PRSTEN PUTUJE K JIHU

Ještě ten den se všichni hobiti sešli v Bilbově pokoji. Smíšek a Pipin byli pobouřeni, že se Sam proplížil do Rady a byl vyvolen Frodovi za společníka.

"To je krajně nespravedlivé," řekl Pipin. "Místo aby ho vyhodil a dal do okovů, Elrond ho za tu jeho drzost odmění!"

"Odmění!" řekl Frodo. "Neumím si představit přísnější trest. Nevíš, co mluvíš: odsouzení k téhle beznadějné výpravě je pro tebe odměna? Včera se mi zdálo, že můj úkol skončil a že tu budu moci odpočívat - nadlouho, možná navždycky."

"Nedivím se," řekl Smíšek, "a přál bych ti to. Jenže my závidíme Samovi, a ne tobě. Když ty musíš jít, bude to trest, když někdo z nás bude muset zůstat, třeba i v Roklince. Prošli jsme s tebou kus cesty a zažili všelijaké časy. Chceme jít dál."

"Tak jsem to myslel," řekl Pipin. "My hobiti bychom měli držet pohromadě, a to taky budeme. A já půjdu, ledaže by mě uvázali na řetěz. Musí s vámi přece jít někdo, kdo má rozum."

"Potom určitě nevyberou tebe. Peregrine Brale," řekl Gandalf, nahlížeje oknem, které bylo nízko nad zemí. "Ale zbytečně si děláte starosti. Ještě se nic nerozhodlo."

"Nic se nerozhodlo!" vykřikl Pipin. "Tak co jste celý čas dělali? Vždyť jste tam byli zavření několik hodin."

"Povídali jsme," řekl Bilbo. "Povídalo se hodně a každého čekalo nějaké překvápko. I náš starý Gandalf dostal. Myslím, že Legolasova novinka o Glumovi ho sebrala, i když to nedal najevo."

"To se mýlíte," řekl Gandalf. "Nedával jste pozor. Už jsem o tom slyšel od Gwaihira. Jestli to chcete vědět, tak jediné překvápko, jak říkáte, jste byl vy a Frodo; a já jediný překvapen nebyl."

"No dobře," řekl Bilbo, "zkrátka nerozhodlo se nic víc, než že půjde chudák Frodo a Sam. Celý čas jsem se bál, že to tak dopadne, jestli nepošlou mne. Ale podle mého jich Elrond pošle pěkných pár, až se sejdou zprávy. Už vyjeli, Gandalfe?"

"Ano," řekl Gandalf. "Už vyslali nějaké zvědy. Zítra půjdou další. Elrond vysílá elfy a ti budou mluvit s Hraničáři a možná i s Thranduilovým lidem v Temnem hvozdu. A Aragorn šel s Elrondovými syny. Budeme musel vyčistit kraj široko daleko, než se do něčeho dáme. Tak buď rád, Frodo! Asi se tu ještě zdržíš."

"No jo!" řekl Sam mrzutě. "Počkáme si pěkně na zimu."

"Nedá se nic dělat," řekl Bilbo. "Je to trochu i tvoje vina, Frodíku: mermomocí jsi čekal na moje narozeniny. Dost podivně jsi je uctil, to ti řeknu. Já bych si ten den nevybral, abych pustil Sáčkovské do Dna pytle. Ale tu to máš: do jara teď čekat nemůžeš a jít taky nemůžeš, dokud nepřijdou zprávy.

 

Když kouše zima lezavá,

i kámen mrazem pukává,

černá je tůň a holý strom,

zlé putovat je v čase tom.

 

Ale obávám se, že zrovna to tě čeká."

"Také se obávám," řekl Gandalf. "Nemůžeme vyrazit, dokud nebudeme vědět, jak je to s Jezdci."

"Já myslel, že všichni zahynuli v povodni," řekl Smíšek.

"Takhle Prstenové přízraky nezničíš," řekl Gandalf. "Mají v sobě moc svého pána a stojí a padají s ním. Doufáme, že všichni přišli o koně i o přestrojení, a tak jsou načas méně nebezpeční, musíme to ale zjistit spolehlivě. Zatím by ses měl pokusit zapomenout na své trápení. Frodo. Nevím, jestli ti mohu nějak pomoci, ale pošeptám ti něco do ouška. Kdosi říkal, že by s vámi měl jít někdo, kdo má rozum. Měl pravdu. Myslím, že půjdu s tebou."

Frodo se nad tím sdělením tak rozjásal, že Gandalf seskočil z okenní římsy, na níž seděl, sňal klobouk a uklonil se. "Říkal jsem jen, že myslím, že půjdu. Zatím na nic nespoléhej. V té věci bude mít slovo i Elrond a tvůj přítel Chodec. Což mi připomíná, že potřebuji mluvil s Elrondem. Abych šel."

"Jak dlouho myslíš, že se tu zdržíme?" řekl Frodo Bilbovi, když byl Gandalf pryč.

"Ani nevím. V Roklince nedovedu počítat dny," řekl Bilbo. "Ale myslím, že dost dlouho. Můžeme si spolu krásně popovídat. Co kdybys mí pomohl s mou knihou a začal s druhou? Vymyslel jsi nějaký závěr?"

"Ano, několik a všechny jsou temné a nepříjemné," řekl Frodo.

"Tak to ne!" řekl Bilbo, "Knihy mají končit dobře. Jak by se ti líbilo: A všichni se usadili a žili od té doby spolu šťastně?"

"Docela dobře, jestli k tomu někdy dojde," řekl Frodo.

"Jo!" řekl Sam. "A kde budou žít? To bych rád věděl."

 

Hobiti si ještě chvíli povídali a přemýšleli o minulé cestě a o nebezpečích před sebou; Roklinka však měla tu vlastnost, že jim zanedlouho očistila mysl od strachu a úzkosti. Budoucnost, dobrá či zlá, nebyla zapomenuta, ale neměla žádnou moc nad přítomností. Zdraví a naděje v nich sílily a byli spokojeni s každým dnem, když přišel, a těšili se z každého jídla, slova i písně.

Dny tedy uplývaly, svítala krásná a jasná jitra a následovaly čiré a chladné večery. Podzim se však rychle skláněl, zlaté světlo pomalu vybledlo v bledé stříbro a z nahých stromů opadaly poslední váhavé listy. Studený vítr začal vát od Mlžných hor k východu. Měsíc lovců se kulatil na noční obloze a zahnal na útěk všechny menší hvězdy. Hluboko na jihu však rudě zářila jedna hvězda. Zatímco měsíce opět ubývalo, zářila každou noc jasněji a jasněji. Frodo ji viděl z okna, jak hluboko v nebesích plane podobna číhavému oku, které žhne nad stromy na okraji dolu.

 

Hobiti byli v Elrondově domě už téměř dva měsíce, listopad odešel s posledními zbytky podzimu a už i prosinec míjel, když se začali vracet zvědové. Někteří byli na severu v Obrovištích nad prameny Mšené; jiní byli na západě a s pomocí Aragorna a Hraničářů propátrali kraje hluboko po proudu Šeravy až k Tharbadu, kde stará Severní cesta křižovala řeku u zřícenin města. Mnozí šli na východ a na jih; a někteří z nich překročili hory a vstoupili do Temného hvozdu, zatímco jiní zlezli průsmyk u pramene Kosatcové řeky a dali se Divočinou přes Kosatcová pole, až nakonec dospěli do Radagastovy staré vlasti Rhosgobelu. Radagast tam nebyl; vraceli se vysokým průsmykem zvaným Rmutné schody. Poslední se vrátili Elrondovi synové Elladan a Elrohir; podnikli velikou výpravu po proudu Stříberky do jedné podivuhodné země, avšak o své cestě nechtěli mluvit s nikým, jen s Elrondem.

V žádné oblastí nenarazili poslové na stopy ani na zprávy o Jezdcích nebo o jiných služebnících Nepřítele. Ani od orlů z Mlžných hor nedostali zprávy. Gluma nikdo neviděl a neslyšel; draví vlci se však stále sbírali a opět lovili vysoko proti proudu Velké řeky. Tři z černých koní se našli utonulí u zaplaveného Brodu. Na skalách dolejších peřejí objevili pátrači dalších pět a rovněž jeden rozťatý a potrhaný černý plášť. Jiné stopy po Černých jezdcích nebylo vidět a nebyla cítit jejich přítomnost. Zdálo se, že ze Severu zmizeli.

"Aspoň o osmi z Devíti se tedy ví," řekl Gandalf. "Bylo by ukvapené se příliš na to spoléhat, ale myslím, že teď můžeme doufat, že Prstenové přízraky byly rozprášeny a musely se vrátit k svému pánu do Mordoru, jak se dalo, beztvaré a s prázdnou.

Je-li tomu tak, bude jim nějaký čas trvat, než se znovu vydají na hon. Nepřítel má samozřejmě i jiné služebníky, budou však muset putovat až k hranicím Roklinky, než najdou naši stopu. A budeme-li opatrní, nenajdou ji lehce. Nesmíme se však již zdržovat."

Elrond k sobě povolal hobity. Pohlédl vážně na Froda. "Přišel čas," řekl. "Má-li se Prsten vydat na cestu, musí jít brzy. Avšak ti, kdo půjdou s ním, nesmějí počítat s tím, že jim na jejich pouti pomůže válka nebo ozbrojená moc. Musejí odejít do říše Nepřítele daleko od pomoci. Ještě stále stojíš v slovu, Frodo, a chceš nést Prsten?"

"Ano," řekl Frodo. "Půjdu se Samem."

"Potom ti nemohu příliš pomoci, ba ani radou," řekl Elrond. "Mohu předvídat jen maličko z tvé cesty; a jak má být splněn tvůj úkol, to nevím. Stín se již doplazil k úpatí Hor a blíží se až na pomezí Šeravy a pod Stínem se mi všechno ztrácí ve tmě. Potkáš mnoho nepřátel, otevřených i skrytých; a možná že cestou najdeš přátele, když to budeš nejméně čekat. Rozešlu zprávy, jak jen to půjde, těm, které znám v širém světě; všude je ale tolik nebezpečí, že některé zprávy se ztratí nebo nedojdou dřív než ty sám.

A vyvolím ti společníky, aby šli s tebou, kam až budou chtít nebo kam osud dovolí. Počet musí být malý, protože naše naděje je v rychlosti a utajení. Kdybych měl celé vojsko elfů v brnění ze Starých časů, nic by ti nepomohlo, leda by zburcovalo vojenskou moc Mordoru.

Družina Prstenu bude mít devět členů; a devět Pěších bude stát proti devíti Jezdcům, kteří jsou zlí. S tebou a tvým věrným služebníkem půjde Gandalf, neboť to bude jeho velký úkol a tím možná dokoná své skutky.

Ostatní budou zastupovat zbylé svobodné národy světa: elfy, trpaslíky a lidí. Za elfy půjde Legolas a Gimli, syn Glóinův, za trpaslíky. Jsou ochotni jít přinejmenším do horských průsmyků, a možná dále. Za lidi budeš mít Aragorna, syna Arathornova, neboť Isildurův Prsten se ho úzce dotýká."

"Chodce!" řekl Frodo.

"Ano," usmál se. "Zase tě žádám, abych ti směl dělat společnost, Frodo."

"Byl bych vás úpěnlivě prosil, abyste šel," řekl Frodo. "Jenže jsem myslel, že jdete s Boromirem do Minas Tirith."

"To ano," řekl Aragorn. "A dříve než vyrazím do války, bude Meč, jenž byl zlomen, znovu zkut. Máme však po mnoho set mil společnou cestu. Proto bude v družině i Boromir. Je to chrabrý muž."

"Je třeba nalézt ještě dva," řekl Elrond. "O těch budu ještě uvažovat. Snad ve své domácnosti najdu někoho vhodného."

"Ale pak nezbude místo pro nás!" vykřikl Pipin zaraženě. "My nechceme zůstat pozadu. Chceme jit s Frodem."

"To proto, že nechápete a neumíte si představit, co před vámi leží," řekl Elrond.

"Frodo také ne," dostalo se Pipinovi nečekané pomoci od Gandalfa. "Nikdo z nás nevidí jasně. Pravda, kdyby tihle hobiti nebezpečí chápali, neměli by odvahu jít. Ale přesto by si přáli jít, nebo by si přáli mít odvahu a styděli by se a byli by nešťastní. Myslím, Elronde, že v této věci by bylo lepší důvěřovat spíš jejich přátelství než velké moudrosti. I kdybys nám vybral knížete elfů, jako je Glorfindel, nemůže vzít Temnou věž útokem ani otevřít cestu k Ohni moci, kterou má v sobě."

"Mluvíš vážně," řekl Elrond, "ale já jsem na pochybách. Tuším, že Kraj teď není prost nebezpečí; a měl jsem v úmyslu poslat tyhle dva zpátky jako posly, aby udělali podle zvyklostí své země všechno, aby varovali národ před nebezpečím. V každém případě soudím, že ten mladší, Peregrin Bral, by tu měl zůstat. Mé srdce mluví proti tomu, aby šel."

"Pak mě budete musel zavřít do vězení, Mistře Elronde," řekl Pipin. "Protože jinak půjdu za Družinou."

"Tak budiž. Půjdeš," řekl Elrond a vzdychl. "Nyní je počet devíti doplněn. V sedmi dnech musí Družina vyrazit."

 

Elfí kováři zkuli znovu Elendilův meč; na jeho čepeli byl vyryt znak sedmi hvězd mezi srpkem měsíce a sluncem s paprsky a kolem bylo vepsáno mnoho runových znaků; vždyť Aragorn, syn Arathornův, šel do války s Mordorskou markou. Meč zářil, když byl znovu scelen; sluneční světlo v něm svítilo rudě a měsíc studeně a ostří bylo tvrdé a břitké. A Aragorn mu dal nové jméno a nazval jej Andúril, Plamen Západu.

Aragorn a Gandalf se spolu procházeli a zasedali a mluvili o cestě a o nebezpečích, s nimiž se setkají; a hloubali nad psanými a kreslenými mapami a učenými knihami, které měl Elrond v domě. Frodo byl někdy s nimi; rád se však spoléhal na jejich vedení a trávil co nejvíc času s Bilbem.

V těch posledních dnech sedali hobiti navečer v Síni ohně a tam mezi mnoha jinými příběhy vyslechli celý příběh o Berenovi a Lúthien a o dobytí Velkého klenotu; přes den však Smíšek a Pipin pobíhali venku, kdežto Froda a Sama bylo možno najít v Bilbově pokojíku. Tehdy Bilbo předčítal úryvky ze své knihy (dosud se zdála být značně nehotová) nebo nějaké své veršíky nebo si dělal poznámky o Frodových dobrodružstvích.

Ráno posledního dne Frodo osaměl s Bilbem a starý hobit vytáhl zpod postele dřevěnou bednu. Zvedl víko a zalovil vevnitř.

"Máš tady svůj meč," řekl. "Ale je zlomený, to víš. Vzal jsem ho k sobě, ale zapomněl jsem se zeptat kovářů, jestli by ho mohli spravit. Už není čas. Tak jsem si myslel, že bys třeba nepohrdl tímhle."

Vytáhl z bedny mečík ve staré obnošené pochvě. Pak jej vytáhl a jeho naleštěná a dobře ošetřovaná čepel se náhle studeně a jasně zatřpytila. "Tohle je Žihadlo," řekl a bez námahy jej zarazil hluboko do dřevěného trámu. "Vezmi si ho, jestli chceš. Asi už ho nebudu potřebovat."

Frodo vděčně přijal.

"A taky tohle!" řekl Bilbo a vytáhl balíček, který se zdál na svůj objem poměrně těžký. Odvinul několik vrstev staré látky a držel malou drátěnou košili. Byla hustě tkaná z mnoha kroužků, poddajná téměř jako prádlo, studená jako led a tvrdší než ocel. Svítila jako stříbro při měsíci a byla poseta bílými drahokamy. Patřil k ní opasek z perel a křišťálu.

"Hezká věcička, viď?" řekl Bilbo a pohyboval jí ve světle. "A užitečná. To je moje trpasličí brnění, které mi dal Thorin. Vzal jsem si ho zpátky z Velké Kopaniny, než jsem vyrazil, a sbalil jsem ho s sebou. Odnesl jsem s sebou všecky památky na svou cestu kromě Prstenu. Ale nepočítal jsem, že je budu používat, a taky je teď nepotřebuju. Sotva se na ně občas podívám. Skoro nic neváží, když se do něho oblečeš."

"Vypadal bych - víš, myslím, že bych v něm nevypadal dobře," pravil Frodo.

"To jsem si říkal taky," řekl Bilbo. "Ale na vzhledu nezáleží. Můžeš to nosit pod venkovními šaty. No tak! O tohle tajemství se musíš se mnou podělit. Nikomu jinému to neříkej! Ale cítil bych se líp, kdybych věděl, že to máš na sobě. Něco mi říká, že by to neprorazily ani nože černých jezdců," dodal ztišeným hlasem.

"Tak dobře, vezmu si to," řekl Frodo. Bilbo mu brnění navlékl a připevnil Žihadlo k třpytivému opasku; potom si Frodo navrch oblékl své staré ošumělé kalhoty, kazajku a kabát.

"Vypadáš jako úplně obyčejný hobit," řekl Bilbo. "Ale je v tobě víc, než je vidět. Hodně štěstí!" Odvrátil se, zadíval se ven z okna a pokoušel se pobroukávat nějakou melodii.

"Vůbec ti nemohu dost poděkovat, Bilbo, za tohle a za všechny tvoje předcházející laskavosti," řekl Frodo.

"Ani se nesnaž!" řekl starý hobit, obrátil se a pleskl ho do zad "Au!" vykřikl. "Jsi teď trošku tvrdý na plácání! Ale tak to chodí: hobiti musejí držet při sobě, a zvlášť Pytlíci. Jediné, co žádám na oplátku, je tohle: dej na sebe co nejvíc pozor a vrať se a přines mi všechny možné novinky a písničky a pověsti. Pokusím se dokončit svou knihu, než se vrátíš. Bude-li mi to dopřáno, rád bych napsal druhou." Zarazil se a znovu se obrátil k oknu a tiše zazpíval.

 

U ohně sedím, přemítám

o všem, co jsem kdy uviděl,

o lučním kvítí, motýlech

z letních dnů, kterými jsem šel;

 

o žlutém listí, babím létě

v tolika prošlých podzimech;

o mlze, o stříbrném slunci,

svištění větru ve vlasech.

 

U ohně sedím, přemítám,

jaký to asi bude svět,

jaké to bude dočkat zimy

a jaro - to už nevidět.

 

Vždyť všechno, co jsem neviděl,

je víc nežli to viděné!

A každé jaro v každém háji

je zase jinak zelené.

 

U ohně sedím, přemítám

o lidech z dávno přešlých let

a o lidech, jež nepoznám,

a jaký bude jejich svět,

 

však zatímco tak přemítám

o časech dávno minulých,

zdaleka krokům naslouchám.

kdy poutník stane ve dveřích.

 

Byl studený šedivý den na konci prosince. Východní vítr vál holými větvemi stromů a zmítal temnými borovicemi na kopcích. Nízko nad hlavou se hnala temná potrhaná oblaka. Když začaly padat neveselé stíny časného večera, Družina se hotovila k odchodu. Měli vyjít za šera, protože Elrond jim radil cestovat co možno pod rouškou noci, dokud nebudou hodně daleko od Roklinky.

"Měli byste se varovat mnoha očí Sauronových služebníků," řekl. "Nepochybuji, že zpráva o odražení Jezdců se už k němu dostala a že je rozzuřen. Jeho pěší i okřídlení zvědové již brzy vytáhnou na sever. Musíte si cestou dávat pozor i na oblohu nad sebou."

 

Družina si nevzala velké válečné vybavení, protože jejich naděje spočívala v utajení, a ne v boji. Aragorn měl Andúril, ale žádnou jinou zbraň a vyšel oblečen jen v rezavě zelené a hnědé jako Hraničář z divočiny. Boromir měl dlouhý meč tvarem připomínající Andúril, ač méně proslulý, a kromě toho nesl svůj štít a svůj válečný roh.

"Hlasitě a zvučně se rozléhá v údolích hor," řekl, "a pak ať se všichni nepřátelé Gondoru dávají na útěk!" Přiložil jej k ústům a zadul, až se ozvěna rozletěla od skály ke skále, a všichni, kdo v Roklince zaslechli ten hlas, vyskočili.

"Pomalu s tím rohem, Boromire," řekl Elrond, "dokud nebudeš stát zase na pomezí rodné země a nebudeš v krajní nouzi."

"Budiž," řekl Boromir. "Vždycky jsem však nechal zaznít svůj roh, když jsem se vydával na cestu. A třebaže dál možná půjdeme stínem, nevyjdu jako zloděj v noci."

Jen trpaslík Gimli otevřeně navlékl krátkou košili z ocelových kroužků, protože trpaslíci se nebojí břemen; a u pasu měl sekyru se širokým ostřím. Legolas měl luk a toulec šípů a za pasem dlouhý bílý nůž. Mladší hobiti měli meče, které si vzali z mohyly, Frodo však vzal pouze Žihadlo a drátěnou košili měl podle Bilbova přání skrytou. Gandalf nesl svou hůl, po boku však byl opásán elfím mečem Glamdringem, bratrem Orkristu, který odpočíval na Thorinových prsou pod Osamělou horou.

Elrond všechny vybavil teplým silným šatstvem a kabátce i pláště měli podšité kožešinou. Zásobu potravin, šatstva, pokrývek a ostatních věcí naložili na poníka, žádného jiného než chudáka, kterého si přivedli z Hůrky.

Pobyt v Roklince s ním udělal divy: leskl se a vypadal jako mladík. Sam trval na tom, aby vybrali právě jeho, a prohlašoval, že Vilík (jak mu říkal) se utrápí, když nepůjde s sebou.

"Vždyť to zvíře div nemluví," říkal, "a mluvilo by, kdyby tu ještě nějaký čas pobylo. Podíval se na mě zrovna tak, jak to říkal pan Pipin: jestli mě s sebou nevezmeš, Same, půjdu za tebou sám."

A tak šel Vilík jako nákladní poník, a přece byl zřejmě jediným členem Družiny, kterého nic netížilo.

 

Rozloučili se ve velké síni u ohně a čekali už jen na Gandalfa, který dosud nevyšel z domu. Z otevřených dveří prosvítal oheň a z mnoha oken měkce zářilo světlo. Bilbo mlčky stál zachumlán v plášti na prahu vedle Froda. Aragorn seděl s hlavou skloněnou ke kolenům; jediný Elrond věděl, co pro něho znamená tato hodina. Ostatní se rýsovali jen jako šedé postavy ve tmě.

Sam stál u poníka a mrzutě hleděl do soumraku, kde řeka kamenně burácela; jeho touha po dobrodružství dosahovala nejhlubšího odlivu.

"Vilíku," řekl, "neměl ses k nám dávat. Mohl jsi tu zůstat a krmit se nejlepším senem, dokud nebude čerstvá tráva." Vilík švihal ocasem s neříkal nic.

Sam si pošoupl vak na zádech a v duchu ustaraně probíral, co všechno dovnitř naskládal, a přemýšlel, jestli něco nezapomněl: svůj hlavní poklad - kuchařské náčiní; krabičku soli, kterou pořád nosil s sebou a doplňoval ji, kde mohl; slušnou zásobu dýmkového koření (ale určitě ne dostatečnou); křesadlo a troud; vlněné punčochy; prádlo; různé pánovy drobnosti, které Frodo zapomněl a Sam uložil, aby je vítězně vytáhl, až po nich bude sháňka. Prošel to jedno po druhém.

"Provaz!" zamumlal. "Nemám provaz! A to jsem si ještě včera večer říkal: ‚Same, a co kousek provazu? Bude ti scházet, když ho nebudeš mít.' Tak mi bude scházet. Teď už ho neseženu."

 

V tu chvíli vyšel Elrond s Gandalfem a svolal Družinu k sobě. "Toto je mé poslední slovo," řekl tiše. "Ten, kdo nese Prsten, se vydává na pouť k Hoře osudu. Pouze na něm spočívá úkol: neodhodit Prsten ani jej nevydat žádnému služebníku Nepřítele a nedat jej do ruky nikomu kromě členů Družiny a Rady, a to jen v nejnutnějším případě. Ostatní s ním jdou jako svobodní společníci, aby mu pomáhali na cestě. Můžete se zastavit nebo se vrátit nebo se obrátit na jinou cestu, podle okolností. Čím dál půjdete, tím nesnadnější bude se stáhnout; přesto na vás není vložena žádná přísaha ani závazek, abyste šli dále, než budete sami chtít. Neznáte přece ještě vlastní sílu a odvahu a nemůžete předvídat, s čím se kdo střetne cestou."

"Kdo říká sbohem, jakmile cesta ztemní, je nevěrný," řekl Gimli.

"Možná," řekl Elrond, ale ať ten, kdo neviděl padat noc, ještě neslibuje kráčet tmou."

"Přísaha ale může posílit roztřesené srdce," řekl Gimli.

"Anebo zlomit," řekl Elrond. "Nedívejte se příliš daleko dopředu! Teď ale jděte s klidným srdcem! Šťastnou cestu a kéž jde s vámi požehnání elfů i lidí a všech svobodných národů. Kéž vám hvězdy osvěcují tvář!"

"Hodně štěstí, hodně štěstí!" vykřikl Bilbo, zakoktávaje se zimou. "Deník asi nebudeš moct psát, Frodíku, ale čekám od tebe podrobnou zprávu, až se vrátíš. A nebuď tam moc dlouho! Šťastnou cestu!"

 

Ve stínech stálo mnoho jiných z Elrondovy domácnosti. Hleděli za nimi a přáli jim šťastnou cestu jemnými hlasy. Nikdo se nesmál ani nezpíval. Nakonec se obrátili a mlčky se rozplynuli v šeru.

Výprava překročila most. Pomalu stoupali strmými točitými stezkami, jež vedly z rozeklaného údolí Roklinky; nakonec došli na náhorní pláň, kde vítr svištěl ve vřesu. Pak ještě jednou pohlédli na světla Posledního domáckého domu dole a odkráčeli do noci.

U Bruinenského brodu sešli z cesty a zahnuli k jihu úzkými pěšinami ve zvrásněné zemi. Měli v ptánu jít mnoho mil a mnoho dní po západní straně Hor. Země tu byla mnohem drsnější a nehostinnější než v zeleném údolí Velké řeky v Divočině na druhé straně pohoří a půjdou pomalu, doufali však, že touto cestou uniknou pozornosti nepřátelských očí. Sauronovi zvědové se zatím zřídka ukázali v této pusté zemi a stezky znal málokdo kromě obyvatel Roklinky.

Gandalf kráčel napřed a s ním šel Aragorn, který znal tuto zemi i potmě. Ostatní šli řadou za ním a bystrooký Legolas dělal zadní stráž. První část jejich cesty byla namáhavá a nezáživná, takže si z ní Frodo pamatoval snad jenom vítr. Po mnoho neslunečných dní ledově fičel od Hor na východě a zdálo se, že žádný oděv nechrání před jeho dotěrnými prsty. Ač byla Družina dobře oblečena, málokdy se zahřáli, ať při pohybu či při odpočinku. Vetší část dne neklidně spali buď v nějaké proláklině, nebo schovaní pod spletí trnitých keřů, které tu místy hustě rostly. V pozdním odpoledni je budila hlídka a jedli hlavní jídlo: zpravidla studené a neveselé, protože se jen zřídka odvažovali zapálit oheň. Večer šli dál, vždycky co možná přímo na jih.

Zprvu se hobitům zdálo, že pochodují a klopýtají do úmoru, a přece se plazí kupředu jako slimáci a nedostávají se nikam. Každý den vypadala krajina takřka stejně jako předešlého dne. A přece se hory přibližovaly. Na jih od Roklinky se zvedaly stále výše a zahýbaly k západu: a na úpatí hlavního pohoří se stále rozšiřovalo hrbolaté území ponurých pahorků a hlubokých dolin plných bouřlivých vod. Pěšin bylo málo a točily se a často je zavedly jen na pokraj nějakého srázu nebo do zrádných močálů.

 

Byli na cestě již čtrnáct dní, když se počasí změnilo. Vítr náhle ustal a pak se stočil k jihu. Letící oblaka se zvedla, rozplynula a vyšlo bledé zářivé slunce. Byl studený jasný úsvit na konci dlouhého klopýtavého nočního pochodu. Cestovatelé došli k nízkému hřebenu ověnčenému prastarými stromy, jejichž šedozelené kmeny jako by vyrostly ze samotného kamení pahorkatiny. Temné listí se lesklo a bobule červeně řeřavěly ve světle vycházejícího slunce.

Daleko na jihu viděl Frodo matné obrysy vysokých hor, které, zdálo se, křížily cestu, po níž se Družina ubírala. Nalevo od tohoto vysokého pohoří čněly tři štíty: nejvyšší a nejbližší trčel jako zub se zasněženou špicí; jeho obrovská holá severní stěna byla dosud převážně ve stínu, kde však na ni dopadalo slunce, zářila rudě.

Gandalf stanul vedle Froda a zaclonil si oči "Dobře jdeme," řekl. "Už jsme na pomezí země, které lidé říkají Cesmínie; za šťastnějších dob tady žila spousta elfů a tehdy se jí říkalo Eregion. Ušli jsme stopětatřicet mil vzdušnou čarou, ačkoli naše nohy musely ujít o mnoho dlouhých mil více. Země i počasí teď budou vlídnější, ale možná tím nebezpečnější."

"Nebezpečné nebo ne, opravdový východ slunce je moc příjemný," řekl Frodo, shodil kápi a nechal si jitřní světlo dopadnout do tváře.

"Jenže hory jsou před námi," řekl Pipin. "V noci jsme museli uhnout na východ."

"Ne," řekl Gandalf. "V jasném světle ale vidíš dál. Za těmi štíty se pohoří stáčí k jihozápadu. V Elrondově domě je spousta map, ale tebe zřejmě ani nenapadlo se do nich podívat."

"Ale ano, občas," řekl Pipin, "ale nepamatuju si je. Na to má lepší hlavu Frodo."

"Já žádnou mapu nepotřebuji," řekl Gimli, který došel s Legolasem a hleděl před sebe s podivným svitem v hlubokých očích. "Tam je zem, kde kdysi pracovali naši otcové, a my jsme vtiskli podobu těch hor do mnoha děl z kamene i z kovu a do mnoha písní a zkazek. Vysoko ční v našich snech: Baraz, Zirak, Šathur.

Jen jedinkrát jsem je zatím z dálky spatřil, znám je však a jejich jména také, protože pod nimi leží Khazad-dum, Trpasluj, které se nyní říká Černá jáma, elfsky Moria. Tam stojí Barazinbar, Rudoroh, krutý Caradhras; a za ním Stříbrný špičák a Mračivec; bílý Celebdil a Šedý Fanuidhol, které my nazýváme Zirakzigil a Bundušathur.

Tam se Mlžné hory dělí a mezi jejich rameny leží hluboké stinné údolí, na které nemůžeme zapomenout: Azanulbizar, Rmutný dol, kterému elfové říkají Nanduhirion."

"A právě do Rmutného dolu máme namířeno," řekl Gandalf. "Jestliže zlezeme průsmyk zvaný Rudá brána pod protějším svahem Caradhrasu, sejdeme po Rmutných schodech do hlubokého údolí trpaslíků. Tam leží Zrcadlové jezero a tam prýští Stříberka ledovými prameny."

"Temná je voda Kheled-zâram," řekl Gimli, "a chladné jsou prameny Kibil-nâla. Mé srdce se chvěje při představě, že je snad brzy uvidím."

"Kéž tě ten pohled potěší, můj milý trpaslíku!" řekl Gandalf. "Ty můžeš dělat, co chceš, ale my se v tom údolí zdržet nemůžeme. Musíme dál podle Stříberky do tajných lesů a tudy k Velké řece a pak -"

Odmlčel se.

"Ano, a kam pak?" zeptal se Smíšek.

"Až na konec cesty - nakonec," řekl Gandalf. "Nemůžeme hledět příliš daleko kupředu. Buďme rádi, že máme první úsek šťastně za sebou. Myslím, že si tu odpočineme, a nejen přes den, ale i přes noc. Cesmínie je zdravý kraj. V zemi se musí stál mnoho zlého, aby docela zapomněla, že tu kdysi žili elfové."

"To je pravda," řekl Legolas. "Avšak elfové z této země bylí cizí nám, lesnímu lidu, a stromy a tráva už na ně nevzpomínají. Slyším jen kameny, jak je oplakávají: Hluboko do nás tesali, krásně nás opracovávali, vysoko nás stavěli, jsou však pryč. Jsou pryč. Už dávno vyhledali Přístavy."

 

Toho rána rozdělali oheň v hluboké proláklině kryté velikými cesmínovými keři a jejich večeře-snídaně byla veselejší, než se jim cestou stalo zvykem. Nepospíchali pak spát, protože předpokládali, že budou mít na spaní celou noc, a hodlali pokračovat v cestě až příštího večera. Jen Aragorn mlčel a byl neklidný. Po chvíli opustil Družinu a zabloudil k hřebeni vrchů; tam stál ve stínu stromů, vyhlížel k jihu a k západu, hlavu natočenou, jako když naslouchá. Pak se vrátil na okraj údolíčka. Shlédl na ostatní, kteří se smáli a povídali.

"Co se děje, Chodče?" vzhlédl Smíšek. "Co hledáte? Schází vám východní vítr?"

"To rozhodně ne," řekl. "Ale něco mi opravdu schází. Byl jsem v Cesmínii v různých ročních obdobích. Nepřebývá tu dnes žádný národ, ale vždycky tu je plno jiných tvorů, hlavně ptáků. A teď všechno kromě nás mlčí. Cítím to. Na míle daleko není slyšet žádný zvuk a vaše hlasy budí v zemi ozvěnu. Nerozumím tomu."

Gandalf vzhlédl s náhlým zaujetím. "Ale co myslíš, jaký to má důvod?" zeptal se. "Je za tím víc než údiv nad tím, že tam, kde se lidé objevují tak zřídka, se zjevili čtyři hobiti, o nás ostatních nemluvě?"

"Doufám, že to není nic víc," odvětil Aragorn. "Cítím však ostražitost a strach, jaký jsem tu dosud nepoznal."

"Pak musíme být opatrnější," řekl Gandalf. "Když s sebou vezmete Hraničáře, je dobré dát na něho, zvláště když je ten Hraničář Aragorn. Musíme přestat mluvit nahlas, tiše odpočívat a postavit hlídky."

 

Toho dne měl první hlídku Sam, Aragorn se však k němu připojil. Ostatní usnuli. Ticho rostlo, až je ucítil i Sam. Dech spáčů bylo zřetelně slyšet. Švihání poníkova ocasu a občasné přešlápnutí působilo jako hlasitý hluk. Sam slyšel vrzat vlastní klouby, když se pohnul. Kolem něho bylo mrtvé ticho a nade vším viselo čisté modré nebe. Na východě stoupalo slunce. Daleko na jihu se objevila temná skvrna a rostla a letěla k severu jako kouř hnaný větrem.

"Co je to, Chodče?" zašeptal Sam Aragornovi. "To nevypadá jako mrak," Aragorn neodpověděl a upřeně hleděl do nebe; zanedlouho však viděl i Sam, co se blíží. Ptačí hejna letící velikou rychlostí kličkovala, kroužila a přelétala nad celou krajinou, jako kdyby něco hledala. Byla stále blíž.

"Lehni si a nehýbej se!" sykl Aragorn a stáhl Sama do stínu cesmíny; od hlavního hejna se totiž oddělil celý voj ptáků a nízko se rozletěl přímo k hřebenu. Sam si pomyslel, že vypadají jako nějaké veliké vrány. Když jim prolétali nad hlavou, v tak hustém houfu, že je po zemi sledoval temný stín, ozvalo se jedno chraplavé kráknutí.

Teprve když mizeli v dálce na severozápadě, byl Aragorn ochoten vstát. Pak vyskočil a šel vzbudit Gandalfa.

"Po celém kraji mezi Horami a Šeravou letí šiky černých vran," řekl, "a přelétly nad Cesmínií. Nejsou zdejší, jsou to krebainy z Fangornu a Vrchoviny. Nevím, co mají v úmyslu; možná že je na jihu neklid, před kterým prchají; ale myslím, že jsou na výzvědách. Zahlédl jsem také vysoko na obloze mnoho jestřábů. Myslím, že bychom měli večer jít dál. Cesmínie už pro nás není zdravá: je pozorovaná."

"Potom bude sledovaná i Rudá brána," řekl Gandalf; "a jak se chceme dostal přes ni, aby nás nikdo neviděl, to si neumím představit Ale na to budeme myslet, až nebude zbytí. A s tím pokračováním v cestě, jen co se setmí, máš asi pravdu."

"Ještě dobře, že náš oheň skoro nekouřil a už dohoříval, když krebainy přiletěly," řekl Aragorn. "Musí se uhasit a už nerozdělávat."

 

"To je přece hnus a otrava!" řekl Pipin. Novinku - žádný oheň a večer dál - mu sdělili, sotva se pozdě odpoledne probudil, "A to všechno kvůli hejnu vran! Těšil jsem se dneska na pořádnou večeři; hlavně na teplou."

"Tak se můžeš těšit dát," řekl Gandalf. "Možná že máš před sebou spoustu nečekaných hostin. Já sám bych si rád v pohodlí zakouřil a ohřál si nohy. Ale máme aspoň jednu jistotu: čím dál na jih půjdeme, tím bude tepleji."

"Nedivil bych se, kdyby nám bylo až moc leplo," zamumlal Sam Frodovi. "Ale začínám si myslet, že je načase, abychom konečně viděli tu Ohňovou horu a tak říkajíc dohlídli na konec cesty. Nejdřív jsem si myslel, že tenhle Rudoroh, nebo jak mu to říkají, je ona, než Gimli začal básnit, že si s tou trpasličí řečí nevykloubí čelisti!" Mapy Samovi nic neříkaly a všechny vzdálenosti v těchto cizích krajích se mu zdály tak obrovské, že ztrácel veškerou představu.

Celý den zůstala Družina v úkrytu. Tmaví ptáci tu a tam znovu přelétali, když však slunce na západě rudlo, odletěli na jih. Za šera Družina vyrazila. Zamířila trochu na východ, směrem ke Caradhrasu, který v dáli slabě rudě žhnul v posledním zásvitu zmizelého slunce. Jak obloha bledla, na nebi jedna po druhé vyskakovaly hvězdy. 

Pod Aragornovým vedením našli dobrou stezku. Frodovi připadala jako zbytky pradávné silnice z Cesmínie k horskému průsmyku, jež byla kdysi široká a dobře rozvržená. Měsíc, již v úplňku, stoupal nad hory a vrhal bledé světlo, v němž byly stíny kamenů černé. Mnohé vypadaly opracované, ačkoli teď ležely zřícené a rozházené v bezútěšné holé krajině.

Byla studená mrazivá hodina před úsvitem a měsíc byl nízko. Frodo vzhlédl k nebi. Náhle spatřil nebo ucítil, jak přes vysoké hvězdy přešel stín; jako by na okamžik pohasly a pak znovu zazářily. Zachvěl se.

"Viděl jste něco přeletět?" zašeptal Gandalfovi, který byl těsně před ním.

"Ne, ale cítil jsem to," odpověděl. "Třeba to nic nebylo, jen řídký mráček."

"Potom se pohyboval hodně rychle," zamumlal Aragorn, "a ne větrem."

 

Té noci se už nic víc nestalo. Další ráno se rozbřesklo ještě jasnější. Vzduch však opět studil a vítr se již stáčel zpátky k východu. Ještě dvě noci pochodovali dál a stoupali vytrvale, avšak stále pomaleji, jak se jejich cesta vinula do kopců, a hory se tyčily blíž a blíž. Třetího jitra se před nimi zvedl Caradhras, mocný štít postříbřený sněhem na vrcholku, avšak s holými sráznými stěnami matně rudými jako od krve. Nebe vypadalo začernale a slunce mdle svítilo. Vítr se teď stočil k severovýchodu. Gandalf zavětřil a ohlédl se.

"Za námi těžkne zima," řekl Aragornovi. "Výšiny na severu jsou bělejší, než byly; sníh napadal hluboko dolů po svazích. Dnes večer budeme na cestě nahoru k Rudé bráně. Na té úzké cestě nás pozorovatelé snadno uvidí a v záloze může čekat něco zlého; ale nejvražednějším nepřítelem se nám může stát počasí. Co si teď myslíš o cestě, kterou jsi zvolil, Aragorne?"

Frodo ta slova zaslechl a pochopil, že Gandalf a Aragorn pokračují v debatě, která začala už dávno. S úzkostí naslouchal.

"Nemyslím si o naší cestě nic dobrého od začátku do konce, to víš dobře, Gandalfe," odvětil Aragorn. "A vyvstanou známá i neznámá nebezpečí, čím dál půjdeme. Ale dál musíme; a není dobré odkládat přechod hor. Dál na jih nejsou žádné průsmyky, až Rohanská brána. Té cestě po tvých novinkách o Sarumanovi nevěřím. Kdo ví, na které straně teď slouží maršálové Pánů koní."

"Ano, kdo ví?" řekl Gandalf. "Existuje ale jiná cesta, a ne průsmykem Caradhrasu: temná a tajná cesta, o které jsme mluvili."

"Nemluvme ale o ní zase! Ještě ne. Neříkej nic ostatním, prosím tě, dokud nebude jasné, že jiná cesta není."

"Musíme to rozhodnout, než půjdeme dál," odpověděl Gandalf. "Rozvažme to tedy, zatímco ostatní odpočívají a spí," řekl Aragorn.

 

Pozdě odpoledne, když ostatní dojídali snídani, odešli spolu Gandalf a Aragorn stranou a zahleděli se na Caradhras, Jeho stěny byly teď temné a mračné a hlavu halil šedý oblak. Frodo je pozoroval a hádal, jak debata skončí. Když se vrátili k Družině, Gandalf promluvil a Frodo poznal, že bylo rozhodnuto čelit počasí a vysokému průsmyku. Ulevilo se mu. Netušil, co je ta druhá temná a tajná cesta, ale jen zmínka o ní, jak se zdálo, naplňovala Aragorna znepokojením, a Frodo byl rád, že byla zavržena.

"Podle znamení, která jsme poslední dobou pozorovali," řekl Gandalf, "se obávám, že Rudou bránu možná sledují; a mám také pochybnosti o počasí, které se na nás valí. Může přijít sníh. Musíme jít co nejrychleji, I tak nám bude trvat nejmíň dva pochody, než se dostaneme na vrchol průsmyku. Dnes večer se brzy setmí. Musíme jít, jakmile budete připraveni."

"Dal bych jednu radu, jestli smím," řekl Boromir. "Narodil jsem se ve stínu Bílých hor a vím něco o putování v horách. Než sejdeme druhou stranou dolů, narazíme na krutou zimu, ne-li na něco horšího. Utajení nám nepomůže, když přitom zmrzneme. Až půjdeme odsud, kde jsou přece ještě nějaké stromy a keře, každý z nás by měl vzít s sebou otep roští, tak velkou, jak jen unese."

"A Vilík taky ještě něco unese, viď, hošku?" řekl Sam. Poník na něho smutně pohlédl.

"Tak dobře," řekl Gandalf. "Ale nesmíme toho dříví použít - ledaže budeme mít na vybranou mezi ohněm a smrtí."

 

Družina opět vyrazila, zprvu slušnou rychlostí; brzy však cesta začala být strmá a obtížná. V zákrutech a stoupáních se na mnoha místech téměř ztrácela a přehrazovaly ji spadlé balvany. Noc pod velikými mraky byla temná jako smrt. Mezi skalami se proháněl rezavý vítr. O půlnoci vystoupili ke kolenům velehor. Jejich úzká stezka se teď vinula pod svislou skalní stěnou vlevo, nad níž čněly chmurné boky Caradhrasu, ztracené ve tmě; napravo byla propast tmy, kde země náhle spadala do hluboké strže.

Pracně zlezli strmý svah a na okamžik se zastavili na jeho vrcholu. Frodo ucítil lehký dotek na tváři. Natáhl paži a spatřil, jak se mu na rukávu usazují matné bílé vločky sněhu.

Šli dál. Ve chvíli však sníh začal padat hustě, až ho byl plný vzduch, a zalétal Frodovi do očí. Temné shrbené obrysy Gandalfa a Aragorna, jen krok dva napřed, byly stěží viditelné.

"Tohle se mi vůbec nelíbí," funěl za ním Sam. "Sníh pěkně po ránu je dobrá věc, ale když padá, jsem rád v postelí. Kdyby tak tenhle náklad odletěl do Hobitína! Tam by z něho třeba měli radost." S výjimkou náhorních vřesovišť Severní čtvrtky byla pořádná chumelenice v Kraji vzácnost a považovala se za příjemnou událost a příležitost k zábavě. Žádný žijící hobit (kromě Bilba) nepamatoval Krutou zimu roku 1311, kdy bílí vlci vnikli do Kraje přes zamrzlou Brandyvínu.

Gandalf se zastavil. Sníh mu hustě pokrýval kápi a ramena; stál v něm až po kotníky.

"Toho jsem se bál," řekl. "Co říkáš teď, Aragorne?"

"I já jsem se toho bál," odpověděl Aragorn, "ale méně než jiných věcí. Věděl jsem, že může padat sníh, ačkoli tak daleko na jihu tolik padá zřídka, leda vysoko v horách. My ještě nejsme vysoko; jsme stále dole, kde bývají stezky celou zimu schůdné."

"Rád bych věděl, jestli je to práce Nepřítele," řekl Boromir. "V mé zemi se říká, že panuje nad bouřemi v Horách stínu, které stojí na pomezí Mordoru. Má netušenou moc a mnoho spojenců."

"To mu narostla opravdu dlouhá paže," řekl Gimli, "Jestli dokáže ze severu přitáhnout sníh, aby nás soužil tady, devět set mil daleko."

"Narostla mu dlouhá paže," řekl Gandalf.

 

Zatímco stáli, vítr utichl a sníh skoro přestal padat. Šlapali dál. Neušli však ani hon, když se bouře vrátila s novou zuřivostí. Vítr hvízdal a sníh se změnil v oslepující vánici. Brzy se šlo i Boromirovi těžko. Hobiti se prodírali za velkými v hlubokém předklonu, ale bylo vidět, že už daleko nedojdou, jestli vánice nepřestane. Frodo měl nohy jako z olova. Pipin se vlekl pozadu. I Gimli, trpasličí pořízek, cestou brumlal.

Družina se náhle zastavila, jako by se mlčky dohodli. V okolní tmě slyšeli záhadné zvuky. Možná že jenom vítr hrál ve štěrbinách a průrvách skalní stěny, znělo to však jako pronikavé výkřiky a divoký vyjící smích. Po úbočí začaly padat kameny; hvízdaly jim nad hlavou nebo s rachotem dopadaly na cestu vedle nich. Co chvíli slyšeli dutý hřmot, když se veliký balvan kutálel z neviditelných výšin nahoře.

"Dnes v noci nemůžeme dál," řekl Boromir. "Říkejte si tomu vítr, ale ve vzduchu jsou zlé hlasy a ty kameny míří na nás."

"Já tomu říkám vítr," pravil Aragorn. "Ale proto není to, co říkáš, nepravda. Na světě je spousta zlých a nepřátelských bytostí, které nemají v lásce ty, kdo chodí po dvou nohách, a přesto nejsou ve spojení se Sauronem, ale mají vlastní záměry. Některé jsou na světě déle než on."

"Caradhras byl nazván Krutý a měl zlou pověst," řekl Gimli, "už před dávnými věky, kdy o Sauronovi nebylo v těchto končinách ani slechu."

"Co záleží na tom, kdo je nepřítel, když nemůžeme odrazit jeho útok," řekl Gandalf.

"Co ale můžeme dělat?" zabědoval Pipin. Opíral se o Smíška a Froda a celý se třásl.

"Buď zůstat tady, nebo se vrátit," řekl Gandalf. "Nemá smysl chodit dál. Jestli si dobře pamatuji, kousíček odtud se tahle cesta vzdaluje od skaliska a běží širokým mělkým korytem na úpatí dlouhého ostrého svahu. Tam by nás nic nechránilo před sněhem, kamením - ani před ničím jiným."

"A dokud trvá bouře, nemá smysl se vracet," řekl Aragorn. "Cestou jsme neminuli žádné místo, které by nám poskytlo lepší přístřeší než tahle skalní stěna, pod kterou právě stojíme."

"Přístřeší!" zabručel Sam. "Jestli je tohle přístřeší, pak jedna stěna bez střechy tvoři dům."

 

Družina se přitiskla co nejtěsněji ke skále, která byla obrácena na jih a kousek od země tvořila převis. Proto doufali, že je trochu ochrání před severním větrem a padajícími kameny. Ze všech stran se však kolem nich proháněly větrné víry a sníh se snášel v ještě hustších oblacích.

Choulili se k sobě zády ke stěně. Poník Vilík stál trpělivě, ač schlíple před hobity a trochu je chránil; zanedlouho mu však sníh dosáhl pod kolena a stoupal dál. Kdyby neměli větší přátele, byli by hobiti brzy zavaleni.

Froda přepadla veliká ospalost; cítil, jak rychle klesá do teplého mlhavého snu. Zdálo se mu, že mu oheň zahřívá prsty u nohou, a z šera na druhé straně krbu bylo slyšel Bilbův hlas: "Za moc tvůj deník nestojí," říkal. "Sněhové bouře dvanáctého ledna: kvůli tomu ses vracet nemusel!"

"Ale já jsem chtěl odpočívat a spát, Bilbo," odpověděl Frodo s námahou s vtom ucítil, jak s ním někdo třese, a bolestně procitl. Boromir ho zvedl ze země, kde dřímal ve sněhovém hnízdečku.

"Tohle půlčíky zabije, Gandalfe," řekl Boromir. "Je zbytečné sedět tady, dokud nás sníh nezasype celé. Musíme něco dělat, abychom se zachránili."

"Dej jim tohle," řekl Gandalf, zalovil ve vaku a vytáhl koženou lahvici. "Každému jen hlt. Je to drahocennost. Je to miruvor, životabudič z Imladris. Elrond mi jej na odchodu dal. Dej ho kolovat!"

Jakmile Frodo spolkl trochu teplého a vonného likéru, pocítil v srdci novou sílu a těžká ospalost mu spadla z údů. I ostatní ožili a našli novou naději a sílu. Sníh však nepolevoval. Vířil kolem nich stále hustěji a vítr hučel ještě hlasitěji.

"Co byste řekli ohni?" zeptal se náhle Boromir. "Zdá se, že teď máme opravdu na vybranou mezi ohněm a smrtí, Gandalfe. Určitě se schováme všem nepřátelským očím, až nás sníh zasype, ale to nám nepomůže."

"Můžeš rozdělat oheň, jestli to dokážeš," odpověděl Gandalf. "Jestli nějaký pozorovatel vydrží tuhle bouři, tak nás vidí s ohněm i bez ohně."

Ačkoli však s sebou vzali podle Boromirovy rady dříví i třísky na podpal, vykřesat oheň, který by vydržel ve vířivém vetru a zapálil mokré palivo, přesahovalo umění elfů i trpaslíků. Nakonec musel nerad pomoci Gandalf. Vzal otep, podržel ji ve vzduchu a pak s příkazem "Naur an edraith amen!" do ní zarazil špici své hole. Okamžitě vytryskl veliký zelenomodrý plameň a dřevo vzplálo a zapraskalo.

"Jestli se někdo dívá, je mu jasné, že jsem tady," řekl. "Napsal jsem Gandalf je tu znaky, které umí číst každý od Roklinky po Ústí Anduiny."

Družina však již nedbala o pozorovatele nebo nepřátelské oči. Pohled na oheň jim rozveseloval srdce. Dřevo vesele hořelo; a přestože všude kolem syčel sníh a pod nohama se jim roztékaly kaluže břečky, s radostí si ohřívali ruce sehnutí v kruhu nad tančícími a šlehajícími plaménky. V unavených a ztrápených tvářích měli rudé světlo; za sebou noc jako černou stěnu.

Dřevo však hořelo rychle a sníh padal dál.

 

Oheň dohoříval a přiložili poslední otep.

"Noci ubývá," řekl Aragorn. "Není daleko do svítání."

"Jestli nějaké svítání prorazí tyhle mraky," řekl Gimli.

Boromir vykročil z kruhu a zahleděl se vzhůru do černoty. "Sněhu ubývá a vítr se tiší," řekl.

Frodo unaveně hleděl, jak vločka za vločkou padá z tmy, aby se na okamžik zabělala ve světle skomírajícího ohně; dlouho však nepozoroval, že by jich ubývalo. Pak si náhle uvědomil, když na něho opět doléhal spánek, že vítr skutečně zeslábl a vločky jsou větší a méně četné. Velmi zvolna nastávalo šeré světlo. Nakonec sněžení docela ustalo.

Gimli vzhlédl a zavrtěl hlavou. "Caradhras nám neodpustil," řekl. "Má na nás přichystaný další sníh, kdybychom šli dál. Čím dřív budeme zpátky dole, tím líp."

S tím souhlasili všichni, i návrat však byl velmi nesnadný. Snad přímo nemožný. Pár kroků od popela z jejich ohníčku ležel sníh do výše několika stop, hobitům nad hlavy. Místy byl větrem nahrnut a svát do velikých závějí u skály.

"Kdyby šel před námi Gandalf s jasným plamenem, mohl by vám rozpustit cestičku," řekl Legolas. Bouře ho pramálo znepokojovala a byl jediným z Družiny, kdo měl dosud lehké srdce.

"Kdyby elfové uměli létat přes hory, mohli by nám snést slunce," odpověděl Gandalf. "Já musím mít něco, na čem mohu pracovat. Nemohu pálit sníh."

"Dobře," řekl Boromir. Když si hlavy nevědí rady, musí posloužit těla, jak se říká u nás doma. Nejsilnější z nás musejí najít cestu. Podívejte: teď je sice všechno pod sněhem, ale naše stezka cestou nahoru obtáčela tamtu skálu dole. Sníh na nás přišel až tam. Kdybychom se tam dostali, možná že to dál bude snazší. Nebude to víc než dva hony, řekl bych."

"Tak pojď, prorazíme cestu společně!" řekl Aragorn.

Aragorn byl z Družiny nejvyšší, ale o něco menší Boromír byl rozložitější a těžší. Šel první a Aragorn za ním. Pomalu vykročili a zanedlouho se těžce plahočili. Místy jim sníh sahal až po ramena a často se zdálo, že Boromir spíš plave nebo hrabe svými mohutnými pažemi, než kráčí.

Legolas je chvíli pozoroval s úsměvem na rtech a pak se obrátil k ostatním. "Říkáte, že nejsilnější musejí hledat cestu? Já ale říkám: ať oráč orá, ale na plavání vezměte vydru a na lehký běh po trávě a listí anebo po sněhu - elfa."

S tím hbitě vyskočil a pak si Frodo poprvé plně uvědomil, co dávno věděl, že totiž elf nemá těžké boty, ale jen lehké opánky jako vždycky a že stěží zanechává stopy ve sněhu.

"Hodně štěstí!" řekl Gandalfovi. "Jdu pro to slunce!" Pak vystřelil jako po pískové cestičce, rychle předhonil plahočící se muže, zamával jim a spěchal do dálky, až zmizel za ohybem skály.

 

Ostatní čekali schoulení k sobě a dívali se za Boromirem a Aragornem, až se zmenšili na pouhé černé tečky v běli. Nakonec i oni zmizeli z dohledu. Čas se vlekl. Mraky klesly a vzduchem se opět zatřepetalo pár vloček.

Uplynula možná hodina, ač se to zdálo mnohem déle, a pak konečně uviděli Legolase, jak se vrací. Zároveň se v zatáčce daleko za ním objevili Boromir a Aragorn. Namáhavé stoupali do svahu.

"Tak jsem slunce nepřinesl." volal Legolas v běhu. "Chodí si po modrých lučinách na Jihu a sněhový věneček na tomhle červeném kopečku je vůbec neznepokojuje. Ale přinesl jsem světélko naděje pro ty, kdo jsou odsouzeni chodit pěšky. Největší závěj je hned za zatáčkou a ta nám málem pohřbila naše silné muže. Zoufali si, a pak jsem se vrátil já a řekl jim, že ta závěj není o moc silnější než zeď. Z druhé strany je sněhu najednou míň, kdežto ještě níž leží jen jako bílá dečka na ochlazení hobitích prstíčků."

"Takže je to, jak jsem říkal," vrčel Gimli. "Nebyla to žádná obyčejná bouře. Je to zlá vůle Caradhrasu. Nemá rád elfy a trpaslíky a tu závěj tam položil, aby nám odřízl ústup."

"Ale Caradhras naštěstí zapomněl, že máte s sebou muže," řekl Boromir, který právě došel. "A pořádné, smím-li to říci; a za to tu mohou byt vděční všichni, kdo neumějí běhat tak lehce jako elfové,"

"Ale jak se dostaneme tam dolů, i když jste závěj prorazili?" vyjádřil Pipin myšlenku všech hobitů.

"Nezoufej si!" řekl Boromir. "Jsem unavený, ale ještě mi trochu síly zbylo a Aragornovi také. Pojď, Mistře Peregrine! Začnu s tebou."

Zvedl hobita. "Drž se mi na zádech! Ruce budu potřebovat," řekl a vykročil. Aragorn se Smíškem šel za ním. Pipin žasl nad Boromirovou sílou, když viděl, jaký průchod prorazil svými mohutnými pažemi. I teď, s břemenem, rozšiřoval cestu pro ostatní a odhrnoval sníh, jak kráčel.

Nakonec přišli k velké závěji. Přetínala horskou stezku jako nečekaná svislá stěna a její hřeben, ostrý, jako tvarovaný nožem, čněl do dvojnásobné výšky Boromirovy; středem však byl prolomen průchod, který se zvedal a klesal jako most Na druhé straně složili Smíška a Pipina na zem a ti čekali s Legolasem, až dorazí zbytek Družiny.

Po chvíli přinesl Boromir Sama. Za ním šel úzkou, ale již dobře prošlapanou cestičkou Gandalf a vedl Vilíka s Gimlim posazeným nahoře na nákladu. Poslední přišel Aragorn a nesl Froda. Prošli stezičkou; sotva se však Frodo octl na zemi, s dunivým rachotem se svalila lavina kamení a sněhu. Sněhová tříšť málem Družinu oslepila; krčili se u skály.

"Stačí! Stačí!" křičel Gimli. "Jdeme pryč co nejrychleji!" A skutečně, posledním výbuchem zloby se hora uklidnila, jako by Caradhrase uspokojilo, že vetřelci byli odraženi a neodváží se vrátit. Sněhová hrozba se zvedla: mraky se začaly rozpadat a rozsvětlilo se.

Jak už hlásil Legolas, zjistili, že cestou dolů sněhu ubývá, takže i hobiti se prodrali skrz. Brzy všichni opět stáli na ploché římse na vrcholu strmého svahu, kde v noci ucítili první sněhové vločky.

Bylo už pokročilé odpoledne. Z výšky se podívali zpátky na západ do nižšího kraje. Daleko v pahorcích na úpatí hory bylo údolí, odkud započali výstup do průsmyku.

Froda bolely nohy. Byl prokřehlý do morku kostí, měl hlad a hlava se mu točila při pomyšlení na dlouhý a nepříjemný sestup. Před očima mu zatančily černé tečky. Protřel si je, ale černé tečky zůstávaly. Hluboko pod ním, ale stále ještě vysoko nad nižším předhůřím, kroužily ve vzduchu tmavé skvrnky.

"Zase ti ptáci!" ukázal dolů Aragorn.

"S tím se nedá nic dělat," řekl Gandalf. "Ať jsou dobří nebo zlí, anebo s námi nemají vůbec co dělat, musíme dolů a hned. Ani u kolen Caradhrasu nebudeme čekat na další noc!"

Vál za nimi studený vítr, když se obrátili zády k Rudé bráně a znaveně klopýtali svahem dolů. Caradhras je porazil.