MNOHÁ SETKÁNÍ

Frodo se probudil a zjistil, že leží na posteli. Zprvu si pomyslil, že zaspal po nějakém dlouhém nepříjemném snu, který mu dosud krouží na hranici vědomí. Nebo snad stonal? Strop však vypadal cize; byl rovný a měl tmavé, bohatě vyřezávané trámy. Ještě chvíli ležel a hleděl na sluneční skvrny na stěně a naslouchal hukotu vodopádu.

"Kde to jsem a kolik je hodin?" zeptal se nahlas stropu.

"V Elrondově domě a je deset hodin dopoledne," řekl nějaký hlas. "Je ráno 24. října, jestli tě to zajímá."

"Gandalf!" vykřikl Frodo a posadil se. A byl to starý čaroděj, v křesle u otevřeného okna.

"Ano," řekl. "Jsem tu. A ty máš štěstí, že jsi tu taky, po všech těch hloupostech, cos natropil, když jsi odešel z domu."

Frodo si zase lehl. Cítil se příliš blaze a mírumilovně, než aby se hádal, a stejně nemyslel, že by ve sporu zvítězil. Už byl docela vzhůru a vracely se mu vzpomínky na cestu: katastrofální "zkratka" Starým hvozdem, "náhoda" "U skákavého poníka", šílený nápad nasadit si Prsten v dolíku pod Větrovem. Zatímco na to všechno myslil a snažil se marně vybavit si, jak se dostal do Roklinky, bylo dlouhé ticho, přerušované jen pukáním Gandalfovy dýmky, když vyfukoval bílé kroužky z okna.

"Kde je Sam?" zeptal se po chvíli Frodo. "A jsou všichni ostatní v pořádku?"

"Ano, všichni jsou živi a zdrávi," odpověděl Gandalf. "Sam byl tady, dokud jsem ho asi před půl hodinou neposlal odpočinout si."

"Co se stalo u Brodu?" řekl Frodo. "Všechno vypadalo nějak mlhavě; a pořád mi to tak připadá."

"Jinak to být nemohlo. Začínal jsi blednout," odvětil Gandalf. "Rána tě konečně začala přemáhat. Ještě několik hodin, a už by ti nikdo nepomohl. Ale máš v sobě dobrý kořínek, hobitíku můj drahá! Jako jsi ukázat v té mohyle. Tam jste měli hodně namále: možná že to byl nejnebezpečnější okamžik vůbec. Škoda že ses na Větrově neudržel."

"Zdá se, že už toho spoustu víte," řekl Frodo. "Vždyť jsem s ostatními o mohyle nemluvil. Nejdřív to bylo příliš hrozné a pak už jsem měl v hlavě jiné věci. Jak o tom víte vy?"

"Dlouho jsi mluvil ze spaní, Frodo," řekl Gandalf jemně, "a nebylo pro mne těžké číst tvé myšlenky a vzpomínky. Nedělej si starosti! I když jsem mluvil o ‚hloupostech', nemyslel jsem to vážně. Mám o tobě dobré mínění - a o ostatních také. Není žádná maličkost dojít tak daleko a skrze taková nebezpečí a neztratit Prsten."

"Bez Chodce bychom to byli nesvedli," řekl Frodo. "Ale scházel jste nám. Nevěděl jsem, co si bez vás počít."

"Zdrželi mě," řekl Gandalf, "a to nás málem zničilo. A nakonec vlastně nevím; možná že to tak bylo lepší."

"Kdybyste mi aspoň řekl, co se stalo!"

"Všechno má svůj čas! Elrond nakázal, že dnes nemáš ani mluvit, ani si s ničím dělat starosti."

"Ale když budu mluvit, nebudu si aspoň klást otázky a přemýšlet, což taky unavuje," řekl Frodo. "Jsem úplně probuzený a vzpomínám si na spoustu věcí, které potřebují vysvětlení. Proč jste se zdržel? Aspoň to byste mi měl vyložit."

"Brzy uslyšíš všechno, co chceš vědět," řekl Gandalf. "Budeme mít Radu, jen co ti bude dobře. Teď ti řeknu jen tolik, že mě drželi v zajetí."

"Vás?" vykřikl Frodo.

"Ano, mne, Gandalfa Šedého," řekl čaroděj slavnostně. "Ve světě je mnoho mocí, dobrých i zlých. Některé jsou větší než já. S některými jsem se ještě neměřil. Můj čas ale již přichází. Morgulský Pán a jeho Černí jezdci vystoupili. Chystá se válka!"

"Takže jste o Jezdcích už věděl - než jsem se s nimi setkal?"

"Ano, věděl jsem o nich. Jednou jsem ti o nich dokonce vyprávěl, protože Černí jezdci jsou Prstenové přízraky; devět služebníků Pána prstenů. Nevěděl jsem ale, že už znovu povstali. To bych byl s tebou utíkal hned. Doslechl jsem se o nich, teprve když jsem tě v červnu opustil; ale ten příběh bude muset počkat. Prozatím nás před neštěstím zachránil Aragorn."

"Ano," řekl Frodo, "to Chodec nás zachránil. Přesto jsem se ho zpočátku bál. Sam mu myslím nikdy plně nedůvěřoval, přinejmenším dokud jsme nepotkali Glorfindela."

Gandalf se usmál. "Slyšel jsem o Samovi všechno," řekl. "Teď už nepochybuje."

"To jsem rád," řekl Frodo. "Moc jsem si totiž Chodce oblíbil. Vlastně oblíbil není správné slovo. Chci říct, že mí na něm moc záleží; i když je někdy zvláštní a občas děsivý. Ve skutečnosti mi často připomíná vás. Nevěděl jsem, že Velcí lidé mohou být i takoví. Myslíval jsem si, že jsou prostě velcí a trochu přihlouplí; hodní a přihlouplí jako Máselník, nebo hloupí a zlí jako Vili Potměchuť. Ale my toho v Kraji o Velkých lidech moc nevíme, leda o hůreckých."

"To nevíš moc ani o nich, když si myslíš, že starý Ječmínek je přihlouplý," řekl Gandalf, "Tam, kde je doma, je chytrý až až. Myslí míň, než mluví, ale umí včas prokouknout cihlovou zeď, jak se říká v Hůrce. Ve Středozemi je ale už málo těch, kteří se podobají Aragornovi, synu Arathorna. Rod Králů ze Zámoří vymírá. Možná že tahle Válka o Prsten bude jejich posledním dobrodružstvím."

"To chcete vážně říct, že Chodec je z národa starých Králů?" užasl Frodo. "Myslel jsem, že už dávno vymřeli. Myslel jsem, že je jen Hraničář."

"Jen Hraničář!" vykřikl Gandalf. "Můj milý Frodo, to přece právě Hraničáři jsou: poslední zbytek velkého národa, Mužů ze Západu, který pozůstal na severu. Pomáhali mi už dříve a jejich pomoci mi bude třeba i v nadcházejících dnech; jsme sice v Roklince, ale Prsten ještě není v klidu."

"To asi ne," řekl Frodo. "Ale zatím jsem myslel jen na to, jak se dostanu sem; a doufám, že nebudu muset nikam dál. Je moc příjemné jen tak odpočívat Zažil jsem měsíc vyhnanství a dobrodružství a shledávám, že mi to stačilo."

Zmlkl a zavřel oči. Za chvíli opět promluvil. "Počítal jsem," řekl, "a nemohu se dopočítat 24. října. Mělo by být dvacátého prvního. U Brodu jsme museli být dvacátého."

"Už jsi mluvil a počítal víc, než je ti zdrávo," řekl Gandalf. "Co dělá rameno?"

"Nevím," řekl Frodo. "Vůbec je necítím, což je zlepšení, ale" - vyvinul úsilí - "už zase mohu trochu pohnout paží. Ano, přichází k životu. Není studená," dodal, když se dotkl levé ruky pravou.

"To je dobře," řekl Gandalf. "Uzdravuje se rychle. Brzy budeš zase zdráv. Elrond tě vyléčil: pečoval o tebe celé dny, od chvíle, kdy tě přinesli."

"Dny?" řekl Frodo.

"Čtyři noci a tři dny, když to chceš přesně. Elfové tě přinesli od Brodu v noci dvacátého a tehdy jsi ztratil přehled. Měli jsme strašnou starost a Sam tě skoro neopustil ve dne ani v noci, ledaže šel něco vyřídit. Elrond je mistrem v uzdravování, ale Nepřítelovy zbraně jsou smrtonosné. Abych ti řekl pravdu, skoro jsem nedoufal; měl jsem totiž podezření, že v zavřené ráně zůstal nějaký úlomek ostří. Nemohli jsme jej však najít až do včerejška večer. Pak Elrond štěpinu vyňal. Byla hluboko ponořená a putovala stále hloub."

Frodo se otřásl, když vzpomněl na krutý nůž s poškozeným ostřím, který se rozplynul Chodci v ruce. "Nelekej se!" řekl Gandalf. "Už je pryč. Roztála. A zdá se, že hobiti blednou velice neradi. Znal jsem silné válečníky z Velkého lidu, které by taková štěpinka rychle přemohla, a tys ji nosil v těle sedmnáct dní."

"Co by mi byli udělali?" zeptal se Frodo. "Co chtěli Jezdci udělat?"

"Pokoušeli se probodnout ti srdce morgulským nožem, který zůstává vězet v ráně. Kdyby se jim to bylo podařilo, stal by ses takovým jako oni, jenže slabším a pod jejich nadvládou. Byl by ses stal přízrakem pod mocí Temného pána; a ten by tě byl mučil, protože ses pokoušel nechat si jeho Prsten, jestli jsou vůbec nějaká muka větší než přijít o Prsten a vidět jej na jeho ruce."

"Ještě dobře, že jsem si to hrozné nebezpečí neuvědomoval!" řekl Frodo mdle. "Měl jsem smrtelný strach, jak jinak; ale kdybych byl věděl víc, nedokázal bych se ani pohnout. Je to div, že jsem vyvázl!"

"Ano, štěstí nebo osud ti pomohly," řekl Gandalf, "o odvaze nemluvě. Protože tvé srdce nebylo zasaženo a bodli tě jen do ramene; to proto, že jsi až do konce vzdoroval. Ale bylo to dost těsné, abych tak řekl. V nesmírně vážném nebezpečí jsi byl, když jsi měl Prsten na ruce, protože tehdy jsi byl sám napůl ve světě přízraků a oni se tě mohli zmocnit. Ty jsi viděl je a oni viděli tebe."

"Já vím," řekl Frodo. "Byla to strašná podívaná. Ale proč jsme všichni viděli jejich koně?"

"Protože to jsou skuteční koně; jako černé hábity jsou skutečné šaty, které nosí, aby dali tvar své nicotě, když jednají se živými."

"Jak vůbec můžou ti černí koně snášet takové jezdce? Všechna ostatní zvířata se děsí, když se přiblíží, dokonce i Glorfindelův elfí kůň. Psi vyjí a husy kejhají."

"Protože tihle koně se rodí a jsou chováni k službě Temnému pánu v Mordoru. Ne všichni jeho služebníci a nástroje jsou strašidla! Jsou tam skřeti a zlobři, jsou tam vrrci a vlkodlaci; a byli a jsou mnozí lidé, válečníci a králové. kteří chodí živí pod sluncem, a přece jsou pod jeho nadvládou. A jejich počet denně vzrůstá."

"A co Roklinka a elfové? Je Roklinka bezpečná?"

"Ano, prozatím, dokud nebude dobyto vše ostatní. Elfové se mohou Temného pána bát, mohou před ním i prchat, ale nikdy už mu nebudou naslouchat ani mu sloužit. A tady v Roklince dosud žijí někteří z jeho hlavních nepřátel: elfí mudrci, vznešení Eldar ze Zámoří. Nebojí se Prstenových přízraků, protože ten, kdo přebýval v Západní říši, žije současně v obou světech a má velkou moc jak proti viděnému, tak proti neviděnému."

"Zdálo se mi, že vidím bílou postavu, která zářila a nezmatněla jako ostatní. To byl tedy Glorfindel?"

"Ano, zahlédl jsi ho na okamžik, jaký je na druhé straně: jeden z mocných Prvorozených. Je to Vznešený elf z knížecího domu. Ano, v Roklince existuje moc, která může vzdorovat tlaku Mordoru; a také jinde přebývají další moci. I v Kraji je moc, i když jiného druhu. Ze všech takových míst se ale brzy stanou obklíčené ostrůvky, jestli věci půjdou dál jako dosud. Temný pán vynakládá všechny síly.

A přece," řekl a náhle vstal s bradou bojovně vystrčenou a zježenými vousy, "musíme si zachovat odvahu. Za chvíli ti bude dobře, když tě neumluvím k smrti. Jsi v Roklince a zatím si nemusíš s ničím dělat starosti."

"Nemám žádnou odvahu, kterou bych si mohl zachoval," řekl Frodo, "ale starosti si zatím nedělám. Jenom mi povězte, co je s mými přáteli, však se vás na to pořád ptám, a jak to skončilo u Brodu, a budu prozatím spokojen. Potom si myslím zase zdřímnu. Ale nezamhouřím oka, dokud mi to nedopovíte."

Gandalf si přisunul křeslo k posteli a pořádně si Froda prohlédl. Do tváře se mu vrátila barva, oči měl jasné a zcela bdělé a byl při plném vědomí. Usmíval se a vypadal téměř zdráv, čarodějovým očím však neunikla drobná změna, jakoby jen náznak průsvitnosti, zejména pokud šlo o levou ruku ležící na pokrývce.

"To se ovšem dalo čekat," řekl si Gandalf. "Ještě zdaleka nemá všechno za sebou, a jak to s ním skončí, nemůže předpovědět ani Elrond. Myslím, že ne špatně. Možná že nakonec bude jako sklenice plná čirého světla, které ne každé oko uvidí."

"Vypadáš báječně," řekl nahlas. "Dovolím si krátké vyprávění bez porady s Elrondem. Ale úplně krátké, to si pamatuj, a pak musíš zase spát. Pokud vím, stalo se to tak. Jezdci se hnali přímo za tebou, sotva ses dal na útěk. Už se nemuseli dát vést svými koňmi: stal ses pro ně viditelným, protože jsi byl už na prahu jejich světa. A také Prsten je přitahoval. Tví přátelé uskočili z cesty, jinak by je přejeli. Věděli, že zachránit tě může jen bílý kůň. Jezdci byli příliš rychlí, aby je dohonili, a bylo jich příliš mnoho, aby se postavili proti nim. Pešky by ani Glorfindel s Aragornem nemohli obstát proti celé Devítce najednou.

Když se Prstenové přízraky přehnaly, tvoji přátelé běželi za nimi. Kousek od Brodu je prohlubeň u cesty skrytá v zakrslých stromcích. Tam rychle rozdělali oheň; Glorfindel totiž věděl, že přijde povodeň, jestliže se Jezdci pokusí překročit řeku, a že se bude muset vypořádat s těmi, kdo zůstanou na jeho straně. Jakmile spatřil povodeň, vyřítil se ven a za ním Aragorn a ostatní s hořícími větvemi. Když byli lapeni mezi ohněm a vodou a zjevil se jim Vznešený elf ve svém hněvu, zalekli se a jejich koně se splašili. Tři odnesl první nápor povodně; ostatní strhli do vody vlastní koně, a tak je proud pohltil."

"A to je konec černých jezdců?" ptal se Frodo.

"Ne," řekl Gandalf. "Jejich koně jistě zahynuli, a bez nich jsou ochromeni. Prstenové přízraky však není tak snadné zničit. Prozatím se jich ale bát nemusíme. Tví přátelé přešli, když se povodeň přehnala, a našli tě ležet na tváři na břehu, pod sebou zlomený meč. Kůň stál nad tebou na stráži. Byl jsi bledý a studený a oni se báli, že jsi mrtev, ne-li něco horšího. Elrondovi lidé je potkali, když tě pomalu nesli k Roklince."

"Kdo způsobil povodeň?" zeptal se Frodo.

"Elrond ji řídil," odpověděl Gandalf. "Řeka v tomto údolí je pod jeho mocí a zvedne se v hněvu, když je nutně třeba zahradit Brod. Jakmile kapitán Prstenových přízraků vjel do vody, povodeň byla spuštěna. Abych se přiznal, trochu jsem ji vylepšil: možná že sis nevšiml, ale některé vlny měly podobu velkých bílých koní se zářivě bílými jezdci; a valila se tam spousta balvanů. Chvíli jsem měl strach, že jsme vodu rozbouřili příliš a že se nám vymkne z ruky a spláchne vás všechny. Vody, které pocházejí ze sněhů Mlžných hor, mají velikou sílu."

"Ano, už se mi všechno vybavuje," řekl Frodo; "ohromný rachot. Myslel jsem, že se topím s přáteli i s nepřáteli, ale teď jsme v bezpečí!"

Gandalf rychle mžikl na Froda, ale ten už zavřel oči. "Ano, prozatím jste v bezpečí. Brzy bude hostina a radovánky na oslavu vítězství u Bruinenského brodu a všichni budete mít čestná místa,"

"Nádhera!" řekl Frodo. "Je to stejně báječné, že Elrond a GIorfindel a podobní velcí páni, o Chodci ani nemluvě, si se mnou dávají takovou práci a jsou tak hodní."

"To víš, mají pro to dobré důvody," usmál se Gandalf. "Já jsem jeden dobrý důvod. Prsten je další: jsi Ten, kdo nese Prsten. A jsi dědic Bilba, Nálezce Prstenu."

"Milý Bilbo!" řekl Frodo ospale. "Kde asi je. Kdyby tak byl tady a tohle všechno slyšel. To by se nasmál. Kráva Měsíc přeskočí! A chudák starý zlobr!" S tím tvrdě usnul.

 

Frodo byl teď v bezpečí v Posledním domáckém domě na východ od Moře. Ten dům byl, jak kdysi dávno zaznamenal Bilbo, "dokonalý dům, ať už máš rád jídlo nebo pití nebo povídání nebo zpěv, nebo nejradši jen tak sedíš a přemýšlíš, nebo máš rád příjemnou směs toho všeho." Samotný pobyt v něm léčil únavu, strach a smutek.

Když nadešel večer, Frodo se znovu probudil a zjistil, že už nemá potřebu dalšího odpočinku nebo spánku, ale že má náladu na jídlo a pití a potom možná na zpěv a povídání. Vstal z postele a zjistil, že mu paže slouží skoro jako dřív. Našel připravený čistý oděv ze zeleného sukna, který mu výborně padl. Když se podíval do zrcadla, překvapilo ho, že vidí svůj obraz mnohem hubenější, než pamatoval: nápadně připomínat mladého Bilbova synovce, který chodíval se strýčkem na výlety po Kraji; oči však na něho hleděly přemýšlivě.

"Ano, něco jsi viděl od té doby, co ses posledně podíval do zrcadla," řekl svému obrazu. "A teď honem - veselá setkání čekají!" Rozpřáhl paže a zahvízdal si písničku.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a vešel Sam. Utíkal k Frodovi a neobratně a plaše ho uchopil za levou ruku. Jemně ji pohladil, pak se začervenal a rychle se odvrátil.

"Nazdar, Same!" řekl Frodo.

"Je teplá!" řekl Sam. "Myslím vaše ruka, pane Frodo. Byla tak studená celé ty dlouhé noci. Ale sláva nazdar!" vykřikl a zase se obrátil s lesknoucíma se očima a poskočil si "Je to nádhera, vidět vás zase ve své kůži, pane! Gandalf mi říkal, abych se šel podívat, jestli už jdete, a já myslel, že si dělá legraci."

"Už jdu," řekl Frodo. "Pojď, podíváme se po ostatních!"

"Vezmu vás tam, pane," řekl Sam. "Tohle je velikánský a náramně zvláštní dům. Pokaždé se tu dá najít něco nového a jeden neví, co ho čeká za rohem. A elfové, pane! Tady elf, tamhle elf! Někteří jsou jako králové, takoví hroziví a nádherní, a jiní jsou zas jako děti. A ta hudba a ten zpěv - ne že bych byl měl náladu nebo čas na nějaké poslouchání, co jsme tady. Ale trochu už se tady vyznám."

"Já vím, co jsi dělal, Same," řekl Frodo a chopil se jeho paže. "Ale dnes večer se budeš radovat a poslouchal, co srdce ráčí. Tak pojď, veď mě za nějaký ten roh!"

Sam ho provedl několika chodbami a po dlouhém schodišti ven do zahrady vysoko nad strmým břehem řeky. Našli své přátele, jak sedí na verandě na východní straně domu. Do údolí dole už padly stíny, ale na čelech hor ve výši dosud bylo světlo. Vzduch byl teplý. Bylo slyšet hluk proudící a padající vody a večer byl plný prchavé vůně stromů a květů, jako by v Elrondových zahradách dosud prodlévalo léto.

"Hurá!" vykřikl Pipin a vyskočil. "Tady je náš šlechetný bratránek! Ustupte Frodovi, Pánu Prstenu!"

"Pst!" řekl Gandalf ze stínu v hloubi verandy. "Zlé věci nevcházejí do tohoto údolí; přesto bychom je neměli jmenovat. Pánem Prstenu není Frodo, ale pán Temné věže v Mordoru, jehož moc se už zase roztahuje po světě! Sedíme v pevnosti; venku se sbírá tma."

"Gandalf už napovídal spoustu takových veselých věcí," řekl Pipin. "Myslí, že potřebuju držet zkrátka. Ale nějak to nejde, cítit se tady mrzutě nebo sklesle. Mám pocit, že bych zpíval, kdybych znal nějakou písničku, která by se hodila pro tuhle příležitost."

"I já bych zpíval," zasmál se Frodo. "I když v tuhle chvíli bych radši jedl a pil!"

"Tady je snadná pomoc," řekl Pipin, "projevil jsi svou obvyklou zchytralost a vstal jsi zrovna včas k jídlu."

"Víc než k jídlu. K hostině!" řekl Smíšek. "Sotva Gandalf ohlásil, že ses vzpamatoval, začaly přípravy." A sotva domluvil, skutečně je zvonky pozvaly do hodovní síně.

 

Síň Elrondova domu byla plná: ponejvíce tu byli elfové, ačkoli se vyskytlo i pár hostí z jiných národů. Elrond seděl podle svého zvyku ve velikém křesle v čele dlouhého stolu na pódiu; vedle něho seděli z jedné strany Glorfindel, z druhé Gandalf.

Frodo na ně pohlédl s úžasem, protože ještě nikdy neviděl Elronda, o němž se vyprávělo tolik příběhů; a jak seděli po jeho pravici a levici, Glorfindel, a dokonce i Gandalf, o němž si myslel, jak dobře ho zná, zjevili svou vznešenost a moc.

Gandalf byl menší než druzí dva; dlouhé bílé vlasy, splývavá stříbrná brada a široká ramena mu dodávaly vzezření moudrého krále ze staré báje. V letité tváři pod mocným sněhobílým obočím seděly tmavé oči podobné uhlíkům, jež dovedly v mžiku zahořet ohněm.

Glorfindel byl vysoký a urostlý; vlasy měl zářivě zlaté, tvář mladou a krásnou, nebojácnou a plnou radosti; oči měl jasné a pronikavé a hlas zněl hudebně; na čele mu sídlila moudrost a v ruce síla.

Tvář Elrondova byla bezvěká: ani stará, ani mladá, přestože v ní byly vepsány vzpomínky na mnoho radostí i žalů. Vlasy měl tmavé jako stíny za soumraku, oči šedé jako jasný večer a světlo v nich se podobalo svitu hvězd. Ctihodný se zdál jako král korunovaný dlouhou řadou zim, a přece zdatný jako zkušený válečník v plné síle. Byl Pánem Roklinky a mocným mezi elfy i lidmi.

V polovině stolu stálo před tkanými závěsy křeslo s baldachýnem a v něm seděla sličná paní: tak podobná byla i ve svém ženství Elrondovi, že Frodo uhodl, že patří k jeho blízkým příbuzným. Mladá byla, a přece ne. Pletenců temných vlasů se nedotkl mráz, bílé paže a čistá tvář byly bezchybné a hladké a světlo hvězd měla v jasných očích, šedých jako bezoblačná noc; a přece vypadala jako královna a v pohledu měla myšlenky a poznání, jakých se nabývá léty. Nad čelem měla hlavu zakrytou čepečkem ze stříbrné krajky propletené drobnými třpytivě bílými drahokamy; její jemný šedý háv byl bez ozdob, jen s pásem ze stříbrných lístků.

Tak spatřil Frodo tu, kterou do toho času vidělo jen málo smrtelníků; Arwen, Elrondovu dceru, o níž se říkalo, že v ní se vrátila na zem podoba Lúthien; a nazývali ji Undómiel, protože byla Večernicí svého lidu. Dlouho přebývala v zemi příbuzných své matky, v Lórienu za horami, a teprve nedávno se vrátila do otcova domu v Roklince. Její bratři Elladan a Elrohir však byli na výpravě; často totiž vyjížděli daleko do kraje s Hraničáři ze Severu, nikdy nezapomínajíce na utrpení své matky v skřetích doupatech.

Tolik krásy v živém tvoru Frodo dosud neviděl ani si nepředstavoval, a byl překvapen i zaražen, když zjistil, že má sedět u Elrondova stolu mezi takovými vznešenými a krásnými lidmi. I když mu dali zvláštní židli a vysadili ho na několik polštářů, cítil se maličký a značně nesvůj; ten pocit však rychle pominul. Hostina byla veselá a jídlo, jaké si jen ve svém hladu mohl přát. Trvalo hezkou chvilku, než se zase začal rozhlížet nebo se jen obrátil k sousedům.

Nejdříve hledal své přátele. Sam prosil, aby mu dovolili obsluhovat pána, ale řekli mu, že tentokrát je čestným hostem. Frodo ho zahlédl s Pipinem a Smíškem na horním konci jednoho z bočních stolů poblíž pódia. Chodce nikde neviděl.

Napravo od Froda seděl bohatě oděný trpaslík a vypadal důležitě. Vousy, velice dlouhé a rozčísnuté, měl bílé, skoro tak sněhobílé jako šat. Měl stříbrný opasek a kolem krku mu visel řetěz ze stříbra a diamantů. Frodo přestal jíst, aby si ho prohlédl.

"Buďte zdráv, jak milé setkáni!" řekl trpaslík, obraceje se k němu. Pak doopravdy vstal ze svého sedadla a uklonil se. "Glóin k vašim službám," řekl a uklonil se ještě hlouběji.

"Frodo Pytlík k službám vašim a vaší rodiny," řekl Frodo podle předpisu, překvapeně vyskočil a tím rozmetal své polštáře. "Dohaduji se správné, že jste opravdu Glóin, jeden z dvanácti společníků velkého Thorina Pavézy?"

"Zcela správně," odvětil trpaslík, posbíral polštáře a dvorně pomohl Frodovi zpátky na sedadlo. "A já se netáži, protože už mi řekli, že jste příbuzný a adoptovaný dědic našeho proslulého přítele Bilba. Dovolte, abych vám blahopřál k uzdravení."

"Děkuji vám mnohokrát," řekl Frodo.

"Prožil jste různá podivná dobrodružství, jak jsem slyšel," řekl Glóin. "Jsem velice zvědav, proč se čtyři hobiti vydali na tak dalekou cestu. Nic takového se nestalo od chvíle, kdy se Bilbo vydal s námi. Ale snad bych se neměl příliš vyptávat, protože Elrond a Gandalf nemají chuť o tom hovořit?"

"Myslím, že o tom nebudeme mluvit, aspoň prozatím," řekl Frodo zdvořile. Tušil, že ani v Elrondově domě se o Prstenu nevykládá jen tak; a i tak si přál na své trápeni aspoň chvilku zapomenout. "Ale já jsem neméně zvědav," dodal, "co přivádí tak důležitého trpaslíka tak daleko od Osamělé hory."

Glóin na něho pohlédl. "Jestli jste to neslyšel, myslím, že o tom také nebudeme mluvit. Mocný Elrond nás jistě brzy svolá a potom všichni uslyšíme ledacos. Můžeme si však vyprávět o mnoha jiných věcech."

Zbytek večeře si povídali spolu, Frodo však víc poslouchal, než mluvil; novinky z Kraje, kromě záležitosti Prstenu, se zdály maličké a odlehlé a nedůležité, zatímco Glóin měl mnoho co říci o událostech v severních končinách Divočiny. Frodo se dozvěděl, že Drsmed Starý, Meddědův syn, je nyní vládcem mnoha statných mužů, a do jejich země mezi Horami a Temným hvozdem se neodváží skřet ani vlk.

"Opravdu," řekl Glóin, "kdyby nebylo Meddědovců, už dávno by se nedalo projít z Dolu do Roklinky. Jsou to silní muži a udržují průchod přes Vysoký průsmyk a přes Skalnatý brod. Žádají však vysoké clo," dodal a potřásl hlavou; "a jako Medděd nemají moc rádi trpaslíky. Ale je na ně spolehnutí, a to dnes znamená mnoho. Nikde k nám nejsou lidé tak přívětiví jako muži z Dolu. Bardovci jsou dobrý lid. Vládne jim vnuk Barda Lučištníka, Brand, syn Baina, syna Bardova. Je to silný král a jeho říše sahá daleko na východ a na jih od Esgarotu."

"A co váš vlastní lid?" ptal se Frodo.

"Je toho hodně, dobrého i zlého," řekl Glóin, "většinou však dobrého; zatím jsme měli velké štěstí, ačkoli stínu dnešních časů se vyhnout nemůžeme. Pokud o nás chcete doopravdy slyšet, rád budu vypravovat Ale zarazte mě, až budete unaven. Říká se, že trpaslíci se snadno dají unést, když mluví o svém díle."

A s tím se pustil do dlouhého líčení událostí v trpasličím království. Blažilo ho, že se setkal s tak zdvořilým posluchačem: Frodo totiž nejevil známky únavy a nepokoušel se změnit téma, ačkoli brzy ztrácel přehled o cizích jménech osob a míst, o kterých jakživ neslyšel. Zaujalo ho však, že Dáin je dosud Králem pod Horou a je teď stařičký (překročil dvěstěpadesátku), ctihodný a pohádkově bohatý. Z deseti společníků, kteří přežili Bitvu pěti armád, sedm bylo dosud s ním: Dvalin, Glóin, Dori, Nori, Bifur, Bofur a Bombur. Bombur byl teď tak tlustý, že se nedokázal přesunout z lože ke stolu a muselo ho zvedat šest mladých trpaslíků.

"A co se stalo s Balinem a Orim a Óinem?" ptal se Frodo.

Glóinovou tváří přešel stín. "To nevím," řekl. "Hlavně kvůli Balinovi jsem přišel do Roklinky žádat o radu. Ale mluvme dnes večer o veselejších věcech!"

Glóin pak začal vypravovat o svém lidu a vyprávěl Frodovi o velkých pracích v Dolu a pod Horou. "Odvedli jsme dobrou práci," řekl. "V práci s kovem se však nevyrovnáme otcům, protože mnohá tajemství jsou ztracena. Děláme dobrou zbroj a břitké meče, ale tak dobré brnění nebo čepele, jako se dělaly před příchodem draka, už nedokážeme vyrobit. Jen v dolování a stavitelství jsme překonali staré časy. Měl byste vidět vodní toky Dolu, Frodo, a hory a jezera! Měl byste vidět cesty s barevným dlážděním! A síně a jeskynní ulice pod zemí s oblouky tesanými do podoby stromů; a terasy a věže na svazích Hory! Pak byste viděl, že jsme nezaháleli."

"Přijdu se podívat, jestli to jen trochu půjde," řekl Frodo. "To by se Bilbo divil, kdyby viděl tu změnu na Šmakově spoušti!"

Glóin pohlédl na Froda a usmál se. "Vy jste měl Bilba hodně rád, viďte?" zeptal se.

"Ano," odpověděl Frodo. "Viděl bych ho radši než všechny věže a paláce na světě."

 

Posléze hostina skončila. Elrond a Arwen vstali a prošli sálem a společnost je v pořádku následovala. Dveře se rozlétly, přešli širokou chodbu a dalšími dveřmi vstoupili do jiné síně. Tam nebyly žádné stoly, ale ve velikém krbu jasně plápolal oheň mezi vyřezávanými postranními sloupky.

Frodo zjistil, že vedle něho kráčí Gandalf. "Tohle je Síň ohně," řekl čaroděj. "Tady uslyšíš spoustu písní a příběhů - jestli neusneš. S výjimkou slavnostních dnů tu ale bývá prázdno a ticho a chodí sem lidé, kteří touží po klidném zamyšlení. Pořád tu hoří oheň, celý rok, ale jiné světlo tu vlastně není."

Když vstoupil Elrond a zamířil k připravenému křeslu, elfí hudebníci začali sladce hrát. Síň se pomalu plnila a Frodo se s potěšením díval na tu spoustu shromážděných tváří; zlaté světlo ohně po nich hrálo a třpytilo se jim ve vlasech. Najednou si nedaleko vzdálenější strany krbu všiml malé tmavé postavičky usazené na židličce a zády opřené o sloup. Vedle ní stál na zemi pohár a kousek chleba. Frodo uvažoval, jestli je to nemocný (pokud lidé v Roklince vůbec stůňou), který nemohl přijít na hostinu. Zdálo se, že mu ve spánku klesla hlava na prsa, a přes tvář měl přetažen záhyb svého tmavého pláště.

Elrond vyšel kupředu a postavil se vedle mlčící postavičky. "Vzbuďte se, malý pane!" řekl s úsměvem. Pak se otočil k Frodovi a pokynul mu. "Teď konečně přišla hodina, po níž jsi toužil, Frodo," řekl. "Tady máš dlouho postrádaného přítele."

Tmavá postava zvedla hlavu a odkryla tvář.

"Bilbo!" vykřikl Frodo s náhlým poznáním a vrhl se vpřed.

"Nazdar, Frodíku!" řekl Bilbo. "Tak ses sem konečně dostal. Doufal jsem, že to zvládneš. Tak, tak! Prý byla celá ta hostina na tvou počest. Doufám, že se li líbila?"

"Proč jsi tam nebyl?" volal Frodo. "A proč mi tě ještě neukázali?"

"Protože jsi spal. Já jsem tebe viděl dost a dost. Seděl jsem u tebe se Samem každý den. Ale pokud jde o hostinu, už mě to dneska nebaví. A měl jsem jinou práci."

"Co jsi dělal?"

"Přece seděl a přemýšlel. To teď dělávám často a tady to jde zpravidla nejlíp. Prý vzbuďte se!" řekl a loupl okem po Elrondovi. Bystře zablesklo a Frodo nezahlédl ani stopu ospalosti. "Vzbuďte se! Nespal jsem, Mistře Elronde. Jestli vás to zajímá, tak jste přišli od stolu moc brzo a vyrušili jste mě uprostřed skládání písně. Zůstal jsem trčet nad jedním veršem a přemýšlel jsem o něm; ale teď už ho asi nikdy do pořádku nedám. Bude tu tolik zpěvu, že mi to úplně vyžene moje nápady z hlavy. Budu muset poprosit o pomoc svého přítele Dúnadana. Kde je?"

Elrond se zasmál. "Najde se," řekl. "Pak si zalezete do koutku a dokončíte své skládání a my si je poslechneme a posoudíme, dřív než skončí veselý večer." Byli vysláni poslové hledat Bilbova přítele, ačkoli nikdo nevěděl, kde je nebo proč nebyl na hostině.

Zatím si Frodo a Bilbo sedli k sobě a Sam se honem uvelebil vedle nich. Povídali si tiše a docela zapomněli na veselí a hudbu v síni kolem. Bilbo neměl mnoho co vyprávět. Když opustil Hobitín, bloumal bezcílně po Cestě a krajinou kolem ní; ale pořád jaksi mířil k Roklince.

"Dostal jsem se sem bez velkých dobrodružství," řekl, "a když jsem si odpočal, šel jsem dál s trpaslíky do Dolu na svou poslední výpravu. Víckrát už cestovat nebudu. Starý Balin odešel. Pak jsem se vrátil zpátky sem a tady jsem zůstal. Sem tam jsem něco dělal. Napsal jsem další kus své knihy. A samozřejmě skládám písničky. Občas je zpívají; aby mi udělali radost, myslím; protože, to víš, na Roklinku přece jen nejsou dost dobré. A poslouchám a přemýšlím. Čas jako by tu neuplýval: prostě je. Vůbec je to pozoruhodné místo.

Slýchám všelijaké novinky ze záhoří i z Jihu, ale o Kraji skoro nic. O Prstenu jsem samozřejmě slyšel, Gandalf tu byl kolikrát. Ne že by mi toho byl moc řekl, v posledních letech je čím dál větší tajnůstkář. Dúnadan mi toho řekl víc. Kdo by si byl pomyslel, že ten můj prstýnek způsobí takové pozdvižení! Škoda že toho Gandalf nezjistil víc dříve. Mohl jsem ho sem dávno přinést bez těch nepříjemností. Kolikrát jsem uvažoval, že pro něj zajdu do Hobitína; ale stárnu a oni by mě nepustili; myslím Gandalf a Elrond. Asi si myslí, že mě Nepřítel hledá v každé škvíře a že by ze mě nadělal sekanou, kdyby mě našel, jak se motám v Divočině.

A Gandalf říkal: ‚Prsten šel dál, Bilbo. Nepřineslo by to nic dobrého ani tobě, ani jiným, kdyby sis s ním chtěl znovu zahrávat.' To je celý Gandalf, takové průpovídky. Ale říkal, že na tebe dává pozor, tak jsem to nechal běžet. Jsem strašně rád, že tě vidím živého a zdravého." Odmlčel se a zahleděl se na Froda trochu nejistě.

"Máš ho u sebe?" zeptal se šeptem. "Nemohu se ubránit zvědavosti, to víš, po všem, co jsem slyšel. Moc rád bych se na něj aspoň podíval."

"Ano, mám ho," řekl Frodo se zvláštním pocitem nevůle. "Vypadá stejně jako vždycky."

"Stejně bych ho rád na chvilinku viděl," řekl Bilbo.

Když se Frodo oblékal, zjistil, že zatímco spal, pověsili mu Prsten kolem krku na nový řetízek, lehký, ale pevný. Pomalu jej vytáhl. Bilbo napřáhl ruku. Frodo však Prsten rychle stáhl. S úzkostí a ohromením zjistil, že se už nedivá na Bilba; jako by mezi ně padl stín a skrze něj viděl malého vrásčitého tvorečka, jak po něm s lačnou tváří natahuje kostnaté ruce. Pocítil touhu udeřit ho.

Hudba a zpěv kolem jako by se zajíkly a zmlkly. Bilbo rychle pohlédl Frodovi do tváře a přejel si rukou přes oči. "Už chápu," řekl. "Schovej ho! Moc mě to mrzí: mrzí mě, že jsi dostal tohle břemeno; mrzí mě to všechno. Copak dobrodružství nikdy neskončí? Asi ne. Někdo další vždycky musí pokračovat v příběhu. Nedá se nic dělat. Má vůbec cenu, abych svou knížku dokončoval? Ale s tím si nedělejme starosti - povídej mi nějaké opravdové novinky! Povídej mi o Kraji!"

 

Frodo schoval Prsten a stín přešel, takže po něm téměř nezůstalo stopy v paměti. Zase kolem něho bylo světlo a hudba Roklinky. Bilbo se usmíval a šťastně se smál. Kdejaká novinka z Kraje, kterou si Frodo vyvzpomněl - s pomocí a občasnými opravami od Sama - ho nesmírně zajímala, od poraženého stromku po dovádění nejmenšího děcka v Hobitíně. Brzy se tak ponořili do záležitostí čtyř čtvrtek, že si nevšimli příchodu muže v tmavozeleném šatě. Dlouhou chvíli stál a s úsměvem na ně shlížel.

Najednou Bilbo vzhlédl. "Aha, tak tady jsi konečně, Dúnadane!"

"Chodče!" řekl Frodo. "Zdá se, že máte mnoho jmen."

"Tak Chodec je zrovna jedno, které jsem ještě neslyšel," řekl Bilbo. "Proč mu tak říkáš?"

"Tak mi říkají v Hůrce," zasmál se Chodec, "a tak jsem mu byl představen."

"A proč ty mu říkáš Dúnadan?" zeptal se Frodo.

"Je Dúnadan," řekl Bilbo. "Často ho tady tak nazývají. Ale myslel jsem, že umíš natolik elfsky, abys věděl, co je dún - adan: Muž ze Západu, Númenorejec. Ale teď není čas na učení!" obrátil se k Chodci. "Kdes byl, příteli? Proč jsi nebyl na hostině? Paní Arwen tam byla."

Chodec vážně shlédl na Bilba. "Já vím," řekl. "Ale často musím veselí odložit. Elladan a Elrohir se nečekaně vrátili z Divočiny a měli novinky, které jsem chtěl slyšet hned."

"Tak, člověče milá," řekl Bilbo, "zprávy jsi už slyšel; nemohl bys mi tedy chviličku věnovat? Potřebuji tvou pomoc při něčem naléhavém. Elrond říká, že mám dokončit svou píseň ještě dnes večer, a já uvázl. Pojďme si někam sednout a uhladit ji!"

Chodec se usmál. "Tak pojď!" řekl. "Poslechnu si to."

Froda na chvílí zůstavili sobě samému, protože Sam usnul. Byl sám a cítil se dost opuštěný, přestože se kolem shromáždili obyvatelé Roklinky. V jeho blízkosti však všichni mlčeli, soustředěni na hudbu hlasů a nástrojů, a ničemu jinému nevěnovali pozornost. Frodo začal naslouchat.

Krása melodií a spleť slov v elfích jazycích ho ihned zajala svým kouzlem, sotvaže začal naslouchal, přestože rozuměl jen málo. Zdálo se téměř, jako by slova nabývala tvarů, a rozevíraly se před ním vidiny dalekých zemí a jasných věží, jaké si ani nedovedl představit; a síň ozářená ohněm se náhle podobala zlaté mlze nad zpěněnými moři, která se vzdechy narážela do hranic světa. Pak bylo kouzlo stále podobnější snu, až nakonec cítil, jak ho zalévá nekonečná řeka vzdouvajícího se zlata a stříbra, příliš rozmanitá, než aby v ní mohl postihnout nějaký vzorec; stala se součásti tepajícího vzduchu kolem něho, prosákla ho a on utonul. Rychle klesl pod její zářivou vahou do hluboké říše spánku.

Tam dlouho bloudil a snil o hudbě, která se měnila v proudící vodu a pak náhle v hlas. Zdálo se, že je to Bilbův hlas, který prozpěvuje verše.

Nejprve tiše, potom jasněji zazněla slova.

 

Eärendil byl námořník,

v Arvenienu zůstával;

loď ze dřeva si postavil,.

jež v Nimbrethilu otesal;

stříbrné plachty pro ni tkal

a lucerny měl ze stříbra,

příď jako labuť tvaroval

a vlajka světlem zářila.

 

V plášť starých králů oděl se

a v kroužkované brnění;

na štítů nápis runový,

jenž chrání proti zranění;

luk ohnut z rohu dračího,

z ebenu šípy řezané,

stříbrný pancíř; meč svůj měl

v pochvici chalcedonové;

z ocele meč byl kalený,

diamantová přilbice

a na ní chochol z orlích per,

na prsou smaragd třpytí se.

 

Pod měsícem a hvězdami

putoval dálkou severní,

matoucí stezkou zakletou

až za hranice zemských dní.

Od ledovcové úžiny,

kde leží stíny mrazných hor,

od jižních pouští planoucích

se odvrátil, spěl přes obzor,

v bezhvězdných vodách zbloudilý

do Noci nicoty až přišel

a dále plul a nespatřil

zářící břeh, o kterém slyšel.

A vichr hněvu zavál naň

a slepě vlnami ho hnal

zpět ze západu na východ:

domů, kde nikdo nejásal.

 

Elwinga jen mu létla vstříc

a plamen světlem zazářil

jasněj, než září diamant:

to její náhrdelník byl

Silmaril na čelo mu váže.

Živoucím světlem korunován

bez obav loď svou otáčí

a noci svěřil se a vodám.

Tu ze Zásvětí za Mořem

svobodná, mocná bouře letí.

mohutný vítr Tarmenel;

žene loď jako hrstku smetí

cestami, kudy smrtelník

jen zřídka projde, aniž pad.

Zděšen, jak ovát dechem smrtí,

letí z východu na západ.

 

Zas Věčnou nocí nesen byl

hučícím černým příbojem

přes mořské míle bez světla,

přes dávno utonulou zem;

až na pobřežích perlových,

kde končí svět, uslyšel hrát

zpěněné vlny píseň svou

a drahokamy na břeh hnát.

 

Tam spatřil horu němě čnít.

kde soumrak padá do klína

Valinoru, a Eldamar,

kde zámořská je krajina.

Poutník, jenž z noci vyvázl

v přístavu bílém zakotvil,

v zeleném elfím domově,

kde Tirion se zrcadlil

v jezeře stinném pod skalou

jak bledé sklo tam pod vrchem

Ilmarinským. Vzduch vlahý byl

a líbezná to byla zem.

 

Tam odpočinul od svých cest

a melodie hráli mu

a báje moudrých slyšel tam

a zlatou harfu dali mu.

V elfovskou běl ho oblékli

a sedm světel před ním šlo.

když do skryté se země bral

v bázni přes Calacirian.

Vešel do síní bezčasých,

kde třpytné roky odplývají

a nekonečně vládne král

na hoře se strmými kraji.

Tam padla slova neslýchaná

o elfech a též o lidech,

vidiny spatřil zakázané

těm, kteří obývají svět.

 

Novou loď mu pak postavili

z mitrilu, ze skla elfovského.

Je bez vesel a nevlaje

plachta ze stěžně stříbrného:

sitmaril jako svítilnu

a vlajku ohněm planoucí

tam posadila Elbereth,

ta královna hvězd živoucích,

nesmrtná křídla dala mu

a sudbu přiřkla: věčně žíti,

plout po bezbřehých nebesích,

kam slunce, měsíc nedosvítí.

 

Od podvečerních útesů,

kde něžně kanou fontány,

ho nesla křídla, bludný svit,

za zásvětními horami.

Na konci světa obrátil se

a po domově touhou hnán

spěchal jej hledat temným stínem

podoben hvězdě, plamen sám;

vysoko nad mlhami letěl

ten posel slunce plamenný,

ten zázrak zřený před úsvitem.

kde plynou vody severní.

 

A putoval nad Středozemí,.

až slyšel nářek úpěnlivý

lidských i elfích žen a dívek;

to kruté staré časy byly.

Však mocná sudba na něm leží:

než luna sama vyhasne,

jak hvězda míjet, nikdy stanout

na lidské břehy přejasné;

navždy už, navždy poslem byl

na pouti, která nekončí se:

svou lampu rozsvícenou nést -

Světlonoš ze Západní říše.

 

Zpěv skončil. Frodo otevřel oči a uviděl Bilba na stoličce v kruhu posluchačů, kteří se usmívali a tleskali.

"Teď nám to zazpívej znova," řekl jeden elf.

Bilbo vstal a uklonil se. "To mi lichotí, Lindire," řekl. "Ale bylo by úmorné opakovat to celé."

"Pro tebe jistě ne," smáli se elfi. "Sám víš, že tě nikdy neunaví recitovat vlastní verše. Ale my opravdu nemůžeme zodpovědět tvou otázku na jeden poslech!"

"Cože!" zvolal Bilbo. "Vy nemůžete určit, které části jsou moje a které Dúnadanovy?"

"Není pro nás snadné určit rozdíl mezi smrtelníky," řekl elf.

"Nesmysl, Lindire," odfrkl Bilbo. "Jestli nedokážeš odlišil člověka od hobita, tak je tvůj úsudek horší, než jsem myslel. Liší se jako hrášek od jablka."

"Možná. Ovcím se jistě ostatní ovce zdají odlišné," zasmál se Lindir. "Nebo pastýřům. Ale my nezkoumáme smrtelníky. Máme jinou práci."

"Nebudu se s tebou přít," řekl Bilbo. "Jsem ze vší té hudby a zpěvu ospalý. Nechám vás hádat, jestli chcete."

Vstal a šel k Frodovi. "Tak je to odbyto," řekl tiše. "Šlo to líp, než jsem čekal. Nežádají mě často, abych něco opakoval. Co sis o tom myslel?"

"Já se nebudu pokoušet hádat," řekl Frodo s úsměvem.

"Ani nemusíš," řekl Bilbo. "Po pravdě řečeno to bylo celé moje, Aragorn jenom naléhal, abych tam vložil zelený kámen; zřejmě mu to připadalo důležité. Nevím proč. Jinak si očividně myslel, že se pletu do věcí, na které nestačím, a říkal, že když už mám drzost skládat verše o Eärendilovi v Elrondově domě, je to moje věc. Asi měl pravdu."

"Já nevím," řekl Frodo. "Zdálo se mi, že se to sem nějak hodí, i když to neumím vysvětlit. Když jsi začínal, napůl jsem spal a jako by to bylo pokračování nějakého mého snu. Nevěděl jsem, že to mluvíš ty, až skoro ke konci."

"Těžko se tu dá ubránit spánku, než si člověk zvykne," řekl Bilbo. "Hobiti si stejně nemohou vypěstovat tu pravou elfskou chuť na hudbu a poezii a pohádky. Zdá se, že je mají stejně rádi jako jídlo, ne-li víc. Ještě budou pokračovat hodiny. Co říkáš, nevytratíme se někam na kus řeči?"

"Můžeme?" řekl Frodo.

"Jistě. Tohle je zábava, a ne práce. Přicházej a odcházej, jak chceš, jenom nedělej rámus."

Vstali a tiše se stáhli do stínů a zamířili ke dveřím. Sama nechali na místě; spal a usmíval se. Přestože mu bylo blaze ve společnosti Bilbově, pocítil Frodo záchvěv lítosti, když opouštěli Síň ohně. Právě když překračovali práh, zapěl jasný hlas.

 

A Elbereth Gilthoniel,

silivren penna míriel

o menel aglar elenath!

Na-chaered palan-díriel

o galadhremmin enorath.

Fanuilos, le linnathon

nef aear, sí nef aearon!

 

Frodo se na okamžik zastavil a ohlédl. Elrond seděl ve svém křesle a oheň mu hrál ve tváři jako sluneční světlo po stromech. Blízko něho seděla paní Arwen. K svému údivu spatřil Frodo, že Aragorn stojí vedle ní; jeho tmavý plášť byl rozhrnul a zdálo se, že je oděn v elfí zbroji a na prsou mu svítí hvězda. Mluvili spolu a pak se náhle Frodovi zdálo, že se Arwen obrací k němu, a světlo jejích očí na něho zdáli dopadlo a probodlo mu srdce.

Zůstal stát očarován a sladká elfí píseň padala jako čiré drahokamy slov spojených melodii. "To je píseň pro Elbereth," řekl Bilbo. "Budou ji zpívat kolikrát za večer a taky jiné písně o Blažené říši. Pojď!"

Odvedl Froda zpátky do jeho pokojíku. Měl okno do zahrady a na jih nad Bruinenskou strž. Tam chvíli seděli, dívali se oknem na jasné hvězdy nad strmě stoupajícími lesy a tiše si povídali. Už nemluvili o malých novinkách z dalekého Kraje ani o temných stínech a nebezpečích, které je obklopovaly, ale o krásných věcech, jež spolu viděli ve světě, o elfech, o hvězdách, o stromech a o tom, jak se něžně sklání jasný rok v lesích.

 

Nakonec se ozvalo klepání na dveře. "Prosím za prominutí!" strčil dovnitř hlavu Sam, "ale chtěl jsem jen vědět, jestli něco nepotřebujete."

"A ty promiň, Same Křepelko," odvětil Bilbo. "Tuším, že naznačuješ, že je čas, aby si tvůj pán šel lehnout."

"To víte, pane, zítra je po ránu nějaká rada, jak jsem slyšel, a on teprve dnes vstal."

"Zcela správně, Same," smál se Bilbo. "Běž a klidně řekni Gandalfovi, že si šel lehnout. Dobrou noc, Frodo! Ale že jsem tě zase rád viděl! Přece jen není nad hobity, když si chce jeden pořádně popovídat! Už přece jenom stárnu a začínal jsem si lámal hlavu, jestli se dožiju tvých kapitol v našem příběhu. Dobrou noc! Myslím, že se půjdu projít a podívám se na Elberethiny hvězdy ze zahrady. Spi dobře!"