MŮSTEK V KHAZAD-DUM

Družina Prstenu mlčky stála u Balinova náhrobku. Frodo myslel na Bilba a na jeho dlouhé přátelství s trpaslíkem a na Balinovu návštěvu v Kraji před lety. V té zaprášené komnatě v horách se to zdálo tisíc let v minulosti a na druhém konci světa.

Konečně se pohnuli, vzhlédli a začali se rozhlížet po něčem, co by jim objasnilo Balinův osud nebo odhalilo, co se stalo s jeho lidem. Na druhé straně komnaty pod světlíkem byly druhé dveře. Teď uviděli, že se u obojích dveří povaluje spousta kostí a mezi nimi zlámané meče a hlavice seker, rozťaté štíty a přilbice. Některé meče byly zahnuté: skřetí šavle s načernalými čepelemi.

Ve skalních stěnách byla vyhloubena řada výklenků a v nich velké dřevěné truhly pobité železem. Všechny byly rozbité a vyloupené; vedle roztříštěného víka jedné z nich však ležely zbytky knihy. Byla rozsekána a rozbodána a zčásti spálena a bylo na ní tolik černých a jiných temných skvrn připomínajících uschlou krev, že se skoro nedala číst.

Gandalf ji opatrně zvedl, listy však praskaly a lámaly se, když ji kladl na kamennou desku. Nějakou chvíli nad ní beze slova hloubal. Frodo a Gimli, kteří mu stáli po boku, když zlehka obracel stránky, viděli, že jsou popsány různými písmy, runami, jak morijskými, tak dolskými, a tu a tam elfským písmem.

Nakonec Gandalf vzhlédl. "Zdá se, že jsou to záznamy o osudech Balinova lidu," řekl. "Odhaduji, že začínají jejich příchodem do Rmutného dolu někdy před třiceti lety; zdá se, že strany jsou číslovány podle let a od jejich příchodu. Vrchní strana je označena jedna - tři, čili na počátku nejméně dvě chybějí. Poslouchejte!

Vyhnali jsme skřety z velké brány a stráž - myslím, zbytek slova je rozmazaný a propálený - asi nice - spoustu jsme jich pobili v jasném - myslím - slunci v dolu. Flóiho zabil šíp. Zahubil velkého. Pak kaňka a za ní Flóiho pod trávou u Zrcadlového jezera. Další řádky nemohu přečíst. Pak přijde: Zabrali jsme dvacátý první sál ze severu a usadili se v něm. Je tam nepřečtu co. Mluví se o světlíku. Pak Balin se usadil v komnatě Mazarbul."

"V Komnatě záznamů," řekl Gimli. "Hádám, že je to právě tady, kde stojíme."

"Teď dlouho nemohu nic přečíst," řekl Gandalf, "až na slovo zlato a Durinova sekyra a něco přilba. Pak Balin je teď Pánem Morie. Tím, zdá se, končí kapitola. Po několika hvězdičkách začíná jiný rukopis a vidím našli jsme pravostříbro a později dobře kujné a pak něco, aha! mitril; a poslední dva řádky Óin hledat horní zbrojnice Třetí hlubinné, něco, jde na západ, kaňka, k bráně Cesmínie."

 

Gandalf se odmlčel a několik listů odložil stranou. "Tady je několik stránek podobného rázu, dost spěšně psaných a hodně poškozených," řekl; "ale při tomhle světle je nerozluštím. Teď musí řada listů chybět, protože číslování začíná pětkou, zřejmě tedy v pátém roce kolonie. Počkejte! Ne, jsou příliš poškozené a poskvrněné; nepřečtu je. Možná že to na slunci půjde líp. Čekejte! Tady je něco: velký smělý rukopis užívající elfího písma."

"To bude Oriho ruka," řekl Gimli, který nahlížel čaroději přes rameno. "Psával dobře a rychle a často užíval elfí abecedy."

"Škoda že krásným písmem musel zaznamenat ošklivé události," řekl Gandalf. "První zřetelné slovo je žal, ale ostatek řádky je smazán, ledaže na konci by bylo vče Ano, musí to být vče a dál ra desátého listopadu padl Balin, Pán Morie, ve Rmutném dole. Šel sám nahlédnout do Zrcadlového jezera. Zastřelil ho skřet schovaný za kamenem. Skřeta jsme zabili, ale mnoho dalších... od východu proti toku Stříberky. Zbytek řádky je tak rozmazaný, že toho moc nepřečtu, ale myslím, že tam stojí zatarasili jsme bránu a pak udržíme ji dlouho, jestli a pak snad hrozně a trpět. Chudák Balin! Zdá se, že titul, který přijal, nedržel ani pět let. Rád bych věděl, co se stalo pak; ale není čas luštit posledních pár stránek. Tady je vůbec poslední strana." Zamlčel se a vzdychl.

"Je to ponuré čtení," řekl. "Vypadá to, že jejich konec byl krutý. Poslouchejte: Nemůžeme ven. Nemůžeme ven. Dobyli Můstek a druhý sál. Padli tam Thrár a Lóni a Náli. Pak jsou čtyři řádky tak rozmazané, že mohu přečíst jen odešel před pěti dny. Poslední řádky znějí Jezero při Západní brané je až u stěny. Pozorovatel ve vodě dostal Óina. Nemůžeme ven. Přichází konec a pak bubny, bubny v hlubině; kdo ví, co to značí. Naposled je rozmazaně naškrábáno elfím písmem: Už jdou. A nic víc." Gandalf se odmlčel a stál v zamyšlení.

Na Družinu padl náhlý děs a hrůza z té komnaty. "Nemůžeme ven," mumlal Gimli. "Ještě dobře, že jezero trochu kleslo a že Pozorovatel spal dole na jižním konci."

Gandalf zvedl hlavu a rozhlédl se. "Zdá se, že poslední odpor kladli tady u obojích dveří," řekl; "ale to už jich mnoho nezbývalo. Tak skončil pokus znovu dobýt Morii! Byl statečný, ale pošetilý, ještě nenastal pravý čas. Obávám se, že teď musíme dát Balinovi, synu Fundinovu, sbohem. Ať odpočívá ve slujích svých otců! Vezmeme tuhle knihu, Knihu Mazarbul, a později si ji důkladně prohlédneme. Přijmi ji do úschovy, Gimli, a odnes ji zpátky Dáinovi, budeš-li mít možnost. Bude ho zajímat, i když to pro něho bude velmi bolestné. Pojďme odsud! Dopoledne pokročilo."

"Kudy půjdeme?" ptal se Baromir.

"Zpátky do sálu," řekl Gandalf. "Ale naše návštěva v této místnosti nebyla marná. Teď vím, kde jsem. Tohle musí byl, jak Gimli říká, komnata Mazarbul; a sál tedy musí být dvacátý první od severního konce. Proto bychom měli projít východním obloukem sálu a potom doprava a na jih a dolů. Dvacátý první sál by měl být na sedmém podlaží, čili šest nad podlažím Brány. Pojďme tedy zpátky do sálu!"

 

Sotva to Gandalf vyřkl, ozval se veliký hluk: dunivé bum, které jako by přicházelo z hloubi a rozechvívalo jim kámen pod nohama. V úleku se vrhli ke dveřím. Jdu, jdu, zaznělo znovu, jako by obří ruce proměnily samotné sluje Morie v ohromný buben. Pak se chodbami rozlehlo troubení. V sále hučel veliký roh a dál bylo slyšet v odpověď rohy a drsné výkřiky. Zadupalo množství spěchajících nohou.

"Už jdou!" vykřikl Legolas.

"Nemůžeme ven," řekl Gimli.

"Zaskočeni!" vykřikl Gandalf. "Proč jen jsem se zdržoval? Teď jsme polapeni jako tenkrát oni. Ale tenkrát jsem tu nebyl já. Uvidíme, co -"

Jdu, jdu, zadunělo a stěny se otřásly.

"Přibouchněte dveře a dejte pod ně klíny!" křikl Aragorn. "A co nejdéle si nechávejte batohy na zádech; třeba se ještě probijeme ven."

"Ne!" řekl Gandalf. "Nesmíme se nechat zavřít. Nechte východní dveře otevřeny! Tamtudy půjdeme, budeme-li mít možnost."

Zaznělo další drsné volání rohu a pronikavé výkřiky. Chodbou se blížily kroky. Ozvalo se zvonivé řinčení, jak Družina tasila meče, Glamdring zasvítil bledým světlem a ostří Žihadla se zalesklo. Boromir se rameny opřel do západních dveří.

"Počkej chviličku! Ještě nezavírej!" řekl Gandalf. Skočil vpřed Boromirovi po bok a napřímil se v celé výšce.

"Kdo přichází rušit odpočinek Balina, Pána Morie?" zvolal.

Přivalil se chraplavý smích, jako když kamení klouže do jámy; v hluku se panovačně rozlehl hluboký hlas. Jdu, jdu, jdu, ozvaly se v hlubině bubny.

Rychlým pohybem vykročil Gandalf před úzkou skulinu dveří a napřáhl hůl. Oslnivý záblesk ozářil komnatu i chodbu venku. Čaroděj chviličku vyhlížel. Když uskakoval zpět, chodbou zahvízdaly a zakvílely šípy.

"Jsou tam skřeti, a spousta," řekl. "A někteří velicí a zlí: černí mordorští skuruti. Zatím se drží zpátky, ale je tam ještě něco. Velký jeskynní obr, myslím, a možná i víc než jeden. Tamtudy nemáme naději uniknout"

"A jestli přijdou i k druhým dveřím, nemáme vůbec žádnou naději," řekl Boromir.

"Tady venku ještě není nic slyšet," řekl Aragorn, který naslouchal u východních dveří. "Cesta na téhle straně jde přímo dolů po schodech: očividně nevede zpátky do sálu. Ale nemá smysl tudy slepě prchat s pronásledovateli v patách. Dveře nemůžeme zatarasit. Klíč je ztracený a zámek rozbitý a otvírají se dovnitř. Nejdřív musíme nepřítele nějak zadržet. Naučíme je, aby se báli komnaty Mazarbul!" řekl chmurně a zkoušel ostří svého meče Andúrilu.

 

V chodbě bylo slyšet těžké kroky. Boromir se vrhl proti dveřím a zabouchl je; pak je zaklínil polámanými čepelemi mečů a štěpinami dřeva. Družina se stáhla na druhý konec komnaty. Zatím však utíkat nemohli. Rána a dveře se zatřásly; a pak se začaly zvolna skřípavě otevírat. Klíny povolovaly. Sířící se skulinou se protlačila mohutná paže a rameno s temnou kůží posetou zelenavými šupinami. Pak se dole prodrala veliká ploská noha bez prstů. Venku bylo mrtvé ticho.

Boromir skočil dopředu a vší silou ťal po paži; jeho meč však zazvonil, odskočil a vypadl mu z otřesené ruky. Na čepeli se objevil zub.

Náhle a k vlastnímu překvapení pocítil Frodo, že mu v srdci vzplanula zuřivost. "Za Kraj!" vykřikl, skočil Boromirovi po bok, shýbl se a Žihadlem bodl do ohavné nohy. Ozval se řev, noha sebou trhla zpět, až málem vyrvala Frodovi Žihadlo z ruky. Z čepele kanuly černé krůpěje a kouřily na podlaze. Boromir se vrhl proti dveřím a opět je zabouchl.

"Jedna nula pro Kraj!" zvolal Aragorn. "Hobit kouše hluboko! Máš dobrou čepel, Frodo, synu Drogův!"

Rána do dveří a potom rána za ranou. To do nich bušily berany a kladiva. Zapraštěly a pak se najednou rozskočily. Dovnitř zahvízdaly šípy, ale narazily na severní zeď a neškodně popadaly na podlahu. Zatroubil roh, rozeběhly se nohy a jeden za druhým skákali do komnaty skřeti.

Kolik jich bylo, Družina nepočítala. Srážka byla ostrá, skřety však zmátla prudkost obrany. Dvěma prostřelil hrdlo Legolas. Gimli podťal nohy jinému, který vyskočil na Balinův náhrobek Boromir a Aragorn jich pobili spoustu. Když padl třináctý, ostatní s vřískotem utekli. Obránci zůstali nezranění, až na Sama, který měl škrábanec na hlavě. Zachránilo ho rychlé shýbnutí; a statně skolil svého skřeta jediným bodnutím svého mohylového meče. V hnědých očích mu žířil oheň. Kdyby jej viděl Ted Pískař, rychle by couval.

"Teď je čas!" zvolal Gandalf. "Pojďme, než se vrátí obr!"

Sotva se však dali na ústup, a ještě než byli Pipin a Smíšek venku na schodech, do komnaty vskočil mohutný skřetí náčelník, velký téměř jako člověk, od hlavy k patě oděný v černé zbroji; za ním se do dveří tlačili jeho následovníci. Měl snědou, širokou a ploskou tvář, oči jako uhlíky a červený jazyk; máchal velikým kopím. Mohutným koženým štítem odtiskl Boromirův meč a tlačit ho dozadu, až se svalil na zem. Sklonil se pod Aragornovou ranou a rychlostí útočícího hada se vrhl na Družinu a kopím bodl přímo po Frodovi. Rána zasáhla Froda do pravého boku, vrhla ho proti zdi, a tam zůstal přimáčknut. Sam s výkřikem ťal do násady kopí, a ta se zlomila. Sotva však skřet odhodil pahýl a vytrhl zahnutou šavli, na jeho přilbu dopadl Andúril, jako když vyšlehne plamen. Přilba se rozpukla a skřet padl s rozťatou hlavou. Jeho následovníci se s vytím dali na útěk, sotva se na ně Boromir s Aragornem vrhli.

Jdu, jdu, ozvaly se v hlubině bubny. Znovu zaduněl veliký hlas.

"Teď!" vykřikl Gandalf. "Teď máme poslední možnost. Utíkejte!"

 

Aragorn zvedl Froda z místa, kde ležel u stěny, a pustil se ke schodišti. Smíška a Pipina strkal před sebou. Ostatní ho následovali; Gimliho však musel odvléci Legolas: přes nebezpečí otálel u Balinova náhrobku se sklopenou hlavou. Boromir přitáhl k sobě východní dveře, skřípající v pantech; na obou půlkách měly veliké železné kruhy, ale nebylo čím je zapevnit.

"Jsem v pořádku," zalapal po dechu Frodo. "Mohu chodit; postavte mě na zem."

Aragorn ho v úžasu málem upustil. "Myslel jsem, že jsi mrtev!" vykřikl.

"Ještě ne!" řekl Gandalf. "Ale teď není čas se divit; už ať jste pryč, všichni, alou po schodech! Dole na mě pár minut počkejte, ale jestli nepřijdu brzy, jděte dál! Jděte rychle, volte cesty vedoucí doprava a dolů."

"Přece tě nemůžeme nechat samotného bránit dveře!" řekl Aragorn.

"Dělejte, co říkám!" řekl Gandalf vztekle. "Tady už meče nepomohou. Jděte!"

 

Chodbu neosvětloval žádný světlík a byla naprosto temná. Tápali dolů po dlouhém schodišti a na konci se ohlédli, neviděli však nic než vysoko nad sebou slabý svit čarodějovy hole. Zdálo se, že dosud stojí na stráži u zavřených dveří. Frodo těžce dýchal a opíral se o Sama, který ho objímal pažemi. Stáli a zírali schodištěm vzhůru do tmy. Frodo měl dojem, že slyší, jak nahoře Gandalf mumlá slova, která se rozbíhala svažujícím se tunelem šepotavou ozvěnou. Nemohl rozeznat, co říká. Stěny jako by se třásly. Co chvílí opět tepaly a duněly rány na buben: jdu, jdu.

Vtom nahoře na schodišti šlehlo bílé světlo. Pak se ozval dutý rachot a těžké žuchnutí. Bubny divoce zavířily jdu-jdu, bum-bum, a pak ustaly. Gandalf sletěl po schodech a padl na zem uprostřed Družiny.

"Tak, tak. To by bylo!" řekl čaroděj a namáhavě se vztyčil. "Udělal jsem, co jsem mohl. Setkal jsem se ale s rovnocenným protivníkem; málem mě to zničilo. Ale nestůjte tady! Jděte dál! Budete se muset chvíli obejít bez světla. Jsem pořádně otřesený. Jděte dál! Jděte! Kde jsi, Gimli? Pojď se mnou napřed! Držte se všichni těsně za námi!"

 

Klopýtali za ním zvědaví, co se vlastně stalo. Jdu, jdu, začalo znovu bubnování: znělo nyní dušeně a odlehle, ale šlo za nimi. Nebylo slyšel žádné jiné zvuky pronásledování ani dupot či hlasy. Gandalf nezahýbal napravo ani nalevo, neboť se zdálo, že chodba vede směrem, který potřeboval. Co chvíli sestupovali po dalších stupních, padesáti i více, na nižší rovinu. To bylo v oné chvílí pro ně nejnebezpečnější: ve tmě totiž neviděli spád, dokud nepřišli až k němu a nestoupli do prázdna. Gandalf ohmatával půdu holí jako slepec.

Za hodinu ušli možná míli, možná víc, a sestoupili po mnoha schodištích. Ještě stále nebylo slyšet pronásledovatele. Začínali téměř doufat, že přece jen vyváznou. Pod sedmým schodištěm se Gandalf zastavil.

"Začíná být horko!" řekl udýchané. "Už bychom měli být přinejmenším na úrovni Brány. Myslím, že se brzy poohlédneme po nějaké zatáčce vlevo, abychom se dostali k východu. Doufám, že není daleko. Jsem velmi unavený. Musím si tu chviličku odpočinout, i kdyby za námi byli všichni skřeti, co se jich kdy vylíhlo."

Gimli ho uchopil za paži a pomohl mu usednout na schodech. "Co se stalo tam nahoře u dveří?" zeptal se. "Setkal jste se tam s tím, kdo tluče do těch bubnů?"

"Nevím," odvětil Gandalf. "Ale najednou jsem stál proti něčemu, s čím jsem se ještě nesetkal. Nenapadlo mě nic jiného než pokusit se zavřít dveře zaklínadlem. Znám jich spoustu; ale provést něco takového pořádně vyžaduje čas, a i pak se dají dveře prolomit násilím.

Jak jsem tam stál, slyšel jsem na druhé straně skřety; myslel jsem, že každou chvíli prorazí dveře. Neslyšel jsem, co říkají; zřejmě mluvili svým vlastním ohavným jazykem. Zaslechl jsem jedině gháš, to je ‚oheň'. Pak něco vstoupilo do komnaty - ucítil jsem to přes dveře a skřeti sami dostali strach a zmlkli. Uchopilo to železný knih a pak si to uvědomilo mě a mé zaklínání.

Co to bylo, nemám zdání, ale nikdy jsem nepocítil takovou výzvu. Protizaklínání bylo strašlivé. Málem mě zlomilo. Na okamžik se mi dveře vymkly a začaly se otvírat! Musel jsem pronést Velitelské slovo. To byl přílišný nápor. Dveře se roztříštily na kusy. Něco temného jako mrak zaclánělo veškeré světlo uvnitř a já byl vržen pozadu dolů ze schodů. Celá zeď povolila a myslím, že strop komnaty také.

Obávám se, že Balin je teď hluboko pohřben a možná že je pohřbeno i něco jiného. To vám nepovím. Ale přinejmenším je průchod za námi úplně zatarasen. Ach! Nikdy jsem se necítil tak vyčerpaný, ale už to přechází. A co ty, Frodo? Neměl jsem čas ti to říci, ale v životě jsem neměl větší radost, než když jsi promluvil. Bál jsem se, že Aragorn nese sice statečného, ale mrtvého hobita."

"Co já?" řekl Frodo. "Jsem živ a zdráv, aspoň myslím. Jsem pohmožděný a bolavý, ale není to tak zlé."

"Tak," řekl Aragorn, "potom mohu říct jen to, že hobiti jsou z tak tuhého těsta, že jsem se s podobným nesetkal. Kdybych to byl věděl, býval bych v hostinci v Hůrce mluvil mírněji! Taková rána by probodla divokého kance!"

"Potom jsem rád, že mě neprobodla," řekl Frodo, "ačkoli se cítím, jako bych se byl dostal mezi kladivo a kovadlinu." Víc neřekl. I dýchání ho bolelo.

"Jsi celý Bilbo," řekl Gandalf. "Je v tobě víc, než je vidět, jak jsem kdysi dávno říkal o něm." Frodo by byl rád věděl, jestli ta poznámka neznamenala víc, než říkala.

 

Už zase šli dál. Zanedlouho promluvil Gimli. Měl ve tmě bystré oči. "Myslím," řekl, "že před námi je nějaké světlo. Ale denní světlo to není. Je rudé. Co to může být?"

"Gháš," zamumlal Gandalf. "Mysleli snad tohle: že dolní patra jsou v ohni? Stejně můžeme jít jenom dál."

Brzy nebylo o světle pochyb a viděli je všichni. Šlehalo a řeřavělo po stěnách chodby před nimi. Už viděli na cestu: vpředu se chodba rychle svažovala a kus dál stál nízký obloukový průchod; jím přicházelo rostoucí světlo. Vzduch začínal být velmi horký.

Když došli k oblouku, Gandalf prošel a naznačil jim, aby počkali. Když stanul těsně za otvorem, viděli jeho tvář ozářenou rudým světlem. Rychle ustoupil zpět.

"Tady je nějaká nová čertovina," řekl; "určitě nám ji vymysleli na uvítanou. Ale teď vím, kde jsme. Dostali jsme se do První hlubinné, do patra těsně pod Branou. Tohle je Druhý sál Staré Morie a Brána je blízko. Za východním koncem sálu vlevo, sotva čtvrt míle odtud překročit Můstek, po schodech nahoru, širokou cestou, přes První sál a ven! Ale pojďte se podívat!"

Vyhlédli. Před nimi byla další veliká sluj. Byla vznosnější a mnohem delší než ta, ve které spali. Byli blízko východního konce; na západ síň ubíhala do tmy. Prostředkem stoupala dvojitá řada obrovitých pilířů. Byly vytesány do podoby kmenů mohutných stromů, jejichž větve podpíraly strop rozvětvenou kamennou kresbou. Jejich těla byla hladká a černá, v jejich bocích se však temně odráželo rudé řeřavění. U pat dvou sloupů se přes celou podlahu rozvírala veliká trhlina. Z ní vycházelo prudké rudé světlo a tu a tam plameny olizovaly kraje a ovíjely se kolem základů sloupů. V horkém vzduchu se tetelily chumáče temného dýmu.

"Kdybychom byli přišli hlavní cestou z horních sálů, byli bychom tu uvázli," řekl Gandalf. "Doufejme, že teď oheň leží mezi námi a pronásledováním. Pojďte! Nemáme času nazbyt."

Sotva domluvil, uslyšeli opět pronásledující bubnování: jdu, jdu, jdu. Daleko ve stínech na západním konci sálu se rozlehly výkřiky a troubení rohů. Jdu, jdu: pilíře jako by se zatřásly a plameny zachvěly.

"Teď si dáme poslední závod!" řekl Gandalf. "Jestli venku svítí slunce, ještě můžeme vyváznout. Za mnou!"

Obrátil se vlevo a chvátal po hladké podlaze sálu. Vzdálenost byla větši, než se zdálo. Jak běželi, zaslechli za sebou dupot a ozvěnu mnoha spěchajících nohou. Rozlehl se pronikavý jek; byli spatřeni. Zazvonila a zařinčela ocel. Frodovi nad hlavou zasvištěl šíp.

Boromir se zasmál. "Tohle nečekali," řekl. "Oheň je odřízl. Jsme na druhé straně!"

"Dívejte se dopředu!" zvolal Gandalf. "Blíží se Můstek. Je nebezpečný a úzký!"

Náhle před sebou Frodo spatřil černou propast Na konci sálu podlaha mizela a řítila se do neznámé hloubi. Vnějších dveří bylo možno dosáhnout jedině po křehkém můstku bez okraje a bez zábradlí. Klenul se nad propastí jako ohnutá pružina zdéli padesáti stop. Byla to pradávná obrana trpaslíků proti nepřátelům, kteří by dobyli První sál a vnější chodby. Přes můstek mohli jít jen po jednom. Na jeho kraji se Gandalf zastavil a ostatní v houfu dorazili za ním.

"Jdi první, Gimli!" řekl. "Pak Pipin a Smíšek. Pořád rovně a za dveřmi po schodech nahoru!"

Padaly mezi ně šípy. Jeden zasáhl Froda a odskočil. Jiný probodl Gandalfovi klobouk a zůstal tam vězet jako černé pero. Frodo se ohlédl zpět. Viděl, jak se za ohněm hemží černé postavičky; zdálo se, že jsou tam stovky skřetů. Mávali kopími a zahnutými šavlemi, jež ve světle ohně krvavě zářily; jdu, jdu, jdu, duněly bubny.

Legolas se obrátil a vložil do tětivy šíp, ačkoli na jeho malý luk to byla velká vzdálenost. Napjal tětivu, avšak ruka mu klesla a šíp sklouzl na zem. Vykřikl úlekem. Objevili se dva velicí skalní obři, přinesli ohromné kamenné desky a hodili je přes oheň jako můstky. Obři však elfa hrůzou nenaplnili. Řady skřetů se rozvíraly a ti se tlačili stranou, jako by sami měli strach. Cosi přicházelo za nimi. Nebylo vidět, co to je: bylo to jako veliký stín, v jehož středu byla tmavá postava, snad lidského tvaru, ale větší; třímala moc a před ní šla hrůza. Přišla k hranici ohně a světlo pohaslo, jako by se přes ně naklonil mrak. Pak jediným skokem přeskočila trhlinu. Plameny zahučely postavě vstříc a ovinuly se kolem ní; ve vzduchu zakroužil černý dým. Vlající hříva jí zahořela a vzplála. V pravé ruce měla meč podobný bodavému jazyku ohně, v levé držela důtky s mnoha řemínky.

"Aj, aj!" zakvílel Legolas, "Balrog! jde balrog!"

Gimli zíral s vytřeštěnýma očima. "Durinova zhouba!" vykřikl, upustil sekyru a zakryl si tvář.

"Balrog," zamumlal Gandalf. "Teď chápu." Zakolísal a těžce se opřel o svou hůl. "To je ale zlý osud. A já jsem už unavený."

 

Temná postava sršící ohněm se hnala k nim. Skřeti ječeli a přelévali se přes kamenné můstky. Tu Boromir zvedl roh a zatroubil. Hlasitě zazvučela výzva a burácela jako křik mnoha hrdel pod klenbou sluje. Skřeti na okamžik zakolísali a ohnivý stín se zastavil. Pak ozvěna odumřela tak náhle, jako když temný vítr sfoukne plamen, a nepřítel opět vykročil.

"Přes můstek!" křikl Gandalf, sbíraje svou sílu. "Prchejte! Tohle je nepřítel nad síly vás všech. Já musím bránit úzkou cestu. Prchejte!" Aragorn a Boromir nedbali na povel a dál stáli bok po boku za Gandalfem na druhém konci můstku. Ostatní zůstali stát u východu na konci sálu a obrátili se. Nedokázali nechat svého vůdce, aby čelil nepříteli sám.

Balrog dorazil k můstku. Gandalf stál uprostřed oblouku, opíral se o hůl v levé ruce, v pravici mu však studeně a bíle zářil Glamdring. Jeho nepřítel se opět zastavil tváří k němu a stín kolem něho se roztáhl jako pár obrovských křídel. Zvedl důtky a řemínky zakvílely a práskly. Z nozder mu vyšlehl oheň. Gandalf však stál pevně.

"Nemůžeš projít," řekl. Skřeti stáli nehybně a padlo mrtvé ticho. "Jsem služebník Tajného ohně, vládnu plamenem Anoru. Nemůžeš projít. Temný oheň ti nepomůže, plameni Udunu. Vrať se do Stínu! Nemůžeš projít."

Balrog neodpovídal. Oheň v něm jako by zmíral, avšak tma rostla. Vykročil pomalu přes most a náhle se vztyčil do veliké výše a jeho křídla se rozepjala od stěny k stěně; přesto však bylo vidět Gandalfa dál, jak probleskuje v šeru; vypadal maličký a docela sám: šedý a sehnutý jako uschlý strom před náporem bouře.

Ze stínu vyskočil planoucí rudý meč.

Glamdring se bíle zatřpytil v odpověď.

Ozval se zvonivý třesk a šlehlo bílé světlo. Balrog odskočil a jeho meč se rozlétl v roztavených úlomcích. Čaroděj se zakymácel na můstku, ustoupit o krok a pak opět stanul nehybně.

"Nemůžeš projít!" řekl.

Jediným odrazem skočil balrog na můstek. Jeho důtky zavířily a zasyčely.

"Nemůže stát sám!" vykřikl náhle Aragorn a rozběhl se zpátky po můstku. "Elendil!" křičel. "Jsem s tebou, Gandalfe!"

"Gondor!" zvolal Boromir a vrhl se za ním.

V tom okamžiku Gandalf zvedl hůl a s hlasitým výkřikem udeřil do mostu před sebou. Hůl se rozlomila a vypadla mu z ruky. Vyšlehla oslepivá clona bílého plamene. Můstek zapraskal. Právě pod balrogovýma nohama pukl a kámen, na němž stál, se zřítil do propasti, zatímco ostatek zůstal viset a chvěl se jako skalní jazyk trčící do prázdna.

S hrozným výkřikem padl balrog kupředu a jeho stín se zřítil dolů a zmizel. Avšak při pádu ještě máchl důtkami, řemínky šlehly a ovinuly čaroději kolena. Táhly ho ke kraji. Zapotácel se, upadl, marně hmátl po kameni a sklouzl do propasti. "Utíkejte, hlupáci!" vykřikl a byl pryč.

Ohně zhasly a padla čirá tma. Družina stála přikována hrůzou a zírala do jámy. Sotva se Aragorn a Boromir přihnali zpět, zbytek mostu popraskal a zřítil se. Výkřikem je Aragorn vyburcoval.

"Pojďte!" zvolal. "Teď vás povedu já. Musíme poslechnout jeho poslední příkaz. Za mnou!"

Vytřeštěně klopýtali po širokém schodišti za dveřmi. Aragorn první, Boromir vzadu. Nahoře byla veliká chodba rozléhající se ozvěnou. Utíkali po ní. Frodo slyšel, jak Sam po jeho boku pláče, a pak zjistil, že sám v běhu pláče. Jdu, jdu, jdu, duněly teď za nimi bubny smutečně a zvolna. Jdu!

Běželi dál. Před nimi bylo stále světleji: strop prorážely mohutné šachty. Běželi rychleji. Vběhli do sálu, kam vysokými okny na východě zářilo denní světlo. Prchali přes něj. Proběhli jeho velikými rozbitými dveřmi a náhle se před nimi jako oblouk planoucího světla rozevřela Velká brána.

Ve stínech za obřími veřejemi se po obou stranách krčila skřetí stráž, ale brána byla roztříštěná a ležela na zemi. Aragorn srazil k zemi kapitána, jenž se mu postavil do cesty, a ostatní se rozprchli v hrůze před jeho hněvem. Družina se mihla kolem nich a nevěnovala jím žádnou pozornost Vyběhli z Brány a seskákali po obrovských věkovitých stupních, prahu Morie.

Tak nakonec z veliké beznaděje vyšli pod širou oblohu a ucítili vítr ve tvářích.

Zastavili se, až když byli z dostřelu skal. Kolem se rozkládal Rmutný dol. Spočíval na něm stín Mlžných hor, na východě však na zemi zářilo zlaté světlo. Byla teprve jedna hodina po poledni. Slunce svítilo, oblaka byla bílá a vysoká.

Ohlédli se. Temně zíval oblouk Brány ve stínu hor. Slabě a hluboko pod zemí duněly pomalé údery na buben: jdu. Řídký černý dým se plazil ven. Nic jiného nebylo vidět; celé údolí kolem bylo prázdné. Jdu. Teprve nyní je docela přemohl žal a dlouho plakali: někteří vstoje a mlčky, někteří tváří k zemi. Jdu, jdu. Dunění doznívalo.