tohoto dolu!"

"Jen rychle!" řekl Aragorn a ohlédl se k Bráně. Slunce zapadá časně. Skřeti možná před soumrakem nevyjdou, ale než padne noc, musíme být daleko. Měsíce zbývá jenom srpek a noc bude temná."

"Pojď se mnou, Frodo!" zvolal trpaslík a seskočil z cesty. "Nechtěl bych, abys odešel a neviděl Kheled-zâram."

Seběhl dlouhým zeleným svahem. Frodo ho pomalu následoval. Klidná modrá voda ho přitahovala i přes pohmoždění a únavu; Sam šel za nimi.

U stojícího kamene se Gimli zastavil a vzhlédl. Byl popraskaný a ošlehaný a nezřetelné runy na jeho boku se nedaly přečíst. "Ten sloup označuje místo, kde Durin prvně pohlédl do Zrcadlového jezera," řekl trpaslík. "Podívejme se také aspoň jednou, než půjdeme!"

Sklonili se nad temnou vodou. Zprvu neviděli nic. Pak pomalu uviděli obrysy okolních hor, jak se zrcadlí v hluboké modři, a štíty nad nimi se podobaly chocholům bílého ohně; dále byl prostor oblohy. Tam jako drahokamy kleslé do hlubin zářily blyštivé hvězdy, ačkoli na nebi nahoře svítilo slunce. Po jejich vlastních skloněných postavičkách nebylo ani stínu.

"Ó Kheled-zâram, krásné a podivuhodné!" řekl Gimli. "Tam leží Durinova koruna a čeká, až se probudí. Sbohem!" Poklonil se a odvrátil se a spěchal zpátky vzhůru zeleným paloukem na cestu.

"Co jsi viděl?" řekl Pipin Samovi, ale Sam byl příliš hluboce zamyšlen a neodpověděl.

 

Cesta teď zahnula na jih a spěchala dolů mezi rameny dolu. Kousek za jezerem narazili na hlubokou studnu s křišťálové čirou vodou, z níž přes kamennou hubici přepadala stružka a třpytivě a bublavě ubíhala skalnatým korytem.

"Tady je pramen, z kterého prýští Stříberka," řekl Gimli. "Nepijte z něho! Je ledový."

"Brzy z ní bude rychlá řeka a posbírá vodu z mnoha jiných horských potoků," řekl Aragorn. "Dlouho nás cesta povede podle ní. Vezmu vás totiž cestou, kterou zvolil Gandalf, a nejdřív bych se rád dostal do lesů, kde se Střiberka vlévá do Velké řeky - tamhle." Podívali se, kam ukazoval, a před sebou viděli bystřinu, jak skáče do údolního žlebu a ubíhá dál a dál do nížin a mizí v zlatistém oparu.

"Tam leží lesy Lothlórienu!" řekl Legolas. "To je nejkrásnější sídliště našeho lidu. Nikde jinde nejsou takové stromy jako tam v té zemi. Na podzim totiž jejich listí nepadá, ale zlátne. Padá, teprve když se zjara rozvijí nové zelené lístečky, a pak jsou větve obaleny žlutým květem; a půda v lese je zlatá a zlatá je i střecha a sloupy stříbrné, protože kůra stromů je hladká a šedá. Tak se dosud zpívá u nás v Temném hvozdu. Radoval bych se, kdybych se octl v tom lese a bylo jaro!"

"Já se budu radovat i v zimě," řekl Aragorn. "Je ale mnoho mil vzdálen. Pospěšme!"

 

Nějaký čas drželi Frodo a Sam krok s ostatními; Aragorn je však vedl rychlým tempem, takže po chvíli začali zaostávat. Od časného rána nic nejedli. Samův šrám pálil jako oheň a točila se mu hlava. Přestože svítilo slunce, vítr mu po teplé tmě Morie připadal mrazivý. Třásl se. Frodo cítil každým krokem větší bolest a lapal po dechu.

Konečně se obrátil Legolas, spatřil je daleko vzadu a promluvil s Aragornem. Ostatní se zastavili a Aragorn se rozběhl zpátky, volaje Boromira, aby šel s ním.

"Promiň, Frodo!" volal úzkostlivě. "Tolik se toho dnes stalo a máme tolik naspěch, že jsem zapomněl, že jsi raněný a Sam také. Měli jste se ozvat. Vůbec jsme vám neulehčili, jak jsme měli, i kdyby za námi byli všichni skřeti z Morie. Pojďte! Kousek odtud je místo, kde si můžeme chvíli odpočinout. Tam pro vás udělám, co budu moci. Pojď, Boromire! Poneseme je."

Brzy přišli k jiné bystřině, která tekla od západu a připojovala svou bublající vodu k spěchající Stříberce. Spolu se vrhaly vodopádem přes zelený kámen a pěnily do rokle. Kolem stály nízké a pokroucené jedle a svahy byly příkré, zarostlé kapradím a keříčky borůvek. Na dně byla rovina, kudy bystřina hlučně proudila přes oblázky. Tady si odpočinuli. Bylo už ke třetí odpoledne a od Brány ušli jen pár mil. Slunce se již obracelo k západu.

Zatímco Gimli a oba mladší hobiti rozdělávali oheň z jedlového klestí a dříví a nosili vodu, Aragorn pečoval o Sama a Froda. Samova rána nebyla hluboká, vypadala však ošklivě a Aragorn se tvářil vážné, když ji prohlížel. Za chviličku s ulehčením vzhlédl.

"Máš štěstí," řekl. "Leckdo dostal horší oplátku za zabití prvního skřeta, šrám není otrávený, jako často bývají rány skřetích šavlí; měl by se hojit dobře, až ho ošetřím. Vypláchni si to, až bude mít Gimli horkou vodu." Otevřel váček a vyňal trochu sušeného listí. "Jsou uschlé a ztratily na účinnosti," řekl, "ale mám tady ještě trochu lístků athelasu, které jsem nasbíral u Větrova. Rozdrol jeden do vody, vymyj ránu a já ji zavážu. Teď jsi na řadě ty, Frodo."

"Já jsem v pořádku," řekl Frodo, který si nechtěl dát sáhnout na oděv. "Potřeboval jsem se jen najíst a odpočinout si."

"Ne!" řekl Aragorn. "Musíme se podívat, co ti udělalo to kladivo a kovadlina. Pořád ještě žasnu, že jsi živ." Jemně svlékl Frodovi starý kabátek a obnošenou košili a úžasem zalapal po dechu. Pak se zasmál. Stříbrná košile mu blýskala před očima jako světlo na zčeřeném moři. Opatrně ji sundal a podržel ve výši a drahokamy na ní se zatřpytily jako hvězdy a zvuk kroužků v pohybu připomněl cinkání deště v tůni.

"Podívejte, přátelé!" zvolal. "To je ale hobiti kůžička pro elfího prince! Kdyby se vědělo, že hobiti mají takovou kožešinu, lovci z celé Středozemě by ujížděli do Kraje."

"A všechny šípy všech lovců světa by byly marné," řekl Gimli a s obdivem hleděl na brnění. "To je košile z mitrilu. Mitril! V životě jsem takovou krásu neviděl ani o ní neslyšel. Je to ta košile, o které mluvil Gandalf? Pak ji podcenil. Ale přišla na pravé místo."

"Často jsem si říkal, co to máte s Bilbem za tajnosti v jeho pokojíčku," řekl Smíšek. "Ať žije, staroušek! Mám ho tím raději. Doufám, že budeme mít možnost mu o tom vypravovat!"

Frodo měl na pravém boku a na prsou temně začernalou podlitinu. Pod brněním měl košili z jemné kůže, ale v jednom bodě kroužky prorazily skrz až do masa. Měl také podrápaný a pohmožděný levý bok, kterým narazil na stěnu. Zatímco ostatní chystali jídlo, Aragorn omýval zranění vodou, v níž byl namočen athelas. Pronikavá vůně plnila rokli a všichni, kdo se skláněli nad kouřící vodou, se cítili osvěžení a posilnění. Brzy ucítil Frodo, jak ho bolest opouští, a začalo se mu dobře dýchat. Zůstal ovšem ještě dlouho ztuhlý a citlivý na dotek. Aragorn mu ovázal bok měkkými látkovými vycpávkami.

"Brnění je úžasně lehké," řekl. "Oblékni si je zase, pokud je sneseš. Jsem rád, že máš takový kabátek. Neodkládej ho ani ve spaní, pokud tě osud nezavede někam, kde budeš načas bezpečný; a to se ti podaří málokdy, dokud bude trvat tvé poslání."

 

Když pojedli, chystala se Družina na další cestu. Uhasili oheň a zakryli po něm všechny stopy. Pak vyšplhali z rokle a vrátili se na cestu. Nedošli daleko, když slunce zapadlo za vysočinu na západě a veliké stíny se začaly plížil po úbočích hor. Úpatí jim halilo šero a z kotlin vystupovala mlha. Daleko na východě leželo na nezřetelných rozlehlých pláních a lesích večerní světlo. Sam a Frodo teď cítili úlevu a velké osvěžení a dokázali jít slušným tempem, takže Aragorn vedl Družinu ještě celé tři hodiny jen s jedním krátkým odpočinkem.

Byla tma. Padla hluboká noc. Jasných hvězd bylo mnoho, ale rychle ubývající měsíc měl vyjít až pozdě. Gimli a Frodo šli poslední, tiše a beze slova, a naslouchali, jestli se na cestě za nimi neozve nějaký zvuk. Posléze Gimli přerušil mlčení.

"Ani hlásku kromě větru," řekl. "Nikde kolem nejsou žádní skřeti, nebo jsem hluchý jako peň. Doufejme, že jim stačilo, když nás vyhnali z Morie. Třeba ani víc nechtěli a neměli s námi jiné úmysly - ani s Prstenem. Skřeti ovšem často pronásledují nepřítele mnoho mil do otevřené krajiny, když se chtějí pomstít za padlého kapitána."

Frodo neodpověděl. Podíval se na Žihadlo; čepel byla matná. A přece něco zaslechl, nebo měl aspoň ten dojem. Jakmile kolem nich padly stíny a cesta za nimi zešeřela, opět zaslechl rychlý cupot. I teď jej slyšel. Rychle se obrátil. Za sebou uviděl dva svítící body, nebo se mu to na okamžik zdálo; ihned však uhnuly a zmizely.

"Co je to?" řekl trpaslík.

"Nevím," řekl Frodo. "Měl jsem dojem, že slyším kroky, a zdálo se mi, že vidím světélka jako oči. Často jsem měl ten dojem od té doby, co jsme vstoupili do Morie."

Gimli se zastavil a sklonil k zemi. "Neslyším nic než noční hovor rostlin a kamenů," řekl. "Pojď! Pospěšme si! Ostatní už není vidět."

 

Noční vítr jim vál studeně údolím vstříc. Před nimi se rýsoval rozlehlý šedý stín a slyšeli nekonečný šelest listí jako topoly ve vánku.

"Lothlórien!" zvolal Legolas. "Lothlórien! Došli jsme na kraj Zlatého lesa. Škoda že je zima!"

Pod rouškou noci se před nimi vysoko tyčily stromy, nakláněly se přes cestu a přes bystřinu, jež zprudka vbíhala pod jejich rozprostřené větve. V matném světle hvězd byly jejich kmeny šedé a chvějivé listí plavě zlátlo.

"Lothlórien!" řekl Aragorn. "Jak rád opět slyším vítr ve stromech. Jsme sice teprve patnáct mil od Brány, ale dál nemůžeme. Doufejme, že nás tu v noci dobrá moc elfů ochrání před nebezpečím, které přichází za námi."

"Pokud tu ještě elfové vůbec žijí," řekl Gimli.

"Už dlouho od nás nikdo neputoval zpátky sem, do země, odkud jsme před mnoha lety odešli," řekl Legolas, "ale slyšeli jsme, že Lórien ještě není opuštěn, protože je tu tajná moc, která odráží zlo. Zdejší lid se však málokdy ukazuje a možná že teď sídlí hluboko v lesích a daleko od severní hranice."

"Skutečně sídlí hluboko v lese," řekl Aragorn a vzdychl, jako by na něco vzpomínal. "Dnes v noci se o sebe musíme postarat sami. Popojdeme kousek, až nás docela obklopí stromy, pak sejdeme z cesty a vyhlédneme si nějaké místo k odpočinku."

Vykročil kupředu, Boromir však stál nerozhodně a nešel za ním. "Jiná cesta není?" řekl.

"Jakou krásnější cestu by sis přál?" řekl Aragorn.

"Obyčejnou silnici, i kdyby vedla lesem mečů," řekl Boromir. "Zatím se naše Družina ubírala podivnými stezkami a k zlému. Proti mé vůli jsme vstoupili do stínu Morie, a přineslo nám to ztrátu. A teď prý musíme vejít do Zlatého lesa. Ale o té nebezpečné zemi jsme v Gondoru slyšeli a říká se, že málokdo vyjde ven, když jednou vstoupí, a z toho mála nikdo nevychází nepoznamenán."

"Neříkej ‚nepoznamenán', ale řekneš-li ‚nezměněn', budeš mít možná pravdu," řekl Aragorn. "V Gondoru však upadá poznání, Boromire, když se ve městě těch, kdo bývali moudří, zle mluví o Lothlórienu. Věř, čemu chceš, ale jinou cestu nemáme - leda bys chtěl zpátky k Branám Morie nebo zlézat neschůdné hory nebo sám přeplavat Velkou řeku."

"Potom veď dál!" řekl Boromir. "Ale je to nebezpečné."

"Skutečně, nebezpečné," řekl Aragorn, "krásné a nebezpečné; bát se však musejí jen zlí nebo ti, kteří nesou nějaké zlo s sebou. Pojďte za mnou!"

 

Zašli něco přes míli do hvozdu, a tu přišli k další říčce rychle tekoucí ze zalesněných svahů, jež se zvedaly na západ k horám. Slyšeli, jak šplouchá vodopádem ve stínu po pravici. Její temné spěchající vody křížily cestu před nimi a vlévaly se do Stříberky ve víru temných tůni mezi kořeny stromů.

"To je Nimrodel!" řekl Legolas. "O této říčce skládali kdysi lesní elfové mnoho písní a na severu je dosud zpíváme a připomínáme si duhu na jejích vodopádech a zlaté kvítky, které pluly v jejích pěnách. Teď je všechno temné a most přes Nimrodel se zřítil. Opláchnu si nohy, protože voda prý tu léčí únavu." Šel dál a slezl po hluboce vymletém břehu a vstoupil do proudu.

"Pojďte za mnou!" vykřikl, "Voda není hluboká. Přebrodíme ji. Na protějším břehu si můžeme odpočinout a snad nám zvuk padající vody přinese spánek a zapomenutí na náš žal."

Jeden po druhém slezli dolů a následovali Legolase. Frodo chviličku postál u břehu a nechal vodu proudit přes své unavené nohy. Byla studená, ale její dotek byl čistý, a když šel dál a ona mu stoupala ke kolenům, cítil, že odplavuje všechnu únavu a špínu cest.

 

Když přešla celá Družina, posadili se, odpočívali a trochu pojedli; a Legolas jim vyprávěl příběhy o Lothlórienu, které elfové z Temného hvozdu dosud chovali v srdci: o slunečním a hvězdném svitu na lukách u Velké řeky, nežli svět zešedl.

Nakonec padlo ticho; slyšeli hudbu vodopádu spěchajícího sladce stínem. Frodovi se téměř zdálo, že se do zvuků vody mísí zpívající hlas.

"Slyšíte hlas Nimrodel?" zeptal se Legolas. "Zazpívám vám píseň o dívce Nimrodel. Jmenovala se stejně jako říčka, u které kdysi žila. V lesním jazyku je to krásná píseň; ale takhle zní v západštině; tak ji dnes zpívají v Roklince." Tichým hlasem, který se téměř vytrácel v šelestu listí nad nimi, začal:

 

Byla tu dívka, a již není

hvězda zářivá;

bílý plášť zlatem obroubený,

střevíčky ze stříbra.

 

Na čele hvězdu nosívala

a světlo ve vlasech,

jako když zlaté slunko padá

na lórienský les.

 

Vlas dlouhý; bílé údy měla,

volná a líbezná;

s větrem se spolu procházela

jak lístek lehounká.

 

Kde nimrodelský vodopád

zurčí si chladivě,

stříbrný její hlásek pad

do tůně zářivé.

 

Kde bloudí teď, kdo ví kdo zná?

Sluncem a stínem snad.

Před léty byla ztracena

Nimrodel na horách.

 

Elfí loď v šedém přístavu

v zátoce v klínu hor

čekala na ni mnoho dnů

a hučel mořský chór.

 

Až noční vítr severní

zvedl se, naříkal

a koráb z elfích pobřeží

na širé moře hnal.

 

S úsvitem země zmizela

i hory šednoucí;

za vlnou vina letěla,

tříšť bila do očí.

 

I spatřil Amroth mizet břeh:

do vln se potápěl.

Tu proklel loď: která ho rve

od krásné Nimrodel.

 

Byl králem elfů z dávných let,

pán lesů, skal a stěn,

když s jarem zlátla ratolest

v zemi Lothlórien.

 

Do moře z lodi skočil vráz

jako šíp z tětivy,

a vodní hloubky rozťal snáz

než racek šedivý.

 

Větrem mu vlasy zavlály,

tříšť létla ke světlu;

dlouho se za ním dívali,

kde jako labuť plul.

 

Západ však mlčí; zdejší břeh

těž o něm nemá zpráv:

o Amrothovi neslyšel

žádný elf vícekrát.

 

Legolasovi selhal hlas a píseň umlkla. "Už nemohu zpívat," řekl. "Je to jen část, protože jsem hodně zapomněl. Je dlouhá a smutná. Vypráví totiž, jak na Lothlóríen přišel žal; žal na kvetoucí Lórien, když trpaslíci probudili v horách zlo."

"Trpaslíci to zlo nestvořili," řekl Gimli.

"To jsem neříkal; přesto zlo přišlo," řekl Legolas smutně. "Tehdy mnoho elfů z Nimrodelina rodu opustilo svá sídla a odešlo a ona se ztratila daleko na jihu v průsmycích Bílých hor. Nepřišla k lodi, kde na ní čekal její milý Amroth. Ale na jaře, když vítr vane mladým listím, je pořád slyšet ozvěnu jejího hlasu ve vodopádu, který nese její jméno. A když vane jižní vítr, od moře přichází Amrothův hlas: Nimrodel se totiž vlévá do Stříberky, které elfové říkají Celebrant, a Celebrant do Velké Anduiny, a Anduina se vlévá do Belfalaské zátoky, odkud vyplouvali elfové z. Lórienu. Ani Nimrodel, ani Amroth se však nikdy nevrátili.

Vypráví se, že měla domek ve větvích stromu poblíž vodopádu; bývalo totiž zvykem elfů z Lórienu sídlit ve stromech a možná že je to tak dosud. Proto se jim říkalo Galadhrim, Stromový lid. V hloubi jejich lesa jsou stromy obrovské. Lesní lid nedoloval v zemi jako trpaslíci ani nebudoval kamenné pevnosti, dokud nepřišel Stín."

"V těchto pozdních časech je bezpečnější bydlet ve stromech než sedět na zemi," řekl Gimli. Podíval se přes říčku na cestu vedoucí zpátky do Rmutného dolu a pak vzhůru na střechu z temných větví.

"V tvých slovech se skrývá dobrá rada, Gimli," řekl Aragorn "Dům si postavit nemůžeme, ale uděláme to dnes v noci jako Galadhrim a budeme hledat útočiště v korunách stromů, pokud to půjde. Už jsme tu stejně seděli u cesty déle, než je moudré."

 

Družina teď odbočila do stínu hlubokého lesa a vydala se proti toku horské říčky dál od Stříberky. Nedaleko vodopádů našli skupinu stromů. Některé se nakláněly nad říčkou. Jejich veliké šedé kmeny byly mohutné, výšku však nebylo možno odhadnout.

"Vyšplhám nahoru," řekl Legolas. "Mezi stromy jsem doma, ať u kořenů nebo ve větvích, ačkoli tyhle stromy znám jen jako jméno z písní. Říká se jim mellyrn a právě na nich jsou ty žluté květy, ale ještě jsem nikdy po žádném nešplhal. Teď uvidím, jaký mají tvar a jak rostou."

"Budou to muset být náramné stromy," řekl Pipin, "aby na nich mohl spát někdo jiný než ptáci. Já neumím spát na bidýlku!"

"Tak si vyhrab díru v zemi," řekl Legolas, "jestli je to u vás obvyklejší. Ale budeš muset hrabat hluboko a rychle, jestli se chceš schovat skřetům." Lehce vyskočil od země a chytil se větve, která vyrůstala z kmene vysoko nad jeho hlavou. Sotva se na ní zhoupl, shora ze stínu větví náhle promluvil hlas.

"Daro!" řekl velitelsky a Legolas překvapením a leknutím spadl na zem. Přikrčil se ke kmeni stromu. "Stůjte!" zašeptal ostatním. "Nehýbejte se a nemluvte!"

Nad hlavou se jim ozval tichý smích a pak promluvil jiný hlas elfí řečí. Frodo příliš nerozuměl, o čem se mluví, protože jazyk, kterým mezi sebou mluvili lesní elfové na východě, se nepodobal západnímu. Legolas vzhlédl a odpověděl touž řečí.

"Kdo jsou a co říkají?" ptal se Smíšek.

"Jsou to elfové," řekl Sam. "Copak neslyšíte jejich hlasy?"

"Ano, jsou to elfové," řekl Legolas; "a říkají, že dýcháte tak hlasitě, že by nás mohli potmě postřílet." Sam si rychle přikryl ústa dlaní. "Říkají ale také, že se nemusíte bát. Vědí o nás už dlouho. Slyšeli můj hlas na druhé straně Nimrodel a poznali, že jsem jejich příbuzný ze Severu, a proto nám nebránili přejít. Pak slyšeli mou píseň. Teď nás zvou, abychom s Frodem vylezli nahoru; zřejmě už o něm a o naši výpravě něco slyšeli. Prosí, aby ostatní trochu počkali a hlídali pod stromem, než se rozhodnou, co udělat."

 

Ze stínu se spustil žebřík: byl ze stříbřitě šedého lana, které se ve tmě třpytilo, a přestože vypadalo křehce, ukázalo se, že unese několik lidí. Legolas rychle vyběhl nahoru a Frodo pomalu následoval; za ním lezl Sam a snažil se nedýchat nahlas. Větve mallornu vyrůstaly od kmene téměř rovně a pak se ohýbaly vzhůru; u vrcholku se však hlavní kmen dělil v korunu z mnoha větví a mezi nimi našli postavenou dřevěnou plošinu neboli podlaž, jak se tehdy takovým věcem říkávalo; elfové jí nazývali talan. Dostat se na ni bylo možno kruhovým otvorem uprostřed, jímž procházel žebřík.

Když se Frodo konečně vysoukal na podlaž, našel tam Legolase, jak sedí s třemi dalšími elfy. Byli oblečeni v stínové šedi, a dokud se nepohnuli, nebylo je mezi větvemi vidět. Vstali a jeden z nich odkryl lampičku, jež vydávala útlý stříbrný paprsek. Pozvedl ji a zadíval se do tváře Frodovi a Samovi. Pak opět světlo zakryl a uvítal je svou elfí řečí. Frodo mu se zadrháváním odpověděl.

"Vítejte!" řekl pak elf znovu a pomalu Obecnou řečí. "Málokdy užíváme jiného jazyka než vlastního, přebýváme teď totiž v srdci hvozdu a nejednáme rádi s jinými národy. I naši příbuzní na Severu jsou teď od nás odloučeni. Někteří z nás ovšem stále chodí do světa zjišťovat, co se děje, a pozorovat naše nepřátele a mluví jazyky jiných zemí. Jsem jeden z nich. Jmenuji se Haldir. Moji bratři Rúmil a Orofin váš jazyk téměř neznají.

Slyšeli jsme však zvěst o vašem příchodu, protože Elrondovi poslové míjeli Lórien, když se vraceli domů přes Rmutné schody. Neslyšeli jsme o - hobitech neboli půlčících už drahně let a neviděli jsme, že ještě žijí ve Středozemi. Nevypadáte zle! A protože přicházíte s elfem z našeho rodu, jsme ochotni vám pomoci, jak žádal Elrond; ačkoli nemáme ve zvyku provádět cizince přes naší zemi. Dnes v noci ale musíte zůstat tady. Kolik vás je?"

"Osm," řekl Legolas. "Já, čtyři hobiti a dva muži, z nichž jeden je Aragorn, Přítel elfů z lidu Západní říše."

"Jméno Aragorna, syna Arathornova, je v Lórienu známé," řekl Haldir, "a je v přízni u Paní. Všechno je tedy v pořádku. Ale jmenoval jsi jen sedm."

"Osmý je trpaslík," řekl Legolas.

"Trpaslík!" řekl Haldir. "To není dobré. S trpaslíky se už od Temných času nestýkáme. Nesmějí k nám. Nemohu ho nechal projít."

"Ale vždyť je z Osamělé hory, z Dáinova věrného lidu, a přátelí se s Elrondem," řekl Frodo. "Elrond ho sám vyvolil za člena Družiny a celou cestu byl statečný a věrný."

Elfové se spolu začali tiše domlouvat a vyptávali se Legolase svým vlastním jazykem. "Tedy dobrá," řekl nakonec Haldir. "Uděláme to, i když neradi. Jestliže ho Aragorn a Legolas budou střežit a odpovídat za něho, smí projít; ale musí jít přes Lothlórien se zavázanýma očima.

Ale nesmíme už dál povídat. Vaši lidé nesmějí zůstat na zemi. Střežíme řeky od té doby, co jsme před řadou dní viděli, jak jde silný oddíl skřetů na sever k Morii. Na pokrajích lesa vyjí vlci. Jestliže jste opravdu přišli z Morie, nebezpečí nemůže být daleko za vámi. Zítra musíte časně dál. Čtyři hobiti vylezou sem a zůstanou s námi - jich se nebojíme! Na vedlejším stroměje ještě jeden talan. Tam se musejí uchýlit ostatní. Ty, Legolasi, nám za ně budeš odpovídat. Zavolej nás, kdyby bylo něco v nepořádku! A nespouštěj oči z toho trpaslíka!"

 

Legolas ihned slezl ze žebříku, aby vyřídil Haldirův vzkaz, a brzy nato se na vysokou podlaž vydrápali Smíšek a Pipin. Byli udýchaní a vypadali nemálo poděšeně.

"Tumáš!" funěl Smíšek. "Dotáhli jsme vám sem i vaše pokrývky. Naše ostatní zavazadla schoval Chodec do hluboké návěje listí."

"Nemuseli jste brát svá břemena," řekl Haldir. "V zimě bývá v korunách stromů zima, ačkoli dnes večer vane jižní vítr, ale máme pro vás jídlo a pití, které zaženou noční chlad, a kožešin a plášťů máme nazbyt."

Hobiti s radostí přijali tuto druhou (a mnohem lepší) večeři. Pak se teple zabalili nejen do kožešinových plášťů elfů, ale i do vlastních pokrývek a snažili se usnout. Ale přestože byli celí umoření, jen Sam usínal bez nesnází. Hobiti nemají rádi výšky a nespí v poschodí, ani když nějaké mají. Podlaž jim jako ložnice vůbec nebyla po chuti. Neměla zdi, ba ani zábradlí, jen na jedné straně byla lehká pletená zástěna, která se dala přesunovat podle větru.

Pipin ještě chvíli povídal. "Doufám, že se neskutálím, jestli vůbec usnu," říkal.

"Jak jednou usnu," řekl Sam, "budu spát, ať se skutálím nebo ne. A čím míň řečí, tím dřív usnu, jestli mi rozumíte."

Frodo chvíli ležel, nespal a hleděl na hvězdy, prosvítající bledou střechou chvějivého listí. Sam vedle něho dávno pochrupoval, než se jemu podařilo zavřít oči. Matně viděl šedé obrysy dvou elfů, jak nehybně sedí, objímajíce si kolena, a šeptem rozmlouvají. Třetí sestoupil na pozorovatelnu v dolejších větvích. Nakonec Frodo, ukolébán větrem ve větvích nad sebou a sladkým šepotáním vodopádů Nimrodel dole, usnul a myslí mu táhla Legolasova píseň.

Pozdě v noci se probudil. Ostatní hobiti spali. Elfové byli pryč. Srpek měsíce se mdle leskl mezi listím. Vítr ustal. Nedaleko zaslechl hrubý smích a dupot mnoha nohou. Zařinčel kov. Zvuky zvolna utichaly a zdálo se, že se vzdalují k jihu, do hloubi lesa.

V otvoru podlaze se náhle objevila hlava. Frodo se v úleku posadil a viděl, že je to elf v šedé kápi. Podíval se směrem k hobitům.

"Co je?" řekl Frodo.

"Skiriti," sykl elf a vyhodil na podlaž stočený žebřík.

"Skřeti!" řekl Frodo. "Co dělají?" Ale elf byl pryč.

Už se neozvalo nic. I listí mlčelo a jako by ztichl i vodopád. Frodo seděl a třásl se ve svých pokrývkách. Byl vděčný za to, že je skřeti nezastihli na zemi, cítil však, že stromy sice skýtají úkryt, ale příliš nechrání. Skřeti jsou prý na stopě ostří jako honící psi a umějí i šplhat. Vytasil Žihadlo: blýskalo a třpytilo se jako modrý plamen; pak pomalu haslo, až opět zmatnělo. Přestože meč pohasl, neopustil Froda pocit bezprostředního nebezpečí, naopak spíše zesílil. Vstal a doplazil se k otvoru a za hleděl se dolů. Byl si téměř jist, že dole u paty stromu slyší kradmé pohyby.

Elfové to nebyli; lesní národ byl totiž v pohybu zcela nehlučný. Pak zaslechl slabý zvuk jako čenichání; zdálo se, že cosi škrábe po kůře stromu. Upjal zrak dolů do tmy a zatajil dech.

Něco pomalu šplhalo a bylo slyšet dech, jako by sykal přes zaťaté zuby. Pak spatřil Frodo těsně u kmene dvojici bledých očí, které se blížily. Zarazily se a bez mrkání zíraly nahoru. Náhle se odvrátily, okolo kmene sklouzla stínová postava a zmizela.

Vzápětí rychle šplhal větvemi vzhůru Haldir. "Bylo tu ve stromech něco, co jsem ještě neviděl," řekl. "Skřet to nebyl. Uteklo to, sotva jsem se dotkl kmene. Vypadalo to ostražitě a zřejmě to umělo lézt po stromech, jinak bych byl myslel, že je to jeden z vás hobitů.

Nestřílel jsem, protože jsem nechtěl žádný rozruch; nemůžeme se odvážit bitvy. Prošla tudy silná družina skřetů. Překročili Nimrodel - šlapali svýma proklatýma nohama v té čisté vodě! - a šli dál po staré cestě podle řeky. Zdálo se, že něco vyčenichali, a chvílí prohledávali půdu u místa, kde jste se zastavili. Tři jsme se nemohli postavit stovce, a tak jsme šli napřed a všelijak měnili hlasy a zaváděli jsme je do lesa.

Orofin spěchal zpátky k našim sídlištím, aby varoval náš lid. Nikdo těch skřetů víckrát z Lórienu nevyjde. A než padne zítřejší noc, bude se na severní hranici skrývat mnoho elfů. Jakmile se rozední, musíte se ale vydat na jih."

Od východu přišel bledý den. Jak světla přibývalo, prolínalo žlutým listím mallornu a hobitům se zdálo, že svítí časné slunce chladného letního jitra. Bledě modré nebe nahlíželo mezi rozhoupanými haluzemi. Když se Frodo díval otvorem na jižní straně podlaže, spatřil údolí Stříběrky, které se podobalo moři plavého zlata lehce zčeřeného větrem.

Bylo pořád ještě časné a chladné jitro, když Družina opět vyrazila, teď pod vedením Haldira a jeho bratra Rúmila. "Sbohem, sladká Nimrodel!" zvolal Legolas. Frodo se ohlédl a mezi šedými pni stromů spatřil záblesk bílé pěny. "Sbohem," řekl. Zdálo se mu, že už nikdy neuslyší vodu tak krásně zvučet, věčně splétat nespočetné tóny v nekonečně proměnlivou hudbu.

Vrátili se na stezku, jež vedla dál po západním břehu Stříberky, a kus ji sledovali směrem na jih. V hlíně byly otisky skřetích nohou. Záhy však Haldir odbočil mezi stromy a zastavil se na břehu řeky v jejich stínu.

"Tamhle za vodou je jeden z mého lidu," řekl. "i když ho možná nevidíte." Zahvízdal tiše jako pták, a z hustého mlází vystoupil elf oděný v šedém, ale se shozenou kápí; vlasy se mu v jitřním slunci leskly jako zlato. Haldir umně vrhl přes proud kotouč šedého lana, elf je zachytil a přivázal konec ke stromu u břehu.

"Celebrant už má tady silný proud, jak vidíte," řekl Haldir, "a je rychlá, hluboká a velmi studená. Tak daleko na severu do ní nevstupujeme, pokud nemusíme. Při dnešní ostražitosti však nestavíme mosty. Přecházíme takto. Pojďte za mnou!" Upevnil svůj konec lana kolem jiného stromu a pak po něm lehce přeběhl přes řeku a zpátky jako po cestě.

"Já po téhle cestě přejít mohu," řekl Legolas, "ale ostatní to umění neznají. Nezbývá jim než plavat?"

"Ne!" řekl Haldir. "Máme ještě dvě lana. Upevníme je nad sebou, jedno ve výši ramen, jedno v poloviční výšce, a když se jich cizinci budou držet, budou moci opatrně přejít."

Když byl zbudován tento křehký můstek, Družina přešla; někteří opatrně a pomalu, jiní snáze. Z hobitů se nejlépe osvědčil Pipin, protože měl jistou chůzi; přešel rychle a držel se jen jednou rukou. Oči však upíral na břeh před sebou a dolů se nedíval. Sam se šoural, pevně svíral lano a hleděl dolů do bledé vířící vody, jako by to byla horská propast.

Úlevou vydechl, když byl na druhé straně. "Pořád se uč! Jak říkával náš Kmotr, I když myslel zahradnictví, a ne spaní na bidýlku po ptačím způsobu ani chození po provaze po pavoučím způsobu. Takhle nevyváděl ani můj strejda Andy!"

Když se posléze celá Družina shromáždila na východním břehu Stříberky, elfové odvázali lana a dvě svinuli. Rúmil, který zůstal na druhé straně, stáhl zpátky poslední, hodil si je přes rameno, zamával a odešel zpátky k Nimrodelu držet stráž.

"Teď jste, přátelé," řekl Haldir, "vstoupili do Naith Lorienu, neboli jak byste řekli Bodce, protože je to území, které leží jako hlavice kopí mezi rameny Stříberky a Velké Anduiny. Nedovolujeme žádným cizincům, aby vyzkoumali tajemství Naithu. Opravdu málokdo sem smí vůbec vstoupil. Podle dohody tady zaváži oči trpaslíkovi Gimlimu. Ostatní mohou jít nějaký čas volně, dokud nebudeme blíže našich sídel dole v Egladilu, v cípu mezi vodami."

Gimlimu se to vůbec nezamlouvalo. "Dohodu jste uzavřeli bez mého souhlasu," řekl. "Nebudu chodit se zavázanýma očima jako žebrák nebo vězeň. Můj lid nikdy nejednal se služebníky Nepřítele. Ani elfům jsme neublížili. Není o nic pravděpodobnější, že bych vás zradil já než Legolas nebo kterýkoli jiný z mých společníků."

"Nepochybuji o tom," řekl Haldir. "Je to ovšem náš zákon. Nejsem pánem zákona a nemohu jej odsunout stranou. Udělal jsem dost, když jsem ti dovolil překročil Celebrant."

Gimli byl zatvrzelý. Pevně se rozkročil a položil ruku na topůrko své sekery. "Půjdu dál jako svobodný," řekl, "nebo se vrátím a budu hledat cestu domů, kde o mne vědí, že je na mé slovo spolehnutí, i kdybych měl zahynout sám v pustině."

"Nemůžeš jít zpátky," řekl Haldir stroze. "Když už jsi došel tak daleko, musíš být předveden před Pána a Paní. Ti tě budou soudit, a buď tě zadrží, nebo ti dovolí chodit volně, jak sami budou chtít. Řeky už znovu překročit nemůžeš a za tebou jsou teď tajné stráže, jimiž nemůžeš projít. Zabili by tě dřív, než bys je uviděl."

Gimli vytáhl sekeru. Haldir a jeho společník napjali luky. "Zatracení trpaslíci a jejich tvrdohlavost," řekl Legolas.

"No tak!" řekl Aragorn. "Mám-li vést Družinu, musíte dělat, co vám řeknu. Pro trpaslíka je tvrdé, aby byl takto vyčleněn. Dáme si zavázat oči všichni, i Legolas. To bude nejlepší, i když cesta bude pomalá a nezáživná."

Gimli se najednou zasmál. "To bude veselý průvod bláznů! Povede nás Haldir na provázku jako pes slepé žebráky? Ale já budu spokojen, když jenom tuhle Legolas bude se mnou sdílet slepotu."

"Já jsem elf, a k tomu jejich příbuzný," řekl Legolas, a teď se rozhněval on.

"Tak, a můžeme volat - zatracení tvrdohlaví elfové!" řekl Aragorn. "Ale celé Družině se povede stejně. Zavaž nám oči, Haldire!"

"Budu žádat zadostiučinění za každý pád a odražený palec, jestli nás nepovedeš dobře," řekl Gimli, když mu uvázali kus látky přes oči.

"Nebudeš mít proč žádat," řekl Haldir. "Povedu vás dobře a pěšiny jsou hladké a rovné."

"Jsou to dnes bláznivé časy!" řekl Legolas. "Všichni jsme tady nepřátelé jednoho Nepřítele, a přece musím chodit poslepu, když slunce vesele svítí pod zlatým listím v lese!"

"Snad to vypadá bláznivě," řekl Haldir. "Moc Temného pána se skutečně neukazuje v ničem tak zřetelně jako v odcizení, které rozděluje ty, kdo dosud stojí proti němu. Přesto ve světě mimo Lothlórien, snad kromě Roklinky, nalézáme tak málo víry a důvěry, že se neodvažujeme vlastní důvěřivostí ohrozit svou zemi. Žijeme teď na ostrově mezi mnoha nebezpečími a ruce míváme častěji na tětivě než na strunách harfy.

Dlouho nás chránily řeky, ale ty už nejsou bezpečnou ochranou. Stín se totiž okolo nás proplížil na sever. Někteří mluví o odchodu, ale na to, zdá se, je už pozdě. V horách na západě se množí zlo, na východě jsou pustiny plné Sauronových stvůr a proslýchá se, že už nemůžeme bezpečně přecházet na jih přes Rohan; a ústí Velké řeky střeží nepřítel. I kdybychom dokázali dojít na mořské pobřeží, už bychom tam nenašli útočiště. Říká se, že pořád existují přístavy Vznešených elfů, ale ty jsou daleko na sever a na západ, za zemí půlčíků. Kde to je, to ví možná Pán a Paní, ale ne já."

"Měl bys aspoň tušil, když jsi viděl nás," řekl Smíšek. "Elfí přístavy jsou na západ od mé země. Kraje, kde žijí hobiti."

"Šťastný hobití národ, že žije tak blízko mořského pobřeží!" řekl Haldir. "Už velmi dlouho je žádný z mého lidu nespatřil, a přece na ně vzpomínáme v písních. Vypravuj mi cestou o těch přístavech."

"Nemohu," řekl Smíšek. "Nikdy jsem je neviděl. Předtím jsem nikdy nevyšel ze své země. A kdybych věděl, jaký je venku svět, myslím, že bych odtamtud nedokázal odejít."

"Ani abys spatřil krásný Lothlórien?" řekl Haldir. "Svět je skutečně plný nebezpečí a je v něm spousta temných míst, ale pořád je ještě mnoho krásného, a přestože láska se dnes ve všech zemích mísí se zármutkem, snad tím jen roste.

Někteří mezi námi zpívají, že se Stín stáhne a zase bude mír. Já ale nevěřím, že svět kolem nás ještě někdy bude jako zastara, že slunce bude svítit jako dřív. Bojím se, že pro elfy to bude znamenat jen příměří, během něhož budou moci bez překážek odplout přes Moře a navždy opustit Středozem. Škoda mého milovaného Lothlórienu! Byl by to ubohý život v zemi, kde nerostou mallorny. Jestli však jsou mallorny za Velkým mořem, to neřekl nikdo."

Zatímco takto rozmlouvali, Družina šla zvolna v zástupu po lesních pěšinách, vedena Haldirem, zatímco druhý elf šel vzadu. Cítili, že mají pod nohama rovnou a měkkou půdu, a po chvíli kráčeli uvolněněji, bez obavy, že se zraní nebo upadnou. Když byl připraven o zrak, zjistil Frodo, že se mu zbystřil sluch a ostatní smysly. Cítil vůni stromů a sešlapané trávy. Slyšel nejrůznější tóny v šelestu listí nad hlavou, řeku, jak si šeptá v dálce napravo, a tenké jasné hlásky ptáků na obloze. Cítil slunce na tváři a na rukou, když procházeli mýtinami.

Sotva stoupl na protější břeh Stříberky, zmocnil se ho zvláštní pocit a prohluboval se, jak kráčel do hloubi Naithu: zdálo se mu, že překročil most v čase do zákoutí Starých časů a kráčí světem, který už neexistuje. V Roklince byly vzpomínky na pradávné věci; v Lórienu pradávné věci dosud žily v denním světě. Slyšeli tady o zlu a spatřili je, poznali bolest; elfové se báli vnějšího světa a nedůvěřovali mu; na pomezí lesa vyli vlci. Na zemi Lórien však neležel žádný stín.

 

Celý den pochodovala Družina, až ucítili, že přichází chladný večer, a zaslechli časný noční vítr ševelit mezi listím. Pak si odpočinuli a spali bez obav na zemi; jejich průvodci jim totiž nedovolili rozvázat si oči a šplhat nemohli. Ráno šli dál a nechvátali. V poledne se zastavili a Frodo si uvědomil, že vyšli na jasné slunce. Vtom kolem sebe uslyšel množství hlasů.

Nehlučně dorazilo pochodující vojsko elfů; spěchali na severní hranice, bránit je proti možnému útoku z Morie, a přinášeli zprávy. Část jich Haldir oznámil. Skřetí vetřelci byli napadeni ze zálohy a skoro všichni pobiti, zbylí prchají na západ k horám a jsou pronásledováni. Bylo spatřeno také zvláštní stvoření, které běželo s ohnutými zády a rukama u země jako zvíře, a přece se zvířeti nepodobalo. Nedalo se chytit a elfové na ně nestříleli, protože nevěděli, jestli je dobré nebo zlé. Pak zmizelo po proudu Stříberky k jihu.

"A také," řekl Haldir, "mi přinesli poselství od Pána a Paní Galadhrim. Máte jít všichni svobodně, i trpaslík Gimli. Zdá se, že Paní zná každého člena Družiny. Možná že došly nové zprávy z Roklinky."

Nejprve sundal pásku z očí Gimlimu. "Prosím za prominutí!" řekl a hluboce se uklonil. "Pohleď teď na nás přátelským okem! Dívej se a buď rád, protože jsi první trpaslík od Durinových časů, který spatřil Naith Lórien."

Když konečně rozvázali oči Frodovi, vzhlédl, a zastavil se mu dech. Stáli na otevřené planině. Nalevo čněl veliký pahorek porostlý trávníkem zeleným jako jara za Starých časů. Na něm jako dvojitá koruna rostly dva kruhy stromů: vnější měly sněhobílou kůru a byly bezlisté, ale krásné ve své souměrné nahotě; uvnitř byly vysoké mallorny dosud oděné plavým zlatem. Vysoko ve větvích obrovitého stromu, který stál uprostřed, prosvítala bílá podlaž. U pat stromů a po celém zeleném návrší byla tráva poseta drobnými zlatými kvítky jako hvězdičkami. Mezi nimi se na útlých stoncích klonily jiné květiny, bílé a světlounce zelené: třpytily se jako mlha v živém odstínu trávy. Obloha nahoře byla celá modrá a odpolední slunce hřálo kopec a pod stromy vrhalo dlouhé zelené stíny.

"Podívejte se! Přišli jste k Cerin Amrothu," řekl Haldir. "To je srdce pradávné říše, jak bývala kdysi, a zde je Amrothův pahorek, kde stával za šťastnějších dnů jeho vysoký dům. Stále zde v nevadnoucí trávě kvetou zimní květy: žlutý elanor a bledý nifrodil. Chvíli tu pobudeme a do města Galadhrim přijdeme za šera."

 

Ostatní zalehli do voňavé trávy, ale Frodo zůstal chvíli stát ztracen v úžasu. Zdálo se mu, že prošel vysokým oknem, jež vede do zaniklého světa. Leželo tu světlo, pro které v jeho řeči nebylo jména. Všechno, co viděl, mělo krásné tvary a ty vypadaly zřetelné, jako by je kdosi vymyslil a načrtl v okamžiku, kdy Frodovi odkryli oči, a přitom starodávné, jako by trvaly od věků. Viděl barvy, jež všechny znal, zlatou a bílou a modrou a zelenou, byly však svěží a ostré, jako by je v tu chvíli spatřil poprvé a nacházel pro ně nová a podivuhodná jména. Tady nemohlo v zimě ničí srdce tesknit po létě nebo po jaře. Na ničem, co na zemi rostlo, nebylo vidět kaz nebo chorobu nebo znetvoření. Země Lórien byla bez poskvrny.

Otočil se a viděl, že Sam stojí vedle něho se zmateným výrazem a rozhlíží se a protírá si oči, jako by si nebyl jist, jestli bdí. "Je přece sluníčko a jasný den," řekl. "Myslel jsem, že elfové jsou samý měsíček a hvězdičky, ale tohle je elfštější než všechno, o čem jsem kdy slyšel. Mám pocit, že jsem vevnitř v písničce, jestli mi rozumíte."

Haldir na ně pohlédl a zdálo se, že skutečně chápe jak myšlenku, tak slova. Usmál se. "Cítíte moc Paní Galadhrim," řekl. "Chtěli byste se mnou vystoupit nahoru na Cerin Amroth?"

Následovali ho, když zlehka stoupal travnatým svahem. Ačkoli Frodo šel a dýchal a kolem se chvěly živé listy a květiny větrem, který i jemu ovíval tvář, měl pocit, že je v zemi mimo čas, jež nebledne a nemění se a neupadá v zapomnění. Až odejde a bude zpátky ve vnějším světě, poutníček Frodo z Kraje se bude pořád procházet po trávě mezi elanory a nifrodily v překrásném Lothlórienu.

Vstoupili do kruhu bílých stromů. Tu na Cerin Amroth zavál jižní vítr a zavzdychal ve větvích. Frodo stanul a zdaleka uslyšel veliké moře na plážích, jež dávno utonuly, a křik mořských ptáků, jejichž rod na této zemi dávno vyhynul.

Haldir šel dál a teď už šplhal na vysokou podlaž. Když se Frodo chystal lézt za ním, položil ruku na strom vedle žebříku: ještě nikdy si tak náhle a ostře neuvědomil povrch a strukturu kůry stromu a život uvnitř. Pocítil rozkoš ze dřeva a z jeho doteku; ne jako lesník nebo tesař, byla to rozkoš ze živoucího stromu samotného.

Když nakonec vkročil na vysokou plošinu, Haldir ho uchopil za ruku a obrátil k jihu. "Nejdřív se podívej sem!" řekl.

Frodo pohlédl a spatřil ještě dosti vzdálené návrší s mnoha mohutnými stromy, anebo město se zelenými věžemi: nemohl říci, co to vlastně je. Zdálo se mu, že odtud vychází moc a světlo, které vládnou celé této zemi. Náhle zatoužil rozletět se jako pták a spočinout v zeleném městě. Pak se podíval na východ a viděl, jak celá země Lórien ubíhá k bledé, pableskující Anduině, Velké řece. Zdvihl oči přes řeku, a všechno světlo zhaslo a byl opět ve světě, který znal. Za řekou vypadala země plochá a prázdná, beztvará a neurčitá, až v dáli se opět zvedala jako temná a ponurá stěna. Slunce, jež leželo na Lothlórienu, nemělo moc projasnit stín oné daleké výšiny.

"Tam leží pevnost jižního Temného hvozdu," řekl Haldir. Je zahalena lesem z tmavých jedlí. Stromy tam spolu zápasí a jejich větve hniji a usychají. Uprostřed stojí na kamenné výšině Dol Guldur, kde dlouho přebýval skrytý Nepřítel. Bojím se, že je už zase obydlen, a sedminásobnou mocí. Často nad ním v posledním čase visívá černý mrak. Tady nahoře můžeš vidět dvě moci, které stojí proti sobě a stále v myšlenkách zápolí. Světlo vidí až do srdce temnoty, kdežto jeho vlastní tajemství nebylo odhaleno. Zatím." Odvrátil se a rychle sešplhal a oni za ním.

Na úpatí pahorku našel Frodo Aragorna, jak stojí nehybně, mlčky jako strom; v ruce držel drobný zlatý kvítek elanoru a v očích měl jas. Byl ponořen v jakési krásné vzpomínce, a když se na něho Frodo díval, chápal, že vidí něco, co se kdysi stalo právě na tomto místě. Chmurné roky byly totiž sňaty z Aragornovy tváře a zdálo se, že je oblečen bíle jako mladý, urostlý a krásný šlechtic, a elfím jazykem cosi říkal někomu, koho Frodo nemohl vidět. "Arwen vanimelda, namarië!" řekl a pak se zhluboka nadechl, vrátil se ze zahloubání, pohlédl na Froda a usmál se.

"Tady je srdce elfího království na zemi," řekl, "a tady zůstane navždy mé srdce, leda by za temnými cestami, jimiž ještě musíme oba projít, čekalo světlo. Pojď se mnou!" Vzal Froda za ruku a opustil pahorek Cerin Amroth a víckrát se tam živ nevrátil.